Stejně jako vy si lámu hlavu nad antisemitismem. Psát se o něm dá z nespočtu perspektiv: o nárůstu nenávistných výroků i fyzických útoků, o zneužívání pojmu při nactiutrhačných kampaních, o roli Izraele a jeho carte blanche pro zabíjení, paměti holokaustu, dedémonizaci krajní pravice.

Pro Voxpot jsem popsal, jak se v antisemitismu našla manosféra. I skrze ni se náckům daří šířit antisemitské pomluvy a memy v rozsahu, který by byl před pár lety nepředstavitelný. Platí to i pro Česko, kde se krajně pravicoví influenceři dostávají nebezpečně blízko k moci. Roli přitom hrají, jak se snažím ukázat, i materiálně-existenciální podmínky.

“Antisemitismus je socialismem hlupáků,” říkala evropská levice na konci 19. století. Narážela tím na to, že antisemitismus představuje zparchantělou teorii moci. Dokáže totiž odpovědět na otázku, proč se člověk cítí bezmocný a svět pro něj nefunguje. Nedojde přitom oproti levici k materiálním nerovnostem a strukturálnímu útlaku, ale k vševysvětlujícímu židovskému spiknutí.

Pro manosféru to perfektně funguje. Popularita Tatea či Gainese stojí na tom, že se prodávají jako red pill. Odhalují, jak to doopravdy chodí. Proč si nemůžeš najít holku. Proč tě štve práce. Proč máš málo a někteří hodně. A mají jasnou odpověď: může za to matrix. Poznání jeho skutečné — židovské — povahy představuje poslední červenou piluli.

Využívají přitom toho, že materiální podmínky našeho světa konspiračnímu výkladu přímo nahrávají. “Když se vyprávění, která o světě šíří elity, zdají být v rozporu s prožívanou realitou, antisemitismus čeká na svou příležitost. Je to latentní diskurs, který se může aktivovat jako součást širší skepse vůči elitám, vůči odbornosti a vůči institucím,” říká historička Suzanne Schneider.

To ilustruje i Therouxův dokument. Autor v jeden moment hovoří s mladými muži, kteří se hlásí k učení soudobých alfa samců. Mluví o příslibu bohatství, jemuž ale brání všudypřítomný matrix, aby z jednoho z nich vypadlo, že poslední týdny nemá kde bydlet, žije ve svém autě. Tahle nespravedlnost přece musí být něčí vina. Jak přitom ukázal historik Götz Aly, i německý antisemitismus měl jeden z kořenů v touze po větší sociální rovnosti.

Víc o roli humoru, groyperech i kádrech Motoristů píšu tady. Kritiku vítám!

K tématu se chci ještě vrátit, hodně se toho nevešlo.

Zejména se v článku nezabývám politikou Izraele, tzv. novou definicí antisemitismu, která se rozšiřuje o kritiku státu, zneužíváním pojmu pro obhajobu systematického útisku Palestinců. To je zásadní rozměr, který, jak jsem pochopil, části lidí v článku chyběl.

V tomhle případě jsem chtěl ale Izrael de-centralizovat. Neřešit účelová obvinění, místo toho ukázat, že se v USA i Evropě nadále jedná o krajní pravici a šovinisty, kdo stojí za šířením pravověrného antisemitismu — nenávisti k Židům jakožto Židům. Izrael nemusí hrát roli.

To záhy dokázaly i reakce na článek na síti X.

Že takhle stále vypadá krajní pravice — a jak dnes funguje —, myslím v naší debatě trochu chybí. Většinově se totiž diskuze o antisemitismu točí okolo Izraele, jeho nároku na reprezentaci všech Židů, hranicích kritiky. To má svoje zřejmé důvody, tady jsem na to chtěl ale jít rozdílně. Patrně jsem to měl explicitně odůvodnit.

Nakonec mi totiž v celé věci šlo i o to, že v rozmachu protižidovské nenávisti můžeme zahlédnout politický paradox.

Zatímco levice čelí kvůli důvodné a legitimní kritice izraelské politiky účelovým nařčením z antisemitismu, jeho skutečné bujení spíš vypovídá o její krizi, když nedokáže podstatné části společnosti nabídnout populární anti-elitní jazyk a emancipační program. I proto končíme u socialismu hlupáků, který personifikuje abstraktní stránku kapitálu v konkrétních Židech, jak popsal historik Moishe Postone.

Pro další čtení doporučuju všechny odkazy z předchozího odstavce:

1. Pavel Barša na Alarmu vysvětluje, co je a není antisemitismus, o čemž mu brzy vyjde i veskrze důležitá kniha.

2. Historik Barnaby Raine mluví mj. o tom, jak antisemitismus zaplňuje místo po emancipačních hnutích; rozhovor vyšel na Equatoru, jednom z nejpodnětnějších zdrojů posledních měsíců.

3. Postone v klasickém eseji z roku 1980 popsal, proč Židé nejsou jen nahodilým obětním beránkem, ale jak ztělesňují peníze, oběh a vůbec neviditelný rozměr kapitálu.

Antisemitismus a misogynie

Na pojednání o manosféře zbytečně přehlížím historickou vazbu mezi antisemitismem a misogynií, upozornil mě publicista a překladatel Petr Uram. Má pravdu, tohle se nevešlo, respektive jsem to možná nešikovně škrtl.

Moderní antisemitismus se od svého zrození v druhé polovině 19. století vskutku snoubil s nenávistí k ženám, které se stejně jako Židé chtěly k nelibosti konzervativců emancipovat.

Obě skupiny antisemité často spojovaly v jednu hrozbu. Židy vykreslovali jako nebezpečné cizáky, i protože v sobě měli nést kus ženské slabosti, neduživosti, hysterie. Genderový rozměr v sobě měly i pomluvy o rituálních vraždách. Židovští muži — podobni ženě — menstruují, potřebují proto krev nežidů, šířili po světě antisemité. Židé pro ně celkově neplatili za skutečné muže, kteří by mohli dostát maskulinním ideálům síly a boje.

V antisemitských vyprávěních proto Židé — opět stejně jako ženy — využívají podlých svodů a intrik, o nichž nás alfasamci informují dodnes, jak píšu na Voxpotu.

Poučeněji o šovinistech píše sám Uram ve Stručných dějinách manosféry, které vyšly loni na webu Revue Prostor.

Student von Lista, ezoterický fašista Jörg Lanz von Liebenfels, vinil z úpadku árijské rasy Židy a ženy, a navazoval tak na ideje Otty Weiningera. Ten se ve svém dobově vlivném díle Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter, 1903) přihlásil k aristotelovské binaritě a dodal, že ženskost se ve své podstatě nikterak neliší od „židovství“. Dalším radikálním Weiningerovým žákem byl Julius Evola, autor knih Rivolta Contro il Mondo Moderno (Vzpoura proti modernímu světu, 1934) a Metafisica del Sesso (Metafyzika sexu, 1958). V nich opakuje zmiňované starověké poučky o emocionálních měsíčních ženách a stabilních slunečních mužích, jen aby vzápětí dodal, že modernita likviduje tradiční genderové role a měli bychom pozitivněji nahlížet na některé zvyky dávných kultur, například bičování nezkrotných žen a pálení vdov s jejich zesnulými manželi.

2021 pokračování

Manosféru, respektive dokument TFW NO GF, jsem zkoumal už před pěti lety ve Finmagu. Říkám tam podobnou věc: lidé touží po sociální demokracii, kombinace ironie s paranoiou není dobrým programem. Tak jsme zase o něco dál.

Tehdy z toho vzešel dlouhatánský přetížený slovutnými jmény, už bych to takhle pochopitelně nedělal, nicméně to lze brát i jako příspěvek do aktuální debaty, proč ženy nechtějí muže. (Moc namedropují.)

Zařízení na obohacování uranu zničily už loňské útoky Spojených států na Irán, Teherán se je od té doby nesnažil obnovit, uvedla americká šéfka tajných služeb. Americko-izraelská koalice hrozbou brzkého získání atomové bomby odůvodňovala i aktuální válku. Prezident Donald Trump se nechal slyšet, že na Írán zaútočily “ze zvyku” a podobně jako před ním ministr zahraničí Marco Rubio naznačil, že na válce měl zájem zejména Izrael. To zaznívá od stále rozličnějších lidí. Tel Aviv se mezitím snaží zabít v Teheránu každého, kdo by mohl s Američany vyjednávat o konci války. Popravy představitelů států a diplomatů platily po většinu historie z dobrého důvodu za tabu, světová politika se dostává na extrémně nebezpečné území. Trump chrlí záplavy protichůdných vyjádření, pravidelně v nich vyzývá k válečným zločinům, koalice se jich skutečně dopouští: ničí mosty, univerzity, nemocnice, zdravotnické výzkumné ústavy a zabíjí u toho stovky lidí. Devadesátimilionovému národu už americký prezident nechce pomáhat ke svobodě, jak tvrdil na začátku své speciální vojenské operace, genocidně jej nazývá “zvířaty” a hrozí zničením všeho, co umožňuje lidem žít — “návratem do doby kamenné”. Izrael od začátku usiluje o “syrský scénář”, který by Írán zanechal jako zhroucený stát a obyvatelstvo uprostřed humanitární katastrofy. Přispěl k němu i bombardováním světově největšího plynového pole, které v zemi zajišťuje většinu spotřeby domácností. I touhle cestou blokuje diplomatická jednání, protože důvodně počítá s odvetnými útoky Íránu napříč zeměmi Zálivu, který by je měly zatáhnout aktivněji a hlouběji do regionálního konfliktu. V Kataru Írán fatálně poničil terminál Rás Laffan, který obstarává pětinu světové produkce zkapalněného plynu, obnova potrvá roky, v Kuvajtu či Bahrajnu ničí životně důležitá odsolovací zařízení. Lidé umírají, Hormuzský průliv stěžejní pro přepravu ropy i hnojiv zůstává zavřený — šéf Mezinárodní agentury pro energii mluví o větším šoku než v letech 1973, 1979 a 2022 dohromady —, svět se řítí do hluboké ekonomické a potravinové krize. Američané mezitím zjišťují, že jejich ministerstvo zahraničí nemá žádné odborníky na ropu, protože se jich zbavilo během DOGE čistek. Průliv se během války nepodaří otevřít shodly se evropské země, které se k nelibosti Trumpa odmítly přímo vojensky zapojit. Reálný plán na konec války ale USA očividně nemají, od začátku totiž nemají oproti Izraeli ani reálné cíle. Absurdnost své agrese Američané potvrdili zrušením sankcí na íránskou ropu, k čemuž se mělo potenciálně dospět výměnou za zásadní omezení íránského jaderného a balistického programu, než Trump svévolně pohřbil pokročilá vyjednávání a spustil katastrofálně nesmyslnou válku.

Žijeme v kruté a stupidní době.

V neustálém přílivu šokujících zpráv by nemělo zapadnout, že hlavní díl politické odpovědnosti nese pravice. Takhle vypadá její současnost. Krutá a stupidní.

2.

V Izraeli vládne krajní pravice společně s regulérními fašisty. Izrael pod jejich vedením ignoruje mezinárodní právo, když stále agresivněji okupuje palestinská území a terorizuje Palestince, v dvoumilionové Gaze jen za první rok a půl války pozabíjel minimálně 75 tisíc lidí, zbytek žije na polovině někdejšího území ve stanech mezi rozvalinami a nevybuchlými bombami. Aktuální invazí do Libanonu vyhnal z domovů milion lidí, víc než pětinu země, jejichž suverénní území hodlá anektovat a etnicky vyčistit od šíitských muslimů. Kabinet Benjamina Netanjahua rozkládá právní stát i doma, když v úzkém dialogu s maďarskými i americkými konzervativci zavádí “neliberální demokracii”. Její ideologové brojí proti “soudcokracii” — viz snahy o podmanění Nejvyššího soudu, který jako patrně jediná vlivná instituce alespoň minimálně dokázal zastat Palestince —, a odmítají liberální pojetí občanských práv, která údajně nedovolují národní většině vyjádřit svou autentickou vůli.

Každodenní praxi izraelského neliberálního režimu patrně nejděsivěji ilustrují dvě nedávné události. V polovině března vojenské úřady zprostily obvinění pětici vojáků, kteří v nechvalně proslulé věznici-mučírně brutálně znásilnili palestinského muže. Jejich zločin mohli všichni vidět na uniklém videozáznamu. Místo soudu a trestu se jim ale dostalo oslav od premiéra, ministra obrany a pozvánek do televizních pořadů. Hlavní vojenská prokurátorka, která stála za únikem videa, se naopak dočkala zatčení a společenského odsouzení, načež odstoupila z funkce. Nelítostný apartheid radikalizuje i na právní úrovni. Izraelští zákonodárci na konci března schválili zavedení trestu smrti, který platí výhradně pro Palestince. Rozhodovat o nich mají vojenské soudy, které obžalované Palestince podle statistik odsoudí v 96 % případů. Neexistuje pro ně přitom šance odvolání, kterou dostal i nacista Eichmann, jeden ze dvou popravených v dosavadní izraelské historii. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir slavil přijetí zákona s šampaňským a oprátkou připnutou na klopě saka.

Takhle vypadá nejpokročilejší podoba pravicového etnonacionalismu.

3.

Montesquieu věřil, že obchod kultivuje. Zjemňuje mravy, neboť vyžaduje předvídatelnost, poctivost či dodržování smluv. Zároveň posiluje mírové soužití, protože obchodující státy mají zájem na pokračující spolupráci. Spojené státy americké, nejkomerčnější ze všech společností, úvahy o le doux commerce nepotvrzují. Vládnou jim lidé, kteří zosobňují to nejhorší, co v lidech probouzí hospodářský systém, který stojí na neomezeném dolování soukromého zisku. Pod tíhou oligarchického znetvoření, obrovských majetkových nerovností a komodifikace každého kousku lidských životů si Američané podruhé zvolili idiota ze zábavního průmyslu, který hrdě hlásá bezohlednost, chamtivost, cynismus, krutost, lhostejnost, ignoranství. Není přitom vybočením systému, ale mnohem spíš jeho až karikaturním produktem.

Dopad kapitalistických neřestí na společnost historicky omezovaly demokratické instituce. V posledních dekádách jsme ale sledovali, jak je tržní logika namísto kultivace ničí, aby se následně ve své erodované podobě dostaly do područí oligarchie. Největší zásluhu na tom má pravice. Republikáni se vždy stavěli k sekularizovanému vzdělávání, vědě, veřejnému zdraví či státní správě přinejlepším vlažně, když v institucích viděli levicový etatismus, v éře MAGA ale definitivně přitakali pudu smrti a odpluli do fantasylandu. Spojené státy se pod jejich vedením nevídaně rychle autokratizují, zákonodárná moc — klíčový nástroj brzd a rovnováh — nedokáže bránit svévoli výkonné moci, svoboda projevu se propadá na nejhorší úroveň od 50. let, militarizované jednotky maskovaných agentů terorizují města a zabíjí protestující občany, prezident namočený do pedofilního skandálu nenaplňuje ani minimalistickou definici demokracie: uznání, že může legitimně prohrát volby.

Spojené státy jsou jako pravěké monstrum s mozkem o velikosti špendlíkové hlavičky, prohlásil svého času George Kennan, jeden z nejvlivnějších amerických diplomatů druhé poloviny minulého století. Země si podle něj dlouho nevšímá, co se kolem ní děje, aby pak začala zaslepeně útočit na všechny strany — a ničila si přitom i svůj habitat. I tak dokázala od druhé světové války poměrně úspěšně sledovat svůj cíl: stabilizaci a obranu globálního kapitalistického řádu, ve kterém prosazovala vlastní ekonomické, politické a ideologické zájmy. Už to neplatí. Trump 2.0 a jeho ekipa — protežovaná rodina, moderátoři či developeři, kteří nahradili tradiční zahraničněpolitické kádry schopné překládat zájmy kapitálu do policies — pod tíhou nahého imperialismu, potřeby spektáklu, nekompetence a boje různých MAGA frakcí o vůdcovu zahraničněpolitickou pozornost bourají reálné pilíře americké hegemonie: od volného obchodu přes vojenské aliance a spojenectví po soft power. Stačil rok s MAGA 2.0, aby se ve veřejném mínění klíčových spojenců USA těšil větší důvěře Peking než Washington.

Trump mezitím vyhlašuje, že si nejbohatší země světa nemůže dovolit dostupné školky a zdravotnictví, protože musí vést války. Takhle vypadá vláda pravice ve výkladní skříni globálního kapitalismu.

4.

Ani jeden z pravicových projektů nemůže dlouhodobě fungovat.

Izraelská brutalita plodí koloběh násilí a nové podoby odporu. I když Tel Aviv rozloží či jinak zpacifikuje všechny okolní státy, dokud nedojde k uznání palestinského práva na sebeurčení, nedojde země klidu a míru.

Americký imperialismus nevrátí navzdory slibům Trumpa do země průmysl, nepomůže pracujícím a nakonec ani kapitálu. Zanechá svět chudší, nestabilnější a neskonale méně vstřícný vůči Spojeným státům, které jako rogue state směřují do po dekády nepoznané izolace.

Obě země míří do zdi, změnu kurzu ale v nejbližší době očekávat nemůžeme. V ani jedné zemi bohužel neexistuje relevantní opozice, která by pravicové sebepoškozování chtěla a dokázala zvrátit.

5.

Evropa by se měla probudit ze svého americko-izraelského snu. Jeho ponižující a všeobecně škodlivé trvání má řadu historických a materiálních důvodů. V posledních letech každopádně hrálo nebezpečnou a znepokojivou roli, že i v Evropě získal na popularitě věčný pravicový šlágr o úpadku. Evropa se stala změkčilou, lenivou a páchá civilizační sebevraždu, říkají krajní pravičáci, od nichž to přebírají centristé, aby nástupu radikálu zabránili, i když je tím legitimizují.

deliberace.lol

Smrt z nebe a Evropa

Bomby dokážou zpustošit budovy a infrastrukturu, samotné však nestačí pro zničení politického zřízení. Žádná válka vedená jen ze vzduchu nezvládla změnit režim, proti kterému byla vedena. Naopak dokáže zk…

Read more

6 months ago · 25 likes · jakub jetmar

Izraelský apartheid a americká kombinace militarismu a anti-etatismu působí pro část veřejnosti a elit jako docela přirozený vzor, kterým se může Pevnost Evropa inspirovat. Měli bychom jej ale co nejdůrazněji odmítnout. Evropa dobře ví, kam pravicový radikalismus vede. Proto vznikem Evropské unie spoutala ničivou sílu nacionalismu a kořistnický kapitalismus nahradila sociálně-tržním modelem, který rozvíjí a chrání celou společnost. Projekt zůstává z podstaty nedokončený, má řadu palčivých nedostatků, z poválečného pohledu se ale ukázal jako obrovsky úspěšný a nadále představuje nejlepší alternativu k cestě krutosti a stupidity.

Není důvod pro fatální sebezpyt. Podstatná část Evropy navzdory rozšířeným mýtům ekonomicky předčí Spojené státy, i když pracuje méně, celkově kvůli ekonomice méně plundrujeme přírodu, máme lepší naději dožití, snižují se nerovnosti mezi bohatšími a chudšími státy. Žije se tady většinově dobře a lidem se to líbí. Podporují větší evropskou spolupráci, nemají zájem na svévolných invazích, nechtějí radikálně snižovat míru přerozdělování, a tak ničit dostupné vzdělávání či zdravotnictví.

Nepochybně existují oblasti, které vyžadují rychlý rozvoj. Patří mezi ně obranná a digitální infrastruktura, v čemž draze a rizikově závisíme na USA, a energetika, od níž se odvíjí životní náklady domácností i životaschopnost průmyslu, přičemž ani tady nejsme (a fosilně nikdy nebudeme) soběstační. Řešení většinově spočívají ve větší integraci a aktivní průmyslově-sociálně-environmentální politice, která materiálně zaručí rozvoj a upevnění hodnot, na nichž Evropa stojí: občanství, právní stát, politická rovnost a solidarita.

Pravice naproti tomu nemá co nabídnout. Včerejší recepty — škrty a deregulace — stály za mátožením po krizi 2008 a působí resentiment širokých vrstev, soudobá posedlost ničením nepřátel i vlastního státu představuje vyloženě nebezpečí. Evropa se mu musí postavit: doma i v mezinárodní politice.

6.

“Dnes v noci zanikne celá civilizace a už se nikdy nevrátí,” prohlásil Trump, vrchní velitel ozbrojených sil, které mají k dispozici zhruba 3 700 jaderných hlavic. Atomové zbraně vlastní i Izrael, Írán je, jak známo, nemá.

Trumpovo ultimátum vyprší z dneška na zítřek. Spojené státy pro útoky proti Íránu využívají i základny ve Velké Británii, Německu, Portugalsku, Francii a Řecku. Přístup jim odepřelo od začátku pouze Španělsko, později částečně Itálie. Nadešla hodina, aby i zbytek Evropy našel páteř, odhodil vazalství a odmítl účast na kruté a stupidní cestě do pravicové propasti.

Bomby dokážou zpustošit budovy a infrastrukturu, samotné však nestačí pro zničení politického zřízení. Žádná válka vedená jen ze vzduchu nezvládla změnit režim, proti kterému byla vedena. Naopak dokáže zkonsolidovat řady i ve společnostech, ve kterých panuje hluboká nespokojenost. Lidi nemají rádi, když je někdo bombarduje. Sjednotí se proto za napadaným režimem, který zároveň musí ukázat sílu a rozhodnost, zpravidla proto na útok zareaguje přitvrzením. Platí to zejména tehdy, když přijde o svého vůdce — a jeho nástupce musí světu i svému okolí prokázat svou autoritu. Americký bezpečnostní aparát tohle dobře ví. Upozorňoval proto administrativu Donalda Trumpa, že jen bombardování Íránu pravděpodobně nepovede k rozkladu režimu. Smysl a institucionální podoba islámské republiky ostatně stojí na sebezáchově, když ji formovala revoluce a osmiletá válka s Irákem, v zemi zároveň chybí relevantní opozice. Trumpovi a jeho lidem na tom ale nezáleželo.

Spojené státy s pomocí Izraele objevily tajemství. Můžou prostě zabíjet lidi. Mají přesně naváděné střely a špičkovou špionáž a hned na začátku útoku slavily úspěch, když zabily ajatolláha Chámeneího. Vůdce Íránu popravily společně se snachou a vnukem. Zabily i několik vládních představitelů a vysoce postavených členů armády; u některých toho později zalitovaly, když o nich podle Trumpa původně smýšleli jako o potenciálních nástupcích. Americký prezident se i tak hlásil o slovo při volbě nového prvního muže Íránu. Patrně se mu líbila zkušenost z Venezuely, kde zajetého Madura nahradila viceprezidentka Delcy Rodríguez, původně anti-imperialistka, která po pár dnech v čele země prováděla amerického ministra energetiky po venezuelských ropných polích. Írán ale není Venezuela. Shromáždění znalců za doprovodu izraelských útoků na nejposvátnější šíitské město Kóm vybralo namísto některého z umírněných kleriků za nového nejvyššího vůdce Modžtaba Chámeneího. Syn vůdce-mučedníka a favorit revolučních gard, klíčové ozbrojené složky Íránu, která řídí vnitřní represe i spolupráci s proxy skupinami napříč regionem, stěží představuje reformistickou volbu. Už protože mu USA a Izrael před pár dny zabili otce, manželku a syna.

Subscribe now

Válka proti devadesáti miliónové zemi odporuje mezinárodnímu právu i americké legislativě. Írán nepředstavoval bezprostřední hrozbu, říkají i američtí politici, země byly navíc uprostřed jednání, ve kterém podle zprostředkovatelského Ománu nabízel Teherán zásadní ústupky ve svém jaderném i balistickém programu. Trump se nicméně nechal přesvědčit nesvatou koalicí amerických jestřábů, Izraele a sunnitské Saudské Arábie, že v koalici s Tel Avivem nastal čas na masivní útok. Izrael důvodně považuje Írán, jeho rakety a proxy skupiny – od libanonského Hizballáhu po jemenské Húsíe – za největší bezpečnostní hrozbu a překážku ke své regionální dominanci, Trumpa dokázal získat na svou stranu už během jeho prvního období. Americký prezident tehdy zrušil přelomovou jadernou dohodu, kterou s Íránem uzavřela administrativa Baracka Obamy. Smlouva účinně omezovala íránský jaderný program výměnou za zrušení ekonomických sankcí, Trump navzdory snahám evropských podílníků dohodu jednostranně vypověděl a obnovil sankce, které drtí íránské hospodářství.

Jaderný program má stěžejní roli ve změti často protichůdných odůvodnění i pro stávající válku. Paradoxně ale může mít opačný důsledek, když režim přiměje konečně bombu získat, soudí bývalý šéf íránské sekce izraelské vojenské rozvědky. Na KLDR ostatně nikdo neútočí. Válka proti Teheránu vůbec přináší důsledky, které zejména Američané až pozoruhodně nedomysleli. Rozlila se už do 14 zemí, když Írán posílá své rakety na americké základny v zemích Zálivu. Útočí v nich v rozporu s mezinárodním právem i na civilní budovy, fosilní infrastrukturu a také datová centra a regionálně veledůležitá odsolovací zařízení. Útoky ničí pověst Dubaje či Kataru jako bezpečných zálivů pro superboháče i pochybné influencery; státy Zálivu přehodnocují svůj vztah k USA, které se teď jeví spíš jako riziko než záruka bezpečnosti. Ze všeho nejvíc ale válka šíří po celém světě obavy z energetické krize, když vyhnala ceny ropy na čtyřleté maximum. Prakticky se totiž zastavil provoz v Hormuzském průlivu, kterým se přepravuje pětina světové produkce ropy; Mezinárodní agentura pro energii mluví o největším narušení dodávek v historii. Rychle rostou i ceny zemního plynu či extrémně důležitých hnojiv, které přichází v zemědělsky nejcitlivější části roku. Dopady na světovou ekonomiku mohou být při dlouhodobém konfliktu brutální, surovinový nedostatek nejhůř dopadne na chudé státy, které ty bohatší přeplatí.

Američané mají v regionu námořní nadvládu a Trump vyzývá posádky tankerů, aby prokázaly odvahu. Americká armáda ale přiznává, že jim nedokáže zajistit bezpečnou plavbu. Írán nepotřebuje loďstvo či moderní stíhačky. V asymetrické válce mu stačí ze svého břehu posílat rakety a drony či pokládat miny. Pokud se skutečně íránský režim nerozloží, čemuž zprávy tajných služeb nenasvědčují, potom mu do karet hraje čas. Trump při pohledu na rostoucí ceny pohonných hmot v USA totiž pomalu zjišťuje, proč žádný z jeho předchůdců na Írán nezaútočil. Americké administrativy si to hodně přály, žádná však nebyla tak fanatická a hloupá, aby Íránu v podstatě vnutila převzetí kontroly nad nejdůležitějším ropným uzlem světa.

Válka dosáhla většiny cílů, nechal se už slyšet očividně znervózněný americký prezident, když uklidňoval trhy. Zároveň nadále požaduje kapitulaci islámské republiky a vyhrožuje “dvacetinásobnými útoky”, které podle něj znemožní obnovu Íránu jako národa. Ani Izrael, jehož premiér Netanjahu toužil po útoku na Írán několik dekád, už údajně nepočítá se změnou režimu. Teď alespoň prodlužovat válku a ničit, dokud to Američané dovolí. Americko-izraelská koalice útočí i na civilní infrastrukturu, zasáhla už na 17 tisíc obytných budov. Bomby padají i na nemocnice, památky, letiště či zásobníky ropy, z nichž se po desetimilionové metropoli šíří rakovinotvorný kouř.

Cíle vybírá i umělá inteligence Claude od společnosti Anthropic, která se v posledních týdnech stala hrdinou liberální společnosti, když obětovala své americké vládní zakázky. Postavila se totiž požadavkům Pentagonu, aby se Anthropic vzdal svých červených linií, které pro něj představuje plošné sledování obyvatelstva a autonomního zabíjení. V nadšených komentářích nicméně zapadlo, že se jedná jen o výjimku pro využívání Clauda na americkém území. Ve zbytku světa si může americká armáda dělat, co uzná za vhodné. V aktuální válce se mezi jejími cíli objevila i základní škola, ve které Američané zabili 175 lidí. Většinu tvořily malé holky. Smrt pro ně lepší, než aby musely nosit burku, nechal se slyšet vlivný Republikán.

Jak napsal analytik Břetislav Tureček, “přesvědčovat řadové Íránce, že tato válka jim má pomoci a míří jen a pouze na režim a nikoli na jejich zemi jako takovou, bude stále těžší.” Reportáže přímo z místa jeho slova potvrzují, když popisují rozmach národního cítění i mezi odpůrci vlády. USA a Izrael tak svým útokem dodává nepopulárnímu režimu v hluboké ekonomické krizi odhodlání a legitimitu. Děje se to jen pár týdnů poté, co přišel o zbytky společenské důvěry, když brutálně potlačil protivládní protesty, pozabíjel přitom až třicet tisíc protestujících obyvatel. Statečná íránská společnost zaslouží osvobození od zločinného režimu, který zatýká, mučí a zabíjí tisíce lidí. Místo podpory, jakou by například v reakci na digitální blackout představovalo zajištění satelitního přístupu k internetu, se jí ale dostává krutého útoku ještě zvnějšku.

Trumpova vláda se svou znovunalezenou láskou k zahraničním invazím snaží odvrátit pozornost od své tragické obchodní politiky, společenskému odporu vůči brutálnímu přístupu k migraci, pedofilního skandálu svého nejvyššího představitele. Hlavní slovo v ní přitom získali lidé, kteří nepokrytě oslavují brutální sílu, devastaci a zabíjení. Íránci “čelí celý den smrti a ničení z nebe,” chlubil se ministr války Pete Hegseth, křesťanský nacionalista, který sní o amerických křižáckých výpravách. Válku už ani pořádně neodůvodňují. Americkou hegemonii a její — často falešnou, pro svět přesto přitažlivou — gestikulaci k horizontu svobody nahrazují nestydatou brutalitou a podmaněním.

Americkému řádění sekunduje neméně manický Izrael, společnost tragicky poničená apartheidem, která má v minulých letech na svědomí nejhorší válečné zločiny, vláda i opozice se nicméně nadále předhání ve fanatických výhružkách okolním státům a výzvách k etnickým čistkám Palestinců. Izrael už dávno nevěří v diplomacii. Poslední roky v něm navíc otěže přebírá fašizující etno-nacionalismus a mesiášský sionismus, který chápe rozsévání utrpení jako naplnění božího poslání.

Obě země se vzájemně radikalizují. Izrael si může bezbřehou agresivitu dovolit i proto, že zábrany ztrácí i jeho protektor, který jej historicky korigoval. Spojené státy americké zůstávají nejmocnějším státem světa, ztrácí však své výhradní postavení na úkor Číny. Krajně polarizovaná společnost se s tím nedokáže vypořádat, stále víc autoritářská republika nachází kompenzaci ve spektakulárních demonstracích síly.

***

Dosavadní válka ale má už i vítěze. Patří mezi ně Rusko, spojenec Teheránu. Moskva už pátým rokem vede imperiální válku proti Ukrajině, která dosud stála život přes 50 tisíc ukrajinských civilistů, 1,2 milionu ruských a šest set tisíc ukrajinských vojáků. Tragická přetahovaná o každý kilometr dopadá i na ruské hospodářství, což letos staví Putinovu vládu do složité situace: buď by měla škrtat a zvedat daně, nebo omezit válečné výdaje. Teď však Trump hodil ruskému prezidentovi záchranné lano, když svou vlastní speciální válečnou operací vystřelil ceny ropy a plynu. Trhy se přitom americká administrativa snaží uklidnit i omezováním sankcí na ruská fosilní paliva. Jejich prodej přitom dělá až třetinu ruského státního rozpočtu, který se teď může pohodlně zahojit.

Ukrajina mezitím sleduje, jak Spojené státy a jejich spojenci vystříleli za 11 dní války proti Íránu na tisíc Patriot PAC-3, interceptorů, které ve vzduchu likvidují zejména balistické rakety. Pro ukrajinskou obranu hrají extrémně důležitou roli, napadená země jich ale za čtyři roky války dostala pouhých 600. Protivzdušná obrana vychází velmi draze a nevniká se jí dostatek, Lockheed Martin loni vyrobil jen 620 PAC-3. Pro Ukrajinu to znamená, že se k nim teď dostane s ještě menší pravděpodobností, obavy z dodávek zbraní mají i evropské země. Američané totiž propálili během pár dní tolik kritické munice, že se jejich vlastní sklady teď budou muset plnit několik let.

USA šokovali Ukrajince i tím, že střelami za 4 miliony dolarů likvidovali i laciné íránské drony, které vychází na pouhých 7 tisíc dolarů. Kyjev přitom před půl rokem nabízel Spojeným státům své vlastní válkou prověřené technologie, které dokážou íránské Šáhidy ničit za zlomek ceny. Prezentace ukazovala, jak vybudovat protidronovou obranu právě ve státech Zálivu. Ukrajinci ji dokonce šili na míru Trumpovi, když svůj návrh prodávali jako obchodní partnerství, které by vytvořilo pracovní místa v USA. Trumpova administrativa nicméně na Ukrajinu shlíží, prezident Volodymyr Zelenskyj si podle ní nezaslouží respekt, z obchodu proto nic nebylo. Až po útoku na Írán Američany překvapilo, jak důležitou hrají Šáhidy roli — a žádají Ukrajinu o pomoc.

Válka má nevítané dopady i na klíčového spojence Ukrajiny: Evropu. Náš kontinent není a nikdy nebude fosilně soběstačný. Každá krize má fatální důsledky, jak si všichni dobře pamatují z brutálního zdražení, které přišlo po ruské invazi v roce 2022. (Na rekordních fosilních ziscích toho roku nejvíc vydělalo nejbohatší 1 % Američanů, Trump proto teď mimo jiné říkal, že mu zdražení ropy zase tolik nevadí.) Teď hrozí nová inflační vlna. Už za prvních několik dní války se dovoz fosilních paliv unijním zemím prodražil o 3 miliardy eur. Většina blízkovýchodní ropy a plynu sice míří do Asie, pro Evropu tvoří jen malý podíl importu, hrozí nám ale nepřímé cenové šoky.

Vážnost situace naznačuje i skutečnost, že se mluví o tom, jestli bychom se neměli vrátit k dovozu z Ruska. Evropa se závislosti na Moskvě zbavovala několik let, zejména plyn nahradila nákupy z USA. Stali jsme se tak výrazně závislejší na Washingtonu, který využívá fosilní paliva a válku na Ukrajině jako páku proti Evropě. Právě z energetických a bezpečnostních důvodů se evropští lídři poslední rok ponižují před daddym Trumpem, byť MAGA začíná proti Evropě obchodní války, vyhrožuje anexemi suverénních území, má v řadě ohledů blíž k Putinovi než k Zelenskému a podporuje místní krajně pravicové partaje v jejich snahách o rozklad EU.

I tentokrát ale šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen americko-izraelský útok podpořila, když vyzvala ke změně režimu v Íránu. Dostalo se jí za to kritiky, že překračuje svůj mandát, někdejší německá ministryně obrany za CDU místo kroku zpátky ale ve velkém projevu vyzvala k přehodnocení evropské zahraniční politiky. Evropa už podle ní nadále nemůže být strážcem světového řádu. “Už se na něj nemůžeme spoléhat jako na jediný způsob, jak hájit naše zájmy, ani předpokládat, že nás jeho pravidla ochrání před složitými hrozbami, kterým čelíme. Potřebujeme realističtější a na zájmech založenou zahraniční politiku,” prohlásila von der Leyen. Podobné výzvy k “realismu” vyjadřuje i její stranický kolega a německý kancléř Friedrich Merz, který v minulosti ocenil, že Izrael za nás dělá “špinavou práci”, vyzýval přitom, aby i Evropa začala uplatňovat ve světě tvrdou sílu.

Nový evropský realismus nicméně okamžitě prokázal svou neschopnost či neochotu realitu skutečně pojmenovat. Merz hned po útoku vítal konec íránskému režimu, k němuž se ovšem neschyluje. Až po několika dnech začal vyjadřovat obavy z energetické a migrační krize, tázat se, jestli mají Američané skutečně smysluplné cíle, které je mohou vést k ukončení války, odmítat omezení amerických sankcí proti Rusku. Obavy sdílí i von der Leyen, která ovšem ve svém projevu o Íránu vůbec nezmínila roli USA a Izraele. Nedokázala zkritizovat ani zabití dívek ve škole, čehož se musela k ostudě centristických lídrů zhostit krajně pravicová premiérka Itálie Giorgia Meloni. Nový realismus tak mnohem spíš znamená přitakání roli vazalů, která po nás zároveň požaduje zbavení se humanistických zásad a rezignaci na artikulaci vlastních zájmů, mezi něž patří stabilní ceny energií či přežití mezinárodního práva.

V Evropě ovšem existuje ještě druhý proud, který nejvýrazněji reprezentuje španělský premiér Pedro Sánchez. Sociální demokrat od začátku kritizoval válku, když ji považuje za porušení mezinárodního práva. “Nezapomínejme, že můžeme být proti nenávistnému režimu, jakým je íránský režim, a zároveň se stavět proti neoprávněné a nebezpečné vojenské intervenci,” prohlásil Sánchez. V praxi pak nedovolil Američanům, aby pro útoky používaly společné základny ve Španělsku. Dostalo se mu za Trumpova hněvu, který vyhrožoval koncem obchodních vztahů. To se však jeví jako planá hrozba, protože by to znamenalo sankce proti celé EU. Sánchezovi se naopak jeho rozhodný postoj může vyplatit v domácí politice.

Ve Španělsku panuje trauma z války v Iráku, kterou tehdejší pravicová vláda podpořila. Rok na to zabil v odvetě za španělské angažmá bombový útok Al-Káidy na madridském nádraží 193 lidí. Veřejnost si i proto nepřeje podíl na nových invazích. Trump zároveň většině lidí v zemi není sympatický, odpor proti němu proto oceňují. To platí i v dalších zemích. Anti-Trump efekt už přinesl premiérské křeslo kanadským Liberálům, těží z něj i dánská vláda. Naopak pravici dokáže nepopulární MAGA stavět do složité pozice, jak ví italská premiérka Meloni, která měla být klíčovou spojkou amerického prezidenta v Evropě. Teď ale musí složitě vysvětlovat domácímu publiku Trumpovu nepopulární politiku, aniž by jej úplně odsoudila.

V Evropě se tvoří dva proudy. Evropská komise či německá vláda nechtějí naštvat Trumpa. Prožívají sice šok z jeho ukrajinsko-ruského vyjednávání či výhružek anexí Grónsku, převažuje u nich ale obava z evropské závislosti na americké armádě či digitálních technologiích. Post-atlantismus se ale stále častěji rozchází s veřejností, což platí také pro přehlížení izraelských zločinů. Jeho proponentům proto hrozí, že je voliče vyhodnotí jako podílníky na krizích způsobených americkými válkami či protekcionismem.

Španělsko naopak vyzývá k přehodnocení evropských pozic, když ze sociálně demokratických pozic trvá na skutečném uplatňování mezinárodního práva a multilateralismu. Z něj ale postupně vyřazuje NATO, které podle levicové kritiky de facto uzamyká Evropu v závislosti na imperiálním Washingtonu. Madrid jako jediný členský stát NATO loni v červnu odmítl přijmout závazek, aby výdaje na zbrojení vzrostly z původně poptávaných 2 % HDP vyrostly na 5 % v roce 2035. Sánchez současně není naivní pacifista. Aktivně navrhuje vznik společné evropské armády. To by reálně řešilo klíčový problém naší obranyschopnosti, kterou nepředstavují tolik finance, ale spíš fragmentace. Řada členských zemí ale nechce sdílet suverenitu nad svou armádou a silně si vznik evropské armády nepřeje USA.

Ve svém vládním prohlášení se proti evropskému řešení staví i vláda Andreje Babiše, která má ve svém suverenismu EU za hlavního antagonistu. Vláda zároveň nechce navyšovat výdaje na obranu, za což Česko už kritizuje Washington. Nacházíme se tak ve zvláštní pozici. Babiš svou pozici odůvodňuje až sánchezovsky, když argumentuje sociálním státem, který nemůžeme obětovat kvůli zbrojení. Zároveň ale jeho vláda pokračuje v bezvýhradném atlantismu, když pod ministrem zahraničí Petrem Macinkou z Motoristů radikalizuje do nadbíhání MAGA hnutí. Česko se i proto nepřekvapivě postavilo za americko-izraelský útok na Írán, v jeho podpoře například na rozdíl od historicky podobně atlantistického Polska nepolevuje.

I u nás přitom existuje poptávka po rozdílném postoji. Tři čtvrtiny Čechů považují současnou zahraniční politiku USA za hrozbu pro svět, stejný podíl lidí nesouhlasí, že mají Američané právo postupovat proti nedemokratickým režimům i za použití vojenské síly. Většina lidí považuje USA za toliko nutného partnera, spojence v nich vidí jen necelá čtvrtina obyvatelstva; mínění o Spojených státech silně klesá s vládou Trumpa, kterého negativně hodnotí tři ze čtyř Čechů. Naše nejsilnější vládní ANO i opoziční ODS se však i před domácím publikem předhání, kdo má k Trumpovi blíž — jestli spřízněný populista Babiš, nebo spřízněný neokonzervativec, zbraňový lobbista a pracovník konzervativního Hudson Institute Tomáš Pojar. Veřejnosti by tak v kritice USA mohli vyjít vstříc Starostové či Piráti, kteří by zároveň získali svébytnou pozici. Anti-politickým partajím však chybí ideologické ukotvení, geopolitické povědomí i vůle nelíbit se českému mediálně-intelektuálními establishmentu, který dá vždy přednost lídrovi svobodného světa a jediné demokracii na Blízkém východě před stovkami mrtvých nebílých dětí — ať už palestinských či íránských.

A tehdy jsem si myslel, že se z Donalda Trumpa stane politicky mrtvý muž, tohle mu před americkou veřejností přece nemůže projít — nic se však nestalo. Nedávno jsem poslouchal podcast Past Present Future, do kterého zavítal historik Chris Clark, aby společně s moderátorem Davidem Runcimanem1 přemýšleli nad historickými analogiemi současného amerického prezidenta. Došlo i na plejádu jeho misogynních výlevů či ponižování zesnulého válečného veterána Johna McCaina.

Urážky veteránů a žen se v americké společnosti nenosí. Trump ale pohoršeným lidem ukázal, že patrně žijí v rozdílné zemi, než si mysleli, uvažuje Clark. Nemá podle svých slov dobré vysvětlení, jak a proč k proměně norem došlo. Očividné se mu zdá jen to, že útočný a ničím nespoutaný jazyk sociálních sítí pronikl do politiky způsobem, který se zdál před 15 lety nemyslitelný. Zásadně se proměnil celý rejstřík, jak se v politice mluví, říká historik.

Myslet jsem u toho musel na Filipa Turka, čestného prezidenta vládních Motoristů a čekatele na post ministra životního prostředí. Patrně by bylo zbytné znovu vyjmenovávat všechny kauzy, kdy se svými tweety, ponožkami i závodní helmou hlásí k historicky nejodpornějším režimům, stranám a teroristům. Všichni o tom víme. I tak Turek zůstává ministerským kandidátem, na němž jeho partaj neústupně trvá.

Patrně i u nás se za posledních 15 let proměnil rejstřík toho, co může být v politice přijatelné.

V roce 2010 musel Mirek Topolánek dva měsíce před volbami odstoupit z pozice lídra ODS, když při focení pro gay magazín Lui rozumoval nad tím, že tehdejší premiér úřednické vlády Jan Fischer a ministr dopravy Gustav Slamečka mají tendenci “uhnout, když jde opravdu do tuhého”. Spojil to přitom s jejich židovstvím, respektive homosexualitou. Celý přepis uniklého videa ukázal spíš jeho ohroublou nešikovnost než vědomý útok, Topolánek se i tak kál a omlouval — a šel.

Ve veřejném prostoru nicméně zůstává Topolánek dosud, aby nám připomínal, že časy se vskutku mění. Naposledy když v pozici lobbisty fosilního oligarchy Daniela Křetínského, toho času jako předseda výkonné rady Teplárenského sdružení, vyzýval policii, aby sestřelila aktivisty Greenpeace, kteří v den převzetí Ministerstva životního prostředí Motoristy pověsili na budovu resortu transparent se slovy Braňme přírodu. Za výzvu k násilí a omezování občanských svobod se tentokrát Topolánek neomluvil.

***

Podobnost s Trumpem hledá historik Clark u posledního německého císaře Viléma II., který vládl mezi lety 1888 a 1918. Vilém II býval “horečný a netaktní”, píše Clark ve svých monumentálních Náměsíčních o cestě Evropy k první světové válce, a místo skutečné politické práce tíhnul spíš k “velkolepým plánům nenapravitelného geopolitického fantasty.” Mezi tehdejšími elitami neměl i pro své šaškovské, nahodilé a útočné projevy dobrou pověst, mnohem spíš se šikovaly, aby odstavily císaře od reálného rozhodování. Podobal se v něčem Trumpovi? Možná.2 Liší se však zásadně i okolnosti. „Ve Vilémově době existovala skutečně robustní veřejná sféra, která se proti jeho neslušnému chování ostře vymezovala. Považovala ho za riskantní a bezohledné a on za něj sklízel tvrdou kritiku,“ vysvětluje Clark.

Aniž by si měl kdokoliv idealizovat tehdejší veřejnou sféru, která zůstávala v řadě ohledů nebetyčně exkluzivní, dnes z ní skutečná zpětná vazba může přijít jen stěží. Veřejný prostor se rozpadl spíš na stovky mini-veřejností, které bačuje ten který politický influencer. Kolem jejich výkladu světa se šikují fankluby, kritické zpravodajství se bere spíš jako útok osnovaný Deep Statem — česky též těmi u koryt.

V jednom z koutů internetu vyrostl i Turek, kolem něhož se následně seskupil oligarchický vehikl známý jako Motoristé. On — podobně jako Trump, byť s odlišnou trajektorií — představuje stranu, která se jej proto nemůže vzdát. V tom se Turkova situace zásadně liší od někdejší Topolánkovy, který ještě v časech před prohloubením krize zastupitelské demokracie vedl tradiční partaj, jíž se musel zodpovídat. Většinou společnosti odmítaný Turek se odpovídá jen svému publiku, které rozhodně nechce omluvu či přiznání chyb — naopak nestoudnost považuje za důkaz, že autentický Turek oproti běžným politikům říká věci, tak jak jsou a nezradí nás.

***

Pár let zpátky jsem psal o dvou podobách nestoudnosti. V politických analýzách označoval pojem post-shame populistický úpadek mravů a pravidel, který zosobňují povzdechy, že kvůli tomuhle by se ve skutečně civilizované zemi skládal mandát. Ve stejné době zároveň post-shame ohlašovalo i radostný svět, ve kterém se lidé už nemusí stydět za svou sexualitu či genderovou identitu.

Pro stěžejní postavu diskurzivních studií Ruth Wodak a autorku blogu Slutever Karley Sciortino má nestydatá doba opačný význam. Wodak vidí šarlatány rozkládající konvence veřejné slušnosti, Sciortino vidí emancipaci a sebeurčení. Pro první se stává dosud nemyslitelné bohužel normální, pro druhou je konečně všechno normální.

Psal jsem tehdy v opozici vůči tomu, co jsem považoval za liberální paniku a nostalgii. Nářky vědců a publicistů nad nestydatostí populismu vyjadřují v řadě ohledů smutek nad úpadkem vlastního vlivu, který přitom nebyl zdaleka vždy pro společnost zušlechťující, jak se můžeme zpětně tvářit. Rozmělnění norem proto nemusí být špatně, pokud přinese uznání těm, kterým se ho během vrcholné vlády institucí Rozumu nedostávalo, protože zosobňovali něco údajně iracionálně emocionálního, nepatřičně femininního či cizorodě orientálního.

Poslední roky nicméně ukazují, že se většina společností nepohybuje tak úplně inkluzivním směrem, ve kterém se by se normy měly radostně rozrůzňovat. Naopak sledujeme stále častěji něco, co zasluhuje důrazné tohle ne!3

MAGA 2.0 definitivně mění naši situaci. Trumpova administrativa si podmaňuje veřejnou správu, vědu, univerzity i média, buduje technologický dohled pro údajný boj proti migrantům, násilí na nich a odpírání práv následně oslavují oficiální kanály, které prošly nevídanou groyperifikací — komunikují stylem, který měl ještě nedávno místo jen v ultrapravicových stokách 4chanu. Signalizování ctností — virtue signalling — zní jako něco z minulého století, v novém MAGA & Silicon Valley holportu se bojuje proti empatii, oslavují okázalé projevy neřestí a místo u stolu dostávají i otevření antisemité a stoupenci bílé nadřazenosti.

Autoritářský a rasistický projekt chtějí Spojené státy podporovat i v Evropě, jak říkají otevřeně ve svých oficiálních strategických dokumentech. V Česku má přitom stávající administrativa řadu spojenců: Trumpa by volili v ANO i ODS, Motoristé se přímo považují za zdejší odnož MAGA, jejíž pochod institucemi chtějí rozvíjet v tuzemských podmínkách.

Máme ve vládě pátou kolonu. Situace je vážná.

***

Prezident Petr Pavel podle svých slov očekává, že premiér Andrej Babiš vůbec Turka na ministra nenominuje. Pokud by tak učinil, potom jej prezident ve jménu ochrany ústavních hodnot ministrem nejmenuje. Pavel se tím paradoxně dostává na hranu či za hranu ústavnosti, varují komentátoři i ústavní právníci, kteří jen stěží chovají k Turkovi sympatie. Stejně tak se ale ozývají i hlasy, a to z redakcí Motoristům o poznání bližších, že pozice českého prezidenta stává docela legitimně stále víc politickou, Pavel proto podobně jako Miloš Zeman nemusí jen podepisovat.

Pavel svůj postoj zdůvodnil na české poměry vzácně podnětným vyjádřením. Některé věci se zkrátka nemohou tolerovat, říká v podstatě prezident, protože porušují základní hodnoty, které vychází ze základního dokumentu našeho státu. Zejména jedna pasáž stojí citaci:

Filip Turek svým veřejným vystupováním, výroky a chováním vytváří u významné části veřejnosti přesvědčení, že tak bagatelizuje jeden z nejhorších totalitních režimů 20. století, nacistické Německo, které mělo na svědomí genocidu milionů nevinných lidí. Tím zpochybňuje respekt k ústavou definovaným neměnným hodnotám rovnosti a lidské důstojnosti stejně jako k demokratickému řádu jako takovému.

Prezident tady připomíná, že Ústava má i veskrze radikální hodnotový rozměr. Na prvním místě hned v preambuli jmenuje lidskou důstojnost, kterou musíme chápat v neskonale hlubším smyslu než v tolik zprofanované individuální slušnosti. Turek by rád odpíral důstojnost celým skupinám lidí, i protože očividně nevěří v rovnost. Odcházející vláda i nadále vidí v Turkovi jen ostudu. Působí to vedle rovnosti a důstojnosti až směšně, malicherně, anti-politicky. Můžeme si domýšlet důvody jejich impotence — části bývalé vlády nebylo shůry dáno, část by se zase k rovnosti a důstojnosti chtěla jen stěží přihlásit —, každopádně se zdá, že mimo novou vládu dokáže jen Pavel přemýšlet účinně politicky.

Pokud máme úspěšně čelit trumpovsko-turkovskému rozkladu norem, musíme vědět, co chceme hájit — a rozvíjet. Nemusíme přitom vymýšlet nic nového. Všechno důležité máme pro naše společné soužití pojmenované v Ústavě, jejíž radikalita budí až závrať.

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Pochopitelně platí, že ideály důstojnosti, rovnoprávnosti, svobody či povinnosti vůči druhým mají bytostně materiální základ, který potřebujeme neustále znovuvynalézat a bojovat za něj.

Subscribe now

Masarykova demokratická akademie namísto PF zdigitalizovala karikatury z Dělnické ročenky z roku 1935, kde tehdejší sociální demokracie shromažďovala básně, povídky eseje i kalendář či inzerci. Čapek, Hora, Seifert, Alpa — celý pozoruhodný dokument stojí za prolistování.

Do vlády se poprvé v české historii chystá krajní pravice.

Otevření rasisté. Přátelé antisemitů a popírači romského holocaustu. Hajlující obdivovatelé nacistické stíhací perutě i současných řeckých neonacistů, kteří přitakávají žhářskému útoku proti Romům či terorismu proti muslimům a mladým sociálním demokratům. Konspirátoři, antivaxeři a podporovatelé Putina. Nejhorší tlampače nenávisti a strachu, které v Česku máme.

Do Strakovy akademie tahle parta patrně vstoupí hlavním vchodem. Miliardář a šéf hnutí ANO Andrej Babiš v pondělí spolu s Motoristy a SPD podepsal koaliční smlouvu.

Subscribe now

Paraziti a ústavní funkce

Extrém v letošních volbách kdovíjak neuspěl. Má na Česko standardních 28 poslanců, v roce 2013 mělo KSČM a tehdejší Úsvit Tomia Okamury dohromady 47 křesel. I tak se může krajní pravici dostat snových pozic. Ministerstvo obrany má připadnout konspirační SPD, která ve svém programu odmítá podporu napadené Ukrajiny. Ministerstvo životního prostředí má vést předseda Motoristů Petr Macinka, klimatický popírač a letitý spolupracovník Václava Klause, který má blízko k uhlobaronu Pavlu Tykačovi a rovnou chce rušit chráněnou krajinnou oblast, v níž má byznysové zájmy sponzor jeho partaje.

Celkem mají straníci Motoristů a nestraníci za SPD obsadit sedm ministerstev.

Zatím to, zdá se, většinově nevadí. Pořádnou demonstraci uspořádala jen environmentální scéna, liberální občanská společnost patrně vyčkává, byť její předvolební kampaň Ne vládě extrémistů očividně nedošla naplnění. Zejména však pasivitu volí strany původní pětikoalice, které nenavrhly žádný alternativní scénář. Nelíbí se jim představa Tomia Okamury jako sněmovního předsedy – třetím nejvyšším ústavní činitelem bude nejspíš člověk, který na svém blogu psal, že „nejvíce rodí matky s nízkým intelektem, bez pracovních návyků a přivádí na svět a vychovávají další generaci parazitů“. Zůstávají nicméně u strachu z ostudy.

Obávám se, že bědování v maloměšťáckém duchu, co si o nás pomyslí, nestačí. V politice totiž neběží o hanbu. Ač to ve spektáklu občas zapadá, formuje životy konkrétních lidí. Naše těla a nervové systémy. Některé proudy chtějí různé lidi zahrnovat do společnosti, dodávat jim materiální i symbolické uznání, některé naopak vylučovat. Krajní pravice patří pro svou xenofobii a hledání vnitřních nepřátel mezi ty druhé.

Tohle není ANO

Motoristé i SPD útočí na nejzranitelnější členy společnosti. Chtějí komplikovat a kazit životy dětí s postižením, uprchlíkům, Romům. A vozit se po těch, kdo se lidí na okraji či ve složité situaci zastává – neziskových organizací i těch, kdo je jen finančně podporují, jak už vyhlašují poslankyně a poslanci obou partají. Můžeme se chlácholit, že šlo o zbloudilá plácnutí jednotlivců. Autoritářství naší doby namířené proti „politickým neziskovkám“ či „aktivistům“ nicméně našlo své prominentní místo i v programovém prohlášení.

Musíme si nejspíš víc připomínat, že vznikající koalice stojí i na hlasech Jindřicha Rajchla, Zuzany Majerové, Filipa Turka, Miroslava Ševčíka či Markéty Šichtařové. Jejich partaje se výrazně liší od hnutí ANO. To za sebou nikdy nemělo aktivní občanskou společnost, obsluhovalo pasivní veřejné mínění, většinově depolitizovalo. SPD (a za ním skrytí Svobodní, Trikolora a PRO) a Motoristé to takhle nemají.

Národně-populistické SPD sdružuje prodavače strachu, bezskrupulózní podvodníky a dezinformátory, kteří svými konspiracemi, rasismem a islamofobií motají hlavy lidem na okraji. Dokáže je mobilizovat k demonstracím i pokusům o terorismus, těkavé hnutí zároveň nemá větší společenskou vizi – jen frustraci a protest, jehož obsah většinově kopírují produkci dezinformačních webů. I skrze ně mají blízko k Rusku. Proti SPD pravidelně varuje ministerstvo vnitra ve svých zprávách o extremismu, označení fašistické hnutí posvětil i soud.

Národně-konzervativní Motoristé mají ideologicky sevřenější představy o společnosti, když se přiznaně inspirují autoritářským MAGA hnutím. Přebírají od něj kulturně-válečné postupy, zdánlivě ironicky si pohrávají s fašizující maskulinitou, oslavami násilí a právem silnějšího, jemuž musí ustoupit zdegenerované feministky i ochránci přírody. V pohrobcích Václava Klause se střetává reaganovská anti-etatistická potřeba škrtat i revoluční touha společně s Orbánem a Trumpem podmanit si stát a skrze něj měnit společenské normy. Oporu mají mezi reakcionářskými influencery i neziskovými organizacemi (AliPro či SOSP), které financují politicky stále asertivnější miliardáři jako Tykač či Marek Španěl, majitel Parlamentních listů a Echa 24.

Nástup debilní politiky

Možná to nebude tak hrozné. Ministry za SPD reálně vybíralo ANO, máme bytelné instituce, možná postrádají disciplínu, možná je Babiš k ničemu nepustí. Možná. Minimálně ale tahle parta slovy Steva Bannona zaplaví zónu sračkami. Všichni dostanou dosud nepoznanou pozornost. Čím zatím kypřili jen Facebook, Parlamentní listy a Xavera Live, to se zařadí mezi hlavní témata dne. I když půjde o hlouposti a nehoráznosti, už nad tím nepůjde mávnout rukou s vědomím, že trolů si nejlépe nevšímat. Vládní mašíblové se nedají ignorovat.

Stačí se podívat do dvou zemí, z nichž máme nejvíc informací: Slovensko a USA. V tamní politice uzmuly prominentní místo persony jako Donald Trump, Martina Šimkovičová, Robert F. Kennedy Jr. či Rudolf Huliak. Nepatří mezi stranické kádry ani odborníky, nepochybně ale dokážou udělat show. Teď se s Rajchlem či Majerovou dostává influencersko-debilní politika i do Česka.1 Úpadek norem nám dává ochutnat už teď Turek, který přes svůj fašismus, prošetřované domácí násilí či přiznané vyhrožování násilím patrně zůstane relevantní politickou figurou.

Nečeká nás kolaps demokracie ani sprint k radikálně odlišnému směřování Česka. Stěží se však vyhneme všeobecnému úpadku. Někomu otráví život, z někoho udělají veřejného nepřítele, posílí společenskou polarizaci a odvedou pozornost od témat, na nichž skutečně závisí dobrý život v Česku. Mezitím něco reálně poničí. Stačí jeden člověk, aby rozložil roky práce desítek lidí; mezi kandidáty patří zejména ministerstvo životního prostředí. Následné opravy potrvají dekádu. Vydělají na tom pouze oni a pár oligarchů, kteří si vezmou ještě větší díl veřejného bohatství, byť by to mělo znamenat pro všechny ostatní posílení společenské mizérie a ekologicko-hospodářského rozvratu.

Paralýza centrismu

Nemusí to tak být. Minimálně ne teď a v takovém rozsahu. Nadále si myslím, že se měly strany původní pětikoalice pokusit zajistit vznik vlády, ve které nebudou ministři z krajně pravicových stran.

ANO a STAN, dvě antipolitické partaje, které namísto ideologií vzývají své zkušenosti z byznysu či komunální politiky, mají dohromady 102 poslanců. Existuje ale nespočet variant různých menšinových vlád, záruk a opozičních smluv. Že už před volbami všechny partaje dialog vylučovaly, od nich bylo od začátku projevem neschopnosti, bohorovosti, kýče. I tak mě překvapuje, že sledujeme většinovou rezignaci na praktickou politiku. Snad by i stačilo, kdyby někdo kromě Hradu spekuloval o možnostech a nutil vznikající koalici, aby dělala chyby. Soustavně opakoval, že do vlády nemůžou jít antiukrajinská partaj ani strana s čestným prezidentem, který schvaluje terorismus a žhářství. Vrážel klín mezi ANO a krajní pravici.

Juniorní partneři ANO a jejich podporovatelé se reálně bojí, že skončí na druhé koleji. „V Okamurově hnutí panuje neklid z mediálních spekulací, že by se na Babišově vládě místo SPD podíleli zástupci KDU-ČSL, případně by ji tolerovali,“ píšou Parlamentní listy. „Babiš chtěl vždycky patřit k lepšolidem, jen ti ho nikdy nepřijali,“ čtu skepsi vůči skutečné změně pořádků na protivládních sítích

Zatím se však nic neděje. Žádná stranická mobilizace, kterou by člověk očekával po volbách, v nichž mělo jít údajně o všechno. I lidé, které výkon vlády Petra Fialy zklamal, se měli zachovat zodpovědně a volit proti radikálům. Vytyčený úkol splnili. Strany pětikoalice získaly o 100 tisíc hlasů víc než v roce 2021, většinově se odmítl extrém – nedostalo se Stačilo!, SPD zůstalo daleko za očekáváním. Pětikoalice má 92 poslanců. To rozhodně není beznadějná pozice. K odpovědnosti se ale nehlásí.

Situace je vážná. Pojďme si ocitovat Miroslava Kalouska.

Když chci v politice něčemu zabránit, musím proto také něco udělat, nejen naříkat. A třeba za to i tvrdě zaplatit, pokud jde opravdu “o všechno a o Česko”. Když nechci udělat nic a nechci nic zaplatit, tak mi holt nezbude nic jiného, než ten nářek. Pak si ale logicky musím klást otázku, jak moc je upřímný.

Jsme v situaci, kdy argumenty pro vyloučení krajní pravice nejaktivněji snáší bývalý předseda TOP 09 a patrně nejemotivněji k tomu burcuje majitel dopravní firmy. To nepřináší dobrou zprávu o stavu českého centrismu – jeho politické i intelektuální vrstvy –, jehož nejvyšším posláním by měla být právě snaha zabránit extrému. Že v řadě zemí Evropy vyjednávají klidně dlouhé měsíce, jen aby se nedostala ultrapravice do vlády, připomínají nakonec jen jednotlivci. Tak dlouho jsme vyháněli stíny komunismu, až teď zkoprníme či pokrčíme rameny, byť krajní pravice už dávno představuje ve většině světa neskonale větší nebezpečí.

Kde jsou plachty

Rozhodující roli má pochopitelně Andrej Babiš. On jako premiér odpovídá za složení vlády. Existují pádné argumenty, proč nevěřit ani ve zbytky jeho byznysového liberalismu. Možná se náš Patriot pro Evropu definitivně stal národním konzervativcem.2 Avšak o to spíš mě překvapuje, jak moc mu důvěřujeme, když necháváme hlídání ještě radikálnějších autoritářů výhradně na něm.

Pokud liberální Babiš neexistuje, tak mu musíme alespoň co nejvíc asertivně nastavit hranice. ANO vždy vznikalo z okolností. Nacpe se tam, kde existuje prostor. Teď mu necháváme takovou pohodu, že si mohl budoucí premiér během vyjednávání odjet na dovolenou do Dubaje. A možná jde skutečně jen o imunitu, kterou si chtějí vzájemně dopřát Babiš, Okamura a dost možná v budoucnu i Turek. I tahle karta by se ale přece dala hrát politicky mnohem lépe, kdyby to Babiš potvrdil odmítnutím alternativní konstelace. Teď může říkat, že jinak to nešlo.

Nic nešlo a nic jsme nezkusili.

Možná to přeháním. Někteří mají za to, že by menšinová vláda Babiše byla nebezpečnější, protože by postupovala efektivněji než ve spolupráci s chaoty. Taky vídám, že na dohodu ještě nenastal čas, teď by jen v lidech probudila deziluzi jako kdysi opoziční smlouva; však oni se znemožní a přijde čas kompromisů.

Nevím. Mám stále za to, že krajní pravice nemá v české vládě co pohledávat. Demokratické strany mají bránit jejímu podílu na moci. Občanská společnost se má mobilizovat a ve své nejlepší tradici paměťové politiky vyvěšovat plachty s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem a rudým nápisem Nezabili jsme Heydricha, aby nám vládli fašisti.

Zatím však přihlížíme. Musíme se proto ptát, proč převládla strnulost a pasivita.

O tom příště.

V Česku si vyprávíme čtyři velké příběhy o zdejší demokracii. Říkají, co ji ohrožuje, v čem má její stávající podoba slabiny, jakým směrem by se měla ubírat. Svébytné příběhy mají liberální devětaosmdesátníci, populističtí technokraté, národní konzervativci a noví etatisté.

Takhle jsem viděl českou politiku v roce 2022. A udělal k tomu prďáckou tabulku! I po letech myslím stojí za publikování. Ukazuje totiž, že v Česku nemáme jen dva bloky, jak by se mohlo zdát i z letošních voleb. V nich nejhlasitější tlampače opakují šlágr z minulé dekády: střetávají se tábory autoritářů- populistů-minulosti-Východů s demokraty-antipopulisty-budoucností-Západem.

Tohle vyprávění mělo a má nepochybnou mobilizační sílu. Každý to přece vidí! Neměli bychom jej však brát za své. Analyticky nám tato dichotomie víc skrývá, než vysvětluje. A paradoxně přispívá k vzniku a utemování dvou pólů, mezi nimiž vzniká nepřekročitelná propast. To nechceme. Nechceme totiž, aby se hnutí ANO definitivně usadilo mezi národně-konzervativními autoritáři.

Nemusí tam patřit, může většinově setrvat u svého technokratického populismu, jak ukazuje adekvátnější rozdělení politických proudů v Česku. Pod tabulku přidám své tehdejší vysvětlení, lze i přeskočit, abych pak doplnil několik poznámek k současnosti a dilematu, které patrně čeká takzvané demokratické strany po volbách.

(Víc k tabulce a jejímu českému i světovému odůvodnění tady.)

Liberální devětaosmdesátníci, centrističtí či pravicoví liberálové z většiny médií, občanské společnosti a partají jako TOP 09, nachází svou demokratickou legitimitu v roli pokračovatelů demokratického režimu a ochránců příslušnosti k Západu. Klíčovými kategoriemi pro ně jsou právní stát, občanská společnost a svoboda jednotlivce. Problémy stávající demokracie vidí v útocích na liberální ústavnost a porušování pravidel. Obávají se iracionality a ohlupování jedinců, kteří se mohou propojit v masu, s níž umně pracují soudobí populisté, zejména Miloš Zeman a Andrej Babiš, v nichž nadále spatřují zlo komunismu. Pěstují studenoválečnické dichotomie, kolektivní rozměr politiky pro ně představuje vždy nebezpečí, a tak ve svém antikomunismu odmítají i nacionalismus. Pro svůj individualismus většinou nedokážou či nechtějí nahlédnout zdroje soudobého resentimentu: sociální problémy, demokratický deficit a pocit ztráty kontroly vlastní rizikové společnosti, v níž individualizující procesy modernity nedoplňuje institucionalizovaná solidarita. Mají tendenci k depolitizaci a delegitimizaci politického protestu a nespokojenosti, kdy politické požadavky psychologizují či odmítají na epistemické úrovni jako neopodstatněné.

Národní konzervativci, krajně pravicová uskupení jako SPD, vlivní jednotlivci jako prezident Miloš Zeman i někteří socialisté, slibují obnovení ponížené moci lidu a jeho kolektivní sebeurčení. Prosazují majoritanismus a kritizují stávající zřízení jako liberální nedemokracii, ve které mají práva menšin navrch před vůli většiny. Liberální instituce pro ně v duchu kulturních válek platí za aparáty globalistických elit, vnitřních i vnějších, které navzdory vůli tiché většiny prosazují úpadkové či přímo zvrhlé hodnoty. Proti nim staví nacionální a patriarchální hodnoty a společenské role. Vymezují se proti různě definovaným druhým – uprchlíkům, etnickým či genderovým menšinám –, v čemž si počínají často hluboce nenávistně. Odmítají Evropskou unii, z jejich pohledu vrcholně liberální instituci, která přinesla ztrátu národní suverenity, a tak i možnost na sebeurčení národa a lidu. Pěstují etnonacionalismus, v Česku zároveň nemají koherentní program, který by mohli opřít o touhu po velikosti národa či obnově náboženského společenství. Naráží také na hlubokou institucionální a mezilidskou nedůvěru nespokojené části obyvatelstva. Nedaří se jim – podobně jako levici – vytvořit masovější hnutí, pro které už patrně ani neexistují podmínky. Na nedůvěru se snaží odpovídat voláním po přímé demokracii, nemají ale sílu institucionální změny prosadit. Až na prezidenta Zemana zůstávají spíš na okraji politického spektra, zároveň mají své stoupence ve většině úspěšných stran. Resentiment jim blízkých částí společnosti přetrvává, jeho vyjádřování nabývá v reakci pandemii či válku na Ukrajině stále víc konspiračních podob.

Technokratičtí populisté, zejména hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, odpovídají na post-demokratickou situaci nikoli její opětovnou politizací, ale důrazem na manažerská a technokratická řešení. Problém stávající demokracie vidí v malé responzivitě a nedostatečné akceschopnosti státu a zejména v tradičních politických stranách, které spojují s korupcí. Vytváří populistickou dichotomii mezi zkorumpovanými politiky a pracovitými lidmi z talentovaného národa, jehož potenciál brzdí neschopné vlády. Lid nestaví na nacionalistickém půdorysu, sounáležitost roste spíš z tvrdé práce, nabízí tak i sociální uznání. Legitimitu nachází hlavně v příslibu hospodářské prosperity (output) a zdánlivě přímé komunikaci s responzivním lídrem, který neustále reflektuje veřejné mínění (input). Spektákl miliardáře z lidu zakrývá oligarchické zájmy a snahu o uchování statu quo. ANO využívá stále víc rétoriku národního konzervativismu, když se v kulturně-válečných tématech vymezuje hlavně vůči Pirátům, kteří částečně technokraticko-populistický styl sdílí, v čase ale spíš umenšují.

Post-demokratickou situaci nahlíží i noví etatisté, v něčem Piráti či Zelení, ale hlavně různě nezisková, výzkumná a částečně i mediální tělesa, hodnotí ji však jako v zásadě nezměnitelnou. Kladou důraz na podobu vládnutí, nikoli reprezentace. Problém stávající demokracie vidí v přehlížení – či skrývání – skutečných problémů, zejména sociálních, což nespokojené vede k volbě protestních uskupení, která situaci pouze zhoršují. Podobně jako technokratičtí populisté prosazují expertní řešení, jejich oporu ale nachází v datech a výzkumech. Přivlastňují si neoliberální slovník, když hovoří o efektivitě, prosperitě a rovných šancích pro všechny. Pro jejich dosažení ale v opozici k neoliberalismu plédují za silnější roli státu, v jehož slabosti nachází jeden z hlavních problémů. Ve státu vidí klíčový nástroj sociální reprodukce i brzdění klimatické krize a mitigace jejích dopadů. Noví etatisté prosazují v podstatě sociálně-demokratickou politiku, zdiskreditovaný politický jazyk ale nahrazují ekonomickým. To podvazuje možnost radikálnějších návrhů. Při jejich prosazování navíc naráží na odpor pravicové hegemonie, přičemž se mohou odvolávat pouze na svou expertní znalost, nikoli na demokratický mandát. V demokratické soutěži přitom platí, že sociální a environmentální jazyk, který by dokázal přitáhnout širší veřejnost, v zásadě neexistuje.

Kde jsme teď

Několik poznámek.

Politika se stala maličko víc materialistická

Klíčové téma voleb představují životní náklady. Můžou za to roky chudnutí podstatné části domácností, kdy reálné mzdy stále zůstávají pod úrovní roku 2019. Inflaci nezpůsobila vláda, rozhodně jsme ale nemuseli v reálných mzdách skončit nejhůř ze zemí EU. Zdražování dopadlo zejména na chudší domácnosti a rodiny s dětmi, vláda jim až na pár věcí (odblokování příspěvku na bydlení) pomohla jen velmi málo.

Na ceny energií, jídla a bydlení klade důraz krajně pravicová SPD, které v debatách i svých tištěných novinách dokonce potlačuje hity národního konzervativismu jako rasismus a kritika globalistických elit. (Samozřejmě zdaleka ne výhradně). Pokles životní úroveň ponoukl k substantivnějším otázkám i Piráty, kteří ve své verzi technokratické populismu historicky zdůrazňovali jako cíl dobré procesy a nástroje (transparentnost, digitalizace, zadávání zakázek) spíš než obecně dobrý život. Nevykreslují ho úplně ani teď, po neúspěšném vládním angažmá by jim ale už nikdo nevěřil, že na všechno stačí apolitická chytrá řešení.

Ekonomicko-sociálními sliby se opoziční strany pochopitelně vymezují proti vládním partajím, které nesou za hospodářskou situaci největší díl odpovědnosti. SPOLU prakticky nemá program, který by obsahoval policies, STAN naopak nesměle osahává sociálně-demokratický zájem o potřebné a rozvoj celé společnosti. Starostové patrně také zaznamenali rozdělení české populace na politickém kompasu, který tak úplně neodpovídá zdejší liberální tendenci hledat novou a konečně správnou středo-pravou partaj.

Říct slovo solidarita však STAN nedokáže, dosvědčuje depolitizované heslo sociálních demokratů Víc empatie, míň sobectví a medializace individualizované charity. Kombinaci liberálního devětaosmdesátnictví (antipolitické dobro) s nádechem nového etatismu (ověřená řešení & stát není nepřítel) se nakonec dostalo ze všech kampaní největšího výsměchu.

Otázky ekonomické každodennosti nadále nejlépe sedí technokratickým populistům. ANO od svého začátku v roce 2013 staví svou output legitimitu na příslibu ekonomické prosperity. V téhle disciplíně může Babišovi v ježíšovské póze s heslem Volte lepší život stěží někdo konkurovat.

Ale jen maličko

V Česku vidím nadále čtyři vyprávění, z nichž zdejší partaje různě čerpají. Když se podíváme na reálné návrhy, v málo zemích myslím panují mezi partajemi tak malé rozdíly. Anonymizované části programů by stěží někdo správně rozdělil. Liší se důraz na témata, fádní obsah však jen velmi málo. Většina relevantních stran prosazuje či toleruje politiku nízkých schodků (cíl všeho), nízkého danění všeho kromě zaměstnanců, nízké minimální mzdy a nízkého podílu obnovitelných zdrojů. Overtonovo okno zůstává v ekonomických otázkách uzoučké.

Ve světě i okolí se přitom dějí věci. Podívejme se na v lecčems podobně konzervativní Německo. Berlín plánuje za vlády fiskálního jestřába Friedricha Merze investovat do infrastruktury, obrany a klimatických opatření větší podíl HDP, než na kolik vyšel poválečný Marshallův plán i sjednocení v 90. letech. Německu se totiž po letech rozpočtového fetiše sype infrastruktura, průmysl trpí po konci laciného plynu z Ruska cenami energií a exportní ekonomice vyrostla konkurence stěží myslitelného rozsahu – Čína dnes obstarává třetinu světové výroby, nabyla navíc na sofistikovanosti, elektromobily představují jen vrcholek ledovce. V neposlední řadě i Německu dochází, že už nemůže v obraně spoléhat na USA.

Německo má problém, země přes všechny své vnitřní limity nějak reaguje.

V Česku nikdo veřejné investice v německém rozsahu ani zdaleka nenavrhuje. Jsme přitom v neméně prekérní pozici. Naše průmyslová ekonomika trpí velkou energetickou náročností, přičemž končí uhlí a podíl obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny máme nejmenší v EU. Vyčerpává se i náš exportní model, jak popsal ekonom Tomáš Dvořák, aktuálně patrně nejzajímavější ekonomický komentátor Česka, když narážíme na stagnaci Německa, konkurenci z Číny, protekcionismus USA a všeobecné geopolitické napětí. Stát přitom trpí chronickou podinvestovaností, přičemž bez kvalitních institucí a rozvoje vzdělávání stěží kdy opustíme výrobu s nízkou přidanou hodnotou, z níž navíc unijně výjimečně vysoký podíl zisků končí u zahraničních vlastníků.

Existují tedy důvod či dva, proč bychom také měli investičně mobilizovat. Jít big. Svět se mění víc, než si přiznáváme. Čína dělá věci v dosud nepoznaných řádech, Spojené státy se samy rozkládají, Evropská unie hledá cestu – jakkoliv zmateně a neochotně – ze stagnace a amerického vazalství. Jsme v éře nové průmyslové politiky, v níž se vrací stát jako klíčový aktér. V Česku jsme ale místo urgence ale dostali post-klausovskou stranu, která vzývá úspory a spalovací motory. Pokud Evropa směřuje k provincionalizaci, potom zahnívání geopoliticko-historicky dezorientovaného Česka, zdá se, předčí většinu ostatních.

A je ostudou všech ostatních, že jen ANO představilo vlastní hospodářskou strategii, byť v řadě ohledů mnohem konzervativnější, než bychom potřebovali.

Babiš a sanitární kordon

V první vládě sedělo ANO spolu s KDU-ČSL ve vládě vedené ČSSD. Ve druhé mělo premiéra, koalici se sociálními demokraty a toleranci od KSČM. Vládlo tedy s tradičními stranami, v Evropském parlamentu patřilo do liberální frakce Renew, kde se hlásilo k Emmanuelu Macronovi.

Teď sedělo čtyři roky v opozici a po loňských volbách do EP patří do krajně pravicové frakce Patrioti pro Evropu, kterou sdílí s maďarským Fideszem, rakouskými Svobodnými, španělským Voxem, italskými Salvinovci, francouzskými Lepenovci či našimi Motoristy. Partaje představují crème de la crème pátých kolon Putina a/nebo Trumpa. Vládu v Česku může ANO dle průzkumů skládat vládu s partami stejného ražení: SPD, Stačilo! a Motoristy.

Národní konzervatismus posílil, když skrze Stačilo! dokázal integrovat kus dezinformační scény, a vznikla nová strana okolo Filipa Turka. Zejména ale partajím hrozí menší pravděpodobnost, že zůstanou pod 5% hranicí. Jen díky milionu propadlých hlasů vznikla po minulých volbách pětikoalice. Pokud chtějí její původní členové skutečně “udržet Česko na Západě”, nemohou dovolit, aby se na vládě s ANO kdokoliv z národně konzervativních stran podílel. Vládu přitom s největší pravděpodobností samotné neposkládají.

Nezbývá proto než intenzivně přemýšlet, kdo a jak z nich by se měl podílet na vládě s ANO. Má to pro ně řadu rizik, která však blednou ve srovnání s vládním angažmá SPD či Stačilo!. Argumenty pro udržení ANO mimo sanitární kordon, kam se izolují strany, s nimiž demokraté nespolupracují, dávají tak rozliční autoři jako slovenský sociolog Dominik Želinský, pravicově-liberální sázkař Michal Sirový, levicový politolog Ondřej Slačálek a hybridní novinář Michal Půr. (Možná bychom z nich poskládali politický kompas, tak velká shoda panuje!)

Předsedové stran pětikoalice dávají pivka na důkaz bratrství proti Babišovi, proti spolupráci by se nepochybně postavili i vlivní liberální devětaosmdesátníci, kterým v našem nešťastném světě nezbývá nic moc jiného než právě Babiš. Avšak stále platí: viděli jste alternativy?

Programově mezi ANO a stranami původní pětikoalice velký rozdíl není. Chtějí takzvaný štíhlý stát, nesahat příliš na daně a občas potěšit bohaté. V minulém období prosadilo ANO, ODS, KSČM a SPD stomiliardové zrušení superhrubé mzdy, z čehož šlo dolní desetině zaměstnanců 100 Kč ročně a horní desetině 44 tisíc Kč ročně. Teď zase všechny strany až na Piráty a jednoho Starostu obnovily daňové prázdniny pro prodeje podílů firem a akcií nad 40 milionů Kč, na čemž v Česku vydělá pár stovek lidí.

Fatální spor nemusí představovat ani obrana. Fialova vláda se zavázala zvýšit výdaje na obranu na 3 % HDP a na bezpečnosti staví SPOLU celou svou kampaň. Rozehrává svou tradiční hru na civilizaci a barbarství Západ – Východ, svoboda – autoritářství, demokracie – komunismus, kdy na druhé straně stojí samozřejmě Babiš. I ten ale po prvotní kritice a nejspíš vyhodnocení interních průzkumů přitakal 3 % HDP. Jeho elektorát není proruský. Voliči ANO – podobně jako většina Česka – totiž celkově nejsou příliš političtí. Chtějí pracovat a mít se cca dobře.

Nechci libwashovat oligarchu Babiše. I on samozřejmě už dávno obcuje s národním konzervatismem. Migranti do chat, Sdílejte, než to zakážou. Počínal si ale vždy eklekticky a nebudoval skutečnou národní hegemonii, byť na to má peníze a možná i ucházející charisma. Postrádá však politický génius přítele Orbána. Ani by na to v technokratické společnosti bez velkých národních křivd a ambic nikdo nebyl moc zvědavý. Babiš se ani nepokoušel po vzoru Fidezsu či PiS politizovat kulturní či paměťové instituce, ideologicky tvarovat občanskou společnost, šikanovat nepoddajné neziskovky. V neposlední řadě nebrojil proti soudní moci – menšinové soudcokracii, která brání vyjádření vůle lidu, jak nás učí kovaní národní konzervativci.

Babiš nemobilizuje. Depolitizuje. Řešení existují! Koukejte na mě, hyperaktivního plebiscitáře, který neustále odpovídá na veřejné mínění – a nechce po lidech nic než lajky a hlasy. Teď k sobě ale může přibrat koaliční partnery, kteří v duchu MAGA konzervativismu naší doby naopak stojí na politizaci úplně všeho. Chtějí proměňovat a podmaňovat instituce, společenské normy, kulturu, média. Nebo aspoň co nejvíc věcí rozbít, aby to nandali globalistickým libtardům. Vidí přitom, že to jde – neliberální cestou se vydal i lídr svobodného světa, s jehož pomocí chtějí rozložit EU.

Režim v Česku se nezmění, jak připomíná poslední výspa racionality Buzerant.com.

Česko má – na rozdíl od Slovenska a Maďarska – dvoukomorový parlament. Bez souhlasu jeho horní komory, Senátu PČR, obsazeného ze 75% politiky vládních stran, nemůže projít žádná změna Ústavy ani jiných ústavních zákonů. Nadto máme soustavu nezávislých soudů, příčetného prezidenta a jím na příštích 10 let prakticky kompletně obsazený Ústavní soud. K žádným zásadním změnám v Česku jednoduše dojít nemůže. (Babiš ostatně ani žádné takové změny nechce.)

Národní konzervativce ani tak za žádnou cenu nechceme ve vládě. Nechceme se hádat o očkování, existenci klimatické změny, podpoře Ukrajinu a pobytu uprchlíků, veřejnoprávní média, univerzity, muzea a galerie, obsah školní výuky. Máme neskonale důležitější věci na práci. Vládní účast národních konzervativců a jejich posílené sebevědomí potrhá společnost, která ani přes pandemii a válku na Ukrajině ještě není fatálně polarizovaná a vybzíkaná. Nastane nové kolo boje o demokracii, kdy se nejotravnější z liberálních kýčařů střetnou s nejhoršími pravicovými podcastery a youtubery, kteří se kdy ocitli na tomhle Bohem zapomenutém světě.

Kdo nechce definitivně zhloupnout sledováním filipik AI Havla proti ministrům za SPD, měl by se společně s Michalem Půrem pomalu chystat na protest za účast takzvaných demokratických stran na vládě hnutí ANO. Může se pochopitelně stát, že si člověk nevědomky vyprotestuje vládu ANO, ODS a Motoristů. Tak to ale chodí ve společnosti, kde chybí universalistická levice.

Evropa nemá v posledních letech nejlepší pověst. Unavená, pohodlná, zaskočená, neschopná najít své místo v novém světě, ve kterém skončil její sen o věčném míru. Pochybnosti panují o její bytostné schopnosti ubránit sebe samu. Evropa je smrtelná, zjišťujeme po ruské invazi na Ukrajinu, která trvá už tři a půl roku, s koncem v nedohlednu.

Vyprávění o úpadku většinově slouží jako sebenaplňující proroctví. Všechno špatně, už nemá smysl ani nic chtít. To si nemůžeme dovolit. Potřebujeme realistický rozbor situace, z něhož jediného mohou vzejít politické požadavky na lepší budoucnost.

Kde jsme a co od Evropy a obrany chtít.

Srovnání Evropy a Ruska

Země Evropské unie za poslední dekádu své výdaje na obranu zdvojnásobily. V roce 2014 dělaly 147 miliard eur, vloni 326 miliard eur. Kolik lidí o tom ví?

Nejrychleji výdaje rostou v posledních třech letech. Pochopitelně. Ruská invaze ukázala přinejmenším to, že Evropa nemá dostatečně plné sklady ani výrobní kapacity, aby mohla napadené Ukrajině dostatečně účinně pomáhat. Rusko přitom mohutně zbrojí. Mezi lety 2023 a 2024 zvýšilo své armádní výdaje o 40 % a dostalo se na pro nás těžko představitelných 6,7 % svého HDP.

I tak investuje jen zhruba 40 % částky, kterou dávají na obranu v součtu země Evropské unie. Máme celkově druhé největší obranné výdaje na světě, na což zemím EU stačí vydávat v průměru jen 1,9 % HDP. Jsme jednoduše mnohem bohatší než Rusko.

Nominální srovnání ovšem dokáže být zavádějící, což v bezpečnostních výdajích platí obzvlášť. Moskva toho za stejné peníze nakoupí mnohem víc. Většinu vojenské techniky si vyrábí samo a má obecně nižší náklady na platy či energie, při přepočtu na paritu kupní síly se tak Evropě v bezpečnostních výdajích vyrovnává.

Zdroj: Politico

Remíza patrně není preferovaná varianta. Materiální realita nám navíc dává ještě horší zprávu. Rusko své síly na Ukrajině aspoň zpočátku přecenilo, očividně ale disponuje bojeschopnou armádou, kterou teď vyztužily roky zkušeností. Pro Evropu bojeschopnost neplatí. Nedokáže se bránit bez podpory Spojených států.

Evropa nesamostatná

Evropské armády mají v součtu víc vojáků a vojaček než USA, avšak jen zlomek z nich by reálně mohly nasadit ve velkém konfliktu, jako je ten na Ukrajině. Většina zemí v posledních dekádách skládala své armády pro potřeby zahraničních misí, které se liší od obrany vlastního území; i Francie s ambicí vést bezpečnost Evropy by dnes mohla podle Financial Times nasadit do boje s Ruskem pouhé tisíce vojáků.

Celý kontinent zároveň trpí rozsáhlými technologicko-materiálními nedostatky. Bez americké architektury jsme „slepí“, nedokážeme bezpečně sdílet data, máme obrovské limity ve vzduchu či přesné munici, popisuje analýza War on the Rocks. Budování vlastních kapacit vyjde na velké peníze, vyžaduje průmyslovou sofistikovanost a zkušené kádry, které dnes většinově nemáme.

Zdroj: ECFR

Máme hodně práce před sebou. Debata se i v Česku však smrskává na procenta HDP, za kterými není vidět skutečná materiálně-politická výzva: co dělat, aby se Evropa reálně dokázala bránit sama. Jak zvýšit reálnou obranyschopnost. Peníze samotné to nevyřeší.

Většina problémů naší bezpečnosti se totiž sbíhá u hlubšího politického problému: evropské fragmentace. Rozpočty ředíme do tří desítek armád, které spolu sotva dokážou spolupracovat, nemají kompatibilní vybavení, málo investují do společného vývoje.

Právě kvůli tomu dnes bezpečnostní kondice Evropy neodpovídá slušným výdajům. Pokud nebudeme řešit roztříštěnost, hrozí opakování stejného: zdvojnásobíme výdaje, aniž by to přineslo odstrašující sílu a nezávislost na Spojených státech, která v nás dnes mají vazaly – a pod vedením Donalda Trumpa se toho nebojí využívat.

Roztříštěná drahota

Státy EU mají ve svém arsenálu 12 typů bojových tanků, Spojené státy americké jediný. Problém roztříštěnosti loni popsal na nespočtu příkladů Mario Draghi, bývalý italský premiér a šéf Evropské centrální banky, který sepsal vlivný report o stavu unie. Vyzývá v něm k bezprecedentnímu navýšení investic – 800 miliard eur ročně do vědy a inovací, energetické transformace a obrany, do níž řadí zajišťování strategických surovin. Poptává přitom skutečně strategické investice, které vyžadují mnohem větší koordinaci a integraci. Politickou i průmyslovou.

Zdroj: European defence industrial strategy

Dnes mají evropské země své zbraně, munici i helmy v příliš variantách. To nedovoluje standardizaci a operabilitu. Jen houfnice 155 mm jsme dodali Ukrajině v 10 variantách, což napadené zemi působí zásadní logistické potíže. (Stále se tady vyrábí pět variant, v USA mají jednu.)

Různost zároveň znamená, že se tady vyrábí v malých várkách, a tak se vybavení prodražuje. Samohybná houfnice Zuzana 155 mm vychází na Slovensku na téměř 6 milionů eur, v Německu i na 11 či 17 milionů. V Rusku i Spojených státech se dostanou s houfnicí k 1,5 milionu eur. Výroba, výzkum či amortizace zkrátka vychází ve velkém laciněji. (Viz graf níže.) Neefektivitu posiluje i tendence jednotlivých zemí protežovat své národní šampiony, globálně často nevelké hráče, kteří mohou snadno zneužívat absenci konkurence.1

Zdroj: Bruegel

Roztříštěnost zdejšího průmyslu vede podle Draghiho až k absurdním situacím, kdy evropské státy raději nakupují ve Spojených státech, protože se zjednodušeně řečeno v tamních katalozích snáze orientuje. I proto končí 63 % unijních výdajů na nákup armádního vybavení v USA, podíl navíc roste.

Žádný členský stát nedokáže sám financovat, rozvíjet a udržovat potřebnou výrobu a podpůrnou infrastrukturu, shrnuje Draghiho zpráva. Někteří stav evropské bezpečnosti popisují méně diplomaticky: chováme se extrémně nehospodárně. Potřebujeme hluboké strukturální změny: místo národní soběstačnosti se soustředit na vzájemné zabezpečení, společné projekty a nákupy, rozdělovat specializace, škrtat duplikace.2

Potřebujeme evropskou průmyslovou politiku! (Můj text na PNF, odkaz proto obzvláště doporučuju.)

Nedává smysl, aby dvě sousední země vyvíjely něco, co pak následně vychází dráž než analogický výrobek z Číny či USA. Ministerstva obrany a národní průmysl navyklý na protekcionismus se děsí, co by integrace mohla přinést. Musíme však poptávat politickou odvahu.

Nemíříme přitom ke hvězdám. Stačilo by, píše ekonom Adam Tooze, dosáhnout průměrné neefektivity amerického vojensko-průmyslového komplexu, který bývá považován za nehospodárný moloch – dokud se někdo nepodívá do Evropy.

5 % nestačí

Společná obranná bezpečnostní politika má v EU dlouhodobě většinovou podporu. Poptávku po všeobecně větší integraci posiluje i faktor Trump. Jeho znovuzvolení sice dodává odvahu a inspiraci zdejší krajní pravici, která sbližování stále užšího svazku mezi národy Evropy nefandí. Ještě víc ale formuje evropskou identitu, která se teď ustanovuje právě v opozici k nepopulární Americe. EU se těší historicky největší důvěře od začátku měření v roce 1983, oceňuje ji 74 % Evropanů. Devět z deseti pak poptává při řešení globálních výzev větší jednotu.

Zdroj: Eurobarometr

Po efektivnějším přístupu k obraně historicky volala i řada státních a unijních iniciativ. Avšak dosud měl navrch argument národní suverenity, která se s obranou silně pojí. Část zemí odmítá představu, že by měla sdílet rozhodování o svých armádách a fabrikách. Ve skutečnosti tím však skrýváme skutečnost, že jsme o schopnost jednat – a šířeji i suverenitu, jak teď připomíná Trump – už v řadě ohledů přišli.

A tak nadále debatu opanovává otázka výdajů. Naposledy když se členské země NATO – až na Španělsko – v červnu dohodly na navýšení výdajů z aktuálně poptávaných 2 % HDP na 5 % v roce 2035, přičemž 1,5 % mohou dělat zatím blíž nedefinované investice do infrastruktury.

(Italové sem chtějí zařadit most na Sicílii; proč ne! Většina Evropy po letech politiky dusivé úspor trpí infrastrukturním dluhem, který představuje i bezpečnostní riziko, když například znemožňuje přesun těžké techniky. Zároveň se musíme ptát, proč se o masivních investicích do mostů a železnic realisticky bavíme až ve chvíli, když má jít o pohyb armád. Znovunalezení významu veřejně prospěšných investic nemůže skončit jen jako projev militarismu.)

Think-tank Center for Strategic and International Studies nicméně celkový výsledek summitu nevítá. Jmenuje několik důvodů:

• Hausnumera nás odvádí od problému fragmentace a otázky, co Evropa reálně potřebuje, aby se dokázala bránit sama.

• Bavíme se o příliš velkém nárůstu. Evropa by při 3,5 % HDP dávala do obrany víc než USA, což by vzhledem napjatým rozpočtům řady států mohlo ospravedlňovat škrty v sociální politice. Vlády zemí jako Belgie už je avizují. To může podpořit nespokojenost obyvatelstva a podporu krajní pravice, která by patrně zmenšila podporu Ukrajiny, jíž většina krajně pravicových partají přinejmenším nefandí.

• Pro USA závazek neplatí, zároveň dostávají do rukou klacek, který mohou pojit s různými požadavky. Zároveň se nechovají právě jako příkladný spojenec, když vyhrožují anexí Grónska či svévolně přestávají sdílet s Ukrajinou zpravodajské informace.

• Pouhé navýšení národních výdajů bez integračních reforem může štěpit Evropu, kdy země blíž k Rusku pojedou nadoraz, zatímco vzdálenější státy s menším pocitem akutního ohrožení budou obviňovány z laxnosti. To by se přitom řešilo právě větší spoluprací a dělbou práce, když jižní země jako Itálie či Španělsko sice mají omezené rozpočty, zároveň ale velké armády, které řadě východních zemí chybí.

Existují pochopitelně i interpretace, které výsledek Haagu vítají. Když šéf NATO a bývalý předseda nizozemské vlády Mark Rutte označil Trumpa za „daddyho“ – a udělal mu zároveň radost většími závazky – zajistil alespoň minimalistické pokračování americké podpory Ukrajině. (Drtivou většinu pomoci Ukrajině už letos Evropa převzala.)

Zdroj: Financial Times

Optimisty a nás všechny teď Trump prověří na Aljašce při setkání s Putinem, kam navzdory snahám EU nepozvali Zelenského.

Vazalská cla

Není všechno špatně, Evropa nezůstává jen ve strnulém vyděšení. Výrobní kapacity rychle rostou, Unijní země si společně půjčí na obranu 150 miliard eur, z čehož musí 65 % utratit v Evropě, Evropská komise představila i další opatření, která mají vést ke společným zakázkám či rozvolnit rozpočtová pravidla pro jednotlivé státy. Celkem chce investovat do roku 2030 do obrany extra 800 miliard eur s cílem, aby se do pěti až deseti let Evropa stala většinově nezávislou na Spojených státech.3

Zatím se ale nedařilo ani přijít se systémem sjednocené protivzdušné obrany, do níž by se zapojila i Francie, která přitom platí za nejhlasitějšího zastánce strategické autonomie Evropy. Na European Sky Shield Initiative se Francii nelíbil – v lecčems důvodně, v lecčems protekcionisticky – důraz na americké a izraelské technologie namísto těch francouzských.

Točíme se v kruhu, změnit to může patrně jen světový duch Donald Trump.

Jeho návrat přináší do evropské politiky novou dynamiku, ukazuje politolog Ivan Krastev v analýze think-tanku ECFR. Zatímco nacionalistická krajní pravice ve své špatně skrývané touze po podvolení – ať už Trumpovi či Putinovi – teď hájí transatlantickou spolupráci, středové partaje se stávají evropskými suverenisty. Mají přitom jedinečnou šanci, aby v hledání nové role Evropy v post-atlantickém světě našly téma, které jim po letech defenzivy dodá rebelantský a emancipační étos; v politice vždy tolik důležitý.

Zejména po projevu v J. D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde zpochybnil americké závazky a dal najevo své pohrdání liberální Evropou, padala silná slova. „Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale americké vládě je osud Evropy lhostejný,“ prohlásil v první povolební debatě nový německý kancléř Friedrich Merz. „Západ, jak jsme ho znali, už neexistuje,“ doplnila jej předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

To zní odhodlaně. Avšak někdo se může ptát, zda prostor k prozření nenabídlo už první zvolení Trumpa v roce 2016. Evropa po něm reálně udělala pro svou nezávislost jen velmi málo. Přitom by nás geopolitické směřování USA nemělo zase tak moc překvapovat. Republikáni se už roky noří do imperiálně-mýtického světa, ve kterém ničí zdroje národního bohatství i soft power. Větší samostatnost Evropy ale poptávají nejpozději od vlády Baracka Obamy i Demokraté, když otáčí svou pozornost k Pacifiku a Číně.

Rozdílnost USA a jejich směřování jsme nikdy nebrali vážně. I teď – jen pár měsíců po únorovém šoku z Mnichova či setkání Trumpa a Volodymyra Zelenského – se Evropou zase šířila sebekonejšivá představa, že se i MAGA 2.0 přežene a budeme s USA zase přáteli, jak podle výzkumu ECFR doufá i unijní veřejnost.

To se nestane.

Evropa se musí emancipovat, musel opět připomenout sám Trump, když vytěžil naší bezpečnostní závislost ve své svaté celní válce. Na unijní zboží uvalil 15 % cla, což i vzhledem k výši tarifů na zbytek světa nemusí být fatální; Amerika poškozuje zejména sebe. Víkendová cesta předsedkyně Von der Leyen za Trumpem na jeho golfové hřiště ve Skotsku ale nebylo důstojnou podívanou.

Co chtít

Politicky Evropa prohrála, říkají překvapivě nahlas i zástupci jednotlivých zemí. EU sice uhájila například své regulace amerických platforem či zemědělství, zároveň se ale podivně zavázala k obřím nákupům americké ropy a plynu, k čemuž nemá mandát, smluvená částka navíc není realistická, když násobně převyšuje současný obchod.

Zdroj: Bloomberg

Evropa sklonila hlavu a přitakala Trumpově svévolnému porušování pravidel mezinárodního obchodu ze dvou důvodů. V první řadě se bála o bezpečnost, záruky pro sebe a Ukrajinu, jak naznačil i vrchní vyjednávač Maroš Šefčovič. Zadruhé se unijní země nedokázaly shodnout na odvetném seznamu, který postupně z obav o své víno a kabelky poškrtaly natolik, že z něj nic nezbylo. Jak poznamenal portugalský analytik Bruno Maçães, úspěšně jsme tím popřeli unijní raison d’être. Pokud je EU příliš roztříštěná a bojácná na to, aby na globální scéně hájila evropské zájmy, k čemu ji vůbec máme. Jednotlivé státy mohou být slabé i samy o sobě.

V Česku se zatím bavíme, kde vzít 3 % či víc na obranu. Premiér Petr Fiala mluví o snížení výdajů na dekarbonizaci, čímž naši bezpečnost přímo ohrožuje. Od začátku války jsme jako Česko skandálně poslali pětkrát víc peněz Rusku za fosilní paliva než na pomoc Ukrajině. Zároveň jsme se spolu se snahou o odstřižení od Ruska stali jako EU fosilně závislejšími na Spojených státech, čehož Trump a ropní giganti hodlají s gustem využít.

Vznikají naštěstí i kvalitní podklady, jak se při zvyšování výdajů pohybovat v trojúhelníku daně – úspory – dluh. Národní řešení ale skutečně nestačí.

Kdykoliv proto započne i u nás rozprava o bezpečnosti, Rusku a navyšování výdajů, musí co nejdůrazněji zaznít i požadavek na skutečně evropské řešení. Půjde o hodně peněz, které budou chtít vlivné proudy získat na úkor kvality života lidí – té současné (veřejné služby a sociální stát) i budoucí (dekarbonizace). Mají přitom zpravidla konzervativní zájem na tom, aby i v bezpečnostně-průmyslové politice vše běželo jako dosud.

Ve skutečnosti se musí všechno změnit – jen tak se může Evropa emancipovat a naplňovat sen o míru.4

Když v půlce léta Joe Biden konečně odpískal svůj pokus o znovuzvolení, prožíval jsem pár dní docela výjimečné nadšení. Trudné myšlenky pochopitelně nezmizely, za brat jsem Kamalu Harris tak úplně nepovažoval. I tak jsem se nechával unést karnevalem memů, které vytryskly z post-bidenovské úlevy. Navíc mně dávalo prvotní sdělení Harris smysl. Mluvila o radosti, kterou stavěla proti republikánskému kazisvětství. Možná právě tohle liberální politika potřebuje, říkal jsem si — nebýt prudérním chytrolínem, ale zvát na všelidské radovánky dobrých zítřků.

Smích a radost sama o sobě ale nestačí.

Liberalismus má tři rozměry. Politický, ekonomický a kulturní. První dva prožívají propojenou krizi, do které se liberálnímu establishmentu nechce říznout. Spoléhá se proto na kulturu, ve které liberalismus dlouho dominoval, i tady ale začal tahat za kratší konec. Takhle to dál nejde.

čtete deliberaci tečka lol, státotvorně-humoristický newsletter o ideách ze skanzenu, ze kterých vám žádná jiná kuchařská show neuvaří. přihlaste si příští vydání či dejte rovnou pledge — demokracii zachrání 12 předplatitelů, vyšlo z výpočtů našeho analytického týmu.

Subscribe now

Od krize stran k neliberální demokracii

Politický liberalismus na tom není dobře, víme ze stovek a stovek článků posledních zhruba dvaceti let. Problém většina autorstva nehledá v liberálních ideálech. Svoboda jednotlivce a právní stát, který zajišťuje politickou rovnost a ochranu před tyranií většiny, stále platí za bernou minci. Drhne spíš reálné institucionální vyjádření — zastupitelská demokracie.

Problém začíná u stran. Ideově splaskly, pozbyly důvěry i členstva. „Věk stranické demokracie je u konce,“ prohlásil ve své vlivné knize Ruling the Void (2013) politolog Petr Mair. Demokracie podle něj přichází o svůj lidový aspekt, vzdaluje se lidem. Stojí za tím řada věcí: od postupují individualizace společnosti po vykotlání sociálně-politické sféry ekonomizací všeho.

Partaje se pokoušely změnit, vznikaly alternativy, nespokojené voličstvo zkoušelo kdeco, výsledky se však nedostavily. Důvěru se obnovit nepodařilo. Podstatná část společnosti začala slovy Ivana Krasteva prožívat demokracii jako režim, ve kterém mohou měnit vlády, nikoliv však jejich směřování.

Nevole a hněv dopadají nejpozději od finanční krize 2008 přímo na volené orgány zastupitelské demokracie. Odbíjí — bohužel to slovo padne — hodina populismu.

Některá uskupení hledají na krizi zastupitelských žvaníren technokratické odpovědi. Pomůže transparentnost a počítače s µTorrentem, tvrdí Pirátstvo. Vyřeší to přímá demokracie, nadhazuje český Tomio Okamura či italský Beppe Grillo. Návrhy přímé demokracie nemají velký úspěch, politika lidi zase tak moc nezajímá!

Prosperuje spíš ideologicky tučné hráčstvo, které nechce větší účast lidu, chce rozhodovat ve jménu lidu. Naráží však na liberální ústavnost, konstitutionalismus, který musí ustoupit. Pro všechny své brzdy a rovnováhy brání ve vyjádření většinové vůle lidu, nedokáže rychle reagovat na krize, neslouží dobře národním zájmům. Průkopnictvo v Maďarsku či Izraeli vyhlašuje éru neliberální demokracie. Vláda práva se musí podvolit vyššímu dobru.

Strašení bez jednání

Neliberální demokracie spolu s Trumpem zvítězila i v Spojených státech. Vezměme si samotné zvolení. Prezidentem se stal chlapík, který odmítl uznat výsledky předchozích voleb. Jen těžko si představit větší porušení procedurálních principů liberální demokracie, než když někdo zpochybňuje nenásilné předání moci. Srdce demokracie — a přesto!

Trump oproti prvnímu období přichází s armádou ideologicky vyhraněných lidí, kteří mají rozsáhlé plány. Chtějí politizovat státní instituce a v americkém systému hluboko zakořenit neliberální program. Oproti zvolení v roce 2016 se za nimi šikují i oligarchové typu Bezose a Zuckerberga, kritickou veřejnost naopak sužuje větší únava. Počínání Trumpa podpoří neliberální režimy všude po světě.

Demokraté hráli kartu ohrožení demokracie velmi intenzivně. Mluvilo se přímo o hrozbě fašismu. Avšak tohle slovo přináší i odpovědnost pro toho, kdo jej říká. Pokud má americká demokracie nakročeno k fašismu, sama o sobě nemůže být v příliš dobré kondici. Demokraté pro její posílení ale neudělali téměř nic. Patrně si mysleli, jak stojí ve skvělém editorialu magazínu Drift, že většina voličů není dostatečně chytrá, aby si rozporu mezi hrozbami a pasivitou všimla.

Mám to za obecné poučení. Hrozby nemají velkou politickou účinnost, pokud je nedoprovází adekvátní akce. Ochodí se. Už tolik nemobilizují. Kalí ale i analytický pohled. Fašismus ve 20. a 30. letech minulého století vyrostl i jako odpověď na sílu radikální levice, která stála na prahu sociální revoluce. Tomu dnes Amerika a vlastně většina západních zemí nemůžeme být vzdálenější.

Jsme mnohem spíš v situaci, kdy instituce nefungují, jejich zastánci si však netroufají udělat cokoliv ambiciózního. Demokraté měli jako jedno z klíčových témat interrupce. I to ale sloužilo spíš jako konejšivá performance pro všechny, kteří potlačili vzpomínky na politickou pasivitu před zvrácením Roe vs. Wade. Nenabízeli ani uvěřitelnou vizi změny. Kdyby byla strana skutečně tak odhodlaná hájit reprodukční práva, dodá i poptávané plány sociální a zdravotnické politiky. To se nestalo.

Imaginace funguje, akorát v MAGA

Chránit nestačí. Jen konzervujeme stav, který jako celek očividně řadě lidí nevyhovuje. Hodně z nich nesouhlasí zdaleka s každým neliberálním nápadem Trumpa a jemu podobných, avšak raději volí otřes než poučování o výhodách na statu quo.

„Jestli chceme, aby všechno zůstalo při starém, musí se všechno zcela změnit,“ padne v jednom italském románu.1 MAGA to dokázala. Působila nostalgicky, přinášela však spoustu nového, připomíná v Dissentu historik Gabriel Winant. Trumpovstvo vynalezlo nové formy politického vyjadřování, ustanovilo nová témata, o jejichž řešení se chtě nechtě diskutovalo – od masových deportací po vakcíny.

Pokud se až do úmoru mluvilo v posledních letech o chybějící politické imaginaci, neliberální avantgarda ukazuje, že ji postrádají jen některé proudy. Výzva k imaginaci se nicméně ukázala jako platná, právě v nacházení nového spočívá politická síla. Často to vyžaduje vzdání se některých dosavadních fundamentů, rozhřešení vnitřního lavírování, nepříjemné spory. Avšak co to stojí oproti čekání na porážky.

Politický liberalismus dnes nemá dobré vyhlídky. Stále častěji se zpochybňují výsledky voleb. V právním státu vidí lidé nástroj k účelovkám. Obrovským tématem se s krizemi antropocénu stala i autonomie jednotlivce a jeho vztah se státem. (Podmiňovat některé věci očkováním patrně není liberální ideál, individualismus se nicméně střetává s právem žít žitelný život. Neřešitelný spor nám v klimatické krizi přinese ještě mnoho radosti.) Lidská práva skončila pod troskami Gazy. Naše podpora barbarství se jako vždy vrací i do centra — do pepřového spreje a obušků proti protestujícím na amerických vysokých školách či berlínských ulicích. Nakonec politický liberalismus nedokáže naplnit svůj hlavní příslib. Politickou rovnost. Každý má mít v liberální demokracii zhruba stejný hlas. To ale vyžaduje alespoň relativně udržitelné sociální nerovnosti. To dnes nemáme, hodně lidí se cítí veskrze bezmocných. Často pak nevidí důvod, proč lpět na udržení liberálních ideálů, když se od nich i pod liberálnímu vládami spíš vzdalujeme.

Neoliberalismus a bidenomika

Nejbohatší 1 % z 1 % nejbohatších Američanů (sic!) stálo za 40 % příspěvků na volební kampaně 2016, uvádí ekonom Branko Milanovic ve své knize Nic než kapitalismus. Hyperboháčtvo to pochopitelně nedělá z lásky k živorodé veřejné sféře. Nejbohatší mají na politiku disproporční vliv. Nemůžeme proto tak úplně mluvit o americké demokracii, říkají mnozí, pro tohle vzniklo označení oligarchie. Angažmá Elona Muska, nejmajetnějšího člověka na světě, který kvůli ovlivňování politiky koupil i celou sociální síť, trend politicky emancipované třídy superbohatých jen posiluje.

Ekonomické nerovnosti narostly do absurdních rozměrů. Bidenova administrativa nicméně na začátku ukázala, že i zdánlivě chronické problémy mají řešení. Dětská chudoba klesla díky pandemicko-daňovým podporám na historické minimum.

Následně chudoba ale zase narostla. Podpora skončila. Nemusela, samozřejmě. Bidenova administrativa přišla i s relativně ambiciózním sociálním programem Build Back Better. Zablokoval jej však demokratický senátor ze Západní Virginie. (Stát má, jak poznamenává historik Adam Tooze, méně obyvatel než Brooklyn a úrovní dožití menší než Severní Korea.) Skutečná náhrada se už nekonala.

Bidenomika vzbudila v některých kruzích nadšení. Slibovala vykročení za takzvaný neoliberalismus, který od konce 70. let posouvá těžiště sporu mezi kapitálem a pracujícími na první stranu. Administrativa skutečně v lecčem odvrhla volnotržní fundamentalismus a antietatismus. Bidena někteří titulovali jako nejvíc pro-odborového prezidenta našeho věku, prosazoval odvážnou antimonopolní politiku, nedbal aspoň na začátku na rozpočtovou disciplinaci. Patrně největší očekávání ale vzbudil návrat státu jako klíčového aktéra, který diriguje novou industriální politiku — od výroby čipů po zelené technologie.

Bidenomika měla přinést dobře placenou práci, sociální cíle se ale ukázaly jako druhotné. Schválené programy nakonec rámoval spíš nacionalismus, ve kterém Biden jen navázal na Trumpa a jeho America First a soupeření s Čínou. Opatření navíc mají spíš pomalý náběh, většina lidí je ve svých životech nepocítila.

Harris nic sociálně-ekonomicky nového v kampani nenabídla. A tak podle většiny výkladů rozhodla právě ekonomika. Pokud Trumpovi podrazila nohy pandemie, Demokratům stejně jako všem vládám obhajujících v roce 2024 následná inflace. (Absolutní vývoj americké ekonomiky nebyl sám o sobě špatný, vláda Petra Fialy může se svými v mnoha ohledech nejhoršími výsledky v Evropě jen závidět.)

Spíš drony než dostupné služby

Ani ekonomický liberalismus nemá kdovíjakou budoucnost. Kapitalismus v širokém smyslu pochopitelně zůstává jediným reálně existujícím zřízením. Pokud ale někdo i dnes důvěřuje volnému trhu a malému státu, může začít nostalgicky vzpomínat na éru liberální globalizace. Republikánský protekcionismus i demokratická industriální politika — obojí motivované konfrontací s Čínou – ukazují, že hra na volný trh už rozhodné síly nezajímá.

Kdo přistupuje k liberalismu víc zleva, může být potěšen, že centristický mainstream hlavně ve Spojených státech přijal v reakci na pandemii některá levicová řešení. Nešla nicméně do skutečného sporu — například daně pro nejbohatší, které snížil Trump, nezvyšovala. Mocenská změna poměrů v americké oligarchii nepřišla, důvěru chudších pracujících si Demokraté nezískaly. Spíš se stávají čím dál víc stranou vzdělaných a bohatých profesionálů, což ovšem pro dosažení politické většiny nestačí.

Stojí za připomenutí, že Evropa nemá ani bidenomiku. Ve většině zemí tlak na mzdy, posilování odborů, veřejných výdajů či novou industriální politiku zatím nevidíme, maximálně se spolu s Mariem Draghim mluví o některých potřebách. Pandemie připomněla možné role státu i širokým vrstvám společnosti. Jen nemůžeme podobně jako v případě poptávané imaginace očekávat, že stát bude apriori pokrokovým aktérem. To spíš může být pro progresivní proudy všude po světě fatální návrat geopolitiky a militarismu. Obnova developmental state v Americe silně souvisí právě s armádními potřebami. Vojensko-průmyslový komplex nikdy nebyl vyhlášen svou sociální politikou.

Kultura nestačí

Liberální triádu mně připomněl sociolog Michael A. McCarthy. Pokud první dva rozměry liberalismu selhávají, píše na blogu New Left Review, stále může přežívat kulturní liberalismus. Nemyslí obsah, který se spojujeme se lidskými právy, odborností, Beyoncé či Hřebejkem. Jde mu o formu. Kulturní liberalismus podle něj tkví v možnosti vymezit se. Je to prázdná nádoba, která dává „jednotlivcům svobodu rozvíjet vlastní myšlení a sebepojetí různými způsoby.“ Do nádoby-vymezení se proto vejde nakonec spoustu věcí, i kus fašismu, jak popisuje McCarthy na příkladu Japonska 30. let.

Liberálové dnes sází na kulturu všude. Mají na své straně přece slušnost, vzdělání, umělce. Kultura zní vznešeně, patří do ní ale stejně tak i hněv, strach, odpor k cizímu. Roztodivných forem si všímáme až po volbách, když zkoumáme popularitu konservativního podcasterstva a tiktokerstva. Někteří z nich patrně umí k pocitům lidí promlouvat lépe než elitní advokátka Harris, která vedla slovy historika Winanta aristokratickou kampaň.

Důležitost liberalismu-jako-vymezení stoupá. Popsal jsem to pro Page Not Found v článku o tom, jak konzervativci přebrali pokrokářům příslib svobody.

Noví konzervativní politici a influenceři-rebelové se svými předchůdci nesdílejí pouze taktiky. V lecčem přebírají i levicové, emancipační ideály. Hlásají právo na autonomii a sebeurčení, odmítají elity, zdůrazňují kritické myšlení – byť všechno v neortodoxní podobě. (...) Cíle rebelujících pravičáků se proti levičákům pochopitelně liší. Reakci nejde o dosažení rovnostářské, inkluzivní společnosti, ve které se může každý rozvíjet nebo třeba povalovat. Mnohem spíš usilují o zachování dosavadního světa, v němž má nejdůležitější roli specifické chápání individuální svobody. Právě ta musí být zachována v dosavadní podobě – i kdyby to bylo na úkor ostatních a environmentálního rozvratu.

Pro zastánce liberalismu to není dobrá zpráva pro budoucnost ani vizitka minulých let. Vymezování, často dost nešťastné, roste z krize politického liberalismu. Ztratil důvěru, protože krajní varianta ekonomického liberalismu nedokázala přinést slibovanou prosperitu každému, místo toho rozložila sociální předivo. To není ničím úspěšně nahrazeno. Společnostmi prostupuje nedůvěra a resentiment, který plodí mnohdy vyšinuté a paranoidní postoje.

Politické boje naší doby probíhají stále víc v kulturní sféře. Kultura se stala plnokrevnou ideologií, kulturalismem, píše literární kritik Terry Eagleton. Slouží nám podobně reduktivně jako biologismus či ekonomismus — má vysvětlit úplně všechno. Liberalismu to dlouho složilo dobře, když dokázal i skrze populární kulturu prosazovat práva menšin, inkluzi, aniž by se musel zabývat svým oligarchickým znevořením. I baroni ze Silicon Valley proto mohli mít pověst pokrokářů.

Dialektika je však dcera ďáblova. Dnes se daří spíš estetizovanému vyloučení, jaké na svém účtu úspěšně rozdmýchává Musk. Jeho sledující, adepti kulturalismu, chvatně rozpoznávají nebezpečí duhové vlajky či cyklistické helmy, která vypovídá o svém nositeli úplně všechno. Ani v téhle verzi kulturní politiky ale nedochází na takříkajíc materiálními zájmy běžných lidí a rozpravu o oligarchii. Samozřejmě.

Liberalismus musí tnout právě tady.

Lidé stále chtějí svobodu, jeho nejvyšší trumf. Jen musí její zdroj někdo začít nabízet v politické a ekonomické sféře. Kultura nestačí, beztak se v ní stal základním tónem fuck-you-trumpismus. Liberalismus se musí vzdát zahleděnosti do sebe samého, přesvědčení o svém nároku na vkusný a slušný život a pustit se do nových či přehlížených bojišť. Když se liberalismus změní, dodá mu to nakonec i transgresi, která mu v očích k-establishmentu-důvodně-skeptických-lidí dnes tak moc chybí.

Vakcíny jsou status quo technologií. Účinné a neinvazivně nám zajišťují bezpečnost, aniž bychom museli měnit naše životy. Navíc vychází poměrně lacino. Všechny krize antropocénu ale takhle snadné řešení nemají. Některé naopak patrně otřesou sebestředností Západu, který se z hlavní hvězdy stává toliko přihlížejícím.

Adam Tooze, historik, ekonom a jeden z nejvlivnějších veřejných intelektuálů posledních let, publikoval na Štědrý den pozoruhodný rozhovor. Původně vyšel Shanghai Review of Books a mluví v něm o vakcínách a spoustě docela nerdy záležitostí. Diagnostikuje metodologické přednosti a slabiny sociologa vědy Bruno Latoura, odpovídá na pět let starou kritiku od nejvýznamnějšího západního marxistického intelektuála Perryho Andersona, polemizuje s doyenem realismu v mezinárodních vztazích Johnem Mearsheimerem.

Koho něco z toho baví, dostane se jí kendrickovsky okouzlujícího beefu. Setkání s realitou světa ale nejdůrazněji zprostředkují pasáže o klimatické krizi a Číně. Pokusím se je zběžně shrnout a dodat několik letošních textů o politice, které stojí za čtení i měsíce po vydání.1

V politice 80. let, začíná Tooze svou stručnou dataci, představovala klimatická krize problém, který způsobily emise Západu a východního bloku. Průmyslový Sever by měl svůj problém i řešit.

V 90. a nultých letech se posouváme k globálním jednáním na půdorysu OSN. Už nejde jen o interní problém Severu. Slovo dostává i rozvojový Jih, který Sever konfrontuje. Rozvojové země důvodně říkají, že kdo má větší historickou odpovědnost, na toho hlavu má padnout i řešení. Kjótský protokol v 1997 přináší závazky jen pro rozvinuté země. (USA jej nicméně neratifikují.)

Konfrontace vrcholí při Kodaňské konferenci (COP15) v roce 2009. Rozvojové země z Jihu, reprezentované hlavně Čínou a Indií, trvaly na odpovědnosti Severu, který by měl nést náklady spojené se snižováním emisí. Spotřeba zemí Jihu ale mezitím silně vzrostla. Průmyslový Sever proto argumentoval, že bez velkých eminentů z Jihu nemá snižování emisí smysl. Konference dopadla v mnoha ohledech fiaskem.

Dynamika klimatické politiky se nicméně změnila. Hlavně Čína se začala výrazně víc angažovat. Při známé Pařížská dohodě (2015) na sebe už bere roli lídra klimatické politiky. Částečně musela. Od roku 2006 byla největší světovým emitorem, dnes odpovídá za zhruba 30 % emisí, dvakrát víc než USA.

Změna poměrů by neměla vést k prostému ukazování na nového viníka, zdůrazňuje Tooze. Čína díky větší spotřebě energií dostala stamiliony lidí z chudoby a poháněla globální růst posledních třiceti let. Měli bychom ale přehodnotit svůj západo-centrismus. Role Číny je podle Toozeho světodějným obratem, který si zatím příliš neuvědomujeme.

Na Západě zůstáváme zaseknutí v klimatické politice 90. let. Bojujeme s fosilními korporacemi, jako je ExxonMobil, opravujeme dezinformace a klimatické popíračstvo. To má pochopitelně hluboký smysl. Největším firemním znečišťovatelem na světě se nicméně stala China Coal. Pokud má proto příběh klimatické krize skončit aspoň trochu dobře, hlavním hrdinou nebude Západ, ale Čína. To je podle Toozeho pro naši filozofii dějin obrovský šok.

Západ stojí ve svém vnímání ve středu světa, teď poprvé není rozhodující mocností. Navíc při řešení úplně nového problému. Nebavíme se o zavedených nacionalistických hrách na co největší vojenský arzenál, ve kterých možná jedna mocnost střídá druhou, stále ale ve víceméně stejné disciplíně. Jsme slovy Toozeho uprostřed bezprecedentní polykrize, ve které celá planeta nastoupila na jednosměrnou cestu do neznáma.

Už dlouho o téhle cestě víme. Považujeme ji za největší test naší kolektivní racionality, který vyžaduje dosud nepoznaný rozsah politické akce a koordinace.2 Pokroková část Západu si proto zvolila klima za poslední politický svorník, kolem kterého můžeme a měli bychom organizovat celou společnost. Není důležitější oblasti — hrozby i naděje. A přesto nebudeme mít hlavní roli, nemáme směřování ve svých rukou, jsme v lecčem jen přihlížející.

Mně to úplně nedocházelo.

Rozhodně to není výzvou k pasivitě. V Evropě máme dělat co nejvíc, sdílet technologie, s dobrou vůlí se účastnit mezinárodních jednání — jen nic z toho samo o sobě nestačí.

To tu ještě nebylo. Od Atén přes průmyslovou revoluci se v Evropě považujeme za centrum, ve kterém se odehrály i dvě světové války, z nichž obě vyhrála spřízeněná země z Nového světa – Spojené státy americké. Stojí ještě za pár slov.

Amerika není zvyklá nejpozději od roku 1916 svět jen pozorovat. Organizuje ho a má kruciální roli i v klimatické politice, a to nejen pro své obří emise přepočtené na osobu. Končící administrativa Joe Bidena měla zelenou politiku ve svém štítu, výsledek ale Tooze nehodnotí příliš dobře. Nová industrální politika – bidenomika – nepochybně měla své progresivní momenty, nakonec ji ale táhl nacionalismus a proti-čínský sentiment. Biden v lecčem jen navázal na Trumpa, který Ameriku přenesl z éry Války proti teroru do období Soupeření velmocí (Great Power Competition). V centru zájmu stojí právě Čína, na čemž se shodují Demokraté i Republikáni.

Globalizace devadesátých let končí. Americký projekt přestal být pro samotné Spojené státy výhodný, když je Čína začala ohrožovat ve vývoji moderních technologií, jako jsou čipy. Amerika se připojila k revizionistům světového pořádku. Nezůstává jen u slov v národně-bezpečnostních strategiích. Vojenská eskalace vztahů s Čínou upomíná poslední nebezpečnou fázi studené války v 80. letech, píše Tooze ve svém znamenitém hodnocení bidenomiky pro London Review of Books.

Čína (a pochopitelně Rusko) samotná tlačí na změnu pořádků, rychle rozšiřuje jaderný arzenál. Pentagon odpovídá nukleárně-modernizační plány za víc než 1,5 bilionu dolarů. Klimatická IRA dostala z rozpočtu zhruba čtvrtinu.

Amerika se během Bidenovy vláda stala největším producentem ropy na světě. Trump chce produkci ještě navýšit. Pokud má někdo vést svět ku dekarbonizaci, musí to být podle Toozeho Čína se svými zelenými technologiemi.

USA — Čína — klima. Horké časy.

Subscribe now

***

Tohle byl docela stručný rozhovor, víc má o proplétání klimatu a geopolitiky vyprávět příští Toozeho kniha Carbon (2025). Zpovídaný je každopádně dobrý průvodce. Napsal několik knih, přispívá do Financial Times, každý týden datově vysvětluje svět v podcastu od Foreign Policy a v neposlední řadě rozesílá fantastický newsletter Chartbook3, ve kterém popisuje současnost v šíři jako nikdo mně známý. Doporučuju.

Dobré psaní o politice z roku 2024

Exit Right — Gabriel Winant (Dissent)

Politika nemá jen odrážet veřejné mínění, má jej organizovat a vytvářet nové formace, zapomínají Demokraté, když si po porážce stěžují na rasismus a misogynii.

Hyperpolitics in America — Anton Jäger (New Left Review)

V hyperpolitické éře se mnohé politizuje, málo se ale mění. Roste naštvanost, klesá účinná participace. Proměňují se elitně-masové vztahy, vázne demokratická kontrola.

As a former IDF soldier and historian of genocide, I was deeply disturbed by my recent visit to Israel — Omer Bartov (The Guardian)

Špatný.

The Shoah after Gaza — Pankaj Mishra (London Review of Books)

Politika lidských práv vychází z paměti holokaustu. Práva měla být univerzální, nestalo se. Proč.

Vítejte ve věku fragmentace a množících se válek — Pavel Barša (Alarm)

Cokoliv od Barši. Vždy. Nikdo takový tady není.

How Israel’s Illiberal Democracy Became a Model for the Right — Suzanne Schneider (Dissent)

Jak se Maďarsko a Izrael vzájemně inspirují v instrumentalizaci právního státu.

The state as blunt force - impressions of the Columbia campus clearance — Adam Tooze (Chartbook)

Očité svědectví z protestů na Columbia University, rozdílné vyprávění od těch zdejších.

(En)Countering epistemic imperialism: A critique of “Westsplaining” and coloniality in dominant debates on Russia’s invasion of Ukraine — Tereza Hendl, Olga Burlyuk, Mila O’Sullivan & Aizada Arystanbek (Contemporary Security Policy)

Mohou o sobě Ukrajinci rozhodovat, nebo zná Západ jejich zájmy lépe? Četl jsem mj. pro článek o železné oponě v akademii.

Giorgia Meloni Is Europe’s New Kingmaker — Anchal Vohra (Foreign Policy)

Meloni dokázala normalizovat krajní pravici v Evropské unii, možná nejdůležitější zjištění EU volebního roku.

A Serious Man — Steven Shapin (Journal of the History of Ideas)

Latour byl katolík! Netušil jsem. To, jak se říká, mění všechno.

Climate, State, and Utopia — Olúfẹ́mi O. Táíwò (Boston Review)

Jak prosazovat zelená opatření ve světě, kde se stát prolíná s fosilním kapitálem.

The Extracted Earth — Thea Riofrancos (Granta)

Mj. i o industriální politice, Čína a USA

When are we going to have the courage to stop the climate crisis? — Sally Rooney (The Irish Times)

Rooney umí pojmenovávat věci velmi napřímo.

Milion plus — Peter Bednár (Smíchov Review of Cities)

Peter spočítal všechna parkovací místa v Praze a rozsáhle vysvětlil, proč kvůli nim nemůžeme mít hezké věci.

Věř systému, občane! — Václav Bělohradský (Salon Práva)

Pro radost z game.

O konformistovi. Nejvyšší čas ódu na empatii odmítnout — Tereza Matějčková (Týdeník Echo)

"Člověk nemá právo druhého trýznit ani v sebehroznějších podmínkách. Odpovědnost nemizí nikdy." Radikálnější větu letos v Česku nikdo nenapsal.

You Can't Make Friends With The Rockstars — Ed Zitron (Where's Your Ed At)

Technologičtí miliardáři nejsou kámoši. Mohli by vědět i někteří v Česku 🫵

Michel Houellebecq: The Unhappy Oracle – Anton Jäger (Jacobine)

Heh.

Od zotročení k osvobození? – Marianna Placáková (A2)

Skvělý text — koriguje výklady obou stran. Celé číslo A2 “Feminismus mezi socialismem a transformací” bylo podařené.

Taky nepochybně hodně věcí z Voxpotu, unikátní články pravidelně vychází v Hostu (viz první překlad eseje Jamese Baldwina, skvělé články o Rusku od Aleny Machonivové — předplácejte papírové tiskoviny, udělá vám to radost!) nebo PNF.

Moje psaní o politice z roku 2024

Pro Page Not Found jsem mj.

• napsal o české ideologii práce,

• rozebral evropské volby, pevnost Evropu a nebezpečí civilizacionismu,

• podíval se podrobně na pravicový příslib vyšinuté emancipace

• a vzpomenul mrtvé novináře v Gaze a absenci české solidarity.

***

Mír a zdar dalekému i blízkému v roce 2025.

Britský, francouzský, švédský, španělský či rakouský veřejnoprávní rozhlas nahrává svá audiodíla do aplikací jako Apple Podcasts či Spotify. Italská RAI to, jak jsem pochopil, nedělá. Posluchači musí do speciální aplikace. Několik týdnů jsme na internetu řešili, jak by měl postupovat Český rozhlas. „Má ČRo vyrábět za veřejné peníze podcasty, které pak jdou do aplikací?“ ptal se komentátor Seznam Zpráv a polovina podcastového dua Dobrovský & Šídlo Jindřich Šídlo. Problém má s distribucí i samotným formátem „podcastu“.

Mám jeho otázky za legitimní. Definice veřejnoprávnosti skutečně potřebuje aktualizaci pro digitální éru. Nedávná debata ale příliš plodná nebyla – spíš se pábilo, s daty či zahraniční praxí se páral málokdo. Kus odpovědnosti nese vláda. Slíbené navyšování poplatků mohla spojit s ambiciózní novelou, která by usadila veřejnoprávní média v 21. století. Namísto toho nechala soukromá a veřejnoprávní média, ať si digitální hranice veřejnoprávnosti vyjasní za zavřenými dveřmi. Neprůhledný proces vytvořil perfektní půdu pro hybridstvo. Nejde jen o podcasty. Hraje se o to, jestli humbuk odradí poslance od hlasování pro navýšení poplatků.

Čas na rekapitulaci, co v twitterovém bahýnku zapadlo.

Jen rozhlasový pořad

Český rozhlas dělá „podcasty“ už dvacet let. V roce 2004 začal nahrávat na svůj web MP3 záznamy pořadů. O rok později spouští přívětivější webovou aplikaci Rádio na přání a začíná vysvětlovat, jak dostat rozhlasové stopy do iPodu, od něhož máme i označení podcast.

Veřejnoprávní rádio od té doby dělá to samé. Jen se jeho původní služba v čase proměnila přes iRadio do stávajícího Mého rozhlasu a rozšířila se paleta aplikací, kam své audio přes RSS nahrává. Nejdůležitější roli mezi platformami dnes hraje Spotify, YouTube a pak desítky menších služeb. Lidé si tam pouští konkrétní věci, stejně jako si dřív kupovali své oblíbené rozhlasové hry na deskách.

Žádný podcast proto neexistuje – rozhlas dělá už sto let audio, jen se změnila distribuce.

Kecy veřejnoprávní konkurenci nemají

Na distribuci ale pochopitelně záleží. Určuje i podobu sdělení. Některé rozhlasové pořady sledují bytostně internetovou logiku. Uznávaná Vinohradská 12 by ve své podobě patrně nevznikla jen pro kontinuální éter – pracuje hojně s postprodukcí, hudbou, neohlašuje ukázky a vůbec porušuje řadu řemeslně-rozhlasových tabu.

Denní zpravodajský podcast navíc může dělat každý, nepotřebujete být rádio. Dokazují to třeba Seznam Zprávy, kam původní tým z Vinohradské odešel. Nové situaci by měly odpovídat i nová pravidla hry, soudí někteří. Český rozhlas ať zůstane u lineárního rádia, neměl by ale dělat podcasty, navrhují zasloužilí novináři a dnes už hlavně komici Šídlo či Miloš Čermák.

Vadí jim přímo formát podcastu. Nikde jsem však nevyčetl, jak rozhodneme, kde končí podcast a začíná dokumentární série či denní publicistika. Vinohradská vznikla pro internet, Český rozhlas ji dnes ale stejně jako drtivou většinu svých „podcastů“ protočí i v běžném vysílání. Žánry se vyvíjí, proudové vysílání taktéž – stejně jako se mění třeba podoba televize pod vlivem Netflixu.

Nabídnuté definice ryzího podcastu nepomáhají. „Hlavními atributy podcastů jsou: živelnost, nedefinovatelnost, rozmanitost a formální neurčitost,“ píše poněkud neurčitě Čermák. Podcast považuje za žánr, který přináší něco úplně nového. Obávám se, že se jedná o projev historicko-kulturního nezájmu.

Od vynálezu Edisonova fonografu máme téměř 150 let. Během té doby vyšlapali audio-lidé nespočet zvukových stop. Soudobé podcasty v drtivé většině případů nepřináší formálně nic, co by se nevyzkoušelo po celém světě v rozhlasových dokumentech, hrách, rozhovorech, četbách, publicistice, satiře či hudbě.

Přesto se novodobé ne-veřejnoprávní podcasty mohou zásadně odlišovat. Nemusí hledět na objektivitu a vyváženost, kultivovaný jazykový projev a vůbec všechny zásady, které po Českém rozhlasu požaduje zákon a kodex.

Skutečně vyrostly nové fenomény. Vyhonit ďábla či Kecy a politika by Český rozhlas nemohl vysílat. Tohle ale už naše regulace pokrývají. Dávají veřejnoprávním pořadům jasné mantinely, které nepředstavují pro většinu nezávislých podcastů přímou konkurenci.

Podcastům vládne woke Dvojka

Lidé rozdělení na nové a staré neřeší. Prostě poslouchají rozhlasové pořady. Stejně jako před 50 lety. Ukažme si to na online poslechovosti Českého rozhlasu.

Netáhnou ji většinově hip pořady, z nichž se počestným mužům mlží brýle. Všem zdaleka uniká Český rozhlas Dvojka, stanice nejpopulárnější mezi staršími ženami, která v loňském roce uspěla s projektem Gott navždy. Mezi jejími pravidelnými pořady boduje v online prostoru novodobým-true-crimem-inspirovaná-ale-formálně-propracovanější Kriminálka a klasické rozhlasové kusy jako Četba na pokračování nebo Toulky českou minulostí.

Četby a dramatizace vládnou i na Vltavě, která bojuje s Plusem o druhé místo v on-demand poslechovosti, ukazují statistiky, které Český rozhlas předkládá pravidelně radním a veřejně visí na webu.

Hádám, že podstatná část posluchačtva Dvojky či Vltavy netuší, že existuje podcast, zbytku to přijde jako legrační nálepka pro něco dávno zaběhnutého. Nabídka pro ně funguje. Teď ale přichází mediální inženýr, který řekne, že Kriminálku zrušíme, zatímco detektivní rozhlasovou četbu necháme?

Osobně nepatřím mezi ty, kteří touží extra regulacích něčeho, co pro všechny normální lidi se selským rozumem funguje.

Nejvíc poslechů bere video

Pořád tady zůstává relevantnější otázka. Měl by ČRo dávat svá díla i na Spotify či Apple Podcasts? Obecná argumentace vypadá následovně. Rádia přišla o svůj monopol, avšak stále mají materiální zázemí a duševní know-how pro tvorbu špičkového audia, které pak v aplikacích soupeří o uši s původně textovými redakcemi i solitérními tvůrci. To někteří považují za neférové. Rádi by proto omezili distribuci jen na původní aplikace Českého rozhlasu.

Český rozhlas toho skutečně nedělá málo. V roce 2023 nabízel v aplikacích třetích stran 444 pořadů, z nichž 321 vydávalo nové epizody, uvádí výroční zpráva. (Taktéž dostupná každému na rozhlasovém webu, jen z ani základních dokumentů nikdo v dosavadní debatě nevycházel.)

V aplikacích se setkávají rozhlasové klasiky vysílané od šedesátých let, pořady Wavu o hudbě i rozhovory ostravského studia. Většina z pořadů má malou poslechovost, plní niky, některé nicméně patří mezi nejposlouchanější pořady v Česku. V první padesátce na Spotify nacházíme čtyři veřejnoprávní pořady, v Apple Podcastech pak pět. Je to hodně, málo? Napište do komentářů!

Aplikace třetích stran mají pro Český rozhlas distribučně obrovsky důležitou roli. V on demand poslechovosti měly v roce 2023 celkem 42 % podíl, zbytek braly původní rozhlasové weby a aplikace. Meziročně poslechovost stoupla o 25 % na 82,2 milionu přehrání.

V podílu 42 % i grafu výše ale chybí vůbec nejdůležitější YouTube. Rozhlas tam nahrává typicky videozáznamy rozhovorů, jako jsou ty Lucie Výborné. V roce 2023 na YouTube zaznamenal 67,5 milionu zhlédnutí, což dělá 45 % z celkových on demand spuštění.

Nejste tak výjimeční

Videoportál jako nejsilnější kanál Českého rozhlasu zní paradoxně. Vysvětluju si to tím, že pro většinu Čechů představuje zdaleka nejběžnější platformu. Slovo podcast naopak ještě před pár let znala jen desetina populace. A pak je tady ještě druhá rovina.

Audio je pořád malinkaté!

Osamocený Kovy zaznamená na svém YouTube kanálu ročně hrubým přepočtem téměř pětinu všech rozhlasových přehrání. Masovou sledovanost si drží i televizní vysílání – StarDance stále sleduje na 1,7 milionu lidí. Do toho lidé tráví stále víc času sledováním Netflixu, Voya či TikToku, kde čísla skáčou ještě neskonale rychleji.

Dosah má ale i lineární rádio. Nejposlouchanější stanici u nás, Radiožurnál, denně ladí 800 tisíc posluchačů. Kdybychom zapnutí rádia hampulácky počítali jako svého druhu on demand, Český rozhlas má na jediné své stanici ročně dvojnásobek spuštění než na všech online kanálech.

Selhává Český rozhlas v online distribuci? Nemyslím, kdyby tomu tak bylo, vůbec se o tom nebavíme. Jen musíme z mlhy silných vyjádření vystrčit hlavu a vidět, o jak velkém odvětví se bavíme. Rostoucím. Stále však docela malém. Kdo má na epizodu nižší desítky tisíc poslechů, patří mezi v Česku mezi špičku.

Vidíme to i ve Spojených státech. Hodně se mluví o tom, jak důležitou roli hrály podcasty během nedávných voleb, kdy Trumpovo vystoupení u největšího podcastera světa Joe Rogana zaznamenalo během tří dní na 38 milionů shlédnutí. Avšak dejme to do kontextu: debatu Trumpa a Harris sledovalo v televizi živě 67 milionů lidí.

Podcasty stále zůstávají daleko za televizí, zpravodajskými weby a sociálními sítěmi, když se výzkumníci ptají na běžnou cestu Američanů k politickým zprávám. V Česku předpokládám ještě menší podíl.

Aspoň zbyde méně Babišovi

Český rozhlas nejedná svévolně. Řídí se zákonem. Ve něm stojí, že „rozhlasové programy může digitálně šířit rovněž prostřednictvím jiných sítí.“ Mám za hospodárné, že když už něco vyrábí, snaží se tím zasáhnout co nejvíc lidí. Naplňuje tím, jak tomu rozumím, i svou roli podporovatele společenské soudržnosti. Stejný pořad může přes fragmentaci mediální krajiny poslouchat seniorka na Dvojce i její vnučka na Spotify, která by o ČRo jinak dost možná nezavadila.

Pokud bychom svobodnou distribuci zakázali, online poslechovost by teď klesla až o dvě třetiny. Část lidí by si našla cestu do rozhlasových aplikací. (Nepochybně by to musela doprovázet velká kampaň, kterou by pak mnozí kritizovali jako nehospodárnou.) Pořád se ale bavíme o dramatickém omezení, které navíc útočí na svobodu internetu.

Krása podcastové distribuce spočívá i v tom, že běží přes otevřený standard RSS, který doručí každému tomu, co si přihlásí. Člověk nepotřebuje žádné sociální sítě či newsfeedy Seznamu, nemusí používat ani aplikace jako Spotify – existují stovky nekomerčních alternativ, které si může i každý zbastlit sám. To mi docela sedí k veřejné službě.

Politický komentátor Šídlo ale nabízí i pozitivní interpretaci, proč může být spálené země dobrá: alespoň Andreji Babišovi nepadne do rukou tak bytelná infrastruktura. Mediální teoretik Čermák neméně podivuhodnou argumentací dochází k tomu, že právě radikální snížení poslechovosti povede k tolik potřebnému navýšení poplatků, neboť to kdovíproč podpoří společenskou vůli. Ocituju jej ale raději v celku:

Budoucnost veřejnoprávních médií stojí a padá s poplatky koncesionářů, a pokud pro ně bude společenská vůle, je tato budoucnost zajištěná. A to je –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vedle neférovosti konkurence vůči soukromým podcastům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ druhý dobrý důvod, proč by se měl ČRo tomuto žánru vyhnout.

Heh.

Aktuální diskuzí, obávám se, prostupuje ideologie nárokovosti, jak o ní v blahé paměti mluvil Petr Kellner. Někteří lidé začali nahrávat audio, aby se v nich usadila představa, že by kvůli nim měl Český rozhlas ustoupit od toho, co dělá posledních dvacet let. Co tady on sám do velké míry roztlačil.

Většina lidí by na poptávané regulaci patrně nic nevydělala. Na vznášení nároků a požadavků má ale každý právo. Dělejme to víc!

Půda pro hybridstvo by design

Čermák i Šídlo mají vlastní podcasty, první spolupracuje a druhý pracuje pro Seznam Zprávy, které mají několik audio pořadů. Redakce patří Seznamu, který vlastní i platformu Podcasty.cz a dva rádiové stanice. Obě rádia patří do Asociace provozovatelů soukromého vysílání, která přímo v éterech spustila kampaň proti zvyšování navyšování koncesionářských poplatků. (Zaznívají v ní přinejlepším zavádějící argumenty.) Do rádiové Asociace patří také rádia holdingu Prima, se kterým spolupracuje Michal Půr, autor několika podcastů a majitel společnosti společnosti DataRun, která se soustředí právě na podcasty.1 I hybridní novinář / mediální podnikatel brojí proti svobodné distribuci veřejnoprávního obsahu.

Institucionální propojení neznamená, že sledujeme kampaň. Věřím v ideologické přesvědčení. Nesmíme však zapomínat, že se hraje v první řadě o aktuálně projednávanou novelu zákona. Má navýšit poplatky, rozšířit definici poplatníka i na lidi s chytrými telefony či omezit reklamu. Jedná se o poměrně přehledné věci, s nimiž není nikdo úplně spokojený, takže ucházející kompromis. Největší neznámou zůstává zavedení Memoranda, které by každých pět let zpřesnit definici veřejné služby.

Lepší definici potřebujeme. My ji známe ze zákona a Kodexu, který Poslanecké sněmovně předkládá ke schválení Rada Českého rozhlasu. Oba dokumenty ale vznikaly před mnoha lety, nemyslí dostatečně na digitální služby. Doba skutečně vyžaduje regule pro distribuci či používání sociálních sítí, komerčních molochů, do nichž veřejnoprávní média bezúplatně sypou svůj obsah. Bez sítí to ale taky nejde – potřebujeme debatu, co dělat.

Vláda si ovšem na větší reformu netroufla, chce jen záplátovat. Na palčivé otázky – co podcasty??? – má odpovědět právě Memorandum. To má ale z podstaty nešťastný design-proces. Veřejnoprávní média vznikají z demokratické vůle, teď se však nad vymezením digitálních hranic schází jen veřejnoprávní a soukromá média. Není to adekvátní. Veřejnoprávní média mají plnit poptávku veřejnosti, nemají být toliko rubem privátních hráčů.

Veřejnost teď ale ani neví, co tam vlastně řeší.2 Jen pak uvidíme výsledný dokument, který mají schválit příslušné rady a podepisovat ministr. To je samo o sobě nepřijatelné, výkonná moc se má držet od veřejnoprávních médií co nejdál.

Slýcháme štěky. Český rozhlas nebude podle Médiáře už tolik tlačit původní obsah na svém zpravodajském webu iRozhlas, což se historicky nelíbilo soukromým vydavatelům. Česká televize má zavést přihlašování na své iVysílání, popsala Lupa. Zbytek zůstává v mlze. To pochopitelně nahrává spekulacím a kampaním, které mají poslance odradit o hlasování pro navýšení poplatků.

Ve veřejné diskuzi Memorandum samotné téměř nikdo nezmiňuje. Debata se smrskla na podcasty a krajní nabídku: zakážeme vám distribuční kanály s víc než půlkou poslechů, a pokud se vám to nelíbí, potom ať vás klidně zruší. My proti tomu nebudeme nic namítat (Šídlo) nebo tomu přímo pomůžeme, protože politici půjdou na ruku spíš vlivnějším soukromým médiím (Petros Michopulus z podcastu Kecy a politika).

Mezi výhružkami padají vyložené nepravdy. Jeden z příkladů: šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský vidí problém v navázání odměn generálního ředitele na sledovanost, ve skutečnosti má podíl na televizním trhu při rozhodování o odměně jen 5 % váhu.

Takhle to přece nejde.

Menší dosah, menší legitimita

Poplatek za Český rozhlas 45 Kč měsíčně zůstává stejný od roku 2005, poplatek za Českou televizi 135 Kč od roku 2008. Reálná hodnota silně propadla. Obě instituce poslední roky omezují původní tvorbu, propouští, špatně platí, otevřeně jedou švarcsystém. Vláda navrhuje zvýšení poplatku na 55 Kč a 150 Kč, byť obě instituce dlouho volaly po vyšších částkách.

Vládní koalice chtěla navýšení stihnout ještě letos. Nejspíš to ale nedopadne. Pokud to nestihne do konce volebního období nebo se na to jednoduše vykašle, což podle některých chce hlavně ODS, potom Bůh s námi. Čeká nás omezování původní tvorby, možná konec populárního Déčka či ČT Sport, vyhazovy spousty lidí, z jejichž práce profituje i široký kulturní sektor.

Od příští vlády nemůžeme čekat nic moc dobrého. Opozice v čele s ANO a SPD chce poplatky zrušit a financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. To se dá udělat různě. Mohli bychom sledovat švédský model, nebo slovenský, kde vláda veřejnoprávní média de facto zestátnila. Můžeme hádat, jaká cesta by nám byla bližší.

Proto tweety o podcastech vzbudily tolik pozornosti. Hodně lidí, patrně i já sám, je vnímali jako ohrožení veřejnoprávních médií. To zní zbytečně dramaticky. Debatu o hranicích přece potřebujeme, psal jsem sám. Jen mohla být lepší a mohla přijít dřív než při schvalování poplatků, kdy se navíc mnozí svezli na twitterové misogynii.3

Ale hlavně: Návrhy na omezení tvorby, distribuce či propagace reálně vedou ke snížení dosahu Českého rozhlasu, a tak i jeho společenské legitimity. Pokud příští vláda skutečně půjde proti veřejnoprávním médiím, chci, aby i nahodilý posluchač Kriminálky věděl, že ta instituce na Vinohradské stojí za to chránit.

Chudí lidé si abonmá nekoupí

Stále někdo může říct, že mediální sféra skutečně potřebuje víc trhu. Argumentace zní zhruba následovně. Když veřejnoprávní média ustoupí, demokracie posílí, protože přestanou stínit komerčním médiím, která vykvetou tisíci květy. Nemyslím však, že to odpovídá realitě našeho světa.

Veřejnoprávní média v první řadě už dávno ustupují. Každý rok mají méně reálných peněz. Na druhé straně masivně narostl trh s digitální reklamou, kde veřejnoprávní média nemají prakticky žádnou roli. I tak soukromá vydavatelství upadají. Vinu nemají veřejnoprávní instituce. Kapitáni českého mediálního byznysu většinově nezvládli digitální transformaci, média přišla o důvěru lidí, jejichž životní zkušenost pražské redakce nedokázaly či nechtěly zprostředkovat, důvěryhodnosti nepomohla ani oligarchizace a nakolejování.

Nic z toho ale patrně nemá tak důležitou roli jako nástup digitálních platforem, které odsály pozornost lidí i inzerci. Na tom veřejnoprávní média nic nezmění. Jejich odchod ze Spotify nikoho nezachrání. Vydavatelství by měla hledat pomocnou ruku na konci svého ramene, přestat vyhlížet regulaci, která jim přinese spásu. Když chtěla při novele autorského zákona zatlačit na Google a Facebook nad rámec původní dohody, dopadlo to tak, že na Googlu a Facebooku nemáme náhledy zpráv a část redakcí přišla o miliony ročně. Velká média chtěla příliš, nikdo nemá nic.

Nechápejte mě špatně. Přál bych si co nejpestřejší mediální krajinu se silnými soukromými vydavatelstvími i malými tvůrci, kterým předplatná zajistí pohodlnou obživu. Jen nemyslím, že nás tam může dovést škrcení veřejnoprávních médií. To už bych se mnohem spíš ptal na vládě, proč české domácnosti stále utrácí méně než před pěti lety – to je skutečný skandál, který souvisí s ochotou předplácet média či tvůrce.

Možná ale o peníze tolik nejde. Největší mediální domy nemají jejich majitelé většinově kvůli výdělku. To na moci záleží. Rozklad či omezení demokratických institucí, mezi něž patří i veřejnoprávní média, naše ekonomicko-politická oligarchie vždy ocení.

Nestačí chránit

„Ale já to nechci platit vůbec,“ slýcháme jako ultimátní argument. To je srozumitelný pravicový postoj. Žijeme nicméně v Evropě, která v poválečné éře vyrostla na sociálně-tržním modelu. Hlásíme se k němu dosud. Hovoří se o něm v klíčových listinách Evropské unie, bytostně sociální rozměr má i česká Listina základních práv a svobod, která zaručuje bezplatné vzdělávání či zdravotní péči. Zákon zřizuje i veřejnoprávní média, která fungují na podobném principu: většina z nás to kolektivně platí, aby k tomu měli přístup úplně všichni.

A lidi to milují. Sociální stát se slovy sociologů Linka a Petrúškem těší všeobecné podpoře obyvatelstva, veřejnoprávní média dlouhodobě platí za nejdůvěryhodnější, Česká televize skončila šest let po sobě jako nejsledovanější televizní skupina, Radiožurnál má nejvíc posluchačů z českých rádií. Lidi nejsou pitomci. Vědí, že všeobecně dostupné a inkluzivní služby něco stojí, zároveň ale představují klíčový nástroj společenské soudržnosti, vzdělávání a rozvoje, a tak se to nakonec i vyplatí.

V nastupující éře národního konservativismu a hnědnutí přesto není těžké nahlédnout, že pro mnohé představují tak trochu anachronismus. Dnes by stěží prošel Kodex, který je tak woke. Český rozhlas podle něho „podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace. (...) A nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu.“

Dejme si ještě kousek, protože to je skutečně krásný dokument.

Pro Kodex je nejvyšším a nepominutelným kritériem, k němuž zavazuje humanistická tradice v nejširším slova smyslu, respekt k lidské důstojnosti založený na úctě k veškerým projevům existence.

Diví se někdo, že petici proti navyšování veřejnoprávních poplatků vedla právě Aliance pro rodinu?

Tohle nestačí chránit. Veřejnoprávní média – stejně jako všechny instituce – potřebujeme kriticky rozvíjet. Tlačit na ně, aby svou misi skutečně plnila, což se dnes, obávám se, v řadě témat neděje.

Občanská společnost nedělá dost. Dokáže se za veřejnoprávní média postavit, chybí však vize a plány, co dělat. Když René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, obhajoval v roce 2021 svůj šestiletý mandát, neměl žádného soupeře. Petr Dvořák, šéf České televize, měl loni jediného relevantního vyzyvatele – ředitele brněnského studia Jana Součka.

To není dobře. Možná by to při účasti víc lidí dopadlo stejně, aspoň by ale vznikly kandidátské programy, a s nimi konečně i výživná diskuze o stavu a budoucnosti veřejnoprávních médií. Když se tohle neděje, vakuum – stejně jako každé sociální prázdno individualizované společnosti – zaplňuje pravicové hybridstvo.

Dostatek zájmu nevěnujeme ani radám ČT a ČRo. Já na jejich setkání chodil, mohu proto dosvědčit, že se v kontrolních orgánech skutečně nevznáší duch někdejšího předsedy Rady ČT Milana Uhdeho. Neposíláme tam nejlepší bojovníky. Nebo je tam možné poslanci (a nově i senátoři) nezvolí. Tak si to ale lidé dobré vůle holt musí na Malé Straně obšlápnout. To je politika.

Veřejnoprávní média představují jeden z klenotů evropského sociálně-tržního modelu. Často je redukujeme na zpravodajství, mají však neskonale víc rolí. Vzniká v nich nenahraditelná kultura, slouží jako zásadní paměťová a archivní instituce, vzdělávají, myslí na děti i sport, dávají prostor regionální a všelijak menšinové tvorbě, kultivují. Nebo aspoň mají. Mohou. Měla by. A to i v aplikacích třetích stran, soudím.

Jen tam bohužel nedávají můj oblíbený vltavský pořad Polední zvony, ve kterém v neděli v poledne hrají… zvony. Někdo objíždí republiku, pořizuje zvukové záznamy a dává k nim trochu historie. Nádherný.

Všechna moc pochází z archivu!

Subscribe now