Autor: Martin Kovář

Po dvou románech Milana Kundery a zároveň pojednání o „totalitarismu v nás“ jsem si jako téma svého srpnového textu pro nakladatelství Shelfie Publishers zvolil pro změnu román afroamerického spisovatele Percivala Everetta „James“, příběh z amerického Jihu v předvečer a během občanské války (1861–1865). Román, který je svébytným autorským a zcela originálním „převyprávěním“ slavné knihy Marka Twaina „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, jejž známe, přinejmenším my starší, jako skvělou četbu z časů našeho dětství.

Tom Sawyer a Huckleberry Finn „po česku“

Stejně jako každé léto, i letos jsme si s mým jedenáctiletým synem pustili geniální film režisérky Věry Plívové-Šimkové (1934–2024) „Páni kluci“ z roku 1975. Snad žádný jiný snímek pro kluky a holky nevystihuje tak dokonale nekonečný půvab dětství během letních prázdnin v českém provinčním městečku, anebo „u babičky“ na venkově, a snad žádný jiný snímek neevokuje jak podmanivé kouzlo, tak báječnou atmosféru a náladu, která už brzy s nástupem dospívání a rané dospělosti zmizí v nenávratnu, jako právě tenhle. Je starý už více než padesát let, a přesto je v nejlepším slova smyslu moderní, jako by jej už bohužel zesnulá režisérka natočila „včera“.

Výše zmíněný film je, opakuji, geniální z celé řady důvodů, mimo jiné díky fenomenálním hereckým výkonům včetně těch dětských, díky ikonické filmové hudbě atd. a, v nemalé míře, také proto, že je taková již jeho literární předloha, zčásti autobiografická kniha „Dobrodružství Toma Sawyera“ (The Adventures of Tom Sawyer; 1876) a její „pokračování“ – „Dobrodružství Huckleberryho Finna“ (The Adventures of Huckleberry Finn; 1884) spisovatele Marka Twaina (1835–1910). Oba romány, jež patří k nejlepším v celé (nejen americké) moderní literatuře, nejenže mají srovnatelný půvab jako „Páni kluci“, ale navíc jsou skvělým popisem amerického Jihu v deltě Mississippi (ve státě Missouri) v poslední třetině 19. století. Kromě toho jsou, hlavně ta druhá, nepřímou, ale jasnou a tvrdou obžalobou otroctví a otrokářství, byť tak nenásilně, že to mnozí čtenáři ani nepostřehnou.

Mark Twain v kontextu americké literatury

Obě Twainovy knihy jsou jak pro někdejší, tak pro dnešní „Ameriku“ naprosto zásadní, podobně jako třeba „Šarlatové písmeno“ (1850) Nathaniela Hawthornea z puritánské éry budoucích USA, „Rudý odznak odvahy“ (1895) Stephena Cranea z doby občanské války, romány tzv. „drsné školy“ (Hard-Boiled-School) – „Rudá žeň“ (1929) či „Skleněný klíč“ (1931) Dashiella Hammetta či „Hluboký spánek“ (1939) Raymonda Chandlera, „Hrozny hněvu“ (1939) Johna Steinbecka z časů Velké hospodářské krize, „Nazí a mrtví“ (1948) Normana Mailera, největší kniha o Američanech v Pacifiku za druhé světové války, křehká „Snídaně u Tiffanyho“ (1958) Trumana Capoteho, fascinující „Kmotr“ (1969) Maria Puza, nebo, třeba, „Hraničářská trilogie“ („Všichni krásní koně“ – 1992; „Hranice“ – 1994; „Města na planině“ – 1998) Cormaca McCarthyho, jak jsem o tom psal v knížce „Amerika ve varu“ (2025), která vyšla v nakladatelství Shelfie Publishers.

Co vlastně napsal Percival Everett?

Percival Everett (* 1956), který přednáší na University of Southern California a který je známý jako celkem úspěšný autor (v češtině vyšla v roce 2023 jeho knížka „Jižanské stromy divné ovoce nesou“; The Trees, 2021), vydal román „James“ (James) v roce 2024 a byl to téměř okamžitý, prvotřídní úspěch. Příběh na motivy Twainova „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, vyprávěný ovšem uprchlým otrokem Jimem či, chcete-li Jamesem, zaujal čtenáře, a ještě víc literární kritiky a výsledkem bylo, krom jiného, udělení Pulitzerovy ceny, což je zřejmě největší pocta, jíž se může americkému spisovateli dostat. Do češtiny „Jamese“ přeložil elitní anglista / amerikanista Jiří Hanuš (* 1949), kterého známe třeba jako překladatele románů, novel a povídek mého vůbec nejoblíbenějšího amerického autora Philipa Rotha (1933–2018), což slibovalo, že čtenáři nebudou ochuzeni o „jižanská specifika“ Everettova jazyka, jenž je v románu mimořádně důležitý.

Podle některých kritiků je způsob, jakým Everett pracoval s jazykem, na jeho románu to nejcennější vůbec, a já myslím, že mají pravdu. Scéna, v níž Jim, který se z knih „dobrého člověka“, ve skutečnosti rasisty par excellence, soudce Thatchera, naučil číst, dává svým dětem „přednášku“ či lekci, jak mluvit s bělochy včetně jejich pánů, je bez přehánění brilantní a dechberoucí, a není jediná; o (vy)líčení pocitů otce rodiny, jíž hrozí v důsledku prodeje rozdělení, platí totéž; tady Everett ukazuje, že je opravdu velký spisovatel.

A teď! Chce to, musím říct, nemalou autorskou odvahu – pustit se do „převyprávění“ (angličtina pro to má termín „reimagination“) díla Marka Twaina, navíc románu, který není tak znám jako „Tom Sawyer“, ale který je podle mnoha literárních kritiků ještě lepší. Na druhé straně, už jen tím, že to jako autor uděláte, si zajistíte pozornost literárních kritiků a novinářů obecně – je to pro ně zajímavé a, proč to neuznat, je to autorsky (i obchodně) moc dobrý nápad.

Everett je zkrátka ambiciózní autor, neobyčejně ambiciózní autor, a to tak zjevně, až mi to při čtení chvílemi nebylo příjemné. „James“ je nicméně dobrý román (Pulitzerovu cenu nikdy nedostane průměrná kniha a už vůbec ne nějaká, s odpuštěním, „sračka“). Čtenář, který toho o Americe těsně před občanskou válkou a během ní, zase až tolik neví, se z ní v nejlepším slova smyslu „poučí“; na můj vkus je ale román napsán snad až příliš „urputně“ (nevím, jestli je to správné slovo, ale nenašel jsem lepší) s cílem zařadit se mezi nejlepší autory amerického Jihu. Mezi takové autory, ke kterým mě za studií, kdy jsem občas „na zapřenou“ docházel na anglistiku, přivedl výborný univerzitní kantor, autor svébytných próz („Rakvářova dcera a jiné prózy“ – 1985; „Sešitky chrámové pěvkyně“ – 1991), a hlavně fenomenální překladatel Ernesta Hemingwaye, Trumana Capoteho, Jamese Thurbera či Williama Styrona a dalších – Radoslav Nenadál (1929–2018), patří například William Faulkner („Absolone, Absolone!“; „Hluk a vřava“), Harper Leeová („Jak zabít ptáčka“), Flannery O’Connorová („Moudrá krev“), Carson McCullersová („Balada o smutné kavárně“), William Styron („Ulehni v temnotách“ či „Doznání Nata Turnera“), anebo Cormac McCarthy („Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě“).

Ve srovnání s nimi – já samozřejmě vím, že každý není a nemůže být génius jako Faulkner, Capote nebo Styron, tak mi to nepředhazujte – mi Everettův román, navzdory řadě výtečných pasáží (viz dále) přijde občas maličko popisný, snad až polopatický, nejednou, myslím, zbytečně (a opakovaně) naturalistický, jako by autor nevěděl, že „méně je (nezřídka) více“ (mimochodem, podobně naturalistické scény nadužívá, to jenom na okraj, ale vzpomněl jsem si na to, třeba Ivan Fíla [* 1956] v románu „Tisíc očí“ [2025] – kdyby jich bylo méně, knize by to výrazně prospělo). Možná jsem ale jenom měl, celoživotně oslněn Markem Twainem, zbytečně vysoká, vlastně nenaplnitelná očekávání, podnícená navíc, proč to nepřiznat, i udělením Pulitzerovy ceny, která je přirozeně i velkou reklamou. Tím nechci říct, že mě Everettův román zklamal, to vůbec ne, anebo jenom maličko.

Jak říká Martin Hilský: text a kontext

Aby nedošlo k nedorozumění a aby mi někdo nepodsouval něco, co jsem nenapsal, chci ovšem jasně říct: „James“ je velmi dobrý román. Ve Spojených státech měl velký ohlas jak z čistě literárních důvodů, tak proto, že se dotýká tématu, které je stále velmi živé – rasová otázka není v USA dodnes zdaleka do/vyřešená a její historie není stále pro spoustu lidí ještě úplně známá. To neplatí jen o Americe. Když jsem Everettův román na začátku léta doporučil dvěma svým studentům, kteří píšou bakalářskou práci o ekonomice amerického Jihu, oba mi přibližně po čtrnácti dnech řekli, že je kniha šokovala a že vlastně neměli o tom, jak reálně vypadalo otroctví / otrokářství v Americe, tušení. Protože „něco jiného je učit se o tom ve škole a něco jiného je přečíst si takovou knihu…“

Řečeno jinými slovy: jakkoli se to nejen nám historikům, kteří se dějinám Spojených států věnujeme velkou část života, může zdát zvláštní, žije v naší zemi, v naší Evropě a jistě i v USA samotných, řada lidí, kteří sice „teoreticky“ vědí, jaká hrůza otrokářství bylo (hlavně si je nijak neidealizujme, jak se to dlouho dělo – nejen v akademické sféře, ale i v literatuře a ve filmu), jenže – od akademického čtení je k poznání skutečnosti často velmi daleko. A právě v tomhle může krásná literatura či filmové umění pomoci. Jak mi říkával můj starý učitel, mentor, kolega a přítel profesor Robert Kvaček: „Martínku, až budeš chtít po studentech, aby pochopili, co je to fašismus a nacismus, pusť jim, místo toho, aby četli tlusté odborné knihy – většina z nich je stejně nepřečte –, Szabóva „Mefista“ a Viscontiho „Soumrak bohů“, a přinejmenším ti vnímavější pochopí všechno, co potřebují.“ Měl, jako vždycky, pravdu. O Everettově románu platí v mnoha ohledech totéž.

Ponechám-li stranou skutečnost, že Percivalu Everettovi je úplně jedno, co o jeho románu zrovna já napíšu, pak nevím, nevím, jestli by mě pochválil za to, že zdůrazňuji především vzdělávací a edukativní význam jeho románu; myslím, že by byl mnohem raději, kdybych vyzdvihoval jeho čistě literární kvality. I ty jsou samozřejmě nesporné, jak jsem už řekl. Autor sice není William Faulkner, i když by jím být nejspíš chtěl (možná právě proto jím, kromě míry talentu, není), ale dobrý spisovatel je určitě.

Tak si přátelé Everettova „Jamese“ přečtěte, třeba ještě letos v létě, určitě toho nebudete litovat, zejména pokud vás zajímá, stejně jako mě, nejen historie amerického Jihu, ale i tamní specifická, nenapodobitelná kultura, hlavně muzika, staré černošské „blues z delty“ Mississippi anebo minstrelské kabaretní skupiny, které patřily k předchůdcům moderního jazzu (v jedné takové kapele začínala, jen na okraj, i budoucí hvězda hollywoodského filmu, konkrétně prvního zvukového snímku „Jazzový zpěvák“ (The Jazz Singer; 1927) Al Jolson. Tak tohle všechno v „Jamesovi“ najdete. A nejen to, je toho mnohem víc.

Doporučené knihy k tématu na Shelfie:

James Percival Everett

Převyprávění Huckleberryho Finna z pohledu uprchlého otroka Jima, oceněné Pulitzerovou cenou. Nejsilnější je na něm jazyk: scéna, v níž Jim učí své děti, jak mluvit s bělochy, patří k tomu nejlepšímu, co v americké próze posledních let vyšlo. Přeložil Jiří Hanuš.

Dobrodružství Huckleberryho Finna Mark Twain

Kniha, ze které Everett vychází, a podle řady kritiků lepší než slavnější Tom Sawyer. Vedle půvabu splouvání Mississippi je to nepřímá, ale tvrdá obžaloba otrokářství, podaná tak nenásilně, že ji spousta čtenářů mine.

Dobrodružství Toma Sawyera Mark Twain

Zčásti autobiografická kniha, ze které vyrostla celá představa amerického kluka na řece a u nás i Páni kluci. Letní četba, která funguje v jedenácti stejně jako v padesáti.

Jižanské stromy divné ovoce nesou Percival Everett

Everett před Jamesem. Detektivní zápletka, černý humor a nevyřešená rasová minulost Mississippi v jedné knize. Nominace na Bookerovu cenu 2022.

Šarlatové písmeno Nathaniel Hawthorne

Puritánská Nová Anglie dvě století před občanskou válkou a žena odsouzená za to, že odmítla prozradit otce svého dítěte. Jedna ze základních knih, bez které americké literatuře chybí kořen.

Nazí a mrtví Norman Mailer

Největší román o Američanech v Pacifiku za druhé světové války, napsaný někým, kdo tam byl. Antikvariátní výtisk vydání z roku 1994.

Snídaně u Tiffanyho Truman Capote

Krátká novela, která vytvořila jednu z nejikoničtějších postav dvacátého století. Capote je v ní přesně tak úsporný, jak je Everett místy naopak popisný. Antikvariátní výtisk.

Hrozny hněvu John Steinbeck

Farmáři z Oklahomy vyhnaní hospodářskou krizí na západ, jeden z největších sociálních románů dvacátého století.

Rudá žeň (součást knihy Tři krvavé historie) Dashiell Hammett

Podle Martina Kováře nejlepší román americké drsné školy vůbec: temný, plný krve a přesto neodolatelný. Na Shelfie je zařazený právě na jeho doporučení.

Skleněný klíč Dashiell Hammett

Ještě jeden Hammett, tentokrát o propojení komunální politiky a organizovaného zločinu. Bratři Coenové na motivy románu natočili Millerovu křižovatku.

Amerika ve varu Martin Kovář

Kronika Spojených států z edice Nový svět, ve které autor tohoto textu píše o velké části zde zmíněných spisovatelů podrobněji.

Ráno 7. října 2023 se svět, kromě obrazů neuvěřitelných hrůz, které jsme sledovali takřka v přímém přenosu v televizi i na sociálních sítích, probudil i do jedné palčivé otázky, která při mnoha diskusích trápila nejen mě a mé přátele, ale podle různých veřejných debat a článků, i mnoho ostatních. Ta otázka byla jednoduchá, ale zároveň nekonečně komplikovaná. Jak je možné, že o tom Izrael nevěděl? Země, která dokázala propašovat výbušniny do pagerů Hizballáhu a odpálit je v jednu chvíli po celém Libanonu, přehlédla útok, při kterém zahynulo přes dvanáct set lidí a dalších dvě stě padesát jedna jich útočníci odvlekli do Gazy jako rukojmí. Útok, který se navíc roky nacvičoval před jejími kamerami. Odpověď „nevěděli to” zněla natolik neuvěřitelně, že z ní vyrostly konspirační teorie. Museli to vědět. Nechali útok proběhnout, aby získali záminku ke zničení Gazy. Yaakov Katz a Amir Bohbot, dva novináři, kteří izraelskou armádu novinářsky pokrývají přes dvě dekády, vzali tuto otázku vážně a strávili na jejím zodpovězení dva roky. Jejich odpověď, kniha While Israel Slept, je horší než kterákoli konspirace. Izrael měl v ruce prakticky všechno a nic z toho nevzal vážně.

Přiznám se, že jsem si knihu objednal a nechal ji ležet skoro rok na poličce. Léto je u mě kromě práce na hlavní knižní sezóně také čas čtenářských restů, čtení knih koupených s tím, že na ně dojde. While Israel Slept není letní čtení a předstírat opak nemá smysl. Do ruky jsem ji vzal proto, že mi po 7. říjnu zůstala v hlavě řada otázek, na které mi tři roky komentářů a podcastů neodpověděly v potřebném kontextu. Katz s Bohbotem odpovídají konkrétně a nepříjemně. Překvapilo mě hlavně, jak málo se jejich závěry dostaly do obecného povědomí. To, že o knize píšu a nově ji dáváme i do nabídky k nám na Shelfie, je drobná snaha toto napravit.

Noc, kdy se vše ještě dalo zastavit

V noci z 6. na 7. října hlásily pozorovatelky, vojačky sledující kamerové systémy podél hranice s Gazou, tři neobvyklé věci najednou. U plotu se objevili vysocí velitelé Hamásu, které tam nikdy předtím neviděly. Na jiných místech pozorovaly odkrývání podzemních šachet určených k odpalování raket. Do podzemních bunkrů, kam se velení Hamásu schovává jedině tehdy, když čeká izraelský úder, se začali schovávat lidé. Všechna tato hlášení byla poslána příslušným nadřízeným a ti si je vyložili jako cvičení.

Rozvědka přitom měla mnohem víc než signály z poslední noci. Více než rok před útokem získala čtyřicetistránkový dokument, kterému izraelští analytici dali krycí jméno Jerišské zdi. Popisoval, co Hamás chystá. Raketovou palbu na začátku, drony vyřazující kamery a dálkově ovládané kulomety na hranici, průnik útočníků na motorkách, pěšky i vzduchem, obsazení izraelských měst a klíčových základen včetně velitelství divize. Sedmého října se scénář naplnil bod po bodu. Drony shodily výbušniny na pozorovací věže, buldozery prorazily plot zhruba na třiceti místech a část útočníků přiletěla na motorových padácích. Tři měsíce před útokem navíc analytička skupiny 8200 (izraelské jednotky specializované na odposlechy) hlásila, že Hamás celý den nacvičoval přesně to, co v dokumentu stálo. V zašifrované korespondenci, kterou později získal deník The New York Times, napsala, že scénář rozhodně nepovažuje za smyšlený a že nejde o přepad vesnice, ale o plán, jak rozpoutat válku. Plukovník na divizi ji odbyl. Když se autoři knihy ptali tehdejšího ministra obrany Joava Galanta, co o Jerišských zdech věděl, odpověděl jim, že se o dokumentu dozvěděl až měsíce po útoku.

Víra, které se říkalo Koncept

Jak může jeden z nejlepších bezpečnostních aparátů na světě s takovými informacemi dojít k závěru, že se nic neděje? Katz to vysvětluje přirovnáním, které sám bere velmi vážně, protože, jak zdůrazňuje, je věřící člověk. Věřící nezná událost, kterou by nedokázal vyložit jako Boží vůli. Dobré je odměna, zlé zkouška, obojí víru potvrzuje. Izraelská rozvědka měla svou víru také a měla pro ni jméno. Koncept. Zněl prostě. Hamás je odstrašen, válku nechce a stojí o katarské peníze, pracovní povolení pro své lidi a klid na vládnutí. Byla to vštěpená víra bezpečnostního aparátu, která prostoupila většinu rozhodovací vrstvy složek, které měly Izrael chránit.

Jakmile taková víra existuje, projde jí každé nové zjištění a vyjde z ní neškodné. Velitelé u plotu se prý jen rozhlíželi. Nácvik přepadu izraelské základny včetně únosů figurantů přehazovaných přes rameno bylo divadlo pro domácí publikum, ať je vidět, k čemu je hnutí ještě dobré. Odposlechy, které víru potvrzovaly, se braly vážně, pozorování, která ji popírala, se vysvětlila. Selhání, které z toho 7. října vzniklo, mělo tři patra. Strategické, protože Izrael četl úmysly protivníka podle sebe. Operační, protože měl plán útoku v ruce a nevzal ho vážně. Taktické, protože obrana hranice stála na technice, kterou šlo vyřadit, a na jednotkách, které nedorazily včas.

Třicet milionů dolarů měsíčně za klid

Kdyby dnes někdo navrhl, že válku v Gaze ukončíme a klid zajistíme tím, že tam Katar bude každý měsíc vozit kufry s hotovostí pro Hamás, označili bychom ho za blázna, i když jistě existují i v našem veřejném prostoru lidé, kteří by to uvítali. Přesně tak přitom vypadala izraelská politika po většinu let před 7. říjnem. Třicet milionů dolarů měsíčně v hotovosti, pracovní povolení pro tisíce Gazanů, postupné uvolňování dovozu. Strategie se jmenovala zadržování a stála na třech pilířích.

Za prvé, Hamás byl nejslabší z nepřátel. Izrael řešil íránský jaderný program a Hizballáh se sto padesáti tisíci raket, na malou Gazu nezbývala pozornost, tak se zaplatila. Za druhé, život byl dobrý. Ekonomika rostla, šekel sílil a rok 2023 podle Katze mířil k turistickému rekordu. Kdo by to kazil válkou. Za třetí, a tady kniha přestává být vojenskou analýzou a stává se politickou obžalobou, rozdělení Palestinci se hodili. Benjamin Netanjahu, premiér téměř nepřetržitě od roku 2009 s jedinou osmnáctiměsíční přestávkou, odmítal palestinský stát a Hamás vládnoucí v Gaze byl jeho nejpohodlnějším argumentem. Co po mně chcete, mohl říkat světu, vždyť oni se nedomluví ani mezi sebou. Katz to pojmenovává bez obalu. Hamás byl pro izraelskou vládu politické a diplomatické aktivum.

Hamás se díval a učil se

Nejvíc místa věnuje kniha následku, který Izrael nepředvídal vůbec. Protivník totiž izraelskou taktiku prokoukl. V roce 2014, během války, které Izrael říkal operace Ochranné ostří, předložila armáda vládě plán skutečného dobytí Gazy. Odhad ztrát zněl kolem pěti set padlých vojáků. Vláda odmítla a pozemní síly nakonec postoupily jen kilometr či dva za hranici. V květnu 2021 zašel Izrael ještě dál. Vojska stála u hranice a mluvčí armády v noci oznámil zahraničním novinářům, že izraelské pozemní jednotky útočí v Pásmu Gazy. Nic takového se nedělo. Oznámení mělo podle autorů vlákat bojovníky Hamásu do tunelového komplexu přezdívaného Metro, na který vzápětí čekalo letectvo. Hamás na trik nenaletěl, pod zem se jeho jednotky neukryly, zahynulo pár desítek lidí a izraelská vláda přesto vyhlásila velké vítězství nad Hamásem a zničení tunelového komplexu. Jahjá Sinwár, vládce Gazy a pozdější strůjce 7. října, si z toho podle autorů odnesl jednoduchý závěr. Izrael do skutečné války nepůjde. Jeho vláda buď neví, co se u ní doma děje, nebo si lže. Obojí se dá využít.

Stát, který slyšel každý telefonát

Poslední vrstvou selhání byla technika, přesněji víra v ni. Jednotka 8200, izraelská obdoba americké NSA, odposlouchávala v Gaze prakticky všechno, telefonáty, e-maily i zprávy. Jednotka 504, která má za úkol verbovat lidské agenty za nepřátelskými liniemi, neměla podle autorů 7. října v Gaze prakticky nikoho. Izrael měl víc agentů v dalekém Íránu než v Gaze za vlastním plotem. Mezi tisíci útočníky, kteří ráno překročili hranici, nebyl jediný člověk na izraelské výplatní pásce, který by mohl zavolat a říct „jdeme”.

Podobně dopadla miliardová bariéra. Plot s několika vrstvami, senzory, dálkově ovládanými kulomety a podzemní železobetonovou stěnou proti tunelům, tedy proti hrozbě, kterou Izrael po roce 2014 považoval za hlavní. Tunelem 7. října nepřišel nikdo. Útočníci přešli po zemi a nejdřív vyřadili kamery, komunikační věže i spoje, takže dálkově ovládané zbraně osleply dřív, než stačily vystřelit. Pod Gazou mezitím vyrostlo podzemní město, které Katz přirovnává k newyorskému metru a londýnskému Undergroundu dohromady. Stovky kilometrů chodeb a vstupní šachty v obytných domech, školách i mešitách. Armáda, která do Gazy koncem října 2023 vstoupila, zjistila, že tunelů je víc než dvojnásobek jejích odhadů a že na boj v nich nebyl nikdo vycvičen. Improvizovalo se za pochodu. Nápad pumpovat do tunelů mořskou vodu nevyšel kvůli podloží, které vodu vsáklo. Zbylo to pomalejší a horší řešení, vyčistit chodbu, sejít dolů, riskovat život a vyložit chodbu trhavinami, metr po metru a odpálit.

Námitka, kterou nejde jen tak přejít

Až sem se kniha čte jako známý příběh o ustupování zlu. Ústupky zlu vedou viditelně ke katastrofě, sami s tím máme svoji historickou zkušenost, nepřítele je potřeba porazit, nikoliv uplácet a zadržovat. Nejsilnější námitkou proti takové interpretaci může být fakt, že zadržování zla v dějinách často i fungovalo. Sovětský svaz nakonec neporazila preventivní válka, ale více než čtyři desetiletí trpělivého zadržování a čekání, až se protivník vyčerpá zevnitř. Kdo vidí appeasement v každém vyjednávání, tomu nezbývá než vést trvalou válku se všemi protivníky najednou.

Odpověď na námitku je v knize schovaná v jediné Katzově větě, která říká: „Mysleli jsme si, že náš nepřítel uvažuje jako my.“ Zadržování funguje na protivnících, kterým jde především o přežití. Sovětské vedení po Stalinovi bylo brutální a expanzivní, ale chtělo žít, a proto se dalo odstrašit. Selhává na režimech, které konflikt se Západem potřebují k udržení vlastní moci doma. Hamás nemůže vyměnit boj proti Izraeli za blahobyt Gazy, protože bez toho boje není ničím a ztrácí svoji podstatu. Své zakládající dokumenty, projevy i propagandistická videa nikdy netajil, Izrael je jen odmítal brát doslova, protože protivník, který počítá náklady a výnosy, by přece takovou věc nemyslel vážně. U protivníka, kterému jde o přežití, ústupek kupuje klid. U protivníka, který konflikt potřebuje, kupuje čas. Čas, kdy se bude cítit natolik silný, aby mohl zaútočit.

Izrael přestal čekat, až nepřítel udeří první

Pokračování příběhu se odehrává již mimo stránky knihy, a co následuje, je proto můj drobný dodatek k faktickým událostem. Izrael z katastrofy vyvodil závěr, který jeho dosavadní politiku popírá. Doktrína omezených úderů jednou za dva roky, které se v izraelské strategické debatě říkalo sekání trávy, měla po 7. říjnu ustoupit zásadě, kterou izraelští stratégové přiřadili ke třem klasickým pilířům své doktríny, tedy k odstrašení, včasné výstraze a rozhodnému vítězství. Předcházet tomu, aby nepřítel vůbec stačil vybudovat sílu. Součástí revize je i výslovné přiznání, že protivníka, který svou moc staví na konfliktu, nelze odstrašovat stejně jako protivníka, který počítá zisky a ztráty, tedy umí si spočítat, o co všechno může přijít.

Sled událostí od podzimu 2024 vypadá jako 7. říjen obrácený naruby. Nejdřív Hizballáh, vybuchující pagery, zabití Hasana Nasralláha přímo v jeho bunkru v Bejrútu, zničení podstatné části raketového arzenálu. Pak Sýrie, kde Izrael po pádu Bašára Asada během několika dní rozbombardoval sklady syrské armády a rozšířil nárazníkové pásmo na syrské straně Hermonu. V září 2025 úder na vedení Hamásu přímo v Dauhá, tedy na území státu, který byl současně prostředníkem v jednáních o rukojmích. A Írán. Dvanáctidenní válka v červnu 2025 proti jadernému programu a letos v únoru společný izraelsko-americký úder, při němž zahynul nejvyšší vůdce Alí Chameneí a který otevřeně mířil na samotný režim. Válka se od té doby vede s přestávkami, příměří zůstává křehké a o jejím výsledku dnes nelze napsat nic jistého.

Že nová doktrína funguje, přitom zdaleka není jisté. Řada analytiků včetně těch, kdo stojí na izraelské straně, dnes tvrdí opak. Hamás nebyl zničen, Hizballáh nebyl odzbrojen, íránský režim stojí a Izrael se podle nich vrátil k sekání trávy, jen při mnohem vyšších ztrátách na životech a při mnohem větší mezinárodní izolaci. Dauhá navíc ukázalo státům Perského zálivu, že se Izrael se svou preventivní politikou nezastaví ani před jejich vlastní svrchovaností, a důsledky toho vzkazu teprve uvidíme.

Mění se i armáda zevnitř. Katz popisuje návrat k základům, které víra v techniku vytlačila. Rozvědka přenastavuje poměr mezi odposlechy a živými agenty a na hranicích znovu stojí vojáci, kteří se dívají vlastníma očima. Jeden americký mariňák to Katzovi shrnul otázkou, kterou si izraelská armáda položila až po katastrofě. Kde byli lidé, kteří měli stát na čáře?

Jedno varování ale Katz nechává bez odpovědi. Změnila se vojenská doktrína, ne politická strategie. Palestinská otázka se dál jen takticky odsouvá, místo aby se řešila, a právě iluze toho, že situaci lze kontrolovat, stála u kořenů 7. října. Státní vyšetřovací komise, kterou Katz žádá, dodnes nevznikla a premiér se jí brání. Změnilo se to, že Izrael se naučil nejdříve střílet a pak až řešit následky. Na těžší část, tedy přemýšlet o řešení palestinské otázky jinak než korupcí a zadržováním, zatím nedošlo.

Autor, který nešetří vlastní zemi

Katz nic nepředstírá. Je Izraelec, od roku 2003 vojenský zpravodaj deníku The Jerusalem Post, v letech 2016 až 2023 jeho šéfredaktor a dnes analytik Institutu pro politiku židovského národa v Jeruzalémě. Píše z izraelského pohledu, což v knize i v rozhovorech přiznává otevřeně. Spoluautor Amir Bohbot je vojenským editorem a hlavním obranným analytikem serveru Walla, předtím dvanáct let psal o armádě pro deník Maariv. Jejich soudy je proto potřeba brát vážně. Největší odpovědnost nese podle nich Netanjahu, muž, který politiku zadržování vytvořil, katarské peníze posvětil a z rozdělení Palestinců udělal politický argument. Vojenské špičky Izraele po selhání 7. října odešly. Šéf vojenské rozvědky Aharon Haliva rezignoval už v dubnu 2024, náčelník generálního štábu Herzi Halevi a velitel jižního velitelství Jaron Finkelman v lednu 2025, šéfa Šin Betu Ronena Bara premiér odvolal. Z vlády, která byla u moci rok před útokem i po něm, nepřevzal odpovědnost nikdo. Katz mluví o vakuu odpovědnosti a dodává, že vláda se měla po 7. říjnu rozpustit a premiér odejít. Izraelci dostanou slovo 27. října 2026, tři roky a dvacet dní po útoku, ve volbách, které se všeobecně čtou jako referendum o Netanjahuovi.

Nejosobnější, co Katz o knize říká, se přitom politiky netýká. Jeho nejbolestnější závěr z dvouleté práce zní, že válka z regionu nezmizí a jeho děti vyrostou ve světě, který 7. říjen stvořil. Rok před útokem trhala izraelskou společnost na kusy vládní soudní reforma, statisíce lidí vyšly do ulic a země byla rozdělená jako nikdy. Hamás se na vše pozorně díval a viděl izraelskou slabost. Katz přiznává, že o národní bezpečnosti psal čtvrt století a teprve 7. října pochopil, že soudržnost společnosti k ní patří stejně jako letectvo. Je to poučením i pro nás.

While Israel Slept vyšla loni v září, má 336 stran a stala se v Americe bestsellerem. Není to příjemné čtení a nemá být. Je to popis ceny, kterou stojí víra, že se zlo nasytí, sepsaný v zemi, která ji zaplatila již tolikrát v minulosti.

Kniha k dispozici na shelfie.cz:

ZDE

Doporučené knihy o Izraeli a Blízkém východě

Izrael ve stínu 7. října (Ondřej Kundra a Irena Kalhousová)

Novinář Respektu Ondřej Kundra vede knižní rozhovor s Irenou Kalhousovou, ředitelkou Herzlova centra izraelských studií Univerzity Karlovy. Vyšel rok po útoku Hamásu a shrnuje, co 7. říjen udělal s izraelskou společností a politikou. Málokterá země má k Izraeli tak blízko jako Česko, a přesto se i u nás o něm drží řada mýtů. Kalhousová je rozebírá věcně, srozumitelně a bez ideologických zkratek.

Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh (Jakub Szántó)

Dlouholetý blízkovýchodní zpravodaj České televize napsal reportážní knihu o Pásmu Gazy. Vedle historie a politického kontextu v ní stojí především lidé, se kterými za léta práce v regionu mluvil, obyvatelé území sevřeného mezi Hamásem, Izraelem a Egyptem. Kniha vyšla v době, kdy se o Gaze mluví denně, a přitom ji málokdo zná jinak než ze záběrů trosek.

Válka, láska, Jeruzalém (Gad Šimron)

Bývalý agent Mosadu napsal historický román z Jeruzaléma doby britského mandátu. Vídeňská Židovka Támar prchá před Hitlerem do města, kde se potkává židovské podzemí, britští detektivové i nacističtí špioni, a uprostřed toho všeho začíná láska, které dějiny nepřály. Příběh stojí na skutečných událostech a postavách, Šimron k němu přistoupil s důkladností zpravodajského důstojníka.

Izrael. Země, kterou nikdo nechápe (Noa Tishby)

Izraelská producentka žijící v Americe napsala osobního průvodce vlastní zemí. Vznik státu, války, osady i palestinskou otázku vykládá skrze rodinnou historii a ptá se, proč se právě o Izraeli tak snadno šíří polopravdy. Je to kniha psaná z izraelské pozice a netají se tím, právě proto dobře ukazuje, jak svou zemi vidí její obhájci.

Bože, čí je tahle země? (Tuvia Tenenbom)

Tuvia Tenenbom strávil rok mezi židovskými osadníky na Západním břehu, tedy mezi lidmi, o kterých velká část světa mluví jako o hlavní překážce míru. Ptá se jich, jací jsou, co dělají a co vlastně chtějí, a odpovědi zapisuje s černým humorem, který zná každý, kdo od něj četl Spím v Hitlerově pokoji. Kniha vyšla v Česku ve světové premiéře.

Holokausty: Izrael, Gaza a válka proti Západu (Gilles Kepel)

Francouzský arabista Gilles Kepel patří k nejznámějším evropským znalcům politického islámu. V knize sleduje spirálu násilí po 7. říjnu 2023, její historické a náboženské kořeny a především to, jak se válka mezi Izraelem a Hamásem přelila do západních společností, na univerzity, do ulic i do politiky. Název odkazuje k původnímu náboženskému významu slova, tedy k masové oběti, a Kepel ho záměrně vztahuje na obě strany.

Pustá země (Robert D. Kaplan)

Autor Pomsty geografie popisuje svět, který vstoupil do éry trvalé krize. Války, klimatická změna, soupeření velmocí a rozpad starých pořádků se podle něj slévají do jediného obrazu, který mu připomíná výmarské Německo, tentokrát v měřítku celé planety. Je to ponurá kniha a Kaplan to ví, píše ji jako varování, ne jako proroctví.

Jestli je ráj (Ron Lešem)

Román izraelského novináře o vojácích na pevnosti Beaufort v jižním Libanonu, v posledních měsících před stažením v roce 2000. Mladí muži drží kopec, jehož smysl už nikdo nedokáže vysvětlit, a mezitím dospívají, umírají a mluví jazykem, který do válečné literatury do té doby nepatřil. Kniha získala Sapirovu cenu a její filmová adaptace Beaufort uspěla na Berlinale.

Přiznám se rovnou, nejsem ekonom ani investor a knihu o institucionálním investování bych si sám od sebe nejspíš nikdy nekoupil. Pioneering Portfolio Management Davida Swensena, která teď poprvé vychází česky, je navíc kniha vysoce odborná. Zhruba od poloviny se v ní probírají korelace mezi třídami aktiv, simulace Monte Carlo a nástroje, kterým rozumí pár set lidí v této zemi. Přesto jsem od ní nemohl odlepit oči, a to z důvodu, který s investováním souvisí jen napůl. Swensen totiž přemýšlí o něčem, o čem u nás nepřemýšlí skoro nikdo. O tom, jak postavit instituci, která přežije všechny, kdo ji založili.

V účetních knihách Yaleovy univerzity najdeme jednu položku, která je stará dvě stě let. Timothy Dwight Professorship Fund, založený v roce 1822, původní hodnota nepatrně přes 27 000 dolarů, účel podpora výuky. Ten fond funguje dodnes. Dvě století po smrti člověka, který ho zřídil, se z jeho výnosu stále platí platy učitelů.

Když jsem na tuto informaci při čtení narazil, musel jsem knihu na chvíli odložit. Zkuste si totiž položit stejnou otázku v našem prostředí. Z čeho bude kterákoli česká univerzita v roce 2075 platit jednu jedinou profesuru? Odpověď neuslyšíte, protože ta otázka u nás nedává smysl. Univerzity žijí z rozpočtu schvalovaného na rok dopředu a z grantů na tři roky. Totéž divadla, muzea, vědecké ústavy i nezávislá média. Instituce, která nemá zásadní vlastní příjem, musí každý rok znovu a znovu řešit, jestli příští rok vůbec bude mít na výplaty. Yale tento problém nemá, protože ví, z čeho zaplatí profesuru v roce 2075, stejně jako věděla, z čeho ji platila v roce 1822.

Kdo byl David Swensen

V roce 1985 pracoval jednatřicetiletý Swensen na Wall Street a čekala ho tam velká kariéra. Ve Salomon Brothers krátce předtím zkonstruoval vůbec první swapovou transakci v dějinách financí, obchod mezi IBM a Světovou bankou. Pak dostal nabídku vést nadační fond své alma mater a přijal ji, přestože to znamenalo snížení platu o osmdesát procent. Fond Yale měl tehdy 1,3 miliardy dolarů. Když Swensen v květnu 2021 zemřel, měl 42,3 miliardy a platil zhruba třetinu provozu celé univerzity.

Pro zasvěcené z něj tato čísla udělala legendu oboru, mě na něm ale zaujalo něco jiného. Zůstal na Yale šestatřicet let, přestože ho Wall Street opakovaně lákala zpět za násobky platu. Svůj seminář pro studenty vedl pětatřicet let bez přerušení a přednášel v něm ještě dva dny před svou smrtí a metodu, kterou si mohl nechat jako konkurenční výhodu, v roce 2000 podrobně sepsal a vydal, protože vzdělávání pokládal za důležitější než exkluzivní know-how. Člověk, který celý život spravoval peníze určené k tomu, aby přežily svého majitele, se nakonec stejně choval i k vlastním myšlenkám.

Strážci budoucnosti

Jádro celé knihy se vejde do jedné věty ekonoma Jamese Tobina, Swensenova učitele a nositele Nobelovy ceny. Správci nadační instituce jsou strážci budoucnosti, kteří čelí nárokům současnosti. Jejich úkolem je zachovat spravedlnost mezi generacemi, tedy zajistit, aby studenti, kteří se ještě nenarodili, dostali od instituce stejně jako ti dnešní.

Věta mi přijde nesmírně důležitá, protože znamená, že se na majetek přestanete dívat jako na svůj. Univerzita neplánuje žádný odchod ze hry, žádný pětiletý horizont, protože předpokládá, že bude existovat vždy, a z toho plyne nejdůležitější otázka celé knihy. Kolik smíte ročně utratit, aniž byste okrádali budoucnost? Odpověď se pohybuje kolem čtyř až pěti procent hodnoty fondu a je to asi nejnudnější číslo, jaké si lze představit. Zároveň právě ono odděluje fond, který přežije dvě stě let, od fondu, který se rozpustí v inflaci. Cenová hladina od roku 1822 vzrostla téměř sedmadvacetkrát. Správce, který by tehdy jen opatroval původních 27 000 dolarů, by dnes nespravoval nic.

Proto mě tolik zaujalo pořadí kapitol. Swensen řeší účel fondu, disciplínu čerpání a odpovědnost vůči budoucím generacím dřív, než se vůbec dostane k tomu, do čeho investovat. Nejdřív musíte vědět, komu ty peníze patří a jak dlouho mají vydržet. Teprve potom má smysl přemýšlet, kam je dát. Většina knih o penězích je napsaná přesně obráceně.

Při čtení mi postupně docházelo, že to není jen otázka pro správce univerzitních fondů. Je to v jádru politická otázka, možná ta nejdůležitější. Celá naše veřejná debata se totiž odehrává v horizontu jednoho volebního období. Rozpočet se sestavuje na rok, programové prohlášení na čtyři, a cokoli za tím obzorem prakticky neexistuje. Penzijní systém, jehož účet přijde za třicet let, dluh, který splatí děti dnešních voličů, školství, jehož zanedbání se projeví až v generaci, která teprve nastoupí do práce. Všechny ty věci známe, mluvíme o nich, a přesto s nimi neumíme hnout. Analýz máme dost, ale chybí způsob myšlení, ve kterém by závazek vůči lidem, kteří ještě nevolí, měl stejnou váhu jako požadavek těch, kteří volí zítra.

Swensen ten způsob myšlení aplikoval i krásně popsal. Strážce budoucnosti čelící nárokům současnosti, to je přece popis práce každého ministra financí i každého starosty, jen si to nikdo z nich takto nedefinuje. Politik, který by řekl, že jeho úkolem je zachovat spravedlnost mezi generacemi, a podle toho skutečně jednal, by u nás působil jako zjevení. Přitom přesně to uměly generace, které stavěly Národní divadlo, zakládaly Hlávkovu nadaci nebo náš stát po roce 1918. Někde po cestě, mezi znárodněním, normalizací a privatizací, jsme tu schopnost ztratili a dodnes jsme ji nenašli.

V tom je pro mě Swensenova kniha důležitá způsobem, který přesahuje její obor. Ukazuje totiž, že mezigenerační odpovědnost není fráze do nedělních politických debat, ale disciplína, kterou lze vtělit do pravidel. Pravidlo čerpání je vlastně ústava malého státu. Říká, kolik si smí současnost vzít, a tím chrání budoucnost před tím, čemu se ubránit sama nemůže, tedy před rozmařilostí dneška. Instituce, která takové pravidlo má a drží, se nemusí spoléhat na osvícenost svých správců, protože moudrost má zabudovanou ve struktuře. To je myšlenka, kterou by si z té knihy měl odnést i člověk, který v životě nekoupí jedinou akcii. Pravidla dobré instituce musí přežít i špatné lidi.

Co kniha je a co není

Budu upřímný, není to čtení na dovolenou. Swensen v dalších částech systematicky prochází jednotlivé třídy aktiv, řízení rizik i výběr správců a jde do hloubky, která je určená profesionálům. Oldřich Myslivec a Petr Václavínek z Family Office Partners, kteří stojí za českým vydáním, v předmluvě píší, že pro ně kniha byla hloubkovým studiem, stovkami hodin s tužkou v ruce. Tak se má číst, pokud jste z oboru.

Pokud nejste, a to je můj případ, dá se číst jinak. Jako kniha o jednom typu myšlení. Swensen na každé stránce řeší tutéž otázku v jiné podobě, totiž jak se rozhodovat, když váš horizont není pět let, ale sto. Vyplývá z toho spousta věcí, které jdou proti instinktu. Instituce s nekonečným horizontem si může dovolit výkyvy, které by jednotlivce zničily, takže nemusí prodávat v panice. Krize odezní, inflace ne, takže pro fond stavěný na staletí je nebezpečnější plíživé znehodnocování peněz než krach trhu. Nejcennější vlastností správce není genialita, ale disciplína, tedy schopnost držet se pravidel i v roce, kdy pravidla vypadají hloupě.

Jedno varování k tomu Swensen připojil sám. Jeho metoda stojí na podmínkách, které má málokdo, na týmu profesionálů a na přístupu ke správcům, kteří běžné investory vůbec nepustí dovnitř. Drobným investorům v jiné své knize doporučil pravý opak, jednoduché pasivní portfolio. Číst ji jako návod tedy nemá smysl. Má smysl ji číst jako popis toho, jak vypadá řemeslo, když se dělá nejlépe na světě.

Neexistující český výraz

V českém vydání je hned zkraje poznámka pod čarou, u které je potřeba se zastavit. Překladatel v ní vysvětluje, proč klíčové slovo celé knihy, endowment, nepřekládá. Čeština pro něj nemá ekvivalent. Jde o trvale vázaný kapitál instituce, jehož jistina se z principu nikdy nespotřebuje a každý rok se čerpá jen část výnosu. Český nadační fond ani nadace tomu neodpovídají, protože žádný náš zákon neukládá jistinu zachovat navždy.

Chybějící slovo skoro vždy znamená chybějící věc. Nemáme slovo pro endowment ze stejného důvodu, z jakého naše veřejná debata nezná závazek vůči lidem, kteří ještě nemají volební právo a přijdou po nás. Slovník národa věrně kopíruje jeho instituce. Majetek českých rodin vznikl převážně v jedné generaci, po roce 1989, a otázka, jak ho udržet přes generace další, k nám přichází teprve teď, spolu s tím, jak zakladatelé z devadesátých let předávají firmy dál. Stát je na tom úplně stejně, jen o řád výš; také on utrácí budoucnost, protože přítomnost politikům přináší hlasy na znovuzvolení. Swensen na příkladu jedné americké univerzity, která se v nouzi vzdala kontroly výměnou za peníze od náboženské organizace, ukazuje, kde ta cesta končí. Končí ztrátou svobody a nezávislosti. Nezávislost tak není jen postoj, ale zároveň rozpočtová položka. Platí to pro rodinu, univerzitu i stát.

Proč knihu máme na Shelfie

České vydání vzniklo jako nekomerční projekt Family Office Partners, na kterém jsme velmi rádi spolupracovali. Náklad je záměrně malý, dva výtisky putují na každou ekonomickou univerzitu v Česku a na Slovensku a nikdo na tom nezbohatne. Smysl byl dostat poprvé do češtiny text, který v Americe čtvrt století slouží jako základní učebnice oboru.

Můj důvod je ale osobnější. Sám se pokouším stavět věci, které mají vydržet a něco změnit, a čím déle to dělám, tím víc vidím, že u nás chybí právě to, co Swensen popisuje. Ne peníze, ty tady jsou. Chybí způsob přemýšlení, ve kterém se instituce staví na sto let a majetek se spravuje pro lidi, kteří se ještě nenarodili. Je to nejlepší popis takového myšlení, jaký jsem kdy četl, a nevadí, že polovině tabulek v knize nerozumím. To podstatné v ní srozumitelné je.

Kniha, o které je řeč

Pioneering Portfolio Management (David F. Swensen)
Kniha, která v Americe už čtvrt století slouží jako základní text institucionálního investování, teď poprvé vychází česky. Swensen v ní popsal metodu, se kterou třicet šest let řídil nadační fond Yaleovy univerzity a udělal z něj nejobdivovanější institucionální portfolio světa. České vydání doprovází nová předmluva Teda Seidese, Swensenova žáka a zakladatele podcastu Capital Allocators, napsaná přímo pro české čtenáře.

Co dalšího si u nás přečíst

Krize demokratického kapitalismu (Martin Wolf)
Kapitalismus je lepší bez demokracie. Demokracie je lepší bez kapitalismu. Oba tyto názory se dnes ve světě ozývají čím dál hlasitěji a Martin Wolf, hlavní ekonomický komentátor Financial Times, se rozhodl oběma důrazně oponovat. Jeho kniha je obhajobou svazku, který Západu přinesl nebývalou prosperitu i svobodu, a zároveň nemilosrdným popisem toho, proč se tenhle svazek před našima očima rozpadá a co by jeho konec znamenal.

Svoboda volby (Milton a Rose Friedmanovi)
Jedna z nejvlivnějších ekonomických knih dvacátého století. Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ji napsal spolu se svou ženou Rose záměrně tak, aby jí rozuměl každý, ne jen ekonomové. Na příkladech ze školství, ochrany spotřebitele nebo sociálního systému ukazují, jak spolu souvisí ekonomická a osobní svoboda a proč dobře míněné státní zásahy tak často dopadnou opačně, než jejich autoři zamýšleli.

Kapitalismus a svoboda (Milton Friedman)
Starší a přísnější z obou Friedmanových slavných knih. Vyšla už v roce 1962 a obsahuje celou řadu konkrétních návrhů směřujících ke svobodnější a prosperující společnosti, od školných poukázek po negativní důchodovou daň. Některé z nich mezitím zestárly, jiné zní dnes aktuálněji než v době vzniku, a právě v tom je půvab téhle knihy. Čtenář si sám může udělat obrázek, jak moc, nebo spíš jak málo se debata za šedesát let posunula.

Peníze v dějinách lidstva (David McWilliams)
Náš svět se točí kolem peněz, ale málokdy se zastavíme u otázky, co to vlastně je, odkud se berou a proč jim věříme. Irský ekonom David McWilliams vypráví jejich příběh od sčítacích kolíků ve starověké Africe přes mince republikánského Řecka a matematiku středověkého arabského světa až po vznik amerického dolaru. Je to poučná, občas neuctivá a často překvapivá cesta, po které se na bankovku v peněžence budete dívat jinak.

Odhalená ekonomie (Charles Wheelan)
Patrně první kniha o ekonomii po dlouhých letech, nad kterou laik nezačne zívat na třetí stránce. Charles Wheelan vysvětluje ne vždy jednoduché ekonomické jevy a zákonitosti čtivě, srozumitelně a s humorem, od toho, proč fungují trhy, po to, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Ideální vstupní brána do oboru pro každého, kdo ekonomii nestudoval, ale chce rozumět světu, ve kterém se rozhoduje o jeho penězích.

Technologická republika (Alexander C. Karp a Nicholas W. Zamiska)
Šéf společnosti Palantir patří k nejprovokativnějším hlasům dnešního technologického světa. Ve své knize tvrdí, že Silicon Valley zradilo své původní poslání, když vyměnilo velké společenské úkoly za spotřební aplikace, a že budoucnost Západu, jeho svobody a globálního vlivu závisí na tom, jestli se technologie a stát naučí znovu spolupracovat.

Kapitalistický manifest (Johan Norberg)
Vášnivá obhajoba volného trhu v době, kdy je v módě ho odepisovat. Švédský historik Johan Norberg argumentuje, že globální kapitalismus vytáhl z bídy víc lidí než cokoli jiného v dějinách a že odklon od něj by nejtvrději dopadl právě na ty nejchudší a nejzranitelnější. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, ale jeho argumenty stojí za to znát v plné síle.

Autor: Martin Kovář

Od smrti Milana Kundery (1929–2023) uplynulo před pár dny už tři roky. Jeho jméno a jeho dílo, ale nejen u českých čtenářů, stále rezonují velmi silně, a to z mnoha důvodů, jistě ne pouze proto, že to byl drtivě nejslavnější český spisovatel. Pojďme se proto v následujícím textu podívat alespoň na jeden aspekt, na jeden díl z pomyslné skládačky jménem „Kundera“, na text, v němž se pokusím vysvětlit, proč tomu tak je, proč je tento velký autor, mimo jiné, pořád nesmírně aktuální.

Venkovské léto před čtyřiceti lety

Popravdě řečeno nevím, proč jsem začal v posledních měsících se stále větším nadšením a empatií číst zrovna Milana Kunderu. Už od mládí, kdy jsem na chalupě kousek od Jičína jako čerstvý gymnazista v polovině osmdesátých let minulého století objevil a přečetl jeho první knížky, které otec prozíravě (anebo zbaběle, jak chcete) odstranil z knihovny městského bytu, do něhož chodily návštěvy přátel i „úhlavních přátel“, jsem sice instinktivně chápal, že Kundera je velký autor, mezi mé oblíbené spisovatele ale ještě nepatřil.

Tři sešity Směšných lásek, které jsem „zhltnul“ nejdříve – na Žert došlo až přibližně o rok později – pro mě byly, s nadsázkou řečeno, nejen jakýmsi „úvodem do Kundery“, ale také, v křehkém a zranitelném věku kolem patnácti let, literárním uvedením (jedním z několika, jistě) do světa dospělých. Četl jsem tenkrát Kunderovy povídky se zatajeným dechem, protože přede mnou otevíraly neznámý, tajemný svět, do něhož jsem se právě chystal s dychtivou nedočkavostí i s trýznivými obavami vstoupit. Směšné lásky mě trochu děsily, ale ještě více fascinovaly, byť jsem jim, vzhledem k věku, rozuměl jenom zčásti. Že jsou „dobře napsané“, jsem nicméně díky tátově „literární výchově“ věděl už tehdy.

Studentská léta v Praze a dál

Mezi tím rozumět instinktivně tomu, že čtu dobrého autora a milovat ho, je ale velký rozdíl. Abych věc vysvětlil – v téže době, kdy jsem poprvé přečetl Směšné lásky, jsem na výše zmíněné chalupě objevil rovněž Zbabělce Josefa Škvoreckého. A právě on se stal, především díky svému vypravěčskému stylu, ale i díky svým kongeniálním překladům americké literatury (mimo jiné Chandlerovy Dámy v jezeře), mým autorem „číslo jedna“, což mi pak vydrželo i během gymnaziálních studií i na vysoké škole.

Na Filozofické fakultě v Praze jsem přirozeně přečetl všechno, co bylo od Škvoreckého dostupné, stejně jako od Milana Kundery, hlavně díky tomu, že jeho knížky vydávali v kanadském exilu právě manželé Zdena (Salivarová) a Josef Škvorečtí ve svém nakladatelství Sixty Eight Publishers. Ani tehdy se ale ještě Kundera mým milovaným autorem nestal. Vůbec poprvé mě opravdu nadchl „až“ na počátku devadesátých let, když jsem v pražském Divadle komedie viděl na jevišti Jakuba a jeho pána (Kunderovu fenomenální „poctu Denisu Diderotovi“). Krátce poté jsem si ji i přečetl – v autorovi-dramatikovi se nezapřel brilantní romanopisec, hra je totiž skvělá nejen na jevišti, ale i při četbě, což platí málokdy, a moje nadšení z ní i z jejího autora ještě vzrostlo.

A potom přišlo, v roce 1993, vydání a četba Nesmrtelnosti, Kunderova posledního románu psaného česky, do něhož jsem se tak trochu zamiloval (zejména profesor Avenarius se stal mým „miláčkem“) a všechno nasvědčovalo tomu, že jsem konečně našel dalšího oblíbeného „velkého autora“. Jenže – v následujících letech jsem, dodnes nevím proč, na Kunderu tak trochu (po)zapomněl, i když jsem přečetl jeho další knížky v angličtině a poté, co vyšly česky, i v jeho rodném jazyce. Nějak se mi s lety odcizil; trochu mě popuzovaly jeho touha mít nad svým dílem absolutní kontrolu a jeho neustálé nabádání, abychom četli jeho knížky opravdu pečlivě, protože každá věta, každé sousloví, jsou nesmírně důležité, odtažitost od českého prostředí (kterou dnes naprosto, ale naprosto chápu) atd.

Kundera je český autor víc, než by chtěl

Letos na jaře se ve mně ovšem z neznámých důvodů něco zlomilo. Po dlouhých deseti letech jsem sáhl po Kunderově románu Život je jinde a byl jsem bez přehánění nadšen. Vzápětí jsem z knihovny po devětadvaceti letech (! vždycky si v knížce udělám poznámku, kdy jsem ji četl, takže to vím naprosto přesně) „vylovil“ román Valčík na rozloučenou a euforie se opakovala. Před pár dny jsem si na Jadranu, v jižní Dalmácii, na ostrově Korčula, v domě, který nám velkoryse půjčili naši pražští přátelé, otevřel Nesmrtelnost a všechno mi bylo definitivně jasné: konečně, půl roku po šedesátce, jsem dospěl či dozrál k tomu, že je Milan Kundera i mým milovaným autorem. Bylo na čase, psali mi někteří z mých přátel a měli pravdu.

Tenhle text nicméně není vyznáním lásky ke Kunderovi, ani rekapitulací jeho díla, chraň bůh. Od toho jsou encyklopedie, slovníky a mnohem, mnohem kompetentnější vykladači Kundery, než jakým jsem já. Cílem mého textu je něco jiného: zamyslet se alespoň ve stručnosti nad tím, jak moc je Kundera, spisovatel, který jako mladík nadšeně sloužil bolševickému režimu (přečtěte si třeba jeho Poslední máj z roku 1955, vpravdě bizarní, ale ve všech ohledech příznačnou oslavu komunistického novináře a propagandisty Julia Fučíka) a poté se stal jedním z jeho nejostřejších kritiků, který je aktuální i dnes. Jak moc je jeho dílo aktuální v naší společnosti v době, kdy je naše svobodná, bez diskuse demokratická země sice „nedílnou součástí evropského Západu“, včetně členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, ale kdy na Pražském hradě sedí bývalý komunistický důstojník-rozvědčík, kdy předsedou vlády a ministrem kultury jsou bývalí agenti komunistické státní bezpečnosti a kdy předsedou Ústavního soudu je někdejší snaživý kandidát členství v KSČ, který je podepsaný pod rozsudky, které si po sobě dnes čte jen velmi nerad.

Oba romány, které jsem v posledních týdnech četl, nám říkají, že Kundera je v politickém slova smyslu aktuální autor víc, než je zdrávo, alespoň já bych to tak řekl. Román Život je jinde (dokončen roku 1969, ve francouzském překladu poprvé vydán v roce 1973, česky – u Škvoreckých – v roce 1979), je příběh mladého básníka Jaromila, ovládaného sebestřednou matkou a udržovaného v pocitu falešné superiority, který se odehrává z velké části roce 1948, kdy v naší zemi došlo ke komunistickému převratu; už jen proto je to, mimo jiné, politický román se vším všudy. K hlavním hrdinům Kunderova následujícího románu Valčík na rozloučenou (dokončen 1972, ve francouzském překladu poprvé vydán v roce 1979, česky – opět u Škvoreckých – v roce 1979) pak patří někdejší prominentní komunista a poté vězeň komunistického režimu Jakub, odjíždějící do zahraničního exilu, a jeho chráněnkyně Olga, dcera jeho bývalého přítele a později politického rivala, který jej poslal do vězení, aby se ještě později stal sám obětí „režimu častušek a šibenic“, které aktivně a nemilosrdně pomáhal stavět. Takže znovu politika, další politický román, byť si Kundera nikdy nemyslel, že psal „politické romány“. Teď je už ale mrtvý a nemá na interpretaci svých děl žádný vliv, což by se mu docela jistě nelíbilo, nicméně s tím nemůže, naštěstí pro mě, nic dělat.

Svět Kunderových prvních, tj. česky psaných románů, to je svět bývalých nadšených komunistů a jejich obětí, potom (v případě některých z nich) komunistů vyloučených ze strany a znovu do strany přijatých (jako Kundera sám), emigrantů a exulantů (Kundera, manželé Škvorečtí), navrátilců do Československa, prožívajících zde svoji „nesnesitelnou lehkost bytí“, fízlů z donucení, ze slabosti či ze zbabělosti i z přesvědčení, mimo jiné, samozřejmě. Všichni tihle lidé mezi námi ovšem žijí i dnes, mnozí bývalí „mladí komouši“ (jak říká jeden můj kamarád) dokonce nezřídka v rolích „morálních majáků“. Jsou tady pořád s námi a s nimi i, osmatřicet let od listopadu 1989 (!), jejich způsoby uvažování, jejich příznačné charakteristiky / vidění těch druhých a jejich nálepky, jichž jsme se dodnes nezbavili. A nezbavíme se jich, dokud tito lidé budou naživu, dokud budou naživu jejich děti („Víte, kdo byl jeho otec? No tak to o něm víte všechno…“) a možná i děti jejich dětí.

Kunderův totalitarismus v nás

Milan Kundera, myslím, velmi dobře věděl, že tomu tak bude, když oba dva romány, o kterých je řeč, psal. I proto jsou oba, respektive některé scény z nich, tak přesvědčivé. Nejsilnější, nejpůsobivější scénou románu Život je jinde je moment, kdy Jarmil udává svoji zrzavou, nepříliš půvabnou milenku, respektive jejího bratra kvůli plánovanému útěku ze země (protože neví, že si to jeho milenka vymyslela ve snaze najít dostatečně vážnou omluvu pro to, že za ním přišla pozdě [ze schůzky s jiným milencem, což ale není důležité]) spolužákovi ze základní školy, „dobromyslnému“, ale přísnému a nekompromisnímu estébákovi. Ve Valčíku na rozloučenou je nejsilnější scéna, v níž výše zmíněný Jakub zachrání pejska pobíhajícího v parku před zdivočelými důchodci se speciálními holemi, snažícími se odchytit zvířata, která dočasně utekla svým pánům, a poté je zabít (protože „všude chčijou a serou, dokonce i na pískovišti, kde si hrají děti, kam bychom přišli, kdybychom to nechali jen tak…“).

Zatímco první scéna je naprosto konkrétní, Kundera koneckonců musel znát podobné případy velmi dobře (k aféře kolem zatčení Miroslava Dvořáčka, jehož údajně udal na policii podobně jako Jaromil, se nechci vyjadřovat, což není žádný alibismus, ale prostě o tom nevím dost, abych to mohl věrohodně posoudit, a, popravdě řečeno, nevím, jestli někdo takový vůbec je); druhá je, byť nejde o lidi, ale „jen“ o psy, mnohem brutálnější a vlastně symbolická, s velikým přesahem do současnosti.

Odhaluje totiž člověka v jeho nejodpudivější podobě, člověka toužícího podrobit si druhého, člověka nenávidějícího druhého pro jeho svobodomyslnost, odlišnost či jinakost, člověka toužícího ublížit druhému z pudové nenávisti, ze závisti (jak české, mohl bych Vám o tom vyprávět dlouhé příběhy) či z neochvějného přesvědčení, že stojí na správné straně, že se bije za „dobrou / spravedlivou věc“, což ho ve vlastních očích povyšuje z jeho nicotnosti a malosti nad „ty druhé“, dělá ho „lepším“ ve srovnání s těmi „horšími“. A to je, jak známo, mimořádně opojný pocit.

Smutné je, že de facto to samé (byť bez fatálních následků v podobě trestů smrti a dlouhých žalářů) můžeme výše zmíněné lidské typy vidět, slyšet a číst doslova na každém kroku i v dnešních sice demokratických, ale politicky poměrně vzrušených časech (ve skutečnosti přitom nejde o nic jiného než o zemanovskou „pěnu dní“, což ale většina lidí pochopí až časem, nebo nikdy). Na jedné straně zkrátka můžeme, zejména na sociálních sítích, prakticky neustále číst, ať už přímo či nepřímo, že každý, kdo se, byť s dobrým úmyslem, ale tak či onak kriticky vyjádří kupříkladu k Ukrajině, k jejímu prezidentovi Zelenskému či k prezidentovi naší republiky, je dezolát, babišovec, tj. estébák, „motoristická děvka pro všechny“ atd. (většina „dobrých lidí“ v tom má zcela „černobílé jasno“); o lidech z „druhé strany“ platí totéž, mluví-li či píší-li, většinou, byť nikoli vždy, primitivnějším jazykem, o sympatizantech Evropské unie a NATO, bývalé vlády, bývalého premiéra či současného prezidenta. V mnoha ohledech si jedni ani druzí nemají co vyčítat – jejich výroky, mimo jiné na Muskově síti X, se často podobají víc, než jsou sami schopni uznat. Na obou stranách či na obou případech lze přitom hezky ukázat, že – řečeno s Milanem Kunderou, abychom na něj nezapomněli – evropskou osvícenskou „civilizaci rozumu“ už dávno zastínila „civilizace sentimentu“, proměněná, jak píše v Nesmrtelnosti v „civilizaci hysterie“. To je naprosto přesné.

Touha prosadit za každou cenu svoji pravdu, zničit skutečného či domnělého protivníka / nepřítele, nenávidět ho, jak to učili v románu 1984 Orwellova „soudruha Winstona Smithe“, až za hrob, ponížit ho, zabít ho – to je „totalitarismus v nás“, přesně ten totalitarismus, o němž tak skvěle psal Milan Kundera, mimo jiné proto, že s ním měl nanejvýš trpkou osobní zkušenost. A to je také důvod, jeden z mnoha, proč jsou Kunderovy „staré romány“, byť žijeme už téměř čtyřicet ve svobodné společnosti a ve svobodné zemi, pořád tak aktuální. Mentalita starých dědků s holemi upravenými pro lov pejsků pobíhajících v parku je pořád ve spoustě z nás. Nevykořenitelně. Jistě je tomu tak i proto, že za sebou máme dosud nezapomenuté půl století odporné totality (německý protektorát a vlastní, z barbarské země, „kde zítra již znamenalo včera“, importovaný komunismus), podobně jako třeba Němci (třináct let nacismu, a východní část jejich země, více než čtyřicet let komunismu sovětského typu).

Kundera je brilantní autor a v žádném případě jej není možné „zjednodušovat“ na autora, píšícího o totalitarismu v nás; současně ale i takovým autorem je. A právě to je, nejspíš, důvod, proč se nakonec – po dlouhém čekání – stal i mým milovaným autorem. Jak říkají Němci: „Lépe později než nikdy.“

Autor je profesorem obecných a světových dějin na VŠE, je autorem a spoluautorem mnoha odborných a popularizačních knih, dlouhodobě se věnuje výkladu moderních dějin v médiích a veřejném prostoru. Je také spoluautorem populárního podcastu Nový svět.

Knihy Milana Kundery na SHELFIE.CZ

Nesmrtelnost — Milan Kundera
Jeden z vrcholných Kunderových románů, ve kterém se hravá kompozice rozvíjí čtenáři přímo před očima a protíná se s osudovými tématy: láskou a předstíráním, pravdou a lží. Román jako nápad, který autor rozehrává v přímém přenosu. Vydání nakladatelství Atlantis, které pečuje o Kunderovo dílo v češtině.

Žert — Milan Kundera
Zakladatelský román moderní české prózy. Jediný ironický lístek, poslaný krásné, ale hloupé dívce, zachytí pozorní funkcionáři a promění ho v lavinu, která rozvrátí celý lidský osud. Kundera na tom ukazuje, jak snadno se v totalitě stává drobné gesto osudovým, a jeho příběh přesahuje politiku směrem k vině, paměti a odplatě.

Směšné lásky — Milan Kundera
Sedm povídek o lásce v komických, trapných a absurdních situacích. Nebo spíš o tom, co postavy za lásku pokládají. Falešný autostop, Nikdo se nebude smát, Symposion a další texty, ve kterých komika slouží jako nástroj k odhalení pravd o mezilidských vztazích. Kunderovo rané období, které předznamenalo jeho velké romány.

Pomalost — Milan Kundera
První román, který Kundera napsal francouzsky. Esejistické úvahy o paměti a tempu současného života se v něm propojují s vyprávěním. V novém překladu Anny Kareninové, kterým Atlantis symbolicky uzavírá vydávání Kunderových románů v češtině.

Kniha smíchu a zapomnění — Milan Kundera
Sám autor ji popsal jako román ve formě variací: jednotlivé oddíly na sebe navazují jako úseky cesty k jedinému tématu. Osobní i kolektivní paměť, smích a moc zapomínat. Kniha, kvůli které Kundera přišel o československé občanství, a jeden ze zásadních titulů české literatury 20. století.

Unesený Západ — Milan Kundera
Dva klíčové eseje o střední Evropě v jednom svazku: projev Nesamozřejmost národa ze spisovatelského sjezdu 1967 a slavný esej Unesený Západ z roku 1983, ve kterém Kundera z emigrace popsal střední Evropu jako unesenou část Západu. Text, který se do veřejné debaty vrací s každou geopolitickou krizí, dnes naléhavěji než kdy dřív.

Edvarda Beneše někteří nekriticky obdivují, jiní ho činí vinným skoro za všechno zlé, co se Čechům přihodilo v první polovině dvacátého století. Nejsem si ale vědom, že by někdo s vážnou tváří nadhodil myšlenku, že se Benito Mussolini dostal v Itálii k moci Benešovou vinou. S tím přišel až spisovatel Pavel Kosatík ve své nedávno vydané knize O tom Benešovi. Ano, čtete správně – nebýt Benešových chyb, mohla se prý v Itálii udržet demokracie, fašismus se tam v roce 1922 nemusel chopit moci.

Jak konkrétně to měl Beneš podle Kosatíka zaonačit, to si ještě povíme. Ale už to, že Kosatík něco takového vůbec zvažuje, ukazuje, jakou knihu o Benešovi napsal – je plná hrubých faktických chyb a nesmyslných spekulací. Autor se v dlouhých pasážích snaží nahlédnout Benešovi do hlavy, nastínit, jak přemýšlel, co zvažoval. Jenže jen chabě zná dobu, o níž píše, takže se jeho vývody podobají pábení někde od táboráku. O Benešovi vynáší velmi radikální soudy. Ale chyby, kterých se dopouští, odhalují, že tyto soudy v mnoha případech zcela postrádají oporu v realitě.

Beneš jako kladivo na Mussoliniho?

Začněme u Mussoliniho. „Dokázaly by Itálii vazby na demokratický stát ve střední Evropě svést z mussoliniovské dráhy?“ klade Kosatík řečnickou otázku. A naznačuje, že ano. Beneš podle něj udělal „zásadní chybu“, když po první světové válce neuzavřel spojenectví s Itálií. Kosatík zjevně netuší, že obě země krátce před nástupem fašismu k moci zrovna procházely fází, kdy celkem úzce spolupracovaly. Ale i kdyby uzavřely formální alianci, je jasné, že by to nemělo absolutně žádný vliv na domácí poměry v Itálii, které vedly k nástupu fašismu. Nehledě na to, že si autor vůbec nepoložil otázku, jestli Itálie o blízkou kooperaci vůbec stála – nestála. Kdyby si Kosatíkovu knihu přečetli italští historici, asi by jen nevěřícně zírali, že fašismus podle něj mohl udržet před branami zrovna československý ministr zahraničí.

Delší zmínka o Itálii je tu na místě, protože dobře ilustruje, co je na Kosatíkovu přístupu k Benešovu životopisu špatně. Své soudy nekriticky opírá o vzpomínky Vlastimila Kybala, tehdejšího československého vyslance v Římě. Přebírá jeho hodnocení, že Beneš nejprve ignoroval liberální Itálii, a posléze se štítil Mussoliniho, o němž byl chybně přesvědčen, že se u moci neudrží. Ve skutečnosti, jak je patrné z Kybalových depeší do Prahy, to byl právě vyslanec, kdo předvídal Mussoliniho pád a radil Benešovi, aby tomu přizpůsobil československou politiku. Teprve posléze otočil a stal se Mussoliniho skoro nekritickým obdivovatelem. Ve svých poválečných vzpomínkách ovšem celou historii překroutil. Kosatík mu sedl na lep, byť jaká byla realita, je dávno popsáno ve volně přístupné literatuře.

A tak je to s Kosatíkem na mnoha stranách jeho knihy – dobu, o níž píše, zná jen zcela povrchně. Zabralo by hodně prostoru, kdybychom tu měli vypsat všechny faktické omyly, jichž se dopustil. Jen pár příkladů: prvorepublikoví sociální demokraté by zírali, kdyby se u Kosatíka dočetli, že se v roce 1920 v Československu pokusili o puč. Ten ve skutečnosti organizovalo marxistické křídlo strany vystupující proti partajnímu vedení. Záhy poté z něj vnikla KSČ. Polsko a Německo ve třicátých letech neuzavřely spojenectví, jak autor vícekrát opakuje, princ Pavel nebyl v roce 1937 (ani nikdy jindy) jugoslávským králem. Československo v roce 1942 nepodepsalo spojeneckou smlouvu s Francií. Je důležité tuto skutečnost zmínit, protože Kosatík kritizuje, jak si řekneme, údajnou jednostrannou Benešovu orientaci na Sovětský svaz, s nímž v roce 1943 smlouvu podepsal. Exilový prezident ovšem chtěl stejné smlouvy uzavřít i s Francií a Británií a těžko mohl za to, že k tomu nebyly ochotny. „Pan Beneš se nemohl vyjádřit jasněji, když mi zdůrazňoval svou obavu, že tlak, který Moskva vyvíjí na Prahu, nebude mít protiváhu,“ hlásil do Paříže francouzský velvyslanec v Londýně. Britové a Francouzi ovšem touto protiváhou ve střední Evropě nechtěli být, což skutečně nezavinili Čechoslováci a další tam žijící národy. O to komičtěji ovšem vyznívá Kosatíkovo tvrzení, že Beneš „Východu nabízel všechno a Západu nic“. O jeho snahách nebýt jednostranně závislý na Východu, ale připoutat ke střední Evropě i Západ, nic netuší.

Benešova nenávist a jak to vlastně bylo doopravdy

Napsat, že Beneš před rokem 1914 „nenáviděl Rakousko-Uhersko“ je mimo – vždyť Beneš ještě před válkou napsal ve Francii třísetstránkovou disertaci, v níž obhajuje zachování monarchie a její reformy. Rozešel se s ní kvůli válce. Stejně mimo je tvrdit, že „v roce 1925 na sebe evropské státy vystrčily zuby víc než předtím“ – ve skutečnosti toho roku dostali představitelé Francie, Německa a Británie Nobelovu cenu míru za vzájemné usmíření v Locarnu a tisk skoro po celé Evropě, včetně toho československého, se rozepisoval o tom, že mír je konečně zajištěn. „Locarno, Locarno, vše je krásné,“ zpívaly davy. Co státníci několika zemí včetně Československa v říjnu 1925 podepsali ve švýcarském Locarnu, v tom má Kosatík skutečně zmatek. Opět, existuje o tom rozsáhlá literatura, autorovi ovšem neznámá.

Beneš prý taky byl „odvěký nepřítel Německa“ a Rakousko „ignoroval“ a s jeho představiteli nechtěl dělat žádné dohody. Opět – svědčí to o tom, že autor Benešova životopisu nezná základní fakta spojená s Benešovou činnosti a s dobovým kontextem. Československý ministr zahraničí ve skutečnosti patřil k největším zastáncům usmíření s Německem po první světové válce a věřil, že když bude Berlín přátelsky spolupracovat s Francií, bude to dobrá zpráva i pro jeho zemi. Rakousko pak pro Beneš bylo vůbec nejdůležitějším státem v jeho sérií návrhů, které ve druhé polovině dvacátých a první polovině třicátých let předložil v zájmu posílení politické a ekonomické spolupráce ve střední Evropě. Historici to detailně popsali. Je škoda, že Kosatík knihy o době, o níž píše, nečetl

Mimořádně úsměvné je pak autorovo tvrzení, že Beneš mohl zabránit převzetí moci komunisty, když to přece dokázali Rakušané, na jejichž území po válce zůstala sovětská vojska, na rozdíl od Československa. Kosatík jaksi pominul, že v Rakousku byla nejen sovětská, ale taky americká, britská a francouzská armáda! Země byla až do roku 1955 rozdělená na okupační zóny, podobně jako Německo. Nehledě na to, že komunistická strana byla v Rakousku, na rozdíl od Československa, slaboučká.

Tím se dostáváme k tomu, co čtenáře ohledně Beneše obvykle zajímá především, tedy k Mnichovu 1938 a únoru 1948. Kosatík se snaží dokázat, že Beneš stál o to, aby mohl svou zemi podřídit Sovětům a že po tom toužil už dávno před druhou světovou válkou. Už tehdy prý Beneš „Sovětskému svazu nabízel republiku na stříbrné míse“. Kosatík vůbec netuší, že případná sovětská pomoc Československu byla podle vzájemné smlouvy z roku 1935 podmíněna tím, že Praze nejprve přijdou na pomoc Francouzi. Čili žádné vydání republiky Moskvě, ale naopak opatrnost, snaha nevpustit Sověty do středu Evropy bez toho, aniž by do války šla i Francie. „V druhé polovině třicátých let důvěřoval Stalinovi víc než třeba Klement Gottwald,“ tvrdí o Benešovi Kosatík. Důkaz, jak je v této knize zvykem, chybí.

Mnichove, ach ty prokletý Mnichove

Vyvrcholením Kosatíkovi zběsilé jízdy dějinami je jeho líčení Mnichova. Prostě nezná relevantní historické práce na toto téma (za všechny jmenujme ty nejnovější, tedy od Piotra Majewského) a čerpá z rádoby originálních úvah pár publicistů. Tomu, aby západní velmoci přišly pro případ války s Německem Československu na pomoc, prý „zabránil sám Beneš“. Podle Kosatíka byl prostě od začátku rozhodnut nejít do války a toužil vše zaonačit tak, aby mohl Západ obvinit ze zrady.

Působí humorně, když Kosatík, rozvíjející tyto pozoruhodné teze, sám sobě nejednou protiřečí. Třeba když – zcela správně – vysvětluje, že Benešovou nadějí bylo, že Západ pochopí, o co Hitlerovi ve skutečnosti jde, že jeho cílem nejsou sudetští Němci, ale „zápas o světovládu“. Beneš tak doufal, „že se v Paříži a v Londýně podle toho zachovají“. To je pravda, ovšem Kosatík pak sám sebe popírá – podle něj tedy Beneš za žádnou cenu nechtěl bojovat, ale zároveň doufal, že Západ prohlédne Hitlera a postaví se mu vojensky. Pozoruhodné. A o Benešově tajném plánu na odstoupení výběžků hustě obývaných Němci autor píše, že „nebyl žádnou velezradou, ani novinkou, ale právě naopak velmi racionálním, byť riskantním činem.“ O pár stran dál už ale zase vyvrací sám sebe, když tvrdí, že se tímto plánem „prezident republiky zapojil do dělení státu, jehož integritu měl naopak hájit“.

Kosatíkovým výkladem místy prosvítá pohled odpovídající realitě. Třeba když vysvětluje, že Beneš chtěl bojovat, ale za výhodnější situace, tedy až Západ prohlédne, že byl Hitlerem oklamán. Ano, prezident byl rozhodnut válčit, ale nikoliv za situace, kdy by proti sobě měl nejen Hitlera, ale i Maďarsko a Polsko, a taky Brity a Francouze (nikoliv ve vojenském smyslu). K přijetí mnichovských podmínek tak radili i velitelé československé armády, v čele s náčelníkem hlavního štábu Ludvíkem Krejčím, byť Kosatík nesmyslně tvrdí opak.

Francouzský bohemista Antoine Marès ve svém výborném životopise Beneše trefně napsal, že prezidenta Češi mají jako „obětního beránka“, na něhož svádějí všechny své neúspěchy. Kosatík je toho exemplárním případem. Beneše označuje za autora odsunu Němců (omyl) včetně toho, že právě kvůli němu se během něj děla zvěrstva – kdyby byl prezidentem někdo jiný, zřejmě by vyhnání a odsun po šesti letech okupace probíhalo v rukavičkách… Odsunem Němců prý Beneš pohřbil celou první republiku. Ale není to spíš tak, že tuto republiku pohřbili pánové Hitler či Henlein, a právě oni byli v důsledku hlavními strůjci odsunu? Podle Kosatíka se ale Beneš „postavil na roveň německému diktátorovi“. To už zavání blouzněním. Kdyby chtěl být konzistentní, musel by na roveň Hitlera postavit i Churchilla s Rooseveltem kvůli spojeneckému kobercovému bombardování německých měst. Nehledě na to, že pravdou samozřejmě není ani další autorovo tvrzení, že odsun Němců podpořili ze spojeneckých zemí pouze Sověti.

Podle Kosatíka se Beneš za války stal „průkopníkem“ budování sovětské sféry vlivu ve střední Evropě a usilovně tam Sověty vtahoval – jeden by si přitom myslel, že tam došli v důsledku toho, že porazili Němce. Beneš prý byl „odhodlaný odevzdat Stalinovi celé Československo.“ Uf.

Se Sovětským svazem na věčné časy

Poté, co Beneš údajně vydal republiku Stalinovi, „demokracie padla Benešovou vinou“ a Beneš v Československu „zavedl komunismus“. Kosatík toto tvrdí, byť zároveň píše, že v letech 1945 až 1948 prezident „přestal být aktivním tvůrcem dějin. Stal se jejich obětí.“ Zřejmě v tom nevidí rozpor. A dodává, že prezident měl na jaře 1945 vnutit komunistům svou vlastní koncepci vedení, aniž říká, jak to měl udělat a co konkrétně by to znamenalo. Mít doma převahu nad komunisty samozřejmě chtěli i další exiloví vůdci, ať Poláci, nebo třeba Rumuni. Podle autora tedy stačilo, aby komunistům vnutili vlastní koncepci vedení a hotovo. Rudá armáda, obsazující tuto část Evropy, by asi jen blahosklonně přihlížela.

Ne že by se Beneš k Sovětům někdy nepřimykal až příliš. Dělal to ovšem proto, že musel – i Kosatík na jednom místě píše, že prezident, na rozdíl od mnoha jiných, správně předvídal, že jeho kout Evropy osvobodí sovětská armáda. Za této situace hrál s kartami, které měl. Výsledkem byly tři roky aspoň relativní svobody. Kosatíkovi vadí samotný fakt, že exilový prezident se se Stalinem vůbec potkal. „Že v Moskvě jednal s masovými vrahy, buďto nepochopil, nebo mu to bylo jedno,“ píše. Nějak zapomněl, že se Stalinem jednali i Churchill nebo Roosevelt. Pro ně ovšem žádná odsuzující slova nemá. Jakou jinou možnost československý prezident měl, nad tím se Kosatík nezamýšlí, pomineme-li jím ceněnou, ve skutečnosti ovšem naprosto chimérickou, možnost vzniku společného státu Čechů a Poláků. Osudovou chybou se autorovi jeví Benešem uzavřená smlouva se Sověty z roku 1943. Ale „tato smlouva vycházela z britsko-sovětské smlouvy uzavřené v květnu 1942. Stěží můžeme tvrdit, že by Britové chtěli vtáhnout Británii do Sovětského područí“, konstatuje historik Jan Němeček.

Exiloví státníci, kteří se se Stalinem nesnažili vyjít, se do vlasti nevrátili vůbec a komunistická diktatura začala v jejich vlastech panovat prakticky rovnou. Opět: Kosatík vůbec nesrovnává, nevysvětluje, co tedy měl Beneš udělat jinak či od jakých politiků v jiných zemích s podobným geopolitickým postavením se měl poučit. Za všechno prostě může Beneš, nejspíš i za to, že v českých zemích ve volbách v roce 1946 zvítězili – proti přání Beneše – komunisté. Taky únorový převrat prý zavinil prezident – Kosatík ani slovem nekritizuje zcela naivní a nemožný postup demokratických stran. A pokud bychom přistoupili na jeho nesmyslnou tezi, že Beneš v ČSR „zavedl komunismus“, jak to tedy bylo v jiných zemích střední a východní Evropy? Napsal by snad, že se komunisté chopili moci v Polsku nebo Maďarsku kvůli selhání jedné vedoucí politické osobnosti? Nebo v Rumunsku, kde se také dostali k moci, navzdory faktu, že tam komunistická strana byla početně zcela miniaturní? Do žádného srovnání se Kosatík nepouští a když to dělá, tak to dopadá – pro něj – katastrofálně, jak jsme si ukázali na případu Rakouska a tamního vývoje po roce 1945. Nechybí ani už zmíněný jev, kdy autor vlastně vyvrací sám sebe. Komunismus u nás podle něj zavedl Beneš, ale přitom v knize připomíná masivní podporu KSČ v českých zemích i fakt, že v únorových dnech vyšla na obranu demokracie do ulic jen hrstka lidí, zatímco komunisté mobilizovaly masy. Ale opět – pohodlnější, než tyto jevy hlouběji analyzovat, je hodit veškerou vinu na Beneše a udělat z něj onoho obětního beránka.

„Komunistický převrat v únoru 1948 byl vlastně jenom vyústěním Benešových rozhodnutí z let 1943 a 1945,“ dozvídáme se od Kosatíka. Dluží nám analýzu, jak by se tedy podle něj dějiny Československa vyvíjely, kdyby Beneš v exilu vztahy se Sověty nenavázal. Domnívá se snad, že by se ČSR stala jakýmsi Finskem nebo Rakouskem, tedy státy, které si uchovaly demokracii? O tom se v knize nic nedočteme. Ovšem historici se ve svých analýzách (ne že by je Kosatík citoval) shodují, že to, vzhledem ke geopolitické pozici státu nebylo pravděpodobné. Finsko bylo periferií a o Rakousko Sověti ztratili zájem poté, co se uklidnila jejich roztržka s Titovou Jugoslávií. Ale těžko chtít od autora znalost kontextu, když v jeho seznamu použité literatury nacházíme pouze tři cizojazyčné knihy, přičemž v poznámkách necituje ani jednu. Chybí dokonce i některé zásadně důležité překlady do češtiny. Není to banální – osud Čechoslováků „v Benešově éře“ byl do značné míry utvářen mezinárodním děním. Kdo ho nezná, nemůže napsat seriózní Benešův životopis. Práce o Benešovi, která necituje jediný cizojazyčný zdroj, by nemohla být přijata k obhajobě ani na bakalářském studiu historie.

Autor opakuje ohranou tezi, že přijetí Mnichova národu zlomilo páteř, v důsledku čehož pak kapituloval i před komunisty. Protože nezná kontext, nezamýšlí se nad tím, proč tedy Poláci či národy bývalé Jugoslávie prošli dvacátým stoletím ještě výrazně hůř než Češi, i když nekapitulovali a s Němci bojovali. Kdyby se zamyslel, zjistil by, že teze o zlomené páteři je pouhou konstrukcí publicistů.

„Tato kniha vznikla z přesvědčení, že Benešovo trauma jsme zdědili spolu s ním a po něm. A že je dál kopírujeme ve své národně-společenské DNA z generace na generaci,“ čteme u Kosatíka. Když projdeme reflexí, lze se ale podle něj z tohoto traumatu dostat. „Pojďme zlomit prsten. Zkusme se probudit ze spánku. Není nutné bránit sobě samým v přímé cestě. V letu.“

Traumatem zřejmě trpí hlavně Pavel Kosatík, a to z Edvarda Beneše. Pokud se z něj vypsal, pak jeho skrz naskrz nepovedená kniha má aspoň nějaký smysl.

Článek je více než dvojnásobně rozšířenou verzí recenze, kterou autor publikoval v Hospodářských novinách. Autor je historik, novinář a spoluautor podcastu Bruselský diktát i stejnojmenné knihy. Na Shelfie.cz najdete také jeho nejnovější knihu Strůjci apokalypsy, která inovativním způsobem popisuje události, jež Evropu dovedly k první světové válce.

Knihy k tématu i další od Pavla Kosatíka:

Strůjci apokalypsy - Ondřej Houska
Léto 1914. Evropa je bohatá, propojená a přesvědčená, že velká válka je nemyslitelná. Ondřej Houska, spoluautor Bruselského diktátu, sleduje generály a diplomaty, kteří věděli, co dělají, a přesto Evropu zavedli do katastrofy, jíž šlo předejít. Kniha o tom, jak se rodí osudové chyby, a proč je ta otázka znepokojivě aktuální i dnes.

Poslední den. Mnichov-Praha, konec září 1938 — Robert Kvaček
Den po dni, hodinu po hodině. Renomovaný historik Robert Kvaček rekonstruuje září 1938 od Hitlerových plánů a jednání s Chamberlainem na Berghofu až po samotný podpis Mnichovské dohody a její přijetí v Praze. Nejpodrobnější česká rekonstrukce dnů, kdy se rozhodovalo o republice. V nabídce na doporučení Ondřeje Housky z Bruselského diktátu.

Historie jednoho roku — Robert Kvaček
Rok 1936, moment, kdy se Evropa prudce posunula k nové velké válce. Kvaček ukazuje, jak zhoubná byla politika usmiřování fašismu, a to skrze konkrétní jednání a konkrétní lidi, kteří je vedli. Klasická práce, která vysvětluje, proč Mnichov nezačal v roce 1938. Doporučuje Ondřej Houska z Bruselského diktátu.

Mnichov: Krize appeasementu 1938 — David Faber
Mnichov, jak ho známe z české perspektivy, je jen půlka příběhu. Britský historik David Faber popisuje rok 1938 z pohledu Londýna: traumata první světové války, strach z nového konfliktu a logiku appeasementu, která vedla k opuštění spojence. Pro českého čtenáře nezvyklý a o to cennější úhel pohledu.

Pražská zima — Madeleine Albright
Vzpomínky pozdější americké ministryně zahraničí na okupované Československo a roky 1937 až 1948, které skončily Únorem. Osobní příběh o paměti, válce a morálních dilematech, o kterých Václav Havel napsal, že se projevovaly i v našich životech. Kniha, ve které se velké dějiny potkávají s osudem jedné pražské rodiny.

Slovensko 30 let poté — Pavel Kosatík
Kam dospěla slovenská společnost za třicet let samostatnosti? Kosatík skládá odpověď z reportáží, rozhovorů a analýz, a dívá se přitom oběma směry: slovenským i českým. V užší česko-slovenské spolupráci vidí naději, jak může střední Evropa čelit geopolitickým hrozbám.

České snění — Pavel Kosatík
Kolektivní sny, které Češi snili v posledních sto padesáti letech: o moři, o Slovanech, o vlastní výjimečnosti. Kosatík na nich ukazuje falešné představy a iluze, které jsme měli sami o sobě, a doplňuje je desítkami dobových obrázků, někdy bizarních, jindy dojemných. Esejistika, po které se na české dějiny díváte jinak.

Podnikání pod Davidovou hvězdou — Pavel Kosatík
Kolbenové, Petschkové, Waldesové, Tugendhatové. Rodiny židovských průmyslníků, které vybudovaly hospodářskou sílu první republiky, a pak je smetli nejdřív nacisté a po nich komunisté. Kosatík vypráví jejich příběhy jako rodinné ságy podložené stovkami dokumentů a fotografií. Literatura faktu, která se čte jedním dechem. V nabídce na doporučení Michala Půra.

Slovenské století — Pavel Kosatík
Vývojový oblouk slovenské společnosti v letech 1918 až 1998. Kosatík dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili: začínali z mnohem horší pozice než Češi a na konci století dokázali sami odstavit od moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Zároveň kniha o společných dějinách a o české odpovědnosti za to, že soužití v jednom státě skončilo neporozuměním.

Dějiny Německa 1919–1945 - Gold Mann
Od Výmarské republiky k nacistickému státu. Historická studie mapuje, jak se z nejvyspělejší demokracie meziválečné Evropy stala diktatura, která rozpoutala světovou válku. Bez pochopení německého vývoje nelze pochopit ani Mnichov, ani osud Československa. V nabídce na doporučení Martina Kováře.

Začátkem května 2026 složil v Sofii přísahu nový bulharský premiér. Jmenuje se Rumen Radev, je mu dvaašedesát let, vyučil se stíhacím pilotem, dotáhl to na generálmajora a velitele letectva, a ještě v lednu tohoto roku seděl v prezidentském paláci. Aby se mohl ucházet o skutečnou výkonnou moc, na prezidentský úřad rezignoval, založil vlastní stranu a v dubnových předčasných volbách ji dovedl k drtivému vítězství. České noviny mu obratem přišily nálepku: nový Viktor Orbán.

O pár měsíců dříve, o půlnoci ze Silvestra na Nový rok, odložilo Bulharsko lev, měnu, kterou používalo od konce 19. století, a stalo se jednadvacátým členem eurozóny, a to v zemi, která zrovna prošla už osmými volbami za pět let a jejíž vláda předtím padla po protikorupčních protestech. O euru se rádo říká, že je zárukou stability a demokracie. Bulharsko je dobrý důvod o tom přinejmenším pochybovat.

Kdo ale je ten voják, který teď zemi vede, a jakou zemí vlastně Bulharsko je? Abychom tomu rozuměli, musíme se vrátit hodně daleko. Až k jednomu hrobu nedaleko Varny, který je starý skoro sedm tisíc let.

Nejstarší zlato Evropy

V roce 1972 narazil bagrista Rajčo Marinov při hloubení výkopu na okraji Varny na několik podivných kovových předmětů. Posbíral je do krabice od bot a odnesl domů. Trvalo dva dny, než si uvědomil, že by mohlo jít o něco důležitého, a zavolal archeology. Tak se začal odkrývat nález, který přepsal naše představy o pravěké Evropě.

Varenská nekropole se datuje zhruba do let 4600 až 4200 před naším letopočtem, tedy do mladší doby kamenné a počátku doby měděné. V téměř třech stech hrobech se našlo přes tři tisíce zlatých předmětů o úhrnné hmotnosti kolem šesti kilogramů. Je to nejstarší zpracované zlato na světě. Slavný cambridgeský archeolog Colin Renfrew, jeden z největších v oboru, k tomu poznamenal jednu prostou větu: nejstarší zlatý poklad lidstva nepochází z Mezopotámie, ani od Nilu, leží na severovýchodě Bulharska.

Ještě důležitější, než váha zlata je ovšem to, co o tehdejší společnosti vypovídá jeho rozložení. Zlato se objevilo jen ve zlomku hrobů; čtyři z nich, mezi nimi proslulý hrob číslo 43, obsahovaly přes pět kilogramů z celkového množství. V hrobě 43 ležel muž ve věku přibližně pětačtyřiceti let, na svou dobu vysoký, a kolem něj víc než půldruhého kila zlatých ozdob, žezel a aplikací. Ať už to byl náčelník, kníže, nebo mistr metalurg, jedno je jisté, tahle společnost nebyla rovnostářská. Byla přísně hierarchická, vrstevnatá, s úzkou špičkou, která ovládala bohatství a moc. Žádný pravěký ráj beztřídní rovnosti, o němž se občas sní. Naopak, jeden z prvních dokladů toho, že nerovnost a sociální stratifikace provázejí složité lidské společnosti od samého počátku.

Zajímavé jsou i takzvané kenotafy, symbolické hroby bez lidských ostatků, ale s bohatou pohřební výbavou, často nejbohatší ze všech. Patrně patřily mužům, jejichž těla se nepodařilo přivézt zpět, padlým v bitvě nebo utonulým, kterým komunita přesto vystrojila pohřeb hodný jejich postavení.

Varna nebyla výspa na okraji světa, ale pomyslný „uzel“. Lasturami středomořského měkkýše rodu Spondylus se tu zřejmě platilo jako penězi, sůl se sem nejspíš vozila z nedalekého naleziště u Provadije. Balkán byl v té době mostem mezi Předním východem, kde technologie vznikaly nejdříve, a „zbytkem“ Evropy, kam teprve pomalu pronikaly. Tehdy z východu přicházely mnohé pozoruhodné věci. Bylo to dávno předtím, než pravěcí lidé začali stavět Stonehenge. Je to jeden z velkých motivů dějin, že centra civilizace se přesouvají, vzestup střídá úpadek a země, která byla kdysi na špici vývoje, může po staletích skončit na chvostu. Přesně to se Bulharsku stalo.

Jak se rodí stát

Po dlouhá staletí, téměř pět set let, bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Moderní bulharský stát se rodil pozdě, bolestně a, což je pro pochopení jeho pozdější orientace podstatné, jinak, než si jeho obyvatelé představovali.

Na jaře 1876 vypuklo takzvané dubnové povstání. Bylo špatně připravené a Turci ho rozdrtili s mimořádnou brutalitou, přičemž hlavní práci odvedli příslušníci nepravidelných jednotek, tzv. baši-bozuci. Symbolem se stalo městečko Batak, kde zahynuly tisíce lidí. Celkové odhady obětí se pohybují řádově mezi patnácti a třiceti tisíci. Tahle čísla by se možná ztratila v dějinách, kdyby na místo nedorazil americký novinář Januarius MacGahan a americký konzul Eugene Schuyler. MacGahanovy otřesné reportáže v londýnském listu Daily News obrátily evropské veřejné mínění k Balkánu. Vůdce britských liberálů William Gladstone na jejich základě vydal pamflet Bulharské hrůzy a východní otázka, který se stal politickou senzací.

V této souvislosti je třeba pochopit jednu věc. Tehdejší britská zahraniční politika byla většinou „turkofilní“. Premiér Benjamin Disraeli i jeho předchůdci a někteří nástupci viděli v Osmanské říši ideální bariéru či hráz proti ruskému pronikání na jih, k Úžinám, tj. k Bosporu a Dardanelám, do východního Středomoří a dál k Indii. Tzv. „bulharské hrůzy“ tuto politiku dočasně ohrozily, morální pobouření bylo příliš velké.

V roce 1877 vstoupilo do války s Osmany Rusko. Když je porazilo, vnutilo mu v březnu 1878 Sanstefanskou mírovou smlouvu, jež měla mimo jiné zřídit takzvané Velké Bulharsko, rozlehlý stát coby „nástroj ruského vlivu na Balkáně“ a, následně, naplnění dlouholetého ruského snu o ovládnutí Úžin. V tu chvíli ovšem zasáhly Velká Británie a Rakousko-Uhersko a daly Rusku jasné ultimátum: válka skončila ještě před vpádem Rusů do Konstantinopole. Sen o Velkém Bulharsku se pak definitivně rozplynul na Berlínském kongresu v létě 1878, který svolal a řídil německý kancléř Otto von Bismarck. Bismarck na Balkáně žádné zájmy neměl; jeho je i pověstný výrok, že celý „Balkán nestojí za kosti jediného pomořanského granátníka“.

Výsledek byl pro Rusko jednou z největších diplomatických porážek moderní doby. Místo jednoho velkého Bulharska vznikly útvary dva: Bulharské knížectví a Východní Rumélie, které se v roce 1885 spojily. Co je nejdůležitější, mladý bulharský stát se neopřel o Rusko, ale o Rakousko. Právě proto stálo Bulharsko v první světové válce po boku Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše jako čtvrtý člen tohoto spolku, tedy proti slovanskému Rusku.

Sen o Velkém Bulharsku ovšem nezmizel. V první balkánské válce v letech 1912–1913 porazila koalice balkánských států Turky a Bulharsko si urvalo největší díl kořisti. Radost byla nicméně předčasná. Jeho bývalí spojenci usoudili, že Bulharko získalo až příliš, spojili se proti němu, a ve druhé balkánské válce roku 1913 Bulharsko o většinu zisků připravili. Opakovaně zlomený sen o velikosti se stal trvalým rysem bulharských dějin.

Muž, který se nebál Göringa

Dvacáté století dalo Bulharsku jednu postavu světového formátu, byť rozporuplnou. Jmenoval se Georgi Dimitrov. Na počátku roku 1933 byl v Berlíně obviněn ze spoluúčasti na požáru Říšského sněmu, který nacisté využili k rozpoutání represí proti komunistům. V soudní síni se Dimitrov, komunista žijící v německém exilu, nezalekl a pustil se do otevřeného sporu s Hermannem Göringem. Byl osvobozen a jeho vzdor z něj rázem udělal hrdinu mezinárodní levice.

Odešel do Sovětského svazu, stal se jednou z vůdčích osobností Kominterny, Komunistické internacionály, a přežil hrůzy stalinských čistek v moskevském hotelu Lux, kde bydleli zahraniční komunisté a odkud řada z nich zmizela v gulagu. Po válce se vrátil do Bulharska jako představitel nové, represivní komunistické moci. S Titem tehdy koketoval s myšlenkou o velké jihoslovanské, balkánské federaci, k jejímž jugoslávským republikám by se připojila Albánie a Bulharsko. Stalin v tom správně rozpoznal nebezpečí příliš silné mocnosti na okraji své sféry vlivu a plán nekompromisně zarazil. Dimitrov zemřel v roce 1949 v Sovětském svazu.

Třicet pět let Todora Živkova

Poválečné účtování bylo v Bulharsku mimořádně krvavé i na poměry vznikajícího sovětského bloku. Tzv. lidový soud nechal v letech 1944 a 1945 popravit tisíce lidí spojených s předchozím režimem, včetně funkcionářů komunistické strany. V žádné jiné zemi sovětského bloku nebyly bezprostředně poválečné represe tak rozsáhlé.

V letech 1954–1989, tj. plných pětatřicet let, což je déle než kterýkoli jiný vůdce ve východním bloku, stál v čele komunistické strany Todor Živkov. Za jeho éry nedošlo k jedinému velkému povstání; Bulharsko nemělo svůj rok 1956 jako Maďarsko ani rok 1968 jako Československo. Zvláštní je, jak Živkov skončil. Rezignoval 10. listopadu 1989, tedy den po pádu Berlínské zdi, pod tlakem reformního křídla strany a se souhlasem Michaila Gorbačova, o němž se prý dozvěděl jen pár minut před osudným zasedáním.

Živkovova vláda byla velmi brutální. Ve druhé polovině osmdesátých let zahájil režim tzv. obrodný proces, tvrdou asimilační kampaň namířenou proti bulharským Turkům a dalším muslimům. Statisíce lidí byly nuceny změnit si jména na bulharská, zakazovalo se mluvit turecky. Vrchol přišel v roce 1989 v podobě jejich vyhnání, kterému režim cynicky říkal „velký výlet“. Během několika měsíců opustilo zemi přes tři sta tisíc bulharských Turků, až nakonec Turecko muselo hranice zavřít. Bulharský parlament tuhle kapitolu v roce 2012 oficiálně označil za etnickou čistku.

A jak to bylo s Todorem Živkovem? Byl sice obviněn a souzen, ale skončil v podstatě v poklidu, dožil v Sofii a zemřel až v roce 1998. Bulharská společnost se se svou komunistickou minulostí nikdy řádně nevyrovnala.

Moje první moře

Pro jednoho z nás, Martina Kováře, bylo Černé moře prvním, které v životě viděl. Psal se rok 1975 nebo 1976 a cesta vypadala takto: vlakem z Prahy do Burgasu, dvě noci v kupé, v šesti lidech, na legendárních koženkových lůžkách nad sebou, úmorné horko a v Rumunsku několikahodinové stání na jakémsi venkovském nádraží. Černé moře, konkrétně Slunečné pobřeží kousek od Burgasu, tehdy desetiletého kluka nadchlo.

O dvacet let později, na konci devadesátých let, si Martin udělal s přáteli výlet z bulharského jihu do Istanbulu, a právě tehdy pochopil hodně z toho, co do té doby znal jen z knih. Na bulharské straně hranice ho přivítali zarostlí, neoholení pohraničníci s utrženými knoflíky na uniformách, kteří si řekli o cigarety a nechali autobus projet bizarní „dezinfekční lázní“, přirozeně za vysoký poplatek. O pár desítek metrů dál, na turecké straně, stáli dokonale upravení vojáci v padnoucích uniformách, kteří se na bulharské sousedy dívali se zjevným despektem. V přijímací hale byly všude portréty Atatürka, „otce Turka“, zakladatele moderní Turecké republiky. Bylo to v době, kdy byl starostou Istanbulu jistý Recep Tayyip Erdoğan…

Za zmínku stojí ještě jeden kontrast. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století bylo Bulharsko sice chudší než husákovské Československo, ale ve srovnání s Ceauşeskovým Rumunskem působilo téměř blahobytně; ten rozdíl byl na nádražích a v městečkách propastný ve prospěch Bulharska. Dnes se karta obrátila. Rumunsku se v přepočtu na kupní sílu daří podle řady ukazatelů lépe než Slovensku, zatímco Bulharsko zůstává jednou z nejchudších zemí Evropské unie.

Orbán, nebo Fico?

Vraťme se ale k Rumenu Radevovi. Nálepka „nového Orbána“ je svůdná, ale nepřesná. Radev není stranický politik typu maďarského premiéra. Je to voják, stíhací pilot, který část výcviku absolvoval ve Spojených státech, a podle toho i rozhoduje, řekněme ve stylu nula jedna. Programově má blíž k levici. Pokud už ho k někomu přirovnávat, je to spíš slovenský premiér Robert Fico než Orbán, levicový populista, který umí být vůči Bruselu nepříjemný, ale na rozdíl od Orbána se nakonec spíš dohodne, než aby zásadně blokoval důležitá rozhodnutí.

Jeho politická dráha je poněkud neobvyklá. Prezidentem se stal v roce 2016, znovu byl zvolen v roce 2021, a po celé druhé funkční období byl v ostrém sporu s vládami premiéra Bojka Borisova, bývalého boxera a šéfa strany GERB, kolem něhož se točila obvinění z korupce a propojení s oligarchií. Když protikorupční protesty, do velké míry vedené mladou generací, srazily na konci roku 2025 vládu na kolena, a země mířila k dalším, v pořadí již osmým volbám za pět let, učinil Radev nevídaný krok: v lednu 2026 rezignoval na prezidentský úřad, založil koalici Progresivní Bulharsko a v dubnových volbách s ní získal 44,6 % hlasů.

Tady je třeba opravit jeden rozšířený omyl. Panuje obecná představa, že Radev sice vyhrál, ale nemá většinu v parlamentu, a proto si nemůže dělat, co chce. Není to tak. S necelými 45 % hlasů získalo Progresivní Bulharsko absolutní většinu křesel v parlamentu, poprvé od roku 1997. To z Radeva dělá mimořádně silného premiéra a zároveň prvního člověka v polistopadové historii země, který zastával post prezidenta i šéfa vlády.

Jak vypadá jeho politika? Radev je kremlofilní v tom smyslu, že kritizuje protiruské sankce i vojenskou pomoc Ukrajině. Zároveň ale nezpochybňuje členství Bulharska v Evropské unii ani v NATO; ještě v předvolebním programu se hlásil k závazku vydávat na obranu 5 % HDP. Je to konzervativec, žádný liberál, ale také pragmatik, ne ideolog.

Pár čísel pro pořádek. Bulharsko je jednou z nejchudších a zároveň jednou z nej-proevropštěji naladěných zemí EU. Má necelých sedm milionů obyvatel, stárne, přibližně 80 % lidí se hlásí k pravoslaví, ekonomika stojí ze 70 % na službách. Je silně závislé na evropských penězích, hostí americkou vojenskou základnu a je pevně ukotvené v atlantických strukturách. Přijetí eura k 1. lednu 2026 tuto závislost ještě prohloubilo; stalo se tak navzdory tomu, že podle průzkumů byla pro euro jenom, přibližně, čtvrtina Bulharů. I sám Radev tehdy kritizoval, že o tak zásadní věci nerozhodlo referendum. Tolik k euru coby záruce demokracie.

Na závěr stojí za připomenutí, jak hluboké jsou česko-bulharské vazby. Podle bývalého českého velvyslance v Sofii Dr. Lukáše Kauckého sehráli Češi nezanedbatelnou roli při budování moderního bulharského státu na přelomu 19. a 20. století, od vědy přes architekturu a archeologii až po pivovarnictví. Od šedesátých let 20. století patřilo Bulharsko, Zlaté písky a Slunečné pobřeží, k oblíbeným dovolenkovým destinacím Čechů. Toto propojení trvá dodnes. Největší „českou stopou“ v Bulharsku je skupina PPF, která tam vlastní mimo jiné nejsledovanější televizi.

Bulharsko tedy není tak „jednoduchý případ“, jak by se z titulků některých českých médií mohlo zdát. Země, která byla před více než šesti tisíci lety jedním z center tehdejší Evropy, dnes patří k nejchudším v unii a vede ji bývalý stíhací pilot, který si na rozdíl od Viktora Orbána může dovolit vládnout sám. Jestli je to začátek nového vzestupu, nebo jen další kapitola dlouhého pádu, se teprve ukáže.

Co si o tom přečíst

Miroslav Bárta: Sedm zákonů

Kniha jednoho z hostů Nového světa, která nabízí klíč k celému příběhu. Bárta v ní formuluje obecné zákonitosti vzestupu a pádu civilizací, od starověkého Egypta po současnost. Právě jeho optikou dává smysl oblouk, který jsme tu sledovali: jak se země, jež byla v pátém tisíciletí před naším letopočtem na špici vývoje, mohla propadnout na chvost. Vzestup a úpadek nejsou náhoda, řídí se vzorci, a ty se vyplatí znát.

Misha Glenny: Balkán

Nejkomplexnější souvislý výklad o moderních dějinách regionu, jaké je v češtině k dispozici. Misha Glenny, dlouholetý zpravodaj na Balkáně, provede čtenáře dvěma stoletími nacionalismu, válek a velmocenských her, v nichž balkánské státy vznikaly a zase se rozpadaly. V knížce najdete v plné šíři kontext k „bulharským hrůzám“, k San Stefanu i k Berlínskému kongresu, tedy k tomu, jak se z osmanské provincie stal moderní bulharský stát.

Robert D. Kaplan: Balkánští duchové

Kombinace cestopisu a dějin od jednoho z nejlepších amerických autorů píšících o geopolitice. Kaplan prošel Balkán pěšky i projel vlakem a všude „pod povrchem“ nacházel tíhu osmanské minulosti, která dodnes formuje politiku regionu. Jeho kniha je skvělým společníkem k těm pasážím, kde jsme vzpomínali na cesty vlakem k Černému moři a na hranici mezi Bulharskem a Tureckem.

Jan Rychlík: Dějiny Bulharska

Kromě autora, předního bulharisty, se na kapitolách o bulharském národním obrození, dějinách bulharské vědy a kultury a česko-bulharských vztazích podíleli i bulharští historici Ivan Pavlov, Vladimir Penčev, Emilia Angelovová a Svetlana Bajčinská.

Alan Palmer: Úpadek a pád osmanské říše

Kniha se soustřeďuje na souhrn událostí Osmanské říše odehrávající se během dvou a půl století. Zabývá se také několika hlavními problémy: vztahu světské a církevní moci, nedostatky „vojenského feudalismu“, migrací obyvatelstva a nenasytností mocných sousedů.

Tento text vznikl na základě rozhovoru v podcastu Nový svět. Zmíněné knihy najdete na shelfie.cz

Tištěná kniha je možná nejlepší nástroj na přemýšlení, jaký člověk vymyslel, a přitom je v jednom ohledu bezmocná. Umí ukázat vždycky jen jednu věc po druhé, řádek za řádkem. Od chvíle, kdy v polovině patnáctého století nahradil knihtisk ručně opisované rukopisy, se na této vlastnosti nic nezměnilo. Kniha je svým založením lineární a vede čtenáře po jediné cestě, od první stránky k poslední. Většině témat to nevadí. Příběh chce být vyprávěn popořádku, myšlenka se chce rozvíjet krok za krokem. Existují ale události, které se odehrály najednou, a ty se do řady za sebou vejdou jen těžko.

Vezměte si léto roku 1914. Během sedmatřiceti dní mezi atentátem v Sarajevu a vyhlášením války spustila hrstka mužů v několika metropolích řetězec rozhodnutí, který zabil devět milionů vojáků a smetl čtyři říše. Rozhodnutí ve Vídni přitom padalo ve stejné hodině jako úvaha v Berlíně, ruská mobilizace měnila kalkulace v Paříži, britské váhání obracelo představy všech ostatních téměř v reálném čase tehdejšího přenosu informací. Kniha podobné události musí vyprávět jako jejich sled. Nejdříve Vídeň, pak Berlín, pak Petrohrad. Čtenář si tuto souběžnost skládá v hlavě a snadno mu unikne to nejdůležitější, že se všechno dělo zároveň a že o tom rozhodovalo pár desítek lidí, kteří se navzájem znali, a přesto špatně odhadovali, co ten druhý udělá.

To je ve zmenšené podobě problém, který má dnešní čtenář neustále. Žijeme v době, která ví vše, ale rozumí stále méně. Informace jsou všude, v kapse, na obrazovce, v titulcích, které proletí kolem dřív, než je dočteme. Nikdy v dějinách neměl člověk tak snadný přístup k tolika faktům, a přesto nám stále častěji uniká souvislost. Kdo na koho působil, kdy se věci začaly lámat, které rozhodnutí bylo opravdu klíčové a které jen zpětně důležitě vypadá.

Nechybí nám data. Chybí nám kontext.

V Shelfie Publishers jsme se proto rozhodli ke knihám vymyslet a postavit něco, s čím u nás zatím nikdo nepřišel. Říkáme tomu digitální vrstva knihy. Každá taková vrstva má podobu jednoho prozkoumatelného modelu, který běží rovnou v prohlížeči. Není to e-kniha ani audiokniha. Ty s knihou neudělaly nic zásadního, jen tentýž lineární text přenesly na displej nebo do sluchátek, a vy ho pořád čtete nebo posloucháte od první věty k poslední. Náš digitální model s textem zachází jinak. Bere strukturu poznání, kterou kniha vytváří, a dělá z ní něco, čím se dá projít. Mapu, časovou osu, síť lidí, rozhodovací body, skryté vazby. Místo abyste argumentem knihy procházeli po jediné lince, můžete se ve vrstvě pohybovat, dívat se z výšky i zblízka a sami objevovat, jak do sebe jednotlivé části zapadají.

S obvyklými digitálními doplňky ke knize, obálkou, anotací a tlačítkem koupit, nemá nic společného. Je to samostatný obraz tématu, který si můžete prozkoumat, postavený se stejnou redakční pečlivostí jako kniha sama. Pro knihu je to nový rozměr, jaký dříve mít nemohla, podobně jako když kdysi díky lepší technologii tisku dostala barevné ilustrace a fotografie a čtenář poprvé nemusel spoléhat jen na vlastní představivost.

Někdo si nyní řekne, že interaktivní obsah už tu byl mnohokrát a většinou z toho byl jen efekt navíc, který nikdo nepotřeboval. Je to oprávněná námitka. Kdo chce hloubku, sáhne po textu, kdo chce brouzdat po internetu, knihu většinou stejně neotevře. Má-li mít taková vrstva smysl, nesmí to být ozdoba ani pouhá technologie a myslím, že jsme našli ten správný způsob.

Než jsme se do toho pustili, hledali jsme, jestli někoho nenapadlo udělat totéž před námi, abychom se inspirovali podobným řešením. Počítali jsme s tím, že nás někdo dávno předběhl. Existují interaktivní eseje, výborná datová žurnalistika i obohacené elektronické edice. Co jsme ale nenašli nikde, je zpracování, které nyní představujeme. Kniha a vedle ní plnohodnotný model, který rozšiřuje a vizualizuje obsah. Buď jsme první, nebo jsme přehlédli někoho velmi skromného.

Hodnota našeho řešení však není jen v technologii. Graf vazeb je hodinová práce a mapu dnes nakreslí kdekdo. Hodnota je v tom, co žádný nástroj neudělá za vás. Správně spojit data, ověřit je a dát jim kontext. Fakta, sama o sobě prezentovaná bez ladu a skladu, totiž často nevyprávějí celou pravdu. Každý zná jednu větu. V Sarajevu padl výstřel a začala světová válka. Je pravdivá a zároveň zavádí, protože atentáty na panovníky byly tehdy skoro běžné a žádný z předchozích velkou válku nespustil. Tu spustila teprve rozhodnutí, která ve Vídni a Berlíně padla po něm. Atentát byl jen spouštěč, příčina ležela v tom, co přišlo potom. Rozdíl mezi tou jednou holou větou a celým vysvětlením je přesně rozdíl mezi informací a kontextem.

Poprvé jsme celý tento princip postavili na knize Ondřeje Housky Strůjci apokalypsy, která vyšla před pár dny a vypráví právě o létě 1914, kterým jsem vysvětlení začal, a o otázce, jak se zkušení a informovaní lidé mohli rozhodnout tak špatně. V knize je to příběh se vším, co příběh má mít. Vede čtenáře, drží rytmus, dává myšlence tvar. Vedle ní jde model vytvořit a rozvíjet.

Nabízí několik pohledů. Jeden ukáže vazby, které se v souvislém výkladu ztrácejí, třeba že panovníci znepřátelených říší byli blízcí příbuzní, nebo že si dva z císařů v posledních dnech míru psali telegramy a podepisovali se v nich důvěrně Willy a Nicky. Model přitom nikde nepředkládá hotový závěr, jen klade otázky a nechává vás skládat si obraz po svém. Tím stojí mezi dvěma věcmi. Encyklopedie je hromada informací bez vedení a bez úhlu, think-tank vám naservíruje hotové stanovisko, a tato vrstva vás vede strukturou, ale co si z ní odnesete, nechává na vás. Přesně to máme v Shelfie na mysli, když říkáme, že dáváme kontext, ne jen informace.

Z toho všeho by mohlo vyznít, že tištěná kniha je pro nás překonaná. Opak je pravdou. Tištěná kniha pro nás je a vždy bude základním stavebním kamenem. Má vlastnost, kterou jí žádná obrazovka nevezme. Nutí člověka žít, alespoň chvíli, s myšlenkou. Nejen ji zahlédnout a poslat dál, ale chvíli s ní opravdu být, vrátit se k větě, podtrhnout si ji, odložit knihu na stůl a vzít ji znovu do ruky. Má váhu, vůni potištěného papíru, rytmus obracených stránek. Je to předmět, který říká, zastav se, tady je něco, co si zaslouží čas. Po šesti stech letech zůstává tištěná kniha jedním z nejlepších vynálezů lidské kultury a my se jí vzdát nechceme.

Nechceme ale předstírat, že se svět kolem ní nezměnil. Čtenář dnes běžně prochází mapy, časové osy a databáze, hledá vztahy a dívá se na věc z více úhlů. Byla by škoda, kdyby kniha zůstala uzavřená sama do sebe zrovna ve chvíli, kdy jí technologie umí dosah rozšířit. Z osamoceného předmětu, který přečtete a odložíte, se tak stává středobod prostředí, do kterého se dá vstoupit a chvíli se v něm pohybovat.

Je tu ještě jedna rovina, pro nás možná nejdůležitější, a je to zároveň místo, kde se vrstva dostane dál než k lidem, kteří vážné knihy čtou už dnes. Tou rovinou je vzdělávání. Děti a studenti vyrůstají ve světě, který je nesmírně těžký, možná těžší, než si jako dospělí připouštíme. Chceme po nich, aby rozuměli dějinám, politice, ekonomice i technologiím, a zároveň jim prostředí kolem soustavně tříští pozornost a jen zřídka jim pomáhá složit celek. Dostávají fakta, ale ne prostředí pro jejich hodnocení. Letopočty a jména se naučí nazpaměť, hůř se jim ukazuje, proč na sebe věci navazují.

Tady může náš digitální model pomoct nejvíc. Nemá nahradit učitele ani učebnici a nemá z výuky dělat zábavu za každou cenu. Má pomoct mladému člověku uvidět strukturu pod tím, co se učí. Že dějiny jsou síť rozhodnutí a jejich následků, ne seznam letopočtů, a že za jediným výstřelem v Sarajevu stojí dlouhý řetězec kalkulací, strachu a špatných odhadů. Klasický výklad to těžko předá názorně, ne svou vinou, ale proto, že ta složitost je obrovská. Nestačí studentům opakovat, že všechno souvisí se vším. Musíme jim ty souvislosti ukázat.

Digitální vrstvy tak pro nás patří k tomu, jak přemýšlíme o budoucnosti nakladatelství a vydávání knih jako odvětví. Ne každá kniha takovou vrstvu potřebuje, některé mají zůstat jen knihami na nočním stolku, čtenými při tlumeném světle, a je to tak správně. Ale témata jako dějiny, geopolitika, ekonomika a technologie si o ni přímo říkají, protože právě u nich nejvíc záleží na tom, aby byla pochopena v souvislostech.

Zatím stojí jeden digitální model vedle jedné knihy. To je pro nás jen začátek. Chceme je propojit, aby příběh nekončil tam, kde končí jedna kniha, a aby z jednotlivých modelů postupně vznikal jeden propojený obraz toho, jak spolu věci souvisí napříč tématy i celými staletími.

Představte si, že u Strůjců nezůstanete v létě 1914, ale od těch sedmatřiceti dní půjdete po jediné niti dál, k míru ve Versailles o pět let později, který Německu připsal vinu za válku a nechal po sobě obrovskou hořkost. Z té hořkosti vyrostl o čtrnáct let později Hitler a z něj druhá světová válka. Dnes čtete každý ten krok jako samostatnou knihu, oddělenou od ostatních. V propojené vrstvě uvidíte vliv jednoho rozhodnutí na celá desetiletí.

Knihtisk před šesti sty lety nezměnil jen způsob, jak se knihy vyrábějí. Změnil to, kdo a jak může rozumět světu. Stojíme nejspíš na podobném prahu, jen mnohem skromnějším. Ke knize přidáváme vrstvu, která ukáže strukturu pod jejím příběhem a vrátí čtenáři celek v době, která schopnost porozumění rozbila na kusy.

V tom vidíme úkol knih pro 21. století. Dělat z obsahu porozumění. Pro nás to znamená vydávat knihy, které rozhodně nekončí poslední stránkou.

DIGITÁLNÍ MODEL ZDE

Autor: Ondřej Houska

Franz Kafka neměl dobrý den. Nastoupil do špatné tramvaje, zabloudil, zmeškal předem domluvený telefonát. A aby toho nebylo málo, nazítří si zašel na výstavu, jenže se mu nelíbila. O těchto soukromých lapáliích se rozepsal ve svém deníku. Zmínit, byť jedním jediným slovem politiku, to mu vůbec nepřišlo na mysl. Nestaral se o ni. Tím méně pomýšlel na možnost, že by měla politika během chvilky jeho život a život jeho okolí zpřeházet vzhůru nohama. Naivní? Rozhodně. Oním dnem, kdy Kafka láteřil nad svými všedními starostmi, byl 28. červen roku 1914. Den zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie v Sarajevu.

„Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna.“ Kafkův deníkový záznam z počátku srpna 1914 pak potvrzuje, že z hlediska praktického fungování byl, takříkajíc, mimoněm.

Ignorovat „velkou“ politiku a naplno si žít svůj soukromý život je postoj, kterému spousta lidí holduje i dnes. Na Ukrajině je v plném proudu brutální válka, ale mnoha lidem se zdá být nesmírně vzdálená. I před rokem 1914 se válčilo v koloniích nebo na Balkáně, ale to občanům vyspělých zemí přišlo jako na druhém konci světa. „Domnívali jsme se, že vidíme nové červánky. Ale ve skutečnosti už to byla záře blížícího se světového požáru,“ shrnul další spisovatel Stefan Zweig svou tehdejší naivní bohorovnost.

Ale proč by nás to dnes mělo zajímat? Hned z několika důvodů. Kdyby v roce 1914 nevypukla válka, náš dnešní svět by byl úplně jiný. Nedošlo by k druhé světové válce, nikdo by neznal Hitlera ani Stalina, Československo by buď nevzniklo vůbec, nebo za zcela jiných podmínek. A co je ještě důležitější, náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1914. To není nějaká laciná zkratka, ale analogie, která zaměstnává nejlepší mozky naší současnosti. Zažehne i teď někdo jiskru, z níž vypukne světový požár? A co dělat, aby k tomu nedošlo?

Napsal jsem o tom knihu. Jmenuje se Strůjci apokalypsy: Kdo může za nejdůležitější válku dějin? Není to žádná suchá historie plná letopočtů. Snažím se v ní vysvětlit motivace, obavy, obsese a cíle lidí, kteří v roce 1914 rozhodli o tom, že bude válka. Klíčová válka. První světová válka byla „první pohromou dvacátého století, pohromou, v níž měly původ všechny ostatní“, jak to vyjádřil historik Fritz Stern. Jak by svět vypadal, kdyby se atentátník Gavrilo Princip v Sarajevu netrefil? Jak by pak vypadala Evropa a jak by se v ní žilo Čechům? Málo se ví, že Německo bylo v první světové válce k vítězství mnohem blíž než Hitler v té druhé. I o tom je moje kniha. Je pro každého, kdo chce rozumět tomu, jak se rodí osudové chyby a proč je tahle otázka znepokojivě aktuální i dnes.

„V dlouhém období míru se vytratil smysl pro tragické stránky života,“ uvažoval Henry Kissinger o světě před rokem 1914. „Zapomnělo se, že státy mohou zaniknout, že společenské otřesy mohou být nenapravitelné.“ Zapomenout nesmíme ani my, pokud nechceme riskovat, že probuzení z naivity bude skutečně bolestné.

Proč vydáváme Strůjce apokalypsy

Autor: Michal Steininger, Shelfie Publishers

Tolik Ondřej Houska. Teď pár slov ode mě, protože tuhle knihu vydáváme my rád bych vysvětlil proč. Přiznám se rovnou, že na začátku jsem si tím nebyl jistý. Když mi Ondra poprvé vyprávěl o nápadu napsat knihu o začátku první světové války, říkal jsem si, kdo ji bude číst. Léto 1914, generálové ve Vídni, telegramy mezi panovníky. Znělo to jako téma pro úzký okruh lidí, kteří mají rádi vojenskou historii a vědí, kdo byl Conrad von Hötzendorf. Měl jsem dojem, že tahle kniha bude spíš poctou tématu než knihou, po které lidé sáhnou s nadšením na čtení v létě u bazénu. Pak jsem dostal první koncept a začetl se do něj. Došlo mi, že jsem se mýlil skoro ve všem.

Co jsem měl před sebou, nebyla kniha o starých bitvách. Byla to kniha o jedné otázce, která mě od té doby nepustila: jak je možné, že vzdělaní, zkušení a informovaní lidé udělají to nejhorší možné rozhodnutí? Léto 1914 je na tuhle otázku snad nejlepší laboratoř, jakou dějiny nabízejí. Hrstka mužů ve čtyřech metropolích, z nichž každý měl k dispozici nejlepší informace své doby, během několika týdnů spustila válku, která zabila devět milionů vojáků a smetla čtyři říše. Nikdo z nich nebyl hlupák. To je na tom to děsivé.

Ondřej Houska v knize jde proti jednomu pohodlnému výkladu. Christopher Clark v dnes asi nejčtenější knize o roce 1914 napsal, že velmoci do války takříkajíc náměsíčně sklouzly, že nikdo doopravdy nechtěl to, co nakonec přišlo. Je to úlevný příběh, protože z katastrofy dělá nehodu, řetězec nešťastných náhod, za který vlastně nikdo nemůže. Houska tenhle výklad odmítá. Ukazuje konkrétní muže ve Vídni, Berlíně a Petrohradě, kteří válku chtěli, počítali s ní a v rozhodující chvíli získali navrch nad těmi, kdo ji mohli zastavit. Generál Conrad von Hötzendorf, náčelník rakousko-uherského generálního štábu, žádal jen v roce 1913 válku proti Srbsku nejméně pětadvacetkrát. Tihle lidé nebyli náměsíční. Věděli, co dělají. To je daleko nepříjemnější závěr než nehoda, a právě proto stojí za to rozdmýchat znovu diskusi nad tím proč se “nejdůležitější válka dějin” vlastně stala.

Jedna scéna z knihy mi pořád zůstává v hlavě. V posledních červencových dnech roku 1914 si německý císař Vilém a ruský car Mikuláš vyměnili řadu telegramů. Byli to vzdálení bratranci, psali si anglicky a podepisovali se přezdívkami Willy a Nicky. Mikuláš prosil Viléma, aby ve jménu jejich starého přátelství zadržel Rakousko, Vilém se nabízel jako prostředník. Oba psali, že válku nechtějí, a oba zároveň nechávali rozjet vojenskou mašinerii, kterou už nedokázali zastavit. Mikuláš kvůli těm telegramům na den zrušil všeobecnou mobilizaci, pak ji ale znovu nařídil. Prvního srpna, v den posledního telegramu, vyhlásilo Německo Rusku válku. Dva nejmocnější muži kontinentu, příbuzní, kteří si byli blízcí a tu válku si nepřáli, ji nedokázali odvrátit. Drželi v rukou víc moci než kdokoli dnes a stejně je dohnal stroj, který sami pomohli roztočit. V té scéně je vidět, proč je výklad o náhodě tak lákavý. Připadá nám nemožné, že by lidé s takovou mocí katastrofu prostě dopustili. A přece se to stalo.

Co mě ale na knize fascinuje nejvíc, je něco, co přesahuje rok 1914. Evropa té doby byla bohatá, vzdělaná, propojená obchodem i rodinnými vazbami mezi panovnickými dvory. Na předních trůnech kontinentu seděli vzájemně spříznění panovníci. Banky v Londýně, Paříži a Berlíně byly provázané tak, že se válka jevila jako ekonomická sebevražda. Přesně proto jí skoro nikdo nevěřil. Panovalo přesvědčení, že natolik propojený a civilizovaný svět něco takového prostě neudělá, protože by to nedávalo smysl. To přesvědčení se ukázalo jako smrtelný omyl.

Právě tady cítím ozvěnu naší doby. Když dnes posloucháme, že nějaká eskalace je přece vyloučená, protože by neprospěla nikomu, používáme stejnou logiku jako lidé v roce 1914. Jen jsme vyměnili slova. Místo příbuzenských vazeb mezi dvory mluvíme o ekonomické provázanosti, místo civilizovanosti o jaderném odstrašení, místo zdravého rozumu o racionalitě aktérů. Pod tím vším se ale skrývá tentýž blok, hluboká neschopnost uvěřit, že to nejhorší se může stát zrovna nám. Nemyslím, že se historie opakuje doslova. Myslím, že se opakují omyly, kterých se dopouštějí lidé, když si jsou příliš jistí.

Možná se ptáte, proč jdeme s knihou o létě před více než sto lety do doby, kdy všechny zajímá přítomnost. Každý den nás zaplaví zprávy o Ukrajině, o Blízkém východě, o Tchaj-wanu. Bylo by snadné přidat k nim další titul o aktuální krizi. My jsme místo toho sáhli po roce 1914, a má to svůj důvod. Přítomnosti nejde rozumět bez vzorců z minulosti. Dnešní zprávě porozumíte líp, když víte, jak vypadala poslední velká chvíle, kdy si Evropa myslela, že válka mezi velmocemi patří minulosti. Tohle je přesně to, co se na Shelfie snažíme dělat. Nevydáváme knihy proto, aby vám řekly, co se právě stalo. Vydáváme je proto, aby vám pomohly pochopit, proč se to děje. Kontext, ne jen informace.

Když se vrátím k té své počáteční pochybnosti, kdo bude tohle číst, vidím dnes, jak špatně jsem se ptal. Otázka nezní, kolik lidí zajímá rok 1914. Otázka zní, kolik lidí by mělo chtít rozumět tomu, jak se rodí osudové chyby, dokud je čas se z nich poučit. Věřím, že takových lidí je mezi našimi čtenáři hodně. Ondra napsal knihu pro ně, i když to na první pohled vypadá jako kniha o mrtvých generálech. Jestli má Henry Kissinger pravdu a v dlouhém míru se vytrácí smysl pro to, jak křehké všechno je, pak jsou Strůjci apokalypsy malým pokusem si ten smysl připomnout dřív, než nás to bude něco stát.

Strůjce apokalypsy si můžete objednat na shelfie.cz za 399 korun a věřte mi, že se jedná o velmi dobrou investici.

KOUPIT ZDE

Dvanáctého prosince 2019, krátce po druhé hodině ranní, vychází Andrej Babiš z budovy Evropské rady v Bruselu. Za sebou nechává osm hodin jednání a jeden hlas. Česká republik dostala do závěrů summitu jednu, absolutně nic neříkající větu o jaderné energetice a její premiér právě podpořil cíl klimatické neutrality Evropské unie do roku 2050. Tedy to, čemu se dnes říká Green Deal. Před českými novináři o tom mluví jako o úspěšném vyjednávání pro Českou republiku.

O dva roky později jezdí stejný politik po stejné České republice a stejný Green Deal kritizuje jako zlo, které nám Brusel vnutil přes vůli našich občanů.

Mezitím se nestalo nic. Žádný diktát se nekonal a nekoná. Co se konalo, je trik. Funguje jen tak dlouho, dokud mu věříme.

Mechanika triku

Babiš není výjimka, je vzor. Většina českých politiků hraje stejnou hru. V Bruselu, kde se rozhoduje, zvednou ruku pro. V Praze, kde se promlouvá do mikrofonu, na výsledek nadávají. Tato disonance prochází, protože většině z nás chybí to hlavní abychom trik prohlédli, totiž souvislosti. Politik spoléhá, že si nikdo nespojí, co schválil v Bruselu, s tím, co kritizuje v Praze. Většinou má pravdu.

Druhá strana téhož triku je předpoklad, že se vás Brusel osobně netýká. Ale opak je pravdou a pro většinu z vás stačí, když se teď hned podíváte do vlastní kapsy. (uznávám, že ne pro všechny ta věta bude platit)

Zrovna ve dnech, kdy píšu tento text, oznámil Apple, že novou Siri s umělou inteligencí do Evropské unie nepustí. Důvodem je spor s Evropskou komisí o takzvaný Digital Markets Act, evropský zákon o digitálních trzích, který má krotit moc technologických gigantů. Komise tvrdí, že si to Apple zvolil sám poté, co mu odmítla udělit osmnáctiměsíční výjimku. Výsledek je tak jako tak ten, že přes 450 milionů Evropanů jednu funkci ve svém telefonu mít nebude. Protože za porušení evropských pravidel hrozí pokuta až do deseti procent celosvětového obratu firmy, jde o desítky miliard, tak Donald Trump již evropské vymáhání pravidel označil za diskriminaci amerických firem a pohrozil odvetnými cly.

Jeden spor, a je v něm všechno. Evropské pravidlo, americký gigant, telefon ve vaší kapse i velká geopolitika. Jakmile pochopíte, jak do sebe tyto věci zapadají, jste o krok blíž k tomu, abyste ten trik prokoukli.

Proč to vůbec funguje

Trik prochází proto, že trpíme historickou amnézií. Když politik mluví o „bruselském diktátu“, říká tím implicitně, že evropská integrace je něco cizího, co nám někdo vnutil zvenku. Pravda je úplně opačná. Návrh na sjednocení Evropy přišel od českého krále.

V letech 1462 až 1464 přišel Jiří z Poděbrad, husitský král a jediný panovník na českém trůně, který nevzešel z žádné vládnoucí dynastie, s něčím, čemu dnes neřekneme jinak než předobraz Evropské unie. Jeho Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu počítala se stálým spolkem evropských panovníků, kteří by své spory neřešili válkou, ale před společným soudem. Spolek měl mít stálé sídlo, pravidelná shromáždění a pravidlo, podle kterého má každý stát jeden hlas. Pět set let předtím, než vznikla EU, navrhl český král kolektivní bezpečnost, mezinárodní arbitráž a rovnost států. UNESCO jeho projekt v roce 1964 zařadilo mezi ideové předchůdce Charty OSN. Neuspěl. Chyběl mu souhlas papeže a Evropa husitského kacíře ve svém čele nestrávila. Ale myšlenka se zrodila a jednu z jejích prvních verzí sepsal Čech.

Evropská integrace není nic, co nám někdo vnutil. Je to stará evropská odpověď na velmi starou evropskou otázku, totiž jak zařídit, aby se kontinent znovu nezačal vraždit.

Klíč

V tomhle bodě přichází kniha, která to celé rozebírá na součástky. Jmenuje se Bruselský diktát a vyšla teď v druhém, rozšířeném vydání. Přiznám rovnou, že vyšla u nás v Shelfie Publishers. Zde bych jako politik ihned musel nahlásit střet zájmů, ale bohudík jím nejsem, takže postačí, když se mírně ospravedlním faktem, že se o knize nesnažím psát jen jako vydavatel, ale zejména jako obdivovatel.

Napsali ji dva autoři a kniha z toho těží víc, než bývá zvykem. Michal Půr je vypravěč. Provede čtenáře staletími evropské politiky od Jiřího z Poděbrad přes Bismarcka a dvě světové války až k dnešní unii, a to jazykem, který je zároveň lehký i hutný a přitom přístupný. Je to brána, kterou projde i člověk, který by jinak při slově „integrace“ knihu zavřel. Ondřej Houska je evropský insider v pravém slova smyslu, novinář, který Brusel zažil, žil a sleduje zblízka. Jeho kapitoly o tom, jak unie reálně funguje a kdo v ní tahá za nitky, jsou přesně to, co v české publicistice chybí. Jsou zasvěcené a navíc vtipné, což se u psaní o Bruselu vidí málokdy.

Jeden čtenář to na Databázi knih shrnul lépe, než bych svedl já, totiž že vedle skutečného dění v Bruselu je dánský seriál Borgen (učebnicová ukázka politického napětí) vlastně poklidná pohádka. Jakmile pochopíte, že v Bruselu jde o moc, peníze a vliv ve stejné míře jako kdekoli jinde, přestane vás nudit. A jakmile vás přestane nudit, trik s diktátem na vás přestane platit.

Proč to číst zrovna teď

První vydání knihy se vyprodalo za pár měsíců. Tohle druhé je o dvě nové kapitoly delší, celé barevné a aktualizované o poslední rok světové i domácí evropské politiky. Ten poslední rok je důvod, proč má kniha smysl právě teď.

Sedmdesát let stála evropská bezpečnost na jednom tichém předpokladu, totiž že za Evropou v krajním případě stojí Spojené státy. Ten předpoklad se rozpadá před očima. Druhá Trumpova administrativa dala jasně najevo, že Evropa se má napříště starat sama o sebe. Viceprezident Vance přijel do Mnichova Evropanům říct, že jejich největší hrozba nepřichází z Moskvy, ale z jejich vlastního vztahu k demokracii. Na Blízkém východě mezitím probíhá americko-íránská válka, o které jsem psal v textu o Hormuzu. Řád, na který jsme si za třicet let zvykli, se přeskupuje.

O tom, jestli Evropa v novém řádu přežije jako svrchovaný hráč, nebo skončí jako kolonie, se rozhoduje teď. A trik s „diktátem“ je v takovém okamžiku víc než politické divadlo. Je to únik od povinnosti vědět, kdo jsme, co můžeme, a hlavně co musíme.

Knížka, ze které se dnes učí studenti

Kniha nese podtitul „aneb co školy o EU neučí“. Podtitul byl na začátku myšlen jako lehce kontroverzní vtip. Skončilo to tak, že byl daleko blíže realitě, než kdokoli čekal. Slýcháme to za poslední rok od mnoha čtenářů. Kupují knihu sobě a pak ji dávají číst svým dětem, protože konečně našli způsob, jak jim unii vysvětlit. Učitelé i studenti nám píšou, že jim posloužila k pochopení něčeho, co jindy zůstává zastřené mlhou. Knížka, která vznikla tak trochu jako šťouchanec do školních osnov, se tak sama stala svým způsobem učebnicí.

Zpátky k politikovi

Vraťme se k Babišovi a všem dalším politikům, kteří jezdí domů z Bruselu s nasazenou tváří odporu k něčemu, co si sami odhlasovali. Jejich trik funguje jen tak dlouho, dokud věříme, že existují nějací „oni“, kteří nám něco diktují. Stačí pochopit, jak to celé funguje, a kouzlo se rozplyne. Zůstane jen ten politik, jeho zvednutá ruka v Bruselu a jeho nadávání v Praze.

Bruselský diktát je kniha, po jejímž přečtení ten trik příště prokouknete. A když ji dáte přečíst svým dětem, prokouknou ho dřív než vy.

Druhé, rozšířené vydání je již nyní skladem na Shelfie.cz.

Autor: Michal Steininger

KOUPIT ZDE

Jedenáctého března 2025 přijal šéfredaktor časopisu The Atlantic Jeffrey Goldberg na aplikaci Signal žádost o spojení od poradce pro národní bezpečnost Mika Waltze. O dva dny později se ocitl ve skupinovém chatu nazvaném Houthi PC small group, kde sledoval, jak si ministr obrany, viceprezident a poradce pro národní bezpečnost vyměňují podrobnosti o chystaném leteckém úderu na jemenské Húsíe. A to včetně časů startů i typů zbraní, které budou použity. Vrcholní muži americké administrativy plánovali vojenskou operaci na komerční aplikaci, do které někdo omylem přidal novináře. Vypadalo to jako diletantismus, na jaký si v Bílém domě nikdo nepamatuje.

Úder patnáctého března proběhl. Přesně podle plánu, který si ti muži psali do telefonu jako parta domlouvající víkendový fotbal. Ta scéna ukazuje celkový problém v malém vydání. Na povrchu čirý nepořádek, pod ním funkční vojenská operace. Mezera mezi tím, jak americká zahraniční politika vypadá, a tím, co skutečně dělá, je téma, kvůli kterému tento text píšu.

Americkou politiku sleduji od svých raných gymnazijních let. Naučil jsem se v ní rozeznávat vzorce, odhadovat reakce, tušit, kam se věci pohnou. Samozřejmě s různou mírou úspěšnosti. Nebudu lhát. Poslední rok je ale nepřehledný i pro mě, a nejsem v tom sám. Lidé, kteří téma sledují profesionálně celý život, říkají totéž.

Otázka, která se v debatě vrací, zní jednoduše. Je ten chaos záměr, nebo neschopnost? Hraje Trump nějakou rafinovanou hru, které my ostatní jen nerozumíme, anebo jsme svědky obyčejného amaterismu zabaleného do sebevědomí? Problém je, že takhle položená otázka nemá dobrou odpověď. Ať si vyberete kteroukoli stranu, druhá vám obratem předloží důkazy, které vaši odpověď rozloží. Chci proto začít jinde a ukázat, že ta otázka je špatně postavená.

Přiznám se k jednomu vnitřnímu napětí, protože ovlivňuje, jak se na celou věc dívám. Týká se Íránu. Hrozbu tamního režimu považuji za vážnou a psal jsem o ní opakovaně. Americké údery na Írán pokládám za krok, který měl své opodstatnění. Co mě znepokojuje, není ta akce. Je to způsob, jakým byla vedena a sdělena, a to, že po týdnech pořád nevím, k čemu povede, přestože na tom bude záviset podoba Blízkého východu na desetiletí dopředu. Snažím se proto odložit emoce a dívat se chladně. Tenhle text je pokus přesně o to.

Nejdřív ale inventář toho chaosu, protože bez něj nedává zbytek smysl. Za jediný rok Spojené státy vystoupily z desítek mezinárodních organizací a zapínaly a vypínaly cla v rytmu, který rozhodil světové trhy. Průměrná celní sazba vyskočila z necelých tří procent na konci roku 2024 na zhruba sedmnáct, nejvýš od dob Velké hospodářské krize, a začala plnit americkou pokladnu částkou kolem třiceti miliard dolarů měsíčně. Administrativa vyhrožovala anexí Grónska a pohrozila spojencům z NATO postupně rostoucími cly, dokud Dánsko ostrov neprodá. Provedla dvě vojenské operace, v Íránu a ve Venezuele. A celé to běželo z velké části přes prezidentův účet na síti Truth Social, kde se výhrůžka, vyjednávací nabídka a uražená poznámka střídají během jednoho dopoledne. Kdo se snaží z těch signálů poskládat americkou pozici, musí mít pocit silných křečí v žaludku.

Existuje pojem, kterým se tato chaotická směs nejčastěji vykládá, a stojí za to ho hned na začátku vysvětli, aby nedošlo k nedorozumění. Jmenuje se “Madman theory”, teorie šílence. Britský historik James D. Boys, který jí věnoval knihu o americké velké strategii od Nixona po Trumpa (US grand strategy and the Madman Theory: From Nixon to Trump), ji definuje přesně. Příčetný vůdce v ní hraje iracionalitu, aby v protivníkovi vzbudil přesvědčení, že existuje, byť jen jednoprocentní šance, že na něj dopadne nepřiměřená, zničující odpověď, pokud neustoupí. Klíčové slovo je předstírání. Abyste tu taktiku mohli nasadit, musíte být při smyslech.

To samo o sobě podráží nejčastější reakci na Trumpa, totiž že je blázen. Boys připomíná takzvané Goldwaterovo pravidlo. V roce 1964 obvinil Lyndon Johnson svého protikandidáta Barryho Goldwatera z duševní nezpůsobilosti tak účinně, že Americká psychiatrická asociace později vydala zásadu, podle níž se nemá diagnózou častovat nikdo, koho lékař nemá ve své péči. Pravidlo vydrželo desítky let, dokud roku 2015 nesešel po eskalátoru v Trump Tower jeden konkrétní kandidát, načež se diagnostikování na dálku znovu stalo společensky přijatelným. Říkám to proto, že považuji za laciné nazvat protivníka bláznem jen proto, že nesouhlasím s jeho politikou. Pokud chceme něčemu porozumět, nálepka nám obvykle zavře dveře dřív, než jimi projdeme.

Zároveň je tu ještě jeden detail, který teorii ještě komplikuje. Madman theory působí jako utajená hrozba, jako něco, co protivník tuší, ale nemá černé na bílém. Trump ji ovšem vyhlásil veřejně. Ve velkém projevu k zahraniční politice 27. dubna 2016 řekl otevřeně, že Amerika se za Obamy stala příliš předvídatelnou a že on bude od této chvíle nevypočitatelný. Telegrafoval svou nevypočitatelnost. Oznámil světu, že bude hrát šílence. Tím se dostáváme k otázce, která dává smysl víc než ta o tom, kdo je a není blázen. Když nepředvídatelnost není utajená taktika, ale vyhlášený program, je vůbec ještě nástrojem? A pokud ano, k čemu vlastně slouží a co se skrývá pod ní?

Co se skrývá pod povrchem

Odpověď začíná u toho, co se naopak nemění. Boys ve své knize ukazuje, že ať se Trumpova rétorika převrací ze dne na den jakkoli, tři přesvědčení drží beze změny. První, že Ameriku spojenci i nepřátelé dlouhá léta odírají a nikdo nezaplatil za ochranu. Druhé, že američtí diplomaté vyjednávají špatně, protože svůj záměr ohlásí dřív, než vyjednávání vůbec začne. Třetí, že Írán je existenční hrozba, kterou je třeba odstranit, ne donekonečna zadržovat. Kdo si přečte projev Trumpa z roku 2016, najde tam všechny tři. Kdo sleduje kroky administrativy o deset let později, vidí je v pohybu. Tyhle tři věty popisují spíš povahu než doktrínu, dlouhodobé instrukce k tomu, jak se dívat na svět.

Právě tady leží odpověď na námitku, kterou by každý pozorný čtenář vznesl. Na první pohled se totiž ten směr rozpadá do protikladů. America First slibuje, že se Amerika stáhne, přestane platit za cizí bezpečnost a vrátí se domů. A přitom během jediného roku vyhrožuje anexí Grónska, uvalí cla na spojence z NATO a nechá ve Venezuele zajmout hlavu státu. Kde je v tom ústup? Na zdrženlivost je v tom příliš mnoho apetitu.

Námitka sedí, dokud hledáme myšlenkovou soudržnost doktríny. Žádná tam není. Co tam je, je nekritická důvěra instinktu. Historik Hal Brands to pojmenoval přesně. Nejstálejší rys celé administrativy je přesvědčení, že Amerika dosud svou moc využívala příliš málo. Pod tím přesvědčením se expanze i ústup přestávají vylučovat, protože obojí je totéž gesto, odmítnutí zděděných závazků ve prospěch holé kalkulace, co se vyplatí. Grónsko se vyplatí, smlouva s WHO ne. Vzít Venezuelu se vyplatí, platit za evropskou obranu bez protihodnoty ne. Působí to jako účetní kniha velmoci, která se rozhodla odepsat vše, co nevynáší.

Nejčerstvější tah ze začátku června 2026 ten vzorec ukazuje skoro učebnicově. Podle deníku Financial Times začala americká administrativa za zavřenými dveřmi jednat o rozšíření takzvaného jaderného sdílení, tedy dohod, díky nimž některé evropské země hostí americké jaderné pumy a letouny schopné je nést. Dosud šlo o šest států, Británii, Německo, Itálii, Nizozemsko, Belgii a Turecko. Nově by se okruh mohl rozšířit i na východní křídlo NATO, na Polsko a pobaltské země, které samy o takové umístění stojí. Spojené státy tak tlačí Evropu, ať si konvenční obranu platí sama, a současně posouvají jaderný deštník blíž k ruské hranici. Ústup a rozpínání v jednom gestu. Když Amerika ubírá vojáky a peníze, ochotu chránit neztrácí, jen ji přesouvá tam, kde má největší páku za nejnižší cenu. Alianci to ovšem neutuží, naopak. Nepředvídatelnost nepůsobí na všechny stejně, jedny spojence žene pryč, aby se zajistili jinak, druhé strachem z Ruska tiskne blíž k americké záruce. A jako tolik jiných věcí i tahle zpráva přišla jako mlha, uniklá do novin, nepopřená i nepotvrzená, se zárukou, že žádná dohoda není blízko.

Boys jde ještě o krok dál a nabízí, jak ty zdánlivě nesouvisející tahy spojit do jednoho obrazu. Stačí podle něj otočit mapu. Když do jejího středu položíme Arktidu a podíváme se na svět od severu, začnou Venezuela, Grónsko a Írán vyprávět jeden příběh. Venezuela má ropu. Grónsko má vzácné zeminy a nerostné bohatství, po kterém sahá i Čína. Íránská ropa neteče do Ameriky, teče do Číny. Spojuje to přístup ke zdrojům a snahu přiškrtit čínský růst i zajistit energii pro datová centra, bez nichž se neobejde závod o umělou inteligenci. Říkám rovnou, že je to Boysova interpretace, ne doložený plán administrativy, a on sám to přiznává. Ale jako rámec, ve kterém chaos přestává být chaosem, funguje líp než cokoli, co nabízejí ti, kteří v tom vidí jen zmatek.

Rok vzniku této taktiky přitom leccos vysvětluje. Madman theory se zrodila na Harvardu na úsvitu jaderného věku, kdy američtí stratégové hledali něco mezi nečinností a koncem světa. Ekonom Thomas Schelling přišel s myšlenkou, že racionalitu lze ve vyjednávání předstíraně pozastavit, a jeho mladší kolega Daniel Ellsberg ji rozpracoval do návodu. Tentýž Ellsberg o pár let později vynese Pentagon Papers, tajnou studii amerického ministerstva obrany, která odhalí, jak Washington léta klamal veřejnost o průběhu vietnamské války. O Vánocích 1968 se v newyorském hotelu Pierre sešli Henry Kissinger, Schelling a lidé od korporace RAND a sestavili z toho strategii pro Nixonův Vietnam. Nixon ji pak používal s plným vědomím toho, co dělá, a posílal Kissingera po světě se vzkazem, že prezident je nevyzpytatelný a může sáhnout po čemkoli. Nefungovalo to. Brežněv ani vedení v Hanoji nikdy doopravdy neuvěřili, že Nixon provede něco extrémního, a Amerika nakonec z Vietnamu odešla a opustila i červené linie, které si předtím sama vytkla. To je první varování, které historie posílá do přítomnosti. Taktika je stará a její bilance je přinejmenším smíšená.

Zbývá ještě jedna vrstva, bez které obraz není úplný. Pokud je komunikace nahoře z velké části šum a mlha, kdo tedy doopravdy rozhoduje? Odpověď je nepříjemná a zajímavá zároveň. Prezidentova slova přestala být spolehlivým ukazatelem politiky a jejich místo zaujal úzký okruh lidí, kteří Trumpův šum překládají do konkrétních kroků. Ministr zahraničí Marco Rubio drží od jara 2025 zároveň funkci poradce pro národní bezpečnost, dvojroli, jakou naposledy zastával Kissinger. Rada pro národní bezpečnost, klasický aparát, jímž se americká politika koordinuje, byla zmenšena zhruba na polovinu a její vliv se snížil. Mika Waltze, který do osudného chatu o Jemenu omylem přidal novináře, prezident odsunul na velvyslanecký post při OSN.

Tady se tři vysvětlení šumu potkávají a je poctivé je nechat soupeřit, místo abychom mezi nimi rozhodli. Možná je nepředvídatelnost vědomá taktika, předstíraný „madman“, jak tvrdí Boys. Možná je vedlejším produktem rozbitého procesu, kde slovo prezidenta a krok aparátu nejdou v jedné linii. A možná je řečí dovnitř, k rozštěpené domácí základně, kde jedna část touží po síle a druhá po ústupu z cizích válek a Truth Social mluví k oběma najednou. Žádné z těch vysvětlení druhé nevylučuje. Pravděpodobně působí všechna naráz, v různé míře podle dne a tématu.

Ať už je ale příčina informační mlhy jakákoli, směr pod ním existuje a je dost soudržný, aby se o něm dalo mluvit jako o strategii. Tím se dostáváme k jediné otázce, která za položení stojí. Kolik ten plán stojí?

Cena nepředvídatelnosti

Začněme tím, co se administrativě skutečně povedlo, protože bez toho by byl zbytek nepoctivý. Výčet není krátký. Údery na Írán zasadily jeho jadernému programu ránu, jakou předchozí administrativy jen slibovaly. Spojenci v NATO přislíbili zvednout obranné výdaje na pět procent HDP do roku 2035, tedy stovky miliard dolarů ročně navíc. Ve Venezuele padl Maduro v největší americké vojenské operaci v Latinské Americe od svržení Noriegy v Panamě roku 1989. Operaci předcházely měsíce příprav, tým CIA sledující prezidentovy pohyby v Karákasu a přesun letadlové lodi Gerald R. Ford do Karibiku. V Gaze se drží příměří, jakkoli křehké. Boys k tomu dodává postřeh, který má svou logiku. Beztrestné zabití generála Solejmáního v Trumpově prvním období prezidenta podle něj naučilo, že americkou silou lze udeřit takřka bez následků a že předchůdci byli ve využití té síly příliš opatrní.

Tady ovšem záleží na přesnosti pojmů, a Boys na ní sám trvá. Madman theory je taktika, ne strategie, tedy nástroj k prosazení nějakého cíle, který sám cílem není. A taktický úspěch ještě není totéž, co strategická udržitelnost. Hodnotící zpráva washingtonského Middle East Institute za první rok to shrnuje střízlivě. Rok přinesl taktické úspěchy proti Íránu i proti Islámskému státu a řadu dohod s partnery z Perského zálivu, ale žádné trvalé zisky pro regionální mír. Závažnější je, že Trumpův nevypočitatelný styl přiměl klíčové partnery, aby se začali tiše zajišťovat a směřovat své vazby jinam.

Tady je jádro problému. Pokud taktika šílence odcizí spojence natolik, že Amerika ztratí svou diplomatickou váhu a schopnost pohnout vůlí jiných států, je na konci slabší, ať si připadá jakkoli silně. Velmoc, která už nedokáže vytvořit konsensus a musí si každý souhlas vynutit nebo koupit, neušetřila, jen přesunula náklad jinam. Bohužel to vypadá, že Írán tu hru přečetl. Místo aby ustoupil pod tlakem nevypočitatelnosti, lhal, kličkoval a hrál o čas. Americkým cílem v tom regionu se nakonec stalo vrátit se zhruba tam, kde věci stály předtím.

Nejjasněji je to selhání vidět na Ukrajině. Trump sliboval, že válku ukončí za čtyřiadvacet hodin, později to opravil na šest měsíců, a po více než roce mír nikde. Jeho vyslanec Steve Witkoff jel od jara 2025 do Moskvy osmkrát, ale do Kyjeva ani jednou. Na summitu na Aljašce v srpnu 2025 se Putinovi dostalo setkání s Trumpem tváří v tvář, po kterém tak dlouho prahl, a Ukrajina za to nedostala nic. Rusko neslevilo ani o píď. Paradox je, že Trumpova páka přitom existuje, jen leží jinde, než se zdá. Podle analýzy CNN Rusko na bojišti ve skutečnosti prohrává, a i čínský prezident Si Ťin-pching prý Putinovi naznačil, že invaze byla chyba. Nevypočitatelnost, která měla Moskvu donutit k ústupkům, jí místo toho dala čas a postavení velmoci, se kterou Amerika jedná jako rovný s rovným.

Nyní to podstatné. I kdyby byl ten směr sebejasnější, mlha kolem něj má svou vlastní cenu, kterou platíme bez ohledu na to, že se pod ní nachází něco, co na první pohled nemusíme vidět. Spojenci se zajišťují na svět bez pomocné ruky USA. Indie po celních hrozbách přitvrdila vztahy s Čínou. Evropa po sporu o Grónsko začala o Spojených státech mluvit jako o partnerovi, na kterého není spolehnutí, v některých hlavních městech rovnou jako o dravci. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj opakovaně varuje, že nejistota kolem cel brzdí investice po celém světě. Protivník navíc čte tutéž nevypočitatelnost jinak než spojenec. Rusko si Trumpovo nejasné signalizování k Ukrajině vyložilo jako tiché svolení pokračovat v anexi v Donbasu. Signalgate zase ukázal, že chaos není zadarmo ani doma, protože ohrozil bezpečnost vlastních pilotů.

Je tu i obecnější důvod, proč nástroj zadrhává, a souvisí se světem, do kterého se vrátil. Madman theory vznikla pro bipolární svět, kde hrozba šla uřídit a kde se dala udržet v utajení. Dnešní svět je na nevypočitatelnost zvyklý. Volatilita přestala šokovat, výhrůžka protivníka nezmrazí a spojenec se proti ní pojistí. Nixon aspoň hrál svého šílence potají. Trump ho ohlásil z pódia. Nepředvídatelnost, kterou předem oznámíte, se mění v předvídatelný chaos, který ani sám autor nedokáže posléze uřídit.

Vrátím se na chvíli tam, kde jsem začal, do toho chatu na Signalu. Ta scéna nebyla výplodem geniální mysli ani naprostého diletanta, i když nutila nezainteresovaného pozorovatele si myslet střídavě obojí. Byla to informační mlha nad operací, která proběhla. Nejostřeji se ta dvojakost, chaos nahoře a tvrdá akce pod ním, ukazuje na jediném tématu, které mi dlouhodobě nedá spát. A rozhodně v tom nejsem sám.

Po dvanáctidenní válce z června 2025 přišla osmadvacátého února 2026 operace Epic Fury. Spojené státy a Izrael za půl dne provedly kolem devíti set úderů, zabily nejvyššího vůdce Alího Chameneího i desítky dalších a Trump prohlásil vítězství. Na první pohled vrchol celé strategie. Amerika udeřila tam, kam si její předchůdci netroufli, a srazila hlavu režimu, který Západ čtyři desetiletí zadržoval.

Vojensky to přitom nebyla improvizace. Psal jsem o tom samostatně v článku o americkém plánu pro Hormuzský průliv, který nejen existoval, ale byl proveden tak, jak se připravoval čtyřiadvacet let, od válečné hry Millennium Challenge. Čtyři íránské scénáře uzavření průlivu padly dřív, než je šlo použít. Skutečným cílem byla eliminace Íránu coby energetické páky Číny a zachování svobody námořní plavby. Žádná nová prozápadní vláda v Teheránu se neplánovala. Kdo v tom viděl jen Trumpův zmatek, přehlížel strategii. Stojím si za tím dnes stejně jako tehdy. Mlha tehdy skrývala kompetentní plán. A přesto se zdá, že nevyšel, jak měl.

Do čela režimu nastoupil Chameneího syn Modžtabá, muž, o němž jsem psal již dříve, protože v íránské apokalyptické tradici se s ním pojí role Churásáního, jedné ze tří postav, které mají připravit příchod Mahdího. Proroctví o Churásáním říká, že přežije útok, jenž zabije jeho blízké, a že to přežití bude znamením. Modžtabá při únorovém úderu ztratil otce, ženu, sestru i další z rodiny a sám přežil. Pro režim, jehož vedení čte dějiny jako naplňování proroctví, nebyl ten úder porážkou. Byl důkazem.

To je past, ze které se nelze jen tak prostřílet, ať je vojenský plán sebelepší. S protivníkem, pro kterého přežití znamená vítězství a každá rána je potvrzením zvrácené náboženské mytologie, se nedá vyjednávat ani ho nelze zlomit obvyklou silou, protože porážka v jeho logice neexistuje. Bývalý člen Al-Káidy a pozdější agent britské rozvědky Aiman Dean to shrnul přesně. Proroctví se neplní sama, lidé pracují na tom, aby se naplnila. Únorový úder jim možná dodal nejsilnější důkaz za celou generaci.

Tady musím být zcela upřímný, i když vím, že to bude možná znít kontroverzně. Zničení iránského režimu pokládám za strategickou nutnost, ne za jednu z možností na stole. Je to chladný kalkul. Režim, který spojuje jaderné ambice, síť ozbrojených skupin od Jemenu po Libanon a vedení čekající na konec světa, je hrozba, kterou nelze donekonečna jen zadržovat. Pokud má být odstraněna, a podle mého soudu musí, neobejde se to nejspíš bez rozsáhlejší vojenské akce, než byla ta dosavadní. Nemluvím o okupaci v pravém slova smyslu, o pozemní invazi a budování nové vlády cizíma rukama. To by byla chyba, kterou Amerika dělala až příliš často. Mluvím o tom, že mocenská struktura režimu musí přestat existovat jako funkční celek.

V tom je jádro mé obavy, které mě vrací k tezi celého textu. Radikální náboženskou víru bombami nezničíte. Co zničit lze, jsou kapacity a mocenská struktura. Peníze z ropy přes ostrov Charg a jaderný program. Nejhorší ze všech možných výsledků je ten prostřední. Úder dost velký na to, aby režimu dodal mučedníky a důkaz proroctví, ale ne zcela dotažený na to, aby ho jako strukturu zlomil. A přesně tím prostředním, nejhorším výsledkem je mlha kolem prohlášeného vítězství a křehkého příměří, které nechá Modžtabu na trůně a obohacování uranu dlouhodobě v chodu, či možnosti jeho rychlého obnovení. Polovičatost je u takového nepřítele dražší než rozhodnost. Mlha a šum tu přestává být jen vadou komunikace a stává se vadou strategie.

NWSLTTR

Proč Západ mluví o kompromisu s režimem, který čeká na konec světa

Dlouhodobě sleduji na síti X jemenskou analytičku Nadwu Al-Dawsari. Nadwa je výzkumnice a spolupracovnice Middle East Institute ve Washingtonu, která strávila dvě desetiletí v terénu – s jemenskými kmeny, v oblastech ovládaných Húsíi a analyzovala íránské sítě v regionu. Nepíše často, ale když píše, bývá to přesnější než většina toho, co vychází v západ…

Read more

5 months ago · 45 likes · 3 comments · Michal Steininger

Stav k dnešku tomu odpovídá. Hormuzský průliv se po íránské blokádě a americké námořní blokádě stále otevírá jen na krátké úseky a Teherán se snaží za průjezd vybírat poplatek, který předtím neexistoval. Křehké dubnové příměří, zprostředkované Pákistánem a popostrčené Čínou, se v posledních dnech sype, Írán pozastavil jednání a Revoluční gardy znovu vyhrožují lodím a svým sousedům ze Zálivu. Výroba raket a dronů pokračuje. Iránské proxy v Libanonu, Iráku, Jemenu a Gaze jsou čím dál tím smělejší. Vedení režimu zůstalo nedotčené. Trumpovo vítězství zatím spočívá v tom, že zabil starého muže a na jeho místo posadil muže z proroctví.

Tady se mi spojuje všechno to, kvůli čemu jsem si sedl a začal psát. V tom textu o Hormuzu jsem varoval, že nenávist k jednomu muži je špatný analytický nástroj a že pod chaosem se skrýval plán. Jak jsem již napsal, stojím si za tím. Právě proto se teď nutím nedělat opačnou chybu, totiž vidět katastrofu jen proto, že mě děsí. A přesto, i když emoce odložím a uznám, jak kompetentně byla ta operace na začátku vojensky provedena, pořád přede mnou zůstává cesta ke strategické katastrofě, pro region i pro Ameriku. Plán mohl být mistrný a stejně posílit přesně ten druh nepřítele, který se nedá zlomit, a přitom rozštěpit tábor spojenců, bez nichž se taková věc dlouhodobě neudrží.

Pokud to ovšem opět není jen mlha. Možná Trump vidí o tah dál než já. Možná je Modžtabovo proroctví jen představení pro domácí publikum a skutečný Írán je slabší, než vypadá. Možná je i ta katastrofa, kterou tuším, jen kouř, kterým časem prosvitne směr, který zatím nevidím. Vrací se mi přitom Brandsova otázka, kterou nedokážu odložit. Administrativa sbírá jedno vítězství za druhým, pokaždé podle pravidel, která si sama nastavila. Jsou to ale vítězství i v tom, na čem postavení velmoci dlouhodobě stojí, v důvěře spojenců a v trvanlivosti řádu, který sama vybudovala? V tom, co se počítá ve staletích? U Íránu zní ta otázka tíživěji než kdekoliv jinde, protože ve staletích myslí zejména ti, kteří dnes sedí u kormidla v Teheránu. A jestli jsou si něčím jistí, tak faktem, že čas pracuje pro ně.

K dalšímu čtení

Několik knih k tomuhle textu. Některé jsou jeho přímým zdrojem, jiné širším kontextem. Všechny máme na Shelfie.

James D. Boys, US Grand Strategy and the Madman Theory: From Nixon to Trump (anglicky). Kniha, na které celý text stojí. Definuje teorii šílence a sleduje ji od Nixona po Trumpa, střízlivě a bez ideologického náboje.

Alexander Stubb, Trojúhelník moci. O novém uspořádání světové moci, tedy o té větší šachovnici, na které se celá Trumpova hra teprve odehrává.

Alfred Thayer Mahan, The Influence of Sea Power upon History (anglicky). Klasik, který vysvětlil, proč o osudu velmocí rozhoduje námořní moc a kontrola úžin. Bez něj se nedá pochopit, proč je Hormuz to, oč tu běží. Psal jsem o Mahanovi i samostatně.

John J. Mearsheimer, The Tragedy of Great Power Politics (anglicky). Nejvlivnější moderní obhajoba teze, že velmoci se rozpínají, protože v anarchickém světě nemají na vybranou. Dává teoretický základ tomu instinktu sahat po moci, který v textu popisuji.

Douglas Murray, O demokracii a kultu smrti: Izrael a budoucnost civilizace. Esej o válce Izraele s Hamásem a o ideologii, která uctívá smrt. Týká se přímo toho, co v textu nazývám nepřítelem, pro něhož je porážka důkazem.

Ian Morris, Proč Západ vládne (zatím). Pohled na dějiny v měřítku tisíciletí, na to, proč Západ získal navrch a jestli si ho udrží. Přesně ten horizont staletí, na který se v závěru ptám.

Martin Kovář, Amerika ve válce. USA v letech 1961–1975/79. Americká šedesátá a sedmdesátá léta, Vietnam, Nixon, pád Saigonu. Doba, kdy se teorie šílence hrála poprvé, a obšírná kapitola o tom, jak to dopadlo.

Robert D. Kaplan, Pustá země. Kaplanův pohled na nastupující éru rozvratu, konec impérií a paralely s výmarským Německem. Kniha, která dává mé závěrečné obavě jméno.

Je léto 1974 a mladému Walteru Isaacsonovi je dvaadvacet let. Právě se vrátil z Oxfordu, kde dva roky studoval filozofii jazyka jako držitel Rhodesova stipendia, tedy jednoho z nejprestižnějších akademických ocenění na světě, jehož absolventem je například i Bill Clinton. Je to doba, kdy vrcholí aféra Watergate a Washington Post je v té chvíli centrem žurnalistického vesmíru. Bob Woodward a Carl Bernstein právě vydali knihu All the President’s Men. Isaacson dostane nabídku letní stáže v jejich redakci, ale odmítne ji. Místo toho se vrátí do rodného New Orleans a najde si práci jako přístavní dělník v Port of New Orleans. Vykládá lodě, což je drsná manuální práce, ale noci u psacího stroje začne psát román, protože se chce stát velkým americkým romanopiscem. Tento rukopis nikdy nedokončí. Dodnes ho nechává v šuplíku jako připomínku, že fikce není jeho dar, jak řekl v rozhovoru pro magazín Humanities v roce 2014.

V Louisianě má Isaacson tehdy jednoho mentora, který ho zná od dětství. Je to rodinný přítel a romanopisec Walker Percy, jeden z největších amerických spisovatelů 20. století a držitel National Book Award za román The Moviegoer (1961). Existencialistický filozof a romanopisec inspirovaný Kierkegaardem, který žije v městečku Covington. Percy mladému Isaacsonovi řekne větu, kterou bude Isaacson opakovat ve všech svých rozhovorech příštích padesát let.

„Z Louisiany vychází dva typy lidí, kazatelé a vypravěči. Pro lásku boží, buď vypravěčem. Svět má kazatelů dost.”

Isaacson tu radu vezme za svou. Romanopiscem se nikdy nestane, ale stane se z něj nejlepší životopisec své generace. A otázka, na kterou se pokusím odpovědět je jasná, co Isaacson dělá jinak než ostatní životopisci a proč ti, kdo jeho subjekty znali nejlépe, mají tak často pocit, že jeho knihy něco zásadního míjí?

Muž z průsečíku

Walter Seff Isaacson se narodil 20. května 1952 v New Orleans. Otec Irwin byl, jak ho Walter později popsal, „laskavý židovský zaujatý humanistický inženýr s úctou k vědě”. Matka Betsy byla realitní makléřka. Rodina žila v multikulturní čtvrti Broadmoor a Walter v ní vyrostl jako přemýšlivé, ambiciózní dítě. Na Isidore Newman School, soukromé střední škole, byl předsedou studentského parlamentu a v lokálním deníku Times-Picayune ho vybrali jako „nejpravděpodobnější kandidát na životní úspěch v ročníku”.

Po střední škole zamířil na Harvard a pak na Oxford, na Rhodesovo stipendium, kde studoval filozofii jazyka a filozofii významu. Šlo o solidní akademickou dráhu, která logicky směřovala k profesuře. Isaacson tuto cestu nedokončil. Na rozdíl od většiny držitelů Rhodesova stipendia své generace neusiloval o akademickou dráhu a vydal se rovnou do světa žurnalistiky. Začal v New Orleans Times-Picayune a v londýnském Sunday Times. V roce 1978 nastoupil do Time, kde strávil přes dvě dekády a v roce 1996 se stal šéfredaktorem celého magazínu. V roce 2001 šéfem CNN, v roce 2003 prezidentem Aspen Institute, jednoho z nejvlivnějších amerických think-tanků. K tomu byl profesorem na Tulane University, působil v Defense Innovation Board a předsedal správní radě Voice of America. A vedle toho napsal jedenáct knih za třicet let.

V rozhovoru pro NEH Humanities Isaacson sám popsal logiku, která za tím stojí. „Existovali skvělí reportéři dobří v dolování faktů. A existovali skvělí akademici dobří v hledání v archivech. Ale tyto dva typy se málokdy překrývaly. Možná jsem nebyl tak dobrý badatel jako jiní, ani tak dobrý reportér jako jiní. Ale uměl jsem oboje. Tohle je můj průsečík, místo, kde musíte dělat dobrou novinářskou práci, ale zároveň co nejvíc akademického výzkumu.”

Tahle věta je důležitější, než se zdá. Isaacson v ní totiž nepopisuje jen sebe, ale i lidi, o kterých píše. Franklin byl vědec a diplomat. Einstein byl fyzik s láskou k umění a hudbě. Jobs byl humanitně založený mladík, který se naučil elektroniku. Da Vinci byl archetyp doby, kdy mezi vědou a uměním ještě nebyla společensky tlustá čára. Doudna je vědkyně, která se dlouhodobě zabývá etikou své disciplíny. Když píše o nich, píše o lidech, kteří mu pravděpodobně strukturálně připomínají sebe. Je tu ještě jedna vrstva, kterou málokdo zmiňuje. Isaacson není akademik a není čistý reportér. Je romanopisec, který nikdy nedopsal ani první román, ale našel způsob, jak psát fikci pomocí faktů. Vysvětluje to jeho vlastní popis stylu, který v rozhovoru pro Humanities zformuloval vůči historikovi Edmundu Morganovi.

„Edmund Morgan se snaží zachytit jádro Franklinova charakteru analytickou hloubkou. Já jsem konvenční vypravěč. Otevřete moji knihu na první stránce a Franklin se rodí. Otevřete poslední a Franklin umírá. Mezi tím sleduji vyprávění. Věřím v narativ jako způsob, jak organizovat svět.”

Tohle není klasický novinářský přístup. Novinář postupuje od události k události, od dokumentu k dokumentu, akademik se snaží věci dát strukturní vzorec. Isaacson dělá něco třetího a konstruuje románový oblouk ze skutečných faktů, ve kterém se hrdina rodí, čelí překážkám, dosáhne vrcholu a umírá. Walker Percy radil mladému Isaacsonovi, aby byl vypravěčem, a Isaacson tu radu vzal vážně. Jen místo postav z vlastní představivosti vypráví o postavách, které opravdu žily.

Metoda

Pokud má Isaacsonova metoda nějaký jednoslovný popis, pak je to přítomnost. U Jobse strávil dva roky a vedl s ním více než čtyřicet rozhovorů osobně, často při procházkách v Palo Altu nebo v Jobsově kuchyni. K tomu připojil přes sto rozhovorů s dalšími lidmi, mezi nimi s manželkou Laurene, sestrou Monou Simpson, Stevem Wozniakem, Billem Gatesem, Timem Cookem a návrhářem Jonym Ivem. Jobs rukopis před vydáním nečetl a do textu nezasahoval, a sám prý lidi, se kterými Isaacson dělal rozhovory, povzbuzoval, aby mluvili upřímně. U biografie žijící osobnosti je to vzácné a v Jobsově případě se to ukázalo jako zásadní.

U Einsteina, který byl mrtvý padesát let, vypadala metoda jinak. Isaacson musel rozumět tenzorovému počtu, aby mohl vysvětlit obecnou teorii relativity, a najal si odborníky, aby mu věc pomohli pochopit – Briana Greena z Columbia University, fyzika a popularizátora vědy, a Murraye Gell-Manna, držitele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1969. „Když člověk pochopí krásu tenzorového počtu, který Einstein použil pro obecnou relativitu, nebo krásu jeho myšlenkových experimentů, věda už není zastrašující,” řekl Isaacson o té práci. Žurnalista, který si k pochopení osoby, o které píše najme dva nejvýznamnější žijící fyziky, není běžný úkaz.

U Muska zašel ještě dál. Dva roky ho „stínoval“, vedl více než sto rozhovorů s lidmi kolem něj a účastnil se schůzek Tesly, návštěv v továrnách SpaceX a Muskových e-mailů ve tři ráno. Byl u koupě Twitteru i u nezdařeného startu rakety Starship. „Požádal jsem ho, abych s ním mohl být dva roky,” řekl Isaacson o té dohodě. „Ne pět nebo deset rozhovorů, ale dva roky vedle něj.”

Když se ho v rozhovoru pro Humanities zeptali, jak vůbec stíhá vést Aspen Institute a zároveň psát šestisetstránkové knihy, odpověděl jednou větou. „Nedívám se na televizi. Pokud se nedíváte na televizi, je úžasné, kolik je hodin mezi sedmou večer a jednou ráno.”

Co konkrétně Isaacson z Jobse vytáhl

Tady přerušuji “analýzu”, protože sám jsem jeden z těch, kteří si Isaacsonovu knihu o Jobsovi přečetli několikrát a několik let se k ní vracel. Jobsova biografie do značné míry zformovala moje myšlení o byznysu, o produktu, jeho hodnotě a prezentaci. O tom, co znamená chtít něco, co jiní nechtějí. Nezastavit se a tam, kde jiní končí, začínat. O tom, že neexistuje něco, co nejde, a že výmluvy neznamenají cestu vpřed, ale stagnaci. Když člověk nejde krok vpřed, dva kroky couvá.

Isaacson nic z toho neformuluje jako pravidla. Nikde nestojí „lekce číslo jedna z Jobsovy kariéry je…”, místo toho jsou ty principy zabudovány do scén. Reálných, popsaných z více úhlů, často protichůdných. Jobs vysvětluje Wozniakovi, proč musí počítače vypadat určitým způsobem. Ničí na první pohled hotovou prezentaci dvanáct hodin před uvedením, protože „to ještě není ono”. Návrháři řekne, že jeho práce je jako nehoda a o den později ho vezme na večeři a dohaduje s ním další projekt. Z těch scén vystupuje něco, co se v manažerské literatuře nazývá vysokými standardy a co je ve skutečnosti něčím mnohem nepříjemnějším, neústupností, která ničí vztahy, ale tvoří produkty.

A to je přesně to, co Isaacsonova metoda umožňuje. Kdyby seděl s Jobsem dva víkendy a napsal knihu z výseků, dostali bychom oslavnou nebo osobnost ničící knihu. Tím, že byl s ním dva roky, dostal obě verze najednou. Jobse jako tyrana, který přiměl lidi udělat věci, jež sami považovali za nemožné a geniálního tvůrce. Spolupracovník Jobse v jednom z rozhovorů shrnuje, co o něm slyšel od desítek bývalých kolegů. „Doháněl mě k šílenství. Doháněl mě k zoufalství. Ale doháněl mě k věcem, o kterých jsem nevěděl, že jich jsem schopen.” Tahle věta se nedá přečíst za jeden večer a zapomenout. A v knize se neobjevuje jako pointa, ale mimochodem, mezi řádky, jako jedna z desítek podobných svědectví. Isaacson to tak nezformuloval, jeho metoda jen udělala prostor, aby to z materiálu vystoupilo samo. A tahle metoda není náhodná. Stojí na třiceti letech promyšleného hledání jednoho typu člověka.

Jeden vzorec, jedenáct knih

V roce 2014 dostal Isaacson Jeffersonovu přednášku, nejvyšší americké ocenění v humanitních vědách, udělované každoročně Národním nadačním fondem pro humanitní vědy (NEH). Téma, které si vybral, mělo přímý název „The Intersection of the Humanities and the Sciences”, tedy průsečík humanitních a přírodních věd. Vyjmenoval v ní postavy, o kterých v té době psal nebo uvažoval. Leonarda da Vinciho, Alberta Einsteina, Benjamina Franklina, Steva Jobse, Adu Lovelace, Walkera Percyho a Edwina Landa.

V tom okamžiku si Isaacson sám pojmenoval vzorec, který hledá. Tu tezi si nestaví zvenčí, buduje ji už třicet let knihu po knize. Co ten vzorec obsahuje? Franklin byl jeden z otců zakladatelů Spojených států, vědec, vynálezce hromosvodu i bifokálních brýlí, diplomat, ale především filozof, který svým přátelům vysvětloval, co znamená být občanem nové republiky. Isaacsonova kniha Benjamin Franklin: An American Life (2003) ho popisuje jako muže, který stál na průsečíku osvícenství a praktického inženýrství.

Einstein byl fyzik, který hluboce miloval hudbu a filozofii. Isaacson v knize Einstein: His Life and Universe (2007) opakovaně ukazuje, že jeho průlomové myšlenkové experimenty s výtahem, vlakem a paprskem světla pocházejí stejně tolik z imaginace básníka jako z výpočtů matematika. Když Einstein hledal teorii relativity, vytahoval housle a hrál Mozarta.

Jobs Isaacsonovi sám řekl, citováno v biografii. „Vždycky jsem se v dětství považoval za humanitní typ, ale měl jsem rád elektroniku. Pak jsem přečetl něco, co řekl jeden z mých hrdinů, Edwin Land z Polaroidu, o důležitosti lidí, kteří umí stát na průsečíku humanitních věd a ostatních věd. A rozhodl jsem se, že to chci být.” Jobs tu myšlenku zformalizoval v jednom z posledních veřejných vystoupení v roce 2011, při uvedení iPadu 2, kdy na slidu ukázal dvě uliční tabule, jednu s nápisem „Technology” a druhou „Liberal Arts”. Apple stál podle Jobse na jejich křižovatce.

Da Vinci v knize z roku 2017 představuje archetyp doby, kdy zmiňovaný průsečík ani neexistoval jako dvě oddělené oblasti, protože věda a umění byly jednou disciplínou.

Doudna je biochemička, držitelka Nobelovy ceny za chemii z roku 2020 za objev technologie CRISPR pro editaci genů. Isaacson v knize The Code Breaker (2021) sleduje vědkyni, která etiku své vlastní disciplíny zkoumá stejně intenzivně jako její technologii.

A v knize The Innovators (2014) Isaacson tu tezi formuluje nejotevřeněji. „Lidé, kteří se cítí pohodlně na tom průsečíku humanitních věd a technologie, pomohli vytvořit tu lidsko-strojovou symbiózu, která je jádrem tohoto příběhu.” Začíná Adou Lovelace v 19. století a vede přes Turinga, Engelbarta a další k současnosti. Téma je vždy stejné. Věci, které mění svět, vznikají tam, kde se setkávají dvě tradice myšlení. Není to sběratelství zajímavých biografických námětů, ale třicet let budovaný argument o povaze geniality, doložený knihu po knize, na konkrétních osudech, s konkrétními citacemi.

Proč subjekty Isaacsonovi nikdy úplně nerozumí?

Existuje ale druhý vzorec, který se v Isaacsonově kariéře opakuje stejně konzistentně jako ten první. A o něm se píše mnohem méně. Začalo to v roce 1992 první velkou samostatnou knihou Kissinger: A Biography, která měla osmsetdevadesát stránek a stála na dvou letech práce a sto padesáti rozhovorech, včetně Kissingera samotného i prezidentů Nixona a Forda. Kniha byla vyvážená a Isaacson v ní odmítl pozici obhájce i žalobce. Psal o Kissingerově brilanci a zároveň o tom, jak Kissinger ustoupil ze svých dřívějších etických ideálů a vážně poškodil postavení Spojených států ve světě.

Theodore Draper v New York Times to recenzoval slovy, která se mezi novináři začala citovat. „Spolupráce s panem Isaacsonem se může zpětně jevit jako jeden z Kissingerových největších omylů.”

Sám Kissinger později řekl, že „jediné, co se mu na té knize líbilo, byl titul”. To by se dalo považovat za izolovaný incident, protože Kissinger byl složitá postava a kniha o něm sotva mohla potěšit všechny. Jenže pak přišlo něco, co ten vzorec potvrdilo. V říjnu 2011, devatenáct dnů po Jobsově smrti, vyšla biografie Steve Jobs, ze které se stala nejprodávanější kniha roku 2011 ve Spojených státech. Recenze byly převážně pozitivní. Aaron Sorkin podle ní napsal scénář k filmu, který Danny Boyle natočil v roce 2015 s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli. Po všech stránkách to vypadalo jako triumf, dokud se neozval Apple.

Tim Cook, Jobsův nástupce v čele Apple, řekl pro biografii Becoming Steve Jobs z roku 2015. „Myslel jsem, že Isaacsonova kniha prokázala Jobsovi obrovskou medvědí službu. Bylo to jen přepracování věcí, které už byly napsány, a soustředila se na malé části jeho osobnosti. Z knihy máte pocit, že Jobs byl hamižný, sobecký egoman. Nevystihla toho člověka. Ten člověk, o kterém jsem tam četl, je někdo, s kým bych nikdy nechtěl pracovat tak dlouho. Život je příliš krátký.”

Jony Ive, Jobsův dlouholetý designér a tvůrce iPhonu i iPadu, byl ještě tvrdší. „Moje opovržení k té knize nemůže být vyšší.” Laurene Powell Jobs, Jobsova vdova, se podle The Hollywood Reporter aktivně pokoušela zablokovat Sorkinův film založený na knize. Volala Leonardu DiCaprio a Christianu Baleovi a žádala je, aby roli odmítli. Lobbovala u všech velkých studií. Podle producentů scénáře „chtěla ten film zabít”.

Apple svou nespokojenost přetavil v něco systematičtějšího. V roce 2015 vyšla konkurenční biografie Becoming Steve Jobs od novinářů Brenta Schlendera a Ricka Tetzeliho a Apple spokesman Steve Dowling otevřeně přiznal, že firma autorům s knihou pomohla, protože měla pocit, že může pro svého zakladatele udělat víc, než udělal Isaacson. Recenze knihy od bývalých Jobsových spolupracovníků byly nadšené a Bill Atkinson, jeden z původních inženýrů Macintoshe, ji označil za „nejlepší zachycení Jobse”. Rozdíl proti Isaacsonově knize byl pro Apple ostře viditelný.

Nejzajímavější detail přichází ale od samotného Isaacsona. V rozhovoru pro CNBC v roce 2019 přiznal, že některé z nejostřejších Jobsových citací „změkčil”. Konkrétně Jobs mu opakovaně říkal o Cookovi, že „není produktový člověk”, a Isaacson tu citaci ztlumil. „Někdy, když Steve trpěl bolestí a byl naštvaný, říkal víc věcí o tom, že Cook není produktový člověk. Cítil jsem, že do knihy dám konkrétní věci relevantní pro čtenáře, ale ne stížnosti.” V témže období Isaacson označil svou knihu o Jobsovi za „první nebo druhý draft” a mluvil o plánu vydat doplněnou edici. I u Jobse tedy Isaacsonova metoda nezachytila vše a sám Isaacson to přiznal.

A pak přišel rok 2023 a kniha Elon Musk. Sedmého září zveřejnila americká televize CNN výňatek z knihy, která měla vyjít o čtyři dny později, a příběh zněl dramaticky. Musk v září 2022 tajně nařídil svým inženýrům, aby vypnuli pokrytí satelitního internetu Starlink u pobřeží Krymu, protože chtěl zabránit ukrajinskému útoku na ruskou Černomořskou flotilu v Sevastopolu. Ukrajinské bezpilotní podmořské drony, které měly útok provést, ztratily signál a doplavaly bez výsledku ke břehu.

Mychajlo Podoljak, poradce ukrajinského prezidenta Zelenského, reagoval na X téhož dne. „Tím, že nedovolil ukrajinským dronům zničit část ruské vojenské flotily přes Starlink, Elon Musk umožnil této flotile vypálit střely Kalibr na ukrajinská města. Civilisté, děti umírají. Tohle je cena za koktejl nevědomosti a velkého ega.” Musk reagoval taky na X, ale s opačnou verzí. Starlink u Krymu nikdy aktivován nebyl, Ukrajinci o aktivaci žádali a Musk odmítl. „Pokud bych jejich žádost přijal, SpaceX by se stala explicitně spoluviníkem velkého válečného aktu a eskalace konfliktu.”

Isaacson musel v následujících třech dnech opravovat dvakrát. Devátého září na X napsal, že Ukrajinci se mylně domnívali, že je pokrytí aktivováno, ale nebylo. Desátého září šel ještě dál. „Mylně jsem se domníval, na základě svých rozhovorů s Muskem, že rozhodnutí padlo tu noc útoku. Politika neaktivovat Starlink u Krymu byla implementována dříve, ale Ukrajinci o tom nevěděli.” Nakladatelství Simon & Schuster opravilo v dalších tiscích, Washington Post vydal redakční korekci a CNN aktualizovalo původní článek.

Tři osobnosti, třicet let, stejný vzorec. Kissinger, vyvážená kniha, kterou zpovídaný subjekt veřejně shazuje. Jobs, bestseller, který okolí subjektu označuje za nezachycení podstaty. Musk, kniha, kterou musí autor opravovat během tří dnů. Pokaždé Isaacson dostane bezprecedentní přístup a pokaždé napíše knihu tvrdší nebo přesnější, než osobnost nebo její okolí čekali. A pokaždé se objeví hlasy, které říkají, že podstata nebyla zachycena.

Cena přílišné blízkosti

Stejný problém ale viděli i literární kritici, kteří k Isaacsonově metodě měli profesionální odstup. Jill Lepore, profesorka historie na Harvardu a stálá autorka The New Yorker, napsala po vydání Muskovy knihy recenzi, která se rychle stala referenčním textem. Isaacson podle ní trpí „výkonnou afinitou k C-suite”, což znamená, že věnuje pozornost manažerům a vizionářům, ale málo pozornosti lidem, kteří pro ně pracují, a tomu, jak na ně jejich rozhodnutí dopadají. K Muskovu dětství v Jihoafrické republice Lepore poznamenala, že Isaacson „sotva zmiňuje apartheid. Nejsou tam žádní jiní lidé. Žádní černoši.” Přitom Musk vyrostl v Pretorii v sedmdesátých a osmdesátých letech, v období vrcholícího segregačního režimu.

Brian Merchant v Los Angeles Times byl jízlivější. „Skončil jsem knihu s pocitem, že je čas vyřadit celý žánr biografií velkých inovátorů.” Will Oremus ve Washington Post napsal, že Isaacson „upřednostnil odhalující anekdoty před sofistikovaným kritickým rámcem”. Rana Foroohar ve Financial Times byla podobně skeptická a napsala, že „není to v žádném smyslu kniha o myšlenkách. Je to nadšený příběh o osobnosti, ne meditace o významu jejího díla.” A literární magazín The Drift došel ještě dál, když Isaacsona označil za „dvorního biografa Silicon Valley”, který „prosazuje elitní zájmy pod záminkou biografické neutrality”.

Tihle kritici nejsou amatéři. Lepore je profesorka historie na Harvardu a finalistka Pulitzerovy ceny, Merchant píše knihy o technologii, Foroohar je hlavní redaktorka FT pro Spojené státy. Když takhle čtyři nezávislí kritici dojdou k podobnému závěru, popisují skutečný problém, nejen subjektivní názor.

Existuje ale druhá strana, kterou je třeba říct nahlas. Cook a Ive nejsou nestranní pozorovatelé. Jsou to lidé, kteří Jobse milovali, pracovali pro něj léta a postavili na něm celé kariéry. Když říkají, že Isaacson „nezachytil podstatu”, mohou tím myslet dvě různé věci. Buď, že kniha skutečně postrádá nějakou důležitou dimenzi člověka, nebo že kniha řekla pravdu, kterou oni slyšet nechtěli. Apple podporoval Becoming Steve Jobs mimo jiné proto, že kniha popisuje vyzrálého Jobse, toho, kdo se vrátil do Apple v roce 1997 a postupně se naučil důvěřovat svým podřízeným. Schlender a Tetzeli vyprávějí příběh o duchovní cestě, o tom, jak se z bezohledného mladíka stal vizionářský vůdce. To je krásný příběh a je to také příběh, který Apple potřebuje.

Isaacson napsal něco jiného. Napsal Jobse nezredukovaného, tyrana i génia, otce, který zpočátku popíral vlastní dceru, i muže, který umíral s rodinou kolem sebe. Apple chtěl Jobse jako mýtus a Isaacson ho napsal jako člověka, a to je vždycky míň pohodlné. A tady se ukazuje hranice celé metody. Žádný životopisec nikdy plně nezachytí svůj subjekt, nejen Isaacson, protože je to hranice celého žánru. Romanopisec si může vymyslet, co Jobs cítil v noci, kdy umíral, co si Einstein říkal před smrtí nebo co Franklin myslel při opravování Jeffersonova konceptu Deklarace nezávislosti. Životopisec toto dělat nemůže. Může zachytit jen to, co subjekt řekl, co napsal, co svědci dosvědčili. A to někdy úplně nestačí.

Steve Jobs byl výjimkou, ale ne proto, že by Isaacson zachytil jeho vnitřní svět. Byl výjimkou proto, že Jobs sám věděl, jaké jsou hranice žánru, a souhlasil s tím. Nečetl knihu před vydáním, povzbuzoval ostatní k upřímnosti a akceptoval, že Isaacson napíše to, co napíše. Když Isaacson na konci jedné z posledních schůzek v Palo Altu položil Jobsovi otázku, proč chce, aby tuhle knihu napsal právě on, Jobs odpověděl. „Chtěl jsem, aby mě moje děti poznaly. Nebyl jsem zde vždy pro ně, a chtěl jsem, aby věděly proč a aby pochopily, co jsem dělal.” Rozdíl není v subjektu ani v životopisci, ale v dohodě mezi nimi. Jobs věděl, co dělá, když si Isaacsona vybral. Věděl, že nedostane apologii, ale portrét, a souhlasil s tím dřív, než kniha vznikla.

Co po sedmdesátce

Isaacsonovi je 74 let. V listopadu 2025 vydal v nakladatelství Simon & Schuster The Greatest Sentence Ever Written, drobnou knihu o sedmdesát sedm stranách. Tématem je druhá věta Deklarace nezávislosti. „We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness.” („Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem nadáni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a usilování o štěstí.“)

Pracoval na ni pět let, i když se téma zdá banální, protože tuto větu zná každý Američan zpaměti. Isaacson v ní ale sleduje jeden konkrétní detail. Jak Benjamin Franklin v Jeffersonově konceptu nahradil slovo sacred (posvátné) slovem self-evident (samozřejmé). Z náboženské autority do osvícenského rozumu. Jedna úprava, která změnila zakladatelský dokument nové republiky, který definoval 250 let vývoje nejen Spojených států, ale prakticky celé moderní historie lidstva.

Symboliku je těžké přehlédnout. Po Muskově knize a kontroverzi se Isaacson vrátil k Franklinovi, k osobě, která je dvě stě třicet šest let mrtvá a jehož verzi pravdy nemůže nikdo zkreslit. K muži, kterého Isaacson v jednom rozhovoru popsal jako svého „oblíbeného z otců zakladatelů” a kterému už jednou, v roce 2003, věnoval šestisetstránkovou knihu. Návrat k Franklinovi má tak svoji logiku. Mrtví nikoho neopravují.

Co zůstává

Žádný životopisec nikdy plně nezachytí osobu, o které píše. To není Isaacsonova specifická slabost. Lidé, kteří Jobse znali nejlépe, mají právo cítit, že je v knize někdo, koho úplně nepoznávají. Stejně tak Kissinger měl právo cítit, že kniha o něm je tvrdší, než si představoval. Nic z toho ale neznamená, že knihy nestojí za přečtení. Pravý opak je pravdou.

Steve Jobs je nejlepší možný startovací bod pro pochopení člověka, který změnil podobu několika průmyslových odvětví. Cook a Ive ho znali jinak, pravděpodobně přesněji, ale neměli sílu napsat knihu, kterou si přečte deset milionů lidí. Isaacson tu sílu má, a díky tomu jsou Jobsova rozhodnutí, prohry, vztahy a metoda dnes součástí obecného vzdělání milionů manažerů, designérů a podnikatelů. Kanonický obraz Jobse, který má každý čtenář v hlavě, je z velké části Isaacsonův obraz. To je obrovský přínos, který existuje právě díky tomu, že jeho metoda funguje.

Einstein: His Life and Universe je čtenářsky vtahující biografie, která zpřístupnila fyzika, kolem nějž do té doby panovala aura nedotknutelnosti. Benjamin Franklin: An American Life je možná nejlepší populárně-naučná biografie jednoho z otců zakladatelů Spojených států, jakou kdo napsal, a zároveň lekce v tom, jak se z drzého chlapce stane diplomat, který ovlivní moderní dějiny celého světa. Leonardo da Vinci z roku 2017 ukázal geniálního pozorovatele v plné hloubce a Bill Gates ji označil za nejlepší knihu o Leonardovi, jakou kdy četl. The Innovators zůstávají jednou z nejlepších syntéz dějin výpočetní techniky, jakou v populárně-naučné formě máte k dispozici.

I Elon Musk navzdory faktické chybě o Starlinku zůstává nejdetailnější dosud existující knihou o muži, který v posledních dvou dekádách nejvíc proměnil automobilový a vesmírný průmysl. Číst ji s vědomím, že Musk má k Isaacsonovi specifický vztah, neznamená nečíst ji vůbec, ale číst ji kriticky, což je ostatně způsob, jak by se měla číst každá biografie.

Co Isaacson dělá lépe než kdokoli jiný své generace, je něco, co se z amerického non-fiction skoro vytratilo. Přesvědčení, že lze napsat poctivou, hutnou, čtivou biografii o myšlence. Ne o skandálu, ne o kontroverzi, ale o tom, jak vznikají věci, které mění svět. O lidech, kteří stáli na průsečíku dějin. Když mu vyšla The Greatest Sentence Ever Written v listopadu 2025, byla to v podstatě miniaturní biografie jedné věty, toho, jak Franklin v Jeffersonově konceptu nahradil slovo posvátné slovem samozřejmé. Po padesáti letech v žurnalistice a třiceti letech psaní knih, se Isaacson vrátil k tomu čím začínal, k jednomu slovu, které změnilo svět.

Nedokončený román, který má Isaacson v šuplíku nikdo nikdy nečetl, ale jedenáct knih, které vznikly místo něj, čte celý svět a bude je číst dál, protože jsou to knihy, které lidi posouvají a inspirují. Sám jsem toho příkladem a svým způsobem i to, že čtete tyto řádky je zásluhou Waltera Isaacsona. Zda je to dobrý nebo špatný výsledek jeho úsilí, to již nechám na vás. Jeho vliv na myšlení milionů lidí je však neoddiskutovatelný a jednoznačně pozitivní.

Isaacsonovy knihy na Shelfie

ELON MUSK

Isaacson sledoval Muska dva roky. Účastnil se schůzek, procházel továrnami, mluvil s rodinou i konkurenty. Portrét muže, který tlačí svět k elektromobilům, soukromému vesmírnému výzkumu a umělé inteligenci. A zároveň zápasí s démony z dětství.

LEONARDO DA VINCI

Možná Isaacsonova nejlepší kniha. Šest set stran rekonstruuje, jak Leonardo přemýšlel. Proč kreslil víry vody vedle anatomických studií, proč nedokončil tolik zakázek. Pro každého, kdo se ptá, jak vzniká kreativita.

STEVE JOBS

Autorizovaná biografie založená na čtyřiceti rozhovorech s Jobsem a dalších sto interview s rodinou, přáteli i konkurenty. Vrcholy i propasti zakladatele Applu, který převrátil šest odvětví: počítače, animované filmy, hudbu, telefony, tablety a digitální tisk.

EINSTEIN: JEHO ŽIVOT A VESMÍR (antikvariát)

Biografie postavená na třech tisících nově uvolněných dokumentů z Hebrejské univerzity. Einstein od mládí v Německu přes patentový úřad ve Švýcarsku, kde zformuloval teorii relativity, po roli při vzniku atomové bomby a poválečné mírové hnutí.

PROLOMENÝ KÓD ŽIVOTA

Příběh nobelistky Jennifer Doudnaové a technologie CRISPR. Genetické nůžky, které umožňují upravovat lidskou DNA. Isaacson sleduje cestu od základního výzkumu RNA až k etickým otázkám, které budou definovat další desetiletí biologie.

VŮDCOVÉ, MYSLITELÉ, HRDINOVÉ

Sbírka esejů s předmluvou, kterou Isaacson napsal jen pro české vydání. Benjamin Franklin, Einstein, Bill Gates, Kissinger, Reagan, Gorbačov, Clintonovi, Madeleine Albrightová. Co se od velkých osobností můžeme naučit.

🇬🇧 HENRY KISSINGER: A BIOGRAPHY

První úplná biografie Henryho Kissingera, postavená na sto padesáti rozhovorech a privátních dokumentech. Od dětství perzekuovaného Žida v nacistickém Německu přes komplikovaný vztah s Nixonem až po pozdější roli globálního státníka. Anglicky.

Sovětský svaz dobyl Berlín vzdálený 1 600 kilometrů za méně než čtyři roky. Rusko za čtyři a půl roku aktivní války postoupilo přibližně 60 kilometrů do Doněcku. Tuhle větu řekl Alexander Stubb, třináctý prezident Finské republiky, před pár dny v Praze do mikrofonu podcastu Bruselský diktát. A pak dodal: Ukrajina válku neprohrává.

Stubb přijel do Prahy na dvoudenní návštěvu. Mluvil o Putinovi, o Trumpovi, o tom, jak vypadá svět z perspektivy země, která s Ruskem sousedí na třinácti stech kilometrech. Stubb ale nepřijel jen mluvit. Napsal knihu, ve které zúročil zkušenosti ze všech svých rolí – ministerských, premiérských, prezidentských. V angličtině vyšla v lednu pod názvem The Triangle of Power: Rebalancing the New World Order. V češtině ji přineseme jako Trojúhelník moci: Nová rovnováha světového řádu. Je to jedna z těch knih, kvůli kterým Shelfie existuje.

Co Stubb v knize říká

Liberální světový řád, který Západ budoval od roku 1945 a který se po pádu železné opony zdál neotřesitelný, se rozpadá. Stubb tvrdí, že žijeme v přelomovém okamžiku srovnatelném s lety 1918, 1945 nebo 1989. Na jeho místě vzniká nový systém, ve kterém se o moc dělí tři centra: Globální Západ (USA, Evropa, Japonsko), Globální Východ (Čína a Rusko) a Globální Jih (Indie, Saúdská Arábie, Indonésie, Jižní Afrika, Nigérie a desítky dalších zemí, které poprvé v dějinách odmítají být pouhými diváky).

Klíčová Stubbova teze stojí na premise, že o podobě budoucího řádu nerozhodnou Spojené státy ani Čína. Rozhodne Globální Jih. Stubb sám to formuluje přímočaře a říká, že moc mění majitele. Přesouvá se mezi USA a Čínou, ale zároveň do rukou středně velkých států, které se nechtějí přihlásit k žádnému z táborů. Jejich reakce na ruskou invazi na Ukrajinu nebyla lhostejnost, ale distancování se. Jak Stubb cituje: „Tohle je vaše válka, ne naše.“ Zbytek světa je unavený západními přednáškami o lidských právech, a z toho, že globální geopolitické kalkulace mají vždy přednost před jejich vlastními zájmy. Je to nepříjemná diagnóza, ale Kirkus Reviews ji přijímá jako oprávněnou a knihu označuje za stručný, ale závažný text pro každého, kdo sleduje geopolitiku.

Stubb pak nabízí dvě možné budoucnosti. Logiku Jalty, tedy rozdělení světa na sféry vlivu, kde menší státy nemají co mluvit. A logiku Helsinek, kde platí společná pravidla pro všechny. Přirozeně se hlásí ke druhé variantě. Ale nepředstírá, že je to jisté. Navrhuje konkrétní kroky, mimo jiné reformu Rady bezpečnosti OSN, která by dala trvalé křeslo Latinské Americe, Africe a Asii. Je to provokativní návrh a Stubb ví, že současní stálí členové ho odmítají. Na to odpovídá jednoduše. Pokud nepřijmou potřebu přerozdělit moc, přijdou o možnost volby. Recenzent Policy Magazine k celému konceptu poznamenal, že Stubbův „realismus založený na hodnotách“ je pravděpodobně víc étos než strategie, ale že právě o takový étos teď svět zoufale stojí. Kanadský premiér Mark Carney se na Stubbovu formulaci přímo odvolal, když představoval svou vlastní zahraniční doktrínu.

Foreign Affairs, která patří mezi největší zahraniční recenzní platformy na světě, knihu recenzovala jako volání po obnově multilaterálního systému, opřené o finskou tradici pragmatického realismu. Recenzent G. John Ikenberry z Princetonu konstatoval, že Stubb vidí Západ jako stále oddaný nějaké formě multilateralismu, zatímco Východ směřuje k blokovému myšlení, a že právě Globální Jih rozhodne, kterým směrem se váhy vychýlí. Mark Leonard, ředitel European Council on Foreign Relations, napsal, že Stubb bere čtenáře přímo do kuloárů moci a čerpá z osobních setkání s Putinem, Trumpem a Si Ťin-pchingem. Brendan Simms, profesor dějin mezinárodních vztahů na Cambridge, dodal, že Stubbův „realismus založený na hodnotách“ by mohl dodat novou energii i britské zahraniční politice. William Hague, bývalý britský ministr zahraničí, to řekl nejpříměji: kdyby si měl vybrat jednoho lídra v Evropě, který by vedl diskusi o stavu světa, vybral by si Stubba.

Jedna recenze ale upozorňuje na limity. Irish Times vytýká Stubbovi, že téměř ignoruje roli náboženství v mezinárodních vztazích a že jeho optimismus ohledně NATO může být přemrštěný, obzvlášť po Trumpových tarifech na osm členských států aliance. Je to oprávněná výtka a stojí za to ji mít na paměti. Stubbova kniha je diagnóza a program, ne vyčerpávající analýza. Co ale dělá skvěle, je to, že pojmenovává problém, který většina politiků přechází mlčením. Starý řád končí a nový se teprve rodí.

Stubb a Trump

Pro českého čtenáře je možná nejzajímavější to, co Stubb říká o Trumpovi. V rozhovoru pro Bruselský diktát popsal, jak mu Trump při osobním setkání položil přímou otázku, zda lze Putinovi věřit. Stubb řekl, že ne. Jako argument uvedl, že Rusko předává zpravodajské informace Íránu, které slouží k útokům na americké vojáky v Perském zálivu. To je podle něj argument, který by měl rezonovat i ve Washingtonu.

Zároveň ale Stubb odmítá obavy, že by NATO skončilo. Článek 5 podle něj platí a americká podpora by v případě ohrožení Finska přišla. Argument je pragmatický. Ruské jaderné zbraně na Kolském poloostrovu jsou namířeny na Washington a New York, nikoli na Helsinky. USA navíc potřebují evropské základny k projekci síly na Blízkém východě. Co se ale mění, je rozložení nákladů. Pokud dnes připadá zhruba 60 procent na USA a 40 na Evropu, tento poměr se bude postupně vyrovnávat. Na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře budou sedět u stolu i země s výdaji pod dvěma procenty HDP. Stubb to komentuje věcně a pojmenovává to, co již dávno víme. Procentuální číslo má přímý dopad na to, jak vás Washington vnímá.

Kdo je Alexander Stubb

Tuhle knihu nenapsal akademik z kanceláře. Stubb byl ministrem zahraničních věcí, předsedou vlády a ministrem financí Finska. Seděl v Evropském parlamentu. Řídil School of Transnational Governance při European University Institute ve Florencii. Osobně se setkal s Putinem, Trumpem i Si Ťin-pchingem. V roce 2008, po ruském vpádu do Gruzie, jako první evropský ministr zahraničí otevřeně varoval, že se vrací politika moci, a volal po debatě o členství Finska v NATO. Nikdo ho neposlouchal. Trvalo čtrnáct let, než se ukázalo, že měl pravdu.

Gideon Rachman z Financial Times o něm napsal, že je vzácnou, možná unikátní postavou, která dokáže spojit roli hlavy státu a veřejného intelektuála. Fareed Zakaria ze CNN říká, že je vzácné, aby praktik zahraniční politiky napsal hluboké vědecké dílo, a že Stubbovi se to podařilo. Wall Street Journal ji označil za knihu o stavu světa, kterou by měl zaregistrovat každý, kdo chce pochopit současnou situaci. Fiona Hill, bývalá ředitelka pro Evropu a Rusko v americké Radě pro národní bezpečnost, řekla jednoduše: tahle kniha nemohla přijít v lepší čas. A známý profesor Niall Ferguson ze Stanfordu napsal, že jde o odvážný pokus o geopolitickou syntézu od jednoho z mála autorů, kteří dokážou nejen mluvit, ale i jednat v samotných kuloárech moci.

Kniha není žádné rozsáhlé dílo. Přečtete ji za víkend. To neznamená, že je lehká. Znamená to, že Stubb píše jako člověk, který je zvyklý vysvětlovat složité věci lidem, kteří nemají čas na akademické okliky.

Proč je to relevantní pro nás

Finsko a Česká republika mají víc společného, než se na první pohled zdá. Dvě menší evropské demokracie, které se celou svou moderní historii snaží navigovat skrz velmocenskou politiku mocností. Finsko vstoupilo do NATO teprve před třemi lety, ale svou obranu stavělo nezávisle na alianci po dekády. Milión vycvičených záložníků, 64 objednaných stíhaček F-35, největší dělostřelectvo v Evropě společně s Polskem. Stubb v rozhovoru pro Bruselský diktát řekl, že Česká republika má v Evropské unii silný hlas. Záleží jen na tom, jak ho používá.

Stubbova diagnóza se přímo dotýká otázek, které na Shelfie řešíme od začátku. Kdo kontroluje námořní koridory a energetické tepny světa. Proč některé režimy jednají v časových horizontech století, zatímco Západ myslí ve volebních cyklech. Jak je možné, že strana, která vyhrála studenou válku, dnes toleruje muže, který chce její výsledky vrátit zpět. Trojúhelník moci je rámec, do kterého tyhle příběhy zapadají.

Jak jsme se k ní dostali

Získat práva na knihu úřadujícího prezidenta suverénního státu, která vychází ve dvanácti jazycích, nebyl jednoduchý proces. Byl dlouhý a občas bolestný. Soutěžili jsme s jinými českými nakladateli a museli jsme přesvědčit nejen agenta, ale i finskou stranu, že Shelfie je to správné místo pro prezidentský titul. Povedlo se. A o to s větší hrdostí na naši práci píšu tyto řádky.

Český překlad vychází v druhé polovině června. Kdo nechce čekat, může si knihu předobjednat už teď na shelfie.cz – předobjednávky doručíme o týden dříve, než se kniha objeví v běžném prodeji.

V dubnu 2023 Turecko slavnostně zařadilo do služby největší válečnou loď ve své historii. Dvě stě třicet jedna metrů délky, dvacet sedm tisíc tun výtlaku, odhadovaná cena přes miliardu dolarů. Letová paluba se ski-jumpem (plošinou pro start letadel) navrženým pro stíhačky F-35B. Ale jak by řekl klasik: stala se taková nemilá, nepěkná věc. F-35 nikdy nedostanou. Turecko je koupilo, zaplatilo za ně miliardu čtyři sta milionů dolarů, a pak si pořídilo ruský protiletadlový systém S-400. Z toho důvodu je Washington z programu vyřadil. Prvních šest letadel připravených k expedici dodnes stojí na americké základně Luke v Arizoně a nikdo nemá plán, co s nimi.

TCG Anadolu je tedy loď se ski-jumpem, ze kterého nestartují stíhačky. Letadlová loď bez letadel. A právě proto je zajímavější než kterákoli nová americká letadlová loď za třináct miliard dolarů, protože to, co Turecko z nouze z Anadolou udělalo, nám ukazuje o budoucnosti námořní války víc, než by se na první pohled zdálo.

Na Anadolu jsem narazil náhodou, při procházce Istanbulem. Mám pár dní volno, procházím město a nasávám atmosféru historického střetu kultur a náboženství a najednou vidím siluetu letadlové lodi stojící u nábřeží, pár stovek metrů od civilních trajektů, s minarety Süleymaniye v pozadí a rybářskými čluny kolem. Druhý den se na ni dívám přes špinavé sklo trajektu na Kadıköy a přemýšlím, na co se vlastně dívám. Na minulost námořní války, nebo na její budoucnost. Odpověď je jednoznačná. Na obojí najednou.

Stíhačka, která na lodi nikdy nepřistane

Příběh Anadolu začíná ve Španělsku. Loď je tureckou variantou osvědčené válečné lodi Juan Carlos I, postavené loděnicí Navantia, která slouží ve španělském námořnictvu od roku 2010 a v australském ve dvou kusech jako třída Canberra. Kontrakt na stavbu Anadolu podepsali v květnu 2015 s konsorciem Sedef–Navantia, kýl položili v únoru 2018, stavěla se v istanbulské loděnici Sedef v Tuzle. Plán byl jednoznačný a jasný. Turecko jako člen NATO a spolutvůrce programu F-35 dostane přes sto stíhaček F-35B ve verzi pro krátký vzlet a vertikální přistání. Turecké firmy vyráběly devět set dílů pro celý program, čtyři sta z nich jako jediný dodavatel na světě, s předpokládaným podílem přes devět miliard dolarů za dobu životnosti programu. Anadolu měla být plovoucí základnou těchto strojů ve východním Středomoří.

fotografie autora

Pak přišel zmíněný problém s raketami S-400. Turecko roky neúspěšně vyjednávalo o koupi amerických Patriotů, ale Washington nenabídl podmínky, které by Ankara přijala, včetně přenosu technologií. Rusko nabídlo podmínky lepší. Tj. dva a půl miliardy dolarů za dva systémy S-400, bez podmínek. 12. července 2019 začaly na tureckém území přistávat první části S-400 a o pět dní později Pentagon oznámil, že Turecko je z programu F-35 venku. S-400 je protiletadlový raketový systém, jehož radary by v blízkosti F-35 mohly sbírat data o jeho stealth vlastnostech, což jsou data, která by Moskva mohla použít k sestřelování amerických a spojeneckých strojů kdekoliv na světě. Nalezení alternativních výrobců pro devět set dílů stálo Pentagon dalších pět set až šest set milionů dolarů. Turecko přišlo o stíhačky, o devět miliard dolarů budoucích zakázek a o strategickou pozici v programu, který definuje západní vojenské letectví na příštích třicet let.

V prosinci 2025 americký velvyslanec v Turecku Thomas Barrack řekl agentuře Bloomberg, že Ankara je připravena se S-400 zbavit během čtyř až šesti měsíců , protože systém prý nikdy nebyl aktivován. Otevřela se tak teoretická cesta zpět k F-35. Jenže mezitím se Turecko posunulo jinam a Anadolu se posunula s ním.

Z nouze první na světě

Většina námořnictev by tápala, možná čekala nebo hledala jiné podobné letadlo, kterých pravda moc není. Turecko ostatně vyvíjí vlastní pátou generaci těchto strojů, TF Kaan. Místo toho Ankara udělala něco, co žádný jiný stát v historii. Přestavěla loď navrženou pro pilotované stíhačky na první funkční nosič bojových dronů na světě.

Firma, která to umožnila, se jmenuje Baykar. Její příběh je specificky turecký. Založil ji v roce 1984 Özdemir Bayraktar jako výrobce automobilových dílů. Jeho syn Selçuk, absolvent Robert College, istanbulské technické univerzity a MIT, ji od roku 2007 přesměroval na bezpilotní letouny. Dnes je předsedou představenstva a technickým ředitelem firmy. V roce 2016 se oženil se Sümeyye Erdoğanovou, dcerou tureckého prezidenta. Kritici namítají, že Baykar těžil z privilegovaného přístupu ke státním zakázkám a infrastruktuře, a že konkurenční projekty byly utlumeny ve prospěch firmy. Baykar to odmítá a poukazuje na to, že první drony vyvinul roky před svatbou. Ať je pravda kdekoli, výsledky jsou nesporné. Baykar dnes podle vlastních údajů kontroluje šedesát pět procent světového trhu s vojenskými drony, generuje devadesát procent příjmů z exportu do třiceti sedmi zemí a je exportním lídrem tureckého obranného průmyslu čtyři roky po sobě. Z Baykaru vzešly dva stroje, které z Anadolu dělají to, čím je.

Bayraktar TB3 je palubní dron navržený od začátku pro operace z lodí. A klíčový inženýrský detail, který celý koncept dronového nosiče posouvá z teorie do praxe, jsou jeho skládací křídla. Bez nich je dron na palubě jen dron na palubě. Se skládacími křídly je to bezpilotní bojový letoun, který se vejde do hangáru v počtech, jaké dávají vojenský smysl. TB3 složený zabírá zlomek plochy konvenčního letounu a Anadolu tak může nést desítky strojů tam, kam by se bez skládacích křídel vešlo jen pár kusů. Tohle je rozdíl mezi lodí, která občas vypustí dron, a lodí, která provozuje dronové letecké operace. K tomu šest závěsníků pro naváděnou munici a autonomní systém přistání řízený umělou inteligencí, který v reálném čase vyhodnocuje náklon a kymácení lodi a nevyžaduje záchytná lana ani katapult.

fotografie autora

V listopadu 2024 TB3 poprvé přistál na palubě Anadolu, jako první bezpilotní letoun své třídy na lodi tohoto typu. V dubnu 2025 provedl čtyři plně autonomní operace v Saroském zálivu. V květnu dvě TB3 útočily ostrou municí MAM-L během námořního cvičení DENİZKURDU. V říjnu startovaly z Anadolu a ničily pozemní cíle raketami Roketsan při cvičení Sea Wolf u Antalye, kterého se zúčastnilo dvaadevadesát válečných lodí a necelých sedmnáct tisíc vojáků ze tří moří. V únoru 2026 se Anadolu zúčastnila aliančního cvičení NATO Steadfast Dart v Pobaltí, kde TB3 odletěl osmihodinovou misi společně s německými Eurofightery a zasáhl námořní cíle municí MAM-L v silném větru, mrazu a hustém sněžení. Itálie oznámila, že TB3 bude operovat z italské letadlové lodi Cavour. Indonésie objednala šedesát kusů.

A pak je tu Kızılelma. Červené jablko, pojem z turkické mytologie označující nedosažitelný cíl, za nímž se nikdy nepřestává jít. Bezpilotní stíhačka s proudovým motorem, nízkou radarovou signaturou, radarem AESA, nosností patnáct set kilogramů a rychlostí Mach 0,9. V listopadu 2025 jako první bezpilotní letoun v historii sestřelila vzdušný cíl řízenou střelou vzduch-vzduch Gökdoğan na velkou vzdálenost – poprvé v dějinách letectví provedl bezpilotní stroj vzdušný souboj na dálku přesahující vizuální kontakt. V prosinci dva prototypy provedly první autonomní formační let dvou bezpilotních stíhaček na světě, řízený umělou inteligencí. Sériová výroba běží, první dodávky jsou plánovány na rok 2026. Kızılelma je navržena pro palubní operace z Anadolu a má se stát jádrem její letecké síly.

Žádná jiná země dnes neprovozuje loď tohoto typu s funkčním dronovým leteckým křídlem. Američané mají MQ-25 Stingray na svých nejnovějších letadlových lodích, ale ten slouží k tankování ve vzduchu, ne k boji. Čína staví infrastrukturu pro podobný koncept, Británie testuje, ale nikdo z nich zatím neprovedl to, co Turecko, tedy ostrý útok dronem z paluby lodi během aliančního cvičení.

Anadolu není konečný bod, je prototyp. V lednu 2025 Turecko v istanbulských námořních loděnicích položilo kýl pro MUGEM, Milli Uçak Gemisi, Národní letadlovou loď. Dvě stě osmdesát pět metrů délky, šedesát tisíc tun výtlaku, víc než dvojnásobek Anadolu. Tři vzletové dráhy, hangár pro padesát letounů pilotovaných i bezpilotních. Kompletně domácí konstrukce navržená od začátku pro dronovou i konvenční leteckou válku, žádná kopie cizího návrhu. Modulární ski-jump, který lze nahradit katapultem, až ho Turecko vyvine. Spuštění na vodu se plánuje na roky 2027–2028, dodávka námořnictvu před rokem 2030. Současně Turecko staví torpédoborec TF-2000 a ponorku MILDEN, obojí vlastní konstrukce. V tureckých loděnicích se v prosinci 2025 současně pracovalo na třiceti devíti válečných lodích. Z nouze, kterou si z velké části způsobilo samo, Turecko nevytvořilo jednu loď. Vytvořilo novou námořní doktrínu.

Tři generace na jedné palubě

Z trajektu na Kadıköy je vidět celá letová paluba. A to, co na ní stojí, říká víc než jakýkoli technický popis. Fotky také k článku přikládám. Vedle TB3 se složenými křídly stojí vrtulníky AB-212 ASW – pravděpodobně námořní protiponorková verze stroje, jehož konstrukce sahá k Bellu UH-1 Huey z šedesátých let. Široká kabina, dvoulistý rotor, silueta, kterou by poznal každý, kdo viděl záběry z Vietnamu. Vedle nich útočné vrtulníky AH-1W Super Cobra, rovněž z rodiny Bell, určené pro blízkou palebnou podporu vyloďovacích operací. Na jedné palubě tedy stojí technologie studené války, války proti teroru a budoucnost bezpilotní námořní války. Dron řízený umělou inteligencí, který autonomně přistává na kymácející se palubě, vedle vrtulníku, jehož předchůdce létal nad Mekongem.

AB-212 ASW, fotografie autora

Tahle loď není jen nosič dronů. Ze zádi je vidět otevřený dok pro výsadkové čluny. Anadolu dokáže vysadit na pobřeží stovky vojáků s tanky a obrněnci, nést desítky bezpilotních letounů a zároveň fungovat jako velitelská platforma celé operační skupiny. Tři role, které dříve vyžadovaly tři různé lodě.

Rád bych zde upozornil na drobný detail. Super Cobra na palubě Anadolu je AH-1W, starší verze stroje, který česká armáda právě zavádí do výzbroje. Viper je přímý potomek Cobry, která stojí na palubě přede mnou. Stejná rodina, stejný výrobce Bell, generační posun. Turecko na Anadolu provozuje starší verzi toho, co Česko právě kupuje jako svou nejmodernější útočnou helikoptéru.

AH-1W Super Cobra , fotografie autora

Čtyři miliony dolarů na dron za dvacet tisíc

Když stojíte na istanbulském nábřeží a díváte se na Anadolu, vidíte paradox, který definuje celou současnou námořní válku. Tisíc dvě stě členů posádky na palubě lodě za miliardu dolarů. A kolem ní jezdí trajekty, motorové čluny, rybářské bárky. V úzkém průlivu, pár stovek metrů od civilistů, v době, kdy levný dron za dvacet tisíc dolarů dokáže vyřadit loď za stovky milionů.

12. října 2000 se malý člun naložený výbušninami přiblížil k americkému torpédoborci USS Cole v jemenském Adenu. Posádka člunu zamávala námořníkům na palubě a odpálila přibližně čtyři sta padesát kilogramů trhaviny. Sedmnáct mrtvých, třicet devět zraněných, díra dvanáct krát osmnáct metrů v boku lodi za miliardu dolarů. Al-Káida, jeden člun. V roce 2002 generálporučík Van Riper ve válečné hře Millennium Challenge – o níž jsem psal v článku o Hormuzském průlivu – použil stejnou taktiku v simulaci: vlnu malých člunů a raket proti americkému námořnictvu. Za méně než deset minut simulovaně potopil šestnáct válečných lodí a „zabil“ dvacet tisíc vojáků. Pentagon cvičení zastavil a lodě „vzkřísil“. Van Riper odešel uprostřed hry a řekl to novinářům přímo: „Nic se z toho nenaučili.“

Od té doby se ekonomika asymetrie zrychlila. V dubnu 2022 dvě ukrajinské střely Neptune potopily křižník Moskva, vlajkovou loď ruské Černomořské flotily. Za další dva roky ukrajinské námořní drony vyhnaly třetinu ruského loďstva z Krymu do Novorossijsku, sedm set kilometrů daleko. Bez jediné vlastní hladinové válečné lodi. Námořní dron Magura V5 sestřelil z hladiny vrtulník Mi-8. Magura V7 sestřelila stíhačku Su-30. Podmořský dron Sub Sea Baby potopil ponorku přímo v přístavu. Levnou věcí proti drahé, bez pilota, autonomně.

Nikdy nebyly válečné lodě tak technicky vyspělé a nikdy tak ohrožené tak levnými prostředky. Anadolu kotvící v Bosporu je odpověď na tuhle rovnici z opačné strany. Loď, která místo jedné drahé stíhačky za stovky milionů nese roj levných dronů, hraje tu samou ekonomickou hru jako Ukrajina v Černém moři nebo Húsíové v Rudém. Jen ji hraje z paluby za miliardu dolarů.

Stát, který je sám průlivem

V článku o Alfredu Thayeru Mahanovi jsem psal o muži, který v roce 1884 odložil knihu v limském hotelu, podíval se z okna na přístav a uviděl logiku, kterou do té doby nikdo systematicky nepojmenoval. Moc neplyne z území, ale z průlivů. Úzká hrdla, kudy musí proplout každá loď, kontrolují obchod. Kdo kontroluje obchod, kontroluje bohatství. Kdo kontroluje bohatství, kontroluje válku. Hormuz, Malacca, Suez, Bab-el-Mandeb – čtyři průlivy, jejichž současné uzavření by zastavilo podstatnou část světové ekonomiky během týdnů.

Bospor je pátý. A je zvláštní tím, že stát, který ho kontroluje, není mocnost, která k němu připlula s flotilou. Je to stát, který průlivem sám je. Bospor teče středem Istanbulu. Na nejužším místě, mezi osmanskými pevnostmi Rumelihisarı a Anadoluhisarı, měří sedm set metrů. Délka třicet jedna kilometrů. Přes tři miliony barelů ropy denně tudy proudí ze zemí Černého moře do Středomoří a dál do světa – převážně z Ruska, Ázerbájdžánu a Kazachstánu. K tomu železo, ocel, obilí.

Úmluva z Montreux, podepsaná v roce 1936 v době, kdy se Evropa připravovala na válku, o níž ještě nevěděla, dává Turecku právo regulovat průjezd válečných lodí a v čase války ho uzavřít. V únoru 2022, dva dny po ruské invazi na Ukrajinu, Ankara přesně to udělala. Klasifikovala konflikt jako „válku“ podle článku 19 úmluvy a uzavřela průliv pro válečné lodě válčících stran. Rusko nemohlo posílit svou Černomořskou flotilu ze Středomoří. Ukrajina nemohla přijmout minolovky, které jí posílali Britové a Nizozemci. Rusové se pokusili obejít blokádu tvrzením, že jejich lodě se „vracejí do domovského přístavu“. Ankara plán prohlédla a odmítla je.

Jedna smlouva z roku 1936, jedno rozhodnutí jednoho státu a celá válečná dynamika v Černém moři se změnila. Žádný jiný stát v NATO nemá podobnou páku a nerozhoduje sám, na základě mezinárodní smlouvy, starší než Aliance sama, o tom, které válečné lodě smějí projít mezi dvěma moři. Všichni mluví o tom, co NATO udělalo pro Ukrajinu – sankce, zbraně, zpravodajství, výcvik. Ale jedno z nejkonkrétnějších rozhodnutí, které přímo ovlivnilo průběh války v Černém moři, neudělalo NATO. Udělala ho Ankara. Na základě pravomoci, kterou jí dává smlouva podepsaná devatenáct let předtím, než NATO vůbec vzniklo.

fotografie autora

Mahan psal o státech, které průlivy kontrolují. Černé moře a Středomoří, ruská ropa a evropská energetika, uprchlické trasy a kontejnerová doprava, vše protéká jedním městem. A uprostřed toho stojí loď, která měla nést americké stíhačky a nese turecké drony. Anadolu kotvící v Bosporu s minarety v pozadí a kontejnerovou lodí projíždějící kolem je skoro dokonalá ilustrace Mahanovy teze, jen s jedním dodatkem, který Mahan v roce 1890 předvídat nemohl. Lodě, které průlivy hlídají, se dnes mění rychleji než kdykoli v historii a to, co je ohrožuje, stojí zlomek toho, co stojí ony.

Doporučené knihy k tématu a Istanbulu:

Alan Palmer: Úpadek a pád osmanské říše Anadolu kotvící v Bosporu dává smysl jen tehdy, pokud víte, co ten průliv znamenal posledních pět set let. Palmer vypráví příběh říše, která ho kontrolovala, a toho, jak o něj přišla. Bez Osmana není Turecko a bez Turecka není Bospor v jeho dnešní podobě. Překlad profesora Kováře.

Robert Aldrich: Novodobé říše Koloniální impéria nevznikala z ideologie, ale z přístavů, průlivů a obchodních stanic. Aldrich mapuje rozmach a úpadek evropských koloniálních říší a ukazuje mechanismus, který Mahan popsal teoreticky: jak kontrola klíčových bodů buduje a udržuje moc.

Joseph Kanon: Istanbul – Křižovatka cest Špionážní román z poválečného Istanbulu, kde se potkávají Američané, Rusové a zbytek světa, který se právě přerovnává. Kanon píše o městě, kde jsou jen dvě špatné možnosti a žádná dobrá. Istanbul jako průsečík velmocenských zájmů v roce 1945 a Istanbul jako průsečík velmocenských zájmů v roce 2025 se liší v detailech. V logice ne.

Orhan Pamuk: Istanbul – Vzpomínky na město Pamuk nedělá geopolitiku. Dělá něco těžšího: popisuje město zevnitř, jeho melancholii, jeho hüzün. Nádherný popis Istanbulu ve všech podobách.

Alfred Thayer Mahan: The Influence of Sea Power upon History Kniha, o které jsem psal v samostatném článku a na kterou tento text přímo navazuje. Mahan v roce 1890 pojmenoval logiku, kterou Turecko v roce 2025 provozuje z paluby Anadolu. Průlivy jsou klíčem k moci. Lodě, které je hlídají, se mění. Logika zůstává.

Můj vztah k filozofii byl vždycky složitý. Měl jsem vždy mnohem radši historii. Zkoumání minulosti, čtení o lidech a událostech, které svět posunuly nebo s ním otřásly, to mě bavilo už jako dítě. K filozofii jsem si dlouho cestu nehledal. Někde u Platóna a Tomáše Akvinského moje středoškolská znalost filozofie skončila a všechno, co přišlo potom, mi přišlo jako svět, do kterého se vstupuje seminární četbou Hegela a ze kterého se vychází unavený a o nic chytřejší. Cestu k filozofii mi nakonec otevřel paradox, který je vlastně samozřejmý. Historii dělají z velké části myšlenky. Bez Hegela neexistuje Marx, bez Marxe neexistuje Lenin, bez Lenina neexistuje sto milionů mrtvých dvacátého století. Tudy jsem se k filozofii dostal. Přes dějiny, ne přes semináře.

Navíc obdivuji konkrétní typ lidí. Ty, kteří dokážou složité věci vysvětlovat jednoduše, aniž by ztratili kvalitu faktů, argumentu a kontextu. Není to běžný dar. Většina akademiků složité věci komplikuje, většina popularizátorů zjednodušuje natolik, že z nich nezůstane nic.

Na Jordana Petersona jsem narazil před několika lety s podezřením, že by mohl být jeden z těchto lidí. Pak jsem strávil hodiny jeho přednáškami a rozhovory. Něco mě přesvědčilo, něco dráždilo. S řadou jeho závěrů, především v rovině náboženství, se vnitřně neztotožňuji. Ale jeho argumentační logika je jedinečná. Způsob, jak skládá dohromady psychologii, evoluční biologii, mytologii a klinickou praxi, jsem nikde jinde neviděl. A i tam, kde s ním nesouhlasím, mě nutí přemýšlet, proč nesouhlasím, což je víc, než dokáže většina autorů.

Tenhle text je pokus tu cestu předat dál. Pokud vás na konci zaujme aspoň tolik, abyste si pustili jednu z jeho přednášek a začetli se do některé z jeho knih, myslím, že svůj čas nestrávíte špatně.

Profesor, o kterém se u nás moc nemluví

Když se v české debatě začne mluvit o Petersonovi, většinou se začíná rokem 2016 a kanadským zákonem C-16. Předtím u nás byl skoro neznámý. YouTube přednášky, bestseller 12 pravidel pro život, kulturní války, to všechno je pro českého čtenáře Peterson. Předtím byl ale dvacet let respektovaným akademikem.

Narodil se v roce 1962 ve Fairview, malém městě v severní Albertě. Zima tam trvá od října do dubna a moc dalšího se tam neděje. Vystudoval politologii, pak psychologii, pak doktorát z klinické psychologie na McGillově univerzitě v Montrealu. V roce 1993 přijal nabídku Harvardu a pět let tam učil osobnostní psychologii.

Shelley Carsonová, tehdy Petersonova doktorandka a dnes sama harvardská profesorka, později o jeho přednáškách napsala větu, která mi utkvěla: studenti prý poslední den kurzu plakali, protože věděli, že už ho nebudou poslouchat. V roce 1998 byl Peterson nominován na Levensonovu cenu, jedno z nejprestižnějších harvardských ocenění pro pedagogy. V témže roce přijal nabídku University of Toronto a zůstal tam dvacet tři let.

Peterson jako akademik není průměr ani mega hvězda. Je to respektovaný vědec. Podle Google Scholar má přes 25 000 citací a h-index 50. V psychologii osobnosti je to výkon, kterého dosahuje málokdo. Jeho nejznámější odborný článek, spoluautorský s Colinem DeYoungem a Lenou Quiltyovou z roku 2007, vyšel v časopise Journal of Personality and Social Psychology a má dnes přes 2 900 citací. Definuje jednu ze současných metod měření osobnosti, takzvanou Big Five Aspect Scale, která se dnes používá v desítkách výzkumných center po celém světě.

Říkám to proto, že bez téhle informace se o Petersonovi nedá poctivě mluvit. Když v září 2016 zveřejnil svá první videa proti zákonu C-16, nebyl to provinční profesor, který si chtěl vyzkoušet sociální sítě. Byl to jeden z nejcitovanějších živých autorů v oboru psychologie osobnosti. Někdo, koho odborná obec respektovala dvacet let předtím, než ho svět začal brát vážně z jiných důvodů.

To z Petersona nedělá neomylnou autoritu. V mnoha věcech se mýlí. Některá jeho tvrzení mimo psychologii jsou přehnaná nebo zjednodušená. Al to z nedělá z kritiky typu „nějaký youtuber s mikrofonem“ hodnotný argument. Peterson je člověk, který celý dospělý život dělal ceněný výzkum. Když ho odmítáte, odmítáte někoho, kdo o tématu něco ví.

Mapy smyslu, kniha, která dvacet let čekala na svůj čas

Na Harvardu psal Peterson ve volných chvílích knihu, která ho nakonec stála třináct let života. Jmenovala se Maps of Meaning: The Architecture of Belief a vyšla v roce 1999.

Otázka, ze kterou si kniha pokládá, je jediná. Není to Petersonova otázka, kladl si ji každý poctivý člověk dvacátého století. Jak je možné, že obyčejní lidé, sousedé, učitelé, otcové rodin, vytvoří Gulag, Osvětim, masakr ve Rwandě? Co je ten mechanismus, který z obyčejného člověka udělá dozorce koncentračního tábora? Na takovou otázku nestačí standardní behaviorální psychologie. Experimenty jsou užitečné, ale neodpovídají na proč. Proč jsou lidé schopni zla v takovém měřítku. Peterson hledá odpověď jinde, v průniku oborů, které se na sebe běžně nedívají.

Bere Carla Junga a jeho teorii archetypů, univerzálních vzorců v lidské psychice, které se opakují v mýtech a snech napříč kulturami. Přidává Jeana Piageta a jeho popis toho, jak si dítě konstruuje smysl světa postupnou interakcí s prostředím. Přidává Fjodora Dostojevského, který v Bratrech Karamazových a Zločinu a trestu zkoumá, co se stane s člověkem, když se osvobodí od všech morálních rámců. Přidává Friedricha Nietzscheho, který právě toto zlo viděl nadcházet. Přidává Alexandra Solženicyna a Souostroví Gulag, popis toho, jak se obyčejní Rusové stali strážci pracovních táborů. A nad tím vším klade poznatky moderní neurovědy o tom, jak vlastně mozek zpracovává informace.

Z toho vzniká specifická metoda. A tahle metoda je to, co jsem u Petersona nikde jinde neviděl tak konzistentně. Peterson nečte biblické a mytologické příběhy jako teologii ani jako folklór. Když Adam obviní Evu a Eva obviní hada, není to mýtus. Je to popis univerzálního lidského mechanismu, jak se vyhnout odpovědnosti, mechanismu, který Peterson jako klinický psycholog ve své praxi viděl tisíckrát. Když Kain zabije Ábela, není to historie. Je to archetyp resentimentu, který stojí za skoro každým zlem. Když Jákob zápasí s andělem a vyjde z toho kulhající, ale požehnaný, není to legenda. Je to mapa toho, jak vypadá skutečné setkání s pravdou o sobě.

S touhle metodou se dá polemizovat. Antropologové říkají, že Peterson občas vidí univerzální vzorce tam, kde jde o věci kulturně specifické. Religionisté říkají, že jeho čtení Bible je psychologicky zajímavé, ale teologicky ploché. Obojí má zřejmě kus pravdy. Ale pro mě, který jsem k filozofii přišel přes studium dějin, je Petersonova metoda blízká. Bere texty, které dvě tisíciletí formovaly západní představu o člověku, a ptá se: proč zrovna tyhle texty? Proč přežily? Co o nás říkají? Tahle otázka je legitimní a odpovědi, které Peterson nabízí, jsou často překvapivě přesné.

Maps of Meaning vyšla v roce 1999 a propadla. Routledge ji vydal v nákladu, který se v prvních letech sotva prodával. Peterson knihu psal třináct let a svět ji ignoroval. A pak se stalo něco, co nikdo neodhadl.

V roce 2013 začal Peterson nahrávat své torontské přednášky na YouTube. Přednášky, ve kterých vyučoval Maps of Meaning, čtyřicet hodin obsahu, o kterých čekal, že je nikdo nebude poslouchat. Po roce měl kanál sto tisíc odběratelů. Po čtyřech letech miliony zhlédnutí. A kniha, která osmnáct let ležela v knihovnách, se najednou stala klíčem k pochopení celého fenoménu.

Česky vyšla Maps of Meaning teprve v roce 2023 jako Mapy smyslu, Architektura přesvědčení v nakladatelství Argo, v překladu Jindřicha Veselého. Šest set čtyři stran. Není to jednoduchá kniha. Je to kniha, kterou Peterson sám psal pro odbornou veřejnost a teprve později se ukázalo, že má silnější dopad na laického čtenáře. Pokud chcete pochopit, odkud všechno Petersonovo myšlení pochází, najdete to právě v Mapách smyslu.

Bill C-16, okamžik, kdy z akademika vznikl fenomén

V září 2016 Peterson zveřejnil tři videa, ve kterých kritizoval připravovaný kanadský zákon C-16. Zákon rozšiřoval kanadský zákon o lidských právech a trestní zákoník tak, aby jako chráněný znak zahrnoval gender identity a gender expression.

Peterson tvrdil, že zákon otevírá dveře k vynucenému způsobu mluvy, konkrétně k povinnosti používat zvolená zájmena transgender lidí. Pokud to odmítne, hrozí mu stížnosti podle antidiskriminačního práva, disciplinární řízení na univerzitě, eventuálně trestní stíhání. „Radši bych šel do vězení,“ řekl opakovaně, „než abych použil slova, která mi někdo nadiktuje.“

Právní situace byla komplikovanější, než jak ji Peterson podával. Zákon C-16 sám o sobě nikomu neukládá povinnost používat konkrétní zájmena. Rozšiřuje jen chráněné znaky. Problém ale leží v kombinaci zákona se směrnicemi Ontario Human Rights Commission, která ve svém materiálu z roku 2014 explicitně napsala, že odmítání používat zvolená zájmena může být považováno za diskriminaci. A v kombinaci s profesními disciplinárními orgány, které mohou přijít se svými vlastními standardy. A v kombinaci s univerzitní politikou, která může jít ještě dál.

Petersonovo čtení situace bylo dramatické a v některých formulacích přehnané. Ale jeho hlubší obava se ukázala jako oprávněná. Vzniká prostředí, ve kterém bude profesní a administrativní tlak vynucovat konkrétní volbu slov. V roce 2022 dostal od College of Psychologists of Ontario předvolání k „mediálnímu přeškolení“ za své tweety. Šest let po protestu proti C-16 se Peterson ocitl přesně v té situaci, před kterou varoval. Profesní orgán regulující jeho řeč mimo profesní kontext.

Cathy Newmanová a Petersonův styl argumentace

12 pravidel pro život vyšlo v lednu 2018. O dva týdny později seděl Peterson ve studiu Channel 4 News v Londýně proti Cathy Newmanové. Výsledek má dnes přes čtyřicet pět milionů zhlédnutí a patří k nejsledovanějším politickým rozhovorům v historii YouTube.

Pokud jste rozhovor neviděli, doporučuji ho. Odkaz dávám pod odstavec. Stručně: Newmanová začala ostře a nepolevila. Během dvaceti devíti minut použila frázi „tak vy říkáte, že...“ přesně třicet pětkrát. Po každé formulaci následovala interpretace Petersonových slov, která s Petersonovými slovy neměla skoro nic společného. Když Peterson mluvil o gender pay gap, Newmanová slyšela „vracíte nás do temného středověku“. Když mluvil o hierarchiích v přírodě, slyšela „obhajujete patriarchát“. Když mluvil o svobodě projevu, slyšela „nesmíte říkat věci, které uráží trans lidi“. A Peterson ji pokaždé v klidu opraví. „Ne, to není to, co říkám. Záleží na tom, co myslíte slovem X.“ Rozebírá definice, uvádí studie, nabízí data. Jednou mu unikne úsměv. Jednou řekne „právě jste se chytila“. A Newmanová na okamžik oněmí.

Tenhle rozhovor byl zlom, který udělal z Petersona symbol. Symbol muže, který se v debatě nedá zlomit, protože přišel připravený. A taky symbol toho, že ne všechno, co se v mainstreamových médiích říká, je pravda, a ne všechno, co se nesmí říkat, je špatně. Ale tenhle obraz, klidný Peterson drtící argumentem, není jediný Peterson. A pro pochopení jeho kariéry je důležité vidět i ten druhý.

Peterson je na pětifaktorovém modelu osobnosti, který sám spoluvyvíjel, vysoce neurotický. O tom v přednáškách otevřeně mluví a dává sám sebe jako příklad. Neuroticismus tady neznamená neurotik v populárním smyslu. Znamená vyšší emocionální senzitivitu, silnější reakce na negativní podněty, větší pravděpodobnost úzkosti. V Petersonově případě to v praxi znamená dvě věci.

Za prvé, v přednáškách pláče. Ne občas. Pravidelně. Když mluví o dětech, které jeho klientům zabili. O sebevraždách svých přátel. O utrpení, kterému lidé ve světě čelí. Pláče uprostřed věty a pokračuje dál. Pro některé je to ztělesnění autenticity, pro jiné manipulace.

Za druhé, v krátkých formátech, hlavně na Twitteru/X, Peterson často ztrácí nervy. V červnu 2022 napsal tweet o herci Elliotu Pageovi, ve kterém použil jeho staré jméno a označil jeho lékaře za „zločince“. Twitter ho suspendoval. Peterson odmítl tweet smazat a měsíce účet nepoužíval. V roce 2023 se pustil do papeže Františka kvůli jeho výrokům o sociálních nerovnostech. V desítkách dalších případů reagoval impulzivně, osobně, někdy urážlivě.

Tohle je dvojitý obraz, který dlouhodobý posluchač Petersona rozpoznává. V dlouhých formátech, tedy v rozhovoru s Joem Roganem, s Lexem Fridmanem, ve vlastních podcastech, biblických přednáškách, v debatě se Žižkem, je Peterson myslitelem na vysoké úrovni. Rozvíjí argument, opravuje sám sebe, dokáže říct „to jsem se spletl“ nebo „o tom jsem dosud nepřemýšlel“. V krátkých formátech, hlavně na sociálních sítích, je Peterson často svou vlastní horší verzí. Impulzivní, dramatizující, občas ztrácející klid i základní zdvořilost.

Jedno praktické doporučení, pokud chcete Petersona číst pořádně: nečtěte ho na X. Poslouchejte ho v dlouhých formátech. Tam je ten skutečný myslitel. Sestřih dvouminutového videa, ze kterého se ztratí kontext, dělá z Petersona buď hrdinu, nebo šaška, podle toho, kdo střih udělal. Petersona nelze poznat narychlo.

Fenomén mladých mužů

Když Cathy Newmanová Petersona zpovídala, zeptala se ho v jednu chvíli, kolik procent jeho publika tvoří muži. „Asi osmdesát procent,“ odpověděl. „Mladí muži.“ Tohle číslo je klíč k pochopení celého Petersonova fenoménu. V lednu 2018 napsal David Brooks v New York Times sloupek nazvaný „The Jordan Peterson Moment“ a citoval v něm ekonoma Tylera Cowena: „Peterson je nejvlivnějším veřejným intelektuálem v dnešním západním světě.“ Tehdy se 12 pravidel prodávala v milionech kopií a Petersonova turné zaplňovala koncertní a sportovní haly. Za rok a půl prošel přes dvě stě amerických, kanadských, britských, australských a evropských měst a prodal víc než osm set padesát tisíc vstupenek. Publikum tvořili z většiny mladí muži. A kritika nikdy nevěděla, co si o tom myslet.

Pro odpůrce bylo publikum důkazem problému. Olivia Wilde ho nazvala „pseudointelektuálním hrdinou incelské komunity“. Kanadský deník Maclean’s ho označil za „chytrého muže pro hloupé lidi“. Zack Beauchamp ve Vox tvrdil, že Peterson říká stará konzervativní klišé jen zabalená do akademického jazyka. Všechny tyhle kritiky sdílely jeden základní předpoklad. Když něco sleduje osmdesát procent mladých mužů, nemůže to být vážná intelektuální práce. Musí to být buď psychologická manipulace, nebo reakční politika. Ten předpoklad je postavený na hlavě.

Otázka nezní proč Peterson přitahuje mladé muže. Otázka zní proč jsou mladí muži ve stavu, kdy jim taková rada připadá jako zjevení. Protože Peterson jim říká věci, které by se před třiceti lety považovaly za banalitu. Postav se rovně. Ukliď si pokoj, než začneš měnit svět. Říkej pravdu, nebo aspoň nelži. Najdi si někoho, kdo pro tebe chce jen to dobré, a drž se ho. Nestaň se obětí. Ber odpovědnost. Nic z toho není nové. Nic z toho není kontroverzní. Naši otcové a dědové by řekli „to je přece jasné“. A přesto to celá jedna generace slyšela poprvé. Proč?

Nerad bych to zjednodušoval, ale v zásadě jde o tohle. Otcové, kteří buď chyběli, nebo se báli vypadat autoritativně. Školy, které nahradily běžné sociální rituály terapií a osobními rozhovory o pocitech. Kultura, která mladým mužům pravidelně připomíná, že už sama kategorie muž je problém, kterého je třeba se zbavit. A v tom prostředí přijde starší muž s psychiatrickou praxí a řekne: stojíš za něco, máš odpovědnost, tvůj život může mít smysl, pokud ho najdeš. A milion lidí si koupí jeho knihu. To neznamená, že Peterson má ve všem pravdu. Některé jeho závěry o genderových rolích jsou sporné. Některé jeho kritiky progresivismu jsou přehnané. Některé jeho reakce na X jsou trapné. Ale rozdíl mezi s Petersonem se dá polemizovat a Peterson je pseudointelektuální hrdina inceli je propastný.

Nathan Robinson napsal v časopise Current Affairs v roce 2018 dlouhou esej The Intellectual We Deserve. Argumentuje v ní, že Peterson říká banality zabalené do komplikovaného jazyka. V části bodů má Robinson pravdu. Peterson je někdy vágní. Peterson skutečně v jednom rozhovoru vyložil Orwellovu Cestu do Wiganu úplně naopak, než ji Orwell napsal. Z toho se dá udělat problém. Ale Robinson pak stvoří tvrzení, že Peterson nemá co říct, a ignoruje třicet let vědecké práce a čtyřicet hodin veřejných přednášek o tom, jak funguje lidská mysl. To už není kritika, to je nálepkování ideologického nepřítele.

Druhý případ je spor o formulaci enforced monogamy. Peterson ji použil v roce 2018 v rozhovoru pro New York Times, kdy ho redaktorka zpovídala po torontském útoku, při kterém Alek Minassian, který se sám hlásil k incelské subkultuře, nákladním autem zabil deset lidí. Peterson řekl, že „lékem“ na tyhle útoky je enforced monogamy. Pro většinu čtenářů New York Times to znělo jako volání po Příběhu služebnice, tedy po státu, který ženy nuceně přidělí osamělým mužům.

Ve skutečnosti je enforced monogamy standardní termín evoluční antropologie. Znamená sociální, nikoli státní podporu párových vztahů. Většina lidských společností v dějinách měla institucionální mechanismy, které zvýhodňovaly monogamii před polygamií, protože polygamie vede ke koncentraci žen u nejvýše postavených mužů a nechává velkou skupinu mužů bez partnerek, což statisticky zvyšuje úroveň násilí. Peterson o tomhle antropologickém mechanismu mluvil. Měl pravdu. Antropologové mu to později přes všechen mediální poprask potvrdili.

Ale tím, že použil akademický termín v rozhovoru pro laické publikum, vyrobil kontroverzi, která věcně neměla kde vzniknout. To je ten Peterson, kterého popisuju. Věcně přesný a rétoricky neopatrný v jedné a téže chvíli.

Bůh a Jákob

Na otázku, jestli věří v Boha, odpovídá Peterson už léta stejně. „Nelíbí se mi ta otázka,“ řekne. A pak, pokud má čas, vysvětluje proč. Na otázku věříte v Boha je potřeba přesně vědět, co znamená věříte, co znamená v a co znamená Boha. Peterson nedává jednoznačnou odpověď. Ale nejpřesnější formulaci, kterou kdy dal v rozhovoru s Piersem Morganem, zní: „Žiju, jako by Bůh existoval, a děsím se, že existuje.“

To není intelektuální vykroucení. Peterson odmítá říct věřím, protože by to bylo nepoctivé tvrzení o vlastním vnitřním stavu, kterým si není jistý. Ale jeho život je strukturovaný tak, jako by Bůh existoval. Čte bibli denně. Přednáší o ní veřejně. Staví na ní celé své myšlenkové dílo. A zároveň se toho, co by to znamenalo, kdyby všechno bylo doslova pravda, bojí. Protože pokud Bůh existuje, většina z nás žije mnohem povrchněji, než bychom měli.

Tohle je, mimochodem, ten důvod, proč mě Peterson dráždí a fascinuje zároveň. Já sám nábožensky založený nejsem a kdybych si měl vybrat, budu mnohem blíž skeptikům než věřícím. A přesto, když Peterson čte Genesis nebo příběh o Jákobovi, přistihnu se, že poslouchám pozorněji. Protože s těmi texty pracuje psychologicky chytře. Jako s daty o tom, co lidé jsou. A i když nevěříte, že je napsal Bůh, můžete uznat, že přežily tisíce let a něco důležitého o nás říkají.

V roce 2019 byla Petersonově manželce Tammy, se kterou žil tehdy už třicet šest let, diagnostikována vzácná forma rakoviny ledvin. Doktoři jí dali deset měsíců života. V nemocnici v Torontu ji její kamarádka Queenie Yu, členka Opus Dei, naučila modlit se růženec. Pět týdnů se každé ráno v deset hodin modlily v atriu Toronto General Hospital. Tammy se uzdravila. O velikonoční vigilii 2024 vstoupila do katolické církve. Jordan Peterson stál celou dobu vedle ní. Doprovázel ji na mše, mluvil o ní v rozhovorech s mimořádnou jemností. Když se ho novinář z EWTN zeptal, jestli také zvažuje konverzi, odpověděl: „Každý má svou cestu. Tammy je na své. Já jsem na své.“

Jeho vlastní cesta vedla dvěma směry. Jeden z nich byl Psychologický význam biblických příběhů, série patnácti přednášek z roku 2017, každá dvě a půl hodiny dlouhá, natočená v torontském Isabel Bader Theatre před vyprodanými sály. Peterson v nich probírá Starý zákon kapitolu po kapitole, od Genesis po Jákoba. YouTube záznamy mají dnes přes sto milionů zhlédnutí. Druhý směr byla kniha.

We Who Wrestle with God vyšla v roce 2024. Česky My, kdo zápasíme s Bohem, Vnímání božského ve stejném roce v nakladatelství Argo. Název odkazuje na Genesis 32, Jákobův zápas s andělem. Jákob zápasí celou noc s bytostí, kterou nepozná, a ráno z ní vyjde kulhající, ale požehnaný, a s novým jménem, Izrael, ten, kdo zápasí s Bohem.

Peterson tenhle příběh čte jako mapu lidské existence. Nezápasíme proti Bohu. Zápasíme s Bohem, a to znamená, že se od něj nedá odejít bez boje, ale ani v tom boji nelze zvítězit. Z toho zápasu vycházíme jiní. Zranění, ale proměnění. Je to zralý Peterson. Méně bojovný než v roce 2018, víc reflektivní než kdykoli předtím. A je v něm vidět muž, který už nepíše proto, aby získal následovníky, ale aby pochopil, co sám celý život hledá.

Ticho

V roce 2025 přišla druhá vlna zdravotních problémů. Diagnóza chronic inflammatory response syndrome, tedy chronická zánětlivá reakce, jejíž přesný mechanismus medicína dodnes neumí popsat. Pětiměsíční hospitalizace. Intenzivní péče. Další neurologické komplikace. Od června 2025 je Peterson v domácí péči, mimo veřejný život. Občas natočí krátký podcast ze svého domu, na sociálních sítích publikuje nepravidelně. Plánovaná turné zrušil. Na začátku roku 2026 nevystupuje veřejně.

Peterson Academy, online univerzita, kterou založil v roce 2024 společně s dcerou Mikhailou, funguje dál. Má 72 000 studentů, devadesát kurzů, přednášející z Harvardu, Oxfordu, MIT. Alliance for Responsible Citizenship, konsorcium konzervativních myslitelů a politiků, které spoluzaložil v roce 2023, pokračuje. Knihy se prodávají, přednášky se sdílejí. Ale Peterson jako aktivní veřejná postava je u konce druhého aktu.

A to dává jeho dílu jinou váhu. Nepíšeme o postavě, která zítra natočí kontroverzní video. Píšeme o člověku, jehož aktivní část kariéry, aspoň prozatím, skončila. A jehož knihy a přednášky teď zbývají k tomu, aby se v klidu četly. Bez denního informačního šumu, bez X, bez kulturních válek. Tehdy je často ten nejlepší čas autora poznat.

Proč ho stojí za to číst

Peterson není prorok. Není šarlatán. Je to psycholog, který stojí na průsečíku Junga, Dostojevského, biblické tradice a evoluční vědy v kombinaci, kterou dnes neumí nikdo jiný. Některé jeho závěry jsou diskutabilní. Některé jeho formulace jsou neobratné. Některé jeho reakce na kritiku jsou přehnané. Ale to všechno jsou důvody, abyste s ním polemizovali. Ne abyste ho ignorovali.

V době, kdy většina veřejných intelektuálů buď mlčí, nebo mluví jen jedním tónem, Peterson nabízí nástroj, jak myslet o věcech, které jsou starší než politika a zůstanou, až politika dnešních let bude dávno zapomenutá. O smrti. O utrpení. O zlu. O smyslu. O tom, co znamená být dobrý, když se nikdo nedívá. O tom, co dělat, když vám svět vypadne z rukou.

Čtěte ho, abyste s ním souhlasili. Čtěte ho, abyste s ním nesouhlasili. Jen ho nečtěte cizíma očima, přes titulky, přes dvouminutová videa. Já s ním nesouhlasím v řadě věcí. Pravděpodobně budete i vy. Ale když ho budete číst poctivě, nebude to ztracený čas. Najdete tam autora, který vám dá důvod přemýšlet o tom, co považujete za samozřejmé. A takových autorů moc není.

Na závěr je nutné přiznat, že na velké množství závěrů, které v textu dělám, jsem samozřejmě nepřišel sám. Petersona sleduji již roky a debatu o něm také. A často si dělám poznámky. Text jsem připravoval dlouho a dlouho byl v šuplíku. A již byl čas, aby spatřil světlo světa.

Knihy v češtině

Všechny čtyři česky dostupné Petersonovy knihy vydává nakladatelství Argo. Pořadí, ve kterém je uvádím, nekopíruje datum vydání, ale doporučenou obtížnost, od nejpřístupnější po nejnáročnější.

12 pravidel pro život, Protilátka proti chaosu. Vstupní brána. Světový bestseller, přes deset milionů prodaných výtisků. Dvanáct esejů postavených kolem jednoduchých pravidel. Postav se rovně, najdi přátele, kteří pro tebe chtějí jen to dobré, říkej pravdu. Každá kapitola začíná banálním pravidlem a končí úvahou o lidské přirozenosti, mýtech a smrti. Ideální první Peterson. Ale pozor, pokud zůstanete jen u 12 pravidel, máte jen třetinového Petersona. Je to aplikovaná verze Map smyslu, ne plný výkon.

Řád není všechno, 12 dalších pravidel pro život. Volné pokračování 12 pravidel. Napsané po Petersonově první krizi a její stopy jsou v tom znát. Je méně útočné, víc reflektivní. Tam, kde první díl hlásal řád proti chaosu, tenhle díl přiznává, že příliš řádu je problém. V mnoha pasážích lepší než první díl. Zralejší, tišší.

My, kdo zápasíme s Bohem, Vnímání božského. Nejnovější Petersonova kniha v češtině. Psychologický komentář ke Starému zákonu: Adam a Eva, Kain a Ábel, Noe, Abrahám, Mojžíš, Jákob. Peterson v knize ukazuje, proč tyhle příběhy nejsou jen mýty, ale mapy lidské zkušenosti. Pro čtenáře, kterému 12 pravidel bylo málo a Mapy smyslu moc. Kniha zralého Petersona, psaná v době, kdy jeho manželka vstoupila do katolické církve a on sám zůstal, jak sám říká, „na okraji“.

Mapy smyslu, Architektura přesvědčení. Jádro celého Petersonova díla. Kniha, kterou psal třináct let a která vyšla v roce 1999, dvacet let před tím, než ji někdo začal číst. Akademicky náročná, hustě psaná, s diagramy. Ne všechny pasáže jsou stejně přístupné. Ale pokud chcete pochopit, odkud všechno Petersonovo pozdější myšlení pochází, Mapy smyslu jsou nepostradatelné. Pokud byste si měl vybrat jednu Petersonovu knihu, která ukazuje jeho skutečný intelektuální rozsah, je to tahle.

Kuba potřebuje sto tisíc barelů ropy denně. Má jich ale k dispozici jen zlomek. Elektřina na ostrově je pouze několik hodin denně. Od února 2026 došlo letecké palivo, takže letadla sice na Kubě přistanou, ale nemají co natankovat na cestu zpět. Air Canada, Rossija i Nord Wind pozastavily všechny lety. Kdo se chtěl podívat na Kubu, dokud to ještě šlo, měl vyrazit před pár lety. Dostat se tam nyní je velmi obtížné.

Tématem dnešního textu je ostrov, který býval jednou z nejrozvinutějších zemí Latinské Ameriky, prošel revolucí, šedesáti lety komunismu, závislostí na Sovětském svazu, pak na Venezuele a dnes se potápí rychlostí, jaká nemá v regionu obdoby. Je to příběh Fidela Castra, jeho bratra Raúla a aktuálního prezidenta Díaze-Canela; otázkou je, jak dlouho ještě režim vydrží.

Kuba dnes: čísla, která mluví za vše

Od konce roku 2025, po zásahu Spojených států amerických ve Venezuele, se Kuba ocitla v obrovské energetické krizi. USA na ostrov de facto uvalily ropnou blokádu, která je to opravdu první účinná blokáda od krize v roce 1962. Tehdy skončila smířením, i když svět stál na pokraji jaderné války. Venezuela, která Kubě léta posílala desítky tisíc barelů ropy denně a pokrývala zhruba třetinu kubánských potřeb, dodávky dramaticky omezila, a ostrov dnes disponuje zlomkem toho, co potřebuje ke svému fungování.

Ekonomická čísla jsou zdrcující. HDP klesá nepřetržitě od roku 2020, kumulativní propad přesahuje deset procent. Oficiální inflace se v posledních letech pohybovala kolem dvaceti procent ročně, neoficiální odhady ale mluví o násobcích. Kojenecká úmrtnost, kdysi chlouba režimu, prudce roste, kdy v první polovině roku 2025 dosáhla celostátně 8,2 promile a v Havaně dokonce přes čtrnáct promile, přičemž ještě v roce 2018 byla oficiálně 3,9 promile. Deficit veřejných financí přesahuje deset procent HDP. Pro srovnání, v Česku se hádáme, jestli máme dvě nebo tři procenta.

Za posledních pět let odešlo z Kuby přes jeden a půl miliónu obyvatel, populace klesla podle kubánského demografa Juana Carlose Albizua-Campose za čtyři roky o celou čtvrtinu. Ostrov stárne, mladí odcházejí, porodnost padá. Kuba není v krizi ^_ Kuba kolabuje.

Díaz-Canel: funkcionář ve vedení státu

Současný prezident Miguel Díaz-Canel se narodil v roce 1960 a je to první hlava státu jiného jména než Castro od roku 1959 a zároveň první prezident, který se narodil až po revoluci. Vystudoval elektrotechniku, sloužil tři roky v armádě, mimo jiné v oddílu osobní ochrany obou bratrů Castrových, pak se vrátil na univerzitu a začal stoupat stranickými strukturami: ministr vysokého školství, místopředseda vlády, první místopředseda Státní rady. V roce 2018 ho Raúl Castro osobně vybral jako svého nástupce.

Miguel Díaz-Canel

Díaz-Canel je typický aparátčík. Loajální, spolehlivý, bez výrazné vlastní vize. V roce 2021 na ostrově propukly dosud největší protesty od revoluce a Díaz-Canel reagoval zatýkáním a přitvrzením režimu, čímž v podstatě začalo temné období, které trvá dodnes. Jeho popularita je podle dostupných informací minimální. Jméno jeho možného nástupce, podle některých spekulací Alejandro Castro Espín, vnuk Fidela a syn Raúla, naznačuje, že rodina Castrových se moci vzdávat nehodlá.

Ostrov v americkém mocenském orbitu

Kuba patřila Španělsku od roku 1492, kdy na ni připlul Kryštof Kolumbus; v roce 1762 obsadili Havanu Britové – načež ji Španělé vyměnili za Floridu, což je jedna z těch historických transakcí, které dodnes udivují. Kubánci pak třicet let bojovali za nezávislost: v roce 1868 vyhlásil velkostatkář Carlos Manuel de Céspedes kubánskou nezávislost a osvobodil své otroky, čímž vypukla desetiletá válka, která skončila neúspěchem. Zahynulo v ní téměř padesát tisíc kubánských partyzánů a téměř sto třicet tisíc španělských vojáků, což bylo na maličkém ostrově „úplným šílenstvím“.

Španělé odešli až v roce 1898, po španělsko-americké válce, o které José Opatrný napsal skvělou knížku s výmluvným názvem Malá skvělá válka. Válka proslavila Theodora Roosevelta, budoucího prezidenta USA. Američané Kubě sice povolili formální nezávislost (v roce 1902), ale okamžitě ji omezili takzvaným Plattovým ústavním dodatkem, který formálně ukotvil americký vliv na ostrově. Od toho momentu se Kuba de facto stala neformálním americkým protektorátem. Američané zde dominovali politicky, ekonomicky i společensky.

Jak trefně shrnul Fidel Castro: z Kuby se stal „americký hampejz“. Kasina, nevěstince, organizovaný zločin, americký (nejen) černý byznys. To vše tam bujelo dekády a kdo viděl Kmotra II, ví, jak to vypadalo. Ale pozor na zjednodušení, protože Kuba v padesátých letech nebyla žádná „temná díra“. Byla pátá v příjmu na obyvatele v západní hemisféře, třetí v průměrné délce života, druhá v počtu automobilů na hlavu a první v počtu televizorů na obyvatele, což si představte v kontextu tehdejšího Československa. Gramotnost 76 %, čtvrtá v Latinské Americe, jedenáctá na světě v počtu lékařů na obyvatele. Problémy existovaly, korupce byla všudypřítomná, ale obraz totální bídy, jak ho později vykreslovala komunistická propaganda, neodpovídá číslům.

Fulgencio Batista a Kuba na cestě k revoluci

Fulgencio Batista vládl Kubě ve dvou obdobích. Poprvé od roku 1940, relativně umírněně, s politickými svobodami a fungující demokracií, s jistými omezeními. V roce 1952 ale provedl vojenský převrat, utnul demokratické svobody a „utáhl šrouby“, čímž vyvolal odpor, který nakonec vedl k revoluci.

Fulgencio Batista

Fidel Castro, syn ze zámožné rodiny a vzděláním právník, se nejprve pokusil Batistův režim napadnout legální cestou, a teprve když neuspěl, sáhl s bratrem Raúlem po zbraních; v roce 1953 zaútočili v čele studentů na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Akce skončila katastrofou, vojáci většinu útočníků pochytali a postříleli, ale bratři Castrovi měli štěstí: chytili je až po několika dnech, kdy už vášně opadly, a místo popravy je „jen“ zavřeli. Fidel před soudem pronesl slavnou řeč včetně výroku „dějiny mi dají za pravdu“; po propuštění na amnestii odešli bratři Castrové dočasně z Kuby.

Po amnestii odešli do Mexika, kde se Fidel seznámil s Che Guevarou, argentinským lékařem, který vyrazil poznat Latinskou Ameriku a z jehož cest vznikly slavné Motocyklové deníky. V roce 1956 se bratři Castrové na Kubu vrátili na lodi Granma a spolu s nimi dalších osmdesát dva povstalců, kteří chtěli svrhnout Batistův režim. Z první přestřelky přežilo pouze čtrnáct mužů, kteří utekli do hor Sierra Maestra, kde měli znovu štěstí, protože je Batistova armáda nenašla. Jak režim ztrácel sympatie venkovského obyvatelstva, venkované začali revolucionáře živit, vyzbrojovat a přidávat se k nim. Z hrstky utečenců vznikla mohutná osvobozenecká armáda. Když v roce 1958 Američané přestali Batistu podporovat a odmítli mu vojenskou pomoc, bylo rozhodnuto. Na Silvestra 1958 Batista uprchl a Castro vjel vítězně do Havany.

Od revolucionářů ke komunistům

Castro zpočátku nebyl „klasickým komunistou“, ale levicovým intelektuálem, nacionalistou, revolucionářem s právnickým vzděláním a velkým charismatem. První vláda po převratu nebyla komunistická, seděli v ní podnikatelé i liberálové. Castro chtěl nicméně zdanit americké firmy a znárodnit americký majetek a Američané reagovali embargem. A pak, a to je klíčová věc, na které se shoduje revizionistický i „klasický“ proud americké historiografie, udělali fatální chybu: nepromyšlený postoj Washingtonu ke Castrovi ho de facto vehnal do náruče Sovětského svazu.

Fidel Castro a jeho muži v horách Sierra Maestra

V roce 1961 přišel pokus o invazi v zátoce Sviní. Byl naprostý debakl. CIA naverbovala kubánské exulanty z Floridy, přičemž vycházela z mylné představy, že Castrův režim je nepopulární a armáda se přidá na stranu útočníků. Nestalo se. Armáda i obyvatelstvo zůstaly loajální a útočníky porazily. Když se situace takto „zvrtla“, prezident Kennedy odmítl poslat slíbenou druhou vlnu letecké podpory, za což ho exiloví Kubánci nenáviděli ještě roky. Mimochodem, pláž v zátoce Sviní je malá a mělká, a když po ní chodíte, voda je sotva po kotníky; hned vedle stojí oprýskané muzeum se všemi ikonickými fotografiemi a dobovými artefakty. Hrdost Kubánců na to, že dokázali odrazit „americký“ útok, je tu téměř fyzicky cítit dodnes.

O rok později přišla kubánská raketová krize, jejíž příčiny je důležité pochopit. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov byl pod obrovským tlakem konzervativců doma (stalinisté mu vyčítali, že je příliš měkký na Západ), a když se k tomu přidali i Číňané, zrodil se v jeho hlavě fanfarónský nápad poslat na Kubu, na „americký dvorek“, sovětské rakety. Svět se tak ocitl na pokraji jaderné války; bratři Kennedyové, zejména Robert Kennedy, ale udrželi nervy na uzdě, zatímco někteří generálové volali po vojenském řešení. Kennedy ho odmítl a za Castrovými zády se dohodl s Chruščovem. Urovnání sporu tak proběhlo bez Castra, což prudce zhoršilo vztahy mezi Havanou a Moskvou; Castro Sověty neposlal k čertu jen proto, že by bez nich, s nadsázkou řečeno, Kubánci „zemřeli hlady“.

Další naše články:

Přežívání a pád?

Kubánská komunistická strana byla formálně založena až v roce 1965, tedy celých šest let po castrovské revoluci, a Castro se stal prezidentem dokonce až v roce 1976. Do té doby nebyl formálně hlavou státu, ačkoli byl bezpochyby mužem číslo jedna. Tím, že se pevně navázal na Brežněvův režim v Sovětském svazu, vznikla obrovská závislost Kuby na SSSR, a právě ta se jí nakonec stala osudovou.

Když v roce 1991 Sovětský svaz padl, byla to pro Kubu totální katastrofa. Ostrov přišel o sedmdesát až osmdesát procent svého dovozu a HDP se propadlo o třiatřicet procent. Nastalo tzv. zvláštní období, roky, kdy Kubánci doslova hladověli. Kuba přežila jen díky tomu, že se v roce 1999 dostal ve Venezuele k moci Hugo Chávez, který od roku 2002 začal na ostrov posílat levnou ropu. V nejlepších časech představovala venezuelská pomoc dvacet dva procent kubánského HDP, což je nepředstavitelná míra závislosti. Když Chávez zemřel, a Maduro nebyl tak velkorysý, dodávky postupně klesaly, a když Spojené státy americké v roce 2026 ve Venezuele vojensky zasáhly a když následně přišla úplná blokáda, Kuby, kruh se uzavřel. Kuba ztratila svého dalšího, zřejmě již posledního spojence a partnera.

Kubánci a Američané: složitý vztah

Jak se vlastně Kubánci dívají na Ameriku? Je to mnohem složitější, než jak to vypadá z Evropy, kde si říkáme, že Kubánci přece nemají jinou možnost než se radovat z toho, že tam přijdou Američané. Nejen ze soukromých rozhovorů s místními vyplývá, že Kubánci jsou velcí patrioti. O Fidelu Castrovi jen málokdo mluví špatně, ani lidé, kteří režim nepodporovali. Nadávky směřují na vládu, na korupční aféry generálů, na konkrétní selhání systému. Ale bratři Castrovi si do značné míry stále drží gloriolu mužů, kteří vyrvali Kubu z rukou Američanům.

Na druhou stranu: Kubánci nade všechno milují dolary – podobně jako Neapolitáni milují Maradonu; Kubánci milují americké bankovky, což jim trochu oslazuje ten jinak negativní vztah k Američanům. Závěr je pragmatický: pokud by Američané Kubáncům demonstrativně nedávali najevo, že jsou svého druhu podřadnými lidmi, pokud by systém nebyl nastavený jako za Batisty, kdy si tam Američané téměř dělali, co chtěli, většina Kubánců by nějakou formu otevření se USA pravděpodobně uvítala, zvlášť se ekonomická situace zhoršuje.

Na druhé straně, nedílnou součástí kubánské národní povahy je velká hrdost. Kubánci nebudou chtít být znovu „americkým hampejzem“ – na to jsou, přes všechnu bídu, příliš hrdí.

Raúl Castro, Barack Obama, konec éry

Fidel Castro vládl až do roku 2006, kdy předal moc bratrovi Raúlovi, který byl ze všech tří vládců od kubánské revoluce nejliberálnější. Raúl zavedl jisté reformy, připustil soukromé vlastnictví, propustil statisíce státních zaměstnanců a zároveň i řadu politických vězňů. V roce 2014 obnovil za prezidentství Baracka Obamy diplomatické vztahy se Spojenými státy. Ten poté v březnu 2016 přijel na Kubu jako první americký prezident od roku 1928, a následně nastalo oteplení vzájemných vztahů.

V listopadu 2016 zemřel Fidel Castro ve věku devadesáti let, ale Raúl pokračoval jako vládce Kuby i nadále; tempo reforem nicméně polevilo. Raúl sám již také nebyl nejmladší, a navíc nebyl žádný vizionář. V roce 2018 nastoupil jako prezident Díaz-Canel, poté přišel covid, hospodářské problémy a velké protesty v roce 2021, první skutečně masové protesty od revoluce. Díaz-Canel se ukázal být „dobrým žákem režimu“. Pozavíral protestující a tím fakticky započal pomalý konec režimu.

Co bude dál?

Donald Trump hovoří o přátelském převzetí Kuby a spekuluje se dokonce o tom, že by se mohla připojit ke Spojeným státům jako další stát federace, podobně jako se o tom debatuje u Portorika.

Jaké má Kuba zdroje a co by mohla USA tak říkajíc nabídnout? Cukr, tabák, ryby, citrusy, kávu, dobytek. Nic víc. „Nejzajímavější“ kubánskou surovinou je nikl, jenž představuje přibližně 20 % exportu a kontroluje ho kanadská firma Sherritt. Zajímavá je kubánská ropa: americká geologická služba odhaduje severně od Kuby v moři neobjevené zásoby v průměru kolem čtyř a půl miliardy barelů, v optimistickém scénáři až devět miliard, což by mohlo Trumpa motivovat v rámci hesla „drill baby drill“. Začít s těžbou ropy v moři z nuly ale trvá osm až deset let…

Další naše články:

Turistika? Až se situace uklidní, bude hrát určitě důležitou roli; dnes ale Kuba nemá infrastrukturu pro velký turismus, a to bude trvat nejméně dalších pět až deset let, než ji bude mít. Důležitým aspektem je nepříliš vysoká pracovní morálka Kubánců, decentně řečeno…

Jaký je tedy nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje? Režim se bude i nadále postupně rozpadat a jednání s Washingtonem povedou k nějaké formě jeho otevření země Spojeným státům a Západu; poté se Kuba pomalu, velmi pomalu, začne ekonomicky zvedat. Romantické představy o jejím rychlém rozkvětu jsou naivní.

Co si o Kubě přečíst a jaké filmy si pustit?

Josef Opatrný: Kuba

Nenápadná, tenká knížka. Dvě stě stran, malý formát. Pro každého, kdo se chce o Kubě dozvědět to nejpodstatnější, aniž by nad tím strávil týden, je to ideální knížka. Opatrný patřil k předním českým amerikanistům a všechno, co nejen o Kubě napsal, je vynikající.

Robert E. Quirk: Fidel Castro

Autoritativní, objemná monografie. Kdo chce vědět o Fidelovi všechno, najde to tady.

Markéta Pilátová: Tsunami blues

Skvělá česká autorka. Román z roku 2014, který se z velké části odehrává na Kubě — příběhy disidentek, život za fasádou romantických představ o ostrově. Kdo si dá Tsunami blues, už o Kubě nemusí víc číst, pokud nechce.

Vladimír Nálevka: Karibská krize

Moc dobrá knížka o kubánské raketové krizi s českým kontextem.

Petr Horký a Miroslav Náplava: Cuba Libre

Dva mladí kluci na Kubě. Cestopis, krásné fotky, spousta věcí je tam naznačena a zamlčena, ale to k žánru patří.

Che Guevara: Motocyklové deníky

Che vyrazil z Buenos Aires poznat Latinskou Ameriku napříč kontinentem na sever. Skvělá knížka i Waltera Sallese z roku 2004, jehož první část je výborná, druhá slabší, doporučujeme ale i tak.

Filmy

Soy Cuba (Michail Kalatozov, 1964) je černobílá klasika zachycující život na Kubě před Castrovou revolucí.

Jahody a čokoláda (Tomás Gutiérrez Alea, 1993) vypráví o komunistické Havaně.

Buena Vista Social Club (Wim Wenders, 1999) je nádherný, trochu pomalý, ale krásný film.

Havana (Sydney Pollack, 1990) s Robertem Redfordem zachycuje Kubu konce padesátých let.

Než se setmí (Julian Schnabel, 2000) je zajímavý pohled na ostrov očima kubánského spisovatele.

Soderberghův dvoudílný Che (2008) je ambiciózní pokus o portrét revolucionáře.

A pro kontext kubánské mafie v padesátých letech samozřejmě Kmotr II (Francis Ford Coppola, 1974) — zejména silvestrovská scéna v Havaně.

Tento text vznikl na základě dílu o Kubě v podcastu Nový svět. Zmíněné knihy najdete na:

SHELFIE.CZ

V roce 1884 seděl americký námořní důstojník v peruánském hotelu a četl dějiny Říma. Kariéru měl průměrnou, před sebou pár let do penze. Pak odložil knihu, šel k otevřenému oknu s výhledem do přístavu a uviděl to, co předtím nikdo systematicky nepopsal: že moc neplyne z území, ale z průlivů – z úzkých hrdel, kudy musí projít každá loď. Vzal si tu myšlenku zpět do Newportu, přepracoval do přednášek a vydal ji jako knihu. Roosevelt si ji přečetl za dva dny, německý císař Vilém II. distribuoval osm tisíc výtisků zdarma svým důstojníkům a japonské císařské námořnictvo ji překládalo jako manuál.

Za sto čtyřicet let z ní vychází americká strategie v Perském zálivu – aniž by politici, kteří ji schvalují, nutně věděli proč.

Ten muž se jmenoval Alfred Thayer Mahan. Zemřel v roce 1914 a česky nevyšla žádná jeho kniha.

Průměrný důstojník

Mahan se narodil v roce 1840 ve West Pointu, New York, jako syn profesora vojenské akademie. Absolvoval námořní akademii v Annapolisu v roce 1859 jako druhý nejlepší ze svého ročníku.

Za dalších šestadvacet let prošel řadou pozic u námořnictva, z nichž žádná nebyla výjimečná. Dvakrát dokonce poškodil loď, jednou při srážce s jinou lodí v přístavu, podruhé najetím na mělčinu. Preferoval knihovnu před palubou. Kolegové ho tedy rozhodně nepovažovali za kdovíjakou budoucnost námořnictva.

V roce 1885 ho Námořní válečná škola v Newportu oslovila s nabídkou, aby na této škole přednášel námořní historii. Mahan přijal. Dostal místnost plnou knih a několik hodin týdně před studenty. Za dalších dvacet devět let napsal přes dvacet knih a stal se nejcitovanějším strategickým myslitelem své doby.

Okno v Limě, 1884

Rok před nástupem do Newportu byl Mahan v Limě. Čekal na nové zařazení a četl Theodora Mommsena – německého historika, jehož pětisvazkové dějiny Říma mu v roce 1902 vynesly Nobelovu cenu za literaturu.

Standardní výklad punských válek se tehdy vždy týkal bojů na pevnině: římské legie, Hannibalův průchod Alpami, bitva u Zamy. Mommsen ale ukazoval zcela jinou část příběhu – rozhodující byl námořní boj. Řím nejprve získal kontrolu nad Středomořím a přerušil zásobovací linie Kartága. Teprve pak mohl Hannibala porazit na souši.

Mahan odložil knihu a šel k oknu. Díval se na lodě v limském přístavu a přemýšlel: proč je to vždy takto? Athény, Kartágo, Benátky, Británie – vždy tatáž logika. Moc neplyne z území. Plyne z průlivů. Kdo kontroluje klíčové body na námořních trasách, kontroluje obchod. Kdo kontroluje obchod, kontroluje bohatství. Kdo kontroluje bohatství, kontroluje válku.

Příštích pět let strávil přednášením téhle myšlenky v Newportu. Knižně ji vydal v roce 1890.

Alfred Thayer Mahan

Kniha, která pojmenovala pět set let dějin

The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783 měla podtitul, který zněl akademicky, a obsah, který byl výbušný.

Základní argument byl prostý. Národní bohatství závisí na obchodu. Obchod v největší míře proudí po moři. Platilo to v roce 1890 stejně jako dnes – devadesát procent všeho, co se na světě kupuje a prodává, přepraví loď, ne letadlo ani kamion. Námořní trasy ale nejsou rozloženy rovnoměrně. Řídí je geografie, a především průlivy – úzká hrdla, kudy musí projít každá loď. Kdo drží průlivy, drží klíč k obchodu.

Mahan pak definoval šest podmínek, které určují, zda národ dokáže tuto logiku využít: geografická poloha, fyzická konfigurace pobřeží, rozsah území, velikost populace, charakter národa, charakter vlády. Británie splňovala všech šest kritérií lépe než kterýkoli soupeř – proto dominovala světu po sto let.

Ale kniha nebyla jen historická analýza. Byl to návod. Mahan říkal státům přesně co dělat: budujte obchodní loďstvo, budujte válečné námořnictvo, zajistěte si základny na klíčových bodech tras. Ne proto, abyste dobývali území, ale abyste kontrolovali průlivy.

Průlivy, o nichž Mahan psal jako o klíčích k britské moci, jsou dnes klíči ke všemu ostatnímu. Přes Hormuz prochází dvacet procent světového obchodu s ropou – sedmnáct až dvacet milionů barelů denně. Přes Malaccu mezi Malajsií a Indonésií čtvrtina celého světového námořního obchodu. Přes Suez dvanáct procent globálního obchodu. Přes Bab-el-Mandeb – úzký průliv u Jemenu spojující Rudé moře s Adenským zálivem – šest milionů barelů ropy denně. Kdyby se tyto čtyři průlivy zavřely současně, zastavila by se podstatná část světové ekonomiky během týdnů.

To není teorie. V roce 2021 uvízla loď Ever Given v Suezském průplavu na šest dní. Cena ropy skočila, pojišťovny přepočítávaly rizika, výrobní linky v Evropě hlásily výpadky. Jedna loď, šest dní, jeden průliv. Když Hútíové v Jemenu začali od konce roku 2023 napadat nákladní lodě v Rudém moři, přesunula se polovina kontejnerové dopravy mezi Asií a Evropou na trasu kolem afrického mysu Dobré naděje – o čtrnáct dní delší, o třicet procent dražší. Mahanova logika funguje v reálném čase, v každém účtu za energii a v každém zboží na regále.

Přímo tuto logiku uplatňoval Afonso de Albuquerque, portugalský admirál, když v roce 1507 obsadil Hormuz, Malaccu a Aden – tři hrdla světového obchodu. Albuquerque to nedokázal pojmenovat. Mahan to pojmenoval. A jakmile to mělo jméno, každý velký stát věděl, co chce.

Je to základ toho, čemu se někdy říká atlantický řád – akademici ho nazývají různě: liberální mezinárodní řád, Pax Britannica, Pax Americana. Jde o systém, v němž dominantní námořní mocnost garantuje svobodu plavby jako veřejný statek výměnou za to, že průlivy zůstávají otevřené pro všechny, kdo přijmou její pravidla. Nejdřív Portugalci, pak Holanďané, pak Britové, dnes Američané. Průlivy zůstávají stejné. Mění se jen vlajka na lodích, které je hlídají.

Roosevelt za dva dny, Kaiser za osm tisíc výtisků

Kniha vyšla v dubnu 1890. Theodore Roosevelt ji přečetl za dva dny a Mahanovi okamžitě napsal – označil ji za nejlepší knihu o námořní historii, jakou kdy četl. Spřátelili se a zůstali v kontaktu – Roosevelt Mahana veřejně označoval za osobu s největším vlivem na své strategické myšlení. Roosevelt pak jako prezident prosadil stavbu Panamského průplavu, anexi Havaje, rozšíření námořnictva a vojenské základny od Guantánama po Filipíny – vše podle Mahanova popisu toho, co musí námořní velmoc udělat.

Císař Vilém II. byl efektivnější. Admirál Tirpitz nechal knihu přeložit do němčiny a distribuoval osm tisíc výtisků zdarma mezi důstojníky a poslance Reichstagu – jako politický nástroj pro přezbrojení. Výsledek: německé námořní zbrojení 1898–1914, jeden z přímých faktorů vedoucích k první světové válce. Mahan psal o britské historii a Němci z toho udělali argument pro vlastní flotilu.

Japonské námořnictvo knihu studovalo a aplikovalo v podstatě doslova. Bitva u Tsušimy v roce 1905, kdy japonská flotila prakticky zničila ruskou Druhou tichomořskou eskadru, byla provedením mahánské doktríny rozhodného námořního střetnutí. Japonci ji pochopili podstatně lépe než Rusové.

Čína začala Mahana studovat systematicky v roce 2003, kdy prezident Hu Jintao poprvé pojmenoval malaccké dilema – závislost Číny na průlivu Malacca, přes nějž tehdy procházelo přes osmdesát procent jejího dovozu ropy. Průliv přitom Čína nekontroluje a za americké přítomnosti v regionu kontrolovat nemůže. Tehdy Čína začala budovat to, co dnes nese název Nová hedvábná stezka – síť přístavů, koridorů a základen po celém Indickém oceánu, jejichž skutečným cílem je vyřešit přesně ten problém, který Mahan popsal v roce 1890.

Muž své doby

Mahan byl imperialistický a jeho myšlení neslo dobové rasové předsudky. Hovořil o anglosaské civilizaci jako přirozeném nositeli námořní moci. Věřil v nadřazenost britského a amerického politického modelu. Kontrolu průlivů viděl jako právo civilizovaných národů – a pod tím rozuměl bílé anglofonní mocnosti. Tyto postoje nejsou okrajovými poznámkami k jeho dílu. Jsou přímo v textech.

A přesto jeho teorii přijaly mocnosti, které anglosaské nebyly. Každý v Mahanově logice průlivů uviděl nástroj pro vlastní ambice. Průliv Malacca je lhostejný k jeho rasovým teoriím. Hormuz existoval před ním a bude existovat po něm. Logika zůstala, předsudky se ztratily.

Hendrix, Roosevelt, Trump — a nikdo z nich o sobě neví

Mahan zemřel 1. prosince 1914. Byl to profesor. Ne admirál, ne politik. Muž, jehož přednášky se staly knihami a knihy se staly doktrínou. Co zůstalo je zajímavější než on sám.

Jerry Hendrix je penzionovaný kapitán amerického námořnictva, doktor válečných studií z King’s College v Londýně, který strávil velkou část kariéry studiem jedné otázky: jak Theodore Roosevelt v letech 1901 až 1909 použil americké námořnictvo jako diplomatický nástroj. Výsledkem byl doktorát a pak kniha Theodore Roosevelt’s Naval Diplomacy, která Hendrixovi vynesla cenu amerického námořního institutu pro autora roku.

Hendrix poté pracoval jako analytik Center for a New American Security, jednoho z nejvlivnějších washingtonských think tanků v oblasti námořní strategie. Publikoval desítky studií o čínské námořní expanzi, o úpadku amerického lodního průmyslu, o tom, proč Amerika ztrácí kontrolu nad průlivy, které po generace považovala za samozřejmost.

V březnu 2025 Trump ve svém projevu ke Kongresu oznámil vznik nového vládního úřadu pro lodní průmysl. Jerry Hendrix byl jmenován jeho hlavním poradcem a dnes úřad vede jako šéf oddělení lodního průmyslu. Jeho konkrétním úkolem bylo vypracovat strategii namířenou proti čínské dominanci v globální námořní dopravě. Čína dnes staví přes sedmdesát procent světových lodí, Spojené státy méně než jedno procento. Hendrix spolupracoval na exekutivním příkazu Restoring America’s Maritime Dominance, který Trump podepsal v dubnu 2025 a který zavádí poplatky na čínsky stavěné lodě v amerických přístavech a zakládá fond pro obnovu amerického lodního průmyslu.

Trump jistě o Mahanovi neslyšel, Hendrix strávil dvacet let studiem Roosevelta, Roosevelt Mahana znal osobně a Mahan to celé viděl z okna hotelu v Limě. Není to konspirace ani záměrná kontinuita. Je to způsob, jakým myšlenky a doktríny přežívají. Prostřednictvím institucí, knih a lidí, kteří na sebe navazují, aniž by o tom věděli. Carterova doktrína z roku 1980, která prohlásila jakýkoli pokus cizí mocnosti ovládnout Perský záliv za útok na životní zájmy Spojených států, je Mahan přepsaný do jazyka státních dokumentů. Napsal ji Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Cartera. Na Naval War College v Newportu, kde Mahan přednášel od roku 1885, se dodnes vzdělávají důstojníci amerického námořnictva a Mahan je v jejich studijním plánu povinnou četbou vedle Clausewitze a Sun Tzua.

Průlivy zůstávají

Mahan nikdy neřídil flotilu. Nikdy nevládl ani nevydával rozkazy. Psal o historii, která se mu zdála nepochopená, a o logice, která se mu zdála samozřejmá.

Samozřejmá logika se nestává strategií tím, že ji někdo napíše. Stává se jí tím, že ji čtou lidé, kteří mají moc jednat. Generaci za generací, aniž by nutně věděli, odkud pochází. Exekutivní příkaz, který podepsal Donald Trump v dubnu 2025, nese v názvu slova, která by Mahan poznal okamžitě: Maritime Dominance.

Kniha The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783 sice vyšla pouze v anglickém originále, ale u nás na Shelfie ji samozřejmě koupit můžete z odkazu níže.

KOUPIT ZDE

Edward Luttwak napsal svou knihu Coup d’État: A Practical Handbook v šestadvaceti letech. Bylo to v roce 1968 - roce, který sám zažil v Praze, kde v srpnových dnech marně přemlouval svého českého přítele, aby s ním z oken házel Molotovovy koktejly na tanky. Přítel nakonec odmítl. Humanistické skrupule, píše Luttwak v předmluvě s charakteristickým suchým humorem. Tenhle detail říká o knize víc než jakákoli anotace: je to dílo člověka, který věci prožil zblízka, a přesto - nebo právě proto - dokázal z chaosu vyabstrahovat chladnou logiku.

Luttwak patří do řady angažovaných intelektuálů, kteří ve druhé polovině dvacátého století vstoupili z akademické půdy přímo do politiky. Kissinger u Nixona a Forda. Brzezinski u Cartera. Richard Pipes u Reagana. Luttwak také u Reagana - ekonom vzdělaný na londýnské LSE (London School of Economics), který se stal jedním z těch „bright boys“, jak se jim tehdy říkalo: mozků, kteří radili prezidentům. Dnes je mu přes osmdesát a kniha, přepracovaná naposledy v roce 2016, je stejně aktuální jako tehdy. Možná aktuálnější.

Protože státní převraty nikam nezmizely. Jen se přesunuly.

Co převrat je — a co není

Luttwakova definice je přesná a záměrně úzká. Státní převrat není revoluce. Revoluce je masová, destruktivní, mění společenské struktury od základů. Státní převrat není občanská válka - ta je naopak nejméně efektivní cestou ke změně moci, krvavá a nepředvídatelná. A není ani palácový převrat, který se odehrává v uzavřeném kruhu rodiny nebo klanu vládce.

Převrat je něco jiného. Je to akce malé skupiny lidí, která se odehrává rychle - ideálně během jedné noci - a jejímž cílem je obsadit klíčové body státního aparátu dříve než si kdokoli stačí uvědomit, co se děje. Nevyžaduje masovou podporu obyvatelstva. Bývá politicky neutrální - může ho provést levice i pravice, nacionalisté i islamisté. Klíčové jsou tři věci: rychlost, armáda a kontrola nad médii.

Proč armáda? Protože bez ní se málokterý převrat podaří. Lídři musí mít na své straně - nebo alespoň neutralizovat - bezpečnostní složky. Když se studenti ptají, která ministerstva musí puč ovládnout jako první, odpověď zní: ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo financí, jak si mnozí myslí, není zdaleka tak důležité. Peníze jsou k ničemu, když vás zatknou.

Afrika jako laboratoř

Dnes se státní převraty odehrávají především v Africe. Od roku 2020 jich bylo jen v západní a střední Africe deset: Mali (dvakrát), Čad, Guinea, Súdán, Burkina Faso (dvakrát), Niger, Gabon. Archetyp je vždy stejný: vojáci ve slunečních brýlích v televizním studiu oznamují, že přebírají moc.

Proč právě tam? Luttwak by odpověděl, že podmínky jsou ideální. Státy s centralizovanou mocí soustředěnou v jednom hlavním městě, slabými institucemi, venkovem odříznutým od dění v centru. A klíčový faktor, o němž se v debatách o demokracii příliš nemluví: vzdělání. Ne počet vysokoškolských titulů, ale základní gramotnost populace. Tam, kde velká část lidí neumí číst, se snadno manipuluje a snadno se obsazují klíčové body, aniž by kdokoli z „venkova“ zasáhl.

Přetrvává přitom naivní představa, že demokracii stačí přivézt zvenčí - implantovat instituce a čekat, až zakoření. To je druhý krok. První krok je vzdělaná společnost, která je schopna ty instituce naplnit. Bez ní jsou instituce jen prázdná forma, a vojákům, kteří se na tu formu bez obsahu dívají léta, nakonec dojde trpělivost.

Proč demonstrace nestačí

Velká část lidí, která dnes sleduje protirežimní demonstrace - v Gruzii, v Iránu, v Srbsku - si myslí, že vidí zárodky převratu. Luttwak by jim vysvětlil, proč se mýlí.

Demonstrace nejsou převrat. Jsou jeho přesným opakem. Čím více jsou politicky organizované, čím více mají viditelné leadery a program, tím menší je pravděpodobnost, že povedou ke změně moci. Paradox, který mate mnoho pozorovatelů: právě angažovanost a političnost protestů snižuje šanci na úspěch.

Gruzie demonstruje roky, ale nic se nemění. Srbsko také. Irán za posledního ajatolláha měl obrovské demonstrace - a režim přežil. Jak? Absolutní brutalitou. To je totiž druhá strana Luttwakovy rovnice: efektivní způsob, jak převratu zabránit, je být nemilosrdný a rychlý. Okno příležitosti je krátké na obou stranách barikády.

Naproti tomu ukrajinský Majdan uspěl - ale nebyl to jen protest. Byl to okamžik, kdy demonstrace přerostla v přímý boj o moc s jasným násilným prvkem. Stejně tak Egypt 2013: armádní generál Sísí se postavil na stranu demonstrantů proti Mursímu, ale nebylo to gesto solidarity. Byl to kalkulovaný vojenský manévr, který splňoval všechny Luttwakovy podmínky.

Turecko 2016 je pak učebnicovým příkladem neúspěšného převratu - nikoli proto, že by záměr byl špatný, ale proto, že pučisté selhali v provedení. Erdogan unikl letadlem, neodříznutý od médií. Během hodin byl zpátky v Ankaře. Okno se zavřelo.

Rok 1989 a Luttwakova slepá skvrna

Jedním z nejzajímavějších momentů, na které Luttwakova definice nestačí, je rok 1989 v Československu. To nebyl převrat. Nesplňuje nic z jeho kritérií - nebyla tam malá organizovaná skupina, nebylo bleskové obsazení médií a bezpečnostních složek, armáda nestála na žádné straně.

Český sociolog Ivo Možný, jehož kniha Proč tak snadno? vyšla opakovaně a stále zůstává mnohem méně čtená, než by si zasloužila, nabídl jiný rámec: systémová imploze. Komunistický režim byl desítky let vnitřně vyprazdňovaný, erodovaný, zbavován víry vlastních lidí. 17. listopadu nebyl příčinou jeho pádu - byl spouštěčem. Kdyby se nestalo nic 17. listopadu, stalo by se něco jiného třeba 2. ledna 1991 nebo 5. července 1993. Systém byl dávno vyřízen. Čekalo se jen na poslední závan větru, aby se zhroutil.

Americký sovětolog Martin Malia tento mechanismus pojmenoval přesně: kolaps režimů sovětského typu nebyl jen ekonomický a vojenský. Byl to především kolaps víry. Včetně víry těch, kteří měli být jeho strážci. Když elity přestávají věřit v systém, který mají bránit, systém padá - a žádná armáda ani tajná policie to nezastaví.

Irán je dnes v jiné situaci. Režim tam nedrží vírou, ale udržuje se strachem - a to je podstatný rozdíl. Kontrola společnosti přes permanentní hrozbu a selektivní brutalitu je jiný mechanismus než pomalá eroze legitimity. Proto tamní demonstrace, jakkoli masové, nevedou ke změně. Nejpravděpodobnější scénář, pokud k ní dojde, vypadá spíše jako Egypt 2013: armáda, které dojde trpělivost, a generálové, kteří se rozhodnou postavit na stranu vlastního národa.

Luttwakova kniha se dočkala pochvaly od Johna le Carré - člověka, který o převratech a tajných službách věděl víc než většina akademiků. Le Carré přirovnal Luttwaka k Machiavellimu - bylo to vyznamenání pro šestadvacetiletého autora, které trvá dodnes.

Přes půl století od prvního vydání je to stále příručka, která platí. Formy se mění, technologie špiclování ztěžují přípravu, sociální sítě přidávají nové proměnné. Ale základní logika zůstává stejná: rychlost, armáda, média. A přesvědčení, že kdo zaváhá, prováhá - na obou stranách.

Co si o tom přečíst

Edward Luttwak: Státní převrat: praktická příručka - Základní text k tématu, přepracovaný v roce 2016. Stručné, precizní, dodnes aktuální.

Ivo Možný: Proč tak snadno? - Nejlepší česká kniha o roce 1989, kterou málokdo četl.

Frank Herbert: Duna - Zdánlivě sci-fi, ve skutečnosti detailní anatomie politické moci, intrik a převratů.

Subscribe now

Senátor za Demokratickou stranu Chris Murphy vyšel 10. března z utajeného briefingu na Kapitolu a napsal na X pětidílné vlákno. Nejvíc se chytil jeden řádek: „Na Hormuzský průliv NEMĚLI ŽÁDNÝ PLÁN. Nemohu zacházet do detailů, jak Írán průliv blokuje, ale zkrátka - teď nevědí, jak ho bezpečně znovu otevřít.“

Obletělo to svět. Stovky médií ho citovaly jako důkaz vojenského chaosu a zejména neschopnosti současné americké administrativy. Opozice ho přijala jako svůj hlavní argument. CNN, MSNBC, Guardian, desítky dalších - všichni četli Murphyho slova jako potvrzení toho, co chtěli slyšet: Trump a jeho generálové nevědí, co dělají.

Jeden problém: Murphy říkal něco jiného. Tvrdil, že administrativa nemá plán pro politický závěr konfliktu - co se stane, až přestanou padat bomby, kdo bude vládnout Íránu, co s nukleárním programem. To jsou legitimní otázky. Ale vojenský plán pro Hormuz - jak neutralizovat íránskou schopnost průliv uzavřít - ten existoval. A byl proveden přesně tak, jak byl připravován dvacet čtyři let.

Válečná hra za čtvrt miliardy

V roce 2002 Pentagon utratil 250 milionů dolarů za největší válečnou hru v americké historii - Millennium Challenge 2002. Třináct a půl tisíce vojáků, 17 simulačních středisek, dva roky příprav. Scénář byl USA versus fiktivní stát v Perském zálivu, všeobecně chápaný jako Írán.

Velením „íránských“ sil byl pověřen generálporučík námořní pěchoty Paul Van Riper, který byl v té době čtyřicet jedna let ve službě. Veterán z amerických válečných akcí od Vietnamu po Pouštní bouři. Muž, který válku znal velmi zblízka a velmi důkladně. To byl hlavní důvod, proč byl zvolen, aby simuloval stranu útočníka.

Odmítl čekat na americký útok. Použil motocyklové posly, světelné signály z minaretů, a nakonec vypustil vlnu střel, které přemohly americký systém Aegis. Pak přišly výbušné čluny jako sebevražedné mise. Za méně, než deset minut bylo v simulaci potopeno šestnáct amerických válečných lodí a „zahynulo“ dvacet tisíc vojáků.

Pentagon cvičení zastavil. Mrtvé lodě „vzkřísil“ a stanovil pravidla zajišťující americké vítězství. Van Riper odešel uprostřed hry a řekl to novinářům velmi přímo: „Nic se z toho nenaučili. Kultura, která není ochotna tvrdě přemýšlet a testovat se, nevěstí nic dobrého do budoucna.“

To, co Van Riper tehdy nevěděl - a co je pro dnešek zásadní: Pentagon se poučil. Jen jinak, než čekal.

V následujících dvaceti čtyřech letech věnoval zvláštní pozornost přesně těm hrozbám, které ho v simulaci porazily - rychlostním člunům, ponorkám, pobřežním raketám, námořním minám. Každý z těchto systémů se stal prioritou výzkumu, výcviku i válečného plánování. Příprava na válku v Zálivu nebyla teoretická. Byla detailní a trvala dvě desetiletí.

Co se stalo 28. února

Operace Epic Fury začala v 01:15 východního času. Bombardéry B-2, stíhačky F-35 společně s podpůrnými letkami a střely Tomahawk ze čtrnácti torpédoborců a ponorek rozestavěných po celém regionu zaútočily koordinovaně. Podle informací CENTCOM (velitelství Ministerstva obrany USA, které zodpovídá za vojenské operace v oblasti Blízkého východu, střední Asie a částí jižní Asie) patřily íránské námořní síly mezi první priority zcela záměrně.

Írán měl připraveny čtyři scénáře uzavření průlivu. Každý byl americkými údery vyřešen dříve, než mohl být použit.

Scénář první - fyzická bariéra. Írán plánoval navést staré tankery zakotvené u Bandar Abbas, Qeshmu a Hormuz do nejužšího místa průlivu a potopit je pomocí miniponorek Ghadir - íránská varianta severokorejské třídy Yono, dvacet tři plavidel vybavených dvěma torpédomety ráže 533 mm, navržených pro padesátimetrové hloubky Perského zálivu. Dvě potopené lodě na sobě by vytvořily ocelovou bariéru dosahující až padesát metrů nad dno — dostatečnou na to, aby supertankery ani válečné lodě neprojely. Odstraňování vraků by trvalo měsíce. Nasazeno mělo být pět tankerů. Američané zlikvidovali tankery i ponorky první den, ještě u přístavních mol, dříve než se stačily vydat na moře.

Scénář druhý - rychlostní čluny. Íránské revoluční gardy, elitní ozbrojená složka Islámské republiky stojící mimo regulérní armádu, nashromáždily 370 útočných člunů u Chabahar, Bandar Abbas, Qeshmu a Abu Musa. Van Riper stejný typ zbraně použil v roce 2002 a Američané ho od té doby systematicky studovali. Druhý, třetí a čtvrtý den války jich většina shořela ještě u kotvišť - seděly jako kachny bez možnosti úniku. CENTCOM potvrdil zničení 16 lodí určených pro kladení min v blízkosti průlivu a dalších 10 minových lodí v přístavu, plus množství útočných člunů.

Scénář třetí - minová pole. Revoluční gardy stihly položit přibližně dvanáct min. K faktickému uzavření průlivu je potřeba minimálně tisíc. Sklady min, plavidla určená k minování i ponorky byly zničeny dříve, než mohla operace proběhnout ve větším měřítku.

Scénář čtvrtý - drony. Tady vojenský plán narazil na svůj skutečný limit — a bylo to předem kalkulované. Írán disponuje přibližně 84 000 drony. Na rozdíl od raket nebo ponorek nevyžadují sofistikovanou infrastrukturu: stačí nákladní auto zaparkované na íránských horách přímo nad průlivem, kde obsluze k identifikaci lodi stačí dalekohled, nikoli radar. Tyto stroje nelze preventivně zničit - jsou příliš roztroušené, příliš levné a příliš snadno doplnitelné. Ekonomický dopad je přitom devastující: loď vezoucí milion barelů ropy představuje pohybující se aktivum v hodnotě sta milionů dolarů. Pojišťovny krytí průjezdu průlivem stáhly. Bez pojistky žádná loďařská společnost loď nevyšle. Průliv tak zůstává fakticky uzavřený - ne vojensky, ale ekonomicky. Americký plán s tímto problémem počítal a řeší ho jinak než bombardováním - a to nás přivádí k ostrovu Charg.

„Írán samozřejmě po desetiletí hrozí lodní dopravě v Hormuzském průlivu. Tohle vždy dělají. CNN si vážně myslí, že jsme na to nepomysleli? To je zásadně nevážná zpráva.“ ministr obrany Hegseth

Do 18. března CENTCOM zasáhl přes 7 800 cílů a zničil přes 120 íránských námořních plavidel. Íránské raketové útoky klesly o 90 procent, dronové o 95 procent.

Charg - klíč k Íránu i Číně

Skutečná strategická páka není v průlivu. Je na malém korálovém ostrůvku třicet kilometrů od íránského pobřeží.

Přes Charg prochází 94 procent íránského ropného exportu - přibližně 1,5 milionu barelů denně, z nichž drtivá většina míří do Číny. Čínské rafinerie odebírají íránskou ropu se slevou kvůli americkým sankcím. Írán tvoří 11,6 procenta celkových čínských námořních dovozů ropy. Tyto příjmy financují přibližně 45 procent íránského státního rozpočtu, jak dokumentuje US-China Economic and Security Review Commission. Obsazení nebo kontrola Chargu by tedy přerušily tok ropy do Číny a zároveň připravily Teherán o hlavní zdroj tvrdé měny - a bez ní se válečná odolnost islámského režimu dramaticky zkracuje. Národní bezpečnostní strategie USA (NSS 2025) i Národní obranná strategie (NDS 2026) přitom označují Čínu za primární geopolitickou hrozbu a přístup k Íránu vnímají jako součást širšího soupeření o vliv. To není náhoda.

Francis Galgano, vojenský geograf z Villanova University v Pensylvánii, popsal logiku přímočaře: „Z čistě vojenského hlediska - pokud je cílem válku rychle vyhrát, musíte okamžitě zničit nebo obsadit Charg. Jakýkoli takový krok by vytvořil maximální páku vůči Teheránu.“ Jeho odhad: k obsazení by bylo potřeba přibližně 5 000 pozemních vojáků.

13. března přišel útok, který analytici okamžitě četli jako přípravu. Na Chargu bylo zasaženo přes 90 vojenských objektů: vzletová dráha, námořní základna, systémy protivzdušné obrany, sklady. Ropná infrastruktura zasažena nebyla. Analytik Maleki v Time to popsal jednoduše: „Tohle jsou přesně ty cíle, které neutralizujete před útokem z moře.“ Krátce nato bylo oznámeno, že přibližně 2 500 námořních pěšáků a útočná loď USS Tripoli míří do oblasti. (Aktualizace 19. března: Pentagon potvrdil nasazení druhé skupiny pro obojživelné operace. USS Boxer ARG (USS Boxer, USS Comstock, USS Portland) s 11th Marine Expeditionary Unit vyplula z San Diega předčasně — námořníci zkrátili dovolenou, aby urychlili odjezd. Jakmile se připojí k USS Tripoli, bude v regionu šest lodí s přibližně 8 000 vojáky, z nichž 4 000 až 5 000 jsou námořní pěšáci specializovaní na výsadkové operace. Trump na dotaz novinářů odpověděl: „Nepošlu vojáky nikam. A kdybych posílal, určitě bych vám to neřekl.")

Petras Katinas z Royal United Services Institute to uzavřel: „Nezáleží na tom, který režim je u moci - nový nebo starý. Kdo drží Charg, drží íránskou ekonomiku.“ Írán si zničení Chargu nemůže dovolit. Čína ještě méně.

Jak dlouho to potrvá

Původní americký odhad byl čtyři až šest týdnů. Pentagon mezitím požádal Kongres o dodatečných 200 miliard dolarů - čtyřnásobek částky, která se původně v zákulisí zmiňovala. Pro srovnání: prvních dvanáct dní války stálo odhadem 16,5 miliardy. Čtyřtýdenní kampaně se takto nefinancují - a to samo o sobě říká víc než jakýkoli briefing.

Než průliv znovu normálně začne fungovat, musí se sejít několik okolností. Pojišťovny musí znovu začít pojišťovat lodě plující Hormuzem, a to za normální ceny. Udělají to jen tehdy, až budou přesvědčeny, že íránská hrozba pro komerční lodě skutečně pominula, nejen dočasně zeslábla. To znamená, že dronový problém musí být vyřešen strukturálně, nejen takticky. Otázka Chargu musí být uzavřena diplomaticky nebo vojensky - ostrov zůstává pákou, ale páka musí být jednou použita nebo vyměněna za ústupky, jinak visí ve vzduchu donekonečna.

A pak je tu íránský režim samotný. Navzdory ztrátám - eliminovanému vedení, zničené flotile, zasažené infrastruktuře - není na pokraji kolapsu. Klerikálně-vojenský establishment přežil šáha, přežil iráckou válku, přežil vlny sankcí. Žádné zpravodajské odhady nenaznačují, že by to tentokrát bylo jinak. Režimy tohoto typu se většinou nehroutí dříve, než ztratí schopnost platit ty, kteří je drží u moci.

To neznamená, že Amerika prohrává. Vojensky operace proběhla přibližně tak, jak plánovala - a to je oproti většině amerických vojenských intervencí za posledních dvacet let neobvyklý výsledek. Ale vojenský úspěch a politické řešení jsou dvě různé věci. A prostor mezi nimi - ten, který Murphy skutečně popisoval - může být velmi dlouhý.

Válka, která byla rozhodnuta čtyři dny po 7. říjnu

Jedna z nejsilnějších tezí, které zazněly v podcastu Conflicted, je zároveň ta, která se do mainstreamových médií dostala nejméně - pravděpodobně proto, že je příliš nepohodlná pro všechny strany najednou.

Aimen Dean v epizodě tvrdí, že rozhodnutí o válce padlo 11. října 2023 - čtyři dny po útoku Hamásu. Bez ohledu na to, kdo seděl v Bílém domě nebo v Tel Avivu. Válka by přišla, ať by byl premiérem Netanjahu, Lapid nebo Bennett. Ať by vyhrála volby Harris nebo Trump. Scénář byl napsán. Obsazení a rétorika by byly jiné, výsledek stejný.

Aimen si to ovšem nemyslí sám. Seniorní diplomat ze států Zálivu řekl Atlantic Council jednoduše: pro ně válka nebyla otázka zda, ale kdy. Atlas Institute for International Affairs ve strukturální analýze píše, že základy konfliktu byly položeny dávno před 7. říjnem - americkým vystoupením z JCPOA v roce 2018, pádem Asadova režimu v Sýrii v prosinci 2024, který přerušil íránskou zásobovací linii do Libanonu, a postupným rozkladem sítě íránských proxies. Říjen 2023 byl spouštěčem, nikoli příčinou.

Thomas Small to v podcastu zasadil do ještě širšího rámce. To, co sledujeme, je podle něj nejnovější epizoda boje za zachování pět set let starého atlantického námořního řádu - od Portugalců, kteří připluli k Hormuz v roce 1507, přes Holanďany a Brity až po Američany, kteří tento řád zdědili po druhé světové válce. Řád stojící na svobodě plavby a kontrole klíčových námořních průchodů, který se vždy bránil, když byl vážně ohrožen. Říjen 2023 nebyl jen teroristický útok - byl to moment, kdy íránská síť boje proti řádu překročila práh, za nímž musela přijít odpověď systémového charakteru. Ne trest, ale eliminace hrozby.

Tohle není pohodlné čtení - ani pro levici, která vidí americký imperialismus, ani pro pravici, která chce vidět Trumpův osobní triumf. Ale pro pochopení toho, proč američtí generálové plán měli a proč ho provedli bez váhání, je zásadní. Nešlo o improvizaci jedné administrativy, ale o provedení strategie připravované v různých podobách od roku 2002 - nebo podle některých od roku 1507.

Dva různé konce

Zpět k Murphymu. Senátor měl pravdu v jedné věci: politický endgame skutečně jasný není. Kdo bude vládnout Íránu? Co se stane s nukleárním programem? Jak tato válka formálně skončí? Na tyto otázky nikdo v Bílém domě ani Pentagonu přesvědčivě neodpovídá.

Ale absence politického řešení není totéž jako absence strategie. To je rozdíl, který se vytratil z většiny mediálního pokrytí.

Strategický cíl existuje - jen není formulován jako „nová prozápadní vláda v Teheránu.“ Je formulován jako trvalá eliminace Íránu coby funkční páky Číny v regionu a jako likvidace hrozby pro svobodu plavby v Perském zálivu. Toho lze dosáhnout i bez formálního míru, bez podepsané smlouvy, bez výměny režimu - stačí dostatečně a trvale degradovat íránské vojenské kapacity, získat kontrolu nad Chargem a přerušit tok ropy financující 45 procent íránského státního rozpočtu a pokrývající 11,6 procenta čínských námořních dovozů ropy.

NSS 2025 a NDS 2026 jsou v tomto ohledu explicitní: primární hrozbou je Čína, Írán je součástí téhož geopolitického rámce. Neutralizovat Írán jako čínské energetické a strategické předmostí v regionu - to je skutečný cíl, o který se zde hraje. Není pohledný, není snadno vysvětlitelný na tiskové konferenci, ale je to strategie. A připravovala se dvacet čtyři let od Millennium Challenge - nebo pět set let od chvíle, kdy Portugalci připluli k Hormuz. Záleží, jak to chcete chápat.

Murphyho chyba - a s ním chyba většiny médií — spočívá v záměně dvou odlišných otázek. „Nemají plán, jak válku politicky ukončit“ a „nemají plán pro Hormuz“ jsou dvě různé věty. První je diskutabilní pravda. Druhá je prokazatelná nepravda.

Nechuť k Trumpovi je do velké míry pochopitelná. Ale geopolitika se nestará o to, koho máme rádi. Hormuzský průliv existoval před Trumpem a bude existovat po něm. Čína nakupuje íránskou ropu bez ohledu na to, co si o tom myslí redakce New York Times. A americká armáda si válečné scénáře neplánovala kvůli Trumpovi - plánovala je proto, že průliv je průliv a Írán je Írán, a tohle platí bez ohledu na to, kdo sedí v Oválné pracovně.

Když se nenávist k jednomu muži stane analytickým rámcem, začnou vám unikat věci. Nejdřív malé - přehlédnete, co Murphy skutečně říkal. Pak větší - přestanete vidět strategii za operací. A nakonec úplně zásadní: že tato válka není Trumpova, stejně jako nebyla Obamova ani Bushova. Je to geopolitická logika, která funguje bez ohledu na obsazení představitelů hlavních aktérů. Jenže to je mnohem méně pohodlný příběh než „šílenec v Bílém domě začal válku.“ A na méně pohodlné příběhy se hůře kliká.

Velké otázky této války nejsou o Trumpovi. Jsou o tom, kdo bude ovládat energetické koridory pro příštích dvacet let. O tom, zda Čína přijde o svůj nejlevnější zdroj ropy. O tom, jestli státy Zálivu konečně dostanou region, o kterém sní od roku 1979. Tyto otázky tu byly před Trumpem a budou tu po něm. Odpovídat na ně přes optiku jednoho muže znamená neříkat celou skutečnost.

Nenávist k Trumpovi je legitimní pocit. Ale pocit je špatný analytický nástroj. Redakce, které Murphyho výrok přijaly jako potvrzení svého narativu, nepomohly svým čtenářům porozumět válce. Pomohly jim se v ní cítit morálně nadřazeně — a to je služba, za kterou se platí ztrátou kontextu a pochopení.

K čtení tentokrát doporučím jen jednu knihu. Aimen Dean, jehož analýzy jsou jedním ze zdrojů tohoto článku, napsal knihu o svém životě uvnitř al-Káidy i britské tajné služby. Trochu zapomenutý klenot - a klíč k pochopení toho, proč jeho pohled na současnou válku stojí za pozornost.

Nine Lives: My Time as MI6’s Top Spy Inside al-Qaeda - Aimen Dean K dostání na shelfie.cz

Zdroje

Primární: CENTCOM Operation Epic Fury Fact Sheets; NSS 2025 a NDS 2026 (whitehouse.gov, media.defense.gov); US-China Economic and Security Review Commission - China-Iran Fact Sheet.

Zpravodajství: USNI News, Defense Security Monitor, The War Zone, Washington Post, CNN Politics, NPR, Fortune, Time, Middle East Eye, Japan Times, Atlantic Council, RAND Corporation.

Energetika: Kpler, IEA, CNBC, ENR, Euronews.

Analýzy: Atlas Institute for International Affairs — Echoes of Empire (2026); Villanova University / Francis Galgano; Royal United Services Institute.

Podcast: Conflicted - The Strait of Hormuz and Kharg Island: How America Intends to Win This War, 17. 3. 2026 (Aimen Dean & Thomas Small, Message Heard).

Zemřela Jana Brejchová. S ní se zavřely dveře do světa, který se již nevrátí. Říkalo se jí česká Bardotka, i když ta podobnost platila spíše v mládí. Jedno je ale nesporné: nikdy po válce neměla československá kinematografie, ani v náznaku, takovou hvězdu, jako byla ona. Od druhé poloviny padesátých let až do nultých let nového tisíciletí procházela českým filmem jako červená nit. Vlčí jáma, která nadchla publikum na Benátském filmovém festivalu. Vyšší princip, kde ztvárnila studentku s takovou přirozeností, že Vám dodnes svírá hrdlo. Celá Svobodova neformální „trilogie“ — Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof a Skalpel, prosím — kde hrála hlavní ženské role vedle Radoslava Brzobohatého, Milana Kňažka, Miroslava Macháčka. Nemusela by nic jiného a stejně by to byla velká herečka, jak správně napsal Jan Hřebejk, když přišla zpráva o jejím odchodu.

Není bez zajímavosti, že krátce před jejím odchodem vyšla kniha Terezy Brodské Moje máma Jana Brejchová. Není to bulvární kniha, i když by to název mohl naznačovat. Je to otevřená, silná výpověď, plná unikátních, dosud nepublikovaných fotografií. Kdo chce pochopit, co znamenala Jana Brejchová pro český film — a co ten film znamenal pro ni — začněte tady.

Když ale dnes mluvíme o Janě Brejchové, mluvíme nevyhnutelně i o něčem mnohem větším než o jedné herečce. Mluvíme o éře, která definovala český film způsobem, jaký se již nikdy nezopakoval. O desetiletí, během něhož malá středoevropská země za železnou oponou vyprodukovala takovou koncentraci filmového génia, že si toho všiml celý svět. Mluvíme o české nové vlně.

Parta z FAMU

Existuje jedna fotografie, kterou se nám při přípravě tohoto textu podařilo dohledat v archivu. Stojí na ní vedle sebe Jaromil Jireš, Jaroslav Papoušek, Pavel Juráček, Věra Chytilová, Antonín Máša, Ewald Šorm, Miloš Forman a Jiří Menzel. Vpředu dole, před Ewaldem Šormem, je ještě Jan Němec. Mladí, drzí, sebevědomí. Ještě netuší, co všechno natočí a co všechno jim osud vezme.

Říká se česká nová vlna, ne československá — a má to svůj důvod. Ti lidé vystudovali na FAMU v Praze, tam se potkali, tam se formovali, tam to všechno začalo. Roky 1963 až 1969, možná 1970, pokud počítáte poslední „záchvěvy“ této éry. Oficiální definice mluví o filmech, jejichž tvůrci experimentovali s formou, snímky měly poetický, ironický a často absurdní pohled na společnost, režiséři používali neherce, kameramani tzv. volnou kameru, nelineární vyprávění a satirické prvky. To všechno je pravda, ale říká to málo o tom, jaké to vlastně bylo, když jste seděli v kinosále a poprvé viděli něco, co jste v českém filmu nikdy předtím neviděli.

O Formanovi se dodnes vedou debaty, jestli do skupiny vlastně patří. Oni sami — ta parta — měli k jeho mentální příslušností ke skupině své výhrady. Na druhou stranu, jak trefně poznamenal James Monaco v legendární knize Jak číst film — jedné z nejlepších knih o filmu vůbec — způsobem natáčení a prací s herci to nová vlna bezpochyby je. Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky i Hoří, má panenko jsou filmy, které nesou všechny znaky toho hnutí, ať už ho tam ostatní počítali, nebo ne.

A kdo tam naopak nepatří, přestože v té době tvořil skvělé věci? Vojtěch Jasný. Všichni dobří rodáci nejsou jen velká freska z českého venkova, ale i něco docela jiného. Nepatří tam Vávrovy filmy, i když právě Otakar Vávra sehrál v celém příběhu roli, o které se mluví málo a která je přitom naprosto zásadní. A nepatří tam ani báječný Penzion pro svobodné pány — ve kterém sice hrál Jiří Menzel, ale patří přece jen mimo tuto celkem jasně vymezenou skupinu a styl.

Rok po roce

Abyste pochopili, o čem mluvíme, říkáme-li „exploze talentu“, musíme si to projít rok po roce. Teprve pak plně doceníme, jak neuvěřitelná ta koncentrace talentů a děl vlastně byla.

V roce 1963 to začíná — Černý Petr Miloše Formana, Jirešův Křik. O rok později Démanty noci Jana Němce a Každý den odvahu, kde mimochodem hraje Jana Brejchová. V pětašedesátém Intimní osvětlení Ivana Passera, Perličky na dně — v nichž se ve filmu poprvé výrazně objevuje Hrabal, začíná spolupráce, která přinese jedny z nejkrásnějších filmových adaptací v dějinách české kinematografie. K tomu Juráčkův Případ pro začínajícího kata, film, který by zasloužil mnohem víc pozornosti, než jaké se mu obvykle dostává.

A pak přijde rok 1966.

Menzelovy Ostře sledované vlaky. Sedmikrásky Věry Chytilové. O slavnosti a hostech Jana Němce — film s neobyčejně půvabnou, fantastickou Zdenou Salivarovou, při jehož sledování konečně porozumíte Škvoreckému a pochopíte, proč o těchto lidech psal s takovou láskou. Mučedníci lásky. Lásky jedné plavovlásky. Návrat ztraceného syna Evalda Schorma. Šest, sedm mistrovských filmů za jediný rok, v jedné malé zemi, za „železnou oponou“.

Sedmašedesátý přináší Kristovy roky Juraje Jakubiska — jeho první film, drsný a krásný, slovenská odnož téhož proudu — a Hoří, má panenko Miloše Formana. S tím filmem je spojen jeden z velkých příběhů české kinematografie. Italský producent Carlo Ponti dal Formanovi peníze se slovy „natoč co chceš“. Forman natočil Hoří, má panenko a Ponti chtěl peníze zpátky. Byl z toho velký problém. O mnoho let později pak starý Ponti napsal, že se v životě nemýlil často — ale jestli je zpětně něco geniální, tak je to tenhle ve velkém světě celkem neznámý, zapomenutý film Miloše Formana. A měl pravdu.

V osmašedesátém Spalovač mrtvol Juraje Herze, Žert Jaromila Jireše, Rozmarné léto Jiřího Menzela, Farářův konec Evalda Schorma, Zběhové a poutníci Juraje Jakubiska. V devětašedesátém Ecce homo Homolka, Skřivánci na niti — film, který pak šel do trezoru a po listopadu 1989 vyhrál na festivalu v Berlíně, což je přesně ten typ uznání, na kterém záleží — a Ovoce stromů rajských jíme, fenomenální podobenství Věry Chytilové. Ptáčkové, sirotci a blázni, finální část Jakubiskovy trilogie…

A nakonec, jako zvláštní postskriptum celé éry, v roce 1970 Valerie a týden divů Jaromila Jireše. Kongeniálně natočená novela Vítězslava Nezvala, v níž mimochodem hrál Nezvalův syn. Surrealistický spektákl, kterým se to všechno, co se české nové vlny definitivně uzavírá.

Taková exploze talentů, tvůrčí svobody a relativního dostatku peněz ve filmové produkci malé středoevropské země. Nebyla nikdy předtím, ani nikdy potom.

Oscar v bedně

Jiří Menzel dostal Oscara za Ostře sledované vlaky v roce 1968. Bylo mu pětadvacet let a dodnes je jedním z nejmladších nositelů této ceny vůbec. Okolnosti toho ocenění ale vypovídají o době víc než jakýkoli historický rozbor.

V archivu se dochoval originální dodací list. Normální „dodák“, jaký byste dostali k zásilce z fabriky. Počet: jedna. Druh: bedna. Značka a číslo: nějaké. A v té bedně Oscar. Poslal to jakýsi Kochťík přes Čedok. Československo té doby — jedna bedna, jeden kus, jeden Oscar.

Menzel na předávání neuměl anglicky. Řekl jedinou větu: „Thank you for watching Czech films.“ Dnešní oscarové projevy jsou nesrovnatelně delší, ale tehdy to stačilo.

Pak měl několik dní schůzky s režiséry, kteří ho chtěli poznat. Jeden celý den strávil s Hitchcockem na jeho statku — a na fotografii z toho setkání vidíte stopadesátikilového Hitchcocka a vedle něj padesátikilového studentíka, který právě vyhrál nejprestižnější filmovou cenu na světě. Ten kontrast je sám o sobě filmový.

Na FAMU přitom Menzel patřil k nejmladším. Přijali ho hned po gymnáziu, což byla velká výjimka, protože se na přijímačky strašlivě nadrtil. Jak sám píše ve své autobiografii — krásné knížce, kterou navíc osobně namluvil — ujala se ho tehdy Věra Chytilová. Zaučovala ho, vysvětlovala mu, jak na holky i film, protože on byl, jak o sobě sám říkal, fakt „strašné ucho“. Chytilová ho vzala pod svá ochranná křídla a on jí to splatil tím, že natočil Ostře sledované vlaky. Svět za ním přišel, přesně jak předpovídal jejich učitel Vávra.

Profesor Vávra a řemeslo

O Otakaru Vávrovi se dnes mluví málo, a když, tak většinou v souvislosti s dobově podmíněnou husitskou trilogií. To je nespravedlivé. Nedívejme se na něj přes matné sklo ideologicky poplatných filmů — dívejme se na něj jako na režiséra Romance pro křídlovku nebo Kladiva na čarodějnice. A hlavně jako na pedagoga, protože právě na FAMU sehrál roli, bez které by česká nová vlna možná nikdy nevznikla tak, jak ji známe.

Vávra učil na FAMU a řekl svým studentům větu, na kterou většina z nich nikdy nezapomněla a kterou si mezi sebou opakovali celý život: „Kluci pitomí, netočte světový filmy. Točte český filmy. Až to budou dobrý filmy, ten svět za vámi přijde.”

Měli ho ve velké úctě. A to, co je naučil, bylo především řemeslo. Prvák na FAMU začínal historií dramat — od antiky přes středověk až po současnost. Herci chodili do divadla hrát. Studenti psali seminární práce a odevzdávali je včas. Učili se střih, kameru, práci se zvukem, práci s herci. Systematicky, od základů, bez zkratek. Nikdo jim neříkal, že jsou umělci — říkali jim, že se nejdřív musí naučit řemeslo.

A právě to řemeslo jim pak umožnilo být svobodní. Protože když Forman točil Lásky jedné plavovlásky s neherci, nebyl to amatérismus. Bylo to vědomé rozhodnutí člověka, který dokonale ovládal své řemeslo a rozhodl se pravidla vědomě porušit.

Proč to nezestárlo

Existuje jeden test, který je spolehlivější než jakákoli festivalová cena, než jakákoli nominace na Oscara, než jakékoli nadšení kritiků v roce premiéry. Je to test časem.

Abyste poznali, jak velký film skutečně je, potřebujete odstup. Spousta oceněných filmů po pěti, osmi, deseti, natož dvaceti letech zestárne — muzika, kamera, práce s herci najednou působí zastarale. A pak jsou filmy, které jako by natočili včera. Kde nic neskřípe, nic nezestárlo, kde je všechno přesně tak živé jako v den premiéry.

Odpověď na otázku proč, najdete právě v té Vávrově větě.

„Kluci“ a „holky“ z české nové vlny točili české filmy — a natočili je tak česky, tak konkrétně, tak pravdivě, že jim rozumí celý svět. To je paradox velkého umění, který funguje v literatuře, ve filmu, v hudbě, všude stejně. Čím konkrétnější příběh, tím univerzálnější.

Lásky jedné plavovlásky nejsou film o Československu šedesátých let. Je to film o trapnosti, o touze, o nedorozumění mezi mužem a ženou. Hoří, má panenko není satira na socialismus. Je to satira na lidskou malost, marnivost a směšnost, která funguje v jakékoli době a v jakékoli zemi. Proto tomu nakonec porozuměl starý Ponti, proto tomu rozumí Evropan, Američan i Japonec.

Totéž platí pro generaci, která na novou vlnu vědomě navázala. Podívejte se, kolik bylo Janu Svěrákovi, když režíroval Obecnou školu a vedl přitom herecké bardy jako Jan Tříska nebo Boleslav Polívka. Režíroval i svého vlastního tátu – fantastický talent. Podívejte se na Kolju – ruský chlapeček v Česku, příběh tak jednoduchý, a tak lidský, že to pochopí kdokoli kdekoli na světě. Nepotřebujete k tomu znát kulisy normalizace, nepotřebujete rozumět české historii. Ten film mluví jazykem, kterému rozumí každý.

Nebo Hřebejkovy Pelíšky — mimochodem brilantně natočené – když malý Peťa chodí po školní chodbě a Saša Mašloň mění zarámované portréty prezidentů, je to tak přesný obraz české zkušenosti, že to bolí. A přesto je ten film srozumitelný i pro diváka, který o české historii neví zhola nic.

Nedávno jsme si znovu pustili Kolju a ten film je pořád skvělý, objektivně skvělý. A Vesnička má středisková? Tak hluboce lidský film, kde režie je tak geniální, ta schopnost vést herce přirozená, až se vám chce brečet a smát zároveň. Menzel mohl po letech normalizace konečně zase začít dělat krásné věci.

Sesterská revoluce v Paříži

Česká nová vlna nebyla osamělá. Na druhé straně Evropy se ve stejné době odehrávala revoluce srovnatelného — a ve světovém kontextu možná ještě většího — významu. Abychom plně pochopili, co se v českém filmu šedesátých let stalo, musíme se na chvíli přesunout do Paříže.

Od začátku kinematografie dodnes existují jen dvě opravdu zásadní revoluce ve způsobu, jakým se filmy natáčejí a jakým na diváka působí. Ta první je první zvukový film — Jazzový zpěvák, okamžik, kdy se všechno změnilo. A ta druhá revoluce — pozor, není barva ve filmu, jak by člověk logicky čekal — je to francouzská nová vlna.

Začíná dvěma filmy a dvěma jmény: François Truffaut a Jean-Luc Godard. Truffaut natočil Nikdo mě nemá rád — film prodchnutý tichým smutkem dospívání, tak jemný, a tak pravdivý, že se vám zastaví dech. A pak napsal dvanáctistránkový scénář, ze kterého Godard natočil U konce s dechem. Klokotavý klavír Martiala Solala na soundtracku, americká kamelotka na pařížských bulvárech, chlapecky nakrátko ostříhaná něžná i krutá Jean Sebergová, mladičký Belmondo s cigaretou ležérně visící z úst a výraz v jeho tváří v závěrečné scéně, kdy umírá na ulici… Neuvěřitelný film. Film, po kterém už kino nikdy nebylo stejné.

Jean-Luc Godard v roce 1968

Samozřejmě, těch mimořádně nadaných „kluků“ a „holek“, kteří začqali točit filmy „jinak“, bylo na světě mnohem víc — světovou proslulost ale mají nové vlny vlastně jen dvě. Francouzská a česká.

Češi francouzskou novou vlnu znali, inspirovali se jí. Pařížská filmotéka je legendou — ostatně, když ji v osmašedesátém roce zavřel ministr kultury Malraux, vypukla revolta, jedna ze dvou velkých toho roku ve Francii.

Inspirace francouzskou novou vlnou proudily přes „železnou oponu“ a jsou (vy)stopovatelné hluboko do osmdesátých let. Scenárista Miroslav Vaic mi kdysi při osobním rozhovoru řekl, že Lásku z pasáže zakončil smrtí hlavního hrdiny pod koly auta právě pod vlivem Godardova U konce s dechem. Belmondo leží na pařížské ulici, Vaculík leží na pražské ulici. Vrah z leknutí v Paříži, hodný kluk na scestí v Praze — princip a filmová řeč jsou ale podobné.

Ty inspirace jsou živé dodnes. Kdo sleduje filmové kanály na sociálních sítích, ví, že Godard a Truffaut se tam objevují pořád.

Vyčištěné verze

Jedna dobrá zpráva na konec.

Všechny ty krásné „staré“ a přece tak mladé filmy dnes existují v nádherně restaurovaných verzích na Blu-ray. Česká nová vlna má vlastní speciální sérii, kde jsou pohromadě. Vyčištěné, remasterované, vypadají krásně i na moderních velkých obrazovkách. Stojí sto padesát, sto dvacet korun za kus.

Nebojte se těch vyčištěných verzí. Kdyby jejich tvůrci byli naživu, chtěli by je vidět přesně takhle. Ty filmy v nové kvalitě ožívají před očima. A poznáte na nich přesně to, o čem celý tenhle text je — že nezestárly. Že to, co vyprávějí, je stejně pravdivé dnes jako před šedesáti lety. Že dobrý český film nikdy nepotřeboval nic víc než tvůrčí genialitu, uvěřitelný příběh, poctivé řemeslo a odvahu ho natočit.

Autoři: Miroslav Bárta, Martin Kovář, Michal Půr

Co si o tom přečíst:

Josef Škvorecký: Všichni ti bystří mladí muži a ženy od filmu

Nejlepší kniha o české nové vlně, jaká kdy byla napsána. Škvorecký ji psal v kanadském exilu, po paměti, bez poznámek, bez internetu. Jsou tam občas faktografické chyby — a je to úplně jedno, protože ta živost, ta osobní znalost těch lidí a toho, co dělali, z každé stránky přímo křičí. On tam byl, znal je, rozuměl tomu, co dělají. Pokud máte přečíst o české nové vlně jedinou věc, přečtěte si tuhle.

James Monaco: Jak číst film

Možná nejlepší kniha o filmu vůbec. Průvodce filmovým jazykem, který vám otevře oči pro to, co se na plátně skutečně děje — střih, kamera, zvuk, práce s prostorem a s časem. Monaco tam mimo jiné zařazuje Formana do kontextu české nové vlny a dává mu perspektivu, která v českých debatách, kde se o Formanově příslušnosti k partě neustále diskutuje, často chybí.

Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová

Zmínili jsme ji na začátku a zmíníme ji znovu. Otevřená, silná výpověď, plná unikátních, dosud nepublikovaných fotografií. Vstupní brána do světa české nové vlny přes životní příběh ženy, která jím procházela od začátku do konce.

Jiří Menzel: Rozmarná léta

Menzelova autobiografie, kterou sám namluvil — existuje i jako audiokniha. Osobní, vtipná, někdy bolestná. Příběh nejmladšího nositele Oscara, který musel přežít normalizaci. Přečtete za večer a přemýšlíte o ní týdny. A ten dodací list na Oscara — počet jedna, druh bedna — je jen jedna z desítek neuvěřitelných historek, které v ní najdete.

Knihy na SHELFIE.CZ

Tento text vznikl na základě rozhovoru autorů v podcastu Nový svět (díl 159). Zmíněné knihy najdete na shelfie.cz

Shelfie letos vydává svou první knihu. Jmenuje se NEAPOL a napsali ji tři lidé, kteří toto město znají možná lépe, než je zdravé. Miroslav Bárta — profesor egyptologie a archeolog, dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK, člen Americké akademie umění a věd. Martin Kovář — profesor obecných a světových dějin na VŠE, autor řady odborných i populárních knih, dlouhodobě se věnuje výkladu moderních dějin v médiích. Michal Půr — publicista, moderátor a mediální manažer, tvář CNN Prima News a spoluautor podcastů Insider, Bruselský diktát a Nový svět.

Nejde o průvodce. Jsou to tři příběhy od tří autorů — každý jiný, a přece se přirozeně prolínají. Příběh o slavné minulosti a sopce, která to město drží v šachu už dva tisíce let. Příběh o Diegovi Armandu Maradonovi, jehož duch město dodnes neopustil. A příběh o Gomorře — o té druhé, drsnější Neapoli, která existuje vedle té pohlednicové. K tomu stovky fotografií, protože v případě Neapole jsou fotografie stejně důležité jako slova.

Než si knihu koupíte, přečtěte si, jak začíná — a jak vypadá uvnitř.

Ukázka z knihy NEAPOL:

Rčení „Vidět Neapol a zemřít” známe všichni, nejspíš už od dětských let, kdy jsme také poprvé zatoužili po tom, abychom se do tohoto města mohli podívat. Před rokem 1989 se nám to nikdy nepodařilo, na počátku devadesátých let ale vedla jedna z našich prvních italských cest právě sem. Okouzlení, téměř až závrať, kterou jsme, jak jsme se shodli, tenkrát, hned napoprvé, pocítili, nás od té doby nikdy neopustila a žádná další návštěva tohoto města nás z ní nevyléčila. Kdykoli jsme od té doby do Neapole a do jejího půvabného okolí — Amalfi, Capri, Ischia, Pompeje a Vesuv — zavítali, včetně výpravy s Novým světem na sklonku léta 2024, bylo to, svým způsobem, jako bychom se vrátili domů.

V jejím rozlehlém centru jsou skoro všechny domy starší než většina Prahy, všude samý středověk, dechberoucí renesance a dramatické baroko, takže si snadno zvyknete snídat, obědvat a večeřet — máte-li jen trochu štěstí — v interiérech ze 16., 17. či 18. století. V palácích otevřených veřejnosti si můžete v klidu dát osvěžující odpolední drink, poslechnout si opravdu dobrou živou muziku a schovat se před spalujícím horkem, které je přes den takřka nesnesitelné. Hezké to je, moc hezké — raději varujeme předem, strašně návykové.

Život v Neapoli, kde dny začínají i končí podstatně později než u nás doma, je hektický, hlučný, překotný. Odehrává se z velké části na ulicích a náměstích, zkrátka venku, pod otevřenou oblohou. Lidé, jejichž většina tu žije v horších podmínkách než v Praze — v létě vedro, v zimě vlezlý vlhký chlad, mizerná hygiena, nevyhovující infrastruktura — mají skoro pořád dobrou náladu. Jsou vesměs vstřícní, laskaví, ochotní a srdeční. Sporů jsme v Neapoli během každého pobytu viděli a zažili na ulicích spoustu, často dost divokých, ale vždycky krátkých — a nejednou končících smíchem.

Věděli jste, že v Neapoli dodnes každý rok slaví výročí fotbalového titulu jako státní svátek? Že na náměstí Piazza Bellini stojíte doslova na řeckých hradbách ze 4. století před Kristem, jen pár metrů pod dlažbou? Že mural Maradony ve Španělské čtvrti vznikl v roce 1990 a dnes je poutním místem, které ročně navštíví miliony lidí? A že čtvrti, které Camorra ovládala dekády, dnes pomalu ožívají — ne vždy díky policii, ale díky lidem, kteří v nich žijí?

Ukázka z knihy NEAPOL — Miroslav Bárta, Příběh první: Život ve stínu sopky:

Představte si místo, kde se několik metrů pod úrovní dláždění z 21. století skrývají obnažené masivní řecké hradby ze 4. století př. n. l., uprostřed stojí socha proslulého hudebního skladatele, který tu kdysi studoval své operní mistrovství, a každý večer se celý prostor promění v chaotickou scénu kypící životem, studenty, místními obyvateli a turisty na pozadí stylové hudby.

Toto náměstí není jen kamennou památkou v historickém centru města, ale živým symbolem města, kde se potkává minulost, začínající před téměř třemi tisíci lety, a současnost. Pokud hledáte esenci Neapole, jste tu správně v kteroukoli denní i noční dobu.

Pulcinella ztělesňuje neapolský přístup k životu, známý jako arte di arrangiarsi — umění vystačit s tím, co je prostě k mání. Je zosobněním neapolského ducha — vtipného, odolného, lehce lstivého, ale hluboce lidského. Tato postava se zrodila v 16. století jako důsledek mísení chudoby s kreativitou, tragédií a humorem. Právě v Neapoli, nesmlouvavém i laskavém městě, si člověk uvědomí, že ve Středomoří obecně, s každodenním sluncem a teplem, se výzvy života — jakkoliv podobné těm našim — snáší mnohem lépe.

Ukázka z knihy NEAPOL — Martin Kovář, Příběh druhý: Neapol Diega Maradony:

Jenom své děti milují Neapolitánci víc, ani to ale není zcela jisté, protože, jak mi jeden z nich řekl: „To se přece vůbec nedá srovnávat, protože je to jiná láska...” Je tomu tak navzdory skutečnosti, že Diego hrál za místní SSC už relativně dávno, konkrétně od roku 1984 do roku 1991, a že konec nebyl úplně slavný.

„Víš,” řekl mi starý barman, kousíček od nenápadného hotelu na Via Benedetto Croce, když mi předtím kývl na prosbu, zda si mohu vyfotit Diegovu velikou fotografii na stěně jeho malého baru, „kdo tady tenkrát nežil, nemůže nikdy úplně pochopit, co pro nás Diego znamenal. Co pro nás znamenalo, když jsme poprvé natrhli prdel těm ze severu. To štěstí, konec letitého ponižování, nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako jeho...”

A potom se, lámanou angličtinou, rozvyprávěl, jak bolestivá byla každá cesta do Milána, do Turína anebo do Janova, když tam s přáteli vyráželi podpořit milovaný klub při ligových kláních. Kolik opovržení museli „na severu” prožít kvůli tmavší barvě pleti, kvůli svému specifickému jazyku, od policajtů i od lidí na ulici, a kvůli chudobě. Kolik pomyslných i skutečných „plivanců do ksichtu” museli zkousnout tváří v tvář přesile „nepřátel”.

„Desátý květen je, kromě narození mých dětí, mé ženy a mých rodičů, jediný den, který každý rok slavím,” pokračoval. „Stalo se to 10. května 1987, doma proti Fiorentině. Když zápas skončil, myslel jsem, že umřu štěstím. Slavili jsme tenkrát měsíc, každý den a každou noc. Prvních pár dní jsme nikde neplatili, v žádné hospodě, v žádném baru, prostě nikde, všude bylo víno zadarmo. A pak platil, kdo zrovna sehnal pár lir...”

Ukázka z knihy NEAPOL — Michal Půr, Příběh třetí: Mafiánská Neapol:

Camorra je název pro neapolskou větev italského organizovaného zločinu. Na rozdíl od sicilské Cosa Nostra nemá jednotné vedení, ale tvoří ji síť samostatných rodin a klanů, které mezi sebou uzavírají dočasné aliance a stejně snadno se proti sobě obracejí. V tom je síla i slabina fenoménu: Camorra je přizpůsobivá, rychle se přesouvá za byznysem a těžko jí lze useknout hlavu, protože žádná jediná hlava neexistuje.

Nejznámějším a nejvýraznějším symbolem jiné Neapole je portrét Diega Armanda Maradony na zdi domu ve Via Emanuele de Deo. Tento mural namaloval v roce 1990 třiadvacetiletý Mario Filardi na oslavu druhého mistrovského titulu. Zobrazuje Maradonu jako hrdinu, který vtiskl Neapoli pocit hrdosti a vítězství. Po jeho smrti v roce 2020 se místo stalo poutním místem, které ročně navštíví miliony lidí. Tím, že se ulice proměnila v hlavní turistickou destinaci, je místní ekonomika nucena se transformovat — z nelegálních aktivit na kavárny, obchody a restaurace. Krása a chaos jsou dvě strany téže mince. A boj za lepší budoucnost se tu odehrává pořád.

Ukázka z knihy NEAPOL:

„Vidět Neapol a zemřít” nicméně stále platí, možná víc než kdykoli dříve. Jakkoli je místní život hektický někdy až nesnesitelně, ve skutečnosti je pobýt tady alespoň pár dní nesmírně osvobozující. Nenapodobitelná mediteránní atmosféra, teplo po většinu roku, všudypřítomná historie od antiky až do současnosti, vůně moře — ano, Neapol je hodně, opravdu hodně o moři — nedaleké ostrovy Capri a Ischia, všechno to jídlo a pití i místní kultura: divadla, hudba, galerie. To všechno vám dá, i kdyby to mělo být jen na chvilku, zapomenout na každodenní pražské starosti a stresy.

Až vám zkrátka bude v chladné Praze, sbalte si do baťůžku pár věcí a vyrazte na jih, do Itálie, do Neapole. Z Prahy sem létají přímé lety několikrát týdně a za dvě hodinky jste tady.

Pokud zrovna teď do Neapole odletět nemůžete, přečtěte si o ní dobrou knížku.

Srdečně, Martin, Mirek a Michal

KNIHU KOUPÍTE ZDE