loni jsem po sobě chtěla prostě jen nepřestat úplně číst. Letos jsem byla ambicióznější: chtěla jsem číst pomaleji, kvalitněji, protřídit knihovnu a žít knihami tak moc, jak jen to půjde.

Něco z toho vyšlo. Něco vůbec 😇

Hodně z mých přání nevyšlo: už zase se mi nepodařilo vyjet na festival Louisiana Literature v Kodani (srpen 27 snad už konečněěě) a taky jsem ještě pořád nerozečetla žádnou knížku ze Service95 bookclubu ani z Načtena od Michelle Losekoot (ale Lolita říjen bude!).

Stěhování do nového bytu na přelomu dubna a května mi ale zas aspoň vyřešilo třídění knihovny a rozloučila jsem se s třetinou všech svých knih. Nějak se mi přestalo líbit mít doma knížky, které zas tolik nefeeluju, ale vím, že vypadají dobře (tzn. dávají světu na odiv můj světonázor). Na druhou stranu mi do knihovny přibývá spoustu dětských knížek, takže se rozhodně nebojím, že by byla prázdná a moje pinterest nástěnka na dokonalý knihomolský koutek se pořád rozrůstá o další a další nápady.

Poprvé jsem zažila ambient read v Kunsthalle a bylo to jednoduše krásný (připomínka pro mě, že vyhradit si čas na čtení fakt dává smysl) a taky se nám povedlo uspořádat dva green light book club brunche s Luci a Zeleným světlem. Oba zážitky byly náramný a hodně mě inspirovaly k tomu, abych si četla o fous častěji.

Když se mi během dní povede mít chvilku pro sebe, jsem jako pingpongový míček a místo abych si v klidu četla, mnohem častěji jsem někde mezi -musím okamžitě uklidit celý byt- a scrollováním na instagramu. A občas je mi líto dedikovanou chvilku na čtení využít na čtení, když je třeba vařit, uklízet, pracovat, žít.

To je pro mě úplně nový pocit, dřív jsem si četla bez stresu a výčitek, čtení je přece nejvíc, to by mělo mít přednost přede vším. Haha, život neživotoval tak jako teď 😇 Teď jsem plná špatného svědomí, že radši nedělám něco produktivnějšího, a navrch brutálně roztržitá.

To vede k tomu, že místo abych četla pomaleji a kvalitněji, sahám v podstatě po všem, co se mi zrovinka namane a nakonec to dopadlo tak, že mě nebavilo vůbec nic. V červnu jsem se propadla do hluboké čtecí krize, ze které se mi ani nechtělo ven. Už je to lepší (zachránily to dvě knížky, o kterých tu taky píšu), ale asi bude ještě trvat, než se nějak useberu a čtení se vrátí do mojí každodenní rutiny. Tahle creme de la creme šestka nicméně totálně stála za to 🔥

📖 Továrna na zlý sny od Hengameh Yaghoobifarah. Stojím si za tím, že tohle je jedna z nejpovedenějších knih mý poslední čtenářský pětiletky. Upocená. Lepkavá. Naštvaná. Trochu bizarní. A nečekaně vtipná i napínavá. Vypráví o sesterských vztazích, o smrti a truchlení, o životě imigrantky, která nezapadá do standardních škatulek. Přesně takhle vypadá fikce, kterou chci číst.

📖 A všechno ztichlo od Mareike Fallwickl. Kolik jste četli románů o péči? O zdravotních sestrách nebo lidech, kteří pracují v domovech pro seniory? Po přečtení téhle dystopie, ve které se ženy rozhodnou, že opustí patriarchální systém, jsem si umínila, že takových knih musím najít víc. Protože přesně takhle se buduje empatie: ne poučováním, ale tím, že vás příběh na chvíli zavře do cizího těla a nepustí. Je to tělesné, trochu klaustrofobické, hodně tíživé.

📖 Wellness od Nathana Hilla. Jednou za čas si ráda přečtu velký román - takový, ve kterém s postavami strávíte dvacet let a na konci máte pocit, že o jejich vztahu víte víc než o tom vlastním. Tohle je ono, přátelé. Čte se to samo a najde se v tom snad každý. Jeden vztah, dvě dekády, umění, psychologie, rodičovství a malé lži, které si vyprávíme, aby se nám žilo o trochu snáz. Úderné, čtivé, chytré.

📖 Fitko od Vereny Kessler. Přečtěte za večer, rezonovat s vámi bude ještě dlouho. Teď v létě máme tuhle upocenou knížku v green light bookclubu a jsem hrozně ráda, že se vám taky líbí. Je drzá a chytrá, strašně vtipná a občas taky strašně děsivá. Je o extrémnostech všeho druhu a mě nějak zalezla pod kůži, i když jsem od ní neměla vůbec žádná očekávání.

📖 A to je všetko od Lucie Hô-Chí. Napsala mi jedna moje známá, jestli bych si ji nechtěla přečíst, že zařídí, aby mi přišla. Díky ti, Nataši, je skvělá! Vypadá jako růžový obláček, ale totálně mě rozbila. Autorka v ní zachycuje odcházení svého otce a je to smutný, syrový, poetický a strašně laskavý. Miluju texty, co umí bolet.

📖 A Language of Limbs od Dylin Hardcastle. Čtení v angličtině pro mě letos byla jedna smutná kapitola, vůbec se mi to nedařilo. Až teď na konci července jsem si od kamarádky půjčila tuhle a začetla se okamžitě. Jinak to nejde. Dvě paralelní linky, dvě varianty života v souvislosti s tím, jak se jako queer osoba rozhodnete v jednom momentu v sedmdesátkách. Dočítám a strašně mě to baví. Je to easy na čtení, ale plný bolavých témat. Proč jsem ještě neobjevila australskou literaturu, propána?

Na konec letošního roku se od sebe snažím nemít velká očekávání. Moc ráda bych dočetla Lázára od Nelia Biedermanna, protože haló, to, co se kolem tohoto pána děje v literárním světě, to je bláznivina - a vůbec se tomu zároveň nedivím, ano, nebudeme se divit, že mladí lidé jsou talentovaní, ale mít takový úspěch na kontě ve dvaadvaceti je přece monstrózní + věděli jste, že Lázára napsal nejdřív na papír, a pak přepisoval online?

Vyjde nová kniha od Lim Stromsborg, která se díky jedinému románu, co jsem od ní přečetla, navždy zařadila mezi mé oblíbence, takže Sakra, sakra, sakra si samozřejmě musím přečíst.

Taky vyjde Yesteryear v češtině, už za chvilku, a mě to tak chytlo (asi moje jediná kniha v eng co jsem kromě Language of Limbs přečetla), že si to chci dát znovu česky. A pak taky na mě teď na instagramu všude skáče Fruit Fly, na to se taky moc těším & doufám, že si ji budu moct koupit v nějakém zahraničním knihkupectví na výletě 😇

A teď vy: která kniha vás letos nejvíc uchvátila a/nebo vytáhla ze čtecí krize? Napište mi na třeba na instagramu 👋

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

paperback o dětském čtení chci udělat už nějakou tu dobu, ale nechávala jsem si trochu času na uzrání, abych nemluvila o něčem, co jsem ještě pořádně nezažila. Neberte prosím tyhle tipy jako odborné rady (na ty se optejte třeba Mravenčí chůvy), ale zkrátka jako inspo od jedné mámy knihomolky. Když to vyjde, udělám update s tipy na dětské čtení každý rok, podle toho, jak se to u nás doma bude vyvíjet.

Tenhle paperback o dětském čtení bude o totálním začátku. O knihách pro děti ve věku nula, o tom, jak jsem nad čtením pro našeho koláčka přemýšlela dopředu, co upřednostňuju a - samozřejmě - tipy na konkrétní literaturu.

Že si budu s koláčkem číst a chodit do knihovny byla jedna z těch mateřských záležitostí, na které jsem se opravdu těšila a tak trochu si je vysnila dopředu. O tom, že čtení pro děti od toho nejranějšího věku je důležité ať už z hlediska slovní zásoby nebo citové vazby asi vás, co tenhle text čtete, nijak zvlášť přesvědčovat nemusím. Věděla jsem ale, že koláčkovi bude v prvních týdnech a měsících celkem putna, co přesně mu zrovna předčítám, tak jsem se na velké literární nákupy vykašlala a pořídila jen naprosté knižní minimum (které jsme pak skutečně využili naplno).

Přiznávám, že jsem trochu vybíravá i na kontrastní obrázkové knihy, které vaše dítko na začátku života pravděpodobně ocení nejvíc, dají mu totiž příležitost dívat se na něco, na co během prvních týdnů dokáže zaostřit. Vzhledem k tomu, že koláčkovi bylo skutečně naprosto lhostejné, na jaké černobílé fleky se dívá (děkovná kartička z In August Company ho oslnila asi nejvíc), měla jsem volnou ruku pro výběr něčeho, co se bude zamlouvat mně. Tou největší favoritkou pro mě byla kniha Jedna, dvě - Koukáme od Joanny Bartosik, kterou vydalo nakladatelství Meander (a následně i její pokračování Slyšíme a Mluvíme).

Celkově objev edice Repolelo od Meandru pro mě byl zlatý důl na knižní tipy pro nejmenší. Co se týče čtení jako takového, většinou jsme se spokojili s Kalamajka mik mik mik (a já si tak osvěžovala texty lidových říkanek, které mi někde vzadu v hlavě odpočívaly doposud) a nebo jsem mu předčítala knížky, co jsem si zrovna chtěla číst já, články z Respektu nebo Pinocchia (protože jsem ho jako dítě zbožňovala, ale teď mě upřímně děsilo, jak strašidelná a násilná ta kniha je - i pro mě, dospělou).

Taky jsem v těch prvních měsících zjistila, že nejlepší tipy na skvělé knížky pro prťata dostanete od lidí, co to mají osobně vyzkoušené. Okukovala jsem knihovničky kamarádek, co mají podobně staré děti, žádala si tipy od těch, co už mají dítka starší. Skvěle mi pomohli právě v nakladatelství Meander a myslím, že když napíšete přímo do nakladatelství, které vydává knihy pro děti, uděláte nejlíp. Knihovnice a knihovníci a knihkupci a knihkupkyně jsou samozřejmě taky skvělým zdrojem, ale z vlastní zkušenosti mi přijde, že pokud oni tu přímou zkušenost s dětmi nemají, jsou ty tipy spíš takové nanicovaté a obecné. Přiznávám (a sypu si popel na hlavu), že mluvím i z vlastní zkušenosti, taky jsem kdysi dávno doporučovala lidem knižní tipy pro děti, aniž bych o tom něco pořádně věděla, zkrátka jen proto, že ráda čtu a pracuju v knihkupectví. Tohle je ale tak specifická záležitost, že to chce mít opravdu přehled o tom, co zhruba asi v daném období dítě zvládne.

Po pár měsících už jsme si doma nevystačili jen s kontrastními obrázky a postupně jsme se dostali do fáze, ve které se některé knížky zamlouvají koláčkovi a mně ne, některé se zamlouvají mně a jemu ne a společně hledáme knižní tipy, kde se náš vkus a přání protnou.

Postupně jsem zjistila, které knížky teď (stále ještě) v roce NEJSOU to pravé pro nás:

• Ty, co mají papírové tenké stránky - leporela jsou velký favorit nejen proto, že se dají ohryzávat (mimochodem, kolik papíru může sníst dítě a být pořád v pohodě, nevíte?), ale zkrátka proto, že zvládnou intenzivnější zacházení. Ne že by mi nějak extra vadilo, když je na knize vidět, že je čtená, ale cáry papíru z ní ani u nás doma lítat zrovna nemusí.

• Ty, co mají složité, abstraktní ilustrace - jsou přesně takové, na jejichž nakupování jsem se těšila, ale ještě to je zbytečné. Hyperaktivní koláček si na dlouhé áchání nad krásnou ilustrací zkrátka nepotrpí a když není na první pohled zjevné, co na obrázku je, rychle ztrácí trpělivost.

• Ty, u kterých by měl “sedět a poslouchat” - a to je podle mě většina klasických pohádek, kterými nás obdarovává převážně příbuzenstvo v dobré víře, že koláček bude už v roce milovat Pejska a Kočičku a znát nazpaměť Perníkovou chaloupku a Otesánka. Mně osobně baví mu tyhle pohádky předčítat, ale malou hlavičku to rychle omrzí.

• Ty, co mají křiklavé barvy nebo dělají příliš intenzivní zvuky - a to je samozřejmě hodně subjektivní, co je ještě okej a co už ne. Co by bylo velmi v pořádku u koláčka, je obvykle už velmi za hranou u mě 😀 Opravdu bych klidně mohla z některých knížek dostat drobný epileptický záchvat. Hodně jsem dumala nad tím, jestli vůbec knihy, co dělají zvuky, chceme mít doma a nakonec mě edice zvukových knížek od Axiomy přesvědčila, že to jde i poměrně oku neškodícím způsobem se smysluplnými zvuky. Koláček si tedy může pustit árie z Mozartovy Kouzelné flétny, zvířátka na farmě nebo zvuky strojů na stavbě. Tyhle knížky jsou koláčkův mixážní pult hlavně tehdy, když je nemocný, s oblibou si pak hraje na DJ a obývákem se nám nesou zvuky sbíječky dohromady s Mozartem. Pro mě je důležité, že knížky jsou dostatečně obrázkově vybaveny, aby fungovaly i samostatně a vždycky jsme si mohli o obrázcích popovídat a pochopil, co zvuky vydává.

To se, mimochodem, nakonec stalo alfou a omegou výběru všech dosavadních dětských knížek, ta jedna otázka: Co mu to dá? Když si neumím zodpovědět, jak bude koláčkovi knížka užitečná, nekupuju. Naše knihovna není nafukovací a nevejdou se do ní knihy (ehm, jen asi tři nebo čtyři), které jsou “prostě jenom hezké dětské knihy” bez dalšího účelu. Drtivá většina aktuálně pomáhá učit první slova a ukazovat svět kolem nás, některé cvičí jemnou motoriku (třeba tahle od Baobabu je naprosto výborná nejen na učení se prvních slov a barev, ale právě i na procvičování maličkých prstíčků) a některé mu, doufám, tříbí i jeho vizuální vkus.

Nebojte, nechci zahodit všechnu klasiku a samozřejmě, že některé klasické příběhy máme (jen pro naše čtení ještě nejsou ideální ty s měkkými papírovými stránkami). V Knihobotu jsem vylovila původního Krtečka, Moje štěně i Kuřátko a obilí a donekonečna si je prohlížíme a vyprávíme, co je na obrázcích. Paradoxně v mnoha ohledech jsou mi milejší, než některá nová leporela, která často bývají abstraktnější, kýčovitější nebo křiklavější než tyhle starší ilustrace, co jsou obvykle hodně jemné a detailní (tzn. kuřátko vypadá na obrázku víceméně jako skutečné kuřátko a dítě si ho tak může lépe zapamatovat).

Je to legrační, dřív bych si tipla, že takovéhle knížky nebudu nostalgicky favorizovat, ale něco v tom je, co nás nutí koláčkovi ukazovat tyhle knihy zas a znovu a připomínat si tak vlastní dětství. A i když jsem si myslela, že nebudu mít tendence ukazovat mu knihy, které jsem já měla ráda jako malá, zjevně se to děje.

Pojďme si shrnout, co jsem se tedy zatím o výběru knih pro prtě naučila:

• Kupuju to, co se mi vizuálně líbí, nekupuju ale automaticky vše.

• Zeptám se: dá mu prohlížení téhle knihy něco? A co?

• Beru ohled na to, co koláčka zajímá. (Máme tím pádem leporelo o tramvajích nebo o kuřátkách.)

Dovolím si trochu nostalgie.

Někdy kolem devátého měsíce jsem přinesla koláčkovi prvního Péťu. O téhle polské sérii od spisovatelky Marty Galewska-Kustra jsem díky práci v knihkupectví věděla dlouho, tyhle knížky jsou totiž obvykle velmi oblíbené a moc dobře se prodávají. Už na první pohled mi bylo jasné, že tyhle budu chtít pro koláčka taky, a to jsem je jen zběžně prolítla. Momentálně máme doma dvě favoritky: Péťa se učí mluvit a Péťa říká první slova.

Péťa je asi první fenomén, který koláčka opravdu zaujal - rozuměj, je ještě moc malý na to, abych řekla, že je fanoušek nějaké pohádky, seriálu nebo série, ale tady tušíme, že se zrodilo velké nadšení. Už chápu rodiče, kteří s útrpným úsměvem kupují superhrdinské povlečení - koláček už má tričko s Péťou a nosí ho velmi hrdě. I já jsem z Péti upřímně nadšená. Tenhle pohodový a klidný svět je nekomplikovaný a pestrobarevný tím nejlepším možným způsobem. Zatímco si maminka čte, tatínek vyrazí s Péťou a miminkem na procházku, babička Šárka je oblíbenou starostkou vesnice a v dětském hloučku se prohání děvčátko na vozíčku. Péťa zažívá všední dny v líbezných (a přehledných a jednoduchých) ilustracích a každý zvuk je doprovázený slovem, aby si děti rychleji přiřazovaly ke zvukům i písmenka.

Tuto sérii vytvořila logopedka a je to na ní vidět. Zároveň ale v knihách najdete krásně vystavěné jednoduché příběhy v běžných každodenních situacích. Moc mě baví, že máme nějakou “naši” sérii už teď, takovou, se kterou může koláček růst a postupně si zařazovat do knihovničky další a další kousky, které mu budou pomáhat v rozšiřování slovní zásoby.

V kombinaci s předčítanými příběhy, které rozvíjejí slovní zásobu a fantazii, a s několika zvukovými knížkami a nějakým tím Krtečkem, jsem s naším výběrem knih nadmíru spokojená. Určitě to není dokonalé, to ani náhodou, a proto vás takhle na dálku chci trochu pošťouchnout, abyste mi napsali vaše tipy na dětské knihy pro batolata, ráda je pak ještě někdy v budoucnu dosdílím, abychom měli všichni co nejvíc inspirace pro ta nejmenší knihomolčata.

A na závěr už jen můj creme de la creme výběr aka To nejčtenější čtení u nás doma od narození až k prvním narozeninám:

📖 Jedna, dvě - Koukáme od Joanny Bartosik (+ Slyšíme a Mluvíme)

📖 Kalamajka mik mik mik

📖 Barvy od Aino Maiji Metsoly / podobně skvělá je i 100 prvních slov od Edwarda Underwooda

📖 Péťa se učí mluvit / Péťa říká první slova od Marty Galewska-Kustra

📖 Série Roční období od Rotraut Susanne Berner, aktuálně Léto

📖 Blešák od Anny Aňos Kubecové

📖 zvukové knížky od Axiomy, nejvíc Brm, vrm

když mi bylo tak třináct čtrnáct, nosila mi máma z knihovny romány od Lenky Lanczové. Byla jsem čtecí maniak, hltala jsem naprosto cokoli, co mi zrovinka přišlo pod ruku. Sobě máma nosila převážně knížky z (tehdy ještě) “ženské sekce” - Halinu Pawlowskou, Betty MacDonald a Simonu Monyovou - a já jí je brala a četla je taky, protože moje kupička knih mi absolutně nestačila. Tak jsem se seznámila s autorkou, která si získala pozornost médií především kvůli svému tragickému konci a teď ji budí znovu díky minisérii na OnePlay.

Proč stojí za to povšimnout si “fenoménu Monyová” a měli byste si přečíst její knížky taky? Povíme si tu.

Simona Monyová byla velmi plodná spisovatelka, napsala skoro třicet knih. Nikdy se nijak netajila tím, že jejím cílem není napsat román na Pulitzerovu cenu a chtěla psát především pro ženy, odlehčit jim, pobavit je. Její romány se točí kolem manželství, nevěry, mateřství, sexu, stárnutí, ženského přátelství a rodinných očekávání. Rozvíjí zdánlivě banální situace: poznámka tchyně, která je míněna v dobrém, partnerovy rádobyvtípečky, které umí zabolet, smrtelná únava z druhé a třetí směny.

Taky se nikdy netajila tím, že psaní je její živobytí a díky tomu, že se jako jedna z mála českého autorstva dokázala psaním živit, se jí přezdívalo “Viewegh v sukních”. Pamatuju si, že jsem se u jejích knížek smála a bavila a dobře se mi četly, ačkoli jsem jim v čerstvých nácti ještě vůbec nerozuměla a nedokázala jsem se ztotožnit s ničím, co v nich psala. Později jsem už pak na její tvorbu shlížela se namyšlenou shovívavostí a tvrdila, že je to “ten brak z knihovny”, co jsem kdysi milovala a haha jak jsem teď už dál a vím, že to bylo hloupý.

Pravdou je, že to nebylo hloupý, jen to je napsané tak, aby si čtení dokázal užít i člověk, který má za sebou osmihodinovku v práci, péči o dítě a celou domácnost a chce si na 30 minut před spaním vypnout hlavu a trochu se zasmát. Schválně jsem si teď znovu zalistovala její knížkou (vycházejí teď díky minisérii ve velkém znovu) a například od Haliny Pawlowské se knihy Monyové zásadně liší v tom, že mají pevnou a jasnou konstrukci, dokonale vypulírovanou pointu a stereotypizují jen ironicky a sarkasticky, nikoli vážně. Neurážejí, nezesměšňují. Ve většině jsou to řemeslně dobře napsané příběhy. To, že jsem na ně nevzpomínala s nostalgií, je jen proto, že jsem se s nimi tehdy nedokázala ztotožnit.

Příběh Simony Monyové samozřejmě obsahuje všechno, co by mohlo svádět k laciné true-crime podívané: slavnou spisovatelku, zdánlivě úspěšný život a toxický vztah, který vygradoval v brutální vraždu jejím tehdejším manželem. Tvůrčí tým minisérie Monyová se ale už na začátku rozhodl, že právě takovou cestou nepůjde.

Režisérka Zuzana Kirchnerová zdůrazňovala, že nechce příběh exploatovat prostřednictvím násilí a krvavých detailů. Kreativní producentka Klára Follová zase vysvětlovala, že cílem nebylo ukázat Monyovou pouze jako oběť, ale jako silnou, činorodou a někdy také komplikovanou ženu: matku, partnerku, podnikatelku, autorku i člověka toužícího po lásce a uznání.

Všechno to v tom příběhu je, převážně díky geniálnímu ztvárnění Terezy Ramby v hlavní roli. Minisérie je mimořádně citlivá a empatická a určitě stojí za zkouknutí. Já jsem po shlédnutí hodně dumala nad tím, jestli má smysl číst knížky - jestli je Monyová zapsaná do dějin české literatury jako “ta spisovatelka s tragickým koncem”, protože přiznejme si, že to nepochybně utváří její celkový obraz a asi ji bez toho nelze nevidět. Četla jsem, že jeden nejmenovaný literární kritik tvrdí, že jde o standardní populární produkci, která by bez toho brutálního osudu neměla šanci přežít a rychle by zapadla.

Nemyslím si to, už jen proto, že moje máma si její knížky postupně koupila nebo je dostala a i navzdory tomu, že je má dávno přečtené díky kartičce do knihovny, je má pořád vystavené ve své knihovně doma a občas je půjčuje kamarádkám. Její knížky takhle pravděpodobně budou přežívat dál, nebudou ve středu pozornosti literárního dění, ale jako úlevný materiál pro unavenou hlavu, co se chce jednoduše pobavit, tady budou vždycky.

A minisérie Monyová udělala skvělou službu hned dvakrát: jednak autorčiny knihy znovu vyšly a zase jsou k mání i v knihkupectvích a jednak otevřeli tvůrci seriálu téma domácího násilí a připomínají obětem, aby nemlčely.

před měsícem vznikla epizoda podcastu Zelené světlo, kde já a Lucie dáváme dohromady tipy na to, jak ven z letního reading slump období a v závěru děláme tier list věcí, které doopravdy fungují.

Jen pár dní nato jsem přestala číst. Úplně.

Trochu to vypadalo, že jsem si to na sebe přivolala, ale ve skutečnosti za to mohla kombinace smrtelné únavy z nevyspání a nemocí, co se nám doma nečekaně nakupily. Jako bonus přidejte vedro, které z duše nesnáším a těžce s ním zápolím rok co rok a jako třešinku navrch dejte brutální pylovou alergii. Čtení bylo to poslední, co bych chtěla dělat

.Chtěla jsem spát, samozřejmě. A taky ležet u bazénu, cpát se melounem s fetou, chladit si nohy v lesních potůčcích a pít hodně hodně cold brew. Ve chvilce volna jsem si chtěla dát rewatch Nobody Wants This na netflixu. Tohle všechno se mi v červnu povedlo a to, že jsem dohromady přečetla asi dvě knihy, nevadilo.

Nemám pocit, že je nutné číst pořád a všude (je to hezká představa, ale nikoli realita) a že je úplně ok dát si od knížek na chvíli pauzu stejně jako od čehokoliv dalšího, co vám zrovna nejde, a nemá cenu se do toho nutit za každou cenu. Mně osobně není fajn, když dlouho nečtu; čtení je pro mě oblíbený únik z reality a relax, na který ale potřebuju trochu koncentrace. Asi tak, jako když máte oblíbený sport, ale abyste ho mohli dělat, potřebujete aspoň trochu energie. Když ale dlouho nečtu, jako by mě něco svědilo, necítím se ve své kůži, moje psychická pohoda je narušená. Ke kompletní spokojenosti potřebuju rozečtenou knížku.

Věci zmíněné níže mě spolehlivě vysvobodí z jakékoli čtecí krize, co mi během roku nastane (a že ona vždycky nějaká nastane). Nejsou to hezky znějící věci typu sáhni po oddechové romantice nebo vyzkoušej audioknihu, i když si nikdy audio čtení nepraktikovala. Jsou to skutečně praktické rady, co vám pomůžou, když byste chtěli číst, ale nějak to samo od sebe nejde.

// Odložte, co vás nebaví.

Máte rozečtenou knihu/knihy, se kterými se jenom trápíte? Dost, konec, odložte je, ukliďte do knihovny, půjčte je přátelstvu, dejte je pryč z nočního stolku. Držet se zuby nehty příběhu, co vás trápí, vám nepomůže.

// Dejte si rereading.

Smiřte se s tím, že nikdy nepřečtete všecko, co na světě kdy vyšlo. I kdybyste odteď už nedělali nic jiného než čtení, stejně byste všecko přečíst nestihli. Takže nemusíte mít špatné svědomí z toho, že trávíte čas s knížkou, o které víte, že vás kdysi bavila, ale už jste třeba trochu pozapomněli detaily a vyústění příběhu. Vrátit se do něčeho, co mě kdysi strašně nadchlo, mi funguje spolehlivě.

// Nevyhýbejte se bichlím.

Číst jen tenké knihy je podle mě jedna z nejhorších rad k rozečtení. Kdybych se jí měla držet, doufala bych, že mě spasí sbírka poezie? Spíš ne 🙂‍↕️ Pusťte se do zkrátka do něčeho, na co máte opravdu chuť. Co vás hrozně moc láká. A je jedno, že to je tlustá bichle nebo knížka v angličtině; to, že vás to bude bavit, je daleko důležitější, než to, že budete mít knihu rychle dočtenou.

// Dávkujte si čtení.

Když se mi nechce do čtení, často fňukám, že na to nemám čas. Že hledat si více času na čtení je privilegovaná záležitost těch, co nemají děti a povinnosti. Do určité míry si to myslím pořád, ale u toho se teda snažím hledat si ten čas na čtení 😇 Pravdou je, že mít jako večerní rituál tři stránky je doable i pro mě a upokojí to mou mysl před spaním jako máloco.

// Čtěte něco jiného než knihy.

V červnu jsem si ke čtení koupila časopis. Nedělám to moc často, protože mám dojem, že když ho nepřečtu celý od začátku do konce, tak to “nepla” a nakonec se mi doma akorát válí kupičky nepřečtených Respektů. Teď jsem si pořídila Cosmopolitan kvůli jednomu skvělému článku a učím se žít s pocitem, že to stačí. Taky čtu báječné substacky, kterých přibývá (jupíjej - když budete chtít, napište mi na instagramu a pošlu vám svoje tipy) a recenze na nové filmy, co teď běží na KVIFFu.

// Jděte knihám naproti.

A tím myslím doslova jděte. Já si v posledních týdnech užila dvě naprosto nádherný knihomolský akce a hodně mi to pomohlo, aby se mi četlo lehčeji. První byla můj úplně první ambient read v Kunsthalle, i když jsem tu na něj odkazovala už dříve, až letos na začátku léta se mi podařilo navštívit tuhle akci osobně a bylo to n á d h e r n ý. Stálo to za každičkou korunu. Ještě lepší pak byl náš Green Light bookclub brunch ve Studio Letka, kde jsme nad loupáčky s máslem rozebírali Ohromné optimisty. Tyhle chvilky ve mně vzbuzují opravdovou lásku ke knihám a hrozně mě pro čtení znovunadchnou. Podobně mě vždycky namotivuje návštěva krásné veřejné knihovny nebo opravdu dobrého knihkupectví nebo třeba výlet na místo spjaté s mým oblíbeným příběhem.

.#tipnaknihu

3 knížky, co mě přiměly znovu začít číst

📖 Fitko od Vereny Kessler. Totální jednohubka, která vás okamžitě chytne a nepustí. Má neúnavné tempo, naprosto unhinged nepředvídatelnou hlavní hrdinku a je lepkavá, upocená a trochu nechutná. Bavilo mě na ní hlavně to, že jde naprosto jinudy, než jsem očekávala, a nenudí ani na chviličku. Teď v létě ji čteme v našem Green Light bookclubu a s kódem FITKOKNIHA máte 10 % slevičku na objednávku s Fitkem na Martinusu.

📖 Jejich moře od Jamese L. Cambiase. Nečtu hardcore sci-fi, jen to “mainstreamové”, tohle mi ale vnutil můj kluk a tvrdil, že se mi to bude líbit. A měl pravdu! Tyhle příběhy jsou na mě sice hrozně málo empatické, jsem zvyklá na knihy až po okraj plné emocí, ale na reading slump je super, protože má hodně intenzivní děj a spád. Je to trochu bizarní, ale taky velkolepé a filozofické a kouzelné dílo.

📖 Na Závisti od Marie Irové. Česká rodinná anabáze plná nepříjemností a nevyříkaných emocí, jednoduché a černobílé, ale spolehlivé a návykové čtení. Takový mornštajnovsko-soukupovský mišmaš, jednou za čas takovouhle knihu ocením a na čtecí krizi se výborně hodí.

Pár knihomolských odkazů na závěr

Tyhle články z NYT mě dycinky baví (a navíc se sem tam objeví takový haló tip jako přečti si knížku ze své lokální knihovny). | Snažím se krotit a neprožívat tolik, že Coco Mellors dopsala svou třetí knihu (the paris one), ale NEJDE TO. Navíc se chystá televizní série Cleopatry a Frankensteina. | Taky se strašlivě těším a snažím se nemít obrovitánská očekávání od téhle srpnové novinky od Linn Stromsborg. | Miluju letošní zmrzlinové Pročtené léto! | Jane Fonda si zahraje Sybil v Dopisech od Sybil, já miluju hlavně tenhle dream cast & Marka Ruffala jako potenciálního “eye doctora”. | Trailer na nové Hunger Games je venku a pořád bych o tom chtěla s někým mluvit.

navzdory všem kontroverzím kolem autorky potterovské ságy budu navždycky fanynkou Harryho Pottera z očividných důvodů - jsem zkrátka TA generace, kterou zasáhly jak knížky, tak filmová adaptace. Ale co nový seriálový počin od HBO?

Nebudu lhát, na začátku jsem byla velmi skeptická. Ať už proto, že mi připadalo zbytečné vracet se znovu k “použitému” materiálu (mnohem víc bych uvítala například minisérii z doby Pobertů stejně jako spoustu dalších fanoušků) nebo kvůli obsazení Johna Lithgowa do role Brumbála (tenhle herec už pro mě navždy bude tím slizkým vrahem z Dextera, pardon). Pochopitelně jsem naprosto nesmyslně toužila po obsazení Adama Drivera do role Snapea, i když věkově vůbec neodpovídá. A ukazuje se, že ačkoli seriál už od samého počátku oznámení jeho vzniku pronásledují nejrůznější kontroverze – za všechny jmenujme skutečné obsazení Snapea v podobě Paapaa Essiedua – podle prvního traileru to vypadá, že seriál nakonec bude stát za to.

Při svém toužení po rozpracování příběhu Pobertů jsem totiž úplně opomenula fakt, jak jsou filmové adaptace nepřesné a sesekané na nezbytné minimum. Protože jsem se na každý film těšila do kina a byl to pro mě takový malý kouzelný svátek a mám je spojené se svým dospíváním, koukám na ně nepochybně daleko růžovějšími brýlemi, než si zaslouží – především ty čtyři poslední. Na pohádku prvního filmu stále nedám dopustit, ty poslední mají spoustu chyb, nelogických nepřesností a zkratek, které z nich dělají skoro neusledovatelný mišmaš. A pravděpodobně to je právě důvod, proč seriál dává smysl a bude stát za to.

Nakonec možná nejvíc potěší právě fandom Harryho Pottera, protože už první trailer ukazuje, že se nám zhmotní scény z Kamene mudrců, které do filmu neměly šanci se dostat. Podíváme se do mudlovské školy, famfrpál dostane daleko větší prostor a objeví se i tetiččino nevydařené stříhání vlasů. Navíc bude seriál pravděpodobně daleko víc odpovídat době, ve které se knihy odehrávají, tedy začátku devadesátek. A Petunie – světe div se – má konečně blonďaté vlasy!

To všechno by tedy celý fandom mohlo uklidnit, že se s jejich nejoblíbenějším příběhem zachází v rukavičkách. Jako bonus je tu fakt, že hudbu k seriálu skládá Hans Zimmer a tým Bleeding Fingers, což tedy z traileru patrné není, ale je to jeden z důvodů, proč věřím, že celkové zpracování bude stát za to. Obecně vzato se teď snažím být prostě jen opatrně natěšená, ale pravdou je, že už teď se nemůžu letošních Vánoc dočkat – HBO si totiž připravilo první sérii jako dáreček právě už k letošnímu vánočnímu období a tomuhle timingu se nedá než zatleskat.

Pochopitelně (stejně jako u filmů) se nedá zavděčit všem a vsadím se, že i u seriálu najdeme něco, co nám nebude sedět, něco, s čím nebudeme spokojení, někoho, koho bychom potřebovali přeobsadit a vůbec, dává to celé smysl, když filmy jsou svým způsobem pořád ikonické a pořád do jisté míry fungují?

Já říkám ano, i když mi další finanční injekce pro autorku knih vlastně vůbec není po chuti. Ale třeba bude seriál vstupní branou do Bradavic pro úplně novou generaci a třeba prostě “jen” my, co jsme na Harrym Potterovi vyrůstali, dostaneme větší prostor téhle knihomolské radosti, víc famfrpálu, víc Hagrida, víc komfortního a milého prostoru, kde dobro vítězí nad zlem. A to možná v téhle divoké době není úplně málo.

Pár knihomolských odkazů na závěr

Mrkněte, jak skvělý byl náš první offline Green Light bookclub včera! | Vše, co jste chtěli vědět o čtení ve věznicích. | Věděli jste, že se chystá pokračování Big Little Lies? | Viděla jsem Spasitele a je to skvělý a tady najdete film vs kniha rozebráno dopodrobna.

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

když se řekne severská krimi, jako první si zas a znovu vybavím knihu Cit slečny Smilly pro sníh od Petera Høega. Tenhle příběh má totiž všechno, co subžánr obsahuje. Možná vám dnes slova “severské krimi” připadají jako vyčpělé marketingové lákadlo - a upřímně, naprosto to chápu - ale má svá jedinečná specifika, která podle mě nejlíp odráží právě slečna Smilly.

Poprvé vyšla u Arga na konci devadesátek, v době, kdy mi bylo cca šest a její úspěchy jsem vůbec nezaznamenala. Ke mně se dostala až nedávno, i když ji v knihovně už mám dlouho, koupila jsem si ji kdysi v nějakém výprodeji, protože byla označovaná jako ta kniha severského krimi, která to celé započala. Nikdy jsem se do ní ale nedokázala úplně začíst.

V prvních letošních mrazivých dnech jsem si na ni při uklízení knihovny vzpomněla a řekla si, že by to mohl být dobrý odrazový můstek pro můj další pokus s audioknižní beletrií. Věděla jsem, že to není čtivý thriller, který budu hltat, ale chodila jsem v tu dobu každý den na dlouhatánské procházky s kočárkem nevlídnou, studenou a šedivou Stromovkou a připadalo mi, že by ten příběh mohl být atmosféricky kompatibilní s touhle scenerií.

Nespletla jsem se a nespletly se ani recenze, které knihu buď nadšeně vyzdvihují, nebo ji úplně zatracují. Já si ji zamilovala, protože jsem díky ní konečně pochopila tu esenci severské krimi literatury. Je opravdu syrová, ne v tom smyslu, že by popisovala násilné činy do detailu s nějakou zvrhlou zálibou, ale zkrátka studeně a suše konstatuje fakta. Nepřikrášluje. Nabízí složité hlavní hrdiny a hrdinky - přesně jako v případě slečny Smilly, která je záhadná, mnohovrstevnatá a naprosto nepředvídatelná. Má společenský přesah - podíváte se do všech společenských vrstev, tradičně spíš do těch nižších, vyloučenějších a odsunutých na okraj; zkrátka tam, kam se jako turist(k)a jednoduše nedostanete. V případě Citu slečny Smilly pro sníh je to grónská menšina žijící v Kodani. Pochopitelně se odehrává v severských zemích, což je třeba pro mě velký bonus, byť jsem zatím navštívila jen jednu, ale táhne mě to v podstatě ke všem a obecně jsem ten typ, co se i na dovolené chce choulit do svetru spíš než povlávat v šatech. A ano, vyšetřuje se tu nějaká vražda - obvykle spíš pomalejším, systematickým a metodickým způsobem, který vás nenutí knihu vyloženě hltat, takovým, co vás nežene za každou cenu k poslední stránce. Spíš naopak, chcete si tu atmosféru vychutnávat a užívat si, že zatím nevíte, kdo je vrah.

Severská krimi už dávno není trend, ale pořád jde o svébytný žánr, který zestárl do utěšené jistoty. Připomíná to i fakt, že Jo Nesbø si stále jonesbuje (na konci března vychází nová adaptace jeho série s detektivem Harrym Holem na Netflixu) a Lars Kepler v dubnu vydá sérii povídek Námořník, kterou si má čtenářstvo zkrátit čas při čekání na další knihu s Joonou Linnou

Nesbøho jsem párkrát zkusila číst a Harrymu Holeovi jsem nikdy nepřišla na chuť, na mě byl zkrátka vždycky moc chlapácký a nudný. Pokud u podobných sérií necítíte jisté sympatie k hlavní postavě, je podle mě dost těžké se jí držet a číst další díly. Co se ale stalo mým dlouhodobým oblíbeným čtecím “projektem” je Keplerova sága s detektivem Joonou Linnou.

Pod tímhle pseudonymem píší manželé Alexandra a Alexander Ahndorilovi. Kdysi dávno jsem se ocitla v náhodném hotelu na Václavském náměstí na PR akci k uvedení jejich nové knihy (ještě dlouho předtím, než jsem je začala číst) a přiznávám, že mě bavili. Tahle na první pohled dokonalá a fotogenická dvojice vyrobila skvělý produkt, který je solidní i po letech a pořád čtenáře těší. Má totiž přesně všechny aspekty severské krimi zmíněné výše plus Joonu Linnu, který je narozdíl od Harryho Holea lidštější, empatičtější a nemáte zkrátka nutkání jednu mu vrazit. Alespoň tedy ne v jednom v kuse, i když to má tenhle chlapík v životě taky hodně složité (jak jinak).

(Mimochodem, manželé Ahndorilovi píší ještě pod druhým pseudonymem Alex Ahndoril sérii klasických detektivek. V rámci jejich kampaně ovšem musí být neustále připomínáno, že jde o tituly, které píší stejní lidé, jako Larse Keplera. Klasická detektivka ála Agatha Christie jim zjevně nesedí tolik jako ta severská.)

Joona Linna už má deset dílů, a tak se svým projektem ani náhodou nejsem u konce, ale sahám po něm vždy s radostí, když se potřebuju trochu dostat do čtecí formy, ale zároveň nechci číst nic úplně jednoduchého. Je to taková moje berlička, která mě vždycky znovu rozečte. Zároveň se díky němu dívám na Švédsko - podobně jako při čtení slečny Smilly na Dánsko - s o něco méně růžovými brýlemi.

Moje třetí severská jistota je Soren Sveistrup, autor Kaštánka a zlehka navazujícího Ptáčátka. Tyhle dvě knihy jsou za mě totálním potvrzením severského krimi jako žánru, který pro mě má pořád smysl a relevanci. Je to jednoduše skvělé čtení tematizující spoustu společenských problémů, naléhavé a současné. Kdybyste se nechtěli pouštět do slečny Smilly (a já to chápu, protože tahle kniha je - aspoň podle mě - čtenářsky zkrátka trochu oříšek) a ani začínat nějakou větší detektivní sérii, zkuste Sveistrupa. Nebo aspoň adaptaci Kaštánka na Netflixu (Ptáčátko bude taky!).

Nejsem samozřejmě expertka na severskou krimi, další velká jména tohohle žánru jako je Stieg Larsson, Jusi Adler-Olsen, Henning Mankell nebo Samuel Bjork znám jen z procházek v knihkupectví nebo jsem od nich přečetla maximálně jednu knihu. Ani tak se ale nebojím tvrdit, že má tahle část literatury pořád co nabídnout a že má své nezaměnitelné místo na poličkách v knihkupectví i v literárních debatách. Já bych si toho teď ráda víc přečetla od severských autorek - mám za sebou zatím jen jeden román od Camilly Läckberg a jeden od Kristiny Ohlsson, a to mi připadá málo. Zatím mám na wishlistu Satu Rämö a Hannu Lindberg.

#tipnaknihu

3 knihy, které budu číst v následujících týdnech

📖 Wellness od Nathana Hilla. Díky své tloušťce je to takový velkolepý čtenářský projekt. Nenechte se odradit, je to přesně TEN velký, intenzivní román o lidech a jejich vztazích, co mě bude vždycky bavit číst a bude se hodit do jakékoli doby. Jako pořád ještě čerstvý rodič prožívám především současnost dvou hlavních hrdinů velmi intenzivně, ale baví mě i nostalgické návraty do jejich seznamovací minulosti a do minulosti jejich rodin, které ukazují, jak se formovaly. Jsem v polovině a je to skvělé čtení!

📖 Zpívat bříze od Veroniky Opatřilové. Přiznávám, že kdyby to byl její první román, asi bych po něm nesáhla. To jsem přesně říkala i o její předchozí knize, a pak byla tím skvělým psaním jednoduše dojatá. Tak se prostě jen strašně těším na něco, co je pro mě kvůli abstraktní anotaci nepříliš uchopitelný, ale nevadí, všecko, co Veronika zatím napsala, ve mně hluboce rezonovalo, takže tohle prostě taky budeme všichni číst, jo?

📖 Ohromní optimisti od Rebeccy Makkai. Tuhle knihu v češtině jsem si vysnila a věnuju jí některý z dalších dílů paperbacku. Román o přátelství a bez/naději v hlavní roli s kurátorem galerie a jeho kamarádkou mě hodně zasáhl. V posledních letech se mi s knihami už tak často nestávalo, že by pro mě byly tak zásadní, naposledy jsem měla podobné pocity asi u Malého života Hanyi Yanagihary. Tohle je lepší.

Pár knihomolských odkazů na závěr

Výběr severských lahůdek od Netflixu najdete tady. | V Zeleném světle se v nejnovější epizodě bavíme o nejočekávanějších knihách letošního roku. | Longlist Booker Prize je pokaždé moje aspirativní inspirace. | A opravdu long long longlist má letos Magnesia Litera. | O tom, že knihkupectví už slouží (nebo by měly) víc jako kulturní huby než jen jako obchody se zbožím se dočtete tady. | A ještě něco k tomu, jak jsou bookcluby posedlé Větrnou hůrkou. My si pro Green Light bookclub tentokrát vybraly jinou Brönte ségru.

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

kdybych měla shrnout svůj knihomolský život jedním slovem, pravděpodobně bych použila slovo nádherný, báječný a famózní. Nenechte si mýlit, dobře vím, že právě díky knížkám můžu z toho leckdy náročnějšího skutečného světa uniknout do vymyšlených světů a nejlépe se zrelaxovat, přijít na jiné myšlenky a uklidnit se. Určitě z knihomolského života nechci dělat něco náročného, co musíte “zvládnout” nebo se na to nějak speciálně chystat.

Na druhou stranu, život životuje a leckdy musí jít knížky stranou, protože povinnosti běžné reality nepočkají. Najít si čas na čtení není asi v žádné fázi života úplně jednoduché, i když je to třeba vaše největší priorita. Proto jsem si řekla, že sepíšu pár hacků, které mi ten můj každodenní knihomolský život o fous zjednodušují nebo zpříjemňují, jednoduše proto, že se chci podělit o něco, co je za mě opravdu fajn. Berte, nebo nechte být 😊

Výběr knihy

Často se čtenářstvo zasekne už na tom, že neví, kterou knihu si ke čtení vybrat. Nedivím se, je jich přece tolik, že z toho jednomu musí jít hlava kolem. Mně se nejvíc osvědčilo vybrat si jednoho dva blízké lidi, se kterými sdílím podobný vkus a jednoduše se podívat do jeho či její knihovny a vybrat si tam pro sebe nějaké čtení. Jestli jsem letos něčemu opravdu propadla, je to půjčování si knížek v knihovnách mých přátel 😊

Nemusí to být jen offline, já třeba velmi dám na doporučení Lucie, Džejny, Baru, a Anet. Zkrátka a dobře, najít si své lidi, co doporučují dobré knihy, je sázka na jistotu. Na ten nejrychlejší tip je ale podle mě pořád nejlepší jednoduše dojít do knihkupectví a zeptat se, co byste si měli přečíst. Možná jsem naivní, ale fakt si myslím, že pořád existují knihkupectví, kde vám dovedou dobře poradit, co si máte koupit. Za mě je to vždycky brněnská knihkavárna Martinus (ne proto, že tam pracuju), Přístav v Karlíně, Kosmas na Letný, Kafe Knihy Jednota v Táboře.

A na závěr ještě jeden ultrarychlý tip: martinusácký knihomolský pomocník. Tenhle nástroj mě baví čím dál tím víc a opravdu stojí za vyzkoušení.

Způsob čtení

Já se ptám: už jste letos konečně vyzkoušeli ty audioknihy? 🙂‍↕️ Opravdu to totiž výrazně změní váš knihomolský život. Přiznávám, že sama se poslouchat audioknihy pořád ještě učím a je to proces, který určitě potrvá delší dobu. Skvěle mi začaly fungovat rozhovorové audioknihy, protože mě moc baví poslouchat podcasty, a poslouchat rozhovorové knihy je vcelku dost podobné. Doporučuju zkusit třeba tuhle. Od rozhovorů pro mě pak byl už jen krůček k poslechu non fiction - v podstatě jediný způsob, jak pro mě lze non fic knihy konzumovat - a teď se “učím” poslouchat beletrii, což je za mě ten nejnáročnější poslech na pozornost, taky ale nejvíc stojí za to.

Je to způsob, jak se do čtení víc ponořit, mít z něj skoro imerzivní zážitek. Nejvíc využívám tuhle aplikaci, která je přesně tak minimalistická, jednoduchá a spolehlivá, jak audioknižní začátečník potřebuje.

Pokud si chcete udělat radost vy nebo máte možnost přát si moc hezký dáreček, doporučuju konečně si letos pořídit ten Kindle, jestliže ho ještě nemáte. Mít čtečku neustále po ruce je zkrátka praktičtější než s sebou tahat tlusté bichle. A ano, samozřejmě, že taky preferuju tištěné knihy (a ano, už jsem unavená z toho, že mám potřebu to pořád všem kolem sebe opakovat), ale když uprostřed noci krmíte rozespalé dítě, jemné podsvícení a otáčení stránek ťuknutím prstu vám bude pravděpodobně připadat jako ten největší luxus na světě.

Čtecí zážitky

Děje se to jenom v mé bublině, nebo se v druhé polovině loňského roku a na začátku letošního úplně roztrhl pytel se čtenářskými kluby? Za všechny bych ráda vypíchla aspoň Green Light book club podcastu Zelené světlo a Načteno do Michelle Losekoot. Ale je jich samozřejmě daleko víc. A miluju to maximálně.

Navzdory své introvertní povaze se mi strašně líbí představa, že se sejdu s podobně naladěnými lidmi v hezkém prostředí a společně debatujeme o knížce, kterou jsme četli v ten samý čas naráz. Líbí se mi, že můžu být součástí vícero klubů najednou. Že se k tomu pojí další zážitky, které s gustem tvoří třeba Glam&Pages. A být součástí book clubu Breakfast Book Club by chtěl být asi každý, ne?

Baví mě ambient reading sessions v Kunsthalle nebo v knihkavárně Martinus aka perfomativní čtení na různých místech, kde se “normálně nečte” nebo se tam najednou smí číst v noci po oficiální zavíračce. Ačkoli je to pochopitelně trochu privilegovaná záležitost, pořád mi připadá smysluplnější než milion jiných aktivit a pro mě osobně je to extrémně zážitková záležitost.

Je pro mě naprosto nezbytné, aby kniha byla součástí mého večerního rituálu, kdy si ve vytahaném pyžamu zalezu do postele s drdolem na hlavě a mastná od krému a dokud se mi nezavřou oči, čtu si. Je pro mě ale taky takovým soukromým wellness pro hlavu dát si do kalendáře randíčko s knihou a užít si čtení v kavárně u kafíčka a dobroty, nebo si zajít na čtecí akci a být součástí nějakého bookclubu. Jen tak pro tu sdílenou radost ze čtení a pro motivaci kolem sebe ve čtení pravidelně pokračovat.

#tipnaknihu

3 knihy, které mě v lednu úplně pohltily.

📖 Povznesení od Martina McInesse. Ráda o téhle knize říkám, že je to nemainstreamový Spasitel Andyho Weira a taky tak trochu film Příchozí. Zamilovala jsem si tu pomalu budovanou atmosféru něčeho velkého a přesahujícího velmi postupně. Na tuhle knihu musíte mít čas a trpělivost, ale odvděčí se vám náramně.

📖 Továrna na zlý sny od Hengameh Yaghoobifarah. Tahle kniha je všechno, co vyžaduju od příběhu, který mě má snadno rozečíst a nepustit. Nese si mezi řádky spoustu vzteku, smutku a nevyřčený bolesti, je chaotická a ukřivděná, trochu upatlaná a nečekaně vtipná. Bavila mě od začátku do konce nejen proto, že jde o úplně první knihu našeho Green Light book clubu.

📖 Krev je jenom voda od Jany Micenkové. Tohle je podle mě trochu pain porn a ta kniha vás bolí od prvních stránek až téměř fyzicky. Zalezla mi ale pod kůži a nemohla jsem přestat číst. Autorka má v malíčku tvorbu reálných postav, které vás budou děsit.

Pár knihomolských odkazů na závěr

Víc o Green Light bookclubu najdete v nejnovější epizodě Zeleného světla, a máme už taky konečně instagramový profil. | Supercute článek z Guardianu o tom, proč je čtení tak důležité a tipy na to, jak motivovat děti ke čtení. | Host už má svůj jarní ediční plán venku. | V březnu vyjde u Paseky kniha, která patří k tomu nejintenzivnějšímu, co jsem za poslední roky přečetla. | Spasitel už zanedlouho v kinech a vypadá to e p i c k y.

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

kdy se letos stal podzim? Dny se vlečou a týdny běží šíleným tempem. Chtěla jsem poslat asi tak deset různých paperbacků, nápady si píšu do diáře, do poznámek v telefonu, snažím se je udržet v hlavě, ale většinou to nevyjde. Uklidňuju se tím, že nikdo nepotřebuje tisíc knižních doporučení denně a že je lepší pět knížek jednou za pár týdnů (nebo měsíců, ehm) než si jen neustále aktualizovat nikdy nekončící to read list.

V dnešním dopisu najdete tři knihy, které mají velmi různorodé vibes, ostatně stejně jako podzim pro mě není jen o skořicových šnecích (ale hodně často ano) nebo o mlhavých depresivních ránech s čerstvou kávou na chemexu (ale hodně často ano). Tak si to užijte a dejte mi třeba na instagramu vědět, který tip vás oslovil nejvíc.

Neviditelný život Addie LaRue | V.E. Schwab

Tohle si přečtěte, pokud chcete strávit podzim obalení do měkkoučké deky ve svém oblíbeném křesle u knihovny. Tohle je podzim skořicových šneků a jablečného moštu, útulný a pohodový. Zároveň je to taky romantasy kniha, která vyšla, když ještě romantasy nebylo tak hot žánr a skvělý způsob, jak ho vyzkoušet, pokud se nechcete pouštět do hardcorovějších knížek z tohohle odvětví.

Tahle kniha je o lásce, je to takové to velké epické dobrodružství odehrávající se napříč staletími. Má klasické faustovské téma, sympatické hrdiny a rozkošné knihkupectví. Není hloupá, ale jednoduchá ano a bude výbornou společnicí ve dnech, kdy budete po celém dni v práci chtít spočinout s odpočinkovým čtením nebo o víkendech, kdy si po procházce v barevném listí potřebujete oddychnout u nějaké dýňové dobroty doma.

A to by nebylo doporučení ode mě, abyste na konci neuronili aspoň slzičku, žejo. Není to klasická cosy fantasy, kde je všechno sluníčkové a náramné, ale nebojte, srdce vám to taky nerozdrásá. A kdybyste už náhodou měli Addie LaRue přečtenou, rovnou dávám vědět, že autorce vychází zbrusu nový příběh, který přijíždí představit i do Česka - můžete se s ní potkat už teď v úterý třeba v brněnském Martinusu.

Medúzy | Jakub Stanjura

Dumala jsem nad tím, jestli máte smysl vůbec tady Medúzy zmiňovat, vždyť to je tak hype knížka, že jste jí snad přece na instagramu nemohli uniknout, ne? Pak jsem si ale připomněla sílu algoritmu a že můj feed nemusí nutně vypadat stejně jako ten váš a přece jen jsem ji sem napsala. Pro mě je tohle highlight sezóny daleko víc než Tajemství všech tajemství Dana Browna a doufám, že to tak bude mít tolik lidí, aby Kuba Stanjura měl prostor na to hodně brzy naservírovat další podobnou knihu.

Tohle je kniha, kterou byste si měli přečíst, pokud je váš podzim plný introspekce - i když je třeba často hektický a plný událostí, je to taky období, kdy se navracíte sami k sobě, kdy trávíte čas dlouhými rozhovory s přátelstvem a hodně času prostě jen jste sami se sebou a se svými myšlenkami. Medúzy rozpitvávají vztah mezi dvěma frenemies tak intenzivně a do takové hloubky, že je vám z toho často špatně plus jako takový nepříjemný žahavý bonus tu máte vleklou nemoc hlavní hrdinky, která vás zavede do státního systému, o který se nelze vždy spolehlivě opřít. A vy možná díky Medúzám ještě přehodnotíte sebepéči (mně se to stalo).

Tohle je podle mě knížka světové kvality, taková, kterou vidím mezi novinkami ve výběru Waterstones. Přečtěte si ji, pokud vás podzim taky občas nepříjemně žahne a pokud rádi čtete to, co zrovna hýbe literárním světem (a na rozdíl od Browna je to doopravdy dobré)

Ptáčátko | Soren Sveistrup

Možná už víte z mého instagramu, že jsem velkou milovnicí easy thrillerů. Ptáčátko je z kategorie chytlavé, ale inteligentní. Sveistrup mi už ve své první knize Kaštánek připomínal psaní Larse Keplera a navazujícím Ptáčátkem, které vyšlo letos, to jen potvrzuje. Není ovšem vůbec třeba číst předchozího Kaštánka (kdybyste chtěli komplet zážitek, stačí vám i velmi zručně zadaptovaná minisérie na Netflixu), abyste se na Ptáčátko navnadili.

Autor staví na skvěle budovaném napětí, které ale nepřehání za každou cenu, a taky na poctivě vystavěném příběhu, co vám neprozradí pachatele dokud na to nepřijdou i hlavní hrdinové. Největší bonus téhle série vnímám v tom, že se odehrává v mé milované Kodani; je ale úplně jiná než ta rozjásaná a barevná letní Kodaň vonící mořem a čerstvým chlebem, kterou znám ze svých výletů. Tahle Kodaň je šedivá a depresivní a plná studené, vlezlé zimy, před kterou se neschováte. A baví mě stejně jako ta moje známá verze.

Tohle si přečtěte, pokud je váš podzim taky občas vlezle studený a vy máte chuť na čtení, co vás donutí nepřestat, dokud se nedostanete na poslední stránku. Jestliže máte v oblibě příběhy nikoli tak úplně strašidelné, ale spíš takové, z nichž vás bude jemně šimrat mráz v zádech, tohle bude to pravé.

Pár knihomolských odkazů na závěr:

Závěr minisérie našeho podcastu Zelené světlo mě moc potěšil, moje podcastová kolegyně Lucie si totiž povídá s Veronikou Opatřilovou nejen o Švédsku, ale taky třeba o běhání nebo pečení. | Náš podcast se, mimochodem, objeví v live verzi po dlouuuhé době na Prague Coffee Festival, stay tuned pro podrobnější info a kupte si lístky už teď. | Kdybych můj čas neorganizovalo malé knihomolče, koupila bych si taky lístky na tradiční hostovský festival Česká vlna.

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

poslední paperback newsletter jste si mohli přečíst na konci února, kdy jsem se místo probouzení se z temné zimy ještě víc usalašila v dlouhých večerech plných třeskutého mrazu — tak jak je popisuje novinářka Ilona Wiśniewska. Zatímco nejen ten literární svět se probouzel a zrychloval, narodil se mi ke konci dubna syn a zažila jsem si úplně nový level zpomalení než předtím.

O tom, jaké to je, snažit se číst romány v šestinedělí a taky přehled toho nejčtivějšího, co jsem přečetla za poslední týdny, vám nachystám do dalšího paperbacku už brzy, ale nechci si nechat ujít příležitost poslat do světa jeden tematický dopis ☀️

Dneska to totiž bude o letním čtení - byť to teď za okny na léto zas tak nevypadá (jupí), nicméně pochybuju, že by heat wave na začátku července byla první a poslední. Sice létem s gustem opovrhuju každý rok, nicméně nemůžu si odpustit příležitost pro knižní letní tipy. Letní čtení je pro mě totiž něčím strašně specifické, daleko víc než na podzim nebo na jaře.

Pro mě je letní čtení tohle:

Paperbacky, pocákané chlorovanou vodou, s ohnutými rohy, pomačkané z plátěnky. Tenké knížečky, takové, které můžu nosit do tramvaje a vejdou se i do ledvinky přes rameno a zabíjejí čas, zatímco čekáte před letním kinem, než začne film. Smutné a drásavé příběhy, před kterými se ani po dočtení nemůžete schovat, stejně jako horko vás obklopí a nepustí. Klasické romány – s rozvleklými popisy všeho, které vás nutí převalovat hezká slova na jazyku ještě dlouho po dočtení. Napůl vybitý Kindle, co taháte všude s sebou, plný čtivých knížek, co ve vás nezůstanou, ale nutí vás překlikávat z jedné stránky na druhou rychlostí blesku. Letní čtení jsou románky Lenky Lanczové i summertime sadness v lehce nechutných příbězích Ottessy Moshfegh.

V létě si chci pronajmout chatičku na pláži u Severního moře a zachumlaná ve svetru s bosýma nohama na studeném písku číst poezii, ale zároveň potřebuju jet do rozpálené Neapole a u gelata si dát rereading celé tetralogie Geniální přítelkyně. Tyhle tipy budou tedy pořádný mišmaš, ale za každou jednu knížku dám klidně všechny končetiny do ohně ⤵

#tipnaknihu

Co číst v létě.

📖 Srpny od Jakuba Stanjury. Kniha, která bolí, je nepříjemná a není před ní úniku – jako před srpnovými vedry. Příběh o gaslightingu byste ze sebe po dočtení chtěli spláchnout studenou vodou, ale bude ve vás rezonovat dlouho. A hned jak knížku konečně přečtete, můžete se těšit na další román od Jakuba.

📖 None of This Is Serious od Catherine Prasifky. Rodinné, přátelské i milostné vztahy pod drobnohledem v dusivé dystopické atmosféře, která připomíná začátek konce. Bude se vám líbit, pokud milujete Sally Rooney.

📖 Spasitel od Andyho Weira. Tohle je TA kniha do čtečky, kterou potřebujete, když se chcete kvalitně zabavit a mít u čtení pocit, jako byste sledovali hodně napínavou netflixovou minisérii. Líbivé, návykové a vtipné sci-fi + už jste viděli tenhle epický trailer na filmovou adaptaci s Ryanem?

📖 People Like Her od Ellery Lloyd. Manželský pár spisovatelů napsal pod pseudonymem zábavný thriller plný twistů, co vás přiková k textu okamžitě. Právě teď ji čtu a nesmírně se bavím, vypnu u čtení hlavu, i když je v angličtině, a to je pro mě obvykle čtení náročnější. Tady to skoro nevnímám.

📖 Jste tady od Davida Nichollse. To je ten týpek, co napsal můj milovaný Jeden den! Napsal toho víc, ale až tady jsme zase měli match. Tenhle britský spisovatel má dar tvořit hrdinky, které nejsou stereotypní a pitomé, a baví mě tu postavy, co se dávají dohromady, dialogy a vůbec všecko. A hlavně ta studená anglická vřesoviště!

📖 Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose. Epistolární lahůdka, která vás pohltí víc, než byste od klasiky z osmnáctého století pravděpodobně očekávali. Mě ale spletitá vztahová pavučina nikdy nepřestala bavit a pořád se u čtení dojímám i vztekám, i když rereadingů už jsem měla nespočet. Jestli chcete na léto hot klasiku, nenapadá mě lepší tip.

📖 Předčítač od Bernarda Schlinka. Kdo by neznal a nemiloval film s Kate Winslet v hlavní roli, četli jste ale jeho knižní předlohu? Letní pro mě automaticky neznamená jásavou romantickou lásku, ale třeba taky tu drásavou, nepříjemnou a nepohodlnou. Zkuste, tahle kniha rozhodně stojí za to.

Letní #tipnaknihu od Jany Šlinské / @_dzejny

Mojou úplne najobľúbenejšou knihou na leto je Oceán more od Baricca. Milujem tú knihu a pravidelne sa k nej vraciam, najlepšie sa číta, ako inak, pri mori. Nemusí sadnúť každému, Bariccov text je poetický a miestami až magický, v knihe sú zvláštne postavy aj situácie. Ja som sa do nej kedysi zamilovala už po prvej strane a táto láska ma drží doteraz.

Z inej kategórie je kniha Veľké leto Ewalda Arenza. Čítala som od neho viaceré knihy, ale táto u mňa vyhráva. Je to ultimátne letné čítanie, román o dospievaní, letných láskach, kamarátstvach, ale aj nedorozumeniach, konfliktoch a smútkoch. Ideálna kniha na všetky dovolenky, kúpaliská a výlety.

Letní #tipnaknihu od Anet Vachové / @ackovka

Poslední léto od Doroty Ambrožové je poetický, jemný a zároveň bolestivý příběh o dospívání, snech a ztrátě. Taková ta letní melancholie, plná pecek do třešní a končících prázdninách. Přečetla jsem ji na jeden zátah. Hlavní postava je drzá až na půdu a s nějakou její částí jsem se ztotožnila.

Vše, co vím o lásce od Dolly Alderton - upřímná, vtipná a místy dost trefná zpověď o vztazích, přátelství a hledání sebe sama. Přesně ten typ knížky, u který se směješ, pak ti ukápne slza, a nakonec si řekneš „jo, přesně!“ Četla jsem ji hodně dávno a hodlám v létě znovu vytáhnout.

Doporučuju obě, každou trochu jinak – ale obě jsou ideální na léto.

Pár knihomolských odkazů na závěr:

V podcastu Zelené světlo rozjela moje podcastová kolegyně Lucie skvělou sérii neknihomolských rozhovorů se spisovatelstvem - dejte si třeba tenhle s Markem Torčíkem nejen o britských romcomech. | Kdybyste potřebovali další tipy na letní čtení, zkuste What to Read this Summer od New York Times. | Jako každý rok přichystala Mravenčí chůva Pročtené léto pro všechna knihomolčata. | Nejvíc hot osobnost letošního KVIFFu? Z mého (pouze) online pohledu to byla rozhodně Dakota Johnson – tu je odkaz na její Tea Time book club. (Mimochodem, kdy se dočkáme book clubu Jenovéfy Bokové?)

Bavil vás paperback newsletter? Budu ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Pokud mě budete chtít podpořit, pořiďte si nové knihy přes tenhle link. Díky!

Pochopitelně jsem si čtení romantizovala a Mihotání není primárně o tom, jak se mihotají omamně krásné polární záře. Je to příběh grónských osad Siorapaluk a Qaanaaq, které jsou v zimě dostupné jen letadlem a v létě tam dvakrát dorazí loď se zásobami. Přežití jejích obyvatel závisí na lovu medvědů a tuleňů (v knize je to velmi naturálně a syrově popisováno), a navíc je Grónsko součástí Dánska, probíhaly tu tedy i velmi intenzivní asimilační pokusy udělat z místních dětí “malé Dány”.

V posledních letech je země stále nezávislejší, ovšem nepřestává být v centru pozornosti jiných zemí (čauky Donalde), na což upozorňuje i Absynt v jednom ze svých instagramových příspěvků.

Pár desítek obyvatel, kteří dokáží žít v drsných podmínkách, jezdí do Grónska sledovat celá řada novinářů a novinářek, především za účelem popisování globálního oteplování a tání ledovců. Mihotání je dílem polské spisovatelky a novinářky Ilony Wiśniewske, která si údajně po rozchodu koupila letenku co nejdál na sever to jen šlo. Do komunit osad dokázala zapadnout a popisuje v knize spíš běžný život a starosti - nakupování v místním obchodě s potravinami, dlouhé večery doma, procházky po městečku i kulturní akce pro místní obyvatele.

Zcela zjevně se tak kniha potýká s tématem přivlastnění si cizího příběhu, protože Wiśniewska logicky v knize popisuje příběhy a situace, které nejsou její vlastní, dělá to ale s citem a vědoma si toho, že je pouhou (ovšem citlivou a empatickou) pozorovatelkou. Třeba i takových osudů, ze kterých by se jistě dalo pro čtenářstvo vyždímat spoustu emocí; Grónsko je totiž oblastí s vysokou mírou sebevražd i závislostí na alkoholu. I k nim se ale autorka chová s nebývalým respektem. Nehledá senzaci, ale snaží se zapadnout do místního pomalého rytmu každodennosti.

Je to dvanáctá polární noc v mém životě, ale první během níž je temnota tak hluboká. Žila jsem na Špicberkách, ve stejné severní zeměpisné šířce, ale nikdy tam nebyla taková tma a taková zima. V Siorapaluku můžete jít do obchodu, k někomu na návštěvu nebo jednou týdně do klubbi. A to je všechno. Na led vyrážejí lidé pořád méně, protože je čím dál tím silnější a nedovoluje klást sítě. Nikdo nebude mrhat energií jen kvůli tomu, aby se prošel. Všechno zpomaluje.

…

Plynutí času je vidět na stále silnějším ledu a dorůstajícím nehtu na palci u nohy, který mi slezl po celonoční technopárty před pár měsíci. Nehty na nohou rostou vždy pomaleji než na rukou, ale tady jako by růst odmítaly. Nehty na rukou si stříhám každých několik dní až ke kůži, aby bylo méně plochy k promrznutí. Stěží si teď dokážu představit hlasitější rozhovor, a co teprve hudbu. Hlasité zvuky by působily jako náhlé zapnutí slunce, jako vystavení rozšířených zornic jasnému ránu.

…

Někdy si myslím, že ve tmě je všechno a nedá se bez ní žít. Jindy - jako nyní - mě napadá, že se z ní člověk může zbláznit.

Když jsem dumala nad tím, čím to bylo, že se mě zrovna tahle absyntovka tolik dotkla, že mě tahle relativně krátká reportáž tak zasáhla, uvědomila jsem si, že to nakonec ale nebylo odvyprávěním příběhů, které mi až doposud byly cizí, ani syrovostí momentů, co jsou mi vzdálené. Mihotání mi připomnělo, že je v pohodě jen tak být. Že “zpomalit” není jen něco, co píšeme na Instagram, že stačí občas jen mlčet. Hodně spát. Být sám se sebou nebo se svými blízkými v tichu. Číst si před spaním.

Mně osobně je nesmírně dobře v těch doopravdy pomalých ránech, kdy se svět jen ztěžka probouzí ze tmy do pološera a následně se zase rychle překlopí do temna a věřím, že po přečtení Mihotání může být lépe i těm, co čekají na slunce. Tak to zkuste taky.

#tipnaknihu

3 tipy na pomalé čtení.

📖 Osm hor od Paola Cognettiho. Úsporný příběh napsaný nádherným jazykem, s univerzálními tématy, která se vás dotknou hluboko. Můžete to číst rychle i pomalu, jak je zrovna libo, já doporučuju si sem tam přečíst pár stránek a pustit si k tomu soundtrack z filmové adaptace.

📖 Den od Michaela Cunninghama. Neumím si představit, že by někdo Cunninghama četl ve spěchu, protože mám dojem, že každou jeho větu je nutno si jaksepatří vychutnat. Čtěte, pokud si chcete zabrnkat na citlivé části duše, emočně se trochu rozložit a užít si skvěle napsané postavy.

📖 Vlčí ostrov od Lajly Rolstad. O cestě do svého vlastního nitra skrze meditativní přezimování v opuštěné chatě na kanadském ostrově i na několikaměsíční cestě autem po Americe. Upřímné, občas trochu ezo, velmi uklidňující.

Pár knihomolských odkazů na závěr:

Skvěle rozebrané Mihotání v recenzi na iLiteratuře. | Rozhovor na slovenském Denníku N s Wiśniewskou pro ještě hlubší ponor do její tvorby. | Kdybyste hledali čtení v pomalém tempu, tohle doporučuje Goodreads. | Na uklidnění nervů rozjitřené americkou prezidentskou inaugurací mi docela zafungoval tenhle článek. | Až do pondělka je na Martinusu další (a velmi důležitá) absyntovka Spoušť s mimořádnou slevou.

Bavil vás tenhle newsletter? Budu moc ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Díky!

Jana

V příštím roce bych si ráda do diáře plánovala svoje chvilky na čtení, abych měla jistotu, že mi neutečou v každodenních povinnostech. Jak to ale doopravdy dodržet, když čtení je tak osamělou činností?

Asi tak, že z něj udělám činnost komunitní. Nacpat do svého programu všecko od práce přes kvalitní čas s rodinou a kamarády a partnerem až po čtení je totiž leckdy nepředstavitelné. Číst si ale ani zdaleka nemusím “jen” sama, i když je to pro mě pořád ten nejkvalitněji strávený me time. Čím dál tím častěji kolem sebe vidím, jak skvělé a leckdy až terapeutické je číst si společně. S dětmi, s kamarádstvem, s partnerem / partnerkou. Vaším čtenářským buddy může být kdokoli a společné čtení může být nejen skvělým zážitkem, ale taky velkou motivací.

Proč si číst se svými blízkými?

Když se řekne společné čtení, pravděpodobně vás nejdřív ze všeho napadne společné čtení s dětmi. Podle této studie čte svým dětem přibližně 35,5 % rodičů v Česku - zejména pro rozvoj slovní zásoby, budování pozitivního vztahu ke knihám, ale i z důvodů emocionálních - radost ze společně sdílené aktivity, budování citové vazby, klidná a soustředěná chvíle na dítě.

Mám dojem, že podobně to vlastně může fungovat i ve chvíli, kdy si spolu čtou dospělí. Rande v kavárně s kámoškou, kam si berete svoje štrikovací pomůcky, můžete občas zpestřit tím, že si s sebou vezmete knížky. Můžete se občas pobavit o tom, co nečekaného se v příběhu stalo, dát si tipy na další knížky, probrat svoje knižní wishlisty. A mezitím si jenom číst. Kdybyste náhodou měli pocit, že ztrácíte trpělivost, stačí zvednout hlavu a když uvidíte, že si člověk naproti vám soustředěně čte, dáte tomu další šanci.

Můj oblíbený couple goal není pugét růží, nýbrž předčítání si navzájem s partnerem či partnerkou. Jakmile překonáte počáteční stud, půjde to samo a zvlášť pokud si k tomu doladíte prostředí tak, aby vám bylo hezky, věřím, že vás to bude bavit. Představte si třeba víkendové ráno a lenošení v posteli s čerstvou kávou a rozečtenou knížkou, nebo léto na dece v parku, nebo výlet na chatu a společné čtení u praskajícího ohně. Romantika jako blázen a jen krapítek kýčovitá.

Taky je to skvělý způsob, jak si o trochu víc romantizovat svůj běžný (ne tolik romantický) život.

Proč si číst s cizími lidmi?

Občas si komunitně čtu s cizími lidmi, aniž bych o tom takhle přemýšlela. Třeba v kavárně nad nedopitým cappuccinem. Nebo v tramvaji, ve vlaku, v letadle (dopravní prostředky jsou obecně moje oblíbené místo na čtení). V čekárně u doktora. V parku. V knihovně, v knihkupectví. Všude si společně tiše čteme.

Čím dál tím častěji se ale organizují společná čtení, kam dorazíte zcela záměrně za účelem čtení. A třeba taky book swappingu nebo seznámení se s dalším čtenářstvem. Poprvé jsem takové společné čtení zaznamenala náhodou v Praze, šlo o Ambient Read v Kunsthalle.

Dostat mě na jakoukoliv událost chce jistou dávku štěstí, protože coby introvert dávám přednost komorní (čti: psí) společnosti. Pozvání od časopisu Cosmopolitan, který v rámci čtení v Kunsthalle představoval svůj zbrusu nový #COSMObookclub, jsem ale neodolal. Mám totiž rád galerie, mám rád ambientní hudbu a DJe Pierra Urbana a samozřejmě čtení…

Zjistil jsem, že společné čtení je skvělé teoreticky a v praxi ještě lepší. V příjemně osvětlené místnosti galerie se super hudbou jsem byl v obklopení přátel i dalších lidí, v podstatě jako na party, ale bez nutnosti small talku. A kdy jindy jdeš na večírek, kam si musíš přinést knížku a vyloženě se očekává, že si namísto interakce budeš číst?

Svým způsobem splněný sen každého booktroverta, jako jsem já. Naprosto jsem tam ztratil ponětí o čase… A třešinka na dortu: Hned ve vedlejší místnosti má Kunsthalle útulnou kavárnu. -> spisovatel Martin Váša (jehož nová knížka Rád bych, ale nechce se mi vychází mimochodem už letos v únoru :)

Koncept silent reading parties není žádná novinka, organizují ho zejména knihovny, ale i jednotlivci po celém světě už celé věky. Co si ale budeme povídat, čtení je hot jako nikdy předtím a s knížkou v ruce vypadáme všichni o trochu líp. Proto se teď s nimi roztrhl pytel a číst si můžete nejen v galerii, ale třeba taky v baru nebo v knihkupectví v noci po zavíračce.

Pro mě je představa sdíleného ticha a útěku před realitou milá a bourá představu, že čtení knížek je samotářská činnost. Jsem příliš introvertní na to, abych docházela do nějakého book clubu a rozebírala tam svoje pocity z knížek, ale s kámoškou budu v milé kavárně u knížky klidně sedět dlouhé hodiny. Offline i online book cluby ovšem rostou i nadále taky (od těch extra mega populárních jako je Hello Sunshine od Reese Whiterspoon, Belletrist Emmy Roberts nebo Dua Lipa Bookclub přes ty knihkupecké jako je Čtenářský klub Martinus až po malá cute setkání typu Breakfast Book Club).

Pokud tedy letos budete mít chuť víc číst (a taky dávat si něco jako předsevzetí), zkuste to komunitně. Zorganizujte reading party na svém oblíbeném místě nebo snídani pro kamarádstvo, kam každý donese knížku na book swap. Přidejte se do book clubu. Nebo si prostě “jen” čtěte někde venku mezi lidmi, nejen o samotě doma. I když to je pořád (podle mě) to nejkomfortnější, co pro sebe můžete udělat.

#tipnaknihu

Mých top 5 knih roku 2024.

📖 Píseň L. od Veroniky Opatřilové. K téhle knížce jsem jakožto velká fanynka jejího předchozího románu Počkej na moře přistupovala s velkou opatrností, ovšem zbytečně. Podle mě jde o román světových rozměrů, který by si zasloužil daleko větší pozornost. To, jak autorka pracuje se slovy i s atmosférou je naprosto unikátní, zapamatovatelné a pro mě i velký literární zážitek.

📖 Shuggie Bain od Douglase Stuarta. Pestrý a barvitý jazyk tohohle spisovatele mě okamžitě nadchl. Osmdesátky, Glasgow, alkoholismus, chudoba, narážení na milion stereotypů. Takovéhle knihy bych četla furt.

📖 Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra od Gabrielle Zevin. Kdo by to byl řekl, že si pobrečím u románu o počítačových hrách. Zamilovala jsem si ale během několika prvních stránek hlavní hrdiny, zápletku i pro mě naprosto neznámé prostředí gamingu.

📖 Secret History od Donny Tart. Bible dark academia (žánru i aesthetics na pinterestu) mě nepřestává bavit ani po roce. Na podzim jsem si dala rereading v češtině a doporučuju vám sehnat si český překlad, stojí to za to. Zbožňuju tu atmosféru, rozbité i manipulativní postavy a jejich manýry a výstřednosti i lehce detektivní nádech.

📖 Mihotání od Ilony Wisniewske. Ponořit se do těch nejstudenějších grónských končin v období, kdy je největší tma i v Česku, pro mě bylo skoro terapeutické. V dalších paperbacku tuhle knihu rozeberu podrobněji. Zatím jen: krátké, syrové, a přitom vlídné.

Pár knihomolských odkazů na závěr

Dobré čtení o instituci zvané book club od Shelbi Polk. | První knižní vlaštovky od Odeonu slibují parádní knižní rok. | Co si teď aktuálně nutně potřebuju přečíst v mém wishlistu na (nejen) rok 2025.

Bavil vás tenhle newsletter? Budu moc ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Díky!

Jana

Do určité míry se realizuju ve své práci: píšu na blog a do newsletteru pro knihkupectví Martinus, ale pořád je mi to málo. Potřebovala jsem vlastní maličkatý knihomolský vesmír, kam si budu moct odkládat myšlenky, když se mi zrovna bude chtít. Místečko na internetu, kde nebudu muset sledovat statistiky, kde jedním klikem myšlenky odešlu a nebudu se k nim vracet.

Vyrobila jsem si tenhleten svůj paperback taky proto, že mě inspirovaly občasníky Pavlíny Louženské, Simi Liché, Read More Books, soft boiled a sweater weather. Newsletter mě teď baví nejvíc ze všech jiných možností, jak oslovovat lidi. Nerada se fotím, nechci se natáčet. Baví mě fotit na Instagram, ale jenom kafe a knížky a kavárny a knihkupectví a světýlka. Tiktoková videa málokdy stíhám zpracovávat. Newsletter je pomalý a taky trochu intimní, protože lidi vás pustí do své e-mailové schránky. Budu se k té vaší chovat s respektem, fakt.

Představuju si to tak, že poránu rozkliknete svou e-mailovou schránku a jednou za čas (nic konkrétního radši neslibuju) v něm bude navíc ke všem těm slevovým akcím a neodolatelným nabídkám tohle psaníčko. Když ho rozkliknete, čeká na vás deset minut delšího čtení, někdy tipy, někdy nesouvislé blábolení, vždycky tak akorát k vypití prvního ranního kafe.

Tenhle hokuspokus určitě nebude to pravý ořechový pro každého. Zkuste si na mých prvních tipech, jestli vám to celé sedne a jestli ne, klidně se zase odhlašte. Čím míň věcí si budete do e-mailové schránky pouštět, tím líp a taky tím víc času na čtení knih.

Co si jako knihomolka doopravdy přeju k Vánocům? 🎁

Rozhodla jsem se, že můj první newsletter bude o vánočních tipech jednoduše proto, že jsem si sobecky řekla, že takhle zveřejním svůj vánoční wishlist 😇 Pravdou ovšem zůstává, že knihy stále patří mezi ty nejčastěji darované vánoční dárky - jsou praktické, existuje jich nespočet (takže je velká šance, že skutečně najdete knihu pro každého) a snadno se balí.

Neprozaicky řečeno čtení taky zvyšuje slovní zásobu, schopnost empatie i kritického myšlení. Pokud aspoň trochu znáte člověka, kterého chcete obdarovat, s knihou se obvykle netrefíte vedle. Pokud ale sami jste nebo máte ve svém okolí knihomolstvo, které čte opravdu hodně, možná není tak snadné vybrat jim random knížku v nejbližším knihkupectví. Dala jsem tedy pro tuto příležitost dohromady wishlist knihomolky, které se její rodina i přátelé už dlouhé roky bojí darovat knihu, aby náhodou nepořídili něco nevhodného.

📖 Poukázky na knihy. Surprise surprise, ani lidi, co hodně čtou, nemají knížek nikdy dost. Pokud jste spíš minimalističtější a nebaví vás balit dárky do papíru, obálka s poukázkou do oblíbeného knihkupectví bohatě postačí a knihomolstvo si vybere za vás. Jestliže byste svůj dárek chtěli vyšperkovat na maximum, doporučuju k tomu přidat i jízdenky (nebo letenky?), pokud by se nejoblíbenější knihkupectví nacházelo v nějaké zahraniční destinaci. U mě jsou sázkou na jistotu už navždy She Said v Berlíně, Porty Books v Edinburghu nebo v podstatě jakékoli knihkupectví v Kodani.

📖 Knihu, kterou už mám (ale jinak). I když mně osobně nikdy nevadilo dostat stejnou knihu 2x (zkrátka tu “nedarovanou” věnuju kámošce a udělá radost někomu dalšímu), chápu, že to není ideální představa pro ty, co vymýšlejí dokonalý vánoční dárek. Pokud se ale náhodou vyskytujete kolem knihoven svých oblíbených lidí, doporučuju omrknout (a klidně se i rovnou zeptat) ty nejoblíbenější. Moc by mě bavilo dostat jako dárek knihu, kterou mám obzvlášť ráda, v nějakém speciálním vydání, v jiné obálce, něčím vylepšenou - třeba osobním věnováním nebo podtrhanými a opoznámkovanými stránkami, protože pak bych věděla, že ji ten, kdo mi ji věnoval, kvůli mně celou přečetl. Co je víc?

📖 Záložku do knihy. Low-cost verze, která stojí hodně kreativity, ale způsobuje velkou radost. Dejte dohromady lístky z kina, kde jste byli spolu a originální záložka je na světě. Nebo třeba fotky od oblíbeného umělce či umělkyně. Nebo seznam všech věcí, které máte na daném člověku nejradši. DIY bookmarks jsou přesně ta maličkost, co potěší milionkrát víc než drahé dárky.

Extra tip navrch: Krom záložky můžete taky vyrobit ozdoby na stromeček. Třeba složit vánoční hvězdy ze stránek starých knížek a vždycky pobaví tahle originální ozdoba inspirovaná Stmíváním.

📖 Merch, ale hezkej. Knihomolského merche najdete nekonečno, od konkrétních knihkupců až po Etsy. Mezi ty nejvíc cool kousky v mé knižní bublince teď aktuálně patří plátěnka Intermezza od Sally Rooney, Knihoblok od Papelote, sticker notes v tlumených barvách, Byredo Bibliothéque vůně a printy Gilla Buttona, autora obrazů na obálkách knížek od Coco Mellors.

📖 Společné čtení. Prostě si spolu jděte číst a nemusíte to ani převázat mašlí. Pozvěte své oblíbené knihomolstvo na společné čtení - v kavárně, v galerii, doma, nebo klidně venku (s dekou a termoskou poblíž). Povídejte si spolu o knížkách, zajímejte se o to, co čte ten druhý*á a proč, doporučujte si navzájem zajímavé autorstvo nebo si třeba navzájem předčítejte. Budete mít zážitek, a to je nejvíc.

Dejte mi vědět, jestli jste pro někoho něco z tohohle seznamu vybrali a jestli je to potěšilo!

#tipnaknihu

Co jsem teď přečetla a bavilo mě.

📖 Mihotání od Ilony Wiśniewske. Tahle pomalá absyntovka z nejseverněji osídlené oblasti Grónska byla přesně tak ponurá, sychravá a drsná, jak se mi zrovna hodilo do nálady. V některém z dalších svých newsletterů se o ní určitě rozepíšu víc.

📖 Marta děti nechce od Petry Soukupové. Těším se na každou její knížku a nikdy mě žádná nezklamala. Ani tahle. Bude se vám líbit, i když jste nečetli Martu v roce vetřelce, ale tu doporučuju taky, je to moje nejoblíbenější Soukupová. Tahle nová Marta je skvělá taky, hodně snadno se čte a pravděpodobně se bude líbit vám i vaší mámě.

📖 Za zamčenými dveřmi od Freidy McFadden. Čas od času mě popadne chuť číst easy psychologické thrillery prostě proto, že je to sranda. Freida McFadden je můj velký thrillerový objev hned po Shari Lapeně, je zábavná a nepředvídatelná a hrozně čtivá. Je to stejný oddech jako české reality shows.

📖 Někdo se najde od Duša Martinčoka. Povídková sbírka oceněná slovenskou Anasoft literou vypráví osudy deseti lidí, které spojuje jeden bratislavský činžák. Je hořkosladká, snadno se čte, neplánuju se k ní vracet, ale do melancholické listopadové nálady mi velmi sedla. Možná vás přiměje zamyslet se nad tím, jestli dobře znáte lidi, vedle kterých bydlíte.

📖 Ministerstvo času od Kaliane Bradley. V blízké budoucnosti se překladatelka potká s komandérem z 19. století a není to erotická romance, teda když nepočítám pár stránek. Jde o sci-fi, které je překvapivě docela vtipné a lehce bizarní a úplně nevypočitatelné. Autorce jakoby všecko bylo úplně ukradené, neřeší detaily, soustředí se jen na to, co ji zajímá, což je převážně vztah dvou hlavních hrdinů. Na tu její hru jsem přistoupila a čtení si užila.

Pár knihomolských odkazů na závěr:

S kamarádkou natáčíme podcast Zelené světlo, kde teď najdete třeba epizodu, ve které hledáme k našim oblíbeným reality shows oblíbený knižní match. | The New York Times je tu se svou každoroční top desítkou knih roku. | SČKN zveřejnilo novou zprávu o českém knižním trhu za rok 2023/2024. | Tenhle krásný dušihladící článek od Veroniky Opatřilové si zaslouží víc pozornosti. | Bookish playlist na Vánoce od Martinusu poslouchám on repeat až do Vánoc.

Bavil vás tenhle newsletter? Budu moc ráda, když ho pošlete dál do světa, aby se o něm dozvěděli i další lidé. Třeba můžete sdílet ve stories, co vás zaujalo nebo jej přeposlat svým známým. Díky!

Jana