O tempora, o mores!

Za včerejšek jsem viděl hned několik takových postů o tom, jak by něco bylo v assembleru maličkaté a efektivní, zato dneska (!!!) v dnešních jazycích (!!!) to má stovky megabajtů a je to pomalé.

Já vím. Lidi tenhle druh postů milují. Nostalgické fňukání nad tím, jak dřív byla tráva zelenější, jak za komančů bylo mlíko vopravdický mlíko (mno) a jak naše (rozuměj: jejich) dětské hry byly hodnotnější a kvalitnější, protože jsme neměli mobily! Čím větší kravina, tím víc nostalgie a sdílení.

Každá kravina musí mít fundament. I tato ho má. Ano, když napíšete program v assembleru, je výrazně menší a většinou i rychlejší než cokoli, co napíšete v C, o vyšších jazycích ani nemluvě. A to platí dlouhodobě a každých deset let se to posiluje.

Takže stárnoucí ajťák podléhá dojmu, že svět IT se v marno obrací, mravy upadají, schopností ubývá, jojo, to my za našich mladých let, to byly nějaké assemblery, do jednoho kilobajtu se vešel šachový program i s figurkama, tráva voněla a křemík bzučel…

Když se vyfňuká, tak se zamyslí: čím to tak jako asi je? Jak je možné, že se to tak děje a nikomu to nevadí (kromě něj a jeho kámošů)? Jak je možné, že to nikdo (kromě něj a jeho kámošů) nevidí?!

Vysvětlení je nasnadě: Svět to nevidí, on (a jeho kámoši) jsou poslední volající na poušti, ale je nikdo neposlouchá, ale tak co už. Oni vědí, že kdyby se dneska psalo v assembleru, tak celé Windows jsou na třech disketách, Linux na jedné, Chrome by zabral stěží půl megabajtu, … Ale co. Komu není rady! Můžou si za to sami.

A protože je logika jeho silná stránka, začne logicky uvažovat a přijde na to, že to je tím, že všichni okolo jsou blbci, co to nevidí a nechápou. Je to logická úvaha, protože ho okolnosti už desítky let nutí, aby vylezl z nory a mluvil s lidmi, kteří o počítačích nic neví, takže má tendenci věřit tomu, že mimo jeho sklep a kámoše jsou všichni blbci.

Samozřejmě je problém taky v těch mladých. Programovat už pořádně neumí, potřebujou vrstvy abstrakcí, kvůli nim se to všechno nafukuje a zpomaluje… Nebýt nich, tak bychom měli dneska počítače extrémně rychlé a aplikace vyladěné jako Stradivárky v České filharmonii!

Tak kde je problém, no? Jen lenost, zpovykanost, všeobecný morální úpadek…

Co?

Kdysi, ještě na Zdrojáku, jsem na jednoho takového rostlého exempláře narazil. Dneska ho možná znáte, fotí se v modrém blembáku, stalkuje lidi a má dojem, že je bojovník za svobodu. Ten je ztělesněním takového fachidiotství. Tehdy jsem to ale ještě nevěděl, navíc on býval v tu dobu ještě relativně vážený člen retropočítačové komunity, a tak jsem mu na vážno odpověděl. Vysloužil jsem si jeho nehynoucí odpor a pohrdání, což mě tedy velmi těší, ale o to nejde, podstatné je, že ta odpověď je dodneška platná.

Problém je, že by Maria v Pythonu napsal průměrný programátor za pár dní, v Céčku za pár týdnů. V assembleru by ho nenapsal.

No tak by holt průměrní nedělali programátory!

“Ztráta schopností” to jeden pojmenoval. Co na to říct? Snad jen že zemědělství to postihlo taky a farmáře, který umí zapřáhnout koně za pluh a zorat postaru, aby člověk pohledal. A taky bylo keců, že mladí by furt jen ty traktory, ale zapřáhnout vola už neumí. Ztráta schopností, úpadek dovedností, ohavnost spuštění, hrůza!

Hele, na rovinu: assembler jsem se učil někdy v roce 1985. Bylo mi dvanáct. Psal jsem v něm dlouho a píšu v něm dodneška. Pro zábavu. Vážnou aplikaci bych v něm nepsal. A víte proč? Protože to je kurva namáhavá a pomalá práce! Možná bych to přirovnal k rozdílu mezi dřevorytem a offsetovou tiskárnou.

Kdyby se aplikace psaly v assembleru, budou malé, rychlé - ale budou drahé. Ne desetinásobně, ne stonásobně… Klidně tisíckrát dražší. Za redakční systém na míru byste nedali sto tisíc, ale sto milionů. Měli byste ho mnohem rychlejší a vešel by se vám do notebooku. Až by ho teda tým vývojářů po šesti letech napsal. Šli byste do toho?

Kolega Marcel kdysi dělal vizualizaci MHD v Praze a potřeboval spočítat dojezdové časy pro všechny kombinace zastávek v Praze. Je to několik tisíc zastávek, k tomu si přidejte přestupy… Naprogramoval to takzvaným “naivním způsobem”, spustil zkušební test a zjistil, že takto by to server počítal několik týdnů. Optimalizoval, a za den práce měl verzi, která by se počítala asi deset dní. Další dva dny optimalizoval, a měl verzi, která to spočítala za den a půl.

Kdyby optimalizoval další týden, stáhnul by to na nějakých 20 hodin výpočtů. Jenže Marcel nepotřeboval skvělý algoritmus, potřeboval data, a protože je to chytrej kluk, tak si spočítal, že den pronájmu serveru stojí X, den práce programátora stojí Y, a protože X bylo výrazně menší než Y, tak konal.

A to je ten důvod: Cena stroje, a tím i jeho času, je dnes tak nízká, že se vyplácí přenést náklady z lidí na stroje. Co nejmíň ruční práce (je drahá), co nejvíc hrubé síly strojů (jsou levné).

Proto je vývoj takový jaký je. V assembleru se nevyvíjelo proto, že je geniální. Není. Vyvíjelo se v něm proto, že hardware byl drahý a omezený. Vývoj byl náročný, pomalý a drahý, ale vývojář byl stále levnější než stroje. Od konce 80. let, kdy hardware začal zlevňovat, klesly ceny pamětí a stoupl výkon procesorů, už nebyl důvod psát v nízkoúrovňových jazycích nic kromě velmi specifických částí. Zbytek vyřešily stále lepší překladače C, později C++.

Programátoři tím získali nástroje pro zrychlení vývoje o řád. Zároveň přišly všechny ty bezpečnostní mechanismy, přenositelnost, dostupnost vývoje, udržovatelnost a další věci, které bereme jako samozřejmé, ale platíme za ně tím, že hrubou práci dělají stroje.

To je pravý důvod toho, proč jsou naše počítače “pořád stejně rychlé” (to bylo tvrzení z jednoho postu v posledních dnech). Protože člověku je úplně jedno, jestli se znak na displej vypíše za 0,002 ms, nebo za 0,00014 ms. Vždycky je bude číst pomaleji. Cena mu ale jedno nebude.

Subscribe now

A není to ani problém “nenažraných korporací”. Pokud čím dál víc lidí chce “software” (a chcete ho, přímo nebo nepřímo, se vším, na čem se nějak podílí IT), musí být levný. Kdyby se dodneška “programovalo v assembleru”, tak je software neúměrně drahý. “V assembleru” se programuje jen tam, kde je to nezbytně nutné (a tam si to taky zákazník patřičně zaplatí). Cena vývoje v assembleru totiž neroste lineárně s komplexitou projektu, ale exponenciálně. Všechny nástroje “nad tím” bojují proti exponenciále a křivku zplošťují; díky tomu můžeme mít velmi komplexní software za reálné ceny.

To co autoři podobných postů zapomínají zmínit tedy je, že součet “cena za vývoj + cena za provoz” díky té “nehospodárnosti” a “rozežranosti” vývoje stále klesá.

Programátor totiž může napsat aplikaci rychle, ale pak musí opravit chyby. A to prodlužuje čas vývoje. Stejně jako nižší úroveň abstrakcí. Programátor, který píše bez chyb, neexistuje. Já vím, že to někteří o sobě rádi prohlašují, dokonce tvrdí něco jako že chyba je selhání, ale tihle lidé žijí v paralelních vesmírech vlastní iluze. Chybovat je totiž lidské a lidé dělají chyby; ve výhodě jsou ti, kteří si to připustí.

Logické řešení je hlídat za programátora vše, co hlídat lze. A za to platíme hardwarem, ale je to levnější, než to platit v ceně aplikace.

Můžeme se na to dívat tak, že jde o “externalizaci nedokonalosti” - aby programátoři nedělali drahé chyby, musí to řešit hardware, který si kupují uživatelé.

Navíc X je ošklivé, bakané a vlastní to zlý multimiliardář Musk, který je doslova fašista, takže jeho síť vůbec nebojuje proti těm, co nevyznávají správné hodnoty, tak je logické, že to pojmenujeme W, protože jsme o kousek vpřed.

Přesněji: není to evropský projekt, dělají to nějací Švédi, ale mají okolo toho hrozně sluníčkové slogany. Důvěryhodný feed, reální lidé, soukromí především, věříme v globální důvěryhodnou platformu, kterou vlastní a provozuje evropský subjekt, postaveno na důvěryhodnosti, svobodě, volnosti projevu… To si nevymýšlím, to cituju. Celému tomu chybí už jen řízné švejkovské baszom az anyat, baszom az istenet, baszom a Kristus Mariat, baszom az atyadot, baszom a vilagot, baszom Elon Muskot!

Požádáte, a tak za dva měsíce vám pošlou pozvánku. Tuhle jsem ji dostal a šel jsem se tedy podívat, jaké to máme ty hodnoty. Prý je dobré se nejdřív registrovat a pak ověřit. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale to jsem měl, protože… K tomu se dostanu. Zatím ta registrace.

Registrace

Je to samozřejmě skvělé, takže mi to nabídlo spoustu jazyků uživatelského rozhraní na výběr.

Je skvělé, že nezapomněli na jazyky, kterými mluví odhadem desítky tisíc lidí na světě, ale češtinu jsem hledal marně. No nic, přepnul jsem na Interlingua, kterou tu v Evropě mluvíme všichni, pokud zrovna nemluvíme esperantem.

Ale to je jen takový drobný detail. Přihlásil jsem se a viděl jsem rozhraní, které je nápadně podobné X.com. Protože nic neřekne “fuck you Elon” líp, než když mu obšlehneme UI.

A tam, kde jsou jinde příspěvky, bylo “Toto je konec vašeho feedu”. Samozřejmě - když nikoho nesleduju, tak co by tam bylo?! Přece mi nedoporučí nějaký obsah FUJALGORITMEM! To není správně evropské, tady algoritmy nechceme, protože ty jen ohlupují lidi. Takže tam nemáte nic.

Naštěstí tam je pole “Trending”. Ze zvědavosti jsem kliknul na trending, cituju, “Israel Palestine”.

Tohle dostanete jako Top. Latest? No prosím:

To vypadá, jako bych omylem vlezl na Bluesky, co?

Oh, wait… Když se podíváte na handle (takové to @něconěco), tak to tam uvidíte. A asi je fér to říct na plnou hubu:

W Social je technicky Bluesky. Sdílí stejnou technologii a je to propojené do jedné sítě. Ve W Social vidíte lidi z Bluesky a obráceně: V Bluesky vidíte lidi z W Social.

Na Bluesky není to výše uvedené ani výjimka, ani extrém. Je to plné podobných pro-pal leftardů a jiných komunistických zkurvenců; výjimka na Bluesky jsou spíš ty enklávy obyčejných lidí, co tam odešli, protože jim vadili trollové a kokoti, a zůstávají tam v mylném domnění, že tam je míň idiotů.

Chtěl jsem tam něco napsat, ale narazil jsem na striktní požadavek “autorizuj se”. A to si zaslouží vlastní kapitolku.

Subscribe now

Autorizace na W social, nový level pekla

Kdosi to nazval “úředník driven development”, a je to přesně tak. Tak hele:

Na autorizaci si musíte stáhnout samostatnou appku. Má hodnocení asi 1,8 a lidi píšou, že to neumí načíst čip a celé to je vůbec tak jako celkově na vyliž kapsu.

Stáhnul jsem, a prý že je to jednoduché. Kliknul jsem na Ověřit, a nic, že prý nemám pozvánku. Musíte to otevřít z té aplikace. Takže jsem si ještě stáhnul aplikaci. Pak to šlo o krok dál.

Můžete se ověřit pomocí čipové občanky. Tu mám, tak jsem ofotil údaje, přiložil jsem NFC, aplikace zahlásila, že čte, čte, a pak napsala, že špatně. Třikrát. Nic.

Můžete se ověřit pasem. Ofotíte údaje, přiložíte čip, aplikace zahlásila, že čte, čte, a pak zamrzla. Třikrát jsem zkusil, zamrzla pokaždé.

Můžete se ověřit fotkou. Vyfotíte pas, vyfotíte sebe, ono to porovná ksichty, a pak vás to možná pustí.

Mě to pustilo. Ale tím jsem ověřený v té zhovadilosti jménem W Identity. Teď je potřeba tímhle kusem debilního softwaru, který našli zjevně na skládce psychiatrické léčebny Vipeholmsanstalten v Lundu, autentizovat ten skvělý uživatelský prožitek z W Social. Což je jednoduché, je to zhruba na úrovni vytažení kleští z plastového blistru.

Nepřekvapí vás, že se k tomu používají různé QR kódy, že po načtení ho zpracuje a oznámí, že nemůže dokončit akci, nebo že je QR kód neplatný, nebo cokoli, prostě všechno je špatně, neřeknou vám ale co, proč a jak, a tak nakonec klikáte na cokoli, a najednou jste tam, a jste ověření!

Jste tam ověření!

Což je tak skvělé, že si jdete lehnout do šera. A když se zase odvážíte to vzít do ruky, tak se na to tak koukáte a zjišťujete, že máte v ruce furt Bluesky s pro-pal leftardy, ale že u vašeho jména svítí odznáček “Za statečnost a výdrž”, protože jste prošli tou verifikací.

Upřímně, jestli takhle bude vypadat ta verifikace věku, co EU chce ve své nekonečné moudrosti zavést pro ochranu dětí před pedofily a dezinformátory, tak myslím, že bude mít úspěch! Na sociálních sítích nebude nikdo, kromě nezletilých, které bude lákat překonávání zákazů, pedofilů, co budou motivovaní tam být, a dezinformátorům, za které to udělá řídící důstojník.

Ale vy jste ověření na W Social a můžete tam psát. S odznáčkem. A vidíte, kdo ještě má odznáček: jsou to všichni, co mají v tom handle řetězec wsocial.eu (protože neověření nemohou psát příspěvky pod tímto handle vůbec).

A to je celé.

Já to zopakuju: A to je celé!

Máte klienta k síti ATproto, což je to, co pohání Bluesky, jen je zelený a zobrazuje odznáčky.

TO JE CELÉ.

Na ATproto dál může psát kdokoli jakkoli cokoli. A vy to ve svém klientovi W Social uvidíte. Jediný, kdo má omezený přístup, jste vy. Kvůli ověření. Ověřený má odznáček. Který ale vidí jen jiní ověření; mimo W Social jsou vaše příspěvky samozřejmě viditelné taky, ale bez toho odznáčku.

Nemá to pointu? Nemá. “Trust your feed” je lživý žvást.

Proč používat W Social? Po pravdě neexistuje důvod. Řeči o evropském provozovateli jsou mimo, protože stejně pod tím vším leží globální ATproto. Nic vás nijak nechrání před ničím. Jste prostě na Bluesky. Pokud vám někdo slibuje ověřené hodnotné atd., tak bude muset zavést buď striktní zeď mezi WS a zbytkem ATproto, anebo se odpojit a uzavřít. Jenže to by tam zas nikdo nebyl, krom lidí z europarlamentu.

Helejte, čekal jsem ledacos, ale to, co jsem dostal, to je ještě větší zoufalost, než jsem si představoval.

Byl víkend, a víkend je plný divných myšlenek stran projektů. Ale popořadě:

Koupil jsem takovou tu samonavíjecí hadici. Box na zeď, v něm 30 metrů hadice a bateriový naviják (Gardena, kdybyste někdo chtěl). Jenže zídka, kterou jsem chtěl použít k upevnění, se sama ukázala nepevnou. Box jsem tedy postavil na ni s tím, že vymyslím jiné řešení.

Pak pršelo, a docela dost, a když přestalo, tak hadice odmítala navíjet. Svítil červený trojúhelník, a červený trojúhelník, to je ďábel. Tedy ne úplně, podle manuálu to znamená “navlhlé vnitřnosti”. Tak jsem osušil baterku, konektory, všechno, den to vysychalo, baterku jsem nabil, a nic. Červený trojúhelník. Baterka jinde fungovala. Jiná funkční baterka v navijáku: červený trojúhelník.

Další den jsem poslal reklamaci. Než se reklamační oddělení probralo a zareagovalo, tak uplynuly dva dny, a naviják, ejhle, začal navíjet. Asi potřeboval proschnout čtyři dny.

Takže bylo potřeba to protidešťové řešení vymyslet ASAP. Měl jsem tu připravené dřevěné hranoly na jiný projekt, ale co už, tohle dostalo přednost. Sestrojil jsem tedy kostru, rám, do kterého jsem naviják zavřel, postavil jsem to na nožičky, natřel, a začalo pršet. Přikryl jsem to plachtou a šel jsem řešit, jak udělám ten kryt.

Moje původní idea (“plácnu na to nějakou desku, co bude voděodolná, v teple se nezkroutí, v mrazu nepopraská…”) narazila na to, že materiály byly buď:

• v teple nestabilní

• v mrazu nestabilní

• v dešti nanic

a vrátil jsem se k původní představě dřevěného obložení s nějakým těsněním pod ním. A tak jsem se ocitl o víkendu v eshopu Hornbachu. Jak jsem vybíral, tak jsem se chtěl podívat, co jsem kupoval dřív, a tam na mě čekala ta záhada:

Hele, chápu leccos. Přeci jen se webem živím čtvrt století a viděl jsem různé věci, ale tohle mi hlava nebere. Proč o víkendu zobrazují nákupy jen za 15 měsíců a ve všední den všechny? Napadá mě snad jen to, že o víkendu zažívají větší nápor, tak ten server, co jim hledá starší objednávky, zaskakuje u kasy v prodejně Praha-Řepy, ale jako vážně: kdy jste naposledy viděli omezení webové služby podle víkendu? Vždyť tam přeci nesedí pracovník a nehledá to ručně, že by měl o víkendu padla…

Jo, to kdysi, to bývaly weby, kde bylo na férovku napsáno, že “o víkendu mají menší dostupnost stránek, protože šetří za internet, a tak zapínají modem jen 8-18”…

Každopádně jsem objednal potřebné a teď jsem, jak se říká, “v naději”.

A teď si řekneme jednu důležitou věc…

Proč se nepřidávat do komunit bastlířů

Co vám budu povídat, v jedné takové jsem. Jsou tam lidé hodní, to jo, ale víte jak - občas vedou neuvážené řeči, a ty pak mají následky. Jako tuhle, kdy tam nějací lumpové (ani nechci pány Šrámka a Ševčíka jmenovat) bez varování pustili info, že Lidl má 15 % na vše z kategorie “dílna a zahrada”.

A já měl zrovna pár věcí vyhlídnutých, že “až někdy”, “jednou”, “možná”…

S Lidlem, respektive jeho značkou Parkside, to je takové všelijaké. Něco z toho, co mají, jsou dobré věci, které slouží. Za přijatelnou cenu solidní kvalita, a je to nářadí, které si vezme i profík na nějakou míň náročnou práci. Což mi potvrdil i instalatér, co tu tuhle montoval vanu, i kamarád zahradník - že pár věcí od Parkside mají, a jsou spokojení. Ostatně, i já pár věcí mám a jsem spokojený. Ale taky mám pár věcí od Parkside, které letěly oknem po pár minutách, protože prostě ne.

Někde záleží na kusu, někde na typu. Ale to elektrické nářadí prý bývá slušné.

Takže jsem vypustil buffer a koupil to, co jsem měl “až někdy, třeba, časem, až bude sleva”… A když ona ta sleva byla, pane vachmajstr, to jsem si nemohl pomoct!

Takže přišla pokosová pila PZKS 2000 C3. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jo, nebo ne, a na co mi bude, ale když jsem tuhle řezal ty hranoly přímočarkou, protože mi ponorka přišla jako zu moc, tak jsem si uvědomil, že “něco mezi aku přímočarkou a maflem” by se hodilo, i na takové to jemnější a přesnější řezání. Myslím, že až budu řezat prkýnka na to obložení, tak budu rád, že jsem ji koupil.

A hoblík taky. PPEH 950 A1. To byste nevěřili, co všechno tu potřebuju ohoblovat. Třeba dveře do sklepa. Sice jsou takové všelijaké a jsem zvědavý, jestli to vůbec přežijou, ale buď to přežijou, nebo budou nové…

Koupil jsem i stolní kombinovanou brusku PSBS 240 C2. Myslel jsem si, že to je taková investice do “někdy”, ale teď jsem si v dílničce obkládal zdi deskama, dával jsem si pod ně hranolky, a docela se mi hodila na srážení hran a ubírání materiálu, když to někde o milimetr nesedělo.

No a v “na někdy” jsem měl i horní frézku. Nic nutného, ale “bude se hodit”, takže POF 1200 E4 čeká zatím v krabici. Myslím, že nejpozději u toho obložení ji vytáhnu hned vedle pokosu…

Když jsem zmiňoval ty instalatéry, tak jsem nezmínil dlažbu, co zůstala zakydaná od nějakého instalatérského maltovitého fujtajblu, kterým tu byl přichycený sprchový kout. Na funkci to nemělo vliv, ale byl bych radši, kdyby to tam nebylo. Takže jsem koupil i vibrační věc jménem PPFMW 550 A1, a s tou to šlo dolů jako po másle.

A pak jsem koupil pár drobností, jako plašič na krtky, horkovzdušnou pistoli a “sadu kleští na jemnou mechaniku”, u které bych se rád zastavil, protože - víte jak jsem psal výš, že některé Parkside je dobré a jiné ne? Tak tohle je to “jiné”.

Stálo to padesát korun, nečekal jsem zázraky, ale hodily se mi nějaké menší kleště. Kombinačky OK, ploché OK, ty s kulatými čelistmi taky OK, a štípačky… Ty jsem vyprostil jako první a hodlal jsem je použít na štípání těch vázacích pásků, kterými jsou ostatní nástroje připevněné ke kartonu. Jaké bylo moje překvapení (toto je jen řečnická fráze), když štípačky neuštíply ani ten blbej kus plastu! Po několika marných pokusech jsem zjistil příčinu: jejich čelisti k sobě nedosedají. Mají předkus. No, předkus: nejsou schopné ani uštípnout kartón, to není jen předkus, to jsou čelisti úplně šejdrem, jak u vysloužilého boxera.

Můžu je zkusit zbrousit, když mám tu brusku, co? Vyhodit je můžu pak. A vás varuju: Tyhle kleště nebrat!

Může se hodit

Když jsem řezal ty hranoly, tak jsem si vzpomněl, že jsem před časem viděl hezký nástroj na plánování řezu 1D i 2D. Problém: Máte hranoly, které mají, dejme tomu, dva metry na délku. Potřebujete z nich uříznout osm spojovacích 35 cm, čtyři horizontální strany 65 cm, čtyři vertikální strany 55 cm, a teď jak to poskládat, že?

Odpověď per hranol:

1. 3 x 65, zůstane ~5 cm

2. 65 + 55 + 2 x 35, zůstane ~10 cm

3. 55 + 4 x 35, zůstane ~5 cm

4. 2 x 55 + 2 x 35, zůstane ~20 cm

Jasně že to zvládnete spočítat sami, ale je lepší, když vám to někdo připraví.

Subscribe now

Chvíli jsem si hrál s EZ Nesting, ale rychle jsem narazil na limit 3 optimalizací denně zdarma, jinak zaplať 5 USD měsíčně. Tak jsem sáhnul po CutList Evo. Sice taky placený, ale free verze je omezená na 10 částí per projekt, což je snesitelné. Zadal jsem lineární materiál, délku 200 cm, počty a délky přířezu, tloušťku pilového listu, a výsledek viz výše. Samozřejmě umí oba nástroje i 2D, tedy plochu, když řežete třeba desky, buď na pravidelné tvary, nebo umí i shlukovat nepravidelné, optimalizovat rozložení na desce a minimalizovat buď ztráty materiálu, nebo počet řezů. A umí to prý i pro laserové řezačky, umí to načítat materiál i požadované části z CSV, DXF, 3D modelů a dalších (ale to jsem nezkoušel).

Co jsem ale taky vyzkoušel: hodně se mi líbí fajn služba Krabix.cz. Autor Vladimír Večeřa udělal parametrický generátor krabiček pro tisk na 3D tiskárnách. Vyberete si typ, vyberete si víko, specifikujete mechanismus zavírání, rozměry, úchytky, otvory a další věci, a ono to spočítá model a vygeneruje soubory pro tisk. Skvělá věc je, že pokud chcete krabičku na nějaké Arduino, Raspberry, ESP32 nebo kity od Lásky, tak si můžete zvolit šablonu, a připraví se vám rozměry i vnitřní sloupky. Skvělá věc!

Já vím, že máme Printables a další, ale tohle sedlo víc do toho, co potřebuju dělat, než to kreslit ve Fusion od začátku kvůli každé krabičce na senzor. Ještě by se mi líbilo, kdybych si mohl zadat vlastní rozměry desky a pozice otvorů, to by bylo už naprosto dokonalé.

No a protože mám i laserovou gravírku / řezačku, tak jsem hledal, jestli není něco podobného i pro ně. A našel jsem generátory - převážně krabiček a ozubených koleček.

Asi nejjednodušší je Makercase. Ale v základní verzi nabízí jen pár typů krabiček, ty zajímavější jsou za předplatné, ale zase 20 USD za rok není tolik.

Podstatně výkonnější je webová implementace Boxes.py. Těch různých krabiček, boxů, poliček, věšáčků, držáčků, stojánků, koleček a součástek je tam násobně víc a asi si vyberete snáz. Jen je rozhraní takové víc “spartánštější”.

Takže teď můžu laserem řezat a pálit jak o život.

Tak ať vám to taky pálí!

Možná jsem to už zmiňoval, ale jedním z motivů pro přestěhování bylo to, že chci mít dílnu. Pracovnu mám, v ní všechnu tu elektroniku a počítače, ale chci i dílnu na větší věci, co si tak člověk chce udělat. A v dílně ponk a svěrák a nějaké to větší nářadí na občasné práce se dřevem, kovem a dalšími veselostmi.

Kapitola 1: Jak to začalo

V pražském bytě jsem měl, samozřejmě, vrtačku a základní sadu nářadí. Jasně, kladivo, šroubováky, kleště, sikovky, štípačky, takové ty věci, co má doma i úplný lempl, a k tomu pár lepších nástrojů. Akušroubovák třeba. No dobře, nebyl to úplně akušroubovák (BOSCH GSR 12V-30), ale s vhodnou sadou nástavců se z toho akušroubovák stal, dokonce s nastavitelným momentem. Vrtačku jsem měl příklepovku Black and Decker, ale když jsem vrtal do ytongu, tak se spíš trápila než vrtala, takže jsem jednoho krásného dne koupil vrtací kladivo (BOSCH GBH 2-26 DRE), k němu sadu vrtáků (taky Bosch), a bylo!

V bytě jsem si s touhle sestavou vystačil, dokonce jsem ani očkoploché klíče nepotřeboval, protože jsem měl sikovky. Pro občasné “přimontuj, přivrtej, zapoj…” to je výbava dostatečná, ale někoho jako já to dlouhodobě neuspokojí.

Když jsem si pořídil dům, tak přišla bída na kozáky, jak se říká, a já si s tímhle nevystačil. Na smontování nábytku, přivrtání do zdí, přitlučení, zapojení a získání myofasciálního bolestivého syndromu dobrý. Jo, dva týdny jsem nemohl zvednout ruce ani do úrovně ramen, kdyby přišla na návštěvu hranatá legenda, tak ho ani nepozdravím, naštěstí nepřišel.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsem zamontoval zcela novou myčku, přišrouboval k ní zcela stará dvířka a zjistil jsem, že jsou příliš dlouhá, takže se myčka dá toliko vyklopit, nikoli otevřít. Ta stará myčka měla pravděpodobně jinak posazené otvírání a nedrhlo to. Inu, uříznout bylo třeba.

Zrovna nějak volala máma a prý “co děláš?” Tak jí povídám, že dumám nad uříznutím dvířek, a ona na to “vezmeš mafl a uděláš bzink! a je to uřízlé, pche!” ano, moje šestasedmdesátiletá matka si dělá nábytkové doplňky sama, s maflem, šroubovákem, kladivem, hoblíkem a kýblem barvy, zcela běžně. A ještě říkala “Mafl je malej, do ruky, přiložíš, řízneš…”

Tak jo. Poslouchej maminku, říkali, tak jsem ji zas jednou poslechl a koupil mafl. Přesněji ponornou pilu Scheppach PL55. Byla zrovna v akci, recenze byly slušné, tak co by ne. Druhý den přišla. Když jsem ji vybalil, byl jsem trochu v rozpacích, protože mi došlo, že pravděpodobně tímhle “malým maflem do ruky” uříznu s dvířkama i kus podlahy, půl lednice a šuplík. Představoval jsem si to menší, co vám budu povídat.

Na druhý pokus jsem už koupil to, co jsem chtěl. Jmenovalo se to Přímočará pila (BOSCH EasySaw 18V-70) a ano, tady už to bylo tak, jak jsem si představoval: pila, plátek, co jezdí sem a tam, s pevným úchopem a vodící lištou od toho Scheppachu jsem uříznul dvířka na požadovanou výšku a mohl jsem slavnostně otevřít myčku.

Pak se s každou další bejkovinou ukázalo, že si musím nutně nezbytně pořídit další nářadí, a když jsem cajkama zabral polovinu skříněk na chodbě, došlo na dílničku.

Kapitola 2: Dílnička

Tohle je můj aktuální projekt. Některé věci okolo domu, zahrady a bazénu prostě chtějí prostor a náčiní. Navíc jsem při obhlídce získaných nemovitostí usoudil, že zavíratelná kůlna, kde leží palety a “všechno co se teď zrovna nehodí mít jinde” je vlastně velký luxus na to, aby uvnitř leželo harampádí. Plus, a to bylo fakt plus, je do kůlny přivedená elektřina. Předchozí majitel se s tím moc nebabral, na kabel připojil vypínač, z vypínače vedl druhý kabel po stropě, chytil ho vždy mezi dva zkřížené hřebíky, a na konec přidělal na holé dráty objímku s žárovkou.

Základ byl tedy jasný, zbývalo to jen vymyslet…

Chtěl jsem ponk. Pořádný, masivní, velký. K ponku samozřejmě židli. A skříň, zamykatelnou, kam dám věci, které by neměly ležet jen tak. Plus regál, plus takový ty děrovaný panely na zeď, jak se na to věší nářadí.

To byla tedy úvodní představa. Hledal jsem ponky, a zároveň jsem nechtěl moc utratit. Nakonec mi z hlediska poměru cena/výkon přišel nejlepší stůl EN_02_20 od Enpragu. Výhoda je, že jsem ve stejném eshopu pořídil i tu uzamykatelnou skříň (C01B), židli s kluzáky E04H a regál Standard Eco 180/75.

A jak jsem tak zevloval na tom webu a hledal, co bych ještě přihodil, když už si platím dopravu, tak mi padl zrak na gumovou podlahovou desku (typ 115) - dvoucentimetrová deska 120x80 cm, takže mi čtyři stačily na pokrytí dílny, a místo divného betonu mám hezkou černou gumu. Což se samozřejmě hodí: co upadne, to se nemusí nutně rozbít, zároveň jsem izolovaný, neklouže to…

A tak jsem měl stůl, židli, skříň a regál.

Kapitola 3: Elektrika

Aktuálně jsem ve fázi elektrorozvodů. Samozřejmě už pracuju, stůl slouží krásně, to jo, ale když jsem se asi poosmé jebnul o tu zavěšenou žárovku do hlavy, tak jsem, jak se říká, “přeuspořádal priority” a začal jsem elektrikou. A jako první jsem vyhodil tu žárovku a dal místo ní ledkové světlo (Lumakpro IP65 56W).

Na přívod jsem si dal otočný hlavní vypínač. Chtěl jsem takový ten “tahem zapni stiskem vypni”, ale neměli, tak jsem koupil tenhle. Pak vypínače na světlo a sadu zásuvek. K tomu všemu 15 metrů CYKY-J 3x1,5 a takové ty vintage rozvodné krabice, co si pamatuju z dětství. Jo, holt design prověřený desetiletími… :)

Ten kabel je samozřejmě dobrej, o tom nic, ale ty zásuvky a vypínače, to je peklo. Blbější jsem si nikdy nekoupil. Vypínají a zasouvají, to jo, ale je v nich naprosté minimum místa, a když tam vedete ten kabel, tak jednotlivé vodiče ohýbáte do všelijakých úhlů, aby se vešly. Hele, třeba ten vypínač: Máte 3 vodiče, fázi, nulák a zem. Fázi spínáte, nulák a zem musíte propojit skrz. Buď svorkovnicí (ta se tam nevejde, tak byste ji museli dát vedle), anebo wago spojkou, která se tam vejde, ale jen tak tak. Protože pod tělem toho vypínače není vůbec místo. Nad ním a pod ním je trošku místa, ale tam vede přívod a vývod. Vedle něj by místo bylo, ale kus ho zabírá sloupek na zašroubování, a do toho zbytku musíte dát nulák a zem, každý z jedné strany, protože se prostě jinam nevejdou. A pak to honem přimáčknete a šroubujete… Drek mizernej, nekupujte to!

A zásuvky? Komici tam dají dva otvory pro kabel, jako že zapojíte zásuvky zřetězeně, ale zjevně jen na cukršpagát, ten CYKY ani náhodou. Nakonec jsem dvě za sebe zapojil, ale unavilo mě to tak, že jsem si šel odpočinout ke kultivátoru…

Ale postupně jsem se dostal do stavu, kdy mi světlo svítí, po dílně mám šest zásuvek, dva LEDkové reflektory Retlux s vypínačema, a to mi, myslím, bude zatím stačit. Dneska ještě půjdu připojit tu druhou větev, reflektory+zásuvky, a dá-li Bambuch, tak to dobře dopadne.

Kapitola 4: Vybavení

Na zeď, která byla všelijaká, někde cementová deska, někde cihla, někde kámen a 3 cm omítky, jsem přišrouboval dřevěné hranoly a všechno další montuju na ně. Třeba ty pegboardy.

Čtyři na zeď, čtyři na stůl, sešrouboval jsem je k sobě a udělal jsem si z nich stěnu. Takže třeba ta vodováha, co od stavby zahradního chodníčku (jo, to taky někdy popíšu) ležela za jahodama, má teď své hezké místo.

Hele, ono se to tváří jako kancelářská věc, ale šroubováky, dláta, vodováhy, šroubky, pilky a podobné věci to udrží taky, nemyslete…

Na dveře, které předchozí majitel udělal jako posuvné, přišel těsnící kartáč, místo rozbitého skla přišlo plexisklo a na zeď HPL deska, ať to aspoň trochu vypadá.

Ještě jsem dodělal vzduchotechniku. Já nevím jak vy, ale já si říkám, že v dílně občas člověk dělá s něčím, co smrdí, ať je to nějaké lepidlo nebo smrad z gravírky. Tak jsem koupil pár metrů (přesně dva) potrubí 100mm, zpětnou klapku, větrací mřížku a ventilátor. Na druhou stranu pružnou hadici, a o smrad je postaráno.

Minulý týden jsem dělal to dřevěné obložení a zjistil jsem, že vysavač je dobrá věc, ale že bude lepší speciální odsávač na piliny a jiný bordel ze stolu, tak jsem koupil Scheppach DC100.

To dřevěné obložení jsem si při řezání a vrtání samozřejmě přichytil na stůl svorkami. Jako - padesát let řežu, a letos jsem si konečně koupil tuhle věc a použil ji. Radost jsem z toho měl tak velikou, že jsem si rovnou udělal i dřevěný poklop na přívod vody. Byl tam ještě od předchozích majitelů položené tři fošny, tak halabala, tak jsem si je chytnul do svorek, shora dva hranoly, zdola dva hranoly, sešroubovat, zbrousit, namořit, napustit olejem, a je to, krásná práce.

A ty svorky se mi tak líbily, že jsem si koupil i dvě jednoruční.

Výhoda je ta, že nemusím držet a šroubovat, ale jen mačkám tu páku, jako když třeba vytlačujete silikon z kartuše. A když potřebuju odepnout, stisknu to malé modré na držadle, svěrka povolí, čelisti odskočí...

Včera i na ten svěrák došlo. Chtěl jsem York, ale neměli, tak jsem vzal tento.

No a protože nejsem hazardér, tak jsem si vzal na některé drsnější práce štít a náhradní z polykarbonátu. A taky několikery rukavice: protinárazové protiřezné, kombinované a tenké protiřezné, protože mě nebaví tahat si třísky a ošetřovat si náhodné řezy nebo škrábance a bodance od divokých malin. A ty protinárazové jsem ocenil tuhle, když mi cvaklo prkno prsty ke zdi. Ani jsem to necítil.

Kapitola 5: Inspirace

Možná pro vás, možná pro někoho blízkého… Mám tu pár tipů na užitečné věci, které jsem si pořídil a mám z nich radost.

Subscribe now

Ale než se k tomu dostanu, tak se musím přiznat, kde beru inspiraci já: Sledoval jsem na YouTube pár kutilských kanálů, takových, kde ti lidé něco dělají, k tomu mají nějaké nářadí, něco o tom řeknou, zkrátka budu mít inspiraci. Ale bylo to těžké najít.

Na první pohled je toho spousta, ale zjistíte, že většina jsou Nějaké Totální Shity, Co Jsou Přeložené Strojově Z Angličtiny. Poznáte je podle velkých písmen a baitových titulků jako “To Musíš Vidět! 10 Triků Pro Práci S Vrtačkou, Které Jsou Neskutečně Geniální” anebo “Vynález Starého Truhláře Překonal Věky: Tahle Vychytávka Tě Odstřelí Do Vesmíru”.

Ani se na to nedívejte. Fakt. Neztrácejte čas. A ani s takovými, které jsou původem české, ale formou stejné.

Z těch ostatních českých je pár takových všelijakých, co mají třicet odběratelů, spousta automechanických a tunerských, ty mě moc neberou, pak třeba řemeslníci, co ukazují, jak něco dělají, ale je to spíš timelapse, možná dobrý na to očíhnout postup. Pak jsou kanály prodejců nářadí, tam je všechno skvělé a úžasné a kupte si to, máme to skladem právě teď. Pak klasické kutilské kanály, kde si uděláme novou cirkulárku ze staré pračky, ale to mě taky moc nebere.

Hledal jsem něco, kde mi někdo ukáže, jak něco dělá, jaké k tomu má nářadí, co objevil za vychytávku… Pár jsem jich našel, ale některé jsem musel vyřadit, protože mi prezentující nesedl (třeba Chodská dílna je asi obsahem fajn, ale štve mě způsob, jakým ten chlapík mluví a nedokážu to překousnout).

První mi sednul Pavel Kutil Zeman, na toho jsem narazil náhodou, když jsem hledal recenzi na tu zmíněnou ponornou pilu Scheppach. Má tam dobré recenze, občas i pěknou teorii (ano, třeba od něj jsem zjistil, co je to poděrák), někdy inspiruje nepřímo (s těma jednoručníma svorkama například - doporučoval Piher), někdy přímo (ten kultivátor, co ukazoval, jsem si koupil). Je to fajn, když vidíte, jak s tím nářadím někdo něco i dělá.

Jako druhého jsem objevil Bradmana Toma, který mi sednul svými okruhy: od recenzí nářadí a vychytávek do dílny přes 3D tisk a laserové gravírování až po trávník a bazén. Udírnu zatím vynechám, včelaření taky, ale jinak jsem u jeho videí strávil dva hezké večery, plné objednávání vercajku. :)

Třetí je Tomáš Horský aka BUILD4FUN, kde jsme se až tak moc nepotkali tématem, on je hodně na práci se dřevem a na projekty typu stavba sauny nebo postel pro dceru, ale sedmdesát videí v sekci “Do dílny” bylo fajn.

Poslední úlovek je Tomáš Krásenský a jeho kanál Dělejte něco! Je to vlastně “velký kanál”, skoro profesionální kutilský pořad, takže jsem byl trochu rezervovaný, ale dal jsem pár videí a bylo to fajn. Můžu doporučit.

A teď pár mých tipů:

Read more

Ale ty otázky přicházely. “Myslíš si, že to někdo řídí? Nebo jak je možné, že se to tak rozšířilo?” Měl jsem v hlavě koncept textu, kde jsem chtěl popsat synchronizaci institucí, které nedostávají nic “befelem” ani “shora” ani jinak, ale přesto dochází ke stejným postojům a tezím. Nešíří se to tak, jak si lidé představují, ale podobně jako se šíří blbé nápady v dětských skupinách: pár dětí dostane nápad, udělají partičku a začnou se tvářit, že jsou víc než ostatní: víc cool, lepší, že patřit k nim je výsada… Nemusí svoje blbé nápady šířit: ostatní je začnou sami napodobovat. Vypadá to hrozně primitivně a milovníky zlých úmyslů to neuspokojí, ale je to tak.

Nebo otázka, kterou jsem dostal od nejmenované “budoucí významné” dámy: “A co proti tomu můžeme dělat?” Nevím, co duchaplného jsem odpověděl, ale ta otázka mi vrtala hlavou: Co proti tomu dělat?

Před pár týdny se to nějak propojilo s postem, kde se diskutovalo o skvělém nápadu Evropské atletické unie, která vydala doporučení, jak správně fotit a zabírat sportovkyně (sportovce možná taky, ale to není podstatné). A v těch vírech reakcí jsem zachytil jednu, kde autor psal, že přeci nic nezakázali, že jen vydali doporučení.

Došlo mi, že tohle je přesně ten moment, který celou tu současnou vlnu charakterizuje: celé to šmejdstvo zjevné i skryté, celé to pokřivení i přiohnutí, všechno se to děje ne tak, že někdo něco zakáže, přikáže, potrestá, odsoudí, ale vlastně tak nějak přizdisráčsky, nepřímo, neurčitě a tak, že za to vlastně nikdo nemůže: My jsme nic nezakázali. A my jsme nic nepožadovali. My jsme nikoho nepotrestali. Všichni aktéři se vždycky “jen ozvali” a “jen reagovali”. Zbraní není paragraf; je napsaný a někdo by si ho mohl přečíst. Místo něj se bojuje morálkou. Ne morálkou, ale “morálkou”, ne žitou etikou, ale hubou.

Sednul jsem a začal jsem tu myšlenku rozvíjet. Nejdřív jsem přemýšlel nad tím, co by měl člověk udělat, ale když jsem našel odpovědi, zkusil jsem si je rozbořit - a došlo mi, že jsou mimo. Musel jsem se ponořit hlouběji a zároveň odplavat dál, přemýšlet nad tím, co vlastně dělá protivník, jak se mu v tom dá zabránit, jak jeho vliv omezit, …

Řešení samozřejmě existuje, ale přišlo mi to jako stokrát čtené, ale nulakrát realizované. Tak jsem musel hledat ještě hlouběji. Hledat popis situace, což není tak jednoduché, pokud nechci přijmout nějaké proklamace o “marastu”. V čem vlastně spočívá? Na čem stojí, o co se opírá, co ho drží při životě? Padlo několik formulací, které jsem postupně upravoval, měnil, opouštěl a zase se k nim vracel.

A když jsem došel ke kořeni, u kterého jsem věřil, že popisuje příčinu celého problému, a díky tomu můžeme zjistit, jak ho eliminovat, tak jsem se začal pomalu vynořovat zpátky… Znáte to: Někdy dlouho putujete křivolakou cestou skrz trní a bažiny, a když jste v cíli a ohlédnete se, tak zjistíte, že hned vedle je pěkná cesta, upravená, i s občerstvením. Proběhnul jsem po té cestě zpátky, a když jsem tak šel, začalo mi hlavou vrtat podezření, které sílilo a sílilo: Celá ta pouť byla skvělá, ale na jiné místo!

Musel jsem se kriticky zeptat sám sebe, jestli jsem celou dobu hledal způsob, jak porazit moralizující politiku, nebo jestli jsem už tím, že jsem si připustil takovou otázku, nevstoupil na prokleté kolbiště kulturní války, tedy přesně toho nástroje, který používá moralizující politika. Chci opravdu hledat způsob, jak vyhrát současnou kulturní válku, když vím, že její pravidla diktují ti, proti kterým bych bojoval? Není “kulturní válka” jen proxy bitevní pole, nastrčené na vyčerpání oponentů v marných soubojích?

Subscribe now

Neřeknu vám, jak to dopadlo, ale pozvu vás ke čtení eseje Gumová společnost. Je to podrobný zápis úvah, kterými jsem prošel a které jsem výše zhutnil do pár odstavců. Mohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a položit jen výsledek, okořeněný nějakými štěpnými citáty, ale přišlo mi potřebné nechat někde svědectví o slepých cestičkách i o procesu, kterým jsem došel k výsledku (a kterým vy můžete dojít k naprosto odlišnému).

Nevím, jestli jsem došel ke správným závěrům, jestli jsem někde nezabloudil. Nemůžu zaručit správnost. Ale věřím, že jsem vše poctivě zaznamenal.

PS: Volím pro publikaci tuto cestu, protože jsem vám nechtěl zahltit mailbox sáhodlouhým čtením.

Komunisti, naštěstí až ke konci, přišli na to, že lepší než zakázat věci od 51 do 100 je “nedoporučit taková ta větší čísla”. Gumový zákaz s gumovým limitem vyvolá efektivně autocenzuru takovou, že se všichni drží pod 40 a u 45 se považují za odvážné.

Bylo to v reakci na nějaký post, kde autor psal cosi o tom, že něco není výslovně zakázané, jen je to nedoporučené, a já si vzpomněl na to, že v 80. letech nebyli umělci zakazováni, jen nebylo doporučeno jejich vystupování... Což se nakonec ukázalo jako velmi efektivní: nikdo nemohl říct, že “byl zákaz”, ale zároveň ti, kteří rozhodovali, se při rozhodování stáhli hluboko pod bezpečnou hranici. Ani ji netestovali. Čest výjimkám. Takhle fungoval zákaz konce osmdesátých let: Nejsi zakázaný, ale asi chápeš, že tě úplně nemůžeme uvést.

Dnešní verze většinou nemá podobu “nesmíte říci X”, ale “zvažte rizika”, “zajistěte bezpečné prostředí”, “chraňte reputaci”, “slaďte se s hodnotami” nebo “omezujte škodlivý obsah”.

Což se samozřejmě neděje, uveď aspoň jeden příklad, a ať uvedeš co chceš, tak to bude ojedinělý exces, který rozhodně není pravidlo…

Tak třeba inzerent nezakáže psát médiu o válce, kriminalitě, migraci nebo politických konfliktech. Jen nechce, aby se jeho značka (rozuměj: reklama) objevila u “kontroverzního obsahu”. Redakce se pak sama ekonomicky motivuje nabízet nekonfliktní servis, lifestyle a neutrální komentování. Výzkumy přitom nezjistily [1, 2], že by reklama u seriózních negativních zpráv automaticky poškozovala značku, přesto je “brand suitability” jedním z hlavních důvodů omezování inzertních rozpočtů pro zpravodajství.

Evropský kodex proti dezinformacím je formálně dobrovolný, ale od roku 2025 je začleněn do systému DSA a Komise jej označuje za soubor opatření relevantních pro prokazování souladu s DSA. Platforma tedy není přímo nucena odstranit konkrétní názor; jen musí doložit, že dostatečně “zmírňuje systémová rizika”. Bezpečné řešení je moderovat širší pásmo, než by vyžadoval zákon.

Britský Online Safety Act a kodexy Ofcomu ukládají platformám hodnotit rizika a upravovat moderaci i doporučovací algoritmy. Formulace jako “účinná opatření”, “harmful content” a “safer by design” nechávají konkrétní hranici na platformě, která zároveň čelí sankcím. Přirozený výsledek je preventivní filtrování i hraničního, legálního obsahu. To poslední je logický předpoklad, nikoli doložený jednotný výsledek všech platforem. [1, 2]

Univerzitní pravidla “respektujícího prostředí” nezakazují konkrétní stanovisko, ale “nevhodné”, “znevažující”, “nepřátelské” nebo “zneklidňující” projevy. Protože disciplinární hranice není předvídatelná, studenti i vyučující se, opět preventivně a pro jistotu, vyhýbají celým tématům. Analýza amerických univerzit z roku 2024 označila přibližně 65 % zkoumaných škol za instituce s vágními nebo částečně restriktivními pravidly projevu. Jde o hodnocení organizace FIRE, nikoli neutrální státní statistiku.

Zaměstnanec nebývá potrestán za přesně definovaný názor, ale za “nesoulad s hodnotami”, “narušení pocitu bezpečí”, “nedostatek inkluzivity” nebo “reputační riziko”. Zda platí pravidlo i pro soukromý účet, ironii nebo legitimní odborný spor, rozhoduje HR až zpětně. Nemám doloženu souhrnnou statistiku rozsahu, mechanismus je však standardní: neurčitá norma plus existenční sankce vytváří větší autocenzuru než seznam zakázaných vět.

Instituce nic výslovně nezakáže; pouze oznámí, že projekty spojené s nežádoucím pojmem neodpovídají jejím prioritám. V USA byly v roce 2025 rušeny či napadány granty na základě širokých vazeb k DEI, genderové identitě, váhání nad očkováním nebo covidu. Obrácený ideologický směr, ale přesně stejná metoda.

Obsah zůstane dostupný, takže provozovatel může tvrdit, že nic necenzuruje. Jen se nedoporučuje, nemonetizuje, nezobrazuje ve vyhledávání nebo dostane nižší “trust score”. Autor nezná limit ani důvod, ale rychle zjistí, jaký styl, slovník a témata algoritmus (nebo systém) odměňuje. To je technologicky dokonalejší varianta onoho “větší čísla nedoporučujeme”.

Toto je stav, který pozoruju: každý sám odhaduje, co by mohlo někomu vadit, a pro jistotu ubere ještě dvacet procent. Nelíbí se mi to a přemýšlím, co s tím dělat a jak to uchopit. V následujícím textu jsem se pokusil své úvahy zapsat. Rovnou přiznávám, že nemám řešení; procházím bludištěm a sleduju odbočky, slepé cesty a bludiště samotné. Někde se mýlím, nebo předčasně hledám řešení. Někde docházím k závěrům, které později v textu, po dalších úvahách, musím odmítnout. Vám nabízím společnou cestu: přidejte se k mému přemítání. Možná se někde rozejdeme, možná se spolu dostaneme na konec, možná dojdete k jiným závěrům. Nevím, zda jsou ty moje správné, ale připadá mi poctivé ukázat, jak jsem k nim došel.

Gumová společnost

Pevná hranice je nepříjemná: tady máš meze, tady je zákaz, sem nesmíš. Mockrát do ní narazíte, ale jakkoli je nepříjemná, tak má jednu velmi upřímnou vlastnost: je viditelná a veřejně známá. Doporučení proti ní vypadá na první pohled jako laskavost, protože nic nezakazuje, alespoň navenek. Horší je, že vytváří měkkou verzi “právního pozitivismu”. Místo jasného vyznačení místa, kam nesmíte, jen tak neurčitě mávne rukou a říká vám: Bude lepší, když budete támhle.

A co když tam nebudete? Překročíte tím něco? Proviníte se? Dle dikce ne: nebylo řečeno, že jinam nesmíte. Ale měli byste být támhle. Kde? No, někde támhle! Obzvlášť drsní vykladači ještě dodají: “To je přeci každému rozumnému člověku jasné, kde je támhle!” Pokud vám to není jasné, tak jste nerozumný? Nechcete být nerozumný, tak jdete tedy tím směrem, ale nikde nejsou žádné hranice. Jdete, a nevíte: Jsem tam, kde je doporučeno být? A teď? A co o krok vlevo? Nebo nejsem moc vzadu? A tak sami sebe přesvědčíte, že nejjistější bude, když si stoupnete co nejvíc do středu tušené oblasti, protože hranice není jasná a vy nechcete riskovat, že byste byli za ní.

Právě jste si spustili autocenzurní mechanismus. Když je norma vágní, nemá jasnou hranici a nepředvídatelné vymáhání, je jistější držet se bezpečně daleko od předpokládatelných mantinelů. Vágní normy chodí ruku v ruce se slovy jako “nevhodné”, “škodlivé”, “kontroverzní” nebo “neslučitelné s hodnotami”. Vymáhání není předvídatelné, nevíte, co si můžete dovolit, ale vidíte výšku možných sankcí - můžete přijít o pověst, o granty pro svůj projekt, o peníze, o dosah, o společnost, ... Proto většina lidí bude volit opatrnost.

Gumové zákazy jsou ideální nástroj pro potlačení. V první řadě totiž nevypadají jako zákazy. Odpovědnost se přesouvá od orgánů moci na někoho jiného. Protože jsou jejich hranice nejasné, tak umožňují totální selektivnost aplikace, tedy ve stejné situaci vyvolat různou reakci. Že tento princip boří základní pilíř spravedlnosti, tedy “předvídatelnost práva”, asi není potřeba dodávat. A hlavně: Nikdo autocenzuru nevynutil, sami jste se k ní dobrovolně rozhodli.

Síla gumových pravidel je v tom, že jsou sice nejasně vymezená, až abstraktní, zato případná sankce je konkrétní, viditelná a silně individuální. Pro instituce, na které je tato gumová povinnost uvalena, nebo které ji samy přijmou, je to důrazná motivace minimalizovat riziko: instituce má klid a náklady odporu nese jednotlivec. V takové atmosféře lidi postupně zaměňují to, co je dovolené, za to, co je společensky bezpečné.

Vede to k jevu, který bych nazval glajchšaltace nevadivosti: vaše dílo může být formálně různorodé, ale nesmí dráždit. Vy přitom nevíte přesně kdo by mohl být čím podrážděn, tak radši předpokládáte, že kdokoli čímkoli. Trefujete se tedy do bezpečných cílů, formulujete předvídatelné závěry, a to vše sterilním jazykem, plným eufemismů, preventivních omluv a povinných vyviňovacích formulí.

Na místě je tedy otázka: Jak se tomu bránit?

Napadá mě na první dobrou několik věcí, které by měl člověk dělat. Určitě na ně přijdete sami. Třeba požadovat jasné formulace a konkrétní příklady hranic. Odmítat sankce založené na “nevhodnosti”. Požadovat transparentní rozhodování. Požadovat zkoumání obsahu stížnosti, nikoli její hlasitosti. Veřejně napadat podobné případy, podporovat lidi v odporu proti nim, vyžadovat přesná pravidla...

Jenže!

(Tohle slovo by se mohlo stát leitmotivem celého textu.)

Jenže jak třeba odmítnout sankci, založenou na “pocitu nevhodnosti”, když už samotné odmítnutí je “nevhodné”? I diskuse o něm je nevhodná. Příručky nám naštěstí dávají jasný návod: Chtějte znát přesné pravidlo, které jste porušili, nechte si to dát písemně, požadujte právní základ sankce, trvejte na srovnání s obdobnými případy, držte spor striktně o věci, nikoli o vlastním charakteru, neobhajujte “svoji vhodnost”, ale protestujte proti pocitu coby důvodu sankce...

Svět příruček je tak krásný. Realita je ale taková, že vám někdo (třeba platforma nebo obchodní partner) oznámí, že jste například “porušili zásady komunity”, a proto ruší váš účet. “Vaše příspěvky nejsou v souladu s našimi zásadami”. Anebo obchodní partner oznámí, že “z důvodů, které jistě chápete, jsme nuceni naši spolupráci ukončit”. Stejně tak požadovat formulaci provinění je úsměvné. Provinění není nikdy formulováno, natož aby byla jasně formulovaná sankce. Oficiálně žádná není, “jen” s vámi už nebudeme nadále spolupracovat.

Smlouva se sociální sítí, když zůstanu u tohoto příkladu, není něco, co si vydiskutujete a kam si dáte podmínky. To je věc, která leží na stole. Buď ji přijmete a založíte si účet, nebo nepřijmete a nezaložíte si ho. Není tu prostor pro smlouvání.

Takže ty výše zmíněné metody obrany jsou tak akorát seznam pravidel, podle kterých by se měla chovat slušná instituce. Pokud se tak nechovají, tak stojí tato pravidla, coby individuální obrana proti gumovým doporučením, za starou bačkoru.

Můžete si trvat na přesných pravidlech jak chcete, ale dostanete odpověď podle šablony. Ostatní případy neznáte, nemůžete prokázat selektivitu. Protistrana vám nemusí dokazovat, že jí vzniká újma nebo povinnost, stačí “nesoulad s hodnotami”, nebo prosté rozhodnutí nepokračovat ve spolupráci.

Když se nad tím zamyslím, tak jediná obrana proti zvůli platforem (nechme si je jako příklad) je snížit svou závislost na konkrétní platformě a omezit účinek sankce. Mít vlastní doménu, vlastní archiv, databázi kontaktů, udržovat víc distribučních kanálů, přímý vztah s publikem a zákazníky, a hlavně: mít rezervy.

Možná by mohlo pomoci nějaké kolektivní jednání. Shromažďovat případy, dokumentovat je, snažit se právní cestou omezit svévoli. Sdílet například i náklady na právní pomoc. Zkusit skupinově odejít, protože jako jednotlivec nemáte sílu přetlačit moc, ale jako skupina máte silnější pozici proti platformě, instituci, zaměstnavateli... A měli byste podporovat alternativní struktury.

Společensky distribuovaná cenzura bez cenzorů

Hezky se to poslouchá, ale realita je taková, že stovky zrušených účtů nic neznamenají a nikoho nezajímají. Platforma zvítězí, ostatní se přikrčí ne o 20 %, ale o 25 %, aby sami nepřišli o svoje účty, a jede se dál. Jakkoli velká skupina dosáhne v ideálním případě vyřešení svých jednotlivých požadavků, nikoli vyjasnění gumových pravidel.

Platforma ale není “viník zla”, platforma je ke svému gumovitému jednání tlačena někým jiným: samotnou společností, jejíž část přijala ono “nedoporučení” za své. Výrazná část médií, zaměstnavatelů, inzerentů a institucí se “nedoporučení” preventivně podřídila, a tím je šíří dál. Proto nefunguje ani mnohost případů. Stovky zásahů nejsou důkazem problému, ale potvrzením, že “tam asi opravdu něco bylo”. Každý další případ současně zvyšuje preventivní opatrnost ostatních.

Totéž alternativní struktury. Promiňte, ale to je velmi často společnost, o kterou nestojíte, protože se do nich jako první přesunou lidé, kteří byli vytlačeni mnohdy i z dobrých důvodů. Alternativní struktury tvoří prostředí přeplněné radikály, podvodníky a obsesivními vyděděnci a běžný člověk nechce být spojován s tamním osazenstvem. Mainstreamová platforma tím získá další argument: “Naše pravidla jsou OK. Však se podívejte, kdo je proti nim!”

Gumové nedoporučení je tak odolnější než klasická státní cenzura. Nemá centrum, které lze porazit, zákon, který lze zrušit, ani jednoho viníka. Každý účastník může tvrdit, že pouze reaguje na kroky ostatních.

Obrana proto nemůže stát na právnících, protestech ani alternativních platformách. Musí mířit proti samotnému mechanismu společenského “předposrání”: proti automatickému předpokladu, že stížnost je důkaz, konflikt je selhání a nevhodnost legitimní důvod k odstranění. To je ale podstatně těžší, protože nejde o institucionální reformu, nýbrž o změnu společenské normy. A tu nelze nařídit ani vybojovat jednou kampaní.

Museli bychom nějak odebrat stížnostem automatickou legitimitu, přijmout fakt, že stížnost není důkaz škody ani porušení pravidel, a pracovat s vědomím, že součástí veřejného prostoru jsou i konflikty a nepříjemnosti, které neslouží nám, ale jiným. Za sebe jako jednotlivce pak nepožadovat něčí “deplatformizaci” a “vyhazovy”, neúčastnit se ostrakizací jen proto, že cíl je nesympatický, anebo odmítnout princip “viny sdružením”, tedy princip, že když někdo s někým spolupracuje, fotí se, účastní se rozhovoru nebo sdílí prostor, tak to znamená, že sdílí jeho viny.

Možná by cesta vedla udržováním nekonformity uvnitř mainstreamu; nevyklízet pozice radikálům z různých stran a nepadnout zároveň do nevadivosti. Na druhé straně je ale fakt, že nekonformnost není ctnost sama o sobě, proto by neměla být kritériem. Jakmile se z ní udělá “myšlenkové ghetto”, ztratí sílu. Součástí té nekonformity by měl být tedy i tlak na instituce. Víme, že instituce ustoupí skupině, která dokáže víc a déle řvát. Naučme se tedy řvát stejně jako ti druzí. Naším řevem budiž jasné pojmenování gumových formulací, jejich překlad do skutečného významu, nenechat instituce v iluzi, že souhlas s gumovým nedoporučením jim zajistí klid... A hlavně žít v pravdě, nepodléhat autocenzuře, říkat věci jak jsou bez uhlazených frází.

Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že to jsou hezké proklamace, ale co s nimi? Třeba ono “neúčastnit se ostrakizací” - to je kapka, kterou může jeden každý udělat, ovšem s vědomím, že se sám okamžitě stane terčem, “nevhodným”, protože ten mechanismus už funguje a semele ho. Zastat se někoho v této atmosféře znamená stát se stejně nevhodným jako on. A ne každému, kdo je ochotný být nekonformní, je příjemné být i nevhodným a chce to riziko nést.

Vytváření protitlaku má stejný problém: Jak? Záměrným přeháněním? Posunem Overtonova okna tím, že se zradikalizuju na druhou stranu? Říká se tomu “vyhnání čerta Belzebubem” a vede to k situaci, kdy “jsme jako oni”. (Zmíním “bojovníky proti dezolátům”, protože právě na nich je tohle ukázkově patrné. Ti se v metodách a postupech nijak neliší od svého proklamiovaného antipodu a jsou sami ztělesněním gumových měřítek, vágních prohřešků a ostrakizace za nepohodlné názory.)

Pojmenovávání gumových formulací je dobré intelektuální cvičení a pár lidí tomu zatleská, ale vliv není velký. A k tomu uhlazenému jazyku: vzpomínám si, že svého času byl populární “boj proti politické korektnosti”. Jenže velmi rychle se z proklamace “bez korektnosti” stala signatura všech hulvátů, co rádi ostatním nadávají a říkají: “Já jen nejsem falešně korektní!”

Udržovat prostor nonkonformnosti také není bez rizika: Představte si nekonformního profesora na VŠ, který neučí v souladu s “kánonem nedoporučenosti”. Následuje měkká ostrakizace: nezvou ho na akce, neposílají na konference, nedostává granty, jeho hlas na jednáních nemá váhu, jeho přednášky jsou vytlačeny na okraj a jeho práce se “nehodí do edičního plánu”.

Celé je to vlastně “ubráníme se tím, že se budeme chovat správně”. Ale lidi se nechovají správně, lidi se chovají tak, aby to pro ně bylo výhodné, a přijmou takový výklad, ve kterém je jejich chování správné.

Ve skutečnosti je nejdůležitější otázka, která zatím nepadla: Kdo je tedy “původcem gumové normy” ve společnosti a jak jeho vliv umenšit? Podle všeho nemá centrum, je to distribuovaný memetický virus, který napadl rozhodování v institucích, které následně přístup implementují a replikují. Jak ten vir eliminovat a ukázat institucím, že se tak chovat nemusejí? Zatím se tak chovají, protože je to pro ně výhodné: jsou přijaté. (Souvisí to i s “dewoke pamfletem”, který jsem před rokem sepsal.)

Distribuovaná sebepotvrzující soustava

Není jediný původce gumové normy. Není jím ani společnost jako celek, ani konkrétní platforma, ani nějaký formální spolek. Ve skutečnosti jde o distribuovaný mechanismus, kde se všichni chovají naprosto racionálně:

• několik aktivistů zavede nový výklad nevhodnosti, samozřejmě pro dobrou věc;

• prestižní instituce mu dodají legitimitu, pro dobrou věc;

• média, profesní organizace, univerzity a HR jej představí jako vznikající konsenzus, a řídí se jím: jde přeci o dobrou věc;

• manažeři jej preventivně implementují, protože opačné rozhodnutí je pro ně osobně rizikovější;

• většina mlčí nebo normu veřejně opakuje, protože nechce mít (neurčitě tušené) problémy;

• toto veřejné chování je vydáváno za důkaz společenského souhlasu.

Samozřejmě očekávám, že se spousta lidí ozve proti použití slova “aktivista”, budou vytahovat příklady dobrých věcí, které “i ty máš jen díky těm aktivistům, které tak nenávidíš”. Přesto ho použiju, protože velmi trefně vystihuje podstatu. Kdybych se tomu slovu vyhnul, přijal bych gumové nedoporučení. Nebudu se mu vyhýbat. Beru to slovo jako označení pro “člověka, který má zájem na nějaké změně a je ochoten za ni bojovat”, aniž bych jeho zájem a priori hodnotil. Ne každý aktivista tlačí gumovou kulturu, ale lidé, kteří ji největší silou prosazují, jsou do jednoho aktivisti.

Je to rovnováha založená na falšování preferencí a strachu z izolace. Soukromý nesouhlas není vidět, takže každý předpokládá, že ostatní normu skutečně přijali. Kuran tento mechanismus popsal jako preference falsification; Noelle-Neumannová jako spirálu mlčení. Instituce se vzájemně kopírují, protože odlišnost přináší reputační riziko, zatímco konformita legitimitu. To odpovídá institucionálnímu izomorfismu DiMaggia a Powella: organizace se homogenizují i bez centrálního příkazu a nezávisle na tom, zda je přijatá praxe skutečně účelná.

Tento přístup nelze porazit argumentem. Nelze lidem vysvětlit, že mají být odvážnější. Je nutné změnit jejich odhad: “Když se nepodřídím, bude to pro mě bezpečnější nebo alespoň běžnější, než si dnes myslím.” To vyžaduje několik konkrétních kroků.

Zaprvé, je potřeba ukazovat skutečný poměr názorů. Ne veřejnými peticemi, které podepíší jen lidé ochotní nést riziko, ale anonymními průzkumy, tajnými hlasováními a interními šetřeními bez možnosti identifikace. Cílem není dokázat, že “většina je na naší straně”, ale narušit iluzi jednomyslnosti. Dokud každý vidí jen veřejné souhlasy, má mlčení racionální důvod.

Zadruhé: odpor nemůže stát na hrdinských projevech jednotlivců. Osamělý profesor bude odstraněn. Deset profesorů vystupujících postupně bude odstraněno také. Účinek může mít až okamžik, kdy několik respektovaných lidí či institucí odmítne normu současně, takže není možné každého označit za izolovaného podivína. “Alternativní médium” je okamžitě označeno za protisystémové, proruské, probruselské, mašíblovské. Granovetterovy prahové modely právě toto popisují: lidé se nepřidávají podle pravdivosti názoru, ale podle toho, kolik dalších už určitou volbu učinilo. Rozhodující proto nemusí být velikost opozice, ale překročení viditelného prahu.

Zatřetí: Poskytnout institucím společensky přijatelnou záminku k neposlušnosti. Instituce většinou nepřijme označení “bojujeme proti woke”. Tím by se sama označila za nevhodnou. Potřebuje legitimní, nudnou a univerzální doktrínu: 1. nerozhodujeme podle sociálních sítí; 2. neposuzujeme názory, ale pracovní jednání; 3. neuznáváme vinu sdružením; 4. ukončení spolupráce není náhradou za argument; 5. akademická či redakční odchylka sama není proviněním.

Nejde o to, že tyto zásady jsou morálně správné. Jejich funkcí je umožnit instituci říci: “Neobhajujeme dotyčný názor, pouze dodržujeme vlastní obecné pravidlo.” To je úniková cesta z rituálu povinného odsouzení.

Něco mi ale říká, že taková pravidla budou pro některé instituce přímo revolučně heretická a pro některé možná verbálně přijatelná, ale fakticky neaplikovatelná.

V tom jim může pomoci, když budou mít příklady toho, že nekapitulovat je ekonomicky i reputačně možné. Platformy a management potřebují především důkaz, že rozhořčený dav není totéž co jejich zákaznická nebo zaměstnanecká základna. Bez takových příkladů budou vždy volit domněle bezpečnější kapitulaci.

Normu nezmění tisíc anonymních komentářů. Šíří ji instituce, jejichž jednání ostatní napodobují: významné univerzity, profesní organizace, velká média, kulturní instituce, vedení velkých firem, grantové a akreditační orgány. Je možné, že by stačilo několik legitimních uzlů, které ukážou jiný postup. Ostatní uzly tak získají precedens, na který se mohou odvolat ne proto, že prozřely, ale protože už nebudou první.

Je tu samozřejmě riziko, které musím zmínit. Smutný příklad “boje proti korektnosti” ukazuje nebezpečí selhání tím, že přitáhne lidi, kteří si svobodu projevu vyloží jako oprávnění být primitivní. Tím dodají původní normě zpětné potvrzení. Odpor proto nesmí znamenat opačnou ideologii ani radikalizaci Overtonova okna. Musí být věcný, univerzální, použitelný i ve prospěch protivníka a společensky přijatelný pro normálního člověka. Nejde tu o slušnost jako ctnost, ale o utilitární pravidlo, které oponentovi neumožní ztotožnit nekonformitu s asociálností.

Jenže myslet si, že vznikne masovější hnutí odporu, je asi taky iluze. U institucí to naráží na klasický problém s aktivistou: aktivista dosáhne svého, protože je obsesivní fanatik, kterému záleží na “jeho věci” víc než na rodině, vztazích, majetku, životě,... Takový umanutec dokáže znepříjemnit život stovkám lidí v instituci. Ale stačí mu dosáhnout odchodu dvou, tří, kteří mu reálně stojí v cestě, a ostatní se podřídí. Tím je instituce účinně napadena. Aktivista pak pomůže obsadit místa dalšími konformními. Kóta je dobyta. Vyštípat ho nelze. Kdo by to udělal?!

Problém není počet, ale asymetrie míry nasazení. Aktivista má jediný cíl a vysokou toleranci ke konfliktu. Běžný zaměstnanec chce hlavně dělat práci a mít klid. Management chce minimalizovat okamžité tření. V této situaci každý další ústupek zvyšuje náklady odporu a snižuje náklady dalšího nátlaku. Získaný personální vliv pak umožní obsazovat další místa lidmi, kteří normu už považují za samozřejmou. Instituce se začne měnit sama. Už není potřeba opakovat nátlak, už ho vykonávají zaměstnanci sami.

Na otázku “kdo by umanutého aktivistu vyštípal?” mám, obávám se, jen nepříjemnou odpověď: téměř nikdo. Člověk, který by to provedl, musí být dost vysoko, odolný vůči reputačnímu útoku, musí být ochotný snést dlouhý konflikt, mít oporu mimo instituci a musí věnovat “eliminaci aktivismu” stejné úsilí jako aktivisté sami (čímž se mimochodem sám stává “protiaktivistickým aktivistou”). To je vzácná kombinace. Navíc bude okamžitě označen nikoli za obránce instituce, ale za agresora proti “bezpečí”, “inkluzi” nebo “hodnotám”, a to jak zevnitř, tak zvenčí. (Nevím, jak to funguje v jiných oblastech, ale osobně to znám z mediálního světa, kde neváhají přispěchat na pomoc “spříznění kolegové” z ostatních redakcí, nejčastěji pod vlajkou “obrany nezávislosti”.)

Jak tomu zabránit? Samozřejmě ideálně díky včasnému rozpoznání a omezení aktivisty už ve chvíli, kdy rozjíždí nátlak. Jen se obávám, že “už se stalo”. V takové situaci je zapotřebí instituci vyčistit, deinstitucionalizovat gumová “doporučení” a vrátit ji k původní funkci. K tomu se musí změnit moc, jinak se nic nestane. Apely, argumenty ani odhalování pokrytectví nestačí.

Je lepší cesta vybudovat novou instituci, než starou léčit? A šlo by ji navrhnout tak, aby odolala stejnému “převzetí”?

Temný svět institucí

Představme si instituci, řekněme uměleckou školu. Zde malá skupina vyučujících vytvoří zájmovou skupinu, která vznese požadavky s gumovými formulacemi: Soulad s hodnotami (kterými?) Nebo naopak nesouhlas s nevhodnými postoji. Se škodlivými názory. Jdou s tím samozřejmě za kolegy - někteří odmítnou, ale někteří řeknou, že na odsouzení škodlivých názorů není přeci nic špatného. Třeba na odsouzení násilí. To vám podepíše každý. Jenže gumový požadavek není “odsouzení násilí”, ale “násilných projevů”. Je to totéž, ne?

Učitelé samozřejmě nepůjdou jen za kolegy. Půjdou za studenty, kterým tento koncept představí. Studenti samozřejmě souhlasí: kdo by nesouhlasil s tím, aby společnost byla bez násilí?! Navíc jaksi z principu mládí rádo věří, že dokáže vybudovat lepší svět. A pak jednoho dne stojí vedení školy před jasnými požadavky, za nimiž, jak se zdá, stojí velká část učitelů a studentů. Jakékoli veřejné apely zvenčí i zevnitř mají nulovou sílu, apelující jsou odmítnuti jako nuly, které nechápou problematiku (veřejnost), nebo jako zkostnatělí dogmatičtí “bývalí zasloužilí” (lidé z oboru), kteří ale beznadějně zastarali...

Mechanismus je prostý:

• Pedagogové vytvoří ideový rámec.

• Studenti jej převezmou jako vlastní morální postoj.

• Pedagogové následně tvrdí, že pouze respektují přání studentů.

• Studentský protest dodá internímu mocenskému boji zdání spontánního generačního hnutí.

• Každý zásah shora je přeložen jako útok na studenty a akademické svobody.

• Média přirozeně zobrazí protestující studenty jako slabší stranu proti moci.

• Vedení nebo zřizovatel nese veškeré reputační náklady, aktivisté prakticky žádné.

To je uzavřený legitimační kruh: učitelé legitimizují studenty odbornou autoritou, studenti legitimizují učitele svou údajnou spontaneitou. Veřejnost je v tomto modelu irelevantní. Nemá hlasovací právo, nemůže odvolávat pedagogy a její nesouhlas lze vyložit jako důkaz, že škola správně “provokuje konzervativní měšťáckou společnost”, což se od umění tak nějak očekává. Starší lidé z oboru mohou být neutralizováni generačně: nejsou alternativní autoritou, ale představiteli překonaného pořádku.

Zřizovatel je v pasti. Když nezasáhne, financuje pokračování systému. Když zasáhne, aktivisté získají mnohem silnější příběh: politická moc útočí na autonomii školy a studentstvo. Protest, stávka a mediální kampaň nejsou vedlejší reakcí; jsou základním obranným mechanismem již dobyté instituce.

Proto zde nefunguje “vytvořit společenský protitlak”. Aktivistická strana má proti běžné veřejnosti výhody v tom, že je organizovaná, je fyzicky uvnitř instituce, ovládá její slovník a procedury a dokáže každé omezení své moci popsat jako útok na svobodu. A především: Jim jde o nějakou věc. Ostatním aktérům na tom až tak moc nesejde.

Obávám se, že některé instituce už nejde změnit přesvědčováním, veřejnou kritikou ani výměnou jednotlivého vedení. Jejich formální samospráva reprodukuje stejnou ideologickou většinu a každý vnější zásah ji mobilizuje. Zbývají pouze dlouhodobé systémové zásahy: změnit způsob financování, hodnocení výsledků, personální reprodukce a rozdělení pravomocí. Nikoli trestat názory, ale odebrat uzavřené instituci možnost současně určovat vlastní cíle, zároveň hodnotit jejich plnění a veřejnosti pouze předkládat účet. Jenže to není moc realistické, protože stále platí akademická svoboda.

Patronážní síť

Vzpomeňme si na nedávný “odchod odborníků z vládních komisí”. Bylo to pro mne potvrzení skrytého mechanismu, který snad nikdo z kolegů v médiích nepojmenoval a nevypíchnul, protože byli, bohužel, příliš zaměstnáni faktem, že krok udělala Babišova vláda, což jej v jejich očích automaticky delegitimizuje. Přitom lze situaci číst takto: Lidé z neziskového a aktivistického okruhu neseděli pouze “venku” a nekritizovali stát, ale byli zabudováni v poradních radách, komisích a pracovních skupinách, tedy přímo u formulace politik. Vláda evidovala stovky externích expertů a samotná agenda neziskového sektoru zahrnovala nejméně 116 osob v radách a výborech.

A právě tenhle případ ukazuje jediný zásah, který už dobytá síť skutečně pocítí: odebrání zdrojů a přístupu k moci. Což vlastně ilustruje jeden známý fakt, který bohužel není připomínaný tak často, jak by zasloužil: Aktivistům nejde o prestiž, ale o šíření svého názoru. A nejlépe to jde, když mají peníze (samozřejmě cizí), které mohou rozdělit spřáteleným váhavcům, aby jim ukázali, že být s nimi názorově zadobře se vyplácí.

Nejprve aktivistické jádro získá kontrolu nad částí peněz, ať už to jsou veřejné, nebo firemní. Nerozděluje je jen nejvěrnějším, to by bylo příliš okaté. Musí je dávat hlavně váhavým a užitečným (ostatně věrní rádi pracují “pro věc” a po penězích až tak neprahnou). Tím vytváří praktickou zkušenost, že loajalita se vyplácí, a zároveň setřásá podezření, že “hrajou na svoje kamarády”. Nesouhlas pak nemusí být trestán otevřeně, stačí, že “na vás tentokrát nezbylo”. Komise dala přednost jiným kandidátům. Ti, na které zbylo, pak systém sami hájí, protože na něm existenčně nebo profesně závisí, a jakýkoli hlas od opomenutých je přerámován jako “pomsta ukřivděných”.

Ideologie se šíří přes rozpočet, ne přes přesvědčování. To je podstatně účinnější než pouhá prestiž. Prestiž je symbolická, peníze vytvářejí závazky, kariéry a mlčení.

Stále si myslíte, že hlasy vědců, kteří poukazují na to, že před lety měly výzkumné projekty, které nějak prokázaly napojení na “výzkum klimatického kolapsu”, snazší cestu ke grantům, jsou bez výjimky hlasy zneuznaných závistivců?

Obrana proti tomu není “přesvědčit lidi”. Jediná možnost je rozbít koncentraci rozhodování o penězích, oddělit hodnotitele od příjemců a zveřejnit tok prostředků i personální vazby.

Samotná autocenzura gumových “nedoporučení” tedy nestačí. Tady je totiž ukrytá druhá půlka mechanismu, který je udržuje. Nejen strach z trestu, ale i pozitivní motivace: Kdo se přizpůsobí, dostane grant, zakázku, pozvání, místo v komisi nebo kariérní příležitost, kdo se nepřizpůsobí, není formálně zakázán, jen je opakovaně vynechán. Váhaví rychle pochopí, že konformita není jen bezpečnější, ale i výhodnější.

Sankce je neurčitá, odměna rovněž, ale oba směry jsou čitelné.

Moje původní domněnka, že důležitý je osobní odpor, je asi stále platná, ale není to dostatečné. Nestačí bránit svobodu projevu. Je nutné sledovat, kdo rozděluje peníze, příležitosti a institucionální přístup, podle jakých vágních kritérií a komu se dlouhodobě vyplácí být konformní.

Nešťastná svoboda projevu

V ČR vznikl spolek, který si ji dal do názvu (Spolek na Obranu Svobody Projevu), a jeho příklad je čítankovou ukázkou nebezpečí, které odpor proti gumovým normám přináší, totiž že se odpor sám promění v identitu opačného tábora. Společnost pro obranu svobody projevu se veřejně vymezuje proti DSA, cenzuře sociálních sítí a “omezování svobody slova”. Samotný název a téma ale podle mého pozorování vytváří silný selekční efekt: přitahuje především lidi, kteří už mají konflikt s mainstreamem, který mohou rámovat jako potlačení své svobody projevu. Běžný liberální či umírněný člověk s nimi nechce být asociován (jak mi řekl konzervativní známý, který byl blízko vzniku: “dnes to je toxické i pro mě”). Taková organizace postupně ztrácí šíři, každé další kontroverzní téma přitáhne radikálnější část publika a nakonec se “svoboda projevu” stane značkou jednoho politického a kulturního tábora. A není to problém jen tohoto spolku, podle mých pozorování je to téměř pravidlem u všech podobných iniciativ.

Pak nastává už popisovaný katastrofální důsledek: mainstream může svobodu projevu odmítnout nikoli argumentem, ale asociací: “Podívejte se, kdo se jí dovolává.”

Stejný proces je doložen i u “free-speech” alternativních sítí: přitahují nadprůměrně mnoho lidí vyloučených z mainstreamových platforem, včetně extremistů a šiřitelů konspiračních narativů, čímž se jejich značka dále radikalizuje.

Vzpomínám si na jeden díl seriálu South Park: “Zastal se nás Ku Klux Klan. Jsme ztraceni!”

Existuje způsob, jak účinně bránit svobodu projevu, aniž by ze samotné obrany vznikl politický program? Jakmile vznikne hnutí za svobodu projevu, které artikuluje vlastní geopolitické názory, kulturní nepřátele, oblíbené politiky a celý alternativní výklad světa, tak přestává hájit princip a stává se jednou z bojujících stran.

Skutečná obrana by musela být úzce procesní: nehájit pravdivost konkrétního názoru, nehájit Rusko, Západ, vládu, opozici ani “alternativu”, neposkytovat univerzální tribunu každému, koho někde odmítli, bránit stejné pravidlo i člověku z opačného tábora a především odmítat, aby se z organizace stal společenský klub nespokojených.

To je ale organizačně velmi nestabilní. Radikálové mají větší motivaci, více času a silnější potřebu organizaci ovládnout než umírnění. Takže instituce založená výhradně na obraně svobody projevu (ale obecně na obraně jakýchkoli hodnot, které jsou zdánlivě na ústupu) má téměř inherentní sklon stát se azylem lidí, kteří už nechtějí nic jiného, než bojovat proti systému. Zabránit tomu možná lze, ale za cenu silné sebekázně. Svoboda projevu nesmí být identitou jednoho tábora a její obranná organizace nesmí přebírat názory těch, které hájí. Radikalizace obrany totiž poskytuje gumové normě její nejlepší ospravedlnění.

Jak zabránit radikalizaci? Jedině tím, že organizace bude zkonstruována tak, aby ji nemohli radikálové převzít. Musí mít velmi úzký mandát, ne se vyjadřovat k čemukoli, nesmí podporovat žádný politický program, musí oddělit svou pomoc od sebe jako platformy, musí všem měřit stejným metrem (kdo hájí jen “naše”, nehájí princip), musí se distancovat od lidí, jejichž veřejná identita stojí na permanentním konfliktu se systémem (ti mohou být klienti, ale ne správci), musí mít jasná pravidla rotace moci, transparentní a distribuované zdroje peněz, povinnou přítomnost umírněných lidí z různých táborů...

Sledujete to? Už během procesu formulování jednotlivých bodů nacházím kontraargumenty. Třeba zákaz ideologického provázání: jak ho chcete dosáhnout v době, kdy je i pití kafe ideologickou podporou něčeho nebo ideologickým protestem proti něčemu? Navíc jaksi zakázat nějaký balíček názorů v organizaci, která má bránit svobodu projevu, vypadá velmi paradoxně. Ve skutečnosti to tak možná není, ale veřejný obraz takový bude, a přiznejme si, že organizace na obranu nějakého práva nemůže mít veřejný obraz organizace interně zakazující.

Možná by pomohlo nezakazovat různé názory, ale zakazovat používání organizace jako nosiče těchto názorů. Můžeme říct, že člen smí mít jakékoli politické, geopolitické nebo kulturní názory, ale nesmí je vydávat za stanovisko organizace a nesmí její kanály používat k nesouvisející agitaci.

Jenže doba je taková, že postoj členů je automaticky promítán do organizace. Díky intenzivní moralizaci veřejného života to vede k polarizaci typu “v Organizaci je X, s jeho názory se nemohu ztotožnit, proto s ním nechci být nijak spojován, a to ani tím, že s ním budu sdílet členství v nějaké organizaci”. Tudy cesta nepovede. Taková organizace se polarizuje nejpozději se třetím členem; nejspíš ale už se zakládajícím výborem.

Což by ale znamenalo, že asociace sama se stala nositelem morální viny: Není důležité, co organizace říká. Důležité je, koho lze s kým na jejich setkáních vyfotit. Pak skutečně nefungují běžné recepty typu “to je jeho soukromý názor”, “organizace se k tomu nevyjadřuje” nebo “členové mají pluralitu názorů”. To jsou argumenty z doby, kdy se ještě rozlišovala individuální a kolektivní odpovědnost. Systém, ve kterém funguje vina sdružením (guilt by association), se takovým argumentem vyvrátit nedá, protože je to jeho základní stavební kámen.

To vede k dost nepříjemnému závěru: Organizace založená na jednom principu je v dnešní polarizaci téměř neudržitelná. Ne proto, že by byla špatně řiditelná, ale proto, že ji okolí bude neustále nutit stát se součástí jednoho z táborů. Pak zbývají v zásadě jen dvě možnosti. Buď využít instituce s velkým historickým kapitálem, které už mají takovou legitimitu, že přežijí i pokusy o asociativní diskreditaci (takových je ale málo), anebo volná síť jednotlivců, nikoli organizace s členstvím, s reprezentací a s “tváří”. Každý podepisuje jen konkrétní stanovisko nebo konkrétní případ.

To druhé je zajímavé právě proto, že útočník nemá co převzít ani koho označit za “typického člena”. Neexistuje vedení, které by bylo možné zdiskreditovat, ani členská základna, kterou by bylo možné rozštěpit.

Mechanismus, který popisuju, není útok na svobodu projevu. Je to útok na možnost dlouhodobě neutrální organizace. Každá organizace je postupně nucena přijmout identitu jednoho tábora, protože okolí jí jinou identitu odmítá přiznat. Není to jen problém Spolku na obranu svobody projevu. Je to obecnější problém, který bych mohl formulovat takto: “V silně moralizované společnosti přestávají být stabilní instituce založené na jednom procedurálním principu. Okolí je dříve nebo později donutí stát se součástí kulturní války.”

Což je mnohem zajímavější princip, mnohem důležitější než starosti jednoho spolku. Možná vede cesta pro obranu přes decentralizovanou síť.

Síť

Pokud má protivník podobu sítě, která nemá centrum, nemá vůdce, funguje přes společenské normy a reprodukuje se sama, pak je pravděpodobné, že hierarchická organizace je proti ní strukturálně nevýhodná. Ne proto, že je slabší, ale proto, že má orgány, které lze napadnout. Stačí kompromitovat nebo radikalizovat několik postů, respektive lidí na daných pozicích, a organizace je paralyzována.

Decentralizovaná síť má vlastnosti, díky nimž je odolnější. Není koho “zrušit”, koho převzít, nelze napadnout vůdce ani oficiální doktrínu. To připomíná rozdíl mezi klasickou armádou a povstaleckou sítí. Ne proto, že by šlo o násilí, ale proto, že síť se špatně neutralizuje prostředky určenými proti hierarchii. Připomíná to spíš princip open-source, než spolek.

Dovolím si tu myšlenku chvíli rozvíjet.

Ze všeho nejdřív si ale musím přiznat, že síť má stejnou Achillovu patu jako protivník: drift. Stejně jako se aktivistická síť může posouvat k radikalismu, může se posouvat i obranná síť. Bez centra není nikdo, kdo by řekl: “Tohle už není náš princip.” Takže by nestačila decentralizace. Musela by být doplněna přísným protokolem. Síť tedy nemůže stát ani na organizaci, ani na ideologii, ale na protokolu.

Místo otázky “Jak založit organizaci na obranu svobody projevu?” vzniká otázka “Jak navrhnout protokol, který bude dlouhodobě produkovat obranu procedurálních principů, aniž by jej šlo centralizovat, převzít nebo radikalizovat?”

Jaké máme příklady sítí? Narodnaja volja? Měla konspirativní buňky a omezené informace mezi částmi organizace, ale zároveň měla výkonný výbor, který určoval strategii a řídil hlavní operace. Byla tedy decentralizovaná z bezpečnostních důvodů, nikoli z hlediska autority: připomínala strom s utajenými větvemi, jehož kmen bylo stále možné zničit. Po zásahu proti centru se také její schopnost jednat rychle rozpadla. Dojela na nedůslednou decentralizaci.

Anarchistické afinitní skupiny jsou čistší síťový model. Malé skupiny vznikají mezi lidmi, kteří se znají a důvěřují si, jednají autonomně a pro konkrétní akci nepotřebují povolení nadřízeného orgánu. Mohou se dočasně spojovat prostřednictvím delegátů či koordinačních rad a po skončení úkolu se zase rozpojit.

(Vypadá to, že nejlepším vzorem pro metody boje proti aktivismu budou aktivistické metody, že?)

Anonymous jde ještě dál: nemá ani stabilní členství, ani formální organizační hranici. Jednotlivé podskupiny mohou navrhnout operaci, ostatní se připojí nebo nepřipojí a značka poskytuje společný identifikační rámec. Výhodou je mimořádná adaptabilita; nevýhodou je, že nikdo nemůže závazně rozhodnout, co už “není Anonymous”, takže značku může použít prakticky kdokoli a jednotlivé operace si mohou odporovat.

Ale asi nejzajímavější je “dlouhý pochod institucemi”, protože to vůbec není organizace. Je to přenositelná strategie: jednotlivci samostatně vstupují do školství, médií, kultury, administrativy či profesních institucí, budují si kvalifikaci, stávají se “odborníky, co rádi přijdou do médií pohovořit o svém problému”, postupují do rozhodovacích pozic a mění instituci zevnitř. Dutschkeho původní formulace skutečně mířila k dlouhodobé generační změně prostřednictvím vstupu do institucí, nikoli k jejich vnějšímu dobytí jednou centrálně řízenou organizací.

Z toho vyplývá jedno konkrétní ponaučení: Protokol nemůže být prostě “organizace bez předsedy”. To obvykle vytvoří skrytou hierarchii, v níž rozhodují lidé s největším množstvím času, sociálního kapitálu, kontaktů nebo schopností ovládnout diskusi. Tento problém byl už popsán jako “tyranie beztvarosti”: odstranění formálních funkcí neodstraňuje moc, pouze ji činí neviditelnou a neodpovědnou.

Síť by tedy neměla říkat “Jsme skupina lidí se správnými názory”, ale “V určitých situacích používáme tento postup, který vám dáváme veřejně k dispozici a k použití.” To je zásadní rozdíl. Identita vytváří členství, členství vytváří vinu sdružením a vina sdružením zpětně vytváří organizaci, kterou lze diskreditovat jako celek. Protokol naproti tomu může použít kdokoli, aniž by přijímal názory ostatních uživatelů.

Protokol zároveň nemůže obsahovat celou politickou filozofii. Musí řešit velmi úzký jev, například ony gumové neurčité sankce bez pojmenovaného provinění, nátlak prostřednictvím asociace, požadavek ideologického stanoviska nesouvisejícího s funkcí instituce, rozhodnutí vydávané za odborné, které je ve skutečnosti reputačním řízením a podobné věci. Jakmile začne síť posuzovat, kdo má pravdu v klimatické politice, migraci, válce nebo otázkách genderu, stává se z procedurální obrany dalším politickým táborem.

Každý uzel musí být schopen jednat podle protokolu bez souhlasu centra. Může popsat případ, zveřejnit podklady, provést analýzu podle společné metodiky nebo odmítnout participovat na gumové sankci. Neměl by však mluvit “jménem sítě”, protože síť nemá společnou politickou vůli. To odpovídá afinitním skupinám a částečně Anonymous: iniciativa vzniká lokálně a ostatní uzly se mohou připojit. Rozdíl by byl v tom, že zde by společným prvkem nebyla značka, ale ověřitelný postup.

Nemělo by existovat žádné “členství v protokolu”. Buňka může použít metodiku v jednom případě, který si sama zvolí. To omezuje možnost říct “Použil jste stejný protokol jako radikál X, a proto podporujete všechny jeho názory.” Samozřejmě to tak někdo přesto řekne, ale nebude existovat institucionální vazba, která by toto obvinění fakticky podpírala.

Z open-source by mohla přebrat princip rozvětvení (forku): Pokud se část sítě odchýlí, ostatní nesmějí mít potřebu odchýlené vyloučit. Prostě pokračují podle původní verze protokolu nebo vytvoří vlastní přesně označenou variantu. Konflikt nemusí skončit bojem o ovládnutí sítě. Může skončit rozvětvením. Radikální větev tedy nepřevezme původní infrastrukturu; pouze se stane jednou z verzí, jejíž výsledky lze porovnat s ostatními.

Nejnebezpečnější okamžik nastane, když síť přejde od identifikace problémů k potřebě porazit jejich nositele. Identifikace problému je diagnostický proces, potřeba poražení nositelů už je politické hnutí. Síť může poskytovat podklady, dokumentovat opakující se praktiky a nabízet jednotlivcům návod k reakci, ale společná mobilizace by ji rychle přeměnila v hierarchii, protože mobilizace vyžaduje rozhodování o prioritách, prostředcích a nepřátelích.

Vyplývá mi z toho pracovní definice: protokol je minimální, veřejná a replikovatelná sada postupů, kterou mohou nezávislí jednotlivci používat bez členství, centrálního souhlasu a společné ideologické identity. Jeho cílem není koordinovat názory, ale bránit reprodukci určitého rozhodovacího mechanismu.

Největší nezodpovězený problém není technický, ale motivační: proč by jednotlivé uzly tento protokol používaly, když je konformita osobně výhodnější? Proč by učitel nebo editor v organizaci, která je ovládnutá dlouhým pochodem, měl přijmout protokol, když není aktivista, nebude aktivistou a nonkonformní chování mu přináší shora jmenovaná rizika?

Jednotlivý editor nebo učitel není zbabělec. Chová se racionálně. Jeho situace je taková, že přijetím protokolu a zveřejněním případu získá téměř nulový okamžitý užitek, ale vystaví se nenulovému riziku. Ostatní se pravděpodobně nepřidají a jeho odmítnutí nic nezmění. Za těchto podmínek je konformita optimální strategie.

To ale znamená, že řešením nemůže být apel na odvahu. To je morální argument proti ekonomickému problému. Otázka má znít: Za jakých podmínek se stává dodržování protokolu racionální strategií jednotlivce?

Musel by nabízet osobní prospěch. Novinový editor by pak nehájil efemérní protokol, ale sebe. To je silná motivace. Anebo nabízet vzájemnou pomoc: já tobě, ty mně. Ale to vyžaduje už existující síť. Musel by mít nízké náklady, bez nutnosti hrdinství: ne “vystup proti systému”, ale “dej do zápisu přesné znění rozhodnutí”. Mohl by se opřít o profesní standardy. Hypotetický novinový editor může říct “nejsem aktivista, jsem editor a mám profesní standardy!” Stejně tak soudce, lékař, vědec, ...

Jenže se obávám, že pokud instituce prošla změnou na gumovitou v důsledku “dlouhého pochodu”, tak si sama profesní identitu redefinovala. Například v “uvědomělé redakci” už editor není člověk, který vybírá nejlepší text, ale člověk, který zároveň dbá na “odpovědnost”, “bezpečnost”, “hodnoty” nebo jiný soubor dříve mimoprofesních kritérií. To by znamenalo, že ani apel na profesní etiku nemusí fungovat, protože obsah profese se změnil.

Asi to chce krok zpět a stranou. Možná hledám motivaci na špatném místě. Předpokládám, že síť má vzniknout uvnitř již ovládnutých institucí, ale dlouhý pochod fungoval jinak. Ne že by někdo přesvědčil etablované profesory, ale nová generace postupně obsazovala uvolňovaná místa. Byl to generační proces, pomalý a dlouhý, ale účinný.

Možná tedy obranný protokol také nebude primárně určen lidem, kteří dnes sedí v institucích pod tlakem, ale těm, kteří do nich teprve vstupují: Mladému editorovi, novému učiteli, doktorandovi. Přeci nejde o to změnit chování člověka, který je dvacet let součástí existující rovnováhy. Jde o to, aby se nově příchozí naučili jiný profesní standard dříve, než převezmou ten převládající.

To by mimochodem bylo téměř zrcadlovým obrazem dlouhého pochodu institucemi: nikoli dobývání institucí jinou ideologií, ale postupné šíření alternativního profesního protokolu. Ten by se nesnažil vyhrát kulturní konflikt, ale zachovat určité procedurální normy.

Na místě je logická námitka: Pokud jsou ale mladí editoři, učitelé, doktorandi, ... vychováni v systému, infikovaném dlouhým pochodem, tak kde by se v nich vzala ta “disentní” síla, která by spustila obranný protokol? Jsou pokřiveni; individuální prozření a narovnání je možné, ale zažene je do “sametového podzemí” a “veselého ghetta”, jak I. M. Jirous nazýval disent.

Tím se ukazuje, že jsem se mýlil, když jsem protokolu přisoudil funkci, kterou mít nemůže: nemůže sám vyrábět své nositele. Protokol je pouze způsob koordinace lidí, kteří už mají důvod jej přijmout. Jestli je vzdělávací i profesní prostředí reprodukuje v opačném směru, nelze očekávat, že se uvnitř něj samovolně objeví dostatečné množství procedurálních disidentů. Individuální prozření možné je, ale systém je opravdu vytlačí, a tím je současně zbaví vlivu na instituci.

Možná má protokol v první fázi jinou funkci, než jsem předpokládal. Síťový protokol by nesloužil k reformě ovládnutých institucí, ale k uchování profesních standardů, které instituce opustily, jazyka, jímž lze problém vůbec popsat, paměti konkrétních případů, kontaktů mezi izolovanými jednotlivci a alternativních cest k práci, publikování a odbornému uznání. To je méně ambiciózní, ale realističtější cíl. Síť by nebyla protimocí, ale pamětí, podobně jako kláštery po rozpadu římského světa nebyly alternativní Římskou říší, ale uchovávaly určité texty, dovednosti a postupy pro dobu, kdy je bylo možné znovu použít. “Sametové podzemí” nemusí gumový systém porazit; může zabránit tomu, aby zmizely věci, které systém odvrhne.

Rozšiřování téhle sítě by neměla na starosti sama síť, ale dělo by se v místě, kde se objeví člověk, kterého gumová pravidla postihla, přímo nebo i nepřímo. Disentní impuls nemusí vzniknout studiem zakázané literatury ani vrozenou statečností. Může vzniknout z rozporu mezi ideologií a vlastní zkušeností. Stačí znát někoho, kdo byl nespravedlivě obviněný, nebo naopak někoho, koho dostala ideologie na pozici, na kterou lidsky nemá. Někde by stačil solidní vědecký text, zamítnutý z reputačních obav, nebo student, potrestaný za “závadovou” formulaci. Nebo třeba fakt, že instituce bude lhát o něčem, čeho se člověk účastnil. V neposlední řadě se člověk může dostat do disentu i velmi přízemním, ale účinným způsobem: pravidlo, které dřív sám podporoval, dopadne jednou na něj samotného (množství prozřelých komunistů ukazuje, že to je velmi pravděpodobný scénář).

Jenže bez připravené sítě si takový člověk buď vysvětlí rozpor jako vlastní selhání, nebo se stáhne do soukromí, popřípadě přejde k radikální opozici, která mu jako jediná nabídne jazyk a společenství. Právě tady by protokol mohl mít hlavní roli: zachytit člověka v prostoru mezi konformitou a ghettem. Musel by zdůraznit, že jeho zkušenost lze popsat bez toho, aby musel přijmout totálně opoziční světonázor. Vytvářel by tedy meziprostor bez ideologického balíčku, kde by bylo možné odmítnout gumový společenský mechanismus, aniž byste museli začít věřit tomu, co říkají lidé, vytlačení mimo mainstream.

Zároveň by taková síť musela být heterogenní. Čisté ghetto se časem uzavře, vytvoří si vlastní mytologii a začne se radikalizovat. Proto musí síť obsahovat různé typy uzlů, jako třeba archivní uzly, bezpečné uzly, kde lze mluvit bez veřejného přihlášení, profesní uzly, které poskytují práci, publikování, recenze nebo mentoring, a konečně i hraniční uzly, tedy lidi, kteří stále zůstávají uvnitř institucí a dokážou přenášet informace i příležitosti oběma směry. Právě hraniční uzly jsou zásadní. Síť nesmí po každém požadovat veřejný odchod a demonstrativní přetrhání vazeb se systémem, s establishmentem, nebo jak tomu budeme říkat. Kdyby to dělala, sama by pomáhala institucím zbavovat se vnitřní plurality.

V. I. Lenin v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu (1920) obhajoval dočasné dohody a kompromisy i s buržoazními stranami, pokud slouží revolučnímu cíli; ideový boj přitom neměl být přerušen. Tuto zásadu ovšem odvozoval už od Engelse. Nechci tvrdit, že toto byl rozhodující faktor úspěchu bolševismu a leninismu, ale obávám se, že právě tato skutečnost, že bolševici dokázali pragmaticky odhodit, alespoň navenek, ideologický radikalismus ve chvíli, kdy z toho mohli mít užitek, hrála velkou roli.

První fáze obranné sítě by měla mít tři střízlivé cíle: Nenechat izolované pochybující propadnout radikalizaci, uchovat alternativní profesní normy a praktické schopnosti a udržet spojení mezi podzemím a lidmi uvnitř institucí. Teprve až se dominantní systém dostane do krize (kvůli vlastní nefunkčnosti, ztrátě legitimity, ekonomickému tlaku nebo generačnímu konfliktu) může tato síť nabídnout něco, co nebude muset být znovu vynalezeno.

Síť tedy nemá být tajná armáda připravující protiofenzivu, ale spíš mycelium: většinu času neviditelné, rozptýlené a slabé, ale schopné uchovat životaschopné struktury. Síťový protokol není nástroj, který dnes přesvědčí konformního editora z mainstreamových novin. Je to infrastruktura pro okamžik, kdy se u něj konformita poprvé střetne s vlastní zkušeností a přestane mu dávat smysl.

Paralela s normalizační ČSSR se nabízí: Odpadlíci, kteří překročili hranici, už padali do disentu měkkého nebo tvrdého. Nemuseli podepsat Chartu, “jen” přestali kolaborovat. Historie nás učí, že následky toho “odmítnutí kolaborace” se postupně mírnily: od přímé represe po represi nepřímou, a nakonec jen po “odepření výhod”.

Důležité je poznamenat, že tato paralela platí jen pro mechanismus sociální adaptace. Pokud převládající norma odměňuje konformitu a znevýhodňuje odchylku, lidé si vytvářejí strategie přežití: mlčí, volí opatrnější formulace, nepouštějí se do konfliktů nebo se stáhnou do úzkého okruhu důvěryhodných lidí. Takové mechanismy byly popsány v autoritářských režimech, ale mohou se v různé míře objevovat i v jiných typech institucí nebo společností. Pro naši “gumovou společnost” to, obávám se, platí beze zbytku.

Z paralely ovšem vypadává represivní povaha. V totalitním Československu existovala státostrana, která měla monopol na veškerou moc, včetně trestního práva, policie, mechanismů jak vynutit zákaz povolání, zákaz studia, zákaz cestování, nebo věznění. Dnešní sankce nevznikají prostřednictvím centrální moci, ale prostřednictvím zaměstnavatelů, profesních komunit, médií, platforem a podobně. Mechanismus a rozsah moci jsou odlišné; individuální dopady mohou být podobné.

Byrokracie jako lék

Pro celý ten přístup se nabízí termín “radikální centrismus”, ironická nadsázka, která označuje snahu nesklouznout k radikalizaci. Ale problém slova centrismus je, že evokuje střed mezi dvěma ideologiemi. To, co tu v tuto chvíli formuluji, není kompromis mezi levicí a pravicí ani mezi dvěma kulturními tábory, je to spíš důsledný proceduralismus. Důsledný zde znamená, že stejná pravidla platí pro spojence i odpůrce, že procedura má přednost před výsledkem, že profesní kritéria mají přednost před ideologickou identitou. Pro důsledný proceduralismus platí, že neurčitá pravidla jsou sama o sobě problém.

Člověk, který je důsledný proceduralista, může v různých kauzách jednou hájit někoho nalevo, jindy napravo, protože neobhajuje obsah názoru, ale způsob, jakým se s ním zachází. Pokud by se z toho stal “centrismus” ve smyslu hledání středu mezi dvěma tábory, tak by se taková síť nakonec stejně ocitla v kulturním konfliktu. Pokud se ale opírá o procedurální pravidla, může být její identita stabilnější, protože není definována tím, komu pomáhá, ale podle jakých pravidel jedná.

Fascinující je příběh jisté právničky, která se stala tváří boje proti společenskému nešvaru. Pak ale následovalo její apokalyptické zavržení stejnými lidmi, kteří ji adorovali za její boj, když se ukázalo, že jako advokátka hájila i člověka, který se něčím takovým měl provinit. Morální odsouzení bylo mocné, pohoršené odplivování mělo intenzitu vlnobití, a když jsem se snažil formulovat názor, že obhajoba procedurálních pravidel má vyšší cenu než trest, tak jsem se dočkal velmi výrazného nesouhlasu. Dokonce mi někteří doporučili, a mysleli to upřímně v dobrém, abych napsané smazal, protože “by to mohlo vyvolat zdání, že jsem na její straně”. Nebyl jsem na její straně, byl jsem na straně procedury. (Jo a ti, co mi to doporučovali, už se mnou neudržují ani formální styky.)

Vidím tu paralelu s obhajobou byrokracie, které je ve své čisté podobě ortodoxně procedurální a je jí jedno, jestli rozhoduje o bohatém, chudém, bílém, barevném, veselém, smutném, ... Je odosobněná, nerozhoduje o lidech, ale o “číslech jednacích”, a v tom je její největší ohavnost, ale zároveň síla - pokud je byrokracie opravdu striktně mechanická, dokáže se ideologii částečně ubránit (ale pouze pokud jde z boku; pokud jde shora, je proti ní bezbranná).

Byrokracie bývá kritizována jako nelidská. Ale právě její nelidskost je zároveň obranným mechanismem proti svévoli. Max Weber popisoval ideální byrokracii jako systém, kde úředník nerozhoduje podle sympatií, morálního úsudku nebo osobnosti žadatele, ale podle předem daných pravidel. Což je strašně nepříjemné, když jste člověk, ale příjemné, když jste občan, protože víte, že rozhodnutí bude stejně nelidské bez ohledu na to, jestli vás má úředník rád.

Čímž se vracím o kousek zpět: Výsledek dlouhého pochodu institucemi lze interpretovat jako nahrazování procedurální racionality racionalitou morální.

• Editor nemá být neutrální, má být “odpovědný”.

• Úředník nemá být neutrální, má “chránit komunitu”.

• Učitel nemá být neutrální, ale má “formovat správné hodnoty”.

• Personalista nemá být neutrální, jeho role má být “budovat inkluzivní prostředí”.

Ve všech těchto případech se rozhodování přesouvá z formální strohé procedury k morálnímu úsudku, a to má zásadní konsekvenci: Procedura je kontrolovatelná, morální úsudek prakticky ne. Když úředník řekne “chybí příloha číslo 7”, mohu ověřit, jestli chybí. Když řekne “toto není v souladu s hodnotami organizace”, tak co přesně budu ověřovat?

Možná “gumovitost nedoporučení” pramení právě z toho, že se byrokracie nahrazuje morální diskrecí. Čím větší prostor pro individuální morální rozhodnutí úředníka, editora nebo komise, tím větší prostor pro reprodukci gumových pravidel.

Obecně se rozhodovací systémy dají rozdělit na ty, které jsou založené na veřejně známých pravidlech, a na ty, kde je rozhodnutí založené na úsudku. Pro ty první je “gumové pravidlo” nepoužitelné, pro ty druhé je nezbytné, a vice versa: gumové pravidlo potřebuje rozhodování, založené na úsudku, protože do úsudku lze promítnout věci jako hodnoty, reputaci, škodlivost apod.

V takovém případě instituce nepotřebují “zlidštit”, ale naopak “odlidštit”. Není to argument pro bezduchou byrokracii ve všech situacích, ale je to silný argument pro to, aby výkon veřejné a profesní moci byl co nejvíce procedurálně svázán, protože právě tam je možné rozhodnutí kontrolovat, opakovat a napadnout.

Ale co když ani byrokracie není imunní? Co když úředníkovi někdo vloží do formuláře kolonku “Soulad s DEI”? Stane se očekávatelné: začne ji vyplňovat a vyžadovat.

Dvě vrstvy procedur

Klasická byrokracie pracuje s rozhodovacími procedurami. Máte lhůty, odvolání, přezkum, spis, jednací číslo, řízení, rozhodnutí, máte celou tu mašinerii, která díky své nelidskosti dokáže pracovat i sama proti sobě. Úřad díky těmto procedurám dokáže sám sobě přikázat, aby konal, a jiný úřad na to bude dohlížet, nic osobního, prostě takový je proces, a dobrý úředník proces ctí.

Zároveň nad touto vrstvou stojí druhá vrstva, vrstva metaprocedurální, která určuje, jaká kritéria jsou vlastně přípustná. To je vrstva, která říká, že kritérium musí být měřitelné, musí být předem známé, obecně aplikovatelné, přezkoumatelné, nesubjektivní atd. A právě tato metaprocedurální vrstva, byrokratický dohled nad byrokracií, chrání tu první před gumovitostí, tedy pokud funguje.

Možná to, co je potřeba bránit, není svoboda projevu nebo čistota institucí, ale právě tato druhá vrstva rozhodování. Možná by celé úsilí mělo být napřeno do toho, aby každá rozhodovací procedura měla jasně definovaná kritéria, přezkoumatelná, s možností odvolání, s možností kontroly splnění, ... Nejde o to, kdo má nebo nemá pravdu, ale o to, jestli jsou kritéria vůbec způsobilá stát se součástí rozhodovací procedury. Tento postup má jednu velkou výhodu: není vázán na konkrétní ideologii. Stejně by se uplatnil proti neurčitým morálním kritériím zleva, zprava, náboženským i jiným.

Stačí tedy požadovat jednoznačná kritéria? Že by řešení bylo takto technicistní a mechanické? Mechanická řešení musí být odlidštěná, tedy inženýrská, ale každé sociální inženýrství naráží na známý paradox: Na papíře to vypadá perfektně funkční, ale pak přijdou reální lidé a nějak se to pokazí.

Zkusím si to proto sám hned rozbít: Aktivista může rámovat požadovanou změnu jako součást univerzálně přijímaného dobra. Dnes třeba “je to v zájmu ochrany dětí”. Nikdo nepůjde proti kritériu, které je “pro ochranu dětí”. Tím se změní výchozí rámec debaty, a ta teď nezačíná otázkou “chcete zavést nové omezení?”, ale “vy snad nechcete chránit děti?”

Odolnost vůči dobru

To je mimochodem velmi starý mechanismus, historicky se měnily jen hodnoty. Ve středověku se ptali “Jste proti Bohu?” V době revolucí zase “Jste proti lidu?” Za komunismu vás kádrovali otázkou “Jste proti dělnické třídě?”, po 11. září pak zase “Jste proti bezpečnosti?” Dnes se ptají “Jste proti dětem?”, “Jste proti obětem?”, “Jste proti menšinám?”

Ty cíle jsou samozřejmě odlišné, ale mechanismus argumentace je podobný. Univerzálně přijímaná hodnota je vytažena proto, aby vytvořila silný rétorický tlak, protože málokdo chce vystupovat proti ní.

Když to zkusím dovést do důsledků: Procedura má být odolná vůči ideologii, to je bez debat, jenže to nestačí. Musí být odolná i vůči dobru.

To zní skoro absurdně, ale představte si soudce, který by řekl: “Musím říct, že je tento člověk vinen, protože tím bráním děti.” Nelze. Musí projít důkazním řízením, ne přesto, ale právě proto, že deklarovaný cíl je dobrý.

Z čehož vyplývá imperativ: Instituce nesmí přijmout nové diskreční pravomoci jen proto, že deklarovaný cíl je morálně nezpochybnitelný. Naopak! Čím silnější morální apel návrh používá, tím silnější procedurální kontrolu by měl vyvolat.

To je vlastně obrácení intuice. Normálně říkáme “Je to pro ochranu dětí, takže to musíme rychle schválit, než bude pozdě”. Ale měli bychom říkat: “Je to pro ochranu dětí, právě proto musíme zpomalit a zkontrolovat to dvojnásob pečlivě.”

Což je mimochodem velmi blízké jedné obecné myšlence ústavního liberalismu. Ústava totiž nevznikla proto, aby bránila prosazení špatných věcí, ale vznikla hlavně proto, aby ani dobré úmysly nemohly snadno obejít procedury. Historicky totiž mnoho trvalých omezení práv vznikalo právě s odvoláním na veřejné dobro, bezpečnost nebo jiný široce sdílený cíl.

Protože právě tehdy mizí ochota klást nepříjemné otázky typu: Opravdu je toto opatření účinné? Je přiměřené? Je přezkoumatelné? Dá se zneužít? Bude stejně fungovat, až se moci ujme někdo jiný?

To nejsou otázky proti ochraně dětí ani proti jinému legitimnímu cíli. Jsou to otázky, které mají chránit procedurální systém před tím, aby se z jedné obecně přijímané hodnoty nestal univerzální klíč, který na požádání otevře dveře výjimkám z pravidel.

Ano, přesně toto můžeme pozorovat. Chcete příklad? Co třeba Chat Control?

Ostatně většina těch nejgumovějších doporučení má někde v základech právě nějakou takovou nezpochybnitelnou a všeobecně přijímanou ušlechtilost, v jejímž jménu se “nedoporučuje”.

Problém je, že výše nastíněné otázky selhávají právě tváří v tvář oněm nezpochybnitelným morálním tématům. Společnost je k argumentům typu “bude to fungovat stejně, až se moci chopí někdo jiný?” hluchá, protože v rámci rámování dobrem má ochromenou racionální kontrolu: “Kdo není bezvýhradně pro, souhlasí s ubližováním dětem”. Nebo korektněji řečeno: určité rámování výrazně mění náklady nesouhlasu. Jakmile je debata rámována jako “jste pro ochranu dětí?”, pak člověk, který chce diskutovat o proceduře, musí nejprve překonat podezření, že ochranu dětí odmítá. To je obrovská komunikační nevýhoda.

V tuto chvíli pak společnost nediskutuje o návrhu, ale o identitě řečníka. Nehodnotí se, zda je argument správný, ale řeší se, co vypovídá o člověku, který ho pronáší. To je úplně jiný informační systém, a v něm věta “měli bychom posoudit možné zneužití tohoto opatření” není interpretována jako procedurální námitka, ale jako signál: “Asi mu na dětech tolik nezáleží.”

To ale znamená, že musím přehodnotit svoje předchozí uvažování o procedurách, protože procedurální argumenty nekonkurují morálním argumentům. Odehrávají se totiž v úplně jiné hře. Procedurální rámec odpovídá na otázku “Bude systém fungovat i za deset let?”, zatímco morální rámec odpovídá na otázku “Jsi dobrý člověk?” Tyto dvě otázky se logicky míjejí.

Je-li ale takto rozdělena metaprocedurální diskuse, tak to znamená, že samotná metaprocedurální vrstva mění svou hodnotící funkci, protože společnost v danou chvíli maximalizuje jinou veličinu. Místo pravděpodobnosti správného pravidla upřednostňuje “pravděpodobnost, že nebudu spojován s morálně podezřelým postojem”.

Tedy to, co jsem dosud rozvíjel, celý procedurální protokol, je právě teď slepá cesta. Procedurální protokol předpokládá, že existuje alespoň minimální ochota oddělit člověka, argument a proceduru. Podle všeho ale jsme v situaci, kdy se tyto tři věci znovu spojily: Argument je důkazem charakteru, procedurální námitka je morálním signálem, nesouhlas je identita.

Síť jako prostor

V takovém případě síťový protokol nemůže začínat otázkou “Jak máme rozhodovat?”, ale musí jít ještě o několik kroků zpět: Jak vytvořit prostor, ve kterém je vůbec legitimní klást procedurální otázky, aniž by tím člověk okamžitě signalizoval morální příslušnost k nepřijatelnému táboru?

Protože pokud takový prostor neexistuje, pak žádný procedurální argument nedostane šanci být posouzen jako procedurální. Bude vždy nejprve interpretován jako výpověď o charakteru mluvčího. Možná tedy úplně hlavní funkcí obranného protokolu není chránit svobodu projevu ani procedury, ale vytvořit a udržovat normu, v níž zpochybnění prostředku není zpochybněním cíle.

Dokud se toto rozlišení neobnoví, budou se procedurální námitky neustále měnit v morální obvinění a budou tak pro většinu lidí příliš nákladné na to, aby je veřejně vyslovili.

Zatím mi připadá, že atmosféra je přesně opačná: “Ty říkáš, že nemáme likvidovat evropský průmysl kvůli Green Dealu? Takže popíráš globální oteplování, tedy VĚDECKÝ FAKT (už ne konsenzus, ale fakt!), říkáš tedy opak toho, co říkají tisíce vědců (bez ohledu na institucionální bias viz výše), tedy jsi bludař a není potřeba se s tebou vůbec bavit...”

Schéma vypadá tak, že existuje široce přijímaný cíl. Navrhne se konkrétní prostředek k jeho dosažení. Tento prostředek se rétoricky ztotožní s cílem. Kritika prostředku je logicky interpretována jako kritika cíle. Kritika cíle je interpretována jako morální nebo epistemické selhání kritika. A tím diskuse o prostředcích končí.

To je mnohem obecnější model než konkrétní debata o Green Dealu. Stejnou strukturu lze najít v různých oblastech politiky, bezpečnosti, zdravotnictví nebo vzdělávání. Principiálně se zde mísí tři úrovně: Popis reality, predikce a politické prostředky. Ve zdravé procedurální debatě lze souhlasit s první úrovní, částečně se přít o druhou a zásadně se rozcházet ve třetí. V polarizované debatě se tyto úrovně často slévají. Nesouhlasíš s prostředkem? Tedy nesouhlasíš s popisem reality! A odtud je už jen krok k obvinění: “Nesouhlasíš s realitou, tedy nejsi partner pro diskusi.”

Vychází mi z toho teze: Jedním z hlavních znaků procedurálně zdravé společnosti je schopnost oddělovat cíle, fakta a prostředky.

Můžu to formulovat jako jednoduchý test:

1. Souhlasíme s cílem?

2. Shodneme se na popisu reality?

3. Shodneme se na prostředku?

Pokud je na první dvě otázky odpověď “ano” a na třetí “ne”, měla by být debata zcela legitimní. Jestliže se ale nesouhlas se třetí otázkou automaticky překládá jako nesouhlas s první nebo druhou, pak se z debaty o prostředcích stává debata o identitě a loajalitě. Právě jsme přešli od procedurálního rozhodování o politice k morálnímu rozhodování o člověku.

Což mi tedy hezky popisuje realitu a kýžený stav, ale neodpovídá to na otázku “co s tím?” Je fajn, že jsem si rozkryl princip a důvod fungování gumové společnosti, ale na počátku celého řetězce úvah byla otázka: Co můžu nebo co mám dělat?

Do této chvíle jsem předpokládal, že cílem je přinést argumenty tak silné, že vyprovokují dostatečné množství lidí k odporu. Možná to ale není správný cíl.

Mechanismus, proti kterému tu vlastně vystupuju, spočívá v přenosu kritiky prostředku na kritiku cíle. Pokud na to ale přistoupím, jsem v pasti, protože musím celou dobu vysvětlovat: “Ale já nejsem proti ochraně dětí, nejsem proti vědě, nejsem rasista, ...” Tím přijímám gumové rámování a mapování.

Možná obrana je odmítnout toto mapování. Přestat argumentovat, přestat se obhajovat a místo toho vracet debatu stále k původní struktuře.

Možná má být právě toto tím “protokolem”. Žádné politické ani filosofické principy, ale banální pravidla: Odděl cíl od prostředku, člověka od argumentu, argument od identity. Trvej na pojmenování kritérií. Nepřijímej neadekvátní rámování.

Zní to dobře, že? Tak pravdivě! Opravdově. Bude v tom určitě nějaký háček.

Hledám obranu do debaty, ale co když to je chyba? Dlouhý pochod nebyl úspěšný proto, že by vyhrával diskuse. On změnil výchozí jazyk. Jakmile se změnil jazyk, nebylo potřeba obhajovat. Ale to taky znamená, že argumentem nelze bojovat, je potřeba opět změnit jazyk, nebo vrátit zpět původní. Proti mentálním zkratkám “kdo zpochybňuje opatření, zpochybňuje hodnoty” prosazovat konkurenční: “kdo souhlasí s hodnotami, nemusí souhlasit s opatřením”. Musíme bojovat jazykem a mentálními zkratkami!

To by bylo, aby to nebylo!

Opuštěný odpor

Ale zase to je tak jasné, až to je podezřelé. Nechal jsem se vtáhnout do králičí nory “protokolu” a zapomněl jsem samým nadšením nad procedurami na základní problém: Protokol bude fungovat, pokud ho přijme nezanedbatelná část veřejnosti, to zaprvé, a zadruhé je to stále pravidlo pro doby, kdy se diskuse daly vyhrát argumentem. Jenže doba už taková není, doba je taková, kdy díky postmodernistům není v diskusi rozhodující, kdo má pravdu nebo třeba kdo má přesvědčivější, bezrozpornější a realističtější argumentaci, ale kdo ve větším množství lidí vyvolá větší potřebu vyjádřit nahlas svůj souhlas. Cesta proti gumové společnosti plné gumových pravidel možná nevede ani přes byrokracii, ani přes síť. Neměl bych místo toho pracovat s individualismem? Najít něco, co může udělat každý...

Celou dobu jsem implicitně uvažoval v intencích “Existuje problém. Jak vytvořit skupinový mechanismus, který ho bude řešit?” Ale co když žádný skupinový mechanismus nebude?

Co když jedinou realistickou jednotkou odporu proti gumové společnosti je jednotlivec?

Musím odstoupit ještě dál. Doteď moje úvahy limitovalo to, že lidé jako já budou tvořit dostatečně mohutnou protiváhu gumovým pravidlům, tak mohutnou, tedy i zainteresovanou, aby donutila instituce jednat a očistit se. Všechna ta řešení fungují až ve chvíli, kdy je přijme dost lidí. Pokud jich nebude dost, vše selže. Proto to není zaručeně funkční cesta.

Odpověď na otázku “Co dělat?” musí mít hodnotu už tehdy, když se jí bude řídit jeden člověk.

Nemám tedy hledat instituci ani síť, ale minimální reprodukční jednotku určité kultury.

Což s sebou nese několik posunů v úvahách. Musím v první řadě opustit představu odporu nebo boje, celou tuhle rétoriku, která předpokládá protivníka. On tu dávno je a hraje svoji hru. Odpor, obrana i boj předpokládá, že musím jeho hru přijmout, i s jeho pravidly, a v jejích mantinelech se s protivníkem utkat. Ale já vím, že jeho pravidla zahrnují třeba to, že moje brána je přes půl hřiště, zatímco jeho má tři centimetry. Hraje z kopce a se sluncem v zádech. Má čtyři dámy a čtyři věže a nemá krále, zatímco já mám jen pět králů. Já hraju s otevřenými kartami a on volí trumfy tím, že je kdykoli vysloví a řekne “toto je trumf”. To jsou jeho pravidla hry.

Bregsman v Morálních ambicích popisuje holandské hnutí “zachraň svého Žida” (tak se nejmenovalo, ale přijde mi to jako dostatečně přijatelná zkratka), kde nešlo o organizaci, ale o to, že každý člověk mohl vidět, že může udělat něco dle svých možností. Že tím nebude osamocený, že si může zvolit, jak moc bude riskovat, že mu nikdo nebude vyčítat, že neukryl židovskou rodinu, ale třeba “jen” uschoval jejich majetek, pomohl je převést, předal kontakt, ...

Co jít tudy? Nespoléhat na budování struktur, ale na sumu individuálních dobrých kroků, které mohou fungovat izolovaně, bez závislosti na ostatních. Něco jako ty už zmíněné kláštery. Jeden každý bude klášterem, který hodnoty a protokoly, o nichž se bavíme, zachová. Někdo je zachová, někdo je aplikuje, někdo je bude prosazovat, podle svývh možností. Důležité je, že něco udělá a že bude vědět, že není jediný.

Společný jmenovatel je “uchování”. Člověk nemusí nikoho porazit, stačí, že ve své oblasti nepřestane dělat určité věci. Učitel dál bude učit rozlišovat argument od osoby, i když to bude nepohodlné. Editor bude dál trvat na ověřování zdrojů, úředník bude psát rozhodnutí tak, aby byla přezkoumatelná, vědec bude poctivě uvádět nejistoty výsledků... To nejsou nijak spektakulární činy.

Základní myšlenka pak je: Neexistuje minimální práh, od kterého má smysl jednat. To je přímý opak politických teorií, založených na tom, že je potřeba získat většinu, mít organizaci, síť, donátory, ...

Zároveň je potřeba radikálně změnit cíl. Ne zachraňovat společnost, ale udržet kontinuitu určitých způsobů jednání. Zachránit společnost je příliš velký a imaginární cíl na to, aby byl hlavní (a navíc si pod tím každý představí něco jiného). Udržet kontinuitu může i jednotlivec. Čím víc jich bude, tím líp.

Takový přístup, extrémně individualistický, má zabudovanou síťovou odolnost: není to organizace a selhání jednoho uzlu neznamená selhání celku. Pokud je nositelem hodnot jednotlivec a ne centrum, nelze systém “obsadit” ani “převzít”.

Což ale znamená posun od “jak změnit společnost, napadenou zgumovatěním” k “jak jednat ve společnosti, kterou nemůžete jako jednotlivec řídit”. To neznamená rezignaci, jen přesun těžiště z institucionální strategie na osobní praxi.

Možná je pak správnou volbou proti teatrálnímu kolektivismu postavit neokázalý individualismus. Nesnažit se změnit nebo napravit svět, ale snažit se zachovat sebe a svoje hodnoty. Výhoda: Mohu to dělat tak, jak chci a jak stačím. Tlak zvenčí mě může maximálně donutit, abych změnil svoje metody, ale ne svoje přesvědčení. (Opět připomínám výše zmíněnou Leninovu tezi…)

Musím přijmout myšlenku, že uvažování o “opravě systému” mohlo být vadné: systém tu není objekt, který lze opravit, je to emergentní vlastnost souhrnu individuálních rozhodnutí. A pokud tomu tak je, tak se vracíme k známému přísloví “chceš-li změnit svět, začni u sebe”.

Gumová společnost nevzniká tím, že někdo jednou vydá dekret, ale tím, že tisíce lidí udělají určitý malý ústupek. Pak je logické, že její opak také nevznikne jedním manifestem, ale tím, že tisíce lidí neudělají určitý malý ústupek.

Úkol tedy není “vyvrátit gumovou společnost”, ale “nestat se gumovým člověkem”. Vtip je ale v tom, že tenhle úkol vlastně je sám o sobě právě tou “obranou proti gumové společnosti”. Jakmile se sám nestanu gumovým člověkem, je to optimum, možná i maximum, co jsem proti ní mohl udělat, protože je to maximum toho, na co mám skutečně vliv.

Důsledkem tohoto posunu je i změna metriky úspěšnosti. Úspěch není “změnil jsem společnost”, ale “zůstal jsem tím, kým jsem chtěl být”. Paradoxně právě to může mít společenské důsledky, protože společnost je suma lidí...

Teorie komplexních systémů říká, že když nelze systém řídit shora, je potřeba, aby lokální pravidla byla správná. Ne proto, že se tím změní svět, ale proto, že svět je součtem lokálních pravidel. Analogicky pokud gumová společnost nevznikla centrálním plánem, ale milionem malých adaptací, tak její opak taky nevznikne jedním plánem.

Celý diskutovaný protokol se mění z pravidel pro síť lidí na pravidla pro jednoho člověka. Místo “změň společnost” je to “zachovej si integritu, i když se společnost mění”.

Ale pardon, nechci sklouznout k moralitám a desateru osobnostního rozvoje, takže si položím další kontrapříklad. Klášter je totiž dobrá metafora, ale mnišství není cíl. U profesních standardů je hezké, když si je udržím, ale měl bych je zároveň asi někomu předat.

Představte si situaci: Seniorní editor v médiu odmítne předpojatou formulaci v článku o tom, že X.Y. uplácí. Úplatkářství mu nebylo prokázané, policie pracuje pouze s podezřením, redakce tu informaci dostala pod rukou od ne zcela průhledného zdroje. Seniorní editor tedy řekne: “Toto ne”. Juniorní kolega se ptá proč. Senior mu vysvětluje profesní standard, ale juniorní editor, který prošel “vypochodovanou” institucí, řekne: “A podle tebe je v pořádku zastat se člověka, který je špatný?” Seniorní odpoví: “Možná je špatný, ale my tu nejsme od toho, abychom ho hodnotili, my máme říkat, jak se věci dějí!” Ale junior mu opáčí: “Pokud není naše role říkat, co je dobré a co je špatné, pokud si pozveme do pořadu Hitlera a necháme ho mluvit o vyvražďování Židů, aniž bychom řekli, že to je špatné a že on je špatný, tak jsme špatní i my! To, co mi tu říkáš, je pokrytecká pseudomorálka, a ty obhajuješ zlo! Protože X. Y. prokazatelně týral svoji ženu, tak tím, že se ho teď zastáváš, vlastně normalizuješ násilí na ženách!”

Tuto diskusi jsem si, bohužel, nevymyslel; byl jsem u ní. Probíhala mnohem pomaleji a delší dobu, nešlo konkrétně o úplatkářství a týrání, ale jádro bylo takové, jaké jsem popsal.

Etický systém

Problém v příkladu není v neochotě předat standard. Problém je, že standardy si navzájem konkurují. Senior neříká nic jako “neměj morálku”, ale junior neslyší seniorovo “dodržuj novinářské postupy.” On slyší “proces je důležitější než oběti.” A v jeho hodnotovém systému je to nepřijatelné.

To znamená, že senior s juniorem nevedou spor o formulaci článku. Vedou spor o účelu profese.

Profesní standardy nejsou technická norma. Jsou založené na určité filozofii. Například klasická žurnalistika implicitně říká: Naší profesní povinností je co nejvěrněji popsat skutečnost. Junior v příkladu říká: Naší morální povinností je aktivně přispívat k lepšímu světu.

To jsou dva odlišné etické systémy. A tady myslím, že je chyba snažit se juniora přesvědčit, že ten první je “lepší”, protože on to neslyší. On slyší, že senior chce být neutrální vůči zlu.

Co by měl senior udělat? Ne obhajovat neutralitu, ale vysvětlit, proč vznikl ten standard. “Víš, proč nepíšeme ‘úplatkář’, dokud to není prokázané?” - “Protože chráníme mocné?” - “Ne. Protože to pravidlo musí platit i tehdy, až jednou někdo bude chtít stejným způsobem označit tebe.”

Ale nebude to fungovat. Junior odpoví: “Ale já nejsem násilník!”, a je konec debaty. Je to střet dvou antropologií. Jedna říká: Člověk je omylný, proto potřebujeme procedury. Druhá říká: Člověk přeci pozná dobro, proto potřebujeme odvahu jednat. To jsou téměř neslučitelné výchozí předpoklady - a oba legitimní.

Moje představa o tom, že bych měl chtít ten standard někomu předat, je asi špatně formulovaná. Předání totiž předpokládá ochotu přijmout. Ale co když skutečným úkolem není standard předávat, ale uchovat možnost, aby se s ním někdo mohl setkat? To je jemný, ale podstatný rozdíl.

Senior možná nepřesvědčí toho konkrétního juniora, ale pokud ten junior za deset let zažije situaci, kdy bude sám neprávem označen nebo uvidí důsledky předčasného odsudku, možná si na ten rozhovor vzpomene. To není strategie rychlého vítězství, ale kulturní kontinuity.

Klášter nebyl jen místo, kde se něco uchovávalo, ale i místo, kde bylo možné se s tím poprvé setkat. To je podle mě role člověka, který si zachová profesní negumovou integritu. Ne vyhrát spor nebo někoho přesvědčit, ale být živým důkazem, že existuje jiný způsob výkonu téže profese. Je to mnohem méně efektní, ale možná to bude dlouhodobě odolnější.

Můžete to být vy

V tom dialogu zazněl i argument, který je zvláštní: “pravidlo musí chránit podezřelého, protože jednou můžeš být podezřelý i ty”. Je totiž naprosto pravdivý, ale zároveň mu skoro nikdo nepřikládá váhu a nevěří mu, protože lidem připadá amorální a nereálný.

Ten argument není odmítán proto, že by byl logicky slabý, ale proto, že operuje v jiném morálním registru.

Jsou tu dvě etiky. Etika pravidel říká: Pravidlo musí být správné bez ohledu na to, koho právě chrání. Chrání i člověka, kterého nesnášíme, protože zítra bude chránit někoho jiného. To je etika institucionální.

Etika výsledku říká: Pravidlo je dobré tehdy, když pomáhá dobrým lidem a škodí špatným. Pokud chrání “špatného”, je samo podezřelé. To je etika morální intuice.

Tyto dvě etiky spolu mohou dlouho koexistovat, ale v krizovém okamžiku se projeví jejich rozdíl. Proto argument “Jednou můžeš být na jeho místě” tak často selhává. Důvod je v tom, že si lidé říkají: Já přece nejsem takový člověk. V jejich mentálním modelu je podezřelý podezřelý proto, že si to zaslouží. Ne proto, že systém může chybovat.

A tady mě napadá ještě jedna věc. Možná ten argument vůbec není psychologicky správně formulovaný. Říká “Chraň pravidlo kvůli sobě.” Jenže člověk odpoví: Mně se to nestane. Možná by byla silnější jiná formulace: Nejde o tebe. Jde o to, že nikdy nevíš, kdo bude příště označen za “toho špatného”. To už není apel na vlastní strach, ale na epistemickou pokoru.

Vrátím se zase o kus zpět, k úvahám o procedurální kultuře. Ta se odvíjí od poznání, že se můžeme mýlit, a proto potřebujeme pravidla. Morální aktivismus často začíná jinou větou: V tomto případě všichni víme, co je správné, takže je nutné, abychom okamžitě jednali, a proceduru musíme zavrhnout, protože nám v tom brání.

Otázka by tedy neměla znít “Jak přimět člověka, aby přijal proceduru?”, ale “Za jakých podmínek člověk vůbec začne považovat vlastní omylnost za reálnou možnost?” Protože pokud je odpověď “nikdy”, pak procedurální kultura nemá na čem stavět. Pokud je odpověď “až když sami zažijí nespravedlnost”, pak je předávání těchto principů možné, ale mnohem obtížnější, než se zdálo – nejde jen o předání pravidla, ale o to, aby si příjemce vytvořil postoj, který připouští možnost vlastního omylu i tehdy, když si je svou morální intuicí velmi jistý. To už není jen otázka institucí ani argumentace, ale hlubší otázka lidské epistemické skromnosti.

Je pravda, že životní zkušenost často mění pohled na svět. Mnoho lidí se stává opatrnějšími v soudech, protože sami zažili omyl, nespravedlivé obvinění, selhání institucí nebo situaci, kdy realita byla složitější, než se zdála. Ale není to univerzální zákon. Existují i lidé, kteří s věkem své postoje ještě více utvrdí. Proto bych z toho nedělal teorii založenou na věku. Nejde o stáří, ale o zkušenost vlastní omylnosti. Ta může přijít ve dvaceti jako v šedesáti.

Říkali jsme v devadesátkách “Kdo nezažil, nepochopí.” Když se nad tím zamýšlím, dochází mi, že to není jen hezká zkratka, ale trefně formulovaný poznatek o limitech racionality. Některé věci nejsou nepřenosné proto, že je neumíme vysvětlit, neumíme je předat, neumíme předat prožitek, ale proto, že vyžadují změnit způsob, jakým člověk interpretuje svět, a ten se pouhou argumentací mění jen omezeně.

Pokud tomu tak je, a podle všeho ano, tak jsem v dosavadních úvahách trestuhodně přeceňoval sílu argumentů. Pokud jsou některé postoje výsledkem zkušenosti, nikoli dedukce, pak se kultura nešíří argumentací, ale i příklady, tradicí, napodobováním a pomocí míst, která umožňují určité způsoby jednání vidět v praxi.

To je možná další role onoho “kláštera”. Ne přesvědčit argumentací a setkáním, ale být místem, kde lze určitou kulturu zažít.

Odpovědnost za kontinuitu

Jeden postoj pramení z jistoty, že vím, kdo je dobrý a kdo špatný. Ten druhý z pokory, protože jsem se tolikrát spletl, že potřebuju pravidla, která mě ochrání i před mými vlastními soudy. Věřit procesu nesignalizuje nutně slabší morálku nebo menší odsouzení zla, ale třeba menší důvěru ve vlastní schopnosti neomylně rozpoznat, kdy a jak je správné jednat.

Seznam úkolů, onen individuální protokol, se mi teď skládá do několika pracovních bodů: Nenechat se semlít, zachovat standard, být svědkem, předávat bez agitace a nepřerušit kontinuitu. Ano, ten poslední bod je záměrně formulován jako “kontinuita”, nikoli jako “tradice”. Kontinuita se mění a plyne, tradice tuhne. A ačkoli je poslední, je možná nejdůležitější. Je to most mezi odpovědností za celek a reálnou možností jednotlivce, bez přehnaných ambicí, ale zároveň bez pasivní rezignace.

Samozřejmě jsou tu rizika. Nenechat se semlít zní zase velmi ušlechtile, takže si musím přiznat, že se to snadno změní v permanentní morální ostražitost, odmítání kompromisu, kult čistoty, hledání zrádců, a logicky v jinou variantu gumové společnosti. Neměl by být imperativní stylem “nikdy neustupuj, nikdy nedělej kompromisy”, ale “neztrať schopnost poznat, kdy ustupuješ nebo děláš kompromis”. To je obrovský rozdíl! Otázka není, jestli udělat kompromis, ale jestli se z něj nestane nový standard. Absolutismus, binární pohled “dobro / zlo”, tu vede k neurotickému a obsesivnímu kultu čistoty myšlenek.

Stejně tak svědek. Svědka si můžeme velmi snadno splést se světcem, s morálně dokonalým člověkem, který celým svým životem ukazuje správnost... něčeho. Nevím čeho, asi postoje nebo pravdy. Třeba takový Egon Bondy je výborný protipříklad, protože ukazuje, že osobní bezúhonnost a kulturní svědectví nejsou totéž. Kdybychom definovali svědka jako morálně dokonalého člověka, téměř žádní svědci by neexistovali. Na druhou stranu ale není pravda, že na osobním jednání vůbec nezáleží. Záleží na něm, i když výrazně míň, než bychom čekali u “svědka”.

Myslím, že problém je v samotném slově “svědek”. Možná by to měl být “nositel”. Ten může mít chyby, morální vady, může být zbabělec, ale přesto může nést kontinuitu. A jakkoli je to těžké, tak je třeba důsledně i tady nezaměňovat nositele za poselství. Stejně jako argument není člověk a cíl není prostředek. A stejně jako vítězství neznamená být v právu nebo mít pravdu.

A když nad tím přemýšlím, je to vlastně tak samozřejmé, prosté a trapné, až je stydno to napsat, ale co už: je to člověk, co vědomě žije normální život a dělá svou profesi, a právě tím, jak to dělá, udržuje kontinuitu. Není hrdina, není rebel, revolucionář, vizionář, ale přesto nese ono svědectví. Takový model má zásadní výhodu: je reprodukovatelný snáz než mnich nebo aktivista. A protiváha gumové společnosti musí být právě v tomto člověku, protože on není “hnutí” ani “ideologie”.

Není to chvála “prostého člověka” v obvyklém smyslu, tedy člověka, který jednoduše žije bez potřeby svůj život vnímat a vykládat. Rozdíl je ve vědomí odpovědnosti. Tenhle člověk ví, co nese a proč na tom záleží, ale nedělá z toho identitu ani okázalý úděl. Nenese svůj kříž před sebou jako odznak. Jen s vědomím této odpovědnosti žije, pracuje a rozhoduje se.

Je to tak prosté jako ten zenový kóan: “Mistře, co mám dělat, abych byl dobrým buddhistou? - Už jsi jedl? - Ano. - Tak si umyj svoji misku”. To není žádný plán na změnu společnosti, je to jen “udělej dobře to, co máš udělat”.

Pak to ale znamená, že jednání proti “gumové společnosti” nemusí být výjimečné, ale naopak obyčejné. Ne hrdinské činy, ale úplně nudné věci. Editor, který opraví článek, učitel, který opraví žáka, úředník, který vrátí špatně připravené rozhodnutí.

To je správné

Dělat správné věci je přeci správné. Ale co je správné? Kdo řekl, že to je správné? Kdo rozsoudí, jestli to je správné? Protože přesně tohle by řekl juniorní redaktor: “Podle koho správně?” A senior by sklouzl k odpovědi: “Protože tak se to vždycky dělalo.” Což je slabý argument.

Nebo třeba “protože to říká profesní etika.” Načež junior odpoví: “Profesní etiku přece vytvářejí lidé.” A jsme tam, kde jsme byli.

Chyba je ve slově “správně”. Je to přesně to morální rámování, kterému se snažím oponovat a vyhnout. Takže musím jinudy.

Možná jde o vnitřní konzistenci pravidel. Například novinářský standard není dobrý proto, že je morálně správný; je dobrý tehdy, když dlouhodobě plní účel, pro který vznikl. Proč existuje presumpce neviny? Protože je to správné? To není argument. Lepší by bylo říct: Protože společnost, která ji opustí, začne systematicky produkovat falešná odsouzení.

Což by ale znamenalo opustit “hodnoty” jako nejvyšší zájem a místo nich hájit zase technologii poznávání - konkrétně mechanismy, které umožňují opravovat vlastní omyly, a tím i (pozor, hereze) možná redefinovat hodnoty, nebo je opět potvrzovat.

V tuto chvíli tedy postuluji: Opakem gumové společnosti není společnost “správná”, “tradiční” nebo “hodnotová”, ale společnost, která má schopnost korigovat vlastní chyby.

Je to kritérium, které lze vztáhnout na vědu, právo, žurnalistiku, školství i politiku. Neptá se, kdo má pravdu. Ptá se, zda systém ještě umožňuje člověku, aby se ukázalo, že se mýlil, a aby na základě toho své jednání změnil. Netrvá na tom, že všichni musí jednat správně. Neodkazuje na autoritu ani na tradici. Odkazuje na to, jestli systém umí sám sebe opravovat. A to je vlastnost, kterou lze zkoumat, porovnávat a kritizovat bez nutnosti předem sdílet stejnou morální filozofii.

Přidám do hry princip “vědeckého myšlení”, něco jako “nevíme, co je správné, ale máme mechanismus, jak poznat, co správné není, aniž by to nutně znamenalo likvidaci profesní kariéry”. Protože jakmile žijeme v kultuře, kdy přiznání jednoho omylu znamená automaticky zpochybnění celého člověka a celého jeho díla, tak vzniká silná tendence nepřiznat vlastní chybu.

Vědecké myšlení není cenné proto, že vědci “znají pravdu”. Je cenné proto, že institucionalizuje možnost omylu. Každé tvrzení lze zpochybnit, výsledek lze replikovat, hypotézu lze opustit a oprava nemusí zničit autora. To poslední je zásadní. Jakmile je chyba chápána jako důkaz morální nebo osobnostní vadnosti, lidé přestanou chránit pravdu a začnou chránit vlastní identitu. To není charakterová slabost jednotlivce, ale předvídatelná reakce na špatně nastavené pobídky.

Korekční mechanismus tedy musí obsahovat i tu část, kde říká: Umožni lidem opravit chybu bez nutnosti veřejně zničit sami sebe. To vede k důležitému rozlišení: chyba tvrzení není totéž co chyba metody, a ta není totéž jako morální selhání člověka.

Někdo se může mýlit, aniž by byl podvodník. Může použít vadnou metodu, aniž by celé jeho dílo bylo bezcenné. A může opravit názor, aniž by tím dokazoval, že byl od počátku nekompetentní. Gumová kultura tyto vrstvy slévá a říká: kdo se mýlí, je nedůvěryhodný a tím je vše, co kdy řekl, podezřelé. Korekční kultura, mohu-li tak nazvat opak gumové, naopak odděluje: tvrzení neobstálo, opravíme ho, zjistíme, co stále platí.

V takové společnosti je základním znakem zdraví právo na opravitelný omyl. Ne právo beztrestně lhát ani imunita před důsledky konání, ale možnost říct: “Tady jsem se zmýlil”, aniž by to automaticky znamenalo “... jsem tedy podvodník a vše, co jsem řekl, je liché.” Pokud je společnost tímto způsobem zdravá, je velmi levné přiznat vlastní chybu, a tím zároveň přijmout právo ostatních lidí na jejich chyby, aniž by se okamžitě měnily v morální odsudek.

Je tedy protikladem gumové kultury tato kultura opravitelnosti?

Obrana kultury opravitelnosti

Pozorování říká, že gumová kultura často popírá právo na omyl a staví se k němu fatálně: kdo se zmýlil, je špatný člověk a nesmíme mu věřit. Pokud je mezi těmi věcmi silnější souvislost, musí být možné vystopovat zpětně do minulosti ten okamžik, kdy jsme potlačili mechanismus opravitelnosti, což umožnilo příchod gumové kultury nejednoznačnosti.

Ten okamžik asi nebyl jeden. Byla to souhra několika procesů a změn. Některé můžeme pozorovat navenek, třeba že identita nahradila tvrzení. Místo “jeho tvrzení je špatné” slyšíme “je špatný člověk”. Vše je personalizované. Tento posun zablokoval možnost změnit názor bez nutnosti změnit sebe. Stejně tak chyba přestala být informací a stala se selháním. Místo “jsme rádi, že víme, co je špatně” je najednou “nachytali jsme tě!” Stejný proces postihl i instituce, které přestaly odměňovat korekci a z přiznání chyby udělaly výčitku: “Takže tys nám lhal?!”

Všechny uvedené body mají společného jmenovatele: Dramaticky vzrostla cena omylu. Společnost se přestala z omylů učit a začala proti nim bojovat. Z omylu udělala záměr, přičetla ho zlé vůli, a zlou vůli promítla na nositele. Logicky pak nechcete přiznat chybu, když to znamená být od té chvíle zlým člověkem.

Rozdíl je vidět ve srovnání s letectvím. Tam se po každém incidentu ptají “jak se to mohlo stát?”, ne “koho za to vyhodíme?” Samozřejmě existuje odpovědnost, ale primární úkol je zabránit opakování. Proto v letectví podrobné postupy hlášení závad, které dokonce oddělují hlášení od jeho nositele. Kdyby chyby výhradně trestali, přestali by se o nich dozvídat.

Jenže společenský kolaps bezpečného prostoru pro omyl nemůže být sám o sobě příčinou gumovitosti. V dějinách se to stále opakuje a lidi obecně neradi přiznávají chyby, i když za ně nejsou trestáni. Pravděpodobný důvod odlišnosti současné situace je skrytý v tom, že dnes se z chyby může velmi rychle stát veřejná identita, kterou si zároveň bude digitální paměť pamatovat. Předtím se o vaší chybě dozvědělo okolí, lidé v práci, sousedi, příbuzní, nanejvýš celá vesnice. Dnes o ní bude navždy vědět téměř celý svět.

Další faktor, který pravděpodobně hrál svou roli, je konečné vítězství demokracie. Poválečná demokracie měla zkušenost s totalitarismem, cenzurou, kolektivní vinou, a díky tomu věděla, proč udržuje procesní mechanismy, presumpci neviny, politickou pluralitu, oddělení výroku od člověka a další nepohodlné a protivné brzdy.

S Fukuyamovým “koncem dějin” jako by většina uvěřila, že demokracie je přirozený konečný stav. Zmizel jasně viditelný vnější konkurent a ochranné procedury se stávaly kulisami. Přestali jsme je chápat jako ochranu před dobrými úmysly (které vedou do pekel) a začali jsme je vnímat jako relikt minulosti, který dnes už spíš překáží rychlejšímu pokroku k ještě lepším zítřkům.

Liberalismus začal být vnímaný spíš jako dosažený soubor správných výsledků než jako metoda, jak spolu mohou žít i lidé, kteří se neshodnou na správných výsledcích. Výzkum demokratického oslabování dnes ostatně ukazuje, že občané často brání samotné volby, ale jsou mnohem ochotnější obětovat méně nápadné prvky (nezávislost soudů, svobodná média nebo horizontální kontrolu moci) za jiné žádoucí výsledky.

S ochotou připustit překonanost některých mechanismů přišla i politika, odvozená od morálky. Zatímco klasický liberální model počítal s tím, že lidé se nemusí shodnout ani na tom, co je dobré a co špatné, a proto se musí shodnout na pravidlech, které jim umožní s tímto rozporem žít, tak moralizační politika přinesla požadavek, aby některé názory nebyly součástí diskuse a neshody, protože už tím, že existují a jsou vysloveny, vyvolávají újmu.

Jakmile liberalismus přijal takový požadavek, proměnil se z obrany pravidel soužití při neshodách na instrument, který neshody potlačuje tím, že různými kritérii říká, na čem smí a na čem nesmí být neshoda. Této proměně poskytla významnou část slovníku radikální a postmarxistická levice svými konstrukcemi o utlačujícím jazyce a normách, o zakrývání dominance neutralitou, o tom, že řeč může být násilí, že odmítnutí účasti na jejich metodě nápravy znamená spoluúčast na útlaku, nebo že instituce nemají být neosobní, ale mají aktivně korigovat nerovnosti.

V tomto přerámování není procesní postup vnímaný jako ochrana proti svévoli, ale jako pokrytecká škodlivá nečinnost. Editor, který odmítá označit “jasného viníka” za viníka před rozhodnutím soudu, pak v takovém vidění nechrání mechanismus opravy ani smysl médií, ale “normalizuje zlo”.

Třetí faktor je proměna institucí. Velké instituce mají silnou tendenci minimalizovat okamžité riziko. Když vznikne veřejný skandál, je pro vedení často levnější se distancovat, zaměstnance vyhodit, odstranit text, vydat omluvu, přijmout nové vnitřní směrnice a posypat si hlavu popelem, než obhajovat proceduru a snášet tlak veřejnosti - či spíš “veřejnosti”, která je složená z motivovaných jedinců. Výsledkem je asymetrie, kde unáhlené potrestání “viníků” vyvolá jen malou škodu, dokonce může i vylepšit veřejný obraz (”reagovali rychle”, “postavili se k tomu čelem”), a naopak poctivé dodržení procesu může vyvolat silnou reputační bouři a škody. Od organizace je naprosto logické a přirozené, že se naučí jednat předběžně a maximalisticky.

Ale jakmile jednou začnete signalizovat ctnost, tak už nemáte snadný způsob, jak v konkrétním případě zatáhnout za brzdu a říct “promiňte, reagovali jsme přehnaně”. Znamenalo by to přiznání, že jste jednali nikoli proto, aby zvítězila pravda, ale abyste ukázali, že jste na straně aktuálně vnímaného dobra.

Čtvrtý faktor je pravděpodobně zásadní katalyzátor celého stavu: bezprecedentní dosah slov. Před dobou internetu a sociálních sítí měl výrok kontext: kdo ho řekl, kdy, komu. Zazněl a často ani nebyl zaznamenaný. Okolí znalo mluvčího a kritika přicházela z podobného sociálního prostředí. Digitální výrok je naopak veřejně dohledatelný, snadno oddělitelný od kontextu, přenositelný mezi publiky, potenciálně trvalý, hodnotí jej lidé, pro které nebyl určený, a zároveň jej lze redukovat na pár slov, screenshot, klip... Jediné spojení, které zůstává, je spojení výroku se jménem.

Výzkum sociálních sítí ukazuje, že morálně emocionální obsah se šíří rychleji a že výrazy nepřátelství vůči cizí skupině mimořádně dobře generují interakce. Online trestání je zároveň levnější než osobní konfrontace, takže platformy zesilují již existující sklon k pobouření, statusovému signalizování a skupinovému konfliktu.

Největší změna, která s tím přišla, je kolaps proporcionality. Drobný profesní omyl, špatný vtip, nepřesná formulace a skutečné závažné provinění se mohou technicky šířit úplně stejně. Digitální svět nemá vestavěný ekvivalent soudního procesu, odstupňování sankce, promlčení ani práva na odvolání. Výrok se navíc už neposuzuje jen podle obsahu, ale podle jeho možné použitelnosti jako důkazu o charakteru autora.

Tyto složky daly dohromady novou realitu, kde chybný výrok prozrazuje vadný úsudek, který svědčí o vadné osobnosti, a ta má, díky vině sdružením, moc vše okolo sebe učinit vadným, včetně vlastního života.

Korekční systém proti těmto zkratkám sémanticky bojuje, když pochybení hodnotí slovy “vaše tvrzení neobstálo”. Systém morálních identit přenáší a personalizuje: “Přiznal jste, že jste špatný člověk se zlými úmysly.” Takový člověk už nemá důvod opravit větu. Musí přepsat její význam, popřít kontext, zaútočit na kritika nebo mobilizovat vlastní tábor. Přiznání chyby není návrat do systému; je to dodání munice protivníkovi.

Proto se zároveň radikalizuje i pravice. Zjistí-li její příznivci, že neutrální instituce ve skutečnosti používají morální jazyk jedné strany, přestanou věřit v neutralitu samotnou. Nežádají potom obnovení nestranného rozhodování, ale “naše soudce”, “naše média” a “naše univerzity”. Výzkum demokratického oslabování ukazuje i silnou ochotu tolerovat porušování demokratických norem, když je provádí vlastní strana nebo vůdce.

Ultralevice tedy mohla rozleptat procedurální liberalismus zevnitř kulturních institucí. Populistická pravice odpověděla nikoli jeho obnovou, ale tvrzením, že nestrannost byla vždy podvod a je třeba pouze převzít moc. Obě strany pak používají stejně nebezpečnou logiku:

Bod zlomu nebyl historická událost, jako pád Bastily. Nastal tehdy, když liberální instituce přijaly názor, že ochrana člověka před nespravedlivým procesem je méně důležitá než veřejné potvrzení správného morálního cíle.

Morální soud musí být nutně selektivní. Kdyby nebyl selektivní, ale čistě procesní, tak by připustil odsouzení sice vinného, ale “dobrého” člověka a naopak neodsouzení nevinného, ale “morálně špatného”. Má-li se odsuzovat podle morálky a morální vlastnosti přisuzovat volitelně podle sympatií, nemůže být neselektivní, a k tomu potřebuje nejasné formulace a nepřezkoumatelná rozhodnutí.

Sociální média tento mechanismus nevyrobila, ale změnila jeho měřítko, rychlost a cenu. “Konec dějin” ho umožnil tím, že liberální společnost zapomněla, proč potřebuje brzdy. Radikální levice poskytla teorii, podle níž byly tyto brzdy samy formou útlaku. Manažerské instituce přidaly zbabělou optimalizaci reputačního rizika. A pravicová reakce na tyto posuny dokončila destrukci tím, že odvrhla představu nestranných pravidel jako takovou.

To mě vede k revizi a zavržení jedné z úvodních tezí. Intuitivně jsem pracoval s myšlenkou vybudování odolných institucí jako protiváhy těm, co jsou paralyzované gumovitostí. Jenže velmi snadno se z toho stane postoj: Oni mají svoje instituce, my budeme mít svoje.

Když progresivističtí aktivisté ovládnou univerzitu a oponent založí “konzervativní univerzitu”, mohou vzniknout dvě názorově opačné instituce, které ale sdílejí stejnou vnitřní logiku, v níž je účelem instituce produkovat “správné závěry”. Liší se jen definice správného závěru.

Opravdu bezpečná instituce by naopak říkala: Účelem instituce není zabezpečit vítězství jedné strany, ale zabezpečit postup, při němž může být zpochybněna každá strana, včetně zakladatelů instituce.

Tady asi narážíme na limity všech dosavadních představ o vlastním řešení: Vlastní síť, vlastní instituce, vlastní média, vlastní protokol... Všechny mohou být užitečné jako dočasná obrana nebo jako konkurenční tlak. Samy o sobě ale nejsou řešením. Konkurence mezi dvěma kmenovými systémy může dokonce vést k ještě silnější polarizaci a ještě menší opravitelnosti.

Možná je tedy třeba zpřesnit i větu o pravicové reakci. Ne že by pravice nebo konzervativci “selhali” tím, že chtějí vlastní instituce. To je částečně pochopitelné: pokud stará instituce fakticky přestala fungovat nestranně, nelze lidem říkat, aby jí donekonečna důvěřovali. Selhání nastává až v dalším kroku, kde zkušenost s falešnou neutralitou vede k závěru, že neutralita není možná. A odtud už je blízko k pocitu, že neexistují nestranná pravidla, existuje jen moc. (Tak musíme mít moc my.)

To je přesně intelektuální past radikální kritiky progresivismu, když ji pronáší jeho konzervativní oponent. Přijal totiž jeho základní premisu: že procedury jsou jen maskovaná dominance.

Radikální levice se s radikální pravicí zase hezky potkává na koncích oné podkovy. Protože konflikt zjevně není primárně “levice proti pravici”, ale “procedura proti výsledku”. Je to konflikt procedurálnosti a opravitelnosti proti kmenové loajalitě. Z toho plyne velmi tvrdé kritérium pro každou novou “odolnou” instituci: Je skutečně odolná teprve tehdy, když dokáže přežít převzetí lidmi, s nimiž zakladatelé nesouhlasí, aniž by se změnila v jejich nástroj.

To je mnohem vyšší laťka než “založme vlastní médium”. Ve skutečnosti to znamená založit médium, které jednou může vést člověk z opačného tábora, a přesto mu pravidla nedovolí udělat z něj propagandistický aparát.

Tím se ukazuje, proč je kultura opravitelnosti důležitější než správné obsazení institucí. Personální složení se vždy časem změní. Jediné, co může vydržet, je mechanismus, který omezuje každého dočasného držitele moci, i toho, kterého považujete za svého.

Stačí tedy “dobře navrhnout instituci”?

Zjevně ne. Každý mechanismus je nakonec spravován lidmi, kteří mají možnost změnit pravidla, změnit jejich výklad, změnit personální složení kontrolních orgánů, obejít pravidla výjimkou, anebo je prostě přestat vymáhat. Takže institucionální odolnost nikdy není absolutní, ale závisí na ceně za převzetí. Skutečná otázka proto nezní, jestli je možné vytvořit instituci, kterou nelze převzít, ale jestli její převzetí bude pomalé, viditelné, nákladné a vratné.

Jenže ani to nestačí, pokud se změní kultura všech zúčastněných. Ústava může říkat cokoli; když soudci, úředníci, novináři i veřejnost přijmou, že procedury jsou jen překážkou “správného” výsledku, tak se text pravidel stane dekorací. Tady se tedy znovu vracíme k jednotlivci, ale už ne v moralistním smyslu. Instituce není odolná proto, že má správný statut. Je odolná tehdy, když uvnitř stále existuje dost lidí, kteří při pokusu o změnu mechanismu řeknou “tohle ale mění pravidla, podle nichž se rozhoduje” a udělají tu změnu viditelnou.

Gumová společnost vzniká ve chvíli, kdy se tento rozdíl zamlží. Každá výjimka se prohlásí za technickou nutnost, každé obejití za morální povinnost a každá změna meta-pravidel za jejich modernizaci. Pak už není třeba instituci formálně zrušit. Stačí ponechat její název, budovu a rituály a vyměnit její funkci.

A z toho plyne nepříjemný závěr: žádná konstrukce není samospasitelná. Pravidla pouze kupují čas. V tom čase musí existovat lidé, kteří umějí změnu pojmenovat, zaznamenat a předat dál. Bez nich se každý mechanismus nakonec stane materiálem v rukou toho, kdo jej právě ovládá.

Nihil novum

Mechanismus gumových pravidel a morálních soudů není nový. Nová je jeho současná architektura.

Vypadá to tak, že existuje závazná nauka a odchylka od ní není jen chybným tvrzením, ale známkou vadného člověka. Kritizovaný musí přiznat nejen omyl, ale svou morální či ideologickou porušenost. Jenže toto přiznání neposkytuje automatický návrat mezi “slušné lidi”, naopak může posloužit jako důkaz viny. Okolí je pak motivováno k tomu, aby prokazovalo vlastní čistotu (“planoucí srdce”) svou účastí na odsouzení.

Komunistická “kritika a sebekritika” je téměř laboratorním příkladem. Formálně měla sloužit opravování chyb. Ve skutečnosti se často změnila v rituál potvrzující neomylnost nauky: člověk neměl zjistit, že chybuje strana, ale že se on od strany odchýlil. Ve stalinismu, maoismu i dalších komunistických režimech se veřejná sebekritika používala k ideologické disciplinaci a upevňování skupinové poslušnosti.

Náboženské společnosti rovněž znaly exkomunikaci, veřejné pokání, testování věroučné čistoty a sociální vyloučení. Zpochybnění dogmatu mohlo znamenat zpochybnění celého člověka a jeho místa v obci. Náboženské instituce historicky používaly zpověď a doklady náboženské konformity také jako prostředky společenské kontroly.

Současně ale některé náboženské systémy obsahovaly něco, co dnešní veřejné zostuzení často postrádá. Měly pojmenovaný prohřešek, předem známou autoritu, předepsané pokání, rozhřešení, možnost návratu do obce a teoreticky i konec případu. To samozřejmě neznamená, že to vždy fungovalo milosrdně, ale existoval alespoň rituál reintegrace.

Digitální dav může naopak vyžadovat omluvu, a když ji dostane, použije ji jako potvrzení, že obvinění bylo pravdivé. Neexistuje tu orgán, který by dokázal říct: trest skončil, člověk je zpět.

Důležitý rozdíl mezi tehdejším pokáním a dnešním zostouzením je jednak v rozdílném vztahu k odpuštění a ukončení sankce, ale zároveň i v jakési “demokratizaci stíhání”. Zatímco dřívější trest měl v ruce panovník, stát, církev, profesní cech, obec, nebo třeba zaměstnavatel, dnešní proces i trest může spustit kdokoli. Nepotřebuje ani formální moc, ani vlastní noviny, ani vlastní kazatelnu. Stačí vzít výrok, dodat interpretaci a dostat obojí k publiku. Jde o naprostou demokratizaci denunciace.

Důležitý je právě ten detail, že dav spouští trest, ale netrestá, na to nemá moc. Potřebuje, aby jeho hodnocení převzaly instituce, které trest vykonávají, aniž by zkoumaly vinu. Vina byla vyřčena, instituce se může vyvinit: “Neodsuzujeme, pouze reagujeme na reputační situaci.” Lidé udělají totéž: “Ale my nikoho nevyhazujeme z práce, to přeci nemůžeme, my jen upozorňujeme na to, jak špatný je!” A médium “jen informuje o kontroverzi”.

Samotné veřejné zostuzení není nové, ani spojování výroku s charakterem, ani tresty za názor. Nová je jejich kombinace spolu s rozdělením trestu na toho, kdo má právo obvinit, kdo má moc sankcionovat a kdo má odpovědnost za přiměřenost sankce. Obžaloba je zdigitalizována, trest privatizován, odpovědnost rozptýlená. Každý jeden aktér bude tvrdit, že pouze rozumně a oprávněně reaguje na jednání někoho jiného. Opravitelnost je iluzorní, když obvinění a sankce byly jen rozumné reakce, a odpovědnost za přiměřenost sankce nenese nikdo konkrétní, komu by bylo možné vznést námitku.

Vznikl dokonale gumový systém, který nikdo neřídí, lidé se mu přizpůsobují a nikdo se za něj necítí odpovědný. Dokonce se nikdo ani necítí vinen. Ostouzeného většinou neznají, neznají ani jeho dlouhodobé jednání, postoje, vidí jen několik vět a jméno, symbolickou postavu. Volání po trestu je naprosto bez nákladů, bez následků a bez zpětné vazby. A “až se to stane vám...” nefunguje.

K tomu přispívá přenos kontextu: výrok, určený konkrétním lidem v daném kontextu, může být předložen zcela jinému publiku bez souvislostí. V tu chvíli různá publika s různými normami začnou hodnotit tentýž výrok zároveň. Což je samo o sobě velmi gumotvorné: nevíte, ke komu mluvíte, proto budete mluvit co nejopatrněji, abyste neřekli něco, co by se mohlo někoho dotknout, co by mohlo být pro někoho v nějakém jiném kontextu nevhodné... A protože nevíte, kdo vás může sledovat, může vás sledovat kdokoli, a může tam být někdo, koho se cokoli dotkne. Nelze jen nevadit, musíte se omezit hluboce pod hranice “nevadivého”.

Nota bene v situaci, kdy nemáte šanci, jako dřív, se sebrat, odjet do jiného města, zaměstnání, a tam začít znovu. Internet si pamatuje a cestuje s vámi. Nezapomíná. Váš prohřešek nikdy neskončí. Procedurální právo má rozsudek, výši trestu, má proces zahlazení a proces promlčení s danými pravidly a lhůtami, a jakmile lhůty uplynou, trest končí. Decentralizovaný reputační trest nemá rozsudek, a proto nemá ani okamžik, kdy je vykonán a věc skončí.

Svět si bude navždy pamatovat, že jste 18. července 2024 napsali něco nevhodného, a kdykoli to vytáhne. Nikdy nedokážete tuto “vinu” smazat. Jediné, co s tím můžete udělat, je vysmát se tomu, nezabývat se tím a nechat ostatní, aby to donekonečna řešili. Vaše obrana musí spočívat v tom, že si zařídíte život tak, aby nad vámi to věčné připomínání nemělo moc.

Sankce navíc nezasáhnou jen jednu oblast, ale přetečou i do dalších. Mýlili jste se v odborném názoru? Pošpiní to vaši morálku a kredibilitu. To poškodí vaši zaměstnatelnost. To poškodí vaše soukromé vztahy. Nakonec se to přelije na vaše ostatní dílo. Upřímně, v procedurálním systému si nedovedu představit vinu, pro který by taková neomezená a univerzální sankce bez odpuštění snesla test proporcionality.

Současná gumová společnost není historicky jedinečná tím, že trestá odchylku nebo že znesnadňuje přiznání chyby. Je jedinečná tím, že totalitní způsob zacházení s omylem funguje uvnitř formálně liberální společnosti bez totalitního centra. Máme svobodné volby, spoustu médií s různými vlastníky a názorovými proudy, soukromé zaměstnavatele, decentralizované sociální sítě, právo vyjadřovat se, a přesto může vzniknout tlak připomínající ideologickou disciplínu. Ne tak, že jeden vůdce vydal příkaz, ale protože mnoho relativně samostatných aktérů reaguje na stejné pobídky.

Není to návrat komunismu v obvyklém institucionálním smyslu. Je to emergentní reprodukce některých jeho sociálních mechanismů.

Zůstává tedy jedna hlavní otázka:

Jak obnovit kulturu opravitelnosti?

A mám podezření, že je špatně položená. Předpokládá totiž, že kultura opravitelnosti se obnovuje. Ale co když se neobnovuje, co když vzniká úplně jinak?

Analogicky: Jak vznikla věda? Ne tak, že někdo založil Akademii věd, ale nejdřív vznikla metoda a teprve potom instituce. Jak vzniklo obecné právo? Nejdřív soudní praxe, teprve potom školy a učebnice. Jak vznikla novinářská etika? Z empirických profesionálních zvyklostí, po nichž teprve následovaly kodexy.

Možná správná otázka zní: Jak vznikají kultury, které si opravitelnosti váží?

Ale půjdu v sebezpochybnění ještě dál: Celou dobu předpokládám, že kultura opravitelnosti by měla být navrácena, protože je dobrá. To je intuitivní tvrzení, ale ještě jsem to vlastně neprozkoumal. Proč by vůbec měla být evolučně stabilní? Vždyť z krátkodobého hlediska je často výhodnější nepřiznat chybu, chránit vlastní skupinu, potrestat odpadlíka, demonstrovat loajalitu. To jsou velmi silné pobídky. Proč tedy někdy vůbec vznikly společnosti, které se snažily budovat vědu, nezávislé soudnictví nebo redakční standardy? To je podle mě hlubší otázka než “jak to obnovit”.

Pro odpověď sáhnu k prosté ekonomii: Kultura přiznání chyby a opravy vzniká tehdy, když cena neopraveného omylu převýší cenu přiznaného omylu. Ve vědě dlouhodobě vítězí opravy, protože špatná teorie nakonec přestane fungovat. V inženýrství mohou chyby zabíjet lidi, v medicíně taky, v letectví jakbysmet. Tam všude se vyplatí vytvořit kulturu, která umožňuje přiznat chybu, protože alternativa je horší. Ale v politice může být krátkodobě výhodnější chybu nikdy nepřiznat.

To by ale znamenalo, že kultura opravitelnosti není jen morální projekt, ale je to adaptace na prostředí. A pak se nabízí logická otázka: Co se tedy změnilo na našem prostředí, že se adaptací stalo právě nepřiznávání chyb? Pokud nepochopím, proč se změnily pobídky, budou všechny návody jen morální apely typu “měli bychom být lepší”. A těch už bylo napsáno dost.

V tuto chvíli jsem otevřen závěru, že kultura opravitelnosti je v toku dějin spíš lokální anomálie, než pravidlo nebo stabilní stav. Vznikne, trvá, skončí. Něco jako duha: jsou-li podmínky, ukáže se; jakmile podmínky pominou, zmizí. Líbí se nám a je nám líto, že už není, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat. Možná selhal mechanismus, ale i když zjistíme, jak a kdy selhal, tak třeba dojdeme k tomu, že není v našich silách toto selhání opravit, zabraňovat mu... Možná je jediný způsob právě adopce.

Ekosystém opravitelnosti

Možná celá ta kultura opravitelnosti, kterou kladu do kontrapunktu gumové společnosti, není normativní systém, ale ekosystém, který nevzniká hlasováním ani manifestem, ale za vhodných podmínek. Pak se nemám ptát, jak ji obnovit, ale jaké jsou podmínky pro její vznik. Podmínky jejího zániku jsem si už formuloval, ale je přijatelné očekávat, že podmínky vzniku nejsou jejich prostou negací.

Co když tedy kultura opravitelnosti není přirozeným stavem liberální demokracie, ale naopak stavem luxusním? Společnost by si opravitelnost dovolila z rozmaru, když se cítí bezpečná, prosperuje, důvěřuje svým institucím, má čas na procedury...

Zní to hezky, ale neobstojí to.

Kultura opravitelnosti totiž existovala třeba za války. Británie rozvinula operační výzkum, kdy se porovnávaly předpoklady s výsledky a na základě toho se zpětně měnily vojenské postupy. Nešlo o vynalézání “zázračních zbraní”, ale o systematickou procedurální kontrolu, jestli existující postupy fungují podle předpokladů. Zároveň však tatáž válka přinášela cenzuru, propagandu, internace, omezení práv a tlak na konformitu. Třeba Heinz Otto Schild, vědec židovského původu, který uprchl z nacistického Německa, byl v Británii internován jako “enemy alien”, a nebyl jediný. Válka tedy může opravitelnost současně dramaticky posilovat v jedné oblasti a ničit v jiné.

Proč? Protože ve vojenské technice má neopravený omyl okamžitou a měřitelnou cenu. Radar nefunguje, loď je potopena, letouny nenajdou cíl. Realitu nelze přehlasovat na dlouho. Ve veřejné politice a morálním hodnocení může být naopak cena pochybnosti považována za vyšší než cena omylu. Tam se opravitelnost potlačí.

Představa, že opravitelnost vyžaduje obecný společenský klid, je tedy pravděpodobně mylná. Ale válka ukazuje, že opravitelnost může přežít lako lokální režim tam, kde lze měřit výsledek a kde omyl silně škodí. Tam se nositel špatných zpráv nestává nepohodlným, ani zrádcem.

Je snad opravitelnost funkcí blahobytu? Samotný nedostatek prostředků opravitelnost nevylučuje. I v zemích s nízkými a středními příjmy fungují systémy hlášení chyb ve zdravotnictví, přestože jsou méně rozšířené a často nedostatečně podporované. WHO výslovně uvádí, že takové systémy existují; jejich podstatou je sbírat incidenty, analyzovat je a měnit postupy, nikoli pouze hledat viníka.

To ale není důkaz, že chudá společnost jako celek má kulturu opravitelnosti. Je to důkaz, že opravitelnost nevyžaduje přímo blahobyt, ale přebytek určitého druhu. Ne dost peněz, ale například čas na zpětnou vazbu, odbornou autonomii, důvěru, že hlášení chyby nepovede k potrestání, evidenci výsledků, možnost změnit postup nebo existenci někoho, kdo si může dovolit sdělit nepříjemnou informaci.

Studie primární zdravotní péče v Tunisku je v tomto směru skoro učebnicová. Týmová spolupráce byla hodnocena relativně dobře, ale četnost hlášení incidentů, personální podmínky a nepunitivní reakce na chyby výrazně hůře. To naznačuje, že opravitelnost není jednoduchou funkcí národního bohatství. Může selhat kvůli nedostatku personálu, hierarchii nebo strachu, ale může vzniknout i s omezenými materiálními prostředky, pokud jsou správně nastaveny vztahy a pobídky.

Určitý druh přebytku je zřejmě stále nutný. Kdo bojuje o každou minutu, jídlo nebo vlastní bezpečí, má menší prostor pro pomalé procedury. Ale “přebytek” nemusí být celospolečenské bohatství. Může být vytvořen místně.

Pokud prosperita není podmínka nutná, je alespoň postačující? Obávám se, že ani zde není odpověď kladná. Nejčistším příkladem je americký mccarthismus. Počátek padesátých let nebyl obdobím všeobecného ekonomického zhroucení, Spojené státy prožívaly poválečný růst, relativní cenovou stabilitu a růst reálných mezd; padesátá a šedesátá léta BLS charakterizuje obecně jako období relativní prosperity.

Přesto se rozvinul režim veřejných obvinění, v němž podezření často nahrazovalo důkaz, profesní a společenské následky předcházely spolehlivému ověření a obrana mohla být interpretována jako další známka viny. Historické materiály Senátu připouštějí, že McCarthyho postupy ničily kariéry lidí, kteří se na infiltraci vlády nepodíleli, a následně vedly ke změně pravidel vyšetřování a k silnější ochraně práv svědků.

Je tu ovšem důležitý detail: systém se nakonec částečně opravil. Televizní slyšení odhalila McCarthyho metody, Senát jej v prosinci 1954 odsoudil poměrem 67 ku 22 a změnil některé své procedury.

Prosperita tedy nezabránila vzniku morální paniky. Pravděpodobně proto, že rozhodující proměnnou nebyla životní úroveň, ale vnímané existenční ohrožení: studená válka, špionáž, jaderná hrozba a představa vnitřního nepřítele.

Prosperující společnost si snadno může dovolit opravitelnost, ale to ještě neznamená, že si ji vybere a bude udržovat. Symbolické nebo identitární ohrožení může převážit nad ekonomickým bezpečím.

Moje původní hypotéza v silné podobě tedy neobsojí. Opravitelnost nevzniká jednoduše z míru, bohatství a bezpečí, zjevně může fungovat za války, lokálně i v chudobě, a naopak za prosperity může zaniknout.

Přesnější hypotáza tedy bude: “Kultura opravitelnosti vzniká tam, kde má skupina větší zájem na opravě omylu než na ochraně identity, autority nebo soudržnosti.” To je nezávislé na tom, zda je společnost bohatá či chudá, ve válce či v míru.

Ekonomickým pohledem by mělo jít stále o porovnání ceny za opravu a ceny za neopravený omyl. Dokud bude cena za opravu nižší než cena za neopravený omyl, bude opravitelnost stabilní.

Jenže tato formulace je ještě příliš jednoduchá. “Cena opravy” není pro všechny stejná. Společnost opravou získá, ale instituce může ztratit prestiž, vedení může ztratit funkci, jednotlivec může ztratit kariéru, skupina může ztratit morální převahu... Cena není jednoznačná ve chvíli, kdy společnost jako celek na opravě vydělá, ale každý aktér, který ji musí zahájit, na ní osobně prodělá. Pak dostáváme problém kolektivního jednání. Všichni by měli prospěch z opravitelného systému, ale nikdo nechce nést náklady první opravy. To by vysvětlovalo, proč se opravitelnost někdy objeví jen lokálně, a to tam, kde jsou náklady korekce přeneseny z jednotlivce na proces. Například anonymním hlášením, právem na odvolání, imunitou za přiznanou chybu nebo profesionálním pravidlem, které znemožňuje trestat nositele špatné zprávy.

Podmínky vzniku kultury opravitelnosti se tedy vážou k individuální otázce: “Za jakých podmínek se vyplatí konkrétnímu člověku vyslovit korekci, která prospívá celku, ale potenciálně ohrožuje jeho samotného?”

Čímž se vlastně vracím na začátek úvah: Jak se má chovat člověk, který nesouhlasí s gumovou společností? Má vyslovit korekci, která ho ohrozí, protože bude jako ten první Řek, co stanul na trójské půdě?

Logickým odvozením tedy dostávám tvrzení: Kultura opravitelnosti existuje tam, kde se jednotlivci vyplatí upozornit na chybu. Gumová společnost existuje tam, kde se jednotlivci nevyplatí upozornit na chybu.

Pak se jednotlivec ocitá v klasickém dilematu. Buď řeknu pravdu, společnost získá a já tratím (třeba přijdu o práci). Anebo mlčím, přežiju, ale společnost bude o něco horší (i pro mne).

Nabízí se úkrok stranou: Co když otázka nestojí jako “Vyslovit, nebo mlčet?”, ale “Kde vyslovit?” Je to otázka, na kterou odpovídá starý princip “stěžujte si tam, kde můžete něco změnit.” Ne v hospodě, ne na sociálních sítích, ne do televize, ale na konkrétním úřadu, u konkrétního člověka, u nadřízeného, ... Cílem by pak nebylo říkat pravdu za každou cenu vždy a všude, ale maximalizovat pravděpodobnost, že vyslovené opravdu povede ke korekci dřív, než přijde sankce.

Ale co když žádný takový prostor už není? Co když redakce mlčí, univerzita mlčí, soud nefunguje, profesní komora mlčí, interní kanály jsou obsazené moralisty, úřady jsou hluché, ... Pak zbývá už jen ta veřejná korekce, ale ta člověka zničí.

STOP!

Tady bych měl napsat “Přesto musí promluvit”. Protože tak to je “přeci správné”, “pravdivé”, “ušlechtilé”.

Jenže proč? Pro koho? Za jakou cenu? S jakou pravděpodobností úspěchu?

Nemám právo po komkoli chtít oběť, pokud jsem neprozkoumal, co tato oběť přinese.

Položím otázku jinak, méně moralisticky: Za jakých podmínek je spravedlivé očekávat, že jednotlivec ponese náklady korekce, z níž bude mít prospěch celá společnost?

Hrdinství nemůže být základním mechanismem kultury opravitelnosti. Ve zdravé společnosti není potřeba hrdinů, aby bylo možné upozornit na chybu. Stačí obyčejní lidé, kteří využijí běžné profesní postupy. Když redaktor může říct “tohle nemáme ověřené”, lékař “udělal jsem chybu”, podřízený “ten postup nefunguje” a soudce “předchozí rozhodnutí bylo vadné”, aniž tím automaticky riskují profesní nebo společenskou likvidaci, pak systém funguje. Opravitelnost je zabudovaná do každodenního provozu.

Když je ale každý korektivní krok existenčním rizikem, začínáme oslavovat whistleblowery, disidenty a mučedníky. To je samo o sobě příznak nemoci systému. Společnost, která potřebuje hrdiny k vyslovení běžné pravdy, už nemá funkční kulturu opravitelnosti.

Hrdinství je nouzová intervence, která nastupuje tehdy, když všechny běžné mechanismy selhaly. To ale ani zdaleka neznamená, že heroický čin opraví systém. Může možná něco zastavit, něco odhalit, vytvořit symbol, zachovat svědectví, změnit chování několika lidí, ale také může být absorbován, přeznačen, ritualizován nebo prošumět zcela bez účinku.

Můžu tedy otázku upravit: Nejde primárně o to, zda má jednotlivec být hrdinou. Jde o to, zda může vykonat malou korekci bez toho, aby se z ní musel stát hrdinský čin.

Má drobné denní “hrdinství”, právě ty malé korekce, v čase gumové společnosti schopnost, je-li dostatečně časté, vrátit / vyvolat / restaurovat kulturu opravitelnosti?

Samo o sobě asi ne, ale mám tendenci tvrdit, že se i tak jedná o podmínku nutnou. Bez podhoubí, které vzniká právě z této drobné každodenní korekce, nenastane obecné přijetí kultury opravitelnosti. Každý čin sám o sobě systém nezmění. Ale může měnit očekávání ostatních. Není to jen kousíček opravitelnosti, je to hlavně signál, že opravitelnost existuje i jinde. A právě tím může snižovat cenu další korekce. Jeden člověk riskuje hodně. Druhý už o něco méně. Třetí zjistí, že nejde o osamělou výjimku. V určitém bodě se může změnit norma. (A tím se vracíme k akci “zachraň svého Žida”.)

Proces by tedy byl takový, že izolovaná korekce jednotlivce slouží k rozpoznání dalších podobných korekcí, díky čemuž vzniknou vzájemná očekávání, což vyvolá pokles osobního rizika, který usnadňuje opakování. Opakováním se utvoří lokální norma, tu je pak možné institucionalizovat, a máme kulturu opravitelnosti.

Může to fungovat? Mohlo by. Stejným způsobem totiž vznikla i gumová společnost: drobná konformita vytváří dojem, že všichni souhlasí, čímž roste cena nesouhlasu, to vyvolá další konformitu, ta se stává normou a je institucionalizována.

Oba jevy jsou pravděpodobně založeny na stejném mechanismu pozitivní zpětné vazby. Rozdíl není v tom, zda se jednotlivé akty sčítají, ale který typ aktu překročí koordinační práh jako první. To by pak znamenalo, že drobné denní korekce nejsou automaticky restorativní, ale jsou zásoba potenciálu. Můžou zůstat rozptýlené a neúčinné, pokud jednotlivci nevědí jeden o druhém, pokud jsou jejich činy neviditelné nebo pokud systém každý případ izoluje a přeloží jako osobní odchylku.

To mě opět vrací k jednotlivci, ale jinak než na začátku. Jeho úkolem možná není “zachránit společnost” ani “mluvit za každou cenu”. Jeho čin má zachovat vlastní schopnost rozlišovat, ukázat druhým, že nejsou sami a udržovat při životě praktiku, která může být později znovu institucionalizována. Pak je ale další otázka nevyhnutelná:

Jak se z rozptýlených drobných korekcí stane vzájemně rozpoznaná norma, aniž se z ní zároveň stane nová ideologická disciplína?

Jakmile se lidé začnou koordinovat, co rozhodne o tom, jestli vzniká opravitelnost, nebo gumovitost?

Patologie gumovitosti

Pokud chci být poctivý, musím si položit otázku: Je gumová společnost patologická odchylka, nebo je to sui generis forma společnosti, která nastala, stejně jako “kultura opravitelnosti”, díky podhoubí a podmínkám, a jako taková není “léčitelná”, protože je evolučně stabilní?

Slova jako “selhání”, “patologie”, “rozpad” nebo “obnova”, která jsem používal, už předem předpokládají, že gumová společnost je porucha normálního stavu. To ale zatím nevím. Možná nejde o nemoc liberální společnosti, ale o jiný stabilní režim jejího fungování.

Musím proto rozlišit tři hypotézy.

Gumová společnost jako porucha

Tato hypotéza předpokládá, že existuje zdravý stav, a tím je kultura opravitelnosti. Gumová společnost vzniká, když jsou její korekční mechanismy poškozeny, když se trestá přiznání chyby, když loajalita převáží nad skutečností, instituce chrání vlastní obraz a kritika se mění v útok na identitu.

V tomto modelu dává smysl mluvit o léčbě, obnově a návratu. Problém je, že tím možná pouze prohlašuju za zdravé to uspořádání, které se mně osobně líbí.

Gumová společnost jako normální konkurenční režim

Mohou existovat nejméně dva společenské režimy: Opravitelný režim optimalizuje poznávání a dlouhodobou adaptaci. Gumový režim optimalizuje soudržnost, mobilizaci, rychlost rozhodování a ochranu skupinové identity.

Ani jeden nemusí být univerzálně lepší. Každý může mít výhodu v jiném prostředí. Kultura opravitelnosti může být výhodná tam, kde jsou omyly měřitelné, jejich důsledky se projeví rychle, existuje čas na revizi a skupina není bezprostředně ohrožena.

Gumová společnost může být výhodná tam, kde je důležitější koordinace než přesnost, skupina vnímá existenční hrozbu, rychlost převáží nad procedurou, pochybnost oslabuje společnou akci a náklady omylu lze přenést mimo skupinu.

Pak nejde o patologii, ale o adaptaci.

Gumová společnost jako evolučně stabilní stav

To je nejsilnější a zároveň nejnepříjemnější hypotéza. Nejenže gumová společnost může vzniknout, ale může se také sama udržovat.

Jakmile se rozšíří, začne měnit pobídky. Přiznání chyby je trestáno, konformita je odměňována, loajální lidé jsou povyšováni, kritici jsou vytlačováni, instituce vybírají další konformní správce a veřejný obraz se stává důležitější než skutečný výkon. Tím systém reprodukuje typ člověka, který ho zpětně stabilizuje.

To už není jen součet individuálních ústupků. Je to sebeudržující rovnováha.

Jednotlivec, který se v takovém systému chová opravitelně, může být morálně obdivuhodný, ale adaptačně nevýhodný. Pokud je pravidelně eliminován nebo umlčován, jeho strategie se nerozšíří. Pak by drobné denní hrdinství nebylo základem obnovy, ale pouze přežívající menšinovou praktikou.

Evolučně stálá společnost nemusí znamenat věčná. Znamená to, že ji nelze snadno rozvrátit jednotlivým odlišným chováním. Odchylka je potrestána nebo absorbována a systém se vrátí do původního stavu.

To přesně odpovídá některým znakům, které opakovaně pozoruju, a ke kterým se opakovaně v tomto textu vracím: Kritik je označen za morálně vadného, korekce je přeložena jako útok, výjimka potvrzuje nutnost ještě větší konformity, selhání politiky je vysvětleno nedostatečnou intenzitou téže politiky. Systém tak umí přeměnit protiargument na důkaz vlastní správnosti, což je postup “obrany proti falzifikaci”, známý i z jiných systémů coby velmi silný stabilizační mechanismus.

Co pak ale znamená “léčit”?

Pokud jde o patologii, léčíme poruchu.

Pokud jde o stabilní režim, nelze ho “léčit” morálním apelem. Musely by se změnit podmínky a pobídky, které jej stabilizují. Tedy především ostře změnit cenu neopraveného omylu a přiznaného omylu, snížit náklady na korekci. Což, obávám se, lze jen stěží nadirigovat zvenčí. Ale ani to nemusí stačit. Některé rovnováhy se nemění postupně. Trvají, dokud je nenaruší vnější šok.

Na místě je otázka: Za jakých podmínek je gumová společnost stabilnější než kultura opravitelnosti, a co ji může z této stability vychýlit?

Ale než na ni začnu odpovídat, tak je tu její nepříjemnější varianta: Není kultura opravitelnosti pouze přechodnou rovnováhou, která vytváří podmínky pro vlastní zánik?

Úspěšná opravitelná společnost totiž může vyprodukovat bezpečí, blahobyt a instituce natolik spolehlivé, že lidé zapomenou, proč korekční mechanismy potřebují. Procedury začnou působit jako zbytečná překážka. Jejich plody zůstanou viditelné, jejich důvod zmizí. Pak by gumová společnost nebyla cizopasníkem na kultuře opravitelnosti, ale jejím pravidelným a zákonitým následníkem.

Náraz do reality

Věřím, že lživé systémy lžou tím, že ignorují realitu, ale nakonec je realita dožene a dojde k nápravě.

Ale to je jen polovina příběhu. Mezi selháním a korekcí stojí ještě interpretace selhání.

Letadlo spadne. To je fyzický fakt. Ale příčina pádu není veřejnosti dostupná bezprostředně. Musí být vyšetřena, popsána a institucionálně uznána. Právě tento mezistupeň může gumový systém ovládnout a odehrát obranný mechanismus: Šlo o selhání jednotlivce, kterého jsme potrestali, vše je v pořádku.

A pokud je selhání větší, tak sáhneme k většímu viníkovi. Selhání je reinterpretováno jako sabotáž a příčina se přesune mimo systém. Může za to nepřítel, dezinformace, záškodník, cizí mocnost, reakcionář, extremisté, Rusko, imperialismus anebo nedostatečná loajalita. Selhání pak systém nejen neoslabí, ale posílí ho, protože díky selhání má systém mandát k větší centralizaci, přísnější kontrole, potlačení kritiků i k většímu ideologickému dohledu. Katastrofa se tak stane palivem pro mechanismus, který ji pomohl způsobit.

Všechny tyhle mechanismy si pamatuju z období komunistického režimu. Ten rutinně používal i silnější obranu: Problém nevznikl kvůli principu, ale proto, že princip nebyl zaveden dost důsledně. Pak každé selhání ideologie ospravedlňuje zesílení té ideologie. Hypotéza není falzifikovatelná, protože každý výsledek potvrzuje její platnost.

Realita totiž může systém poškodit, ale sama ho neumí interpretovat. Realita dodává ztráty, havárie, nedostatek a mrtvé, ale neříká, proč k nim došlo. K tomu je potřeba výklad, a ten závisí na kultuře společnosti.

Proto může být systém empiricky neúspěšný, a přesto politicky nebo kulturně stabilní. To není paradox. Stabilita systému se nemusí odvíjet od jeho schopnosti produkovat dobré výsledky. Může se odvíjet od schopnosti ovládat výklad výsledků, rozdělovat vinu, odměňovat loajalitu, izolovat nespokojené, přenášet náklady na jiné nebo bránit srovnání s alternativami.

Socialistické režimy jsou v tomto směru dobrým analogickým modelem. Ekonomická neefektivita sama o sobě nestačila. Nedostatek mohl být vysvětlen sabotéry, kapitalistickým obklíčením, špatným počasím, lokálními chybami nebo nedostatečným uvědoměním. Systém se nezačal hroutit proto, že existoval jeden rozhodující důkaz jeho nefunkčnosti. Takových důkazů existovalo mnoho, a dlouho. Rozhodující byla patrně až kombinace faktorů, které oslabily schopnost systému své neúspěchy absorbovat.

Gumový systém ztratí stabilitu tehdy, pokud přestane produkovat uspokojivé výsledky, a zároveň ztratí schopnost přesvědčivě vysvětlit, proč za to nemůže. A ani to nemusí stačit k jeho pádu. Lidé mohou přestat oficiálnímu výkladu věřit, ale stále nevidět možnost koordinované změny. Proto možná potřebujeme třetí podmínku, a tou je viditelná a myslitelná alternativa, která dává empirickou možnost srovnání. Bez ní může společnost zůstat ve stavu všeobecného cynismu. Nikdo už nevěří, ale všichni pokračují. Cynický režim je velmi stabilní.

Kdyby socialismus neměl za hranicemi kapitalistické státy s viditelnou prosperitou a pokrokem, tak by těžko jeho elity ztratily víru...

Kolaps gumového systému přijde, pokud se sejdou všechny výše uvedené předpoklady, a k nim jedna spouštěcí událost. Mrtvý student na Národní třídě třeba. Podobá se to fázovému přechodu. Dlouho se zdánlivě nic neděje. Systém absorbuje další a další poruchy. Pak relativně malá událost způsobí rychlou změnu, protože rozhodující podmínky byly nahromaděny předem.

To také mění význam onoho výše zmíněného drobného denního hrdinství. Jeho funkcí není postupně “přesvědčit systém”. Systém může být vůči přesvědčování imunní. Jeho role je v tom, že uchovává alternativní kauzální výklad a praktiky potřebné pro případnou změnu, brání úplnému monopolu na interpretaci, a zároveň umožní lidem poznat, že nejsou sami.

Nelze předem říct, zda jsou drobné korekce, ono denní hrdinství, účinné. Mohou být desítky let politicky bezvýznamné a přesto se později ukázat jako podmínka změny. Což vede v důsledku k přeformulování teze: Gumovou společnost nelze spolehlivě porazit argumentem ani usvědčit selháním. Může přežít obojí, pokud ovládá interpretaci, distribuci viny a koordinaci. Drobné korekce proto nemusí chtít systém napravovat, stačí, když budou uchovávat alternativu pro okamžik, jehož příchod ani účinek nelze předpovědět.

To už není, ani formou, ani obsahem, žádný návod k vítězství. Je to víra, že může mít smysl něco uchovávat, i když nelze prokázat, že to povede k úspěchu.

Srovnatelnost a pluralita

Jaksi mimochodem tu zaznělo srovnání jako jedna z podmínek. Protože systém, který znemožní srovnání s jinými systémy, jinými postupy, jinými institucemi nebo jinými výsledky, se stává prakticky nefalzifikovatelným.

To je mimochodem přesně důvod, proč jsou ve vědě tak důležité nezávislé replikace experimentů. Nestačí, že existuje teorie. Musí existovat možnost, aby někdo jiný došel jinou cestou ke stejnému nebo odlišnému výsledku.

Kultura opravitelnosti tak možná není kulturou správnějších odpovědí, ale kulturou zachované srovnatelnosti.

To by elegantně spojovalo řadu věcí, které se zatím textem proplétaly... Zmiňoval jsem konkurenci institucí, profesní standardy, možnost odvolání, peer review, pluralitu metod, oddělení prostředků od cílů, a také existenci jiných společností, které fungují odlišně. Každá z nich má své opodstatnění v daném místě a hraje svou roli, ale ne proto, že “je to tak správné”, ale proto, že umožňují srovnání. Srovnání je jedním z nejúčinnějších mechanismů, jak odhalit vlastní omyl, aniž by kdokoli musel tvrdit, že už zná pravdu.

“Mýlíte se!” - “A jaká je tedy pravda?” - “To nevím, ale vím, že se mýlíte!”

Ale srovnatelnost vyžaduje pluralitu, a s požadavkem na pluralitu se vrací už jednou odehraná námitka: Pokud instituce tendují k pohodlné existenci přijetím monopolního výkladu, padá pluralita, a jakékoli záměrné vyvolání plurality okamžitě sklouzává k “našim institucím vedle těch jejich”.

Jenže nové instituce by se po čase začaly chovat stejně, protože to je velmi pravděpodobně obecná vlastnost institucí.

To znamená, že možná dělám další chybu, když hledám nositele plurality. Co když pluralita žádného trvalého nositele nemá? Co když je to opět emergentní vlastnost systému, podobně jako trh. Trh nenese jedna firma, stejně jako právní stát nenese jeden soud a vědu nenese jedna univerzita. Pluralita není vlastnost instituce, ale vlastnost vztahů mezi institucemi. Pak jsem se neměl ptát “jak udělat instituci vnitřně odolnou”, ale “Jak zabránit tomu, aby některá instituce získala monopol na interpretaci?”

Jenže ani to nestačí, protože monopol nemusí vzniknout mocí. Může vzniknout dobrovolně: Všichni začnou citovat stejné autority, používají stejné grantové agentury, čtou stejné časopisy, bojí se stejné reputační ztráty. Formálně je pluralita zachována, ale funkčně zmizela.

Havel psal v totalitních podmínkách a stavěl pluralitu proti jedné Pravdě. Jenže jsme ve společnosti, kde pluralita formálně existuje. Jsou tu stovky univerzit, tisíce médií, miliony účtů na sociálních sítích, a přesto může docházet ke konvergenci interpretací. To znamená, že problém není počet hlasů, ale něco hlubšího. Napadá mě pracovní formulace, kterou bych okamžitě měl zkusil rozbít. Totiž “Pluralita institucí není totéž jako pluralita epistemických procesů.” Můžete mít sto redakcí, ale když všechny používají stejný mechanismus selekce, stejné pobídky a stejnou definici reputačního rizika, pak z hlediska opravitelnosti fungují skoro jako jedna.

Pokud je tomu tak, tak ani mnohost institucí nezabrání monopolní interpretaci, protože k ní dojdou nikoli tím, že si jej jedna uzurpuje, ale tím, že zkonvergují, každá svým tempem. Výsledek není důkazem, že monopolní interpretace je pravdivá, ale že je výhodná.

Možná je cílem zabránit synchronizaci. Formálně oddělené instituce začnou reagovat stejně, protože sdílejí stejný rámec pobídek i trestů. Na to nepotřebují centrální řízení, stačí, že jsou synchronizované.

Snadnost normativní věty “je třeba podporovat pluralitu” sama varuje před tím, aby byla jakýmkoli myslitelným východiskem. Jaké mechanismy způsobují, že se formálně nezávislé instituce začnou epistemicky synchronizovat?

Je potřeba říct ještě jednu věc: Synchronizovaná pluralita se stává multiplikovanou Jednou Pravdou. Konsenzuální, tedy zdánlivě bez opozice, proto navenek správnou a v souladu s realitou, ale ve skutečnosti je institucionální lží.

Znamenalo by to, že není třeba monopol centra, které určuje výklad. Díky synchronizaci mnoho aktérů dospěje ke stejnému výkladu vlivem shodných pobídek, reputačních mechanismů nebo profesních očekávání. Výsledkem pak není pravdivý výklad, který se zjevil v konkurenci různých výkladů, ale výklad, který je nejvýhodnější v rámci existujících mechanismů. Jeho validita tudíž nesouvisí s mnohostí hlasů, ale pouze s kvalitou kriteriálních mechanismů.

Samotná pluralita tedy nestačí. Ne proto, že by byla nefunkční, ale proto, že je pouze strukturální vlastností systému. Synchronizace je naopak dynamická vlastnost, díky které můžete mít sto institucí a jednu epistemickou trajektorii, která navíc v sobě ponese falešné zdání správnosti, protože vyšla zdánlivě z mnohosti. V teorii spolehlivosti je známý problém společného selhání (common-mode failure): Můžete mít deset záložních systémů. Pokud všechny selhávají ze stejné příčiny, jejich počet vás nezachrání. Sto institucí, které sdílejí stejné pobídky, není sto nezávislých korektorů. Je to jeden korektor, rozdělený do sta budov.

Ordinace plurality tedy nezaručí ochranu disentním názorům. I plurální instituce můžou absorbovat stejné mechanismy proti odhalování vlastních chyb, a tím se synchronizovat. Máme rázem stále gumovou společnost, ale jediný rozdíl je, že máme více druhů gumy.

Strukturální pluralita znamená “více možná různých”. Epistemická pluralita znamená “více nutně různých, v různém pobídkovém a reputačním rámci”.

Korelace omylů

Víra ve spásnost plurality není opodstatněná. Pluralita je další z podmínek nutných, nikoli dostačujících.

Analogii nacházím v teorii měření. Jestliže všechny senzory měří špatně stejným způsobem, jejich průměr není přesnější. Jestliže se jejich chyby strukturálně liší, průměrováním se část z nich vyruší. Přeloženo do společnosti: Není důležité, že existuje mnoho institucí, ale to, že se nemýlí všechny stejně.

Proto nestačí založit “naše noviny”, “naši univerzitu” nebo “naši televizi”. Pokud budou vystaveny stejným ekonomickým, reputačním nebo kariérním pobídkám jako ostatní, přijmou časem stejné mechanismy. Budou se lišit obsahem nebo stylem, ale nikoli způsobem, jakým zacházejí s vlastním omylem.

Když instituce procházejí obnovou různými způsoby a v různých časech, snižuje se riziko, že všechny současně podlehnou témuž výkladu, témuž personálnímu typu a témuž sebezáchovnému mechanismu.

Český parlament je dobrý model. Poslanecká sněmovna a Senát nejsou jen dvě komory s rozdílnými pravomocemi. Mají i rozdílnou časovou dynamiku. Jedna může projít prudkou změnou, zatímco druhá si uchovává část předchozího stavu. Systém tím získává paměť a setrvačnost.

To ale ještě neznamená, že tento princip lze jednoduše přenést jinam. Je to vůbec možné?

Částečně ano. Instituce lze záměrně navrhovat tak, aby měly odlišné korekční cykly, třeba právě jiné délky mandátů, různé způsoby výběru vedení, překryv mandátu členů, různé zdroje financování, odlišná kritéria profesního postupu, různé metody auditu a tak dál. Tím lze vytvořit institucionální asynchronii, jenže to řeší pouze synchronizaci ve struktuře, ne nutně synchronizaci v myšlení, která je dána právě vnějšími celospolečenskými systémy pobídek a mechanismy.

Když budou mít strukturálně asynchronní instituce stejné školy, stejné kariérní sítě, stejné zdroje prestiže, stejné mediální prostředí, stejná morální tabu a stejný strach z reputačního postihu, tak budou organizačně rozfázované, ale epistemicky synchronizované.

Takže implementace desynchronizačních mechanismů je možná, ale zdaleka ne postačující. Získáme tím systém, který selhává pomaleji. I to má význam, protože dává víc příležitostí odhalit chybu, ale zároveň může prodlužovat život nefunkčnímu systému.

Není samotná snaha vadná?

Jakmile začneme instituce záměrně navrhovat tak, aby produkovaly “správnou míru nesouhlasu”, hrozí několik problémů. Můžeme stvořit umělý, formální disent. Instituce může mít povinného oponenta, menšinové stanovisko nebo “ďáblova advokáta”. Formálně tím vznikne pluralita. Ve skutečnosti se však opozice ritualizuje. Nesouhlas je povolen v předepsaném čase, ve vymezeném rozsahu a bez skutečného vlivu. Systém si tím může vytvořit doklad vlastní otevřenosti, aniž by byl opravitelnější.

Další riziko je institucionalizace nedůvěry. Když je každá instituce navržena především jako protiváha jiné, může se rozpadnout schopnost jednat. Vzniká tak systém, kde nikdo nesmí nikomu věřit a každé rozhodnutí vyžaduje další kontrolu. Takový systém může být odolný proti převzetí, ale ztratí schopnost reagovat.

Můžeme tím vytvořit permanentní konflikt, který stvoří pat, klinč, zkrátka situaci, kdy se většina síly spotřebuje na přetlačování s jinými. Ani to nebude dobré.

A protože ani šlechetný úmysl nezabrání omylu nebo převzetí, tak zůstává nemalé riziko selektivní asynchronie. Něco se zkrátka z asynchronních mechanismů vyjme “pro dobro věci”. A opět se vracíme k otázce: Kdo rozhodne, jaké rozdíly mezi institucemi mají být zachovány? Jakmile někdo záměrně navrhuje diverzitu korekčních mechanismů, získává meta-moc nad tím, jak bude společnost opravovat samu sebe. Tím se vracíme k problému meta-procedur. Někdo musí určit, které procedury smějí být odlišné a které ne.

Možná je vadný samotný cíl, který tu konstruuji. Třeba nemáme navrhovat instituce tak, aby byly “jen pluralitní”, ale aby nešlo snadno skrýt rozdílné výsledky, aby se netrestaly všechny odchylky stejným způsobem, aby se nedařilo centralizovat všechny zdroje legitimity a aby mohly vznikat rozdíly, aniž je někdo předem definuje, naplánuje nebo odsouhlasí.

Co mám dělat?

Myslím, že jsem po téhle cestě úvah šel dost dlouho na to, abych poznal, že je načase ji opustit. Nedokážu formulovat rozdíl mezi zdravou asynchronií a patologickou fragmentací. Nechávám to jako námět k přemýšlení, ne jako recept, a vrátím se k hlavní linii.

Tou je člověk, který z mnoha dobrých osobních důvodů nesouhlasí s gumovou společností, třeba proto, že si pamatuje svobodu v předcházející opravitelné společnosti. Jenže co když gumová společnost existuje s tichým souhlasem lidí, se souhlasem celé generace, vychované ve “vypochodovaných” institucích? Připadá jim správné stavět morální soud nad procesní. Takové to “lidi to tak chtějí, takže to tak bude”. Pak je opravdu role nespokojeného jednotlivce držet svědectví o tom, že to šlo jinak. Analogicky: poválečné Československo, komunistický režim, a “svědci” předválečné první republiky.

To je důležité právě ve chvíli, kdy gumová společnost nevzniká proti vůli obyvatel, ale s jejich souhlasem. Nová generace nemusí nic z popisovaného pociťovat jako ztrátu. Instituce založené na morálním soudu, reputačním trestu a předběžném vyloučení může považovat za civilizační pokrok. Procesní zdrženlivost jí naopak může připadat jako zbabělost, formalismus nebo ochrana viníků.

Pak už nelze říci, že lidé jsou gumovými praktikami utlačováni a touží po svobodě. Možná netouží; možná chtějí právě tento typ řádu. Jakýkoli pokus to “opravovat” je v tu chvíli stěží odlišitelný od svévole a superiorního bludu “já vím líp než vy, co je pro vás dobré”.

Věta “lidé to tak chtějí” je v demokratické společnosti velmi silná. Rozhoduje o legitimitě vlády, ale nikoli o pravdivosti jejích soudů ani o kvalitě jejích institucí. Většina může legitimně zvolit systém, který postupně oslabí podmínky, za nichž by mohla své rozhodnutí později opravit.

V takové situaci je role jednotlivce velmi omezená. Nemá mandát společnost převychovávat, nemůže tvrdit, že lidé “ve skutečnosti” chtějí něco jiného ani nemůže svůj nesouhlas vydávat za hlas umlčené většiny.

Může jen svědčit. Nést nějaký způsob, uchovávat ho. Odmítnout přepsání vlastní paměti podle současného rámování. A může uchovat zkušenost pro lidi, kteří už jiný systém nezažili. (Ano, vracím se k tomu.)

Analogie s první republikou je přesná, ale také varovná. Předváleční svědci neuchovávali objektivní fotografii minulosti, spíš její idealizovaný obraz. První republika nebyla bezchybná, dokonale liberální ani univerzálně spravedlivá. Svědectví se snadno mění v nostalgii. Proto by svědek neměl říkat, že tehdy bylo všechno správně. Měl by říkat “Tehdy existovaly určité možnosti, které dnes zmizely. Takto fungovaly. Měly tyto výhody a tyto vady. Zmizely z těchto důvodů.”

To odlišuje svědectví od reakcionářství a konzervatismu. Reakcionář chce minulost obnovit, svědek chce zabránit tomu, aby byla zapomenuta možnost odlišného uspořádání. Jeho význam se navíc nemusí projevit za jeho života. Dokud společnost věří sama sobě, je svědek obtížný, směšný nebo podezřelý. Jeho výpověď získává hodnotu teprve tehdy, když nová zkušenost naruší monopol přítomnosti a lidé začnou hledat srovnání.

Pak svědek neposkytuje hotový recept, ale dává historickou hloubku. Bez něj může každá generace věřit, že její institucionální přístup je konečným stupněm vývoje. S ním alespoň zůstává vědomí, že to, co dnes vypadá jako samozřejmost, je jen jedna historická konfigurace.

Úkolem svědka není přesvědčit přítomnost, ale zabránit přítomnosti, aby se vydávala za jedinou možnou budoucnost.

Úkol?

Je toto tedy finální prozření? Je to to, co se mi několikrát vrátilo, když jsem popisoval mechanismy, struktury a možné procesy. Dostal jsem se hlouběji za všechny ty “opravy”, “léčby” a “boje”, ne snad s tím, že jsou marné, ale s tím, že jsou, i když se mi to nemusí líbit, možná nesprávné. Místo morálního léku, místo morálního vzedmutí individuálního protestu, který bude sfouknutý jako svíčka, a po odmítnutí rezignace, přijetí nebo pokory, zůstane jen úkol.

Zkoušel jsem různé úhly pohledu, různou hloubku ponoru, různé metody změn a pokaždé jsem narazil na totéž: jakmile se z dobrého principu stane vědomě nasazený lék, může převzít právě ty mechanismy, proti nimž byl zamýšlen. Pluralita se změní v inscenovanou pluralitu, disent v identitu opoziční sekty, institucionální protiváha v paralýzu nebo novou mocenskou vrstvu, morální protest v další morální monopol.

Neznamená to, že každá oprava je marná. Znamená to, že nemám dostatečný důvod pokládat opravu za samozřejmě správnou jen proto, že směřuje proti něčemu, co já považuju za špatné.

Gumová společnost pro mě tímto přestala být nemocí, jejíž diagnóza automaticky opravňuje léčbu, nebo poruchou, kterou je nutno opravit. Může být stabilním uspořádáním, které většina přijala, možná i upřímně preferuje. Jednotlivec pak nemá samozřejmé právo vystupovat jako lékař společnosti. Jeho nesouhlas neznamená, že zná správný lék, ani že má mandát k jeho podání.

Zároveň z toho ale neplyne rezignace. Rezignace by znamenala, že nic nemá smysl. Přijetí by znamenalo podřídit se vědomí, že když to lidé chtějí, je to pro ně správné. Pokora by zase vedla k názoru, že nemám právo odporovat. Docházím k přesvědčení, že ani jedno z toho není postoj, který bych měl zastávat. Nebo vy. Nebo kdokoli, kdo je ve stejné situaci.

Úkol svědka je jiný: “Nemohu zaručit nápravu, ale mohu zabránit tomu, aby zmizela paměť.”

Dokud existuje svědectví, může budoucí člověk říci: Toto není jediný možný způsob. Bez svědectví už nemá s čím srovnávat. Přítomný řád se pro něj nestává jen správným, ale přirozeným, nevyhnutelným a jediným možným.

Možná právě tím se vysvětluje, proč se mi “svědek” opakovaně vracel. Zpočátku vypadal jako slabší náhrada za bojovníka. Ve skutečnosti je výsledkem opuštění představy, že individuální jednání musí být ospravedlněno bezprostředním účinkem, nebo možná přesněji “opřeno o bezprostřední účinek”. Svědek nemusí vědět, zda jeho svědectví něco změní. Nemusí z něho vytvořit hnutí. Nemusí přesvědčit většinu. Dokonce nemusí mít jistotu, že jeho vzpomínka je plně správná. Musí ji jen uchovávat poctivě, včetně vad minulého uspořádání, nikoli jako mýtus ztraceného ráje. Není odpovědný za vítězství, ale za přesnost.

To je zároveň řešení problému osobní odvahy. Každodenní odvaha už není nutně malou dávkou aktivismu, kterou máme podstupovat proto, že se z ní jednou složí společenský převrat. Je to kázeň nepřizpůsobit vlastní paměť a úsudek tomu, co se právě smí říkat. Někdy se projeví veřejným nesouhlasem, jindy uchováním dokumentu, přesným zápisem události, učením jiných lidí, dodržováním opuštěné procedury nebo prostým odmítnutím tvrdit něco, co člověk nepokládá za pravdivé.

Nejde tedy o morální vzedmutí. Spíš o dlouhou, málo efektní službu kontinuitě skutečnosti.

Trochu mě děsí, že jsem ve svých třiapadesáti letech svědkem pozdního socialismu, u něhož uchovávám jeho ohavnost i lákavou svůdnost, a zároveň jsem svědkem liberální pluralitní demokracie, a obě svědectví, jak se zdá, mám teď nést gumovou společností. Svědectví socialismu mi brání idealizovat kolektivní morální jistotu, svědectví liberální demokracie mi brání idealizovat samotnou pluralitu. Moje pozice mi znemožňuje pohodlně uvěřit kterékoli jednoduché odpovědi.

Obloukem na začátek

Na začátku to chvíli vypadalo, že řešení bude jednoduché: Velké instituce se synchronizují a jednotlivce mohou snadno vyřadit. Proto je třeba budovat decentralizované sítě, vlastní komunikační kanály a osobní nezávislost.

Všechno jsem postupně zpochybnil. V tomto bodě pochybuju i o tom, že mám hledat “řešení”. Řešení má hádanka, rovnice, popsatelný problém, zkrátka věci, které jsou řešitelné a mají být řešitelné. Já nehledám řešení společnosti, která vykazuje rysy, co se mi nelíbí. “Řešení toho, co se mi nelíbí” je cesta, která nás dostala právě sem. Nemohu proto hledat “řešení”. To, co hledám, je “odpověď”. Jsem dalek toho, aby to byla odpověď na otázku “co máme dělat?”, protože mě zavádí do mnohosti motivací, možností, přístupů, náhledů a individuálních přání. Odpovídám si na otázku “Co udělám já?” Ne co mám udělat, ani co bych měl dělat, ani co je správné abych udělal: co udělám?

Prostředky zůstávají: osobní nezávislost na jednom bodu možného selhání, sítě, komunikační kanály, ale důvod bude jiný: Jednotlivec pravděpodobně nemůže zaručit opravu společnosti. Může však snížit možnost, že spolu s jeho společenským postavením zmizí i to, co nese.

Některé poznatky, ke kterým jsem v průběhu psaní došel, stále platí: Gumová společnost nemusí mít centrálního cenzora. Instituce mohou začít optimalizovat reputační riziko namísto pravdy či vlastní funkce a vzájemně se potvrzovat. Stále platí, že kritika prostředku bývá morálně přeložena jako útok na deklarovaný cíl. Proto tvrzení “Zpochybnění prostředku nesmí být zpochybněním cíle” zůstává beze změny.

Stále mi připadá platné i tvrzení, že chyba se v gumové společnosti mění z informace o výsledku v důkaz vadné identity a že přiznání chyby může být dražší než její zakrývání. Nejde o prostý návrat staré totality, ale o reprodukci některých jejích mechanismů v decentralizované architektuře.

Naopak jsem opustil přesvědčení, že obrana musí být síťová (ve smyslu aktivně utvořené síťové struktury). V mé původní představě byla decentralizovaná síť postavena proti zranitelnosti hierarchických organizací. Sice jsem vnímal riziko driftu, ale pořád jsem síť chápal především jako možnou obranu. Bohužel síť může být stejně gumová jako instituce. Může se synchronizovat bez vedení, vytvářet vlastní morální monopol a přitahovat lidi, jejichž hlavní identitou je boj “proti nim”. Decentralizace odstraňuje jedno místo převzetí, ale neodstraňuje společný způsob selhání. Síť ano, ale organická; síť, která nemusí jednat, stačí, že existuje.

Problematické mi připadá i symetrické tvrzení “Jestliže gumová společnost vznikla miliony ústupků, její opak může vzniknout miliony rozhodnutí tyto ústupky neudělat”. To je možné, ale nikoli nutné vyústění. Individuální statečnost se nemusí agregovat do opravitelné společnosti. Může být izolována, potlačena, přeložena jako extremismus, nebo naopak vytvořit novou synchronizovanou sektu.

Věta, že “odolná instituce musí být schopna rozhodnout proti svým zakladatelům”, zůstává dobrým kritériem, ale není sama receptem. Instituci lze takto navrhnout, ale nelze zaručit, že si tuto schopnost uchová ani že její nezávislost nebude sloužit něčemu horšímu.

Na začátku jsem uvažoval o receptech typu “vlastní web, vlastní mailingový seznam, více zdrojů příjmu, odmítnutí autocenzury” - to vše stále dává smysl, ale ne jako nějaký zárodek hnutí odporu ani ne jako způsob, jak porazit gumovou společnost.

Vlastní web ano, ale ne jako “alternativní médium proti médiím”, spíš jako místo, kde výpověď nezávisí výhradně na momentální ochotě platformy ji nést. Je to vlastní archiv svědectví, nikoli základna kulturní války.

Mailing list a přímé vztahy zůstávají, ale není to “naše síť proti jejich síti”. Je to způsob, jak uchovat kontinuitu mezi konkrétními lidmi, když se veřejné kanály změní, zaniknou nebo přestanou být prostupné. Síť zde není politickým aktérem, ale distribuovanou pamětí.

Více zdrojů příjmů nemá znamenat demonstrativní odchod z velkých institucí ani přípravu na ekonomickou válku. Je to snížení ceny, kterou člověk zaplatí za to, že nezfalšuje vlastní zkušenost. Absolutní nezávislost neexistuje, ale naopak závislost na jediném zaměstnavateli, platformě nebo profesní vrstvě může svědectví učinit prakticky nemožným.

Odmítnutí autocenzury je také platný požadavek, ale nemůže znamenat povinnost všechno vždy veřejně vyslovit. To by byl kult osobní čistoty a heroismu. Přesnější požadavek je nelhat sobě o tom, co člověk viděl, a nepřepsat vlastní paměť jen proto, že její veřejné vyslovení právě není bezpečné nebo účelné. Veřejný projev je jedna z možných forem svědectví. Není jeho jedinou ani vždy správnou formou.

Ona zmiňovaná nezávislost je stále potřebná, ale není to cíl. Původně jsem nezávislost chápal téměř jako morální hodnotu an sich. Nyní je zřejmé, že sama o sobě není zárukou dobra. Nezávislí bývají také podivíni, sektáři, fanatici a lidé, kteří se zbavili všech korekčních mechanismů. Právě “alternativní” prostředí často poskytují útočiště těm, jejichž jedinou kvalifikací je nesouhlas s hlavním proudem. Proto by její formulace neměla znít “Buď nezávislý na velkých institucích”, ale spíš “Nedovol, aby jediná instituce měla zároveň moc nad tvým příjmem, veřejným hlasem, archivem, profesní legitimací a sociální existencí.” To není oslava outsiderství. Je to omezení jediného bodu selhání. Nejde o vystoupení ze společnosti. Jde o to, aby společnost nemohla jediným rozhodnutím vymazat nejen člověka, ale i jeho svědectví.

Co tedy vlastně bráním? Ne sebe před “pogumováním” v nějakém morálně čistém smyslu. Ani alternativní pravdu. Dokonce ani zárodek budoucího vítězného systému. Všechno to zní lákavě, správně, bojovně, a právě proto to vytváří příležitosti k selhání, nebo dokonce příležitosti ke zopakování stejných postupů, které nás dovedly do současného stavu.

Chráním svoji paměť, svůj prožitek, svůj jazyk, dokumenty, vztahy. Chráním vlastní schopnost rozlišit kompromis od přesvědčení.

Osobní recepty, které jsem si formuloval, zůstávají, změnila se jejich role. Nemají přinést vítězství ani mu napomáhat. Mají sloužit k uchování paměti i v časech, kdy o ni zrovna nikdo nestojí.

Paměť sama o sobě nebojuje, nezvítězí, neopraví společnost ani nedá prostor hrdinství. Je to základ, na kterém bude možné znovu stavět, pokud to bude potřeba.

Zní to naprosto banálně, ale obávám se, že provedení banální není. V době, kdy se reinterpretují staré příběhy tak, aby zapadaly do dnešních reálií, je paměť viditelný terč a cíl mnoha útoků; právě proto je pro mě důležité stát na její straně. Ne proto, abych ji mohl restaurovat: to by byl konzervatismus a víra, že “líp už bylo”. Smyslem paměti není nostalgie ani konzervativní revoluce a návraty kamsi do idealizované minulosti. Má to být svědectví. Návrat zpět není možný; ani v roce 1989 jsme se nevraceli do první republiky, ale navazovali jsme tam, kde to bylo účelné.

Všechny ostatní věci jsou stále možné. Mohu vystupovat proti zhůvěřilostem ve jménu pokroku (ačkoli jsem pokrokář - nikoli progresivista) a proti překroucení svobod. A měl bych poznat, kdy má smysl bojovat a proti čemu, kdy se nepodvolit a kdy ustoupit, ale všechno tohle bych neměl dělat jen s nějakým “morálním zápalem”. Morálka je velmi ošemetný základ pro lidské fungování ve společnosti: je správné držet si ji v sobě, ale nepraktické brát ji jako zbraň do boje za lepší společnost.

Důvod toho všeho počínání by měl být nikoli morální, ale ryze technický: Uchovej svědectví.

Myslím, že já osobně s tím dokážu žít.

Subscribe now

Kdysi vyšla taková fajn kniha, jmenovala se “Z kodéra vývojářem”. Autor v ní popisoval cestu od “programátora” coby člověka, co píše příkazy v programovacím jazyce, k člověku, který vnímá programování jako proces, na jehož konci má být výsledek v podobě hotového programu.

Což není samozřejmé, bohužel. Spousta programátorů zkrátka miluje psaní řádků a příkazů a hrabání se v nich. Upřímně: míval jsem to taky, ale docela brzo mě to začalo štvát. Zhruba v době, kdy vyšla ta kniha, tedy někdy v roce 2007, jsem si říkal, že jestli budu psát ještě jeden CRUD pro tabulku zákazníků v MySQL, tak zešílím, nebo půjdu radši dělat něco jiného.

A co myslíte? Ano, zešílel jsem a šel jsem pracovat do médií. Ale programování mi zůstalo.

Chtěl jsem tvořit programy, ale nechtěl jsem furt dokola psát totéž. Přišlo mi to jako největší nuda na světě a nejmizernější část jinak velmi skvělého povolání. Chtěl jsem generátory kódu, scaffolding, něco, co napíše těch nudných 20.000 znaků za mne a já jen doplním to zajímavé. Blýskalo se na lepší časy, nové frameworky slibovaly, že nudu udělají za vás, ale pořád to bylo takové polovičaté.

No, letos jsem se konečně dočkal. Cursor IDE jsem otevřel naposledy někdy v březnu, od té doby jsem svůj kód neviděl.

Jasně že to nejde samo, nejsem vibecodér. Potřebuje to spoustu kázně a mantinely aspoň trojité. Potřebuje to harness, a nejen ten, co jim dají výrobci. Já jsem spokojený se svým dokumentačním systémem, který milerád odpovídá agentům na otázky “Jak řešíme toto?” a “Jaká jsou pravidla pro nasazení?”

Jo, pravidla pro nasazení. Udělal jsem si malý MCP, který běží tam kdesi na serveru a který dává agentovi do ruky (huby? Nebo co to agent vlastně má?) pár nástrojů: podívat se na docker compose, zavolat up, pull, přidat nějakou část, přečíst konfiguráky a .env (a tam mu zahvězdičkuje klíče), zavolat pár věcí, … Vše přísně whitelistováno. Nejsem takový hazardér, abych mu dal plné SSH. Já vím, že si může injektnout vlastní image a dělat zlé věci, ale zatím přínosy převažují nad negativy…

• Nasaď to!

• Nasadil jsem, skončilo to s chybou XYZmnp. Prověřil jsem to, příčina je tady, opravím to takto.

• Jo.

A když vyřeší problém, poznamená si ho do runbooku, aby příště netápal.

Proč? No protože mě nebavilo dávat do LLM divné chybové hlášky, žádat ho, ať někde najde řešení, pak to řešení aplikovat, narazit na jinou chybu, znovu mu posílat chybové logy, odpovídat na požadavky “pošli mi tail -n 20 /etc/kdesi/cosi.conf” a takhle si to s ním pinkat. Ať si to pinká sám, jsem snad nějaký ssh proxy?

Další věc, kterou jsem si udělal už na začátku roku, je Loom. Takový robot, co sedí na “Issues” v GitHubu, a jak přijde, tak si přečte obsah, stáhne si repo, analyzuje, připraví specifikaci opravy, druhý agent ji reviduje, když je bez chyb, tak z ní udělá plán, ten zase druhý agent reviduje, pak jeden napíše testy, druhý napíše kód, ve smyčce to odladí, připraví pull request a hotovo. Když potřebuje něco rozhodnout, hodí to jako komentář k issue. U větších věcí chce schválit i plán a specifikaci opravy, u menších to zvládne autonomně. A k tomu samozřejmě skill, kterému řeknu, co chci opravit, on se zeptá na podrobnosti a nejasnosti, z výsledku udělá strukturovaný popis té úpravy a založí issue.

Fable 5 si vynutil další úpravu workflow. Jasně že jsem četl všechny ty “destiluj pracovní postup” a tak, ale jako nejužitečnější věc se ukázala definice tří agentů, jmenovitě “deep-reasoner” (Opus), “fast-executor” (Sonnet) a “git-clerk” (Haiku). Samotný Claude Code běží s Fable a session začíná instrukcí, aby analyzoval problém, navrhl řešení a rozdělil práci mezi subagenty. On sám pak jen dohlíží.

A já? Já jen říkám, co se má stát a jak se to má stát. Typicky začíná vývoj tím, že si povídám s nějakým šikovným modelem. Co chci udělat, jak to udělat, jak to integrovat. Když máme jasno, požádám ho o zadání. Pak ho nechám zapsat ideu, zadání i rozhodnutí k němu do dokumentačního systému a předám to kodérům.

Teď si tak říkám, že bych i tohle mohl nějak zautomatizovat, ať to nedělám ručně…

No a po několikahodinové přípravě a revizích je věc ve stavu, kterou kdysi trefně pojmenoval kolega Marcel: Je to hotové, už to jen naprogramovat!

Nestěžuju si. Naopak. Baví mě to. Baví mě probírat nové technologie, diskutovat o nich, řešit možné přístupy, zkoumat, co by se ještě mohlo udělat, aby to bylo ještě lepší, … To samotné psaní kódu už mě vlastně ani nezajímá; když to může za sto korun udělat tým mediorů, tak ať to udělají, já nepotřebuju ke spokojenosti psát další a další řádky kódu.

Ne, nechybí mi to. Když mi to chybí, ponořím se do assembleru nebo do céčka pro jednočipy.

A líbí se mi, jak jdou věci dopředu. Před dvěma měsíci jsem řešil, jak zařídit, aby si Claude Code dokázal zavolat Codex kvůli revizi kódu, protože jsem to nechtěl kopírovat, a psal jsem si pro to wrapper. Dneska už existuje skill přímo od Anthropicu, který umí Codex volat. Smyčky, co jsem před měsícem řešil externě, jsou dneska už v agentech. Předpokládám, že brzy do agentů dorazí i můj Loom a budou mít autonomní řešení issues na jeden příkaz.

Pro někoho tím mizí kouzlo programování. Hlavně pro lidi, co u programování milovali kód, příkazy programovacího jazyka, struktury, ladění, … Znám ten typ programátorů a chápu, že z toho musí být nesví a že se jim to nelíbí. Jsou to programátoři, co mají radši programování, než programy. Já měl posledních patnáct či kolik let čím dál raději výsledek než samotné psaní.

Myslím, že nás čeká posun k tomu, co jsem před patnácti lety věštil na Zdrojáku: Vývojář nebude kvalifikovaný odborník tím, že bude znát programovací jazyk, ale tím, že bude rozumět návrhu systému, bude vědět, jak udělat věci, ale hlavně tím, že bude umět požadavky od klientů přeložit týmu kodérů. Před pěti lety ten tým kodérů tvořili lidi, a jako vývojář jste mohli říkat “já tomu nepotřebuju rozumět, já jsem odborník, protože vím, jak zadání převést na kód”. Tak tahle doba v roce 2026 skončila. Buď budete umět vytvořit dobré zadání, nebo si budete muset hledat niku, kterou AI kodér neumí obsloužit. A těch bude čím dál míň.

Je to posun od psaní kódu k psaní pokynů, od kladení cihel k architektuře, a pokud patříte k vývojářům, kteří stále věří, že jim budou firmy platit za to, že píšou kód, tak jste přesně tou ohroženou skupinou.

Subscribe now

Možná najdete místo tam, kde je potřeba ruční práce, kde se dělají aplikace, co musí být vysoce optimalizované, vysoce spolehlivé a tak, ale ruku na srdce - to jen ti nejlepší. Ostatní čeká velmi škaredé procitnutí ze snu jménem “Umím programovat, to mi vystačí na celoživotní pohodlnou a dobře placenou kariéru”. Obávám se, že posun od kodéra k architektovi a teamleadovi je pro většinu včerejších vývojářů nevyhnutelný.

Nebojte. Není to nemožné. Jen je to jiné. Snad v tom naleznete zalíbení, jako já. Držím palce.

A pokud se vám bude stýskat po drcení instrukcí, jsou tu pořád ještě jednočipy!

A můžete vzít jed na to, že mu lidé budou chtít pomoct.

A můžete vzít jed i na to, že se budou hrozně rozčilovat na každého, kdo jim bude říkat, že nedělají dobře, Jaromíre, s tou svojí pomocí.

Ten Tožtak byl z nich ještě relativně nejsložitější na odhalení. Měl aspoň barák a jakés takés zázemí. Namísto “vlastního těžkého osudu” vytáhnul nemocného tatu, kocoura, extchána… Jó, kdyby vytáhnul svůj osud, to by se lidi divili, takže radši jen naznačoval, že “to neměl lehký”. No jo, nikdo by to neměl lehký, kdyby seděl za podvody, několikrát, natvrdo, a měl na krku pěkných pár exekucí. A kdyby se za něj vlastní rodina styděla a ve vsi by ho měli ti, co o něm smýšlejí nejlíp, za mluvku a hochštaplera.

Von psál v tém nářečijů, takže to nemůže být špatný člověk. A měl to těžký. A bél to takové hodné člověk. Takže se nedivím, že lidičkové se srdíčkem prachy posílali, sbírky dělali, pomoc nabízeli, a kdo upozornil na nesrovnalosti, toho okamžitě osočili.

Když měla vyjít druhá kniha, tak některým už začalo svítat, ale pořád málo. Ale po jeho smrti nastalo poslední vzpomínání na starého Miroňa, to se málem i zádušní Twisraz konal, ale nedošlo na něj a tři týdny poté po syrovínském hulvátovi, lháři a podvodníkovi pes neštěknul. Dneska se k tomu lidé moc neznají, nanejvýš řeknou “kdoví jak to bylo…”

Jak - kdoví? Já to vím, vy to víte, oni to vědí, ale přiznat si to nechtějí. Nechtějí si přiznat, že krmili podvodníka, že ho bránili, protože si připadají hloupě.

Pak ten Bezďák Nebezďák. Nesleduju ho, nemám na to čas ani náladu. Miluju bizár, ale tohle je očekávatelná nuda. Vypitec, vyhulenec a socka, pravděpodobně s osobnostní poruchou, kterou vydatně posiluje chlastem a hulením a klepkama, co píše po Twitterech story, která se točí v kruhu sebelítost - “teď mám poslední šanci” - euforie - nadávání všem, co jsou za hajzly - přiznání selhání - “potřebuju vykoupit mobil ze zastavárny” - “Skončím se životem” - sebelítost - …

Nudná pička, jak by řekl jeden můj známý. Ale i tahle nudná pička má pár příznivců, kteří mu stále chtějí pomáhat, i přesto, že skutečný stav věcí popisuje čím dál víc “probuzených pomahačů”. Já myslím, že i ti, co mu chtějí pomáhat, vědí, že lejou pomoc, emoční investici i prachy do hajzlu, ale dělají to, protože jsou to dobří lidé.

Nebo ten Porg. Podobné stvoření jako ten před ním. Pár let stejného modu operandi. To zase včera paní popsala, jak ho nechala bydlet na svojí lodi. Vystřízlivění bylo krušné. Myslím vystřízlivění té paní; dotyčný vypitec asi jen tak nevystřízliví. Ale bude zas psát o své cestě za léčením… Zas najde nové lidičky, co mu na to skočí, a ti noví lidičkové nebudou věřit těm, co s ním už zkušenost měli, budou ho bránit, pak možná přiznají, že není bez chyby (“ale kdo z nás je bez chyby…”), budou mu chtít pomáhat…

Je to furt dokola, a když jsem si to včera četl, tak jsem si říkal: Co je to s těmi hodnými lidmi, že nevidí, že chtějí dávat další a další šance…? Syndrom týrané ženy jak z učebnice, ale tam to je v rodině; tihle jsou cizí. A navíc se některá jména opakují: pomáhali Nebezďákovi, pomáhali i Tožtakovi,.. Za čas si najdou dalšího podvodníka.

Já nevylučuju, že někteří z nich jsou autenticky hodní a pomáhající. Pomáhají po svém a za své, takže do toho vlastně nikomu nic není… Jen si říkám, co se v nich odehrává ve chvíli, kdy přijdou na to, že je jen prachsprostě dojila nějaká pohádkářská ludra? Jestli cítí zklamání, že nedokázali pomoct, nebo zklamání, že nepoznali podvodníka… Jestli to berou jako ponaučení, nebo jestli si říkají, že podle jednoho nelze soudit další, a u dalšího si řeknou, že ten je třeba opravdu v nouzi a potřebuje pomoct…

Tyhle povahy se potřebují, proto se přitahují. U každého naivního dobrodince vždycky zakotví nějaký exemplární podvodník, který ho vysává. Je to bezesporu symbiotický vztah: podvodník dostává “pomoc” (kterou většinou rovnou zneužije), ale co dostává naivní dobrodinec?

Seděl jsem, díval jsem se, jak sprinklery zavlažují růže, a přemýšlel jsem, co z toho má naivní dobrodinec. Stranou jsem nechal realistické dobrodince, lidi, kteří fakt pomůžou člověku v nouzi - a takových nás je většina. Když je reálná nouze, tak si lidé pomáhají. Naivní dobrodinci pomáhají i tam, kde nouze zjevně není, a jejich pomoc je patologická. Musí to přeci vidět! Tak co z toho mají?

Subscribe now

Nechci být na naivní dobrodince nějak ošklivý, ale myslím si, že důvod je v nich. Ne v tom, že jsou “hodní” a “důvěřiví”, ale v tom, že potřebují, aby byli za hodné.

Samozřejmě to popřou, ale myslím si, že to je součást jejich emočního driveru. Ti lidé jsou samozřejmě hodní a chtějí pomoci, ale zároveň jim dělá dobře, když pomáhají. Mají libý pocit z toho, že pomáhají, i z toho, že “jsou šlechetní”. A když to nevyjde a oni demaskují, jak zase naletěli, tak od okolí dostávají zpětnou vazbu “víš, ty jsi až moc hodný (nebo hodná)”, a to je vlastně taky těší: “Jsem dobrý člověk!”

Vyhozený čas a peníze jsou pro ně vlastně jen investice do trojnásob libého pocitu: Dělám dobro, jsem dobrý a lidi mě vnímají jako dobrého.

Se všemi těmi podvodníčky je pojí vzájemně výhodné pouto: jedni mají na chlast, nebo kde bydlet, ti druzí mají pozitivní emoční bilanci “pomáhám, jsem dobrý člověk, lidé to vidí”.

Budou “pomáhat” dalším a budou se krmit vlastním uspokojením z toho, že pomáhají. Potřebují tomu věřit. Proto pomáhají, i když jim desítky lidí říkají “já dotyčného znám, je to lump a hochštapler”. Oni si vysnili člověka v nouzi, kterému pomohou; podvodník jim tu roli zahraje; oni mohou dál milovat toho dobrého člověka v sobě.

Co komu po tom, když jim to vyhovuje. Jako v sexu: pokud nějaká praktika dvěma lidem vyhovuje, jsou v ní spokojení a dělají to dobrovolně, tak do toho nikomu nic není. (Jo, pro náhlé prozření paní, co s pánem provozuje dva roky dobrovolně D/s a po dvou letech přijde s tím, že jí došlo, že ji vlastně “zneužíval” a “manipuloval”, taky moc pochopení nemám.)

Jediné, co je na tom “k poučení”, je, že bychom se my ostatní neměli nechat těmito příběhy ovlivnit. Pokud pomáháme jiným pro to, abychom jim pomohli, ne pro své uspokojení z toho, jak pomáháme, tak to bude dobré…

Tož tak, nebezďáci…

Jako třeba vysypávat chodníčky štěrkem.

Nejsa Lepším Člověkem™, nečtu odkaz Václava Havla ani kurzívou, ani S Velkými Písmeny. Můj vztah k němu jako osobě je vlažný, i když spíš kladný; vztah k Instituci VH je tak nijaký, jaký jen může být. Necítím touhu, natož puvoár ho hodnotit, a necítím potřebu se k němu odvolávat, jeho jménem vymezovat, zaštiťovat nebo argumentovat.

Což je, myslím, patrné i z toho, v jakém neskrývaném despektu a politování chovám jedince, kteří toho mají nad míru zapotřebí.

Knihovna VH mě nechává stejně chladným. Je to instituce, se kterou se míjíme: ona mě nepotřebuje, já ji taky ne, ale myslím, že si vzájemně přejeme úspěšnou existenci - jen ne jeden pro druhého.

To, že je jejím ředitelem Tomáš Sedláček, jsem zjistil až teď. Nevím, jestli je ředitelem dobrým, nebo špatným an sich, a už vůbec netuším, jestli je ředitelem vhodným. Nevím totiž, jestli je k ředitelování Instituce podobného ražení zapotřebí víc manažerské schopnosti, nebo vhodné ideové ukotvení. Z vzniklých ozvěn dění usuzuju, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že k řízení je potřeba manažer, ale zaměstnanci očekávají především někoho, kdo vzhlíží k ikoně správným způsobem.

A v tom je kámen úrazu, protože způsobů vzhlížení k ikoně je několik. Nade vší pochybnost pak Sedláček provozuje jiné vzhlížení, než samotní zaměstnanci.

Takhle zpovzdálí to trošku, ale fakt jen trošku, připomíná debaty starých bolševiků, kdo z nich víckrát mluvil s Leninem, komu co Lenin řekl, kdo má nižší číslo stranické průkazky a kdo tím pádem přesněji ví, co by Lenin řekl. Protože stranu řídil Lenin, navěky živý v hlavách těch, kteří se jím zaštítili, prostřednictvím výroků, které sice neřekl, ale určitě by je podle svých vykladačů přesně takto řekl (kdyby je řekl).

Zde věčně živý Václav Havel promlouvá ústy svých vykladačů, kteří se mezi sebou neshodnou na ničem z výkladu Václava Havla, kromě toho, že by se Havel, coby milovník ironie a absurdity, situací bavil. Samozřejmě především počínáním těch ostatních vykladačů; sami sebe z ironie vyjímají.

Což je nejvíc ironické.

Knihovna Václava Havla je pravděpodobně instituce potřebná a svůj význam má. Ale prospělo by jí, kdyby v exekutivě měla méně vykladačů a strážců odkazu a více manažerských pragmatiků, i za cenu toho, že intelektuální obec bude zděšena z toho, že v čele stojí někdo, komu je jedno, jestli k Havlovi vzhlíží zprava, nebo v úterý.

Empirická zkušenost totiž říká, že ryze intelektuálské skupiny mají tendenci se drobit a štěpit i po těch nejnanicovatějších názorových puklinkách a pálit čas a energii ve sporech o jediný správný výklad. A ve vášni těchto sporů mají tendenci zaměňovat výklad za podstatu a ideologii za vedení. Což je v případě instituce, která musí nějak ekonomicky fungovat a žít, kruciální problém.

Je-li ovšem podstatou existence Knihovny Václava Havla hledání jediného správného výkladu, bylo by lépe, kdyby se změnila na Klášter Václava Havla, kam by se vykladači uchýlili a vedli disputace, aniž by byli jakkoli komukoli zavázáni dodat nějaký, natož použitelný, výsledek.

Chod takového kláštera by mohl být hrazen z milodarů, vybraných mezi věřícími…

Subscribe now

(Poplatek za použití jména “Václav Havel” zaplacen z vašeho předplatného.)

S příchodem agentů se všechno zjednodušilo: přece se podívá do kódu a přijde na to, jak to je, takže se bez dokumentace obejde, jelikož je kód tak dobře okomentovaný, že je sám dokumentací. Cha chaaaa, vy blázni!

Nedávno mi Claude Code sebevědomě navrhl použít Redis jako cache pro jednu věc. Našel v kódu někde zmínku o Redisu, tak ho tam vrznul. Jenže Redis jsem před půl rokem zavrhnul. Já to vím, protože jsem to rozhodnutí dělal a pamatuju se, proč to bylo, ale za rok si to nevzpomenu, nový kolega to vědět nebude, a Claude už vůbec. Halucinuje s plnou sebedůvěrou nad starým rozhodnutím a je mu celkem fuk, že je dokumentace, protože ji stejně nikdo nečte. Ani agent, ani já. Je to přeci v kódu!

Jenže už mě otravuje psát všechny tyhle věci do nějakých “docs/*” a říkat mu “Přečti si to”. Protože vždycky narazí na něco, co by udělal jinak. Stačí jednou zapomenout, a už básní a kreativně tvoří.

Zkoušel jsem všechny možné “perzistentní paměti” a “ultimátní paměti” a “grafová paměť pro váš Claude Code”, než mi došlo, že tudy cesta nepovede. Stejně jako vám OpenClaw nebude psát kód, i když by mohl, tak vám zázračná “někdo právě vydal toto a to je revoluce v agentic codingu” paměť taky nepomůže, protože je jen tak dobrá, jak dobrý je ten, kdo do ní zapisuje, a protože to je “coding agent”, tak je výsledek očekávatelný.

Confluence, Notion a další pohřbené naděje

Samozřejmě že jsem si prošel všemi obvyklými nástroji. Confluence jsme používali ve dvou firmách, Notion v jedné, a vzpomínky mám u obou stejné, jen v jiných barvách.

Zaprvé hodně záleželo na tom, kdo konkrétní stránku v dokumentaci napsal. Někdo má rád strukturu, takže má nadpisy, odrážky a tabulky. Někdo má rád prózu, tak píše souvislý text na patnáct odstavců. Někdo má rád úsporný styl, tak hodí pět vět a odkaz do jiné stránky. Hledat v tom konzistenci bylo marné, a to nemluvě o lidech, co napsali titulek “Mongo poznámky” a obsah, cituji: “TODO”.

Zadruhé: nikdo to neaktualizoval. Stránka vznikla v okamžiku, kdy se něco rozhodovalo nebo instalovalo, a od té chvíle žila vlastním životem, čím dál vzdálenějším od reality. Vlastně se z ní okamžitě stal muzejní exponát. Když přišla revize, ukázalo se, že polovina informací neplatí, ale nikdo neměl chuť to celé projít a aktualizovat, takže stránka tiše stárla, aniž by se o ni kdokoli zajímal. Ale naštěstí ji nikdo nečetl, tak to bylo jedno.

Zatřetí: psalo se to “někdy”, což ve většině případů znamenalo “nikdy”. Vývojář dořeší problém, je vyždímaný, kontext mu odtéká, a sednout si ke Confluence a sepsat to je ta úplně poslední věc, kterou chce dělat. Místo toho jde na oběd nebo na další ticket, a to známé “pak to napíšu” se nikdy nestane.

Navíc v té jedné struktuře byly utopené úplně různé věci. Specifikace API, postupy instalace produkčních serverů, návod jak hlásit bug, marketingové texty, zápisy z porady, koncepty, které jsme dávno nedělali. Člověk na ně občas narazil, a to, že jsou zdechlé, zjistil jen když si náhodou všimnul, že stránka je osm let stará (znáte to… takové malé číslíčko kdesi v záhlaví nebo v zápatí). Hledat v tom bylo za trest, často bylo rychlejší zeptat se na StackOverflow nebo si to vyhledat ve zdrojácích, než to dolovat z Confluence.

Takže klasika: Dokumentaci nikdo nečte. Z toho plyne, že nemá smysl psát něco, co nikdo nečte. A proč by někdo četl něco, kam nikdo nic nepíše a kde nic nenajde? A nakonec je Confluence hlavně úložiště zápisů z porad, které po týdnu nikdo neotevře (pokud není potřeba se za pět měsíců dohadovat, kdo tu blbost vymyslel a rozhodnul).

S agentama se problém ještě zhoršil. Najednou nečte dokumentaci jen člověk, ale i agent, a agent na rozdíl od člověka neumí říct “hele, tohle je osm let staré, asi to neplatí”. Prostě tomu věří jak naivní junior v prvním zaměstnání a začne s tím pracovat. Vyhalucinuje na základě nesmyslu jiný nesmysl, který ale vypadá užitečně, ovšem jen do chvíle, než...

A co MCP v Confluence a Notionu?

Jo. Atlassian má od léta 2025 oficiální Rovo MCP server (od února 2026 GA), Notion má oficiální hosted MCP server od dubna 2025. Funguje to, Claude se tam dostane, najde stránky, vytvoří nové.

Problém je jinde. To “MCP” řeší přístup, ale neřeší obsah. Claude přes Rovo MCP najde stránku o cache, jenže ta stránka je pořád stejný plochý wiki text. Žádný strojově čitelný typ “tohle je rozhodnutí, ne howto”, žádné semantické vazby “tahle stránka nahrazuje tamtu”, žádné vynucené pole “co bylo zvažováno a zamítnuto”. MCP ukáže to, co tam je. A to, co tam je, je pořád ten samý plochý wiki text, co tam byl vždycky, protože - viz výš.

Notion to má stejně, jen zabalené v posh UI a s pěkným flow. Page a database model je univerzální, což znamená, že strukturu si stejně musím vymyslet sám pomocí properties a templates. A ani potom nemám server, který by zápis odmítl, když poruším schéma. Notion je tolerantní, takže když se agent odchýlí od štábní kultury, tak mu to nehodí na hlavu, odchylky se začnou kumulovat, ...

Vector RAG, další obvyklý kandidát z nadšených tweetů, je na tohle obzvlášť slepý. Najde podobné texty, ale netuší, že dokument, který vrátil, je sice přesný, ale většina toho už neplatí, protože byla změněna v méně podobných dokumentech. Vrací odpovědi, které jsou historicky přesné a aktuálně špatné, což je nejhorší kategorie chyb, protože vypadají správně.

Seděl jsem a dumal: potřebuju dokumentaci, která slouží lidem i agentům. To je něco, co kombinuje různé vlastnosti najednou. Plain text v gitu kvůli verzování. Strojově čitelnou strukturu kvůli agentům a kvůli tomu, aby všichni psali aspoň přibližně podobně. Vazby mezi dokumenty kvůli životnímu cyklu obsahu. A nějakou formu pomoci se zápisem, protože jinak to nikdo nebude psát.

Tři vrstvy čtení

První věc, kterou jsem řešil, byl samotný formát dokumentů. Agent má omezený kontext, a když má každý dokument 2 kB, dvacet jich ucpe celé okno. Reálně to znamená, že buď čte málo a přehlédne věci, nebo čte hodně a platíte tokeny za balast.

Vyřešil jsem to tak, že každý dokument má tři vrstvy. Vrstva L1 je jedna věta, maximálně 200 znaků. Něco jako “Rozhodnutí použít Redis jako cache vrstvu mezi Content API a MongoDB”. Vrstva L2 je strukturovaný výtah o délce 200 až 1500 znaků, šablona se liší podle typu dokumentu. Pro rozhodnutí je to chronologie variant V1/V2/V3, pro runbook to jsou sekce kdy spustit, kroky a eskalace, pro konfiguraci je to zas něco jiného. L3 je plný text dokumentu, ale otevírá se až na výslovnou žádost.

Agent si v dokumentaci vyžádá jen L1 napříč všemi výsledky. V jednom volání projede třeba dvacet L1 a rozhodne, který dokument číst dál. Pro vybrané si pak řekne o L2. L3 otevírá jen když opravdu potřebuje detail. Spotřeba tokenů reálně klesne o řád proti stavu, kdy čte plné dokumenty.

Stejnou strukturu používají i lidi. Když si v Web UI otevřu detail dokumentu, vidím L1 jako velký nadpis, L2 jako strukturovaný blok, L3 jako tělo. Agentovi i mně to vyhovuje.

Celý dokument vypadá třeba takhle:

---
id: rozhodnuti-pouzit-redis-jako-cache-content-api-7a3f
type: decision
status: active
title: Cache strategie pro Content API
chosen: [redis]
tools: [redis, mongo, nodejs]
projects: [content-api]

l1: "Rozhodnutí použít Redis jako cache vrstvu mezi Content API a MongoDB."

l2: |
  V1: Zvažovali jsme in-memory cache v Node procesu, zamítnuto kvůli více
  instancím za nginx (nekonzistentní stav po publish).
  V2: Přijat Redis s lazy invalidací při publikaci článku přes webhook z CMS.
  V3 (otevřené): Zvážit Redis Cluster až při překročení 50 GB dat.
---

[L3 následuje jako tělo dokumentu, několik kilobytů konkrétních detailů]

Mít tři vrstvy znamená, že je někdo musí napsat. To není tak jednoduché, jak to zní. Vrátím se k tomu.

Devět typů dokumentů

Druhá věc, která zásadně zjednodušuje práci agentovi, jsou typy dokumentů. Confluencový model “všechno je page s tagy” je pro agenta šum. Když agent řeší pád MongoDB v produkci ve tři ráno, chce runbook, ne blog post o agregátech v Mongu. Jiný typ obsahu, jiná role, jiná pravidla. Jo, máte tagy, ale nemáte jejich hierarchii.

Strata má devět typů. Decision je volba s důvody a alternativami, typicky “Mongo místo Postgresu”. Spec je formální popis, třeba API spec nebo datový model. Config je faktický záznam stavu konkrétní instance, něco jako “Mongo na hetzner-1, port 27017, replica setup”. Howto je edukační postup “Jak napsat agregát v Mongu”. Runbook je krizový scénář pro situaci typu “Co dělat, když Mongo přestane odpovídat”. Tool je záznam o nástroji, jeho licenci, přístupech, verzích atd. Reference je anotovaný odkaz ven, třeba na DeepWiki k Mongoose s poznámkou, co odtud používáme. Glossary je definice domácího pojmu.

Devátý typ je source a stojí za zvláštní zmínku. Je to typ pro surovinu, ze které se vytěžují ostatní dokumenty. Má zatím dva podtypy. První je conversation, záznam Claude Code session, Claude Chat session, Codex session nebo třeba nahrávky z porady. Konverzace, kde padla rozhodnutí, ale ještě nebyla extrahovaná do strukturovaných dokumentů. Druhý je bash_history, výstup příkazu history, dokumentace skutečných instalačních postupů. Když na server instaluju MongoDB, výsledný mongod.conf zachytí, co jsem nakonec měl, ale ne, jak jsem se k tomu dostal. Které balíčky jsem nainstaloval, jaké proměnné jsem nastavil, kde jsem narazil, co jsem musel přeinstalovat znovu, jinak, kde jsem dával nestandardní parametry, protože to prostředí má jinak a já 10 minut hledal, jak tu naši konkrétní situaci vyřešit. Bash_history je archeologický záznam reality, který se vytěží do howto (návod pro příště) a config (cílový stav). Bez něj bych rekonstrukci postupu dělal z paměti, což je peklo, protože sice máte Ansible, ale zrovna na tohle jste si ho kvůli (doplňte si libovolný důvod) nedělali.

Typ neříká, o jaké části systému dokument je, to řeší tagy tools a projects. Typ říká, jakou roli dokument hraje, co od něj agent čeká, jaká pravidla ho svazují. Decision musí mít status (active/superseded/rejected), config má stav (current/outdated), runbook má sekci “Kdy spustit”. Když agent ví typ, ví, co kde hledat, a hlavně na druhé straně může samotný dokumentační server vynutit šablonu L2 a sadu povinných polí podle typu dokumentu.

Ano, vynutit. Pokud nevynutíte, tak LLM v coding agentech básní…

Vazby a omezení (protože bez nich to nemá smysl)

Tady přichází jádro celého systému. Bez vazeb a omezení je dokumentace plochá a agent v ní halucinuje.

Vazby

Strata má sedm typů vazeb mezi dokumenty. Supersedes říká, že tento dokument nahrazuje jiný (typicky decision nahrazuje jiné decision). Implements říká, že tento config nebo howto realizuje rozhodnutí. Depends_on je technická závislost. References je měkká zmínka. Contradicts je explicitní rozpor, živý spor v týmu, který je vědomý a zdokumentovaný, třeba vědomá výjimka. Triggered_by říká, že bez něčeho by dokument neexistoval, typicky runbook vznikl kvůli incidentu. Extracted_from říká, že tento dokument byl vytěžen ze surového zdroje (source).

K tomu jsou ještě odvozené párové vazby (superseded_by, extracted_to), které si server dopočítává sám.

Konkrétní příklad. Mám dvě propojená rozhodnutí, kde jedno pozměňuje to druhé:

# decision-redis-cache-2024.md
---
id: decision-redis-cache-2024-7a3f
type: decision
status: superseded         # automaticky doplněno serverem
title: Cache strategie pro Content API
chosen: [redis]
links:
  - to: decision-cache-elevenlabs-2025-c9d2
    rel: superseded_by     # automaticky doplněno serverem
---

# decision-cache-elevenlabs-2025.md
---
id: decision-cache-elevenlabs-2025-c9d2
type: decision
status: active
title: Přechod na in-memory cache na úrovni aplikace
chosen: [in-process-cache]
considered:
  - tool: redis
    reason_short: "Síťová latence dominovala oproti samotné CMS query."
links:
  - to: decision-redis-cache-2024-7a3f
    rel: supersedes
---

A teď agent dostane otázku “jak cachujeme v Content API”. Najde fulltextem decision-redis-cache-2024. Bez vazeb odpoví “používáte Redis”, což je historicky pravdivé a aktuálně špatné. S vazbami vidí superseded_by, otevře nástupce a odpoví něco ve smyslu “původně Redis, ale rozhodnutí bylo přehodnoceno, aktuální stav je in-process cache, důvod přechodu byla síťová latence dominující oproti samotné CMS query”. Stejný fulltext, jiná odpověď. Rozdíl dělá právě ten graf vazeb.

Server vazby vynucuje atomicky. Zápis nového rozhodnutí se supersedes: X v jedné transakci vytvoří nový dokument, překlopí X z active do superseded, doplní X zpětnou hranu superseded_by, aktualizuje databázi a udělá jeden git commit. Žádný drift mezi soubory. Cílové ID musí existovat, odkazy do prázdna server odmítne.

Omezení

Druhá vrstva ochrany samotné dokumentace je, že server nedůvěřuje agentovi. Volný text na vstupu je v pořádku, ale schéma se vynucuje v operaci zápisu, ne v promptu agenta. Schéma v promptu agent klidně ignoruje, sám to dobře vím. Schéma vynucené serverem ne, protože server je tvrdohlavější než LLM.

Pole tools a projects musí být ze slovníku. Agent nemůže napsat “MongoDB”, když máme “mongo”, dostane chybu:

{
  "ok": false,
  "error_code": "unknown_tool",
  "field": "tools",
  "message": "Unknown tool 'mongodb'.",
  "suggestion": "Did you mean 'mongo'?",
  "valid_values": ["mongo", "redis", "nodejs", "..."]
}

Slovníky ale musí organicky růst. Rozhodnutí se zapsaným chosen: [svelte] automaticky přidá svelte do tools.yaml ve stejném commitu. Synonyma do nich neproniknou, server slugifikuje vstup, takže “Vue.js” se uloží jako “vuejs”.

L1 musí začínat povoleným podstatným jménem podle typu (Rozhodnutí, Volba, Změna pro decision; Konfigurace, Nastavení pro config a tak dál) a musí obsahovat aspoň jednu klíčovou entitu z tools nebo projects. Vynucuje to LLM normalizátor na serveru. Agent posílá draft, server ho přepíše do předepsané podoby. Když normalizátor selže, třeba protože L3 nezmiňuje žádnou klíčovou entitu, zápis se odmítne. Žádný fallback, raději nic, než nestandardní zápis.

Pole chosen a considered u rozhodnutí je dobrý nápad (a jsem na něj přiměřeně hrdý). Decision musí mít chosen (co bylo vybráno) a může mít considered, což je seznam zvažovaných a zamítnutých variant s důvodem do 120 znaků. Když za půl roku přijde nový vývojář s nápadem použít Vue místo Svelte, server mu rovnou ukáže historický důvod (přes doc_search filtr considered_tool). Informace, která se obvykle ztrácí v textu nebo v hlavách, je tady strukturovaná a dotazovatelná.

Pointa omezení je, že běžně jsou systémy (Confluence, Notion) tolerantní k vstupu. Akceptují cokoli, page může mít title, nemusí mít title, může mít typ, nemusí mít typ. Strata tolerantní není. Když agent porušuje schéma, server zápis odmítne s konkrétní chybou a suggestion. Agent se musí opravit a udělat to podle pravidel, aby dokumentace zůstala konzistentní.

Dvě rozhraní

Server vystavuje pět standardních nástrojů přes Model Context Protocol. CRUD + index.

Claude Code, Codex i Claude Chat tyhle nástroje volají přirozeně. V CLAUDE.md u projektu je instrukce ve smyslu “před řešením problému ověř existující dokumentaci, při netriviálním rozhodnutí zapiš vše podstatné zpět do dokumentace”. Tahle instrukce sama o sobě by ovšem nestačila.

Vývojář (já v tomhle případě) by v praxi na nějaké zapisování každého rozhodnutí nebo poznámky časem kašlal, pokud by to znamenalo něco formulovat nebo vymýšlet nebo zpětně hledat... Proto vznikl skill make-doc.

Read more

V dubnu jsem si vypiloval workflow pro vývoj s AI. Začalo to hezky fungovat a mě napadlo, že by stálo za to si ještě víc ušetřit práci a udělat si nástroj, který i ty poslední kousky ruční práce udělá za mě. Typicky review specifikací, zadání a plánů. Claude navrhne specku, Codex, ji bez znalosti kontextu projde, a navzájem si pinkají nálezy. Na mně je jen otesávání nápadů a zadávání issues do Forgeja. Jakmile ve Forgeju přistane issue, tak už jen sleduju, jak si jednotliví agenti předávají práci. Zatímco píšu tenhle post, tak si ten nástroj sám pro sebe píše napojení na Telegram a vylepšení flow, aby si issues zakládal sám podle našeho brainstormingu. Krása nesmírná. Tohle je věc, která opravdu šetří čas.

Dal bych to možná ven jako open source tool, ale je jich tolik, že si říkám, že asi není zapotřebí.

Přišel vysázený rukopis. Musím ho přečíst a zrevidovat, což znamená, že se vydání sedmí knihy opravdu blíží!

Potěšila mě nová pracovní příležitost. Miluju stavění věcí na zelené louce, a tady mám šanci postavit konečně něco nového. Svůj nástroj, o kterém píšu výš, použiju jako lopatu na to nové. Ale to až to bude vymyšlené. Nemůžu a nechci být podrobnější, stará umělecká pověra říká, že se o připravované věci nemá mluvit, ale snad můžu aspoň naznačit: Myslím si, že doplňovat AI nástroje do CMS je možná fajn, ale koncepčně to je lepení elektroniky z Tesly do benzínové Fabie. Mám za to, že by AI měla být plnoprávnou součástí CMS. Obsah by měl vznikat stejně jako vzniká aplikace přes AI agenta: dialogem. “Udělej toto”, “Uprav to takto”, “Chci aby výsledek byl takový, jak to uděláme?”

Nepleťte si to s vibe codingem, to je jiná disciplína a “vibe publishing” by byla IMHO tragédie: na jedno geniální dílo fůra totálního odpadu. Nemá to nahradit novináře nebo nedejbože “nahradit autorovu kreativitu”. Výsledek by byl strašný, něco jako současný “human slop” v Instagramu nebo podcastech.

V podstatě to replikuje postup, co novináři teď stejně dělají, jako že si nechávají kreslit ilustrační obrázky a vysvětlovací boxíky a nechávají si přepsat nabrané rozhovory. Jen ne jako sada nástrojů, přidaných do CMS, ale jako základní součást novinářské práce.

Tak jsem si myslel, jak si v novém roce zvolním tempo, a ono houby. Ale nestěžuju si; beztak bych si nějakou práci zas našel a bůhví co bych páchal. Tohle je docela fajn příležitost.

Kromě té spousty dalších příležitostí, které mi přineslo nové bydliště. Například “příležitost seznámit se s bazénovými technologiemi”. Nebo “příležitost pořídit spoustu nářadí”. Nebo v neposlední řadě “příležitost naučit se míchat beton”.

Což je fajn. Tyhle věci mě baví, a pospojovat hadicový systém je pro mě s mou prostorovou představivostí hračka. Však kolik trubkových systémů jsem postavil v Satisfactory! :) Proti tomu je nadzemní filtrace se zpětnými klapkami a trojcestnými ventily a obtokovým ventilem v podstatě hračka. Takové LEGO pro velké kluky.

Svému dědovi jsem záviděl, že má zahradní hadici a může s ní stříkat vodu na kytky. Pravda, když nebyl doma, tak jsem si z novodurových trubek postavil “zavlažovací systém” a lopatkou jsem vyrýpal soustavu rybníčků a jezírek s přepady a propojovacími trubkami… Takové malé vodní dílo mezi mrkví a karfiólem. Věřím, že jeho radost byla nelíčená a rozčilení jen hrané. V rodinných legendách se traduje, že jsem pak zpupně seděl v pokojíčku a mumlal jsem si, že až budu velký, tak budu mít taky hadici a nikdo mi nebude říkat, kde můžu vrtat!

A ejhle, půl století poté mám vlastní hadici! S ní i spoustu nových příležitostí, kde se můžu v Hornbachu zaseknout.

Subscribe now

Víte ale, co mi nechybí?

Nechybí mi informace o událostech v politice. To, čemu se tu bůhvíproč říká “zpravodajství” a čemu já říkám “reportování o politickém provozu”. Už před časem jsem to kompletně odignoroval v rámci hygieny, a teď zjišťuju, že mi to vůbec nechybí.

Na Twitteru ke mně stejně pronikne to podstatné, plus ozvěny hysterie z politického provozu, třeba Milionu chvilek a jejich “tentokrát to je ale zásadní!” Není, nebylo a nebude, ale když tomu věříte… Jsem příliš starý a příliš okoralý na to, abych se zalamoval kvůli něčemu, co jsem už mnohokrát zažil, prožil a přežil. Od burcování na poplach a bolestných výkřiků “všickni zahynemež!” přes deziluzi z toho, že se nic nestalo, po racionalizaci (“jen díky našemu burcování se nic nestalo”) a vystřízlivění (“fakt se nic nestalo”).

Jsem tak starý a okoralý, že jsem často líný psát i to “No a co?!”

Psát místo toho překladač C pro osmibity mi připadá zábavnější, záživnější a vůbec celkově produktivnější…

Jestli mě teď něco trápí, tak to, že mám v pracovně 30 stupňů. Musím jít nainstalovat klimatizaci, najít k ní tu hadici na výfuk - anebo se ponořit do bazénu!

Dřív než všickni zahynemež!

Byl to první jazyk, který jsem se “naučil”. Bylo mi dvanáct, počítač jsem neměl, tak jsem se učil “na papíře”. A asi to šlo, protože když jsem si rok nato sednul k počítači, tak moje první programy, na papíře pečlivě sepsané, přepsané do hexadecimální podoby a se spočítanými adresami, po naklepání do PMD-85 fungovaly. BASIC jsem se učil až potom. A ačkoli dneska píšu o deset úrovní abstrakce výš, tak jsem na assembler nikdy nezapomněl a rád ho mám dodneška.

Samozřejmě bych v něm nepsal nic velkého. Nejsem blázen ani ortodoxní “programátor”. Ale vím, umím a pamatuju se.

Že si dělám osmibitový online assembler, to asi víte. První prototyp jsem spustil někdy v roce 2014, plus mínus. Mělo to editor, překladač, debugger a pár emulátorů starých osmibitů. Slepoval jsem to ve volných chvílích, a pak jsem to tak porůznu udržoval.

Někdy v roce 2020 jsem už na to neměl čas, a navíc jsem si říkal, že by to zasloužilo přepsat. A tak jsem zkusil přepsat jádro do modernějšího ES6, aspoň aby tam moduly byly a pokrývaly to testy. Trvalo to, ale nakonec to nějak dopadlo a já to zveřejnil.

Pak jsem si říkal, že by to chtělo přepsat to samotné IDE. Chvíli jsem experimentoval, zkusil jsem integrovat Monako do Svelte, pak se mi Svelte změnilo pod rukama, stal se z něj runový React, tak jsem si říkal, že to někdy přepíšu, a to “někdy” se stále vzdalovalo…

Až letos… Ležím takhle v posteli a trpím se žlučníkovou kolikou. Moc toho v takovém stavu dělat nemůžete. Ležíte, jste rádi, že dýcháte, a snažíte se dýchat co nejmíň, aby to nebolelo víc než je nezbytně nutné. No a po jednom takovém záchvatu, bylo asi půl jedné v noci, jsem si říkal, že se podívám na to, jak ten opěvovaný OpenCode s těmi “coding” modely umí pracovat. Myslím, že byl zrovna venku Minimax M2.5 nebo něco takového, tak jsem to měl spuštěné. Na práci jsem neměl ani pomyšlení, ale zas jsem ho chtěl zkusit. Oči se mi klížily únavou, tak jsem mu napsal něco jako:

Udělej základ webové aplikace - IDE pro online překladač. 
Menu, panel se souborovým stromem, panel s editorem (Monako), status bar.
Zvol si systém pro frontend. Asi nechci Bootstrap. Nechci ani React, ani Vue, ani Svelte.
SPA, ES6, async. Nastav i devserver a build systém.

Pak jsem notebook odložil vedle postele a usnul jsem.

Ráno jsem se probudil a šel jsem se podívat, kde se zasekl. Kupodivu tam bylo napsáno “Hotovo, spusť si to přes npm run dev.” Spustil jsem si to, a co myslíte?

Nevěřil jsem, že to zvládnul. Ale zvládnul. Bylo tam IDE s menu, s funkčním Monakem, s funkčními webworkery, s komponentami přes Shoelace, a vypadalo to slušně.

Do té doby bylo maximum fungování tak nanejvýš “pomož mi s touhle funkcí” a “tady udělej takový a onaký modul”. A to jsem u toho kvetl, protože modely měly tendenci vymýšlet kolo, nepoužívat knihovny, nebo naopak použít těžký Axios tam, kde stačil fetch…

Byl to výstřel naslepo, ale vyšel. Udělal za mě tu nejvíc opruznou práci. Pokud jste někdy někam integrovali holé Monako, tak víte, o čem mluvím. Povzbudilo mě to, a tak jsem zkusil pokračovat: Napojit filesystém, napojit existující překladač, udělat uživatelské rozhraní smysluplné, opakovat mu “takhle ne…” a napovídat mu.

“Stop! Proč takto? Udělej to úplně jednoduše, udělej toto!”

“Ne, nechci tohle. Chci, aby to přeložilo soubor!”

“Proč jsi tu vymyslel tento přepínač? Vždyť máš Shoelace?!”

Jako se snaživým juniorem.

Ale pak to dodělal a bylo to natolik uspokojivé, že jsem si řekl, že tudy vede cesta.

• “Doplň přihlašování přes Auth0”

• “Udělej databázový backend, kde budou uložené ty projekty”

Jen jsem seděl, poroučel, kontroloval a usměrňoval. Ono to takhle vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti za tím byla spousta jiné práce. “Proč používáš tohle API, to je dávno deprecated!” Nebo: “Ten kód je nepřehledný, vyhoď ten middleware a napiš to sám. Nezapomeň na JSDoc.” Anebo: “Auth0 už tuto metodu nepodporuje!”

Subscribe now

Někdy v tu dobu se Claude Code začal i na Windows chovat příčetně, tak jsem ho nasadil na hlavní linii úprav. OpenCode mi mezitím přepisoval můj kompiler Basicu pro 8080 tak, aby fungoval i pro 6502, a Codexem jsem pracoval na druhé verzi s překladem do p-codes.

Postupně jsem workflow vylepšoval - tu Ralph Loop, onde skilly, a s tím rostla i efektivita práce. A já byl najednou bujný, vymýšlel jsem si další legrácky, nechal jsem si navrhovat, co ještě dodělat, nechal jsem si dělat rešerše funkcí, co by dávaly smysl, pak jsem je plánoval a nechal vyvíjet… Zábavné to je, když víte, co děláte.

Spoustu práce udělali subagenti. “Máme tuhle featuru odladěnou pro jeden procesor. Udělej ji i pro další!” Třeba syntax highlight pro všechny podporované procesory. Já bych to ručně nepsal, fakt ne. Subagenti jo, a docela rádi.

Pak jsem je nechal přepsat staré emulátory počítačů z původního ASM80. Mořili se s tím, ale dali to. Do toho vymýšlely bejkovinky, jako zobrazení počtu taktů u každé instrukce rovnou v editoru.

Nechal jsem ho napsat příručku, podle těch starých osmdesátkových. Jak se assembler vyvíjí, tak vzadu běží tým z paperclip.ai, který sleduje commity do všech částí a podle nich příručku přepisuje a rozšiřuje.

Když jsem byl spokojen a už jsem nevěděl, co dál dělat, tak jsem jel na kontrolu do špitálu a po cestě jsem si přemýšlel nad takovou ptákovinkou, co se mi zdála lehce šílená, ale užitečná: že by se rovnou v editoru mohl kus kódu spustit a já bych při psaní viděl, jak se mění hodnoty v registrech, v paměti, kolik T to trvá, … Z čekárny jsem to probíral s Claudem, jak to co nejlíp udělat a integrovat, a než jsem přišel na řadu, měl jsem sepsanou specifikaci.

Tady třeba bylo jasně vidět, jak se vyplatí podrobná příprava a tlačení LLM do módu “ptej se a argumentuj”. V průběhu debaty jsem ho několikrát vracel, když začal “myslet víc, než je zdrávo” a měl tendence překombinovávat. Nejčastější replika, kterou jsem používal, bylo “To je zbytečné. Stačí to udělat takto!”

Sepsanou specifikaci jsem mu odpoledne hodil k zapracování. Večer bylo hotovo. Samozřejmě že jsem mu to asi desetkrát vracel k předělání a úpravám, ale nakonec doiteroval a dokonvergoval k tomu, co jsem si představoval, i když jsem předtím vlastně ani přesně nevěděl, co chci.

Od toho byl krok k “playbooku” - obdobě Jupyter Notebooku, jen pro assembler. Máte text - návod či tutoriál - a v něm máte kusy assemblerového kódu, který si můžete přeložit a v emulátoru spustit. A můžete si ho i změnit, podívat se, co to dělá, jak se změna projeví dál… Říkám si, že k výuce by se to mohlo hodit.

Ale pořád jsem cítil, že potřebuju ještě něco víc. Mám assembler, mám BASIC, mám live terminály i emulátory, ale ještě by to chtělo něco, něco… Něco jako překladač Céčka!

Nemusí to být GNU C. Nebude to cc65 ani SDCC, protože tam to je všelijaké s licencemi a musel bych to spouštět na serveru a to by bylo pomalé, navíc to zabezpečit a dělat konektory pro ASM80… A tak jsem vzal hezký překladač céčka v céčku a nechal jsem ho přepsat do ES6, aby běžel v prohlížeči. Ne WASM, ale normální přepsání. K tomu malá sada testů na všechny podporované konstrukce. Dva dny, a fungovalo to.

Pak bylo potřeba vykostit šestnáctibitový x86 fundament, dodělat codegen pro z80, 6502 a 6809 (fáze 1), připravit další sadu testů, pak udělat E2E testy, což si vyžádalo připravit některé části ASM80 (překladač, linker, archiver a emulátor) jako CLI utility. Překladač překládá, jen se mi nelíbí výsledný kód. Není optimalizovaný, protože čistý kompiler překládá céčkové konstrukce dost otrocky. Někdy si načítá do registrů proměnné, které v nich už dávno má, někdy počítá a[0] a sčítá ukazatel na A s nulou, někdy stvoří mrtvý kód, kam se procesor nikdy nedostane. Takže od včerejška řeším optimalizace kódu. Všechny features už jsou implementované a pokryté testama, takže je čas na optimalizaci generátoru kódu.

Jak píšu tento článek, tak v druhém okně sleduju, jak se s tím moří. Já mu ukážu konstrukci, která je nesmyslná, on si zanalyzuje, v čem je nesmyslná, zjistí, jak vzniká, povrtá se ve střevech samotného překladače, aby přišel na to, jak se tomu vyhnout, pak napíše specifikaci, pak napíše plán, jeho kámoš ten plán zreviduje, třikrát si to pinknou, pak si udělá worktree, spustí subagenty, kteří ten plán realizují, otestují, commitují, a očekávám, že tak za hodinu bude hotovo.

Teď má takovou chvilku pro sebe, takže já přemýšlím, co můžu dělat, zatímco robot pracuje…

No nic. Budu se těšit na psaní libc. To bude konečně pořádná chlapská práce! To mu nesvěřím! No, možná ty nudné části…

Dopíšu a půjdu vymyslet, čím ho zabavím přes noc. :)

Claude Code Game Studios přemění Claude Code na plnohodnotné herní studio s 48 specializovanými agenty, od kreativního a technického ředitele přes producenta, narativního designéra a vedoucího testování až po specialisty na Godot 4, Unity a Unreal Engine 5. Repo nabízí 36 příkazů (/brainstorm, /sprint-plan, /playtest-report…), osm automatizovaných pluginů (validace commitů, odhalování magických konstant, načítání kontextu sprintu) a 28 dokumentových vzorů pro designové dokumenty, rozhodovací záznamy nebo ekonomické modely. Agenti přitom nepracují zcela samostatně: vždy se zeptají, nabídnou varianty a čekají na schválení, takže vývojář je ten, kdo rozhoduje.

→ github.com/Donchitos/Claude-Code-Game-Studios

DeerFlow od ByteDance začínal jako nástroj pro hluboký výzkum, ale komunita ho postupně začala využívat k sestavování datových zpracovatelských řetězců, generování prezentací nebo spouštění přehledových panelů, což vývojáři původně neplánovali. ByteDance to vzal jako signál a přepsal celý projekt od základů. Verze 2.0 staví na principu „SuperAgent harness”: každý agent dostane vlastní izolovaný kontejner s plným souborovým systémem, kde čte a zapisuje soubory, spouští příkazy shellu i Pythonu a výsledky ukládá do výstupního adresáře. Schopnosti se načítají jako soubory v MD průběžně, jen to, co daný úkol vyžaduje, bez zbytečného plevelení kontextového okna. Složitější úkoly agent deleguje na dílčí podagenty běžící souběžně a výstupy pak sloučí do jediného výsledku. Podporuje GPT-4, Claude, Gemini, DeepSeek, Ollama a jakékoli další rozhraní kompatibilní s OpenAI API.

→ github.com/bytedance/deer-flow

Subscribe now

Artem Zhutov popsal, jak zvládá deset souběžně běžících instancí Claude Code bez ztráty přehledu. Klíčem je cmux, správce pojmenovaných pracovních prostorů v terminálu (nikoli záložek, ale skutečně izolovaných prostředí jako orchestrator, feature-research nebo video-script). Stačí mu tři příkazy: cmux list-workspaces pro přehled všech prostorů, cmux read-screen --workspace workspace:1 pro přečtení obrazovky jiného agenta bez přerušení jeho práce, a cmux send --workspace workspace:1 "zpráva" pro meziagenturní komunikaci. Jeden hlavní řídicí agent tak spravuje všechny ostatní. Zadává jim úkoly, čte výstupy a předává zpětnou vazbu. Stav všech relací sleduje přes automaticky generovaný přehled v Obsidianu, který využívá funkci Bases: každý pracovní prostor si vytvoří vlastní záznam s polem pro stav, datum a výsledek.

→ cmux-artemzhutov.netlify.app

Dan Farrelly z Inngestu shrnul tři základní vzory pro práci s podagenty, které podle něj potřebuje každý produkční agentický systém.

• Sync (“udělej to, já počkám”): nadřazený agent zavolá podagenta jako funkci, zablokuje se a čeká na výsledek; podagent může provést desítky volání nástrojů, ale nadřazený dostane zpět jen stručný souhrn, nikoli celou trajektorii.

• Async (“jdi a pak se ozvi”): nadřazený vypustí podagenta do fronty a okamžitě pokračuje; podagent doběhne samostatně a výsledek doručí přímo uživateli.

• Scheduled (“udělej to později”): stejný mechanismus jako async, jen se zadáním času; zásadní rozdíl oproti klasickému naplánovanému úkolu spočívá v tom, že agent se nespouští kvůli odeslání předem připravené zprávy, ale aby v daný okamžik skutečně provedl práci s aktuálními daty.

Farrelly zároveň varuje před pokušením stavět specializované agenty dělené podle domény. Routovací vrstva se rychle stává složitější než samotná práce, chyby typu “špatný agent na špatný úkol” jsou záludné a počet potřebných testů neúměrně roste. Specializace dává smysl jen tam, kde ji vynucují měřitelné důvody: odlišné požadavky na model, bezpečnostní hranice nebo regulatorní povinnosti.

(původní esej: x.com/djfarrelly/status/2031838984813297748)

Základní problém AI agentů je dnes ten, že paměť, zdroje a schopnosti žijí rozptýleně na různých místech a klasické ploché vektorové vyhledávání v tom udělá jen malý pořádek. To řeší OpenViking od ByteDance jinak: zavádí přístup souborového systému.

Read more

Šestého března, tedy před 12 dny, zveřejnil Andrej Karpathy repo s názvem autoresearch a k němu napsal tuto větu: „Svého času dělal výzkum umělé inteligence masový počítač mezi jídlem, spánkem a občasnou zábavou, a občas se synchronizoval pomocí zvukových vln na rituálu zvaném ‘skupinová porada’. Ta éra je dávno pryč.”

Je to nadsázka, ale jádro je reálné. Karpathy předtavil systém, ve kterém AI agent autonomně modifikuje tréninkový kód, spouští experimenty, měří výsledky a rozhoduje, co si ponechat a co zahodit, a to bez jediného zásahu člověka. Vy jdete klidně spát, ráno se vzbudíte a máte ke kávě log se stovkou provedených experimentů.

Tento článek rozebírá, jak to funguje, jak Rastislav “Rasty” Turek tento přístup upravil pro programování a jak z toho lze sestavit obecnou šablonu použitelnou pro vlastní projekty.

Jak to Karpathy sestavil

Anderj Karpathy řešil optimalizaci ML, tedy strojového učení. Kdo to zkoušel, tak ví, že to je činnost plná laborování s parametry a hledání optimálního výsledku, který vyvažuje rychlost, přesnost a velikost.

Jeho repo je malé, obsahuje v zásadě tři hlavní soubory, které na sobě závisí:

prepare.py je neměnný tréninkový skript. Stahuje tréninková data, trénuje BPE tokenizér, obsahuje dataloader a evaluační funkci. Tento soubor agent nesmí upravovat.

train.py je jediný soubor, který agent smí měnit. Obsahuje GPT model, optimizér (Muon + AdamW) a trénovací smyčku. Vše je otevřené: architektura, hyperparametry, batch size, hloubka sítě.

program.md je instrukce pro agenta. Karpathy ho nazývá “velmi odlehčeným skillem”. Technicky jde o Markdown soubor, který Claude Code načte do kontextu na začátku sezení.

Metriku tvoří val_bpb, validační bity na bajt. Nižší je lepší, a protože je nezávislá na velikosti slovníku, umožňuje souměřitelné srovnání experimentů s různými architekturami. Každý trénink trvá přesně pět minut. Pevný časový rámec je klíčové rozhodnutí: nezáleží, co agent změní, model bude vždy trénovat stejně dlouho.

Smyčka vypadá takto: agent přečte aktuální train.py, vymyslí úpravu, zapíše ji, spustí trénink přes uv run train.py > run.log 2>&1, přečte výsledek přes grep "^val_bpb:" run.log, porovná s předchozím nejlepším výsledkem, a buď si commit ponechá, nebo provede git reset. Pak zapíše řádek do results.tsv a začne znovu.

Zásadní instrukce v program.md zní: NEVER STOP. Agent nesmí uprostřed smyčky zastavit a ptát se, zda má pokračovat. Uživatel může být pryč od počítače, může spát. Pokud dojdou nápady, agent se má zamyslet hlouběji. Musí si znovu přečíst soubory, zkusit kombinace předchozích experimentů, sáhnout po radikálnějších změnách. Smyčka běží, dokud ji člověk ručně nezastaví.

Kritérium jednoduchosti

Karpathy do instrukce zakomponoval méně zřejmé, ale důležité pravidlo: metrika nestačí. Zlepšení o 0,001 val_bpb za cenu dvaceti řádků upraveného kódu nestojí za to. Zlepšení o nulu, ale s jednodušším kódem, stojí za to vždy. Smazání funkce se stejným nebo lepším výsledkem znamená úsporu, tedy úspěch. Agent tedy neoptimalizuje pouze jednu metriku; optimalizuje poměr zisku vůči přidané složitosti.

Trocha teorie: genetické programování a proč autoresearch není totéž

Karpathyho smyčka (modifikuj, změř, ponech nebo zahoď, opakuj) silně připomíná přístup, který v počítačové vědě existuje od devadesátých let: genetické programování.

Klasické genetické programování (GP) pracuje s populací řešení reprezentovaných jako stromy nebo programy. V každé generaci se hodnotí schopnost každého jedince (jak dobře řeší daný problém), selektují se nejlepší, a na ně se aplikují dva operátory: mutace (náhodná změna části programu) a křížení (výměna podstromů mezi dvěma jedinci). Výsledkem je nová generace, která je statisticky o něco lepší než předchozí. Proces se opakuje, dokud schopnost nedosáhne požadované hodnoty nebo nevyprší výpočetní rozpočet. GP takto dokázalo syntetizovat třídící algoritmy, elektrické obvody nebo řídící logiku robotů, aniž by člověk napsal jediný řádek kódu výsledného programu.

Paralela s autoresearch je reálná: fitness funkce (val_bpb nebo testy), selekční tlak (keep/discard), iterativní prohledávání prostoru řešení, žádný lidský zásah v každém kroku. Ale jsou tu tři podstatné rozdíly.

Populace versus jedinec. Klasické GP hodnotí desítky nebo stovky řešení paralelně a čerpá různorodost právě z jejich vzájemného křížení. Autoresearch pracuje s populací velikosti jedna: jeden experiment, ponechat nebo zahodit, další. Žádné křížení. Je to spíš evoluce se sofistikovaným operátorem mutace než plnohodnotné GP.

Slepá versus informovaná mutace. V klasickém GP je mutace záměrně náhodná: překlopí náhodný bit, vymění náhodný podstrom. Informace o tom, proč změna pomohla nebo uškodila, se do dalšího kroku nepřenáší jinak než přes selekci. V autoresearch je “mutace” LLM, který kód chápe. Agent nehází náhodnou kostkou. Formuluje hypotézu, implementuje ji cíleně, a v dalším experimentu na výsledek navazuje. To je kvalitativně jiný operátor: místo náhodného prohledávání jde o informované prohledávání, založené na znalosti problematiky.

Paměť. GP populace si “pamatuje” úspěšné vzory nepřímo, přes selekci jedinců. Autoresearch si je pamatuje explicitně - v results.tsv a session.md jsou záznamy všech experimentů, které agent čte a z nichž vyvozuje, co má smysl zkoušet dál.

Dalo by se říct, že autoresearch je GP, kde mutační operátor má doktorát z oboru a zápisník plný poznámek. Rastyho rozšíření na tři týmy pak přidává další paralelu: červený tým jako evaluační fáze (identifikace problémů) a zelený jako aplikační fáze (opravy) vzdáleně připomínají oddělení fitness evaluace od reprodukce v klasickém GP. Ale stále bez populace a křížení.

Pokud by někdo chtěl jít skutečně blíže ke klasickému GP, logickým rozšířením by byly paralelní větve - více agentů experimentuje souběžně, každý na vlastní větvi, a koordinátor selektuje nejlepší výsledky, případně „kříží” nápady mezi větvemi. To by byl autentický evoluční algoritmus s LLM jako mutačním operátorem. Zatím to nikdo nepostavil - nebo aspoň nezveřejnil.

Jak to použít

Spuštění je jednoduché. Otevřete Claude Code v adresáři s projektem, zakážete všechna oprávnění mimo čtení a spouštění skriptů, a napíšete:

Podívej se na program.md a zahajme nový experiment. Nejdřív setup.

Agent přečte program.md, navrhne tag pro větev (například mar17), vytvoří větev autoresearch/mar17, přečte prepare.py a train.py, ověří, že existují datové soubory v cache, a spustí první experiment. Od té chvíle pracuje sám.

Za několik hodin najdete v results.tsv přehled experimentů:

commit   val_bpb   memory_gb   status    description
a1b2c3d  0.9979    44.0        keep      baseline
b2c3d4e  0.9932    44.2        keep      increase LR to 0.04
c3d4e5f  1.0050    44.0        discard   switch to GeLU activation
d4e5f6g  0.0000     0.0        crash     double model width (OOM)

Každý záznam má commit hash, dosaženou metriku, spotřebu paměti, stav (keep/discard/crash) a popis toho, co bylo vyzkoušeno.

Rastyho rozšíření: tři týmy s informačními bariérami

Rastislav Turek vzal Karpathyho myšlenku a rozšířil ji. Místo ML tréninku cílí na libovolný programátorský projekt. Místo numerické metriky používá testy, to je metrika, jejíž výsledek rozhoduje o úspěchu. A místo jednoho agenta nasazuje tři nezávislé týmy s řízeným tokem informací mezi nimi.

Princip informačních bariér je podstatný. Každý tým dostane jiný kontext a záměrně neví, co dělaly ostatní týmy.

Červený tým prochází kódovou základnu a píše zprávu o nálezech - chyby, chybějící testy, výkonnostní problémy, bezpečnostní mezery. Nic nemodifikuje. Výstupem je strukturovaná zpráva s přesnou lokací každého nálezu (soubor, číslo řádku), popisem problému a dopadem.

Koordinátor (to je samotný Claude Code) přečte zprávu červeného týmu a před předáním zelenému týmu ji sanitizuje. Odstraní metodologii (tedy informaci o tom, jak byl problém nalezen), případné návrhy oprav, komentáře k návrhu kódu. Zelený tým dostane pouze fakta: co, kde, dopad. Nic víc.

Proč? Protože pokud zelený tým ví, jak červený k nálezu dospěl, přebírá jeho úhel pohledu. Záměrnou neznalostí kontextu se zvyšuje šance, že problém vyřeší jiným způsobem, nebo odhalí, že ho nelze reprodukovat.

Zelený tým pak opravuje nálezy jeden po druhém. Po každé opravě spustí testy. Pokud testy neprojdou, vrátí změnu a nález přeskočí. Každý commit má přesný popis opravy.

Tým pro refaktorizaci dostane kód v aktuálním stavu, po opravách zeleného týmu, ale bez jakéhokoli vědomí o tom, co bylo nalezeno nebo opraveno. Vybere tři až pět nejvýnosnějších zjednodušení, zkusí je a po každém spustí testy.

Koordinátor na konci každého cyklu ověří výsledky testů, zapíše resumé do session logu a spustí další cyklus. Pokud testy po refaktorizaci přestanou procházet, vrátí commity refaktorizačního týmu, pak případně i zeleného týmu, a pokračuje dál.

Jak to použít?

Sám Rasty uvádí, že v projektu v Go s 25.000 řádky vyprodukovalo pět cyklů 49 commitů: 31 oprav chyb (z toho 8 rozbíjelo klíčovou funkcionalitu), 6 nových testovacích sad, 5 optimalizací odstraňujících vzor N+1 dotazů, a přibližně 100 řádků mrtvého kódu.

Spuštění v Claude Code je přes slash command:

/autoresearch ~/cesta/k/projektu

Koordinátor detekuje stack (Go, Node, Rust, Python, Ruby a další), najde příkaz pro spuštění testů, vytvoří větev autoresearch/improve a spustí cykly. Po přerušení lze pokračovat přes:

/autoresearch resume

K čemu autoresearch je a k čemu není

Autoresearch funguje nejlépe tam, kde existuje spolehlivá zpětná vazba. U ML tréninku je to numerická metrika. U kódové základny jsou to testy. Čím lepší pokrytí, tím cennější výstupy - zelený tým může po každé opravě skutečně ověřit, že nic nerozbil.

Projekty s nízkým pokrytím dostávají méně hodnoty. Červený tým najde problémy, ale zelený nemá jak ověřit opravy a bude přeskakovat více nálezů. U takových projektů červený tým typicky označí chybějící testy jako prioritu a po několika cyklech pokrytí naroste.

Velká monorepa s desítkami tisíc souborů je rozumné omezit konfiguračními vzory include/exclude, aby se týmy soustředily na relevantní část kódu a nepálily kontext na nepodstatné soubory.

Není to nástroj pro architekturální přepisy. Zelený tým opravuje konkrétní chyby na konkrétních řádcích a záměrně minimalizuje rozsah změn. Pokud projekt potřebuje přepsat z monolitu na mikroslužby, autoresearch k tomu není vhodný. Pokud má spousta chyb, chybějící testy a nedůsledné zpracování chyb, je to přesně jeho doménа.

Obecná šablona: funkční bloky

Z obou přístupů lze sestavit doménově nezávislou šablonu použitelnou pro libovolný iterativní proces s měřitelným výsledkem. Tady je popis jejích funkčních bloků a důvody, proč jsou navrženy takto.

Read more

Svoji cestu od vychrtlíka k tlusťochovi a zase zpět jsem už jednou veřejně popisoval. Pokud mě sledujete na Twitteru, možná jste na to narazili. Tehdy jsem zase zachytil nějakou vlnu rozumprdů se “stačí nežrat” a “nemají vůli”, a tak jsem sepsal svoje tehdejší zkušenosti a rady, co jsem dostal ne od lidí na Twitteru, ne od koučů a ne od trenéra ve fitku, ale od doktorky obezitoložky, která mně pomohla velmi zásadně.

První krok jsem samozřejmě udělal já sám. Za Covidu, za lockdownu, když jste všichni fňukali, že sedíte doma, furt jíte a přibíráte, tak já hubnul, protože jsem seděl doma a furt jsem jedl. Ale tohle jsem už popisoval: do té doby jsem se omezoval a přibíral jsem. Nejedl jsem žádné nesmysly, žádné sádlo s pivem a podobně, ale jedl jsem málo. “Stačí nežrat”, že? No a je samozřejmé, že tělo jede v módu “hlad” a snaží si všechno, co dostane, uložit na horší časy. Protože “je furt hlad”.

Zhubnul jsem nejdřív “po svých”, pak jsem zase něco přibral, a pak jsem šel za doktorkou. Prohlédla, vyšetřila, zkonstatovala fakt (“podvyživený svalovec”), dala rady a předepsala liraglutid (Saxenda).

Jo, prosímvás, nedostal jsem ho od primáře ze Sokolova na základě zprávy přes Twitter, ale od lékařky, která mi nejdřív udělala celou sérii testů a vyšetření.

Saxenda fungovala a snížila hmotnost, zase až do nějakého stádia stagnace. Pak mi doktorka nabídla bariatrii. Technicky jde o několik různých operací, které nějak mění metabolismus. Od žaludečních bypassů po odstranění části žaludku (ne bandáž, ale reálné odstranění). Pro tu poslední možnost jsme se společně rozhodli, protože při ní se odstraňuje část žaludku, kde se tvoří “hormon hladu” ghrelin.

“Víte, všechny tyhle řeči o silné vůli, to jsou jen kecy, protože ve chvíli, kdy tělo dostane hormonální impulz, aby se najedlo, tak je to pro něj pud sebezáchovy. A to by člověk musel mít vůli jak jogín, aby tenhle pud potlačil.”

Operace žaludku proběhla v říjnu 2024 ve FN Motol. Laparoskopicky, roboticky. Tuším, že jsem pak pobyl v nemocnici snad čtyři dny, a to jen proto, že prosakovala rána okolo drénu. Pravděpodobně nějaká céva v podkoží. Jinak naprosto bez obtíží.

Jo, pak chvíli jíte jen vodu. Pak jogurt s vodou. Pak jogurt. Pak kaši. Ale řídkou. A tak dál. Za pár týdnů jste ale bez výraznějších omezení co do skladby jídla (nejezte nic, co mechanicky nebo chemicky dráždí žaludek) a jediné omezení je objem. Jíte strašně málo, 150 ml porce, takže musíte jíst často a efektivně. Z běžného jídla sníte hlavně maso a další bílkoviny. Pak zeleninu, na trávení. Přílohy klidně vynecháte. Jedno jídlo máte na tři porce. To mi vyhovuje, protože můžu jíst spoustu různých jídel, co mi chutnají, a víceméně pořád.

Postupem času se naučíte, co a jak, a ty maličké porce se stanou samozřejmostí. Jasně že se někdy nezdržíte, ujedete, dáte si víc… a pak je vám těžko a zle, tak si příště dáváte majzla. A musíte si hlídat bílkoviny. Proteinové šejky. Protože denní spotřebu 100 a víc gramů bílkovin nenaženete jen masem.

Lidi se mě často ptali, jestli držím nějaké “drastické diety”. Naopak, dopřával jsem si cokoli, mohl jsem jíst klasiku, Asii, Indii, těstoviny, zeleninu, stejky, cokoli, jen v malých porcích. Jediný požitek, co si musíte upřít, je “sníst plný talíř”. Sníte pár soust, a jste najedení. (A za dvě hodiny zas. A pak zas…)

Takhle to fungovalo docela dobře, ale pořád jsem byl asi 10 kilo nad cílovou hranicí, a zase to asi půl roku stagnovalo. Mizel viscerální tuk, svaly se držely a bylo to plus mínus OK.

Rok po operaci jsme s doktorkou řešili, co dál. Stravovací návyky byly v pořádku, skladba jídel taky, hmotnost ale stagnovala, takže nabídla Ozempic nebo Mounjaro. Ozempic levnější, Mounjaro účinnější díky dvěma mechanismům účinku najednou. Zvolil jsem Mounjaro.

Ano, bylo to zajímavé, hlavně psychicky. Když hubnete, tak totiž neustále myslíte na jídlo. Ne snad proto, že máte hlad, ale protože musíte pořád řešit: Co budete jíst, kdy budete jíst, že musíte jíst. Není problém se krotit; problém je se najíst! A furt to někde rezonuje v hlavě. Jídlo není “běžná věc”, ale je to věc, okolo které se točí většina myšlenek. A s Mounjarem tohle přestane. Přestanete “to řešit”. Což je tedy až druhotný efekt, primární efekt je ten, že to “přestane řešit” tělo.

Mounjaro fungovalo dobře dva nebo tři měsíce, hmotnost zase začala klesat, ale stalo se mi, že se mi občas udělalo po jídle špatně. Poprvé si to pamatuju po nějaké rybě. Fujtajbl. Měl jsem zato, že nebyla moc čerstvá.

Zvracení není příjemné nikdy, ale když máte žaludek o velikosti pěstičky, tak je to ještě o hodně těžší, protože mechanika vám neumožní to “blueeeh”. Ale na konci se mi ulevilo. Dobré. Epizoda, stane se. Dietní chyba.

Pak se mi to stalo znovu. Zase po nějakém jídle. Tlak v epigastru (tam co je žaludek), bolest, co se rozlila horizontálně do zad… Pomohla horká sprcha, zvracení atd.

Logicky jsem se pídil, co mi je, a všechny příznaky ukazovaly na žaludek: lokalizace bolesti, úlevné zvracení, typická žaludeční kolika.

Pak jsem si dal jednou ke snídani vajíčka. Bylo 21.12. Čtyři hodiny nato jsem cítil, že je zle. Lehnul jsem, zvracel jsem, trochu to pomohlo, ale křeče trvaly dál. Nahříval jsem si záda, to pomáhalo částečně. Hledal jsem úlevnou polohu, nenašel jsem. Bál jsem se, že to je slinivka, ale typická “úlevná poloha na všech čtyřech” mě pekelně bolela. Tipoval jsem žlučník, ale podžebří bylo klidné. Večer bolest povolila natolik, že jsem mohl usnout. Vleže, na zádech, pokrčené nohy - to byla poloha, kdy to sice nesnesitelně bolelo, ale furt míň než v jiných polohách.

Druhý den ráno jsem se probudil, ale bolest tu byla furt. Sice slabší, ale byla. Dal jsem si kolečko šunky, a zase se to vrátilo. Když už jsem se smiřoval s tím, že pojedu na pohotovost dva dny před Vánoci, tak to přešlo. Trvalo to 26 hodin.

Říkal jsem si, že musím být opatrnější. Vánoce byly v klidu, tu a tam jsem si uzobnul, fajn. Tři dny po Vánocích jsem si dal maso, které bylo ne snad chycené, jen ne úplně čerstvé. Stačilo pět soust. A hopla, bylo to tu znovu. No jo, moje blbost, musím jíst jen prověřená a stoprocentně čerstvá jídla.

Byl jsem už před Vánoci domluvený na kontrole u praktika na začátku ledna. Do té doby jsem stihnul pár dalších podobných kolik. To už ani zvracení nepomáhalo. Někdy to trvalo dvě hodiny, někdy den. Jedl jsem už jen rohlíky a pil hořký čaj. Na váhu jsem ani nestoupal… Udělali odběry, za tři dny jdu na vyšetření, doktorka říká “máte tady zvýšené jaterní testy, s tím budeme muset něco dělat…”, tak jsem přemýšlel, co to je, a říkám: “Helejte, mívám zažívací obtíže a koliky…” Popisoval jsem příznaky, ona říkala “to bude žaludek, po té operaci”, ale pak říkala “uděláme pro jistotu sono břicha”.

Ano, byly to žlučníkové kameny. “Mnohočetné”, abych byl přesný. A zcela zjevně jeden takový větší prošel žlučovodem až do střeva (naštěstí neucpal žlučovod). Takže jsem okamžitě kontaktoval obezitoložku, ta předala zprávu chirurgii, za pár dní volal přednosta, domluvili jsme si návštěvu, do té jsem stihnul ještě kontrolní odběry a UZ, a pak už jen termín na laparoskopickou operaci (cholecystektomie). Jinou léčbu jsem nechtěl, a ani nepřipadala v úvahu.

Jediné, o co se hrálo, bylo tzv. ERCP - endoskopický zákrok v oblasti ústí žlučovodu. Někdy je nutný, pokud se kamínek zasekne, protože hrozí zánět slinivky. Bohužel se dost často po operaci zánět slinivky objeví, právě v důsledku této operace. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ostatně i pan profesor říkal “já ERCP nechci dělat, pokud to není nezbytně nutné”. Takže jsem se snažil opravdu hodně šetřit, pro jistotu jsem si domluvil extra UZ vyšetření týden před nástupem, abych věděl, jak to vypadá, a docela jsem se bál při každém bodnutí v břiše. Naštěstí už jsem měl Algifen, takže těch zbývajících šest kolik, co jsem při čekání na operaci zažil, už jsem zvládnul líp.

V úterý jsem nastoupil. Ve středu ráno v osm jsem ležel na sále, v 9:15 mě probouzeli. Ve čtvrtek vytahovali drén a v pátek v devět ráno mě hnali z nemocnice domů. Dneska břicho pořád pobolívá, ale už jen od toho, jak mě nafoukli při laparoskopii, už ne od trávení. A ráno jsem si dal, poprvé od Vánoc, malé kafe.

Žlučníkové kameny a hubnutí

Mezi lidmi jsou žlučníkové kameny spojovány s nějakým obžerstvím a nestřídmostí, zároveň jsem slyšel, že “se s tím dá žít”…

No, upřímně: nevíte dne ani hodiny, kdy se kamínek dá do pohybu. Žlučník se totiž občas sevře a vypuzuje žluč, to když dostane signál látkou, zvanou cholecystokinin, že je potřeba trávit tuk. Ale když v něm máte kameny, tak sevře ten kámen, to ho mechanicky podráždí, on se sevře víc, a výsledkem je křeč a kolika. Kromě toho, že to je bolest “jak prase”, tak riskujete, že se mu podaří kámen vytlačit do žlučovodu. Tam se může kdekoli zaseknout a pak je problém. A pokud se zasekne až dole, tak ucpe i vývod z pankreatu, a pak je fakt hodně velký problém.

Navíc nestačí “nejíst tuk”, protože cholecystokinin můžou probudit i jiné látky, ne jen tuk. Třeba některá dráždivá jídla, i to kafe, nebo žloutky. Můj jídelníček byl celých šest týdnů od diagnózy do operace prostý: Rohlík, nízkotučná šunka, proteinový puding, banán. Denní příjem tuku někde okolo 10-15 gramů, ale důsledně okolo 2 gramů na jednu porci. Pak pauza.

Všechna nutriční doporučení musela jít stranou, tohle byla výjimečná situace. Energii jsem doháněl ze sacharidů, protože mi proteinové nápoje nedělaly dobře. Přesto jsem měl málo sil a hmotnost padala.

Ale, jak říkal pan profesor i paní doktorka obezitoložka: nejsem jediný, kdo to má, protože jednou z příčin vzniku žlučníkových kamenů je výrazné zhubnutí. Před bariatrií byl žlučník zcela čistý. Pokud hodně zhubnete a navíc málo jíte, tak se žlučník, laicky řečeno, fláká. Nedostává impulsy “Je tu tuk, potřebujeme žluč”. Ta se v něm pak zahušťuje, a protože se nevyprazdňuje, tak se začne tvořit písek, kamínky, kameny… A pak se děje to, co jsem popisoval nahoře.

Subscribe now

Za šest let, od covidu 2020, jsem k dnešnímu dni zhubnul 62 kilo. Šlo to postupně, s okamžiky stagnace a jojo efektu na začátku, ale i tak to bylo dost rychlé na to, aby se žlučníkové kameny udělaly.

Lidi často mají tendenci říkat těm, co zhubli: “To se teď musíš cítit líp, co?” Když mi to říkali teď, tak jsem jim odpovídal: “Ani náhodou!” a užíval jsem si jejich údiv.

Tedy po pravdě jsem se ani předtím necítil nějak extrémně špatně. Subjektivně se spíš teď cítím slabší, unavenější, je mi větší zima, … Mám dojem, že mi “zestárla kůže”, což je logické: ubyl tuk a kůže ztrácí elasticitu.

Objektivní pozitiva tu ale jsou: Cukr (i glykovaný hemoglobin) je naprosto v normě (předtím lehce zvýšený). Snížila se mi kyselina močová. Před třemi týdny jsem musel vysadit i léky na tlak, co jsem do té doby bral, protože jsem měl 90/60. Teď mám bez léků 120/80. Jediné, co mi zůstalo, je, že beru vitamín D a esomeprazol kvůli žaludku. Ale to je docela banalitka.

Víte, mně jsou řeči a názory lidí na hubnutí šumák. Nic si z nich nedělám. Ale protože jsem si tím prošel a znám to, tak si dovedu představit, jaké škody to může nadělat v někom, kdo si je bere a nemá vypěstovaný ignorantský návyk, jako já. A to je důvod, proč píšu o svých zkušenostech. Nikomu nechci říkat, co má nebo nemá dělat, jen popisuju, co se stalo mně, co mi fungovalo a co ne. Kdybych měl ale vypíchnout jednu jedinou věc, kterou doporučím, tak zopakuju to, co jsem psal: Jděte za odborníkem. Ne za trenérem do fitka, ani za obvoďákem, jděte za specialistou na obezitologii a nechte se vyšetřit. Nebo se vám může stát, že poslechnete nějakého kreténa, co vám řekne “nežer!”, budete se mučit hlady a výsledkem bude - víte co? Přesně tak: rozvrácený metabolismus, jídlo spojené s výčitkami a psychickými reakcemi a zvyšování hmotnosti.

Důležitý fakt: každá další dieta, redukce a jojo efekt zhorší vyhlídky na zhubnutí. Cesta “od selhání k selhání” vede ke zhoršení stavu. Neváhejte a jděte za odborníkem co nejdřív!

Kašlete na názory lidí. Je to váš boj, a ostatní lidi vám můžou políbit prdel, protože oni to za vás nevyřeší!

Držím palce.

PS: Poděkování patří MUDr. Ditě Pichlerové, obezitoložce, prof. Alanu Stolzovi, přednostovi Chirurgické kliniky II. LF UK, MUDr. Michalovi Vjaclovskému, který mi odoperoval žaludek, MUDr. Anetě Kotlářové, která odoperovala žlučník, MUDr. Miluši Vostradovské, která diagnostikovala kameny a vyšetřila mě nad rámec běžných postupů, a veškerému personálu Chirurgické kliniky a JIP v Motole. Díky!

Jo, přesně takhle začínají linkedinové sakses stories, ale svět nevypadá jako v příspěvcích na LinkedInu. Natož na Instagramu. Svět je takové docela obyčejné a lehce ošuntělé místo.

Ale co naděláte: čtete o tom, tak to chcete zkusit. Mám takový projekt, dělám ho už pěknou řádku let, a je to hodně “niche” věc pro milovníky osmibitových procesorů. Je to assembler, který má IDE a překládá pro všechny možné procesory: od 8008 přes 8080 a 8085, Z80, 6800, 6502 a 6809 až k 1802 a 65816. A když tam je assembler a IDE, tak i debugger, a taky emulátory starých strojů, a všechno to funguje online v prohlížeči, děkuji pěkně, nemáte zač, odkaz je tady: asm80.com

Je to prehistorické, plné jQuery a jQuery UI a já si říkám spoustu let, že až bude čas, tak to předělám. Problém je v tom “až bude čas”. Udělal jsem první část, totiž přepis codebase samotného jádra překladače, do modernějšího ES6, do modulů, s velkým pokrytím testů, udělal jsem to open source, ale pak zase nebyl čas.

No a teď troška času byla. Totiž když máte žlučníkovou koliku, tak nemůžete nic moc dělat, tak se snažíte jen ležet, aby vás to nebolelo víc než to už bolí, a v těch pauzách, kdy si myslíte, že to povoluje, si tak jako přemýšlíte. A já si říkal: Co to nezkusit? A tak jsem jednou takhle pověřil nějakého Claudecoda nebo Opencoda, zkrátka někoho takového, aby udělal to, kde jsem já sám zabředl.

Totiž: už před skoro dvěma lety jsem si řekl, že až to předělám, tak tam bude Monako a nějaký novější FW a kdesi cosi. Vydal jsem se cestou Svelte, v bolestech jsem porodil Svelte s Monakem, pořešil jsem záložky, pak jsem to na chvíli odložil, a když jsem se vrátil, tak Svelte už byl v podstatě React a já bych to musel a) předělat, nebo b) celé zabalit do nějakého “deprecated” a “legacy” módu.

A tak jsem teď napsal: udělej mi základ aplikace. Bude to IDE, bude tam Monako, tři panely, menu, status bar, trošku jako VS Code, žádný React prosím, jednoduchý backend v Node, … Vyjasnili jsme si pár detailů, já odložil notebook vedle postele a šel jsem spát.

Radostný vibe coding

Ráno jsem se vzbudil, a měl jsem hotový základ aplikace. Fungovalo Monako, fungovaly taby i panely, jednoduchý backend v Node tam byl… Co vám budu povídat: Příjemně mě to překvapilo.

Pak jsem začal testovat a objevil jsem, kolik věcí ten stroj “odpředpokládá” a “nevyřeší”. Ale i spoustu věcí, které vyřeší, aniž bych na ně myslel. Takže jsem začal obrušovat, vylepšovat, opravovat - samozřejmě ne já, ale agent; já ho vedl.

A když jsem ho vedl, došlo mi, kde je problém. On to za mě dneska zmínil Josef Šlerka.

Samozřejmě, můžete být úplný laik a můžete si zkusit “navibekódit” něco od nuly. A možná i něco dostanete. Spíš ne. Poměr success stories vs fail stories, potažmo “epic fuckups”, bude docela malý.

Můžete být junior nebo medior a s agentem máte najednou dojem, že “jedete jak dráha”. A opravdu to tak je: kód utěšeně přibývá, vy jste junior, tak netušíte, co se tam děje a proč, a celé to nějak drží dohromady, i když vás to stojí spoustu času a peněz. Ale výsledek je jednoznačně nad vašimi limity, což je vlastně fajn.

Jenže když jste senior, nebo jako já dokonce antikvita, tak u toho trpíte. Sledujete, jak agent znovuvynalézá kolo, jak vymýšlí ptákoviny, tahá kanón na vrabce, na druhé straně sledujete, jak má podvozek od žebřiňáku a chystá se na něj namontovat obří motor V8, nebo jak se cyklí…

Když jsem v práci viděl, že se hlásili kluci čtyři roky po maturitě na seniorní vývojářskou pozici, tak jsem si říkal: Jestli toto je senior, tak co jsem já? Archive? Antiquity? Ancient?

Ležíte s kolikou, sledujete to a říkáte si, že se tady jasně ukazuje, že seniorita není daná schopností produkovat kód, natož efektivní kód, ale schopností rozebrat požadavky a formulovat je tak, aby je někdo jiný pochopil.

K čemu jsem došel?

Takže jsem to musel vzít pevně do ruky a celé to vést trošku projektově. Nenechávat agentům volné ruce - jinak jsou jak junioři, co je zavřeli do sklepa s monitorem, kafem, energiťákem, pizzou a manuálama SYSCALL. Je potřeba je zmnožit a rozdělit jim role: ty analyzuješ, ty kóduješ, ty píšeš testy, ty to integruješ, a děláte jen to, co vám řeknu. To je ten výkonný “staff”, kanonenfutter - vaše vývojové oddělení, chcete-li.

Tahle parta potřebuje někoho, kdo jim zadává práci. Orchestrátora, který vezme úkol, analyzuje ho, připraví z něj tickety a ty jim předá.

Ale orchestrátor potřebuje zadání, a potřebuje ho formalizované, podrobné, strukturované a přesné. Takže tam je ještě někdo, kdo mu toto zadání připraví jako plán. Jo, to je ten “plan mode” v xxCode. S ním to probírám osobně.

Ještě nad ním je “ideamaker”. To je nástroj, skill, který jsem si udělal pro tohle všechno, aby samotnému planneru připravil projektové zadání. S ním vedu dialog o tom, co chci dělat, a jeho úkolem je doptávat se mě na všechno, co není jasné. Protože mně to je v hlavě jasné, ale “jim” ne. Po několika kolech řízeného dialogu vygeneruje ideamaker vstup pro plánovač (PRD), ten připraví plán (a při tom se opět doptává), plán si vezme exekutor, rozdělí, agenti provedou…

Upřímně říkám, že role člověka je v tom nenahraditelná. Výsledky práce musím zkonzultovat a zkontrolovat. Sice projde testama, ale testy spoustu věcí nevidí; nemají “intuici”. Tým robotů klidně navrhne přihlašovací formulář bez možnosti “zapomenuté heslo”. Ptáte se, proč tam není, jestli je nenapadlo to udělat, a oni vám řeknou, že to sice vědí, že tam má být, ale že to v zadání nebylo.

Ne, kecám, tohle nebyli roboti. Tohle je můj reálný zážitek s reálným lidským vývojovým týmem. Tak jen abyste věděli…

Takže jsem takhle pracoval. Vymyslel jsem si novou věc, třeba “online dokumentaci”, a s ideamakerem jsem to probral: kde to bude, jak to bude, kdo se o to bude starat, komu to má sloužit a k čemu, jak to má vypadat, … Pak jsem to probíral s plannerem, konkrétní detaily. Pak jsem nechal stroje pracovat. Pak jsem se kouknul na výsledek a když jsem to viděl, tak mě napadlo: A takhle by to možná bylo lepší. A ještě bych to udělal takhle. A tady to nefunguje…

Funguje to?

Trvalo to pár dní, ale betaverze je venku. Velká část funkcionalit je převedená, chybí mi v podstatě už jen emulátory počítačů, tam mám zatím jen PMD-85, a k tomu mám navíc i pár nových věcí. Třeba BASIC s p-codes, ke kterému bylo potřeba napsat VM. A to bylo vtipné, protože tady musel Claude Code psát assembler pro 8080. A víte, jak mu to jde?

Read more

Původně to vzniklo jako nápad při psaní šesté knihy, kde bylo víc programování a míň konkrétní elektroniky, než v předchozích knihách. Prostě se díváte na všechny ty vývojářské nástroje a knihovny a říkáte si “já si vystačím s Arduinem, až bude nejhůř, tak přejdu na PlatformIO, a možná se někdy kouknu na ESP-IDF”. Anebo vyvíjíte pro Pico pomocí GNU toolchainu a překlad řídíte skriptama, protože “to stačí”.

Ale jsou s tím problémy. Blbě se to ostatním integruje. Nebo máte jiné zvyklosti. Je fajn, že jste svůj SW dali k dispozici jako open-source, ale pak narazíte na to, že onen má jinak knihovny, tamten má jiný OS, a sice tam jsou stejné překladače, ale má to jiné přepínače a jinak cesty, …

Naštěstí je v mikroelektronice, která je pro bastlíře relevantní, nepsaný standard. A právě o tom bude sedmá kniha. Jak vyvíjet software se speciálním zřetelem k vývoji firmware by se to mohlo jmenovat, ale nebude.

Subscribe now

Text odpovídá hlavně na otázky Proč? (Proč Linux? Proč Make? Proč CMake? Proč Ninja? Proč Git / Github Actions? Proč Kconfig? Proč OpenOCD a GDB? Proč si nevystačím s Platformiem?) a Jak? A to včetně velmi ožehavého a výbušného tématu, které se týká “soft skills”. (Ano, správa open source, komunikace s uživateli, vyřizování pull requestů, …)

Vlastně by vás kniha měla provést od Arduina k tomu všemu výše napsanému, aniž by vám tvrdila, že něco děláte špatně. Dělat s Arduinem je naprosto OK. Stejně tak dělat ve Windows je taky naprosto OK. Když si děláte svoje věci pro svoje použití, má to 500 řádků, tak to nějak skoulíte. Nemusíte si k tomu stavět celou tu infrastrukturu okolo. Ale chci, abyste věděli, co dělat, když se z toho stane 2000 řádků, dál to poroste a vás napadne “dát to veřejně”. Nejpozději v tu chvíli je načase změnit přístup a připravit to na další růst. A je dobré nevymýšlet kolo a vědět, co pokryje jakou potřebu, proč a jak.

Jasně, pan MultiTricker zvládne spravovat svůj firmware pro Živý obraz v Platformiu, kde má podvozek s abstrakcí Arduino. A chápu, že investice času a úsilí, aby se posunul s firmware z verze 3.0.4 do verze 3.0.4, ale v ESP-IDF, s konfigurací v Kconfig, s novými knihovnami bez závislosti na Arduinu a s překladem přes Cmake je značná a náročná, ale jednou asi bude nutná. To bude přesně chvíle, kdy se mu bude tato kniha hodit.

(Samozřejmě příklad je jen ilustrační.)

Ono vůbec - vzít něco, co pár let vyvíjíte, a celé to přepsat do něčeho, co vám teď hned nic nepřinese, jen spoustu práce, je těžké, náročné a na první pohled samoúčelné. Musíte mít secsakra dobrý důvod, proč to udělat. Proto vám v knize nechci říkat “děláte to špatně”, protože to tak není. Ale spíš “dnes je zvyk dělat to takto. Když to budete dělat taky tak, přiděláte si práci s tímto, ale tady si tuhle práci ušetříte”.

Celé tohle jsem napsal už loni. Pak jsem to nechal ležet, dal jsem si odstup, a teď jsem se k rukopisu vrátil. Kus jsem vyhodil, kus jsem přepsal, ještě budu osekávat a editovat, něco jsem přidal, něco jsem sjednotil, a až si půjdu v půlce března lehnout na chirurgické oddělení, tak budu mít dost času dopilovávat poslední úpravy.

Držte palce. Na jaře by měla být kniha venku.

A pak? Kdoví, možná ta domácí automatizace… ;)

No, a někteří naopak jdou štěstíčku naproti. Třeba Cloudflare nabízí možnost zapnout zónu Markdown for Agents, což způsobí, čárymáryfuk, že když přijde agent s dotazem a pošle hlavičku “Accepts: text/markdown”, tak mu Cloudflare předloží verzi v Markdownu. Ááááách! To zas bude mrzení!

GPT od nuly

Andrej Karpathy představil "microgpt”. V jednom Gistu s pár sty řádek v Pythonu bez dalších závislostí naimplementoval celý engine GPT (samozřejmě v malém rozsahu). Můžete si ho zkusit. Ano, je to funkční malé LLM (kontradikce jsem si vědom).

Tento příklad přepsal Milan Milanović do C# a přidal k němu i hezké čtení “jak to funguje”. Jako příklad používá seznam jmen, kterými natrénuje LLM, a inference pak generuje náhodná, ale reálně znějící jména.

Říkal jsem si, že bych to přepsal do JS, ale než jsem se na to vyspal, tak už to někdo měl. Můžete se podívat na zdroják a můžete se i podívat, jak se to učí a jak to generuje.

Super přesné součástky

Narazil jsem na zajímavý e-book o tom, jak fungují vysoce přesné elektronické součástky. Editor psal, že jej seskládal z autorových poznámek po jeho smrti (s předchozím svolením).

Autor se věnuje konstrukci velmi přesných rezistorů, kapacitních snímačů a děličů napětí. Popisuje pokročilé analogové obvody, včetně nízkošumových zesilovačů, aktivních filtrů a bloků s vysokým ziskem s JFET a BJT. K tomu dostáváte i porci praktických příkladů a matematických modelů, které ukazují vliv parazitních vlastností součástek na přesné měření a jejich eliminaci.

Letíte do vesmíru, nebo děláte e-shop?

Víte, jaké má standardy pro psaní kódu NASA? Je to zajímavé čtení, vážně. A nejdůležitější je číst to správně a celé!

Vzpomněl jsem si u toho na svá léta ve Zdrojáku. Na to, jak jsem psal programátorům věci, které neradi slyšeli, a jak mě za to svorně nesnášeli. Bylo to roztomilé. Lidi, kteří milovali svůj kód a čekali, že za něj dostanou Pullitzera (minimálně) se mohli vzteknout, když jsem psal, že se současnými (míněno už tehdejšími) stroji je jejich ruční piplání s kódem hrozně drahé, jako každá ruční práce, a bude brzo nahrazená generátorem kódu.

Lup, a už to bylo! Už tam šli jak na orloji, jeden po druhém, a: “Chci tě vidět, jak si necháš své peníze v bance, které napsal tu aplikaci nějaký debil podle tvých rad, ty chytráku!” (“debil” a “chytrák” si můžete volně zaměňovat).

Odpovídal jsem: No jasně, protože každý kód je kritická součást bankovní infrastruktury! Na to neměli jiný protihmat než “už 10 let vyvíjím bankovní aplikace v Javě!” Pak museli přitvrdit, protože v diskusích kdekdo vyvíjel “už 10 let bankovní aplikace v Javě”, takže jedni zvýšili na 15 let (což bylo v roce 2009 obzvlášť vtipné) a jiní, kterým to došlo, přešaltovali na “již 10 let vyvíjím v Javě aplikace pro bezpečnostní služby a má práce je tajná, proto o ní nemůžu mluvit, ale naprosto přesně vím, jak má programování vypadat!”

Read more

Protože existuje nástroj, který dělá totéž, akorát rychleji, a k tomu přidává věci, na které jste v Node potřebovali pět externích balíčků. Jmenuje se Bun a tenhle článek není o tom, proč byste měli přejít. Je o tom, jak na to, pokud se rozhodnete.

Bun napsal Jarred Sumner a první stabilní verze vyšla na podzim 2023. Pod kapotou neběží V8 jako v Node, ale JavaScriptCore, ten samý engine, co pohání Safari. Celý runtime je napsaný v Zigu, což je nízkoúrovňový jazyk, který cílí tam, kde dřív vládlo céčko. To vysvětluje, proč je Bun tak rychlý. Není to magie, je to jiná sada technických rozhodnutí.

Co je podstatné: Bun se od začátku staví jako náhrada Node, ne jako alternativa. To je důležitý rozdíl. Deno, který přišel dřív, si řekl „uděláme to jinak a líp”. Bun si řekl „uděláme to stejně, akorát rychleji”. Proto rozumí vašemu package.json, proto spouští vaše existující skripty, proto funguje s vaším kódem bez přepisování. Aspoň většinou, k výjimkám se dostaneme.

Instalace a první kontakt

Instalace je jednořádková záležitost. Na Linuxu a macOS:

curl -fsSL https://bun.sh/install | bash

Na Windows funguje Bun od verze 1.0 nativně, bez WSL.

powershell -c "irm bun.sh/install.ps1|iex"

Po instalaci máte k dispozici jediný příkaz, bun, který funguje jako Node, npm i npx dohromady.

Teď to nejzajímavější. Vezměte svůj existující projekt v Nodu a zkuste:

bun install
bun run index.js

To je celé. Žádná migrace, žádná konfigurace, žádný nový konfigurační soubor. Bun přečte váš package.json, nainstaluje závislosti do node_modules (ano, používá stejnou strukturu) a spustí váš kód. Ten pocit „to je celé?” je záměrný, přesně tohle je strategie Bunu, jak snížit bariéru přechodu na minimum.

Samozřejmě ne vždy to dopadne takhle hladce. Ale překvapivě často ano, a to i u projektů s desítkami závislostí. O tom, kde to zaskřípe, si povíme později.

Bun jako správce balíčků

Pokud znáte npm, znáte i Bun. Příkazy jsou téměř totožné: bun add místo npm install, bun remove místo npm uninstall. Přidání vývojové závislosti je bun add -d, globální instalace bun add -g. Nic překvapivého, nic, co by vyžadovalo přeučení.

Rozdíl je v rychlosti, a je znatelný. Kde npm přemýšlí dlouhé sekundy, s tím je Bun za zlomek času. Není to o pár procent, je to řádový rozdíl. Důvod je technický: Bun řeší závislosti paralelně, používá rozsáhlou globální mezipaměť a k síti přistupuje efektivněji.

Zásadní věc, na kterou narazíte hned, je lockfile. Npm generuje package-lock.json, textový soubor, který si přečtete, porovnáte v gitu, projdete očima. Bun generuje bun.lockb, binární soubor. Nedá se číst, nedá se rozumně porovnávat při revizi kódu. Je to vědomé rozhodnutí ve prospěch výkonu. Pokud potřebujete textový výstup pro ladění, existuje bun bun.lockb, který vypíše obsah v čitelné podobě, ale pro denní práci s gitem je to komplikace, se kterou musíte počítat.

V praxi to znamená: pokud pracujete v týmu a všichni používají Bun, binární lockfile vám nevadí, prostě ho uložíte do gitu a hotovo. Pokud ale někdo v týmu zůstává na npm, máte problém, protože dva různé lockfily vedle sebe jsou trabl. Tady je potřeba se rozhodnout: buď přejde celý tým, nebo nikdo.

Ještě jedna věc, která potěší: bun install automaticky používá globální mezipaměť. Pokud jste nějaký balíček už někdy instalovali v jakémkoliv projektu, Bun ho má uložený a příště ho vytáhne odtud místo stahování. Npm to umí taky, ale u Bunu je to výchozí chování, nemusíte nic nastavovat.

Bun jako spouštěč

Tady se to trochu zamotá, protože příkaz bun dělá víc věcí najednou a je dobré vědět, co přesně se děje, když ho zavoláte.

bun run script.js spustí JavaScriptový soubor. To je přímá náhrada node script.js. Ale bun run umí víc. Pokud mu dáte název, který odpovídá klíči v sekci scripts vašeho package.json, spustí ten skript. Takže bun run dev je totéž co npm run dev, jen rychlejší, protože Bun nepotřebuje spouštět nový proces shellu. A protože jsme líní, tak bun run dev jde zkrátit na bun dev. Pokud neexistuje vestavěný příkaz stejného jména, Bun to pochopí správně.

Pak je tu bunx, obdoba npx. Stáhne a spustí balíček, aniž byste ho museli instalovat. bunx cowsay "ahoj" funguje přesně tak, jak čekáte. Oproti npx je bunx výrazně svižnější, protože využívá stejnou globální mezipaměť jako bun install, tedy pokud balíček někde v systému už je, nezdržuje se stahováním.

A teď to nejpříjemnější pro každého, kdo někdy konfiguroval TypeScript v Nodu. Bun spouští .ts soubory přímo. Žádný ts-node, žádný tsx, žádný tsconfig.json na to, aby vám to vůbec nastartovalo. Napíšete bun run server.ts a ono to běží. Bun transpiluje TypeScript za běhu, interně, bez mezikroku. Pro vývoj je to velké zjednodušení. Pro produkci se sice stále vyplatí kód předem zkompilovat, ale pro lokální práci odpadá celá vrstva konfigurace, kterou jste v Node museli řešit.

Totéž platí pro soubory .env. Bun je načítá automaticky, bez balíčku dotenv, bez volání require('dotenv').config() na začátku skriptu. Proměnné prostředí z .env souboru jsou prostě k dispozici v process.env i v Bun.env. Drobnost, ale přesně ten druh drobnosti, který v součtu ušetří docela dost času a mentální energie.

Ano, právě minulý týden jsem strávil půl hodiny kontrolou toho, jestli mi nevyexpirovaly API klíče, než jsem přišel na to, že se “jen” nenačetl .env, protože chyběl dotenv a systém nezařval.

Zatím jsme si ukázali, jak Bun nahrazuje npm i Node a kde šetří konfiguraci. Ale to podstatné teprve přijde: co všechno má Bun vestavěné, za co byste v Node platili externími závislostmi? Pojede váš Express bez úprav, a pokud ano, vyplatí se u něj zůstat? Jaké frameworky pro Bun existují a dají se použít i na Node? A hlavně, kde jsou ty záludnosti, o kterých se v nadšených recenzích nemluví?

Read more

Tak, tu nejskandálnější část máme za sebou. Počkáme, až opadne vlna rozhořčených výkřiků, pohrdání a klikání na UNSUBSCRIBE, a pak se k tomu vrátím.

Vyvíjím na Windows. Protože na pracovním počítači mám Windows. Jo, támhle běží dva Linuxy a támhle leží Mac, ale primární pracovní PC běží na Win11. A důvod je prostý: spousta aplikací, které nemají vhodný ekvivalent pro Lin / Mac. Programování není jediná práce, co na PC dělám. Na Linuxové (přesněji: Xkové) pracovní aplikace jsem si nikdy nezvykl.

Faktem ale je, že podpora vývojářských nástrojů pod Windows je taková všelijaká. Většina funguje, ale jakmile zabrousíte do trošku obskurnějších vod než jsou weby, tak narazíte.

Když vyvíjím třeba pro jednočipy, tak používám VS Code, připojený vzdáleně k Linuxovému serveru, kde běží všechno to, co potřebuju, včetně izolací různých vývojových prostředí, takže se mi nemíchají překladače RISC-V pro Espressif, obecný RISC a RP2350, u Raspberry mi tam nestraší ESP-IDF, a tak dál.

Ano, používám ten server, o kterém jsem už psal: MSI Cubi 5, k tomu 32GB DDR a 500GB SSD.

Weby ale vyvíjím na PC. A samozřejmě zkouším různé AI agentské programy - Claude Code a podobné. A je to zvláštní zkušenost.

Agenti na Windows

Zkusil jsem jich několik, a dovolím si shrnout, jak to dopadlo.

Potěšující zjištění je, že většinu lze na Windows spustit, s větší či menší bolestí. A pak přijdete na to, že:

• Problém dělají cesty k souborům. Linux odděluje adresáře lomítkem, Windows zpětným. A pokud s tím agent nepočítá, tak ho “D:\dev\new-project” slušně vykolejí.

• Některé agenty opakovaně rozhodí neexistence bashe a bashových utilit. Snažíte se jim to vysvětlit, “používej PowerShell a jeho utility”, ale za chvíli zase vidím, jak zkouší bash.

• Když umí použít PowerShell, tak ještě není vyhráno, může používat starou verzi.

• Může ho vykolejit kódování, a tak vám rozjebe všechny texty ve všech souborech, kterých se dotkne.

• U některých se pokus o zkopírování textu přes Ctrl+C zvrhne v okamžitý exit. Jo, svalová paměť je prevít.

No, není to úplně přímočaré.

Zkusil jsem leccos, utkvěly mi v paměti tyto: Claude Code, Amp, OpenCode, Aider, Codex, Roo, Droid a Kimi Code.

Aider šel pryč první. Jeho přístup, kdy je potřeba explicitně přidat soubory, kam může, mi nesedl, a fakt, že ho rozhodí diakritika v komentáři v konfiguračním souboru (inu, Python) znamenal jasné NE.

Roo přišel, odešel. Je omezený na VS Code, což není problém sám o sobě, používám ho, ale já chci agenta spustit v jednom terminálu, nezávisle na tom, co právě dělám ve VS Code. Stejně tak šel i Cline, u kterého mě neskutečně vytáčela konfigurace.

Codex fungoval dobře, navíc teď OpenAI nabízí programovací modely za příznivé ceny, ale narazil jsem na problém, kdy mi tvrdil, že texty jsou špatně, protože si volal starý PowerShell, který výstup programu vypisoval v děsivém kódování. Ještě bych mu dal šanci, pokud ho donutím používat PS7.

Claude Code mi přišel naprosto skvělý co do schopností modelu, který běží pod ním, navíc má Anthropic akci, ale spotřeba je obrovská. Už ho opravili tak, že jde spustit pod Windows (před časem jen WSL), ale cesty se zpětnými lomítky mu dělají stále problém.

Zatím se tedy do shortlistu dostal Amp, OpenCode, Droid, Kimi a případně Codex.

Jaké další otázky jsem řešil?

1. Spotřeba tokenů. Někteří jsou ukecaní a rádi vysvětlují, a v situaci, kdy jsou výstupní tokeny výrazně dražší než vstupní, tak to docela bolí.

2. Možnost připojit jiné modely než defaultní.

3. Kompatibilita s Ralphem (Ralph TUI).

Proč? No protože když používáte agenty intenzivně a denně, tak ta spotřeba letí nahoru, ať chcete nebo ne. A Ralph je jednoduchý a rozumný orchestrátor, se kterým se mi dobře pracuje.

Jak tedy vypadá spotřeba tokenů?

Read more