Možná jako první bych chtěla říct, že mi bude Lucka chybět, už jsem jí to i psala a, jak říkám, má dveře otevřené, až se jí bude chtít.

S tím bych ale chtěla otevřít debatu ohledně newsletteru. Tento rok to bude 4 roky, co jsem začala psát, když si prolistuju příspěvky, tak vidím, že jsme se dost posunuli a je to dobře.

Nicméně je nutné říct, že když jsem začala psát před těmi skoro 4 lety, byla jsem nezaměstnaná a tohle pro mě byl super útěk a koníček na to, co dělat. Teď dělám doktorát a mám toho trochu nad hlavu. Ale líbí se mi komunita, kterou jsme si tu společně vypěstovali, a chtěla bych v tom pokračovat, jen se obávám, že sama nezvládnu psát newsletter každý týden. A tak bych měla pár možností:

Promítlo se mi několik možností s tím, že jednou za 14 dní zvládám, ale příspěvky jsou pak kratší. Dovedu si představit i to, že bych psala jednou za měsíc a bylo by to delší, plus pokud by byly například volby nebo by se dělo něco speciálního, ráda bych o tom vydala extra newsletter. Co myslíte? Nechám tuto anketu běžet týden a uvidíme, jak to dopadne. Případně pokud je tu někdo, koho by bavilo psát o severu se mnou, nebráním se ani tomu a ráda přivítám novou krev a perspektivu.

V každém případě příští týden vyjde newsletter ještě normálně a pak si povíme, co a jak.

Co týden dal

Před pár týdny v Dánsku zastřelili mladého vlka, kterého úřady označily za “problémového” - několikrát se totiž potuloval po zahradách u města Nørre Nebel v západním Jutsku a zatímco ostatní vlci jsou bojácní tak tenhle by se nejspíš nechal domestikovat. Úřad pro ochranu přírody ho po několikadenním pátrání s termokamerami vystopoval a zaměstnanec ho z deseti metrů zastřelil. Kauza dostala poněkud skandální rámec, protože ministr pro životní prostředí, který má pod sebou i ochranu zvířat, nechal tělo mrtvého vlka položit na trávník během tiskové konference – což u části veřejnosti (včetně mě) vyvolalo pozdvižení. Osobně bych něco takového čekala spíš pokud by se jednalo o Motoristy v Česku, ale Dánové mají takové svérázné ukazování zvířat v krvi. Stačí si vzpomenout na žirafu v zoo.

Případ přišel v čase, kdy se dánská vlčí legislativa mění možná rychleji, než se vlci stačí rozmnožovat. Od 1. července letos platí pravidlo podle švédského vzoru - myslivci smí vlka, který ohrožuje lovecké psy, po varovném výstřelu rovnou zastřelit. A od 1. září se má přidat další uvolnění: chovatelé hospodářských zvířat budou moct zastřelit vlka, který se dostane za schválený vlkotěsný plot (ano, o těchto vynálezech slyším prvně i já, když jsem si ty zprávy četla), aniž by museli nejdřív žádat o povolení od úřadů. Návrh teď prochází připomínkovým řízením, takže definitivní podobu ještě neznáme. Zajímavý na tom ale je, že většinou bojácné připomínky chodí z Kodaně, kde vlci nejsou (ani animovaní v Tivoli), zatímco lidé na Jutsku jsou s vlky, kterých má být a výt v Dánsku cca 50 docela v pohodě. Škody na dobytku jim totiž hradí vláda a upřímně jich není ročně tolik.

Podíváme se i na smutnější zprávu, a to hned za Oresundský most. V pátek 21. srpna napadl osmnáctiletý muž s mečem střední školu Brinellskolan ve městě Fagersta, asi 150 km severozápadně od Stockholmu. Neštěstí se událo teprve druhý školní den po letních prázdninách - ty na severu končí dřív než u nás. Útočník, který byl později identifikován jako bývalý student téže školy, zabil sedmnáctiletou dívku a vážně zranil dva další studenty (12 a 17 let), lehce zraněný byl i čtvrtý student. Policie na místo dorazila rychle, útočníka postřelila a zadržela; případ vyšetřuje jako vraždu a několikanásobný pokus o vraždu. O týden později jsem v novinách četla, že se do vazby dostal i druhý člověk v souvislosti s tímto útokem.

Motiv zatím není oficiálně znám, vyšetřovatelé ale prověřují souvislost s TikTok účtem, který krátce před útokem zveřejnil fotku meče a dřív odkazoval na předchozí útoky na švédských školách i na norského masového vraha Anderse Breivika. Premiér Ulf Kristersson místo činu navštívil spolu s lídryní opozice Magdalenou Andersson, švédské strany kvůli tomu na den pozastavily předvolební kampaň (parlamentní volby má Švédsko v září). A já bych tímto taky chtěla vyjádřit upřímnou soustrast.

O Králi Haraldovi

Tento týden nešlo ujít norskému národnímu smutku, a tak bych se chtěla věnovat králi Haraldovi speciálně. V pátek zemřel norský král Harald V. ve věku 89 let. Do nemocnice ho přijali už 17. srpna kvůli komplikacím po léčbě hemolytické anémie. Na trůn nastupuje jeho syn jako král Haakon VIII.

My se ale podíváme blíž na Haraldův příběh, který začíná dost dramaticky: když v roce 1940 napadli nacisté Norsko, tříletý korunní princ s matkou a sestrami uprchl do USA, kde je po dobu okupace hostil přímo Bílý dům, zatímco jeho otec vedl exilovou vládu z Londýna. Harald na trůn usedl v roce 1991 po smrti svého otce Olava V. a vládl 35 let jako nekonfliktní, oblíbený “král lidu“ - spíš zdrženlivý a s nádechem škodolibého humoru.

Za jeho vlády prošla norská monarchie tichou, ale zásadní proměnou. Z instituce úzce svázané s aristokracií se stala symbolem otevřenější, “obyčejnější“ verze Norska. Odstartovalo to už jeho manželství s Sonjou Haraldsen. Sonja byla dcerou textilního obchodníka, tedy “obyčejnou“ dívkou bez modré krve, a tajně spolu chodili devět let, protože dvůr i král Olav dlouho odmítali představu, že by budoucí panovník měl vzít za ženu neurozenou nevěstu. Harald otci nakonec oznámil, že pokud si Sonju nesmí vzít, zůstane raději svobodný, což byla vážná hrozba, protože jako jediný mužský dědic by tím ohrozil nástupnictví. Olav nakonec povolil a svatba se konala 29. srpna 1968 v katedrále v Oslu.

Mimo královský dvůr se Harald věnoval hlavně své plachetnici, a to na docela vysoké úrovni. Na olympijských hrách reprezentoval Norsko ve třech ročnících (1964, 1968, 1972). Naposledy vyhrál závody v Antiguě v roce 2013 – radši se mě neptejte, jaké. Já jsem ráda, že se vyznám v hokeji. Kombinace krále, který reprezentoval svou vlast i jako jachtař, a otevřel monarchii je důvod, proč byl tolik oblíbený.

Čest jeho památce.

Severské tradice snadno a rychle - začátek školy

Sever slaví (nebo neslaví) první školní den v srpnu, ale míra parády se zemi od země trochu liší. Někdy v tom, jak moc nóbl ten začátek je, jindy zase v tom, kdy se začíná

V Dánsku je to malá rodinná událost. Školáci nastupují do lavic už mezi 8. a 15. srpnem, a pro ty úplně nejmenší (0. třída) se z toho stává skutečná ceremonie: starší žáci jim mávají dánskými vlaječkami na uvítanou, rodiče a učitelé zpívají dohromady dětskou písničku “Første Skoledag” a páťáci občas dostanou roli “velkého kamaráda”, který na prvňáčky dohlíží.

Norsko je o poznání střídmější. Školy taky startují v polovině srpna (letos 17. srpna). A zajímavé je, že od čtvrté třídy nosí do školy vlastní notebook, takže tamní aktovky je přijdou pěkně draho.

Švédsko drží podobný termín (polovina až konec srpna) a “skolstart” je tam tradice sahající až do 19. století, kdy se zavedla povinná školní docházka. Spousta rodin má vlastní rituál, ať už slavnostní snídani, nebo drobný dárek večer předem.

Finsko je ze všech nejstřídmější. Žádné parádní oblečení, žádné kytice pro učitelku, žádná velká sláva. Tenhle přístup se prý vysvětluje skandinávským důrazem na rovnost: nikdo nemá vyčnívat podle toho, jak bohatou kytici si jeho rodina může dovolit.

Na Islandu si datum na konci srpna určuje každá škola sama, a žádnou výraznou celostátní tradici srovnatelnou s tou dánskou jsem nenašla - spíš podobně střídmý začátek jako ve Finsku.

Písnička na konec - Pohřeb srdcí

Možná se to bude hodit k dnešnímu dílu, ale nedávno jsem si vzpoměla na finskou skupinu HIM a našla jsem jejich písničku Funeral of Hearts. Asi bych mohla přidat vyloženě truchlící, ale říkala jsem si, že tohle taky není špatný song.

Share

Dávám si teď na nějakou dobu oddechový čas - po skoro dvou letech přispívání do tohoto severského newsletteru, sbírání zajímavostí o Dánsku, severských produktech a zajímavých místech či lidech se chci zaměřit na jinou oblast psaní. Rozhodnutí to je těžké, protože mám stále tolik nápadů, o které bych se s vámi chtěla podělit, ale vzhledem k tomu, že po 9 letech opouštím Dánsko, tak mám dojem, že by mému psaní chyběla aktuálnost, protože je ještě těžší psát pravidelně o zemi, ve které se člověk nenachází.

Foto: Ze Severu - loučím se s vámi mým oblíbeným HuskMitNavn, protože jestli jsem si něco v Dánsku zamilovala, tak jsou to propršené dny - je jedno že prší, hlavně že jste s těmi svými

Už jsem tu kdysi zmiňovala, že dost zapomínám na názvy míst, které jsem kdy navštívila, ale vždy si s astronomickou přesností pamatuji, co jsem kde dobrého snědla, vypila či jen ochutnala. Tentokrát nabídnu obojí - jak typické dánské zákusky, tak netypické dánské podniky. Některé sice mají gastronomický průměr, ale jejich kredit spočívá v nápadu. Tak schválně, jestli to pro vás budou novinky pro navštívení a ochutnání!

Neobvyklé severské podniky

RETRO OBĚD

Velmi dlouho jsem měla na seznamu navštívení retro restaurace poblíž Køge, díky které se okamžitě ocitnete v amerických 50. letech a cítíte se jako byste zrovna byli součástí filmu Návrat do budoucnosti nebo Pomády. Stylový je interiér (i toalety), personál, menu i hudba. Dokonce si můžete zarezervovat místo v některém z bouráků, které se nachází uvnitř restaurace - my se usadili ve žlutém školním autobuse a dali si klasický burger. Doporučuji jako nápad na originální místo na rande nebo jako úžasné překvapení pro děti (je tu i dětský koutek)!

Foto: Ze Severu - o retro dekorace zde není nouze

Svůj milkshake si můžete vypít ve skutečném vyřazeném žlutém školním autobuse z roku 1993 – rozříznutém přesně uprostřed, v impozantním cadillacu nebo v chevroletovém pickupu z roku 1951. Majitelé využili k dekoračním účelům neuvěřitelných 8 000 SPZetek dovezených z Illinois v USA a americký autobus má také svůj příběh - v roce 1993 zahájil svou kariéru na kalifornských silnicích a poté jezdil na exhibičních jízdách po Polsku. A aby byly obě poloviny autobusu funkční, bylo na ně vynaloženo 1 000 hodin kovářské práce.

Takže pokud chcete neony, jukeboxy, cadillacy a milkshaky - zajeďte si do Stacy’s dinner do Køge nebo do Næstvedu! A nezapomeňte na puntíkaté šaty a gel do vlasů, abyste se cítili jako ve filmu!

VYPRAT A DÁT SI KAFE

Dalším místem, kam se jedna část místních vydává na víkendové palačinky (pro mě to jsou amolety) a ta druhá část vchází červenými dveřmi kvůli vyprání prádla a na kávu, je The Laundromat Café. Vzala jsem sem svého muže na jednu z jeho prvních káv v Kodani a je to velmi útulné místo. Kavárna má svou sestru v islandském Reykjavíku a milé je, že nepřijímají žádné rezervace, takže kdo dřív přijde, ten si sedne. Interiér kavárny je lemován policemi s knihami a kromě nabídky káv si můžete vybrat i druh pracího prášku.

Foto: Ze Severu - vyprat a dát kafe je dost dobrej byznysovej plán

LUXUSNÍ HLADOVÉ OKNO

Mým třetím tipem je místo, kam jsem se už nestihla dostat, ale které si nechávám na seznamu pro mou budoucí návštěvu, a ráda si přečtu, jak vám tam chutnalo, a zda to stojí za to. Dánská restaurace ověnčená dvěma michelinskými hvězdami totiž provozuje i pekárnu, která prodává oknem do ulice a prodává od 11 hodin tak dlouho, dokud vše nevyprodá. Pod názvem Kong Hans Kælder můžete pekárnu najít na ulici Vingårdstræde 6.

Foto: Instagram Kongs Hans Kælder - prostě si zazvoníte a okno se vám otevře

Dánské zákusky

Marně přemýšlím, zda v Dánsku existuje nějaký typický moučník či zákusek, který jsem nezkusila. Po těch letech mi už chutná máloco a většinou jen od někoho něco ochutnám, ale nedojím, protože mi přijde vše z podobného těsta a přeslazené. Před nějakou dobou jsme ve staré části Sydhavnu narazili na malou pekárnu Engelbert-Petersens Bageri, která má otevřeno 7 dní v týdnu od 6h a když jsem ještě měla ambice rozvíjet svou dánštinu, optala jsem se paní cukrářky na typické dánské zákusky.

Z mých i Albíniných předchozích článků už jistě znáte semlu, fastelavnsbollen, aebleskiver, možná už méně hveder - ten se ale dá sehnat jen jeden týden v roce. A tady jsou další dva tipy, pokud neznáte:

NAPOLEONSHAT

Kolečko z máslového těsta, doprostřed kterého se dá marcipánová kulička, okraje se ohnou do trojúhelníkového klobouku a spodní část se namočí do čokolády - takle se tvoří dánská klasika - Napoleonův klobouk. Někdo ale místo marcipánové kuličky uvnitř vytvoří marcipánovou pokrývku na vršku klobouku. Pro milovníky marcipánu ideální drobnost ke kávě. Ve druhé polovině 19. století bylo mnoho sladkostí a dortů pojmenováno po Napoleonovi - v módě tenkrát byly francouzsky znějící názvy a vojenská tematika.

Foto: Ze Severu - já jsem si jen kousla, marcipán totiž miluje můj muž

HINDBÆRSNITTE

Typický dánský malinový řez jsem ochutnala v prvních dnech svého pobytu v Dánsku, protože mě strašně zajímalo jak chutná - zaujaly mě ty sušené maliny na vršku. V Německu je známý jako Alexandertorte, ale každý Dán bude tvrdit, že jde o dánský zákusek. Skládá se ze dvou máslových sušenek slepených malinovou marmeládou, politých bílou cukrovou polevou a posypaných lyofilizovanými malinami.

Foto: Ze Severu - ač by mělo být těsto křehké, většinou už bývá v obchodě na konci dne tvrdé

ROMKUGLER

Mohli bychom to asi nazvat jako nepečené cukroví ze zbytků, ale původ sahá údajně k dánským cukrářům. Ti se každý večer potýkali s neprodanými kousky pečiva, takže přišli na to vše smíchat a propojit s kakaovým práškem a rumem a romkugler byly na světě. V Dánsku se nejčastěji posypávají kokosem a prodává je každá dánská cukrárna či pekárna.

Foto: Arla - posypka je nejčastěji kokosová a milují je jak dospělí tak děti.

Tak to je ode mě vše, přátelé! Dovolte mi, abych se s vámi rozloučila Abbou, kterou jsem si díky svému tátovi zamilovala už v raném dětství - akorát jsem si myslela, že mě to spíš zavane do Švédska než k sousedům přes Öresundský most, ale není všem dnům konec! Skladba “When All Is Said And Done” vyšla v roce 1981, odráží reálný rozvod Fridy a Bennyho a vyšla na albu The Visitors.

Leave a comment

Madagaskar byl fajn, ale být doma je taky super (a pokud máte práci, tak je to taky občas nutné). Nic méně Dánsko mě přivítalo s poměrně mírným počasím, které tento týden zase stoupalo.

Pokud jste sledovali zatmění slunce, Dánsko mělo pokrytí 81 procent, nicméně některá místa v Grónsku měla kompletní zatmění. Já koukala i na video z Reykjavíku, které mělo taky velké pokrytí, nicméně mraky měli ještě větší pokrytí, což znamenalo, že zatmění sice bylo, ale skrz mraky nešlo moc vidět.

Věděli jste, že… největší obchoďák ve Švédsku (a na světě)

Když se řekne “největší nákupní centrum na světě”, člověk si asi představí Dubaj nebo jiné místo někde v Číně a podobně. Nicméně jeden z největších nákupních center jje ve vesnici Ullared na jihu Švédska – 800 obyvatel, uprostřed lesů, a přesto domov obchodu, který je největší v celé Skandinávii.

Možná nejsrandovnější na tomhle je to, že je jeden z největších obchodních domů, ale taky je to na vrcholu švédských atrakcí, co se týče návštěvnosti. Ročně sem přijede až 4,6 milionu lidí a tak za sebou nechává tento obchodní dům i známější atrakce jako je muzeum Vaasa nebo muzeum ABBA.

Gekås Ullared není klasické nákupní centrum s desítkami obchůdků, ale jeden obří samoobslužný obchod pod jednou střechou – od oblečení přes hračky až po nábytek a potraviny. Prodejní plocha měří přes 39 000 metrů čtverečních (víc než největší Walmart v USA) a najde se tu přes 100 000 různých produktů. Založil ho v roce 1963 Göran Karlsson, tehdy jako malý obchůdek ve vlastním domě.

Švédové sem jezdí klidně z druhého konce země, takže si obchod vybudoval vlastní malé městečko: hotel, motel, kempy i chatky přímo vedle parkoviště pro 3200 aut. Prodá se tu ročně 13 milionů párů ponožek, a kdo se unaví vybíráním, může si dát pivo přímo uprostřed dámského oddělení nebo se najíst v restauraci ve třetím patře. Gekås má dokonce vlastní reality show.

Kam na výlet? Muzeum guinessových rekordů v Kodani

Kodaň má kromě Malé mořské víly a barevného Nyhavnu další turistickou raritu, o které se tolik nemluví: jediné muzeum Guinnessových rekordů v celé Evropě. Najde se přímo na Strøgetu, pár kroků od Nyhavnu, na ploše 1500 metrů čtverečních plných rekordů ze sportu, umění, hudby, přírody i vědy.

Hlavní hvězdou je Robert Wadlow, nejvyšší muž, jaký kdy žil – měřil 272 centimetrů. Při narození byl normálně velké dítě, ale už v jedenácti měsících měřil metr, a ve dvaadvaceti letech zemřel na infekci. Vedle něj tam figuruje i nejmenší žena na světě nebo modelka s nejdelšíma nohama – muzeum totiž hodně sází na životní figuríny a repliky rekordních kousků. Kromě prohlížení se dá i soutěžit: je tam interaktivní místnost, kde si člověk může zkusit poskládat Rubikovu kostku na rychlost nebo postavit co nejvyšší věž z karet. A pro ty, co potřebují vypustit páru, je k dispozici “scream room” na testování hlasitosti vlastního křiku.

Recenze jsou dost rozporuplné. Rodiny s dětmi si to většinou užijí, ale někteří návštěvníci si stěžují, že expozice působí trochu zastarale a že vstupné (135 DKK za dospělého, 85 DKK za dítě) neodpovídá zážitku. Takže spíš tip na deštivé odpoledne s dětmi než něco, co nutně musíte vidět.

Zpátky do minulosti - první vikingský král Anglie

Už dříve jsme se koukali na různé seriály jako Vikingové nebo Poslední království. Já bych se ale tentokrát chtěla podívat po pravdivější historii a to sice na prvního vikingského krále Anglie. Jeho jméno přeloženo do češtiny říká něco o tom, jak nejspíš vypadal. Byl jím totiž viking jménem Sven Vidlí Vous(Svend Tveskæg), dánský král, který si Anglii podmanil v roce 1013. Roky předtím podnikal nájezdy a vybíral výpalné, částečně i jako odplatu za masakr na svátek svatého Brice v roce 1002, kdy anglický král Æthelred nechal povraždit Dány žijící v Anglii – prý mezi obětmi byla i Svenova sestra. V roce 1013 pak Sven prošel Anglií překvapivě rychle, získával podporu šlechty region po regionu, až Æthelred uprchl do vyhnanství a Sven byl uznán anglickým králem. Jenže vládl sotva pět týdnů – v únoru 1014 nečekaně zemřel, říká se, že to bylo přirozenou smrtí, ale co je za těchto okolností přirozená smrt se můžeme jen dohadovat.

Tím to ale nekončí, protože největší jméno v tomhle příběhu patří jeho synovi – Knutovi Velikému. Anglická šlechta ho nejdřív odmítla a povolala zpátky Æthelreda, ale Knut se v roce 1015 vrátil s velkou invazní flotilou. Po letech bojů a smrti Æthelredova syna Edmunda se Knut nakonec stal jediným vládcem celé Anglie.

Knut ale nezůstal jen u Anglie – byl už dánským králem, v roce 1028 se stal i králem Norska a nárokoval si vládu nad částí Švédska. Vznikla tak takzvaná Severomořská říše, díky které patřil mezi nejmocnější panovníky tehdejší Evropy. Na rozdíl od typického dobyvatele se navíc snažil vládnout jako legitimní anglický král, ne jen jako vikinský okupant – oženil se s Æthelredovou vdovou Emmou Normandskou, zachoval anglickou správu a zákony, povyšoval anglickou i dánskou šlechtu vedle sebe a v roce 1027 podnikl pouť do Říma jako výrazný podporovatel církve. Pokud jste koukali nebo četli knihy Poslední Království, tak vám tento příběh bude povědomý, protože je mimojiné i v těchto zpopularizovaných sériích.

Nejznámější je ale díky historce, které lze jen těžko uvěřit. Podle kronikáře si Knut nechal postavit trůn na pobřeží a přikázal přílivu, aby se zastavil. Když voda samozřejmě neposlechla, nešlo o záchvat královské arogance, ale přesně naopak – chtěl svým dvořanům, kteří mu lichotili jako všemocnému vládci, ukázat, že ani král nemá moc nad přírodou a že tu pravdivou moc má jedině Bůh.

Písnička na konec - Save yourself

Do Evropy přišla další vlna veder a mě napadlo dát sem něco mrazivého. Tuším, že od skupiny Kaleo už jsem sem něco dávala, tak se tentokrát podíváme na jejich baladu Save yourself. Možná nejmrazivější na tom je ten videoklip, kdy kapela pluje a hraje na ledovci - to se nevidí tak často.

Foto: Ze Severu - pozdrav z ostrova Møn, kam jsme prchli před vedrem velkoměsta

Nový školní rok přinese v Dánsku i nové výzvy ohledně (zne)užívání umělé inteligence. Ministr školství Magnus Heunicke má představit nouzový balíček, který by měl zamezit podvádění při zkouškách a znemožnit studentům využití pomoci umělé inteligence. Gymnázia a vyšší vzdělávací instituce volaly po zásadních opatřeních, jelikož se u studentů zhoršilo psaní, počítání a samostatné uvažování. Univerzitní vzdělání je kapitola sama o sobě, k té se ale Heunickův nouzový balíček zatím nevztahuje. V konečném důsledku studenti podvádí sami sebe, takže ústní obhajoby závěrečných prací či větší množství ústních zkoušek by mělo studenty vrátit od rozhovorů s AI zpět na zem ke skutečným dialogům.

Pokud slýcháte o Dánsku hlavně to, že je to nejvíc “green” země ve smyslu recyklace a využívání obnovitelných zdrojů, nemyslete si, že se jí vyhýbají ekologické katastrofy, jen se jimi nechlubí. Svět například není moc informován o tom, že před pár dny začala výstavba 750metrové ocelové stěny, která má zabránit rozšiřování skládky chemického odpadu plné přibližně 40 tun pesticidů, 8 tun rtuti a dalších chemických látek. Ta je ekologickou zátěží od 50. let a její následky bude řešit ještě několik generací. Daná lokalita je známá jako Høfde 4 a nachází se na Harboøre Tange v západním Jutsku, přímo u pobřeží Severního moře.

Nejlepší výhledy v Kodani jsou zdarma

Když můj tatínek zavítá do nějakého nového města, vždycky se snaží najít tu nejvyšší věž, aby si místo prohlídnul z ptačí perspektivy a zorientoval se. Pokud byste chtěli v Kodani podniknout to samé a neutratit za tuto podívanou majlant, mám pro vás pár tipů.

Pokud chcete shlédnout na pulzující a rozhodně nejrušnější křižovatku v centru města, zavítejte na terasu hotelu Scandic. Projděte vchodem, výtahem zajeďte do 6. patra a projděte mezi stolky až na konec terasy. Nebojte, nikdo vás nevyhodí. Výhled je rušný a naskytne se vám pohled na čela domů, ke kterým byste jinak z chodníku oči nezvedly. Mezi domy je vidět vlevo prostou věž kostela Vor Frue Kirke a o kousek dál červenou věžičku kodaňské radnice.

Foto: Ze Severu - výhled z terasy hotelu Scandic na Nørreportu

Pokud vás láká ten opravdu nejvyšší bod v centru města, zamiřte k budově parlamentu, protože právě parlamentní věž nabízí úžasný výhled ze 44 metrů a pohled na Kodaň ze všech stran věže. Vstup je u restaurace v přízemí parlamentu a průchod připomíná letiště, protože vám proskenují batohy a tašky - je to pochopitelné, protože se budete nacházet v parlamentní budově, kde je bezpečnost zásadní. Uvnitř na vás čeká výtah, který vás dopraví k jedné z nejluxusnějších restaurací v centru s 11metrovými stropy a u té na vás čeká další výtah. Tím se už dostanete k výhledu - je tam dost větrno, takže u zábradlí nikdo dlouho nevydrží, ale je tam prostor s vystavenými zbytky soch a pouští k tomu digitální holuby, takže je možnost se vždy schovat a zahřát se. Pokud chcete navštívit i restauraci, musíte si místo booknout předem a rozhodně ji doporučuju jak gastronomicky, tak i na vizuální baštu, protože je na co se dívat - pro mě nejkrásnější restaurace ve městě.

Foto: Ze Severu - zblízka lze vidět vlevo odsvěcený kostel Nikolaj Kunsthal a vpravo kopule Marmorkirken

Foto: Ze Severu - z opačné strany je pak výhled na burzu (ještě s původní věžičkou), vpravo vzadu typická věžička se zlatým zábradlím na Christiania Kirken, vlevo spalovna CopeHill a před ní Papirøen (ještě tenkrát nedokončená stavba)

Možná máte ale raději výhledy spojené s mořem. V tom případě vám můžu nabídnout pohled na vodní plochu jdoucí od Reffenu přes Inderhavnen, Sydhavnen až po Kalveboderne. Tuhle oblast mám moc ráda, často ji jezdíme přívozem po celé délce - je to skvělý pomalý způsob, jak si Kodaň užít a v klidu prohlédnout. Tuhle podívanou vám dopřeje boční terasa obchodního centra Fisketorvet v části Kajen. Jsou tam i křesílka a vše je volně přístupné, takže se můžete nerušeně kochat.

Foto: Ze Severu - výhled z boční terasy obchoďáku Fisketorvet

Samozřejmě tu je ještě spousta dalších míst, kam se dá vyšplhat a vidět Kodaň zase z trochu jiného úhlu, jako je: terasa Hotelu Danmark na ulici Vester Voldgade nebo třeba 23. patro hotelu Bella Sky, o kterém jsem psala už tady - stačí kliknout. Tak mi dejte vědět, který low-cost výhled je ten váš nejoblíbenější!

Lavičky na každém kroku

Mám moc ráda totožný design většiny laviček v Kodani. Kdyby nebylo mého muže, tak bych se nad něčím jako je lavička ani nepozastavila, ale díky němu nakonec neunikly mému oku, protože jde opravdu o ikonický prvek kodaňského městského mobiliáře.

Lavičky jsou skutečně robustní - každá váží skoro 100 kilo a měří téměř 2 metry. Jejich původní návrh pochází z roku 1888 a dnes je můžete vídat v klasické verzi, v kruhové kolem stromů či jako upozornění na klimatickou krizi, kdy je lavička opravdu vysoká a musíte se na ni vyškrábat a pak jen klimbáte nohama. Vysoká je proto, že představuje předpokládanou úroveň hladiny moře v roce 2100, které budou Kodaňané čelit, pokud se v tomto směru něco nezmění.

Foto: Ze Severu - tady mi na “klimatické” lavičce před mnoha lety pózoval můj tatínek, když se ještě opravovalo Rådhuspladsen

V Kodani je těchto klasických laviček přes 4 tisíce a ač se v Dánsku moc nekrade, tak zrovna lavičky se kradou - dokonce médii proběhl článek o muži, který jich během jedné noci ukradnul hned 12. Město kvůli tomu muselo konstrukci a způsob upevnění upravit tak, aby byly hůře odcizitelné.

Tmavě zelené lavičky jsou pro Kodaň něco jako červené telefonní budky pro Londýn, a ta zelená barva není náhodná, protože město se snaží do tohoto odstínu vizuálně sjednotit všechna zábradlí a pouliční vybavení. Do laviček se také každý rok investují nemalé prostředky, takže se někdy může stát, že sedíte na lavičce, jejíž litinová konstrukce je ze 70. let, ale dřevo bylo obnovené nedávno. Budete si teď víc všímat, kam sedáte? Já si od té doby každou lavičku pečlivě prohlížím!

Leave a comment

Nicméně doufám, že si užíváte léto a jelikož já mám potřebu kempovat na savanách a podobných místech, třeba si to čtete v prostředí nějakého pěkného hotelu, zatímco já pojídám antimalarika, stříkám se proti komárům a bojuji s tím, aby mi do stanu nechodila nějaká toxická zvířata.

Kam za kulturou? Afričan v Grónsku

Většinou když jedu někam na dovolenou, snažím se s sebou vzít literaturu, která by byla alespoň trochu o místě, kam jedu. Tohle je pro mě tedy trochu sporné, jelikož hrdina tohoto memoáru nepochází z Madagaskaru, ale z Toga, tedy ze západní Afriky, a já jsem si velmi vědomá toho, že Afrika není země a každý region má své. Bohužel z Madagaskaru lidé do Grónska příliš nejezdí a pokud ano, tak o tom nepíšou.

Příběh tohoto cestovního memoáru popisuje Tétého-Michela Kpomassieho, rodáka z Toga, který se jako teenager rozhodl, že jednoho dne pozná zemi, kde nejsou žádní hadi. Kpomassie totiž jako kluk spadl ze stromu přímo do hnízda hadů a podle rodinné tradice ho otec poslal na “léčení“ ke kněžce hadího kultu, která ho měla zasvětit do jeho služeb. Vyhlídka na celoživotní kariéru s hady (a kultem) ho děsila mnohem víc než samotný pád ze stromu, a tak si při zotavování v místním knihkupectví vzal do ruky knihu o Grónsku. Bezhadá arktická země ho okamžitě uchvátila natolik, že se rozhodl, že pokud někam vycestuje, bude to právě do Grónska.

Cesta na sever mu ale zabrala roky - musel si na ni vydělat, postupně přes Ghanu, další západoafrické země a Evropu, než se v šedesátých letech konečně dostal do Grónska. Tam pak žil mezi inuitskými rodinami, jedl syrové tuleně a velrybí maso a byl často vítán jako kuriozita, protože většina místních v životě neviděla černocha. Kniha z roku 1981 (anglicky vyšla v roce 1983) je dodnes ceněná právě za to, jak vřele a bez exotizujícího despektu popisuje setkání dvou naprosto odlišných kultur – a je to skvělé i jako čistě dobrodružné čtení.

Zpátky do minulosti - Válka o tresky

Jedním z mých hospodských kvízů jsem měla otázku o tom, s kolika zeměmi Velká Británie nebojovala. A je to překvapivě malý počet zemí. Ačkoliv Island je nezávislý teprve od roku 1947, i tato malá země měla roztržku s Angličany. Kromě obsazení během druhé světové války tu taky byly války o Tresky. V angličtině se jim říká Cod wars, ale pozor, je to cod war, nikoliv cold war.

Samotný název zní jako název béčkového filmu, ale Války o tresky byly naprosto reálným sporem mezi Islandem a Velkou Británií o to, kdo smí lovit tresky v severoatlantických vodách – a táhly se od padesátých do sedmdesátých let minulého století. Nikdo přitom nikoho nezastřelil; hlavní zbraní byly protínané rybářské sítě a občasné, poměrně dramatické najíždění lodí do sebe. Pro Island to ale byla existenční záležitost – rybolov tehdy tvořil naprostou většinu jeho exportu, zatímco pro Británii šlo “jen“ o obživu přístavních měst jako Hull nebo Grimsby.

Island postupně rozšiřoval svoji výhradní rybolovnou zónu – nejprve na 12 námořních mil, pak na 50 a nakonec, v polovině sedmdesátých let, na celých 200 mil. Británie pokaždé odpověděla vysláním válečných lodí, aby chránily své rybáře, a islandské hlídkové čluny se bránily vlastní vynalézavou zbraní: speciálním zařízením na přestřihávání vlečných lan, které britským lodím nechávalo za sebou jen prázdné sítě. Ve třetím kole došlo dokonce k desítkám srážek mezi loděmi a Island na čas přerušil diplomatické styky s Londýnem.

Nejzajímavější na celé věci je, proč nakonec vyhrál ten menší z aktérů. Island měl v rukávu trumf, který s rybolovem vůbec nesouvisel: americkou vojenskou základnu v Keflavíku, klíčovou pro sledování sovětských ponorek v severním Atlantiku. Hrozba, že NATO o tuto základnu přijde, vyvolala v Londýně i Washingtonu mnohem větší obavy než pár ztracených sítí. Británie nakonec ustoupila a uznala islandskou 200mílovou zónu – tedy tu hranici, kterou krátce poté převzalo i mezinárodní právo OSN jako standard pro výlučné ekonomické zóny. Island tak nejenže vyhrál svou vlastní válku, ale nastavil i normu, podle které se dodnes řídí zbytek světa.

Písnička na konec - Of monsters and men

Taky máte písničky, co posloucháte, když někam cestujete? Já jo. A musím říct, že od doby, co jsem bydlela na Islandu a koukala na film Tajný život Waltera Mittyho, jsem si poprvé zamilovala Of Monsters and Men, a tak sem dneska přidávám jednu z jejich písniček.

Uvidíme se zase za 14 dní, já nejspíš dorazím s kilem vanilky a možná i s lemurem a mnohem severštějšími zprávami.

Foto: Ze Severu - konec dánského léta v Dragøru

A i když jsou tu letní teploty mírnější než všude jinde, litovala jsem před pár dny všechny vousaté účastníky Světového kongresu Santa Clausů, který se konal v jutském Aalborgu, protože ti se tedy museli rozhodně zapotit! Kongres, který se konával od roku 1957 v zábavním parku Bakken nedaleko Kodaně, se před dvěma lety přesunul do Jutska a příští rok tak oslaví 70. výročí. Organizátoři tak chtěli dát celé události nový impuls. Nabitý program samozřejmě zahrnoval ochutnávku vánočních perníčků nebo jste se mohli naučit, jak krásně zabalit dárky. Pro někoho předčasné, ale pro děti určitě zážitek!

Share

Dětské narozeniny v Dánsku

Náš víkend se nese ve znamení narozenin, protože náš Mikulášek slaví 3 roky. Albi tu už kdysi zmínila, že dánské děti doma pečou typický narozeninový dort, který má připomínat holčičku (pak se dortu říká kagekone) nebo chlapečka (kagemand), je barevný, plný bonbónů, polevy nebo ovoce. Vždy když jsem tenhle dort viděla, tak pro mě bylo nepředstavitelné to jíst, a vzhledem k tomu, že mám ráda aspoň trošku úhledné dorty, tak jsem tohle odmítla i péct. Chápu, že se na pečení podílí děti, a že i děti jsou hlavní konzumenti, ale u nás zkrátka kagemand neproběhl.

Foto: Ze Severu - typická dánská narozeninová výbava

Dokonce jsme se ani nezaplavili typickými dánskými vlaječkami, ale děti ve školce si to vynahradí, takže Miky nebude o nic ochuzen. Ve školce i v jesličkách to probíhá podobně - na dveřích visí cedulka s informací, kdo má daný den narozeniny, oslavenec dostane na hlavu korunu a na stoleček vlaječku a ostatním dětem v kruhu kolem rozdává to, co paní kuchařka (nebo rodiče doma) připraví. Často to jsou kousky ovoce, neslazené vafle nebo lívance, sáčky s popcornem nebo něco drobného k snědku oslavenci se samozřejmě zazpívá I dag er det ... fødselsdag!

Foto: Ze Severu - náš rodinný dort s “tillykke”

Je libo šálek dánského čaje?

Ještě v dubnu bylo ideální období pro šálek teplého čaje, pak jsem si dala na pár měsíců pauzu a s koncem dánského léta se k čaji opět vracím, takže je ideální čas vám představit mou oblíbenou značku čajů. O té druhé nejoblíbenější z roku 1889 - Østerlandsk Thehus - jsem vám už psala na jaře tady, takže se pojďme začíst do příběhu o A. C PERCH’S THEHANDEL z roku 1835. I tato značka sídlí od svého založení celé ty roky na stejné adrese v centru Kodaně a v roce 2005 k miniaturnímu obchůdku s čaji přibyl i Tea Room inspirovaný britskou tradicí odpoledního čaje. Většina obchodů v těchto postranních uličkách prošla modernizací, ale A. C PERCH’S zůstal téměř nezměněný více než 190 let.

Foto: Ze Severu - miniaturní obchůdek v kodaňské ulici Kronprinsensgade 5

Jde o nejstarší dosud fungující značku čajů v Dánsku, kterou její zakladatel pojmenoval po svém třetím synovi, který nesl jméno Axel Christian Perch. Cílem pana Perche bylo dovážet a prodávat ty nejkvalitnější čaje z celého světa, protože již dávno před založením značky byl čaj jedním z nejdůležitějších dovozních artiklů tehdejšího Dánska, a již otec zakladatele začal budovat čajovou obchodní tradici.

Foto: Ze Severu - ikonické čajové dózy A.C. Perch’s Thehandel jsou od Companized

Tato značka čajů se servíruje i na královském dvoře řadu let, ale až v roce 2002 získal A.C. Perch's Thehandel prestižní titul královnina dodavatele. Jejich jednoznačně nejprodávanější čajovou směsí je Hvid Tempel Te, tedy White Temple Tea, a jde o směs bílých čajů Mao Feng a Silver Needle, malého množství zeleného čaje, kandovaného ananasu, manga, papáji, pomerančové kůry a jahod, rybízu a višní. Bílý čaj je můj oblíbený a tento mi chutná právě proto, že z něj není ani tolik cítit typická květinová vůně, ale spíše ovocná. A výborný je i v ledové variantě.

Od roku 2012 spolupracuje čajová značka se společností Companized, která stvořila jejich ikonické čajové dózy. Ke 190. výročí čajového obchůdku spatřila světlo světa limitovaná černá dóza se zlatým potiskem s výroční směsí čajů. Všechny dózy jsou navrženy tak, aby se daly skládat na sebe, aby chránily čajové aroma, a aby vydržely opakované používání.

Leave a comment

Tento týden jsem se na začátku týdne vrátila z Rhodosu, kde jsem byla s přítelem a jeho rodinou. Dá se tedy říct, že i já jsem měla první fázi své dovolené za sebou. Tento týden jsem teoreticky taky na dovolené. Ale jen teoreticky. Pokud totiž pracujete v akademii, relativně rychle zjistíte, že konference se na vaši dovolenou neptají, takže tento rádoby volný týden piluji a brousím svůj článek.

Co se týče ale dovolené s Dány - rovnou si řekněme, že ne všichni cestují tímto stylem, ale rodina mého přítele je poněkud rezortového typu a procházky, které jsou delší než z pokoje do bazénu, je trochu uráží. Výlety jsme pořádali dohromady tři a překvapilo mě, jak moc někteří nepřemýšlí nad cestováním – nevybaveni vodou mi přítelova rodina vypila moji dvojlitrovku během půl hodiny. Nicméně já jsem ráda, že mám toto dobrodružství za sebou. Můžu rovnou říct, že dovolenou v takovém počtu (bylo nás osm) nechci opakovat a doufám, že si příště s Martinem vytvoříme lepší program.

Co týden dal?

Možná asi největší událostí, kterou seveřané vytáhli tento týden, je to, že Norsko prohrálo proti Anglii na Mistrovství světa ve fotbale, a tak po cca 40 dnech jede domů. Mezitím se ale jejich pádlování na lodi stalo obřím hitem a Erling Haaland se stal jednou z nejznámějších tváří tohoto turnaje.

Z člověka, kterého znali hlavně fotbaloví fanoušci (takže já ne), se najednou stala ostře sledovaná celebrita. Jednou z posledních fotek, co jsem zastihla na tomto mistrovství, je jeho přistání na domácí půdě, kde si nese z letadla vycpaného mývala (tam teda musím říct, že si mě nezískal, ale co já vím).

Mezitím z Dánska přicházejí zprávy, že Joachim, bratr současného krále, se nejspíš vrátí z Washingtonu, kde doposud sloužil jako attaché pro obranu v místním konzulátu. Ve zprávě o tomto návratu domů, který je chystaný na příští rok, se hovoří o tom, že Američané se s Dány, co se týče obrany, neshodnou na mnoha věcech (nejspíš komu patří Grónsko), a proto se bratr současného krále vrací.

Kam na výlet? Hrob dívky z Egtvedu

Minulý týden Lucka dávala tipy na výlety kolem Kodaně, protože vlaky do Jutska nejezdily. Já mám tu výhodu, že v Jutsku bydlím (není vždy výhoda, ale občas je to fajn), a tak bych vám ráda představila jedno super místo na výlet, obzvlášť pokud máte rádi archeologii. Podíváme se totiž na hrob dívky z Egtvedu – což zní trochu hororově, ale vlastně je to ideální výlet na léto. Pokud se blížíte k Vejle nebo Koldingu na jižním Jutsku, stojí za zajížďku – i když s jednou důležitou výhradou, ke které se dostaneme.

Příběh této archeologické památky začíná 24. února 1921, kdy se farmář Peder Platz rozhodl, že se konečně zbaví otravné mohyly zvané Storehøj, co mu léta překážela při orbě na jeho poli. Místo hlíny narazil na vydlabaný dubový kmen – a v něm dívku, která tam ležela nedotčená už skoro 3500 let. Bronzová doba ji pohřbila jednoho letního dne kolem roku 1370 př. n. l., zabalenou ve vlněné pokrývce na hovězí kůži, s krátkou tunikou, provazovou sukní, bronzovou přezkou ve tvaru slunce na břiše, hřebenem a náramky. U jejích nohou navíc ležel svazek látky se spálenými kůstkami pětiletého dítěte a lubová krabička s pozůstatky piva – takže ať to bylo cokoliv za obřad, rozhodně to nebyla ledabylá záležitost.

Co z ní ale reálně zbylo, je trochu drsná paradoxní pointa: vlna, kůže i dřevo se v dánské kyselé půdě zachovaly skvěle, ale tělo samotné téměř úplně zmizelo. Zůstaly jen vlasy, zuby, nehty, kousek mozku a trocha kůže (doufám, že to nečtete při snídani). Ze zubů se ale vědcům podařilo vyčíst překvapivě dost. Naznačují totiž, že dívka nevyrůstala v Dánsku a v posledním roce života mezi svým rodným krajem a Jutskem opakovaně cestovala. Odkud přesně pocházela, se výzkumníci dodnes přou (padly návrhy od jižního Německa až po jiném kraji ve Skandinávii), ale shodují se v tom, že bronzová doba byla mnohem provázanější a mobilnější než jsme si mysleli.

A teď ta výhrada: samotná rakev s dívkou už dnes v Egtvedu není - pokud jste někdy byli v Egyptě, je vám tento paradox tak trochu známý. Tu si po vykopávce odvezli rovnou do Kodaně, kde je dodnes hlavní hvězdou Národního muzea (Nationalmuseet) – tam ji taky jedině uvidíte naživo, i s rekonstrukcí jejího oblečení. V Egtvedu samotném ale teď stojí zajímavá náhrada: nové muzeum v přírodě The World of the Egtved Girl (Egtvedpigens Verden), postavené přímo na místě mohyly, kde dívku pohřbili. Není to klasické muzeum se skleněnými vitrínami – příběh se tu odehrává venku, v krajině, s pěti zastaveními, kde si můžete na bronzovou dobu sáhnout, něco si vyzkoušet a nakouknout do rekonstruované mohyly. Vstup je zdarma a je otevřeno celý rok.

Takže pokud jedete do Jutska, ideální kombinace je: zastavit se v Egtvedu na procházku místem, kde se to celé odehrálo, a při další cestě do Kodaně si dojít podívat na dívku samotnou do muzea.

Věděli jste, že… 30. února ve Švédsku

Na začátku 18. století většina protestantské Evropy pořád držela starý juliánský kalendář, zatímco katolické země už dávno přešly na přesnější gregoriánský (ten zavedl papež Řehoř XIII. v roce 1582 – což byl mimochodem jeden z důvodů, proč si ho protestanti dlouho odmítali vzít, „papežův kalendář“ nebral nikdo vážně). Švédsko se nakonec rozhodlo přejít taky - jako jedna z těch pozdějších zemí, ale místo toho, aby to jako ostatní vyřešilo hrubou silou – jednoduše vyškrtnout 11 dní najednou – přišlo s plánem, který měl být elegantní: čtyřicet let v kuse vynechávat přestupný den, a kalendář se tak nenápadně, krok za krokem, srovná s gregoriánským, aniž by si toho kdokoliv příliš všiml.

V roce 1700 tenhle plán ještě zvládli – přestupný den vynechali. Jenže pak přišla válka, Karel XII. měl jiné starosti než kalendář a někdo zapomněl hlídat, kdy bude a nebude přestupný rok. Přestupné dny se tak omylem vrátily jak v roce 1704, tak v roce 1708. Švédsko se koncem plánu ocitlo v naprostém rozhájení – nebylo synchronizováno ani s juliánským ani s gregoriánským kalendářem. To, že na to přišli až o osm let později, je snad ještě lepší.

Místo aby se s tím dál trápili, švédské úřady to v roce 1712 vzdaly a rozhodly se vrátit zpátky k juliánskému kalendáři. Jenže protože jeden den už v roce 1700 chybně vynechaly, potřebovaly ho zpátky doplnit. A jelikož byl rok 1712 už tak jinak přestupný, znamenalo to přidat do února ještě jeden navrch – a tak vznikl slavný 30. únor, rok s 367 dny.

Na gregoriánský kalendář Švédsko definitivně přešlo až v roce 1753, a to tentokrát bez okolků – po 17. únoru tam rovnou následoval 1. březen. Možná i proto nás zamrzí, že jediný den v historii, kdy bylo 30. února se nestalo nic neobvyklého. Po tolika letech zmatků byl samotný den naprosto fádní.

Písnička na konec - Haaland (hahaha)

Na fotbalové vlně se ještě trochu svezeme a já sem dám písničku o Erlingovi Haalandu, který je nyní opěvovaný všude. Zatímco text je originální, hudba pochází z německé písně Moskau. Pro jistotu a pobavení sem dám verzi o Haalandovi, originál a to, co vymysleli čestí giganti komedie Suchánek a další.

Haalandova verze:

Originál:

Suchánek a Géňa:

V následujícím týdnu bych ale moc nedoporučovala cesty z Kodaně směrem na Jutský poloostrov - vlaky totiž budou nahrazeny autobusy z důvodu stavebních prací na trati, což nebývá moc fajn. Živě si pamatuju přebíhání z vlaku do neklimatizovaného autobusu, takže pokud tuto trasu nemusíte v týdnu 29 podstupovat, doporučuji odložit.

Doufám, že se toho v červenci na severu moc neděje, protože jsem neměla prostor sledovat zprávy, tak snad jsem vás neochudila o nějaké žhavé novinky.

Foto: Ze Severu - prázdniny jsou v plném proudu a Kodaň je v ještě pomalejším tempu než obvykle

Karavanem v Kodani

Ještě před pár měsíci se mě pár lidí ptalo, kde by se v Kodani dal zaparkovat na několik dní karavan nebo dodávka a strávit tak pár dnů. Nedokázala jsem odpovědět, ale náhoda tomu chtěla, že zrovna v našem sousedství vyrostly dva campingy právě pro karavany.

Ještě nedávno byl místo Urban Camping Copenhagen jen prázdný plácek s cedulí, která upozorňovala, že se tu nesmí parkovat a ze dne na den tu vzniklo parkoviště s příslušenstvím pro karavany. Není to zatím nic příliš hostinného, jsou tu sociálky, nabíječky a kohoutky s hadicemi, ale je to blízko metra Enghave Brygge a Havneholmen a taky poblíž supermarketu Netto a italského Supermarco. Jedna noc vyjde na 275 dkk, je v ní zahrnuto přenocování až 6 osob a pobyt pro domácí mazlíčky je zdarma. Kemp navíc nabízí i zpoplatněné zapůjčení kol. Pohled do bytové zástavby není nic moc, ale na opačné straně je výhled na Kaktus Towers a od centra to je vzdušnou čarou opravdu kousek. Snad majitelé zapracují na zvelebování místa.

Foto: Ze Severu - camping v bytové zástavbě nového Sydhavnu je dost neobvyklé umístění

Druhým místem pro přenocování v autě je Camperparking umístěný kousek od stanice s-togu Sydhavn St. Co se týče “útulnosti” místa, je to dost podobné jako u předchozího campingu - hosté tu mají zatím jen to nejnutnější. Kemp se nachází ve starší části Sydhavnu přímo za hotelem Scandic kousek od železniční tratě. Je tu místo pro 40 karavanů a noc vás vyjde na 290 dkk. Samozřejmostí je samoobslužný check-in a kamerami hlídané parkoviště.

Foto: Ze Severu - nově vzniklý camping na starém Sydhavnu

Naopak nehlídané je parkoviště pro karavany v Kastrupu poblíž Amager pláže a letiště. Sice vám budou nad hlavou lítat letadla, ale ranní probuzení v přístavu může být pro někoho ideální zážitek. Nelze objednat stání předem, stačí si po příjezdu v automatu zakoupit parkovací kartu na 1 či 2 noci. Každý den brzo ráno probíhá kontrola SPZ, jsou tu placené sprchy i toalety a dostupnost zastávky metra Femøren v docházkové 10minutové vzdálenosti. Přenocování stojí 260 dkk, ale bohužel tu není kamerový systém, takže se kempařům často ztrácí kola zaparkovaná u karavanů.

Samozřejmě jsou po Kodani i nedaleko města další místa, kde je možné s karavanem pobýt, jako je například CityCampCopenhagen nebo Copenhagen Camping 2 kilometry od Dragøru, stačí jen zapátrat.

Přímořská městečka s rybími specialitami

Možná jste také milovníci ryb a nejraději je máte přímo od rybářů, v Kodani se mi ale stává, že restaurace většinou nabízí jen lososa nebo rybí karbanátek. Proto doporučuji vydat se za rybími dobrůtkami mimo Kodaň a za zlomek kodaňských cen.

Foto: Ze Severu - mořská nabídka v Kysten Rungsted

Naším aktuálně nejoblíbenějším místem je zámožné přístavní městečko Rungsted - což dokazuje přístav, který zdobí luxusní jachty. Přístav Rungsted Havn je vzdálen asi 25 kilometrů od Kodaně a dominuje mu i útulná promenáda s obchůdky a restauracemi a moc pěkná pláž s kavárnou. Místo jsme si oblíbili i proto, že jsou tu na molech k vidění hloučky dětí, které chytají do kyblíků kraby a okolní podniky je v tom hojně podporují - nejen, že lze na každém rohu zakoupit udičky a síťky, ale místní rybárna už má předchystané krabičky s návnadou pro chytání krabů. Takže aby udička našeho Mikuláše našla využití, jezdíme sem! A samozřejmě také na ty rybí speciality, protože ty jen podtrhují atmosféru tohoto kouzelného přístavu. Určitě nevynechejte rybárnu Kysten Rungsted, která má z boku i bistro s venkovním posezením.

Foto: Ze Severu - povinná výbava v Rungsted Havn = udička a síťka na chytání krabů

Druhé rybářské městečko, kde můžete obdivovat nejen kotviště plachetnic, ale i chutné úlovky rybářů je Dragør. Roztomilé žluté domečky obklopené květy topolovek jsou v tomto přístavním městečku nejen úžasně fotogenické, ale navíc tu vše působí tak útulně, že máte chuť si tu jen tak sednout na lavičku se zmrzlinou a koukat kolem sebe. Z gastro podniků samozřejmě doporučuji Dragør Røgeri, protože to je to nejlepší, co tu můžete potkat. Už jsem tu jedla 8krát, takže vím, o čem mluvím. Každou letní sezónu tu prodají neuvěřitelných 1 500 rybích karbanátků a lepší jsem v životě neochutnala.

Foto: Ze Severu - mé oblíbené topolovky v Dragøru

Pokud znáte další místa, kde si v rybárně koupíte nejen čerstvé dobroty, ale je tam i možné poobědvat, hoďte mi sem své tipy!

Leave a comment

Foto: Ze Severu - utrhněte si číslo a počkejte, až na vás vyjde řada, nebudete litovat

Mezitím začala sezóna, kdy se čerství maturanti projíždí kolem ve vozech, pískají, tančí a pijí brutální množství alkoholu. Pokud byste je potkali a jeli autem, zatrubte na ně, znamená to, že si na vás připijí.

Já jsem v období, kdy mě čeká dovolená - stejně jako většinu mých kolegů. Dánové v červenci nefungují a většinou se rozutečou do různých koutů Evropy či dál. Já a rodina mého přítele jedeme příští týden na Rhodos, tak si přinesu poznatky o tom, jaké to je cestovat s Dány. Zejména pak s Dány, kteří leží rádi u bazénu a moc se nehýbají. Pravý opak mojí oblíbené dovolené. Tak uvidíme. Ale po všech šílených uzávěrkách si to asi zasloužím.

Co týden dal?

Jelikož celý sever působí, že odjel na dovolenou a nelze se mu dovolat, tak snad největší zprávou je fotbal. Na mistrovství světa se z řad seveřanů dostali jen Švédové a Norové, Dány jsme – možná překvapivě – vyřadili my, Češi.

Zatímco Švédové tento týden jeli domů, tak Norové se stále zdržují na americkém kontinentu. Naposledy, když jsem se dívala, vyhráli proti Pobřeží slonoviny. Jelikož na fotbal - na rozdíl od mých Dánů – nekoukám, nemám na to takový názor, ale přijde mi vtipné, jak Norové přišli se svým vlastním fanděním, totiž tím, jak pádlují vikingskou loď. Připomíná mi to islandské “Hu!“ z fotbalu pár let zpátky.

Kam na výlet? Národní park Lahemaa

Tak jsme si tu v minulém týdnu odhlasovali, že Estonci jsou taky tak trochu seveřani, tak bych to ráda ukázala i na doporučení, co sem dávám. Když jsem to počítala, tak jako správný Čech jsem asi nejvíc byla v Chorvatsku, ale druhé místo drží Estonsko, kam jsem jela tento rok už po čtvrté.

Ačkoliv je Tallinn jedno z mých oblíbených měst, ráda bych doporučila národní park, který je cca 50 kilometrů od Tallinnu a jmenuje se Lahemaa. Estonci jsou nekonečně hrdí na svoje bažiny a toto je jedna z nich. Lahemaa je ale nádherný park, který má hned několik stezek kolem, je tedy možné si vybrat mezi dlouhou, střední a krátkou procházkou.

Já jsem si dřív zvolila tu střední - to je cca 9 kilometrů a tady je potřeba dát bacha. Většina z této procházky totiž vede skrz močál. Zatímco některé části této trasy mají relativně široký… říkejme tomu chodník, drtivá většina má prostě dvě prkna vedle sebe. V případě, že jde někdo proti vám, je potřeba vymyslet dobré místo, kde někdo může částečně sestoupit, nebo způsob, jak se obejmout a pokračovat v trase.

Ale obecně, Lahemaa je poměrně jednoduchá destinace na výlet, z Tallinnu tam jede i přímý autobus, což trvá něco málo přes hodinu. Je to tedy úplně v pohodě se tam dostat i jen během nějakého jednodenního výletu. V létě bych mimojiné doporučila si s sebou vzít pořádnou dávku repelentu proti hmyzu, protože Jóžin z Bážin žere hlavně Pražáky, ale místní komáři sežerou všechno.

Tip na značku - Muud

Lucka vždycky přijde s něčím cool, často jsem o té značce ani nevěděla. A já teď přicházím s něčím, co nemusí být praktické pro každého. Totiž se speciální taškou na pletení či háčkování. Někdo se bude ptát jestli je tohle vůbec nutné.

Poměrně dlouho jsem měla svoje pletací projekty rozházené po různých plátěnkách. Pak jsem narazila na dánskou značku Muud, která nabízí kožené tašky na pletení, které jsou poněkud trvanlivější a nemění tvar při každém pohybu, což znamená, že mi nespadne žádné oko, když někam jdu. Navíc je to taška vybavená na to, že se do ní dají nejrůznější pomůcky - nůžky, metr, značky.

Podle toho, kterou tašku od Muud si vyberete, se do nich vejdou nejrůznější velikosti projektů. Ty menší nejspíš nejsou vhodné pro 3XL svetry, ale do té velké, co jsem si pořídila, už se to vejde a podle mě i s dostatečným množstvím klubek. Ideální, pokud chcete plést či háčkovat na cestách nebo znáte někoho, kdo by něco takového dělal. Cenově je to sice vyšší pořizovací cena, ale podle mě se vyplatí.

Písnička na konec - Vor i Vaglaskóli

Islandské kapely jsme si tu doporučovali mnohokrát. Of Monsters and Men, Sigur Rós a další. Proto je potřeba se podívat na kapelu, která má aspoň jednu písničku v islandštině, a tou je Kaleo. Kluci z Kaleo jsou taky známí spíš s anglickými texty, které mi hudebně připomínají takový americký rock, ale já bych pro tentokrát doporučila spíš takovou islandskou letní baladu.

Původně jsem vás dnes měla pozdravit z Bornholmu, kam jsme měli zavítat za milou Aničkou, která provozuje penzion pro domácí mazlíčky pod názvem Hoglebjerg hunde og kattepension - také do svého týmu na léto shání výpomoc, takže pokud jste milovníci zvířat a Bornholmu, neváhejte se ozvat!

Vypeklo nás pronajaté auto, takže o carsharingu se dozvíte více v jednom z článků. A protože jsme zůstali na Sjællandu, navštívili jsme naše oblíbené pláže, o kterých vám také povím víc.

Aktuální dění v Dánsku již připomíná klasický prázdninový stav - nic nevyřídíte, většina lidí má dovolenou, pláže jsou přeplněné a na e-maily nikdo neodpovídá.

Foto: Ze Severu - v Kodani je tolik míst, kde se v letním parnu zchladit..tohle je u nás na Sydhavnu

Carsharing v Dánsku

Mé první setkání s carsharingem v Dánsku bylo přes dnes už neexistující společnost SHARE NOW (dříve DriveNow), která svou činnost ukončila v roce 2024. Ještě dnes na ulici bezpečně poznám auta, která si pak někteří odkoupili, protože šlo o elektro BMW i3 s palubovkou z recyklovaných PET-lahví - ta auta jsem milovala.

Nicméně jsem poté přešla na půjčování aut od konkurenční společnosti Green Mobility. Tahle služba byla sice spuštěna už v roce 2016, ale ziskovou se v Dánsku stala až v roce 2024, tedy až po konci zmíněné SHARE NOW. K mému smutku má Green Mobility bohužel málo parkovacích zón, ale má v nabídce i dodávky, což občas využíváme. Navíc když máte třeba období, kdy carsharing nevyužíváte, pošlou vám jako bonus 40 volných minut, aby vás nalákali na další jízdu.

Třetí možností je aplikace GoMore! Ta nabízí nejen své GoMore vozy, ale kdokoli přes ně může pronajímat své auto. Bohužel o funkčnost vozů nikdo moc nedbá, což se mi několikrát potvrdilo a předevčírem na tom zkrachoval i náš výlet - u auta se nám po přejezdu na švédskou stranu zavařil motor a zákaznický servis GoMore nám nedokázal sdělit, jak máme postupovat (3 operátoři navrhli pokaždé jiné řešení, které nefungovalo a nakonec nám řekli, že mají páteční večírek, takže si máme zavolat v pondělí). Do té doby jsme přes GoMore využívali hlavně dodávky pro stěhování věcí.

Další možností pro carsharing v Dánsku, o kterém vím, je norský startup HYRE založený v roce 2018, který převzal dánský carsharing LetsGo. Auta HYRE mají vyhrazená parkovací místa, kam je po použití vracíte. Služba disponuje vlastní flotilou aut, mezi kterými najdete i Škodu. HYRE má ambici, aby uživatel nikdy nebyl dál než zhruba pět minut chůze od dostupného vozu - to se mi zatím nepotvrdilo, tak třeba v budoucnu!

Oblíbené pláže kolem Kodaně (1. díl)

Když pojedete prstem po mapě podél pobřeží z Kodaně do Køge a pak z Kodaně směrem na Klampenborg a dále, objevíte spoustu super míst na plážový piknik či koupačku v moři. Ne každá pláž je přívětivá v každé sezoně, ne ke každé vede bezbariérová cesta, a ne každá má zázemí toalet či možnost občerstvení. Zatím nejhorší pláží, jakou jsem za ty roky tady navštívila, je Valby Strand, proto se pojďme podívat na její 4 pravé opaky!

Masovka, na kterou se vydává polovina Kodaně je 700metrová Bellevue pláž. Dostanete se na ni pohodlně S-Togem za 20 minut z Kodaně. Pokud by vás pláž omrzela, můžete se vydat do blízkého parku Dyrehaven nebo navštívit zábavní park Bakken. Já ji mám ráda v zimě, kdy se kochám majákovými věžemi od Jacobsena, v létě mi ale přijde přeplněná, protože lidi přijdou, kydnou na jedno místo a jsou tam hodiny.

Foto: Ze Severu - Bellevue pláž je krásnější v zimě, v létě se na malém prostoru těsní hlava na hlavě a není tu žádný stín

Samozřejmě nesmím zapomenout na Amager Strandpark, což je sice taky masovka, ale tím, že se jedná o větší plochu, která pokračuje na obě strany, tak se na ní nápor lidí krásně rozloží. Tahle pláž vás navíc donutí změnit několikrát stanoviště, protože - je na ní jak dřevěná konstrukce ve tvaru šneka, ve které se dá skákat do vody i osprchovat, tak mají pláže různou hrubost písku a navíc na ní narazíte na několik kaváren, bufetů a restaurací. Laguna, písečné duny, sauny, toalety..je tu všechno.

Foto: Ze Severu - na “Ama” najdete vše, co potřebujete, a navíc i parádní trasy pro kolo, brusle i procházku

Moc ráda mám pláž Brøndby Strand - k té vás doveze S-Tog na stanici Brøndby Strand St. a pak jdete zhruba 1 kilometr pěšky. Před vstupem na pláž vám gastro zážitek zajistí má oblíbená kavárna Strandcaféen, u které jsou i toalety a několik míst pro grilování. Do průzračného moře s jemným pískem tu vede dlouhé dřevěné molo, takže ideální i pro zimní otužilce. Ráda sem chodím ještě před začátkem sezony, kdy na pláži skoro nikdo není - ideální zátiší pro focení.

Foto: Ze Severu - i na Brøndby Strand musíte ujít dlouhý kus vodou, abyste si zaplavali, ale díky tomu bývá voda krásně vyhřátá

Naši nejoblíbenější pláž si nechávám až na konec - jde o Jersie Strand zhruba 30 kilometrů od Kodaně ve směru na Køge. Travnaté duny s mořskou trávou, 2kilometrové písečné pobřeží s bezbariérovým vstupem až do vody a příchod přes malý lesík a poté lagunu s dřevěným mostem. Občerstvení zde zajišťuje jeden jediný domeček, který má ale za sebou příběh o splněném snu provozovatelů - takže vše organické, home made apod. Pláž má krásné dlouhé molo a ideální je zejména pro děti, protože ať si jdou daleko jak chtějí, stále mají vodu jen po pás (dospělí - kromě mě - po kolena). Jemný písek, čisté pobřeží, prostě krása!

Foto: Ze Severu - Jersie Strand je aktuálně naší srdcovkou ve všech směrech

Lucka se připravuje na zkoušku PD3 z dánštiny a jelikož má doma dva malé bobše (čtěte děti), tak toho má nad hlavu a my jí budeme držet palce, aby jí to vyšlo.

Já jsem mezitím strávila celý (nebo spíš většinu) týdne v Estonsku. Naposledy jsem tu byla před 3 týdny na setkání s místními partnery a evidentně mi to nestačilo, takže jsem sem jela znovu a tentokrát na konferenci o virtuální a augmentované realitě.

Bylo počasí celý týden, tedy neumím říct, ale když jsem se v sobotu ráno vrátila do Dánska, bylo 28 stupňů a alespoň na pár dní začalo léto a u našeho jezera pod hradem se to jen hemží ošklivými kačátky.

Co týden dal?

Ve Skandinávii bylo tento týden poměrně rušno. Začneme Norskem, to sledují mnozí i kvůli fotbalu a tento týden vyhrálo nad Irákem 4-1. Dobrou zprávou také je, že korunní norská princezna Mette-Marit prodělala úspěšnou transplantaci plíce. I tady je to trochu kontroverzní. Veřejně bylo oznámeno, že je na listu čekatelů teprve dva týdny a je tu tedy otázka, na kolik je fér, že členka královské rodiny někoho možná přeskočila.

Aniž bych tohle chtěla soudit, nejspíš je dobře, že plíci má, možná jí totiž vyrazila dech zpráva o jejím synovi. O tom jsme tu s Luckou už informovali, Marius Borg Hoiby, který je syn korunní princezny, ale z prvního manželství stál tento rok u soudu kvůli dvojnásobnému znásilnění, domácímu násilí a dalším několika trestným činům. Marius byl tento týden odsouzen na 4 roky vězení nepodmíněně. Člen královské rodiny se odvolal během několika hodin a podle novinářů byli nešťastní i státní zástupci, kteří požadovali více než dvojnásobný trest. Tak tedy uvidíme, jak to dopadne.

Možná férovější rozsudek padl ve Švédsku, kde před soudem stál vůdce pouličního gangu, který byl mimo jiné usvědčen z násilí během vlny nepokojů v roce 2023. Poya Shafie dostal doživotní trest, proti kterému se taky odvolal.

Kam za kulturou? Unravel

Jak jsem říkala, nemůžu si pomoct a místo knížek, filmů a seriálů bych občas ráda doporučila hry. A tohle je jeden z těchto momentů. Švédské studio, které je na severu ve městě Umea, před 11 lety přišlo s hrou Unravel. Hlavní postavou je Yarny, což je takový zvláštní paňáček smotaný z vlny (ale slibuji, že se mi to líbilo i předtím, než jsem začala plést).

No, a pokud se do Unravel pustíte, budete muset provést Yarnyho vzpomínkami paní, u které bydlí. Jsou různě staré, některé různě chybí. Funguje to v podstatě tak, že si Yarny stoupne k jedné ze starých fotek a tak nějak se do ní dostane. Abyste ho provedli vzpomínkou, je nutné hopsat přes překážky, řešit různé puzzle a hledat knoflíky.

Celá ta hra je velmi vydařená, má pěknou hudbu (taky švédskou) a příběh je takový nostalgický. Je to spíš pro ty, co mají rádi puzzle.

Kam na výlet? Kde spadla Dannebrog

Cesty severu jsou nevyzpytatelné a já bych vás ráda zavedla na místo, kde začala legenda o dánské vlajce, která je nejstarší stále používanou vlajkou na světě.

Podíváme se do Tallinnu (ano, nejspíš tušíte, kde jsem byla). Ono se to docela i hodí, protože Dannebrog měla “narozeniny” nedávno.

Estonsko je malé a krásné, na Evropu v něm byli pohané ještě relativně nedávno. Dánský král Valdemar II. se to snažil změnit a proto v roce 1219 vytáhl do boje s tím, že tehdejší Estonce řádně okřesťanští. Patnáctého června se rozhodli, že místní přelstí a překvapí je útokem. Ne všechny tyto útoky ale končí šťastně a takhle málem dopadla i Valdemarova výprava. Podle legendy se ale z nebe snesla dánská vlajka (co si budem, nejspíš to byl kus koberce nebo nějakého hadru) a oni to brali jako boží znamení.

A já bych vás ráda pozvala do estonského muzea městského obrnění, což je částečně i hrad. Že jde o obrannou stavbu, jde poznat už z daleka, a to, kde se měla vlajka snést, je tu dobře poznačeno (a náhodou je to v místech, nad kterými se tyčí věž, tolik k tomu znamení).

Estonci se k seveřanům hlásí rádi, a zatímco Finové to vnímají tak nějak docela přirozeně, velká část seveřanů s tím tolik nesouhlasí. Částečně kvůli tomu, že Estonci sice byly delší dobu se Švédy nebo Dány, ale spoustu času, a zejména toho v 20. století strávili s Ruskem nebo dřívějším Sovětským svazem.

Věděli jste, že… Šamani v utajení

Co se týče křesťanství na severu, ještě u toho trochu zůstaneme. Minule jsme podívali na některé postavy z finské mytologie a dneska nebudeme daleko od této říše mýtů a bájí. Mezi Sámy měl odjakživa zvláštní postavení noaidi, tedy něco jako šaman či duchovní prostředník. Jeho hlavním pracovním nástrojem byl buben (sámsky goavddis nebo gievrie, ve skandinávských pramenech runebomme): dřevěný rám potažený sobí kůží, na kterou se odvarem z olšové kůry malovaly figury celého vesmíru – slunce uprostřed, bohové, sobi, medvědi, lidé, krajina. Noaidi na kůži položil mosazný kroužek nebo svazek drobných předmětů, rozezněl buben paličkou ze sobího parohu a podle toho, jak se kroužek po malbě posouval, věštil budoucnost, hledal ztracené věci nebo léčil. A když bylo potřeba, dobubnoval se až do transu.

To se ovšem křesťanským misionářům ani vrchnosti nelíbilo. Už jen to, že Sámové si myslí, že slunce je důležité a uctívají ho – taková blbost, co? Roku 1609 prohlásil dánský král Kristián IV. používání sámských bubnů za čarodějnictví, za které hrozil trest smrti (Norsko bylo tehdy součástí dánského království). V 17. století Sámové končili před soudy - nejznámější je případ stařičkého noaidiho Anderse Poulsena, souzeného roku 1692, který musel svůj buben dopodrobna vysvětlit, čímž nám paradoxně zanechal jeden z nejcennějších záznamů o tom, jak se vlastně buben „četl”; popravy se ovšem už nedožil. Na začátku 18. století pak misionář Thomas von Westen objížděl norský sever a bubny soustavně zabavoval a pálil. Spousta jich skončila v Kodani – kde je z velké části spolkl velký požár roku 1728. Praxe se proto stáhla do ilegality: bubnovalo se potají – což samo o sobě zní poněkud zvláštně, vědění se předávalo jen mezi zasvědcenými a navenek jako by všechno zmizelo. Dodnes se dochovalo jen kolem jednasedmdesáti bubnů, roztroušených po muzeích napříč Evropou.

A teď to hezké: bubny se začínají vracet domů. Pro Sámy totiž buben není jen muzejní exponát, ale „nelidská bytost“ s vlastní silou - proto na tom tolik záleží. V lednu 2022 putoval buben Anderse Poulsena z kodaňského Národního muzea zpět do sámského muzea v Karasjoku, zhruba 330 let poté, co byl Sámům odebrán; je to vůbec první navrácený buben a v muzeu má vlastní zatemněnou místnost - jako jediný exponát se nesmí fotografovat. O dva roky později, v roce 2024, vrátilo německé muzeum v Meiningenu buben zvaný Freavnantjahke gievrie (zabavený von Westenem roku 1723), a poprvé se tak buben vrátil odněkud mimo Skandinávii. Sámové pro ten návrat používají slovo máhcaheapmi, „návrat domů“. A na tom je něco krásně příznačného: podle staré tradice totiž uměl schopný noaidi svým bubnem přimět ukradené věci, aby se samy vrátily ke svému majiteli.

Písnička na konec - Nový Lukas Graham

Jestli mám na nějakého dánského interpreta slabost, je to Lukas Graham a jeho texty o všem možném, od toho, jak se snaží dovolat se přítelkyni v 5 ráno po párty, jak dospíval v chudé čtvrti a podobně. Tahle je taková romantičtější a spíš víc folková, ale moc fajn.

Nic méně ani to nezastaví maturanty, kteří v těchto týdnech mávají čepicemi co to jde a já jim to přeju. My teď jezdíme o víkendech na výlety, můj přítel preferuje projížďky krajinou, já mám radši tůry, takže většinou někam dojedeme a já ho donutím trochu chodit. Je to radost! Ale pojďme se podívat na to, co nám přinesl tento týden.

Co týden dal?

Jak Lucka napsala minule, v Dánsku máme novou vládu a s ní i ohlášený nový program, na který bych se s vámi chtěla podívat, je totiž takový zvláštně červeno-modrý. Například jeden ze slibů je zrušení té nejvyšší daně a její snížení na 15 procent místo 55 procent jako tomu bylo doposud.

Do dalších slibů této vlády taky patří posilní obrany, zubaři zdarma (ale nejdříve za 10 let! takže si pořád budu muset šetřit), navrácení svátku Velkého dne modliteb, který byl před pár lety zrušen, nebo třeba veřejná doprava zdarma pro všechny co jsou mladší 22 let. Do dalšího škrtání například patří odstranění spotřebitelské daně na ovoci a zelenině a poloviční daně na ostatních potravinách. Mezi další dobré zprávy patří taky nové a šetrnější zacházení s prasaty, kterých je v Dánsku prakticky více než lidí a nedávno byly objeveny praktiky, které hraničí s týráním zvířat.

Nutno přiznat, že je jedině dobře, že mají Dánové zase vládu, s přicházejícími narozeninami USA přichází nové provokace. Například ministr zahraničí reagoval na otázku o Grónsku s tím, že patří Dánsku s odpovědí: “pro zatím”. Rubio ale přiznal, že jsou v současnosti v diskuzi s Dány a Gróňany o tom, jak tento ostrov bude moct sloužit v obranné strategii pro Evropu a pro USA.

Mezi tím se země třese i na Islandu, ale ne vlivem provokací ze západní strany, tentorkát za to může zemětřesení geologického rázu. Na některých místech dosáhlo síly 3,8 richterovi škály, což na Island není to nejvyšší, ale pocítit se to dá. Tak uvidíme, jestli nepřijde třeba další sopka.

Kam za kulturou? Postřehy jedné kočky

Máte rádi příběhy, které nejsou nutně lineární a nějak se protínají? Tak v tom případě jste tu správně. Mám tu pro vás totiž knížku od mojí oblíbené finské autorky Katji Kettu. Už jsem tu doporučovala například její knihu Porodní bába. A podobně jako v předchozích příbězích i zde se podíváme na sever Finska a jeho historii.

Kniha má dvě roviny a několik vypravěčů. Samozřejmě, část příběhu vypráví kočka. Tu druhou část vypráví hrdinka Eevaa, která si prožila poněkud nešťastný kus finské historie. V té části, co je ze součastnosti máme pořád kočku - dokonce jednu a tu samou a také spisovatelku, která popisuje svůj současný život a jak souvisí s minulostí.

Osobně musím říct, že mě ta část, co byla věnovaná součastnosti nijak extra nezaujala. Ano, týká se našich současných neduhů, ale není to něco, co by bylo vyloženě extra zajímavé. Mnohem zajímavější je ta část s Eevou, která popisuje situaci na severu Finska před první světovou válkou, během ní, následně ve Finsku proběhla občanská válka a co se stalo s lidmi, co byly na špatné straně dějin a tohle samozřejmě pokračuje až do druhé světové války a po ní. Některé pasáže jsou deníkové, jiné spíš vyprávěné tradičním stylem, ale velmi zajímavě to zachycuje postoj lidí, ke kterým se některé křesťaské praktiky tolik nedostali a co to s člověkem udělá, když dotyčného a jeho děti semelou dějiny.

Za mě to jsou 4 z 5 hvězdiček.

Kam na výlet? Tůra kolem Silkeborgu

Dánsko nemá příliš mnoho přírodních tůr a výšlapů. Respektive některé tu jsou, ale není to tolik populární, jak na Islandu, či jiném libovolném severském státě. Vikingové si dříve řekli, že lesy a močály nejsou tolik cool jako pole a zemědělství, což v praxi vedlo k tomu, že tu příliš lesnatých míst prostě není.

Nic méně je tu pár vyjímek a my se podíváme na Silkeborg. Město, které je údajně 11 největší v Dánsku. Co se města týče, znamená to, že je to jedno z dalších ospalých maloměst. Silkeborg má ale jiné přednosti a mezi ty patří napříkla příroda všude kolem. Není ale třeba chodit daleko. Město samotné je rozpůleno největší dánskou řekou Gudero, ta je podobně srandovní jako nejvyšší dánská hora, která odsud není daleko. Kolem řeky ale vede stezka skrz lesy, místní jezírka a močály, kterou si užije snad každý. Vede zhruba 12 kilometrů, ale je rozdělená na určité okruhy, není tedy složité si to rozplánovat nebo to odpochodovat celé.

Jako bonus je tu i to, že místní skutečně dbají na zachování přírody a tak je tu vidět mnoho divokých zvířat. Od různých druhů kachen, ve vodě šplouchají nejrůznější ryby (to je spíš pro ty, co si s sebou vezmou prut) a na určitých místech jsou vidět vydry.

Pro mě je to skvělá zelená oáza, která se v Dánsku nevidí tak často a i když je plochá, má svoje kouzlo.

Písnička na konec - Ani muk

Jedna z mých oblíbených islandských kapel je Sigur Rór. Většina lidí od nich zná píseň Hoppipolla, my se ale podíváme na, aspoň podle videoklipu mnohem smutnější píseň a to sice Ekki mukk. Zde je zajímavé, že v islandštině toto spojení znamená “ani muk” a mě přijde super, že máme se seveřany občas společné aspoň ty citoslovce.

Na této písni mě vždycky dostalo to video, s britským hercem Aidanem Gillenem, kterého budete znát ze Hry o trůny, a jeho spojením s umírající liškou. Písnička je za mě naprosto super, u videoklipu nezůstalo ani jedno oko suché.

Foto: Ze Severu - pláž u městečka Gilleleje

Dánsko má po 69 dnech konečně sestavenou vládu a novou menšinovou koalici tvoří Sociálnědemokratická strana (Socialdemokratiet), Socialistická lidová strana (Socialistisk Folkeparti (SF)), Dánská sociálně-liberální strana (Radikale Venstre) a Strana umírněných (Moderaterne). V čele vlády je již potřetí Mette Frederiksenová, které se tentokrát podařilo dosáhnout nejdelšího povolebního vyjednávání v historii Dánska.

Smutnou zprávou pro všechny krajany jsou škrty v rozpočtu českého ministerstva zahraničí, pod které bohužel spadá provoz Českých center po Evropě. Pokud dlouhodobě žijete v zahraničí, jistě vám jejich činnost neunikla. Já sama jsem byla nějakou dobu součástí Českého centra v Madridu, a tak vím, že Česká centra ve světě dokonale reprezentují českou společnost, umělce a talenty, a také vypráví příběhy, které by jinak nebyly tak známé. V létě ukončí svou činnost České centrum ve Stockholmu a tím nám ze severské mapy zmizí poslední severské centrum, na jehož provoz jsme byli od roku 1997 právem pyšní. Naštěstí jsou mezi námi nadšenci ochotní obětovat svůj čas i energii na založení nové instituce, která se pokusí nám nejen kulturně činnost Českých center nahradit - v dubnu tak byl založen Český kulturní institut v Kodani. Je zatím v začátcích, ale jakmile zprovozní své webové stránky, věřím, že nám všem na severu přinese spoustu zajímavých kratochvílí a setkání s krajany. Přejeme mu hodně radostných momentů a zakladatelkám děkujeme!

Na rande drezínou

Přemýšlíte, kam jít na originální rande nebo, kde zabavit děti něčím, co ještě nevyzkoušeli? Vemte všechny na projížďku drezínou! Sem jsem totiž vzala své kluky na rande já. Jízda to byla parádní a my moc děkujeme dobrovolníkům z AMAGERBANENS VENNER, kteří tuhle kratochvíli provozují a jsou moc milí. Historickou 1,2 km dlouhou mini železnici (úsek staré Amagerbanen) najdete mezi Amagerbrogade a stanicí metra Christianshavn, konkrétně na Vermlandsgade 33b (na rohu ulic Uplandsgade a Vermlandsgade).

Foto: Ze Severu - na začátku mini železnice je i posezení, kde můžete posvačit

Je to poslední zbytek tratě, která od roku 1907 vedla z Amagerbro až do Dragøru a měla původně 13 kilometrů. Šlo o soukromou železnici pro osobní i nákladní dopravu, ale automobilová doprava ji postupně převálcovala, takže se trať neustále zkracovala, až v roce 1991 přestala fungovat úplně. Trať tak ustoupila nové zástavbě a zachoval se z ní alespoň tento malý úsek, ze kterého ale budete jistě nadšeni stejně jako my!

Předchozí rezervace není potřeba, prostě přijďte, počkejte pár minut a za chvíli dorazí 8 drezín, na kterých jede vždy jeden, co to odšlape (u nás můj muž) a na připojené sedačce sedí zbytek posádky (já a batole v nosítku a skoro 3letý syn). Drezína to uveze, nemusíte se bát, dobrovolníci vás předem nainstruují, ale samozřejmě, vše je na vlastní nebezpečí. Na konci železnice musí ten silnější z vás drezínu na koleji otočit a všech 8 drezín frčí pěkně zpátky na začátek.

Foto: Ze Severu - aktivita je ideální i na team building, protože všech 8 drezín šlape pěkně za sebou, na konci se otočí a zase spolu šlapou zpátky

Mini železnice má otevřeno 2-3krát v měsíci, doporučuji sledovat otevírací dobu. Někdo někde psal, že jde o super aktivitu zdarma, ale tohle tvrzení se mi moc nelíbí, protože každé dobrovolnictví by se mělo ocenit, takže prosím prosím, pokud se vám bude projížďka líbit (a ona bude), pošlete jim přes MobilePay nějakou korunku. Pokud milujete železnici, můžete se stát i jedním z dobrovolníků, protože Amagerbanens Venner rádi přivítají nové členy nebo sledovat další nadšence, kteří se snaží zbytky starých železnic po Dánsku zachovat.

Normal v Česku

Mám dojem, že v Česku se na každém metru čtverečním neustále zvyšuje počet kaváren a drogerií. Tady v Dánsku to o kavárnách platí taky, ale drogerií tu moc není. Lépe řečeno, druhů drogerií. Existuje tu jen síť obchodů Normal a Matas a pak samozřejmě regály drogistického zboží v každém supermarketu. A teď si představte, že do Česka míří další značka drogerií! A ano, je to dánský Normal! Na Slovensku se již objevila první prodejna a další dvě se otevřou v pražských nákupních centrech, konkrétně půjde o Galerii Nové Butovice a Floru.

Foto: Ze Severu - asi poprvé mi dorazil do dánské schránky leták Normal

Normal byl založen v roce 2013, první prodejnu otevřel v dánském Silkeborgu a dnes má více než 900 prodejen po celé Evropě. Normal nemá vlastní značku kosmetiky, ale svou popularitu staví na známých značkách, takže nakupuje značkové výrobky v zemích, kde jsou levnější a prodává je za nižší ceny než konkurence. Takže jestli chcete německé šampony, francouzskou kosmetiku, britské sladkosti a norské, nizozemské či švédské speciality, zamiřte do Normalu!

Prodejny vypadají jako bludiště, což je záměr, protože obchod je navržen tak, aby zákazník prošel kolem všeho zboží a dorazil do cíle - ke kase. Sortiment se neustále mění a umí překvapit novinkama. Někdy se mi stane, že něco objevím ve Španělsku, Nizozemsku nebo Švédsku a za pár týdnů to kupuju v Normalu. V Dánsku ani moc jiných možností není, buď jdete pro zubní pastu do Normalu nebo do supermarketu. Musím uznat, že Normal mi byl sympatický na první dobrou, protože má chytré nápady - v zimním období má například u vchodu k rozebrání papírové kapesníky, takže pokud se vám taky při vstupu do teplé prodejny spouští rýma, víte, kam máte hned sáhnout.

Co týden dal?

Na začátku týdne se v Dánsku v 5 vybraných městech běžel Royal Run, běh organizovaný králem Frederikem X. O den později, v úterý, Frederik oslavil 58. narozeniny, zřejmě s poněkud bolavými nohami.

Co se týče vážnějších zpráv, nešlo uniknout tomu, že velryba Timmy se v minulém týdnu vylodila na jedné z dánských pláží. V současnosti Timmyho odvážejí, aby dekontruktovali jeho kostru. Pro ty, co si vzpomínají na případ žirafy Maurice, můžeme být rádi, že nebyla zorganizovaná veřejná pitva.

Konkrétně v Dánsku pak unikly dokumenty, ve kterých se píše, že co se týče povinného vojenského výcviku, Dánové budou cílit až na 13 000 nových vojínů ročně. Což by znamenalo, že draftovaný bude každý pátý mladý muž (nebo žena – před pár lety se ukázalo, že vojna bude povinná i pro “něžnější“ pohlaví).

Během týdne taky nešlo uniknout nové provokaci ze strany Bílého domu. V Nuuku, kde se vztyčilo nové velvyslanectví USA, se tento týden organizovaly masivní protesty. Donald Trump ukázal, že jeho chuť na největší ostrov světa nepřešla, a místní ukázali, že jim to rozhodně není jedno. O několik dní později v rámci internetových šarvátek přišel i dánský trolling.

Věděli jste, že - hororový pochod ve Švédsku

V roce 1979 vydal Stephen King další hororovou knížku – Dlouhý pochod. V téhle knize popisuje dystopickou Ameriku, kde každý rok musí pochodovat 100 kluků. Nemají cíl, jen musí jít rychlostí cca 6,5 km/h. Ti, co vypadnou z tempa, jsou vyřazeni (vojáky a samopaly). Je to jedna z mála knih, co jsem od mistra hororu ještě nečetla, ale připomíná mi to Hunger Games.

Nicméně o něco divnější je nejspíš to, že touto knihou se inspirovali ve Švédsku. Místní pochod je o něco mírnější. V pochodu, který se jmenuje Maratonmarschen, jsou pravidla trochu mírnější. Konkrétně ti, co se přihlásí, musí jít tempem “jen“ 5 kilometrů za hodinu. Taky mají možnost kratších přestavek jednou za 6 hodin a celých 24 minut na záchod, který doprovází účastníky v pojízdném traileru. Tyto přestávky jsou vyměřené na den, nikoliv na celou soutěž.

Možná proto překvapí, že první Maratonmarchen, který se šel v roce 2009, netrval ani 10 hodin. Od té doby to ale začali brát lidé vážně a tak poslední závod trval 87 hodin a 46 minut. Celkem rozdíl.

A co je výhrou? Poslední chodící dostane v přepočtu cca 45 tisíc korun. Což mi osobně nezní jako dobrá odměna za puchýře a někdy až 4 dny soustavného pochodování, nicméně je nutno říct, že ve švédské verzi tohoto závodu se nestřílejí ti, co odpadnou.

Z říše mýtů - finský Odin

Odina a Thora zná skoro každý, nicméně když se podíváme za hranice Švédska, zjistíme, že Finové mají vlastní mytologii. Ta je sice v něčem podobná té severské, ale ve svém kulturním srdci vychází spíše z šamanského náboženství, které bylo dříve v severním Finsku a na Sibiři. Ráda bych se ale koukla na to vodítko mezi nimi, a to konkrétně na postavu, která vám bude připadat trochu povědomá (ale Odin to není, jasný pane!)

Väinämöinen není bojovník ani bůh v klasickém slova smyslu – je to pradávný mudrc a zpěvák, jehož moc spočívá v hlase a znalostech starých run. Narodil se z prvotních vod: jeho matka Ilmatar, panenský duch vzduchu, splynula s mořem a Väinämöinen se narodil jako již dospělý stařec po třiceti letech v lůně tohoto ducha. Od počátku je tedy mimo čas – starý jako svět sám. Což je jedině dobře, protože prožít pubertu v břiše by nejspíš bylo záživné jak pro matku, tak i pro Väinämöinena.

Paralely mezi Väinämöinenem a Odinem existují: oba jsou moudří starci spojení s magií a poezií, oba cestují světem a vítězí spíše důvtipem než mečem. Ale tam to končí. Náš finský hrdina má na rozdíl obě oči a nebojuje s Helou. Možná proto nedostal marvelovskou adaptaci. Podobnosti mezi Väinämöinenem a Odinem jsou spíš důsledkem staletého sousedství a sdíleného šamanského světonázoru než společného původu.

Väinämöinenův příběh končí stejně tajemně jako začal: na konci Kalevaly odpluje na měděném člunu někam mezi zemi a nebe, s příslibem návratu, až bude třeba – něco jako náš Václav. Ale nevyrazil na pomoc ani během Zimní války.

Severské tradice snadno a rychle - Norské kroje

Je květen a to je taky čas, kdy v Norsku nejčastěji narazíte na místní kroj. Jako někdo, kdo vyrůstal na Chodsku, je to pro mě mimořádně zajímavé, protože v Dánsku, kde bydlím, se mnoho krojů nenosí. Nicméně norskému národnímu kroji se říká bunad a často se nosí právě na 17. května, kdy Norové slaví nezávislost. Samozřejmě to není tak, že by celé Norsko mělo jednu společnou uniformu; skoro každý kraj a někdy i jednotlivá údolí mají svůj vlastní bunad s jedinečnými barvami, výšivkami a doplňky. Podobně jako u nás kroje nejsou nutně levnou záležitostí. Tenhle kroj může stát i přes 100 000 korun a nejspíš i proto ho mnohé rodiny ho předávají z generace na generaci. To je ostatně podobné jako u nás. Já mám kroj po prababičce.

Jak jsem zmiňovala, nejslavnější příležitostí, kdy Norové bunad oblékají, je 17. května – Den ústavy, největší norský svátek. Bunad ale patří i ke křtinám, konfirmacím a svatbám. Jeden z nejstarších a nejznámějších stylů pochází z oblasti Hardanger – poznáte ho podle typické bílé výšivky zvané hardangersøm, která zdobí límce a rukávy. Nejznámější jsou samozřejmě dámské kroje, ale to neznamená, že tam není nic pro muže. Pánský bunad s kolenními kalhotami a bohatě vyšívanou vestou je stejně slavnostní jako ženský, jen možná není tak nápadný a není tolik vidět.

Foto: Ze Severu - Frederiksberg, konkrétně Nuuks Plads

Týden to byl náročný i pro bývalou dánskou královnu Markétu II., která se zotavuje po operaci. Ač bylo nejdříve podezření na infarkt, tak 86letá bývalá panovnice podstoupila po bolestech na hrudi angioplastiku, což by mělo výrazně zlepšit prokrvení srdce. Markéta II. je celoživotní kuřačkou, což dobré kondici srdce příliš nenahrává. Nemocnice Rigshospitalet však oznámila, že je pacientka v dobrém zdravotním stavu a v péči lékařů zůstane ještě několik dnů.

Share

Dánskem ve středu doslova otřáslo i něco jiného než šokující zprávy, a to zemětřesení o síle 3,9 Richterovy škály. Epicentrum se nacházelo 10 km od Køge v Solrød a v 16:14 byly otřesy natolik znatelné, že byly zaznamenány v Odense i na druhé straně ve švédském Malmö. Poslední zemětřesení v Dánsku bylo před 14 lety a vzhledem k tomu, že tento severský stát neleží na hranici tektonických desek a nejbližší aktivní zóny se nacházejí tisíce kilometrů daleko, vyskytují se zde zemětřesení opravdu jen mimořádně.

Jazyková zkouška PD3 (Prøve i Dansk 3)

Mám dojem, že tento týden byl jeden z těch opravdu dlouhých. U mě to bylo určitě způsobené tím, že jsem se 19.5. zařadila mezi odvážlivce, kteří na několika místech v Dánsku usedli za zkušební stoly a pokusili se obstát v dánské jazykové zkoušce PD3. Ač se písemná část konala od 9 hodin, již o několik hodin dříve se na zkušebních místech tvořily hloučky nedočkavců. Všemu předcházel e-mail, ve kterém nás komise informovala o přiděleném čísle skupiny a haly, ve které budeme test psát.

Já jsem byla samoplátce, takže jsem si za zkoušku bez absolvování jazykového kurzu zaplatila a připravovala (nebo spíše nepřipravovala) jsem se na ni sama. Šlo tedy o písemný test jazykové úrovně B2 a ústní část této zkoušky se bude konat v červnu. Opravdu záleží, u jaké jazykovky jste zkoušku absolvovali, protože někdo se výsledky písemné dozví do 14 dnů, někdo až při ústní části a někdo až po ní.

Foto: Ze Severu - já jsem písemnou část absolvovala v Mariendalshallen ve Frederiksbergu

Chvíli před zahájením testu nás komise legitimovala a opravu důsledně zkoumala fotografie na občankách a naše tváře. Legitimace jsme museli mít na stole po celou dobu testu a již předem jsme měli označené stolečky našimi jmény. Telefony se ihned vypínaly a ukládaly do zalepovacích obálek pod stůl, slovníky se pečlivě kontrolovaly a vstup i odchod z budovy byl vyloučen. Písemná zkouška měla 3 části - 15 otázek k přiloženému několikastránkovému textu, pak 3 cvičení na doplnění slov do textu, zařazení správné věty mezi odstavce a zaškrtnutí správného tvrzení na základě přečtení stránkového textu a poslední část byla napsání e-mailu kamarádovi a 200slovná esej či popis grafu.

Ač jsem na zkoušku nebyla příliš připravená, neobsahovala nic překvapivého, což jsem vyhodnotila díky tomu, že jsem jako samoplátce měla přístup k testům z předchozích let. Ti zodpovědnější studenti se shodli, že byl test hodně podobný tomu z roku 2022 a ti, které test překvapil, se spolčili a odeslali stížnost o nepřiměřeně vysoké úrovni dánštiny, která neodpovídala úrovni B2. Jejich tvrzení nemohu potvrdit, protože je jasné, že B2 už je akademický jazyk, takže se neočekávají základní slovní obraty. Jedinou mou radou je si vyzkoušet testy z předchozích let, abyste byli seznámeni s druhem jednotlivých cvičení, a abyste hodně četli dánské texty, protože rychlé hledání v textu a jeho porozumění jsou pro PD3 klíčové.

Papirøen a hygge kolem

Mezi mostem Inderhavnsbroen a Operou leží jedna z nejnovějších kodaňských staveb, která stojí na místě té původní se stejným názvem. Měla jsem to štěstí, že jsem si v té staré stihla jen den před jejím uzavřením dát na poslední chvíli večeři, protože pak bylo místo srovnáno se zemí a já se těšila, co tam vyroste nového. Desítky let tam byly sklady novinového papíru pro dánské noviny a poté zůstaly staré industriální haly skoro prázdné. Město je pak dočasně otevřelo kreativním projektům, jako byl třeba slavný street food market Copenhagen Street Food nebo se tam pořádaly koncerty či různé společenské akce. Vnitřek byl dost podobný halám v Reffenu, kde se street food market nachází teď.

Foto: v propadlišti dějin jsem našla svou fotku z posledního dne provozu staré papírny

Foto: Ze Severu - a takhle vypadá tato luxusní adresa dnes

Mnoho Kodaňanů dodnes říká, že „stará Papirøen měla duši“, a že nová výstavba je až moc luxusní a sterilní, názor na to mají především obyvatelé ostrova Christiansholm, na kterém se Papirøen nachází. Já bych řekla, že je dnešní podoba Papirøen symbolem proměny města z industriálního přístavu na designové zátiší. A luxusní, teď myslím cenově, bezesporu je, ale také liba oku. Siluety domů, které mají v přízemí obchůdky a ve zbytku bydlení, mi připomínají kartonové domečky a posezení na schodech před nimi přímo nad vodou je opravdu uklidňující - pokud tam tedy nehuláká náš syn a nedožaduje se zmrzliny od AURORA ISMEJERI. A vůbec se mu nedivím, protože jak prohlásil můj muž: “Zmrzlina je fajn, ale ten kornoutek je nejlepší jaký sem kdy měl!” Aby ne, když si je v téhle zmrzlinárně přímo pečou.

Foto: Ze Severu - na adrese Papirøen 83 najdete zmrzlinárnu Aurora.

Finální podoba “Papírového ostrova” bude vypadat takhle. A jak se tam dostanete? Samozřejmě na kole, ale my máme nejraději pomalou cestu po vodě, takže vyzkoušejte MHD přívozem, který vás vysadí buď naproti v Nyhavnu nebo vedle u Opery. Novou podobu Papirøen navrhlo dánské architektonické studio COBE, které místo dobře znalo, protože mělo kanceláře přímo naproti staré papírně. Dále se na projektu podílelo nizozemské studio Inside Outside a japonské Kengo Kuma & Associates. COBE je samozřejmě velký architektonický hráč, z jejich pera je například nová podoba Nordhavnu, Israels Plads nebo nádraží Nørreport Station.

Foto: Ze Severu - před Operou zrovna kotví žlutý přívoz, kterým hojně jezdíme my

A taky jedna písnička!

Výjimečně vám dnes také jednu přidám, zaslechla jsem ji před pár dny, když řvala z repráků dělníkům při stavbě nových chodníků kolem Buddinge St. Musím říct, že to není druh muziky, kterou bych běžně poslouchala, a tak mě nepřekvapilo, že v roce 2024 zazněla na kodaňské Distortion a píseň z toho samého roku i pochází. Jde o píseň pro Kodaň, ale ne pro tu uhlazenou, ale spíš pro tu chaotickou, hlučnou a lehce špinavou. I když já mám pořád dojem, že hlasitý tu je maximálně zvonění zvonečků na kolech, protože ani auta už tu díky elektřině nejsou moc slyšet. Zkrátka elektronická produkce s dánským rapem a festivalovou energií.

Takže nečekejte souvislý text, ale spíš útržky míst a nálad: bodega bary, VEGA, Nørrebro vibe, déšť, přístav, lidi na kolech, chaos léta ve městě a nekonečné protiklady předměstí vs. centrum. Skupina Suspekt, kteří jsou už spíš veteráni dánského rapu, pochází původně z předměstí Albertslund a často rapují o vztahu mezi suburbánní identitou a centrem Kodaně. Benjamin Hav pochází naopak z kodaňského Østerbro, takže protiklady předměstí a centra tu jsou i fyzicky přítomny. Doporučuju pouštět, když jste doma sami a potřebujete probrat!

Leave a comment

Pro mě osobně je to den velkého zmatení, protože na to nejsem zvyklá. Tudíž najednou musím využívat jinou samoobsluhu, protože ta, kam chodím normálně, je zavřená a jako bonus si občas neuvědomuji, že nemám pracovat. Tudíž doufám, že váš týden byl lepší než můj, který byl dost zmatený.

Co týden dal?

V Dánsku pomalu začíná kolovat vtip, že ani stavba pyramid netrvala tak dlouho jako sestavení nové vlády, takže ani tento týden – dva měsíce po volbách – nemám dobré zprávy. Místo toho se podíváme na něco jiného.

Ačkoliv je to spíše česká věc, je nutno upozornit, že finský prezident přijel na návštěvu do Čech. Někde jsem viděla i to, že se byl proběhnout s Petrem Pavlem, což mi je mimořádně sympatické. Pak bych taky chtěla upozornit na rozhovor, který s ním měli v Respektu.

Nejvíc se ale lidé soustředí na Eurovizi, na kterou se podíváme později. Nutno přiznat, že Finsko je velkým favoritem a já to dost chápu.

Severské tradice snadno a rychle - Sjíždění peřejí

Koncem dubna jsem to trochu zaspala, ale snad není pozdě upozornit na jednu z nejzajímavějších tradic ve Švédsku. Každý rok 30. dubna se ve švédské Uppsale odehrává něco, co se vymyká ostatním oslavám noci čarodějnic, kterou slaví hlavně Švédové: stovky studentů si sednou na domácky vyrobené vory z polystyrénu a pustí se po řece Fyrisån přímo do peřejí. Forsränningen, tedy „jízda peřejemi“, začala v roce 1975 sázkou mezi dvěma studenty. Ti se vsadili, jestli dokážou projet řeku na nafukovacím člunu. Výhrou byl prostý obložený chléb a horká čokoláda. Dnes přihlíží desetitisíce diváků, vory jsou vymalovány jako sopky, domy, auta nebo sauny a celou akci organizuje studentský svaz Fakulty techniky a přírodních věd.

Uppsala je domovem jedné z nejstarších univerzit v Evropě a s tím přicházejí i určité tradice, ať už starší a více akademické nebo mladší a spíše srandovní. I tohle sjíždění se tedy bere vážně. Ve tři hodiny odpoledne zvedne rektor univerzity z balkónu bílou čepici – a v tu chvíli si všichni přihlížející nasadí své vlastní studentské čepice a seběhnou kopec dolů v tom, čemu se říká šampaňský cvál. Večer zvoní zvon Gunilla a nejstarší univerzitní sbor ve Skandinávii zazpívá jarní písně. Obložený chléb s horkou čokoládou mezitím poněkud zdražil.

Kam vyrazit - Universe

Dánsko je poměrně známé nejrůznějšími zábavními parky. Od Tivoli až po Legoland jsou všechny hojně navštěvované s velkou tradicí a tím, že se tam každý rok děje něco trochu nového.

Já bych ale doporučila mrknout na zábavní park, který je trochu netradiční, novější, ale moc fajn, a tím je Universe. Premise tohoto místa je to, že věda je zábava (což je, jen mě z ní občas bolí hlava) a proč tuto zábavu nevyužít. Celý park je rozdělen na několik sekcí. V sekci vzduchu je možné například zkusit různou sílu větru. První je obří vichřice – to je sice trochu blbé, ale nutno přiznat, že já už jsem si to na Islandu zkusila – a pak ve vedlejším boxu je možné zkusit hurikán. Obojí probíhá v zavřeném oddílu, kde je možné jít proti větru. Čím blíže se dostanete k cílové rovince, tím víc to fičí. Obojí je ale bezpečné a dostanete i brýle.

To je ale jen jedna sekce. Je tu také možné podívat se na to, jak funguje různá hydraulika a jak to využíváme, jak se tvoří blesky a všechno kolem toho, je možné si tu udělat svojí vlastní raketu nebo experimentovat s gravitací a podobně. Všechno je hrozně interaktivní, u ničeho se nedá jen tak zívat a my jsme se hrnuli z jednoho místa na druhé.

Odchod je tradičně skrz suvenýry, ale je nutno přiznat, že i tyto jsou vědecké a nebo aspoň vtipné a mě to vyloženě bavilo.

Zábavní park Universe se sice nachází na samém jihu Dánska, a to až za Sonderborgem, ale je to fakt super místo, takže pokud byste někdy chtěli zkoušet procházku skrz hurikán, vytvořit si raketu a tak dál, je to skvělé místo.

Eurovize – co mají seveřané tento rok?

Za posledních několik newsletterů dávám písničku na konec. Teď jsme ale uprostřed období, které slaví všichni seveřani, a to sice Eurovize, takže se tentokrát podíváme na hudební kousky napříč Skandinávií, které jsou v této soutěži.

Začneme u Finska, které je v Eurovizi známé tím, že jejich vystoupení je poněkud… bizární. Od chlapíka, co odmítá nosit kalhoty, až po zvláštní mix techna, metalu a cha-chi. Tentokrát ale přišli s něcím velmi dramatickým a za mě vlastně hrozně super. House tam náramně sedí, trochu mi to připomíná mojí oblíbenou Lindsey Stirling.

Pak tu máme Norsko, které je za mě takové trochu “neurazí, ale ani nenadchne”. Je to poměrně rytmická hudba, název je zvláštní, ale budiž. Nebudu předstírat, že jsem hudební expert, ale tohle není můj favorit.

S něčím, co bych já, co by neznalec označila víc za “techno” (čistě protože neznám ten správný termín - napište mi to do komentářů), přišlo tentokrát Švédsko. To vyhrálo Eurovizi asi nejvícekrát, přijde mi, že často sází na písničky, co by prostě mohly být normálně v rádiu, což je poněkud jiné od zbytku. Ale co já vím, jaká rádia poslouchají jinde. Pro mě Felicia a její písnička My System nejsou, ale asi bych se nedivila, kdyby bodovala u ostatních.

Ve volném čase sleduji seriál You o stalkerovi, co čas od času zavírá lidi do klece. A s podobným nápadem se nejspíš vytasilo Dánsko, které, no… já nevím, hudebně asi v pohodě, videoklip je poněkud zvláštní a právě mi připomíná výše zmíněný seriál. Za mě to trochu patří do bizáru Skandinávie za tento rok.

Island, který je za normálních okolností velmi nadšený pro Eurovizi, se tentokrát neúčastnil. Důvodem je to, že spolu se Španělskem, Nizozemskem, Slovinskem a Irskem bojkotují tuto soutěž, jelikož organizátoři povolili účast Izraele. Takže máme pro tentokrát jen tyto čtyři soutěžící.

Foto: Ze Severu - plechovkové čaje a buchta rovnou z trouby

Kodaňské domy

Ráda se ztrácím v ulicích Kodaně, i když vlastně v ulicích jakéhokoli dánského města, kam zavítáme na výlet. Chybí mi toulky bez jasného cíle, bez mapy a bez časového omezení, protože jakmile se vydáte na výlet s rodinou, tak se pořád musí myslet na to, aby bylo, kde se napít, najíst, vyčůrat, schovat před stínem apod. Taky v Kodani se mi už dlouho nepodařilo někde ztratit, protože půlku mám projetou na kole a tu druhou prochozenou s kočárky. Ale aspoň je prostor na to si pořádně prohlédnou domy, kolem kterých korzujeme.

Share

Nejmenší kodaňský hotel se nachází na pomezí čtvrtí Vesterbro a Frederiksberg, konkrétně na ulici Tullinsgade 1. Jmenuje se Central Hotel & Café a disponuje pouze jedním pokojem v prvním patře a v přízemí pak útulnou miniaturní kavárnou. Je vhodný maximálně pro dva hosty, protože s rodinou byste se tam zkrátka nevešli. Cena za jednu noc se pohybuje mezi 2 000 - 3 000 dkk. Hotel nabízí to, co se označuje jako “micro boutique” zážitek. Takže pokud chcete mít hotel a personál sami pro sebe, tak tady se vám to může splnit. Údajně nejútulnější kodaňskou ulicí je Værnedamsvej a ta je hned za rohem a mám moc ráda všechny obchůdky a kavárny, které se v ní nachází.

Foto: Ze Severu - můj muž nakukuje do kavárny hotelu a obhlíží situaci

Nejstarší papírnictví v Kodani se nachází na rohu ulic Vendersgade a Nørre Voldgade a jako milovnice kancelářských a výtvarných potřeb nemohu toto místo opomenout. Obchůdek s cedulí Papirlageret nad vchodem pochází z roku 1895 a nachází se pod úrovní chodníků, takže na vstup s kočárkem to zrovna není. Mám dojem, že některé police v krámě pamatují dobu prvního otevření obchůdku, protože jsou již značně oprýskané, ale možná právě proto mám tohle papírnictví ráda. Miniaturní prostor využívá každý centimetr pro vystavení papírenského zboží. Dříve byl v těchto prostorách antikvariát a v roce 1895 se tu začal prodávat papír a sáčky pro stánky na tehdejším tržišti Israels Plads. Je to jeden z mála obchodů, který unikl digitalizaci a zachoval si autenticitu, zkrátka skutečný městský relikt.

Nejklidnější náměstí v centru Kodaně je bezesporu to, které se nachází v univerzitním kampusu. Kodaň nepatří mezi metropole, kde by se davy turistů valily ulicemi, ale pokud chcete přece jen naprostý klid s kávou v ruce, doporučuji proklouznout buď z ulice Nørregade nebo Krystalgade na malinké kruhové náměstí, kterému dominuje obrovský strom. Na kamenném náměstíčku najdete i kavárnu s venkovním posezením a můžete navštívit k krásnou knihovnu Det Kgl. Bibliotek - tam je naprosté ticho zaručené, jde však spíš o historický a architektonický zážitek než o skutečné půjčování knih.

Foto: Ze Severu - můj oblíbený tichý bod v centru města

Na shopping k Søstrene Grene!

Pro shopaholiky nebude představení dánské sítě obchodů Søstrene Grene žádnou novinkou, ale pojďme si o těchto “sestrách” něco povědět. Ačkoli název obsahuje sestry Greneovy - Annu a Claru, tak jejich příběh je pouze fiktivní a má zákazníka provázet sortimentem obchodu. Ve skutečnosti značku založili v roce 1973 v Aarhuse manželé Inger Grene a Knud Cresten Vaupell Olsen a z původně dánského obchodu se stala mezinárodní společnost s obchody v 15 zemích světa.

Zakladatelé značky měli zázemí v módě a baletu, což se velmi odráží na interiéru i sortimentu. Koncept každého obchůdku je dost podobný - procházíte labyrintem zatočených uliček a v pozadí hraje klasická instrumentální hudba, která ve vás má navodit klid při výběru designových doplňků, výtvarných potřeb, dřevěných a látkových hraček či vkusně balených dobrot.

Foto: Ze Severu - možnost zabalit si dárky do pytlíčků je skvělá!

Pokud sháníte drobnost pro své blízké či chcete jen potěšit oči, navštivte Søstrene Grene na ulici Strøget (konkrétně Søndergade 11) a sjeďte si z prvního patra do přízemí na skluzavce. Hravost se tedy provozovatelům značky nemůže upřít!

Leave a comment

Tento týden máme prvního máje, seveřané se nelíbají pod třešní, ale Dánové májky staví – jen ne tolik. Prvního května je taky den, kdy lidi, co pracují ve fabrikách a podobně, dostanou půl dne volna. Ale zbytek pracuje.

Navíc je tu také to, že tento den by normálně vyšel na Stor bededag – tedy velký modlitební den. Jenže ten se před 3 lety zrušil. Dánsko stále nemá novou vládu, ale některé strany usilují o to, aby se tento den vrátil jako celostátní volno. Tak uvidíme.

Co týden dal?

Zatímco Dánsko nemá prvního máje jako státní svátek, Norové mají na tento den volno. Tedy zatím. Tento týden totiž mladí křesťanští demokraté navrhli, aby se prvního května přestalo slavit jako státní volno, protože za posledních pár let je to jen oslava levicových stran. Tento návrh neprošel a stál stranu 3 procenta ve státních průzkumech.

Grónsko se připravuje na další americkou návštěvu. Má přijet Donald Trump mladší s velvyslanci a diskutovat o obraně. Dánové i Gróňané jsou tak trochu na špičkách, protože minule přijel JD Vance a to jen na 3 hodiny, jeho návštěva se zvrhla v národní demonstraci ve všech městech.

A poslední zpráva za tento týden: nevím, jak vy, já jsem sledovala záchranu plejtváka Timmyho, který se ocitl v Baltu. Německé lodě ho doprovázeli k otevřenému moři a u dánských vod se vyskytl problém. Dánsko totiž řeklo, že plejtvákovi pomáhat nebude. Já tedy doufám, že si Timmy pomůže dál sám a trefí do oceánu, aniž by se někde vyplavil.

Severské tradice snadno a rychle - mateřské skupiny

Asi to bude ode mě divné, protože vlastní dítě nemám, a co si budeme povídat, s kočkou se do mateřské skupiny nechodí, způsobilo by to akorát syčení… Ale je to něco, o čem mi neustále povídají moje kamarádky a kolegyně, které už jedno či více dětí mají, a mně to přijde super.

Nuže, mateřské skupiny spočívají v tom, že zejména prvních pár měsíců v mateřství může být poněkud osamocených. Žena je vzatá z pracovního kolektivu a místo toho, aby si mohla dojít na koktejl s kamarádkou, přebaluje a kojí. Tedy, na severu je poměrně časté, že tatínci se taky hodně starají, ale buďme k sobě upřímní, první rok to rodičovství asi nemůže být 50:50.

O to, aby místní matky neupadly do větší izolace, se starají porodní báby, které organizují mateřské skupiny 6–8 žen, které porodily v podobném datu. Na organizovaných schůzkách si pak vypráví své zážitky, ale je to i místo, kde se najde rada nebo empatie od ostatních. Skupiny jsou většinou organizovány tak, aby si matky byly podobné. Prvodoričky jsou většinou pospolu, zatímco ženy, které už nějaké děti mají, jdou do jiné skupiny. Ačkoliv se místní porodní asistentky starají o organizaci prvního půlroku, často se stává, že se rodiče setkávají i sami několik let poté. Nově se do skupin pouští i tatínci, kteří mají zase svůj úhel pohledu.

Dánsko to má o něco více zorganizované než ostatní severské země. Norsko i Švédsko mají podobné skupiny, ale většinou si to organizují sami rodiče skrz facebookové skupiny nebo různé aplikace.

Kam za kulturou? Jezdci spravedlnosti

Mám teď takovou zvláštní náladu, kdy mě baví sledovat Madse Mikkelsena. Myslím, že konečně doceňuji jeho herecký talent a k tomu si doporučíme Retfærdighedens Ryttere – nebo pro nás srozumitelněji Jezdci spravedlnosti. Dánský film z roku 2020, který se tváří jako akční thriller, ale je to ve skutečnosti mnohem zajímavější jízda.

Voják Markus se vrátí domů z Afghánistánu poté, co jeho žena zahyne při železniční nehodě. Brzy ho ale kontaktuje podivný matematik Otto, který byl ve vlaku také a je přesvědčen, že to nebyla nehoda – že šlo o promyšlenou vraždu, jejíž obětí se jeho žena stala jen shodou okolností. A tady to začíná být zajímavé. Markus se totiž spojí s Ottem a jeho dvěma ještě podivnějšími kolegy – skupinkou počítačových nerdů, kteří se najednou ocitnou uprostřed velmi nezdravé situace.

Film hraje Mads Mikkelsen, což samo o sobě je dostatečný důvod ke sledování. Ale i kdyby v něm nehrál, stál by za to. Je to film o náhodě, smůle, traumatu a o tom, jak lidé hledají smysl v událostech, které žádný smysl mít nemusí. A přitom je to místy absolutně k smíchu.

K vidění je na Netflixu i na HBO, jen se mi ho nepodařilo najít s českými nebo alespoň anglickými titulky. Ale snad se poštěstí vám.

Věděli jste, že… závody v nošení manželky

Začíná opravdové jaro a sporty se přesunují ven. A my se podíváme na jeden typický finský, a co si budem, poměrně bizarní sport. Od národa, co připravil soutěž v metalovém pletení (i o tom jsme psali), přichází sport, který se jmenuje eukonkanto – česky přeloženo doslova jako „nesení manželky“ – a je to přesně to, co si představujete. Muž vezme ženu, hodí si ji přes záda a co nejrychleji s ní zdolá zhruba 250 metrů dlouhou trať plnou překážek, písku a vodního příkopu. Každoročně se v malém městečku Sonkajärvi pořádá světový šampionát, který láká závodníky z celého světa – a ano, závodí se to vážně, i když s patřičnou dávkou nadsázky.

Nejoblíbenější technika nesení se jmenuje estonský chvat: žena visí závodníkovi na zádech hlavou dolů, nohama mu svírá ramena a celkově to vypadá jako něco mezi akrobacií a trestem – jak muže, tak i dotyčné ženy. Za upuštění partnerky hrozí časová penalizace, takže pevný úchop je základ.

A co dostane vítěz? Manželčinu váhu v pivu. Klasické finské řešení. Mimochodem, závodnice nemusí být doopravdy manželka – stačí ochotná žena a aspoň 49 kilogramů.

Písnička na závěr - What a life

Nedávno jsem si pouštěla dánský oscarový film Druk – v češtině známý jako “ještě jednu rundu“ – a napadlo mě, že jsem sem nikdy nedala závěrečnou písničku, na kterou předvádí Mads Mikkelsen legendární tanec na samém konci. Ta pochází od dánského tria Scarlet Pleasure, které vzniklo v roce 2013 a od té doby je aktivní. Skupina dokonce vyhrála několik hudebních ocenění. Minimálně podle této skladby bych řekla, že oprávněně.

Share Ze Severu do mailu

Veselejší zprávou je, že se v Dánsku v celonárodní sbírce pro boj s rakovinou (Kræftens Bekæmpelse) vybralo cca 35,5 milionu DKK. Lidé mohli přispět libovolnou částkou a do sbírky se zapojilo zhruba 16 tisíc dobrovolníků. Cílem sbírky je získat finanční prostředky na výzkum, prevenci i podporu pacientů a jejich blízkých. Stále je možné přispívat online zde a příspěvek je v Dánsku daňově odpočitatelný.

Poslední zpráva je spíše osobního rázu, takový nákupní tipíček. Zajděte si do obchoďáku Magasin du Nord na ochutnávku minimálně 20 druhů rajčat. Ač jsem byla celoživotní odpůrce této zeleniny, tak během těhotenství se to změnilo. Pokud je náhodou nejíte, je ta barevná paleta úžasnou pastvou pro oči!

Nádobí ve tvaru Švédska

To, že jsem milovnice bílého porcelánu s modrou linkou, se o mně už ví. Taky mám moc ráda, když porcelán něco ztělesňuje. Možná znáte ikonickou mísu a tác od Maxima Velčovského ve tvaru hranic České republiky. Navrhnul i tác ve tvaru Slovenska. No a já jsem před nedávnem objevila švédskou designérku Ylvu Olssonovou, která se po studiích designu v Helsinkách vydala na navrhování krásného stolního nádobí, ve kterém se snoubí švédská tradice s hravostí.

Mísa ve tvaru typického dalarnského koně nebo mísa ve tvaru Švédska? Kterou si vybrat? Oba výrobky mají zkrátka nápad a myslím si, že jde o moc pěkný švédský suvenýr, který není kýčem. Zde jde o spolupráci se švédskou značkou Sagaform, která vždy cílí na cenově dostupný design, kterým chce podpořit společné stolování.

Foto: Ze Severu - zjednodušený tvar Švédska s modrou okrajovou linkou

Tvorba Ylvy Olssonové se pohybuje na pomezí designu a výtvarného umění a i když nejde o mainstreamovou designérku, tak se nejedná ani o výstavní artefakt o jednom kusu. Vše je navrženo k běžnému používání, ale zároveň s designovou hodnotou.

Foto: Ze Severu - miluju suvenýry, které mají nápad

Leave a comment

Výlet pro milovníky vláčků

Rostoucí teploty lákají ven a já stále vymýšlím, kam se vydat na výlet, aby to nebylo jen dětské hřiště, pláž nebo projížďka na kole. Ať už máte děti nebo jste vy či někdo z vašich blízkých nadšencem do vláčků, tak tenhle tip je ideálním cílem. Nachází se mezi Hedehusene a Roskilde v oblasti Hedeland Naturpark a výlet hledejte pod názvem Brandhøjbanen. Pár nadšenců postavilo 1,2 km dlouhou mini železnici s nádražím, tunelem, mosty i výhybkami a je to dokonalý modelářský svět ve velkém měřítku, protože na vláčcích se můžete projet.

Foto: Ze Severu - koupíte si jízdenku na libovolný počet jízd a pak už si jen počkáte na mašinku, a nebo třeba vyzkoušíte všechny jako my

Vláčky jsou parní, elektrické i motorové a každá jízda trvá zhruba 7 minut. Je dobré si dopředu ověřit otevírací dobu, protože jde o sezónní záležitost. Také je dobré se obrnit trpělivostí, protože na vláčky je zkrátka fronta a ač mašinky přijíždí v pravidelných intervalech, nejde ve frontě děti zabavit jinak než koukáním na mašinky. A všichni se chtějí svézt samozřejmě co nejdřív. V areálu je kiosek s drobným občerstvením, ideální je si vzít deku a udělat si piknik.

Foto: Ze Severu - je to sice rozmazané, ale ať máte představu! Jede to fakt rychle!

Vedle této mini železnice je i Hedeland Veteranbane s většími a spíše historickými vláčky. Tu bychom chtěli tentokrát vyzkoušet taky. Zážitek na mini vláčcích byl nezapomenutelný, protože se můžete vedle mini železnice procházet a fotit projíždějící vláčky, mávat dětem i dospělým a vyzkoušet více druhů mašinek. Výlet doporučuju všema deseti!

Share

Ani tento rok to nevyšlo. Můj přítel je za to nejspíš rád, protože pokaždé říká, že se děsí toho, až se náhodou rozhodne, že s ní budeme vážně slavit… No, tak snad příště.

Co týden dal?

U královské rodiny ještě zůstaneme. Tento víkend totiž proběhla konfirmace královských dvojčat, princezny Josefíny a prince Vincenta. Rovnou tam bylo oznámeno, že princezna Josefína půjde po dokončení tohoto ročníku, tedy po letních prázdninách, na novou školu.

Druhou zajímavou zprávu má Finsko. V Helsinkách se totiž otevřel nejdelší most, který Finsko doposud postavilo. Tento most má 1191 metrů a spojuje dvě části Helsinek. Zatímco v sobotu, kdy se most otevíral, měli na most možnost přijít chodci i cyklisti, obecně vzato jde o projekt, který má podpořit hlavně veřejnou dopravu. Jde totiž o most, který má být hlavně pro tramvaje.

Poprvé se tento projekt diskutoval v roce 2002 a možná není divu, že jeho dokončení trvalo tak dlouho. Projekt stál 130 milionů euro a já myslím, že je super, že jsou na severu ochotní dát tolik peněz za něco, co bude prospěšné hlavně hromadné dopravě.

Věděli jste, že… Jak jsme přišli ke Skypu

Možná si pamatujete, že jsme jednou psaly o tom, jestli Estonsko patří k severským zemím nebo ne. Závěr byl tehdy nejednoznačný – záleží, koho se ptáte a jak moc máte rádi mapy. Ale dnes mám případ, který celou debatu hezky zkomplikuje: Skype. Tahle aplikace, která v polovině nultých let změnila způsob, jakým lidé volají přes internet, vznikla v Tallinnu – ale stojí za ní švédský podnikatel Niklas Zennström a dánský spoluzakladatel Janus Friis. Estonští vývojáři napsali kód, Seveřané přišli s vizí. Tak severský, nebo ne?

Skype byl spuštěn v roce 2003 a byl postaven na peer-to-peer technologii – tedy stejném principu, na kterém fungoval nechvalně proslulý Kazaa, sdílení hudby přes internet, které tehdy děsilo hudební průmysl. Geniální na Skypu bylo, že hovory neputovaly přes centrální servery, ale přímo mezi uživateli, díky čemuž byl provoz levný a škálovatelný. Víc než technologie ale změnil očekávání lidí: najednou bylo normální zavolat přes internet zdarma kamkoli na světě. Mezinárodní hovory přestaly být záležitostí zvláštních příležitostí nebo firemních rozpočtů. V roce 2005 ho koupil eBay za 2,6 miliardy dolarů, v roce 2011 pak Microsoft za 8,5 miliardy. Možná i proto mi bylo trochu líto, že Microsoft nedávno oznámil, že budou se Skypem končit a nahradí ho komunikace přes Teamsy, které z duše nenávidím. Nicméně jde o zajímavou vizi, na kterou se přišlo ne vždy očekávaným spojením mezi Dánem a Švédem.

Kam za kulturou: Cities: Skylines

Pokud máte rádi hry, a zejména pokud vás baví budovat, plánovat a pak se bezmocně dívat, jak vám dopravní zácpa paralyzuje celé město, doporučuji Cities: Skylines od finského studia Colossal Order ze Tampere. Hra vyšla v roce 2015 a vznikla vlastně jako odpověď na zklamání fanoušků ze SimCity – té legendární série budovatelských her, jejíž reboot v roce 2013 dopadl dost nevalně. Finské studio, které předtím dělalo hry o městské dopravě, se rozhodlo udělat to líp. A povedlo se.

Cities: Skylines nabídlo velké mapy, propracovanou simulaci dopravy a hlavně obrovskou komunitu hráčů, kteří hru rozšiřovali vlastními výtvory – nové budovy, mapy, herní mechaniky. Finsko má ostatně v oblasti her co říct: Rovio (Angry Birds), Remedy (Alan Wake) nebo Supercell (Clash of Clans) jsou všechno finské firmy. Cities: Skylines do téhle tradice zapadá hezky – relativně malý tým, globální úspěch. Pokračování Cities: Skylines II vyšlo v roce 2023, ale provázely ho technické problémy, takže pokud hry teprve zkoušíte, začněte jedničkou. Varuju ale předem: hodiny utečou nečekaně rychle.

Písnička na konec - Fantom opery

Ve Finsku ještě chvíli zůstaneme. Nightwish už jsem sem jednou dávala, jen tedy jinou písničku. Za sebe jsem velký fanda této kapely, ačkoliv se o ní říká, že produkuje nejlepší finské sólové zpěvačky, což je škoda zejména v případě Tarji Turumen. Tentokrát se podíváme na jejich pohled na starý příběh jedné opery.